Fallout Bohemia - Kapitola 1: Hloupá rozhodnutí

Prolog

Jestliže vám mám vyprávět co, jak a proč jsem udělal, budu vám muset nejdřív něco říct o tom, jak se evropské Bunkry lišily od amerických vaultů. Nijak. Nadnárodní firma Vault tec měla svojí pobočku v Evropě a stavěla ve stejném stylu jako ve spojených státech. Stejné plány, zásoby, vše. Včetně sociálních experimentů. Naštěstí evropská byrokracie nebyla ještě tak velká, aby dopustila ty experimenty, ve kterých šlo obyvatelům o život. Většinou. V pár případech.

Život v Bunkru je oproti tomu, co je venku, procházka růžovým sadem. Není třeba se strachovat třeba o všudypřítomnou radiaci nebo nedostatek jídla či vody. Jídlo je převážně zelenina a ovoce z hydroponních farem a o vodu se stará vodní čip, který jí filtruje.

V Bunkru se narodíte, prožijete svůj život a umřete. V deseti letech je vám předán Pip boy. Ten dokáže monitorovat vaše zdraví a obsahuje většinu známých lékařských postupů k vyléčení. Sleduje a organizuje věci, které máte v batohu, pomáhá při opravách a má velkou databázi předválečných map. Dokážete s ním také poslouchat rádiové vysílání. Navíc dokáže v blízkosti detekovat nepřítele a pomoci vám navigovat. Je to vlastně takový zázrak na ruce.

V šestnácti letech děláte G.O.A.T.s (Generalized Occupation Aptitude Test), podle kterého vám pak vyberou zaměstnání pro zbytek života. Já jsem skončil jako mechanik / údržbář. Cokoliv se v Bunkru rozbilo, od porouchaných hydraulických dveří až po toustovače. Dobře, na opravu hydraulických dveří jsem se jenom koukal, když je mistr opravoval, a já dával dohromady toustovače, zatímco mistr vyspával kocovinu.

Jo a mimochodem moje jméno je Montgomery, ale všichni mi říkají Monty. To jméno mi dal táta, je opravdu, opravdu velký nadšenec do druhé světově. Mno nic rád vás poznávám. Tohle je můj příběh.

Kapitola 1 Hloupá rozhodnutí

Nuda.

Jediná věc, co jsem mohl při svém zaměstnaní dělat, když práce vázla a mistr chrápal ve svým kumbále, bylo zírat do blba a pokoušet se ukrátit čas čtením předválečných magazínů, který jsem každý přečetl alespoň dvakrát. Na druhou stranu jsem se díky nim naučil alespoň trochu páčit zámky a prolomit se skrz uzamknuté počítače (tohle jsem raději nikomu neříkal). 12:20, ještě hodina a budu moct začít přemýšlet, co budu dělat za další hodinu. Naštěstí se mám dneska po práci na co těšit. Nejdřív půjdu na střelnici, kde jsem si domluvil střelbu z laserové pistole za to, jak jsem pomohl jí opravit, a pak rande s Michalou. Jen při vzpomínce na ní jsem se musel usmát a nechal svojí fantazii trochu ulítnout stranou. Vysoká s pěknou postavou a nádherným úsměvem. Hnědý vlasy po ramena. Prostě ta nejlepší na světě.

Když jsem se vrátil do reality, bylo 12:22 a já opět zíral na už vybledlou a potrhanou stránku, kde si právě chlápek užíval pšeničný pivo, až se mu oči rozšířily na trojnásobnou velikost a hrozilo, že mu z hlavy vypadnou. Naladil jsem rádio Bunkru Tábor, nasadil si sluchátka, abych nevzbudil mistra a zaposlouchal se. Zrovna hráli Voskovce a Wericha - Svítá, jedna z mých oblíbených. Dal jsem nohy na stůl, zavřel oči a usnul.

To mi vydrželo, než vešel kluk s rozbitým autem na setrvačník, slzy na krajíčku.

„Ono to nefungujééé,“ začal popotahovat.

„Tak se na to podíváme ne?“ vstal jsem a vzal si autíčko z jeho roztřesených rukou. Po chvilce jsem našel příčinu problému. Klukovi se povedlo dovnitř nasoukat provázek a ten se zamotal do převodů. Trochu opatrného popotahování a autíčko zase jezdilo jako nový.

„Jééé, děkujůů,“ vypísknul klučina, když jsem mu vracel jeho hračku zpátky. A to byl jediný zajímavý okamžik dnešního dne v práci. Mistr se probral kolem půl druhé, řekl, že kdyby někdo něco potřeboval, tak už by se stavil. Pak si přihnul z placatky a zabalil to, aby mohl jít vyspávat domu do pohodlnější postele.

V šest jsem byl na střelnici a v rukou si potěžkával laserovou pistoli od CZty. Velice kompaktní zbraň napájená energetickými články, zapojenými sériově za sebou. Na pohled se jevila skoro jako normální pistole. Jediné, co jí trochu odlišovalo, byla protáhlá hlaveň a absence kohoutku.

„Tohle je jedna z mála energetických zbraní, co se dochovala, mladej, tak na ní buď náležitě vopatrnej, jasný?“ utrhl se na mě zbrojíř. Pro něj byly zbraně věci, které měli být vystaveny někde v muzeu, a jejich jediný účel měl být, aby na ně padal prach. Nerad vydával munici, a jestli něco nesnášel, byla to střelba obecně. Kdyby nebylo ve vyhlášce, že se stráže jednou za měsíc musí procvičit na střelnici, asi by jí kompletně zavřel. Naštěstí se mi povedlo ukecat ho, aby mi jí na jeden zásobník půjčil.

„Tady máš články, rychle je vystřílej a vypadni,“ zakřičel mi do ucha, až jsem na něj na chvíli ohluchl. Fakt příjemný chlap. Měl metr šedesát maximálně, řídnoucí plešku a malý kulatý brejličky pověšený za řetízek kolem krku. Měl i příjemnou tvář, takovou poctivou. Dokud nepromluvil, to byl pak jen řev a nadávky.

„Jo, jo, jdu na to,“ odpověděl jsem mu a nabil. Celou dobu co jsem střílel, mi funěl do zad a poklepával si nervózně nohou, ale ten pocit ze střelby mi zkazit nemohl. Zbraň fungovala parádně. Při každém výstřelu slabě zahučela, jakoby zapředla a paprsek byl skoro zlatý. Dvanáct z šestnácti ran šlo přesně, kam jsem chtěl a čtyři z nich dokonce proměnily plastový kelímky, na který jsem střílel, na hromádku prachu.

Vycvakl jsem zásobník, nestačil ani odložit zbraň a už mě vyháněl ze dveří. Stačil jsem si ještě všimnout, jak jí úzkostlivě hladí a ukládá do trezoru. Bylo čtvrt na sedm, za půl hodiny mám rande s Míšou a ještě se potřebuju převlíknout. Trochu jsem přidal do kroku.

Je kolem jedenáctý a já jsem trochu zpitý pod obraz. Co trochu. Hodně. Večer se nepovedl tak, jak jsem čekal. Všechno začalo pěkně, pak jsem jí řekl, co k ní cítím, a v tu chvíli se to všechno posralo. A hodně. A přitom to bylo tak hezký.

„Dneska ti to sluší,“ řekl jsem, když jí viděl stát před vchodem do společenského sálu, který dnes vykonával funkci diskotéky. Někoho naštěstí při stavbě napadlo, že by bylo vhodný mít víceúčelovou místnost.

„Takže říkáš, že jindy mi to nesluší jo?“ podívala se na mě a zamračila se. Fakt skvělej začátek, Monty, musel jsem si v duchu poblahopřát. Měl jsem silný nutkání zkusit se prohrabat skrz betonovou podlahu a zmizet z dohledu.

„Ale no tak, jen si z tebe dělám srandu, dík za kompliment,“ usmála se na mě. V tu chvíli mi zčervenaly tváře, to jsem se ani nemusel vidět v zrcadle, jak jsem to cítil. Opět se na mě usmála, musel jsem vypadat jako rajče.

„Půjdeme?“ kývla hlavou na dveře, za kterými byla slyšet hudba.  Přikývnul jsem a ještě s ruměncem na tváři jsem jí následoval.

Uvnitř už bylo docela živo, vstup měli povolený všichni od dvanácti let výš. Rodiče tady většinou nebyli, pokud si chtěli zachovat alespoň nějaké iluze o slušnosti svých dětí. Naproti vstupním dveřím bylo postaveno menší pódium, kde měl svůj pult DJ, vlevo od něj byl bar, kde se mohl na příděl koupit alkohol. Okolo místnosti byly stoly s židlemi a uprostřed trocha místa na taneční parket. Chtěl jsem Míšu pozvat na tanec, ale nějak jsem k tomu neměl odvahu, a tak jsem raději zamířil k baru.

„Dvakrát velkýho ruma“ zamával jsem na barmana a vytáhl přídělové lístky. Ten je sebral, a pak do skleniček, které už zažily lepší dny, nalil Tuzemáka. Není to nic moc, dá se to pít, jen když člověk zadrží dech, než se napije. Ale na výběr moc není a vodka je dražší. Z alkoholu se mi chtělo skoro zvracet, ale i tak se mi po těle rozlilo příjemné teplo a já se trochu uvolnil.

„Nechceš si jít zatancovat?“ zeptal se Míši nějaký neznámý kluk. Byl tak o dva roky starší jak já a podle jeho oblečení a pěstěného zevnějšku asi taky z trochu lepší části Bunkru. Skoro pan dokonalý.

„Ráda, nevadí ti to, Monty?“ koukla na mě. „Hned jsem zpátky,“ a opět ten úsměv.

„Jen klidně jdi, já si tu pokecá..“ ani jsem nestačil větu dokončit a už byli v davu. Chtěl jsem říct, ať nechodí, ať je tu se mnou, popovídáme si a tak, ale asi ne. Tak jsem se místo čehokoliv romantického rozhodl pro dalšího tuzemáka. Říkali, že na ten nechutnej pocit při polykání si člověk zvykne. Není to pravda. Pokaždé se mi chce zvracet.

Po dalších dvou panácích se vrátili. Míša rozesmáta od ucha k uchu a ruku v ruce s tím “frajerem“, jak jsem se mu rozhodl říkat. Trochu mě při tom pohledu bodlo u srdce, ale rozhodl jsem se to nevnímat, dyť si přece jenom zatancovali.

„Monty, tohle je David. Davide, tohle je Monty,“ představila nás Michala.

„Zdarec,“ zazubil se na mě a podal mi ruku. Měl jsem sto chutí mu zpřelámat prsty obuškem, který měl barman schovaný pod pultem, ale místo toho jsem se na něj usmál a potřásl mu rukou.

„Nepůjdeme si sednout k nám ke stolu?“ zeptal se David, a aniž by počkal na odpověď, už tam s Míšou šli. Vůbec se mi tam nechtělo, a moc dobře jsem věděl, co se tam asi stane, ale hrozně jsem doufal, že se pletu.

U stolu bylo osazenstvo, jaký jsem čekal. Samá lepší společnost, lidi s prací v administrativě a někteří z nich patrně i děti vysokých úředníků. Já jsem tam vypadal jak chudý příbuzný se smokingem po bráchovi. Sednul jsem si na jediný volný místo, úplně na kraj, a poslouchal.

Příští hodina probíhala v následujícím duchu. Oni se víceméně bavili jen mezi sebou a mě tam trpěli a doufali, že odejdu. Pozvání ke stolu platilo asi jen Michale a já tam radši neměl vůbec lézt. Tak jsem udělal jedinou rozumnou věc a šel na bar. Měl jsem dost přídělových lístků, které jsem si šetřil na zvláštní příležitost, a ta podle mě právě nastala. Občas jsem se podíval směrem k jejich stolu, ale jediný co jsem z toho měl, byla ještě větší chuť se ožrat.

„Proč sedíš sám na baru a nejdeš si sednout k nám?“ aniž bych si jí všimnul, seděla vedle mě Míša.

„Protože se mi zdá, že tam nejsem tak docela vítanej,“ povzdechl jsem si.

„Ale no tak, pojď si přisednout, bude sranda,“ zašklebila se na mě.

„Nejdu. Nemohla bys ty zůstat chvilku tady?“ pokusil jsem se o úsměv.

„No, na chvilku bych mohla.“

 „Víš, Míšo, něco bych ti chtěl říct. Známe se už docela dlouho viď.“ Přikývla. „A rozumíme si ne?“ Zase přikývnutí. Snažil jsem se v sobě sebrat veškerou odvahu, co jsem měl. Nakonec, díky kombinaci alkoholu, vzteku a taky trochu lásky jsem udělal první blbost. „Hrozně se mi líbíš, pokaždý, když jsem s tebou je ten den pro mě o něco lepší a veselejší, a tak jsem ti chtěl říct, jak moc tě miluju.“

Celý okolní svět, jakoby se zastavil, když jsem se koukal do té její užaslé tváře, jak se tam střídají všechny možné pocity. A nakonec: „Takhle jsem o nás nikdy neuvažovala.“ Tohle jsem nečekal.

„Já nevím jak ti to říct ale, já jsem se asi zamilovala do Davida,“ řekla skoro omluvně. „Ale pořád můžeme být kamarádi, když si tolik rozumíme ne?“

V tu chvíli jsem viděl trochu rudě, a nebylo to kvůli diskotéce. Najednou jsem zjistil, že pocity, který jsem k Míše choval, se tak trochu mění. Z lásky k nenávisti, všechno, co jsem na ní měl rád, se mi začínalo hnusit, a hlavně ve mně začal vřít vztek. Věděl jsem, že to všechno je špatně, ale pojistky, co jsem měl proti tomuhle chování, nechtěly fungovat. To všechno se stalo ve zlomku vteřiny, a tak jsem odpověděl: „Ne, nemůžeme bejt kamarádi.“ A otočil se k ní zády. Ona na nic nečekala a naštvaně odešla pryč. Ani se jí nedivím.

Pil jsem až do desíti, kdy bar zavřeli. Několikrát hodil šavli a nadával všem do kurev. Na konec mě museli doprovodit až k bytu. Tam mi otevřeli naši. Z jejich pohledů bylo jasné, že ze mě nejsou nadšení. V tu chvíli mi to bylo jedno. Celej svět mi byl ukradenej. Dovedli mě k posteli, kde jsem se složil jak širokej, tak dlouhej, ale ani přes veškerý alkohol se mi nedařilo usnout. Místo toho mě mučily myšlenky na to, jak tohle všechno dopadne a co z toho nakonec bude.

Nedalo se nic dělat. Ráno vstávání a odchod do práce. K tomu všechny ty pohledy, co na mě vrhali rodiče, jako kdybych byl ostudou rodiny, kvůli jednomu večeru. Nedal jsem si ani snídani a raději vyrazil.

Mistr v práci jako vždy usnul, hned jak dorazil. Jediné co jsem musel udělat, bylo vypadat zaměstnaně, než projde kolem. Pak se můžu natáhnout, dát nohy na stůl a spát. Kdybych tak mohl. Pokaždý, jakmile to vypadalo, že usnu, začalo se mi o ní zdát. Ale k ničemu to nebylo. Jen jsem byl víc a víc naštvaný a rozbolela mě hlava. Tak mi nezbývalo, než se pokusit zaměstnat nějakou prací, kdyby nějaká byla.

Kolem deváté přišla jedna ze sekretářek prezidenta Bunkru, ať s ní jdu, že potřebují opravit počítač, který nejde nastartovat, i když to včera ještě bezpečně fungovalo. Pokaždé když promluvila, bylo to pro mě, jako kdyby někdo škrábal nehty po tabuli. Nezbývalo mi nic jiného, než si vzít brašnu s nářadím a jít.

Dovedla mě do prezidentovy kanceláře. Na můj dotaz, co tu dělám a proč raději nevezmou někoho lepšího, škrobeně odpověděla: „Všichni ostatní mají dost napilno, a pokud si chcete tuhle práci udržet, raději ten počítač opravte a rychle.“ a naštvaně odkráčela ven ze dveří, se kterými pro jistotu raději bouchla. Věděl jsem s čím je problém, aniž bych potřeboval cokoliv zkoušet. Vytáhnutý kabel z konektoru. Cvičně jsem počítač spustil a obrazovka se hned zeleně rozzářila a naběhlo bootování systému. Co mě ale překvapilo, byl fakt, že není chráněný heslem. Cvičně jsem otevřel pár záznamů, podíval se vlevo vpravo a pustil se do prohledávání archivu.

Většina z toho byly úřední depeše. Ale na konci jsem objevil pár zajímavých věcí, mimo jiné i heslo k otevření hlavních dveří. Ne že bych ho potřeboval, ale informace to byla pěkná. Z prohrabávání se v databázi mě vytrhly rychle se přibližující kroky. Vytáhl jsem konektor, rychle ho vrátil a počítač spustil zrovna ve chvíli, kdy vcházel prezident. Bylo mu tak sedmdesát let. S šedivými vlasy, zamyšlenýma očima a velkým knírem, který si pěstoval. Na sobě měl úhledný černý oblek s černou kravatou a bílou košili. Vypadal, jako že se vrací ze schůzky. Podíval se na mě a zeptal se: „Mladý muži, je tento terminál již provozuschopný?“ Ten hlas byl plný klidu, vyrovnanosti a zájmu. Navíc z něj vyzařovalo něco jako otcovská autorita.

„Ano pane prezidente,“ vykoktal jsem ze sebe. A protože se mi to nezdálo dostatečné, dodal jsem: „Stačí se jen přihlásit.“

„To nebude nutné, děkuji vám za váš čas, a nyní, kdybyste byl tak laskav a odešel prosím,“ a ukázal mi pravou rukou na dveře.

„Samozřejmě, pane prezidente. Na shledanou, pane prezidente,“ opustil jsem kancelář a tiše za sebou zavřel dveře.

Chtělo se mi odejít. Nikdy jsem se neměl hrabat v ty databance a najít to heslo k východu. Dva dny po opravě prezidentova počítače na mě dolehlo to, co se stalo mezi mnou a Míšou. Nejen to, že už si nemám prakticky s kým povídat, ale ani nemám, na co bych se těšil. Po práci domů, a tam být v pokoji dokud není čas spát. Moc kamarádů jsem si v Bunkru neudělal, a šance, že by se to teď zlepšilo, se mi nezdála vysoká. Navíc, utkvěla mi myšlenka v hlavě, venku to přece nemůže být tak hrozné, jak to popisují.