Zkáza galaxie Kerberos, Kapitola 2

"Children are the anchors that hold a mother to life."
Sofoklés

Od osudového rozhovoru s elfským prefektem uplynulo přesně pět dní. Persefona ležela v posteli svého drobného funkčního bytu a mračila se na bílý strop. Dosud se důkladně vyhýbala času na přemýšlení. Každý den zůstávala až do noci v práci a někdy tam i přespávala, aby byla v případě nouze k dispozici. Dnes měla poprvé po dlouhé době skutečné volno. Pět uplynulých dní připravilo Persefoně řadu překvapivých, a ne vždy příjemných, zjištění. Předně to vypadalo, že prefekt svůj slib opravdu dodrží, neboť dle zpráv provinční vesmírné stanice skutečně začala výstavba podnebních satelitů. Dosud však nebyly funkční a mrazivé počasí přetrvávalo. Předchozího dne ráno rovněž všechny ohromila novina o chystaném snižování výše provinčního poplatku, které mělo být postupně realizováno v následujícím měsíci.
Další novinkou byl pro Persefonu bolestný fakt, že i přes veškerou snahu a vůli nedokáže zachránit každého. Druhý den po návštěvě u prefekta přivezla totiž záchranná služba mrtvolně bledého a opoceného chlapce. Omámeně zíral před sebe a rychle a mělce dýchal. Persefona v něm poznala jednoho z bývalých spolužáků. Počítala jej tehdy do skupiny těch, kteří se jí posmívali kvůli obnošeným šatům a o přestávkách ji příležitostně pro vlastní zábavu a potěšení tloukli. Jakmile jej dopravili na lehátko, měl srdeční zástavu. Pospíchala k němu, aby rychle napravila následky težké hypoxie, a s prudkou vlnou nevole zjistila, že ke svým "speciálním schopnostem" potřebuje funkční srdeční pumpu. S nově nabitou vervou se jala mladíka vztekle resuscitovat. Bylo to však marné. Po třiceti minutách úporného snažení, během kterého se sval ani jednou sám nepohnul, rezignovala a rozplakala se. Dle pitevního protokolu bylo příčinou smrti masivní krvácení do břišní dutiny při ruptuře pouzdra sleziny. Proudící krev byla tedy základní podmínkou její diagnostické metody a základní podmínkou proudící krve bylo tlukoucí srdce.
Překulila se na bok, dlaněmi si podložila hlavu a nevidoucíma očima zírala před sebe. Nevěděla, co dělat. Nechtěla je opustit a nemohla s nimi zůstat. Zatím se zdálo, že prefekt svůj slib dodrží. Celá provincie teď žila z naděje, že se tak stane. Dokázala si až příliš dobře představit, k čemu by došlo, kdyby teď vycouvala a odejít odmítla. Malá část jejího srdce si odchod a změnu dokonce přála. Na druhou stranu se jí příčila představa, že svému vlastnímu lidu odepře tak vzácný dar a nechá jej topit se v chorobách a traumatech. Dobrodružná a pragmatická stránka její duše válčila s tou zodpovědnou a zbabělou. Obě měly sečné zbraně. Čepel té druhé však přece byla o chlup ostřejší.
Převalila se na druhý bok, promnula unavené oči a sáhla po svém příručním tabletu s myšlenkou, že trocha čtení jí snad pomůže uvolnit zauzlovanou mysl.

"...Nepracovali jsme však dost rychle. Životní podmínky se zhoršovaly a lidé umírali. Když byl mocninový zesilovač konečně funkční, byli jsme nuceni opustit zemský povrch a ukrýt se v připravených zařízeních. Věděli jsme, že pokud vysílač nevydrží vysoké teploty, budeme definitivně ztraceni. Když už jsme nejméně očekávali spásu, přišli oni. Říkali tehdy, že je k nám přivedl Trpělivý. Jejich loď byla štíhlá, ostrá a elegantní, stejně jako oni sami. Vysvobodili nás a po krátké cestě v uzavřených kajutách se nám otevřel pohled na svěže zelenou planetu, náš budoucí domov.."

V dalším čtení jí zabránilo hlasité pípání nemocničního pageru. Vymrštila se, popadla jej a zamžourala na drobnou obrazovku, kde výhružně blikal rudý nápis. Rychlostí blesku vystřelila ven na ulici a ještě rychleji vyrazila směrem k Flemingově nemocnici. Červený poplach byl nejvyšším stupněm nebezpečí, nejčastěji používaným při hromadných katastrofách. Ačkoli jí docházel dech, nedovolila si zpomalit. Když doběhla na místo, překvapilo ji, jaký klid v okolí panoval. Nehoukaly sirény, nebylo vidět ani slyšet poplašné majáky a nikdo nekřičel. Nikde ani živáčka. Neblahá předtucha sevřela Persefonin žaludek ocelovou pěstí. Rozrazila vstupní dveře a vřítila se do chodby s kartotékou. Liduprázdno. Se zatajeným dechem vpadla na sesternu a než její oči stačily zpracovat viděné, upadla k zemi, sražena silným úderem do zátylku. Zalapala po dechu a zasténala. Párkrát zamrkala, aby vysušila slzy bolesti a odehnala fosfény, které v hojném počtu plnily její zorné pole. V nose ji dráždil metalický pach a podlaha místnosti se pod ní houpala a vlnila. S námahou se vytáhla na všechny čtyři. Hlava ji bolela tak, že nedokázala udržet oči otevřené. Zhluboka se nadechla, sevřela ruce v pěst a v dalším okamžiku vyzvracela celý obsah žaludku. Na temeni ucítila prudkou bolest, zavzlykala a začala zuřivě máchat pažemi, aby se ubránila tomu, kdo ji za vlasy vytahoval zpět na nohy.
"Otevři oči," poručil chladný hlas. Zakroutila hlavou a ještě pevněji sevřela víčka k sobě. Útočník prudce škubl a násilím jí zvrátil hlavu dozadu.
"Řekl jsem, aby jsi otevřela oči," zavrčel netrpělivě. Poslechla. Na druhé straně místnosti stála vysoká žena s ostře řezaným obličejem a světlými, zplihlými vlasy. V ruce třímala nějaký kus zmačkaného papíru.
"Kde jsou ostatní?" vyhrkla Persefona vyděšeně. Žena k ní pomalým krokem zamířila. Zastavila se těsně před kaluží zvratků a chvíli si dívku měřila prázdnýma, vodnatýma očima.
"Proč jsi nezachránila mého syna?" zeptala se pak tiše. Persefona znovu zavzlykala. Z kyselé pachuti v hrdle a na jazyku se jí zvedal žaludek. Zorné pole zaplnily slzy.
"Bylo už moc pozdě," vyhrkla chraplavě.
"Kecy," ucedila neznámá skrze zaťaté zuby. "Chtěla jsi se mu pomstít, nemám pravdu? Jak opojný to musel být pocit, odepřít pomoc někomu, kdo ti kdysi ubližoval. Nehnout pro něj ani prstem."
"Resuscitovali jsme ho!" vyjekla Persefona na svou obranu zoufale. Spánky jí krutě tepaly, na krku cítila teplo a s hrůzou si uvědomila, že přestává vidět na pravé oko.
"Anizokorie zornic," uchechtla se žena zlověstně a naklonila se kupředu. "Hádám, že moc dobře víš, co to znamená."
Epidurální hematom, herniace, pomyslela si Persefona. Brzy ztratím vědomí, přestanu dýchat a zastaví se mi srdce. Bez akutní operace jistá smrt.
"Vlastně ani nechci znát odpověď," napřímila se neznámá a založila ruce na prsou. "Stačí, když se tu posadím a chvíli počkám," uchechtla se. "A nikdo pro tebe nehne ani prstem, abys aspoň na chvilku zažila, jaké to je."
"Kde jsou ostatní?" zeptala se dívka pomalu, tiše a smutně. Chtělo se jí strašlivě spát.
"V bezpečí a daleko," dostalo se jí úsečné odpovědi.
"To je dobře," zamumlala a nechala klesnout převelice těžká víčka. Pak už nic necítila, nic neslyšela a nic nevnímala. Než ztratila vědomí, zůstala zcela sama v temnotě.

Probírala se pomalu. Tím prvním, co její vědomí zaregistrovalo, byla bolest. Ukrutná bolest. Pak vnímala teplo. Začalo v jednom bodě, ze kterého se jako horký čaj rozlilo po celé hlavě. Čaj? Uvědomila si, že vlastně vůbec netuší, jak chutná. Pak jí došlo, že neví, kde je. A nevěděla ani, kdo je. Když otevřela oči, přivítala ji tma. Chtěla křičet, ale rty se ani nepohnuly. Děsivé období trvalo asi dvacet minut, což poznala proto, že někde blízko hlasitě tikaly hodiny. Postupně a líně se nastartovaly všechny oblasti mozkové kůry. Uvědomila si, že je v provincii Solaris, jmenuje se Persefona a byla napadena. Čichové buňky zachytily sterilní pach a sluchový aparát přenesl tiché pípání, cinkání lahviček a šustění papíru. Zraková dráha zakolísala, nakonec však i ona dodala potřebnou informaci k vyšším centrům a dívka si mohla konečně prohlédnout své okolí. Nemocniční lůžko, skleněný panel, monitory, infuzní stojany. Když však chtěla otočit hlavou, aby dohlédla směrem k sesterskému pultu, zpanikařila. Nepohnula se totiž ani o píď. Podobně marný byl i pokus o sevření prstů, pokrčení kolen, protažení kotníků. Zběsile pátrala v zamlžené paměti a snažila se vybavit si informaci o pooperačním průběhu u kraniocerebrálního traumatu. Přechodná paralýza, ujišťovala se s notnou dávkou nuceného stoicismu. Ve většině případů se stav sám brzy upraví. Hluboce se nadechla a opět vydechla. Akce očividně způsobila respirační arytmii, neboť jedna ze sester vystrčila hlavu zpoza obrazovky od počítače, aby zkontrolovala stav vědomí dotyčného potížisty. Persefona se na ni slabě usmála. Sestra radostně vypískla, což témeř ihned přivolalo sloužícího lékaře. Následovala povinná, a značně únavná, neurologická prohlídka.
"Zamrač se... Vyceň zuby... Usměj se... Sleduj můj prst... Vyplázni jazyk..." nařizoval jí Pavlov postupně. Připadala si trochu jako cvičený pes. Když přišlo na řadu neurologické kladívko, zatajila dech. Po pár dobře mířených úderech a několika nepříjemných škrábavých manévrech se neurochirurg usmál.
"Žádná hypo či hyperreflexie, iritační příznaky negativní. Zkus se malinko a opatrně pohnout." Když uposlechla a zjistila, že se jí vrací moc nad vlastním tělem, hlasitě vydechla.
"Skoro jsem ten kámen slyšel dopadnout," mrkl na ni přívětivě. Pak zvážněl.
"Kolik si toho pamatuješ?" zeptal se po chvíli.
"Moc ne," přiznala opatrně, "Nebo vlastně všechno, já nevím... Jsou ostatní v pořádku?" vyhrkla rychle a hrdlo se jí sevřelo.
"Všechny nás zamkli v zasedačce," přikývl Pavlov, "Chtěli nás jen odklidit z cesty. Naštěstí jich bylo málo a hlídání dveří tak poměrně brzy vzdali. Ti dva grázlové ze sesterny utekli dříve, než jsme k nim stačili doběhnout."
Persefona uhnula pohledem a nejistou pravou rukou zašmátrala na hlavě, kde záhy nahmatala drobný vyholený okrsek orámovaný kostními sponkami.
"Dekompresní kraniotomie?" otázala se netečně. Neurochirurg přikývl.
"Stačilo jen na správném místě odklopit jeden menší úlomek a k hematomu jsme se dostali jedna radost."
"Rychlé a efektivní," usmála se na něj unaveně, "Děkuji," vyhrkla pak rychle. S předstíranou lhostejností mávl rukou.
"Pak ti ukážu cétéčko," mrkl na ni spiklenecky. "Bude se ti líbit, témeř umělecké dílo!"
"Těším se," zalhala nepřesvědčivě, zavřela oči a svraštila čelo, aby odehnala tupou pulzující bolest, jejíž intenzita minutu od minuty narůstala.
"Píchneme ti něco silnějšího," zamumlal a nechal ji odpočívat. Když za rohem pokoje zmizel poslední cíp bílého pláště, rozevřela Persefona prsty pravé ruky a dlaň si přiložila na čelo. Nic se nestalo. Podvědomě již předtím cítila, že k záchraně vlastního života nejsou její schopnosti předurčeny. Dostat však jasný důkaz ve chvíli té největší slabosti bylo jako zažít tlakovou vlnu při jaderném výbuchu. Chvíli nemohla dýchat. Pak se objevila sestřička a pomalou injekcí jí do infuzního setu s fyziologickým roztokem aplikovala jednu ampuli morphinu. Účinek látky se dostavil záhy. Agonie se zmírnila na úroveň snesitelného tlaku ve spáncích, dech se uklidnil, srdce zpomalilo svou zběsilou frekvenci a úzkost se rozplynula jako drobný mrak na letní obloze.

Vysoká žena s ostře řezaným obličejem a světlými, zplihlými vlasy stála u zrcadla a zamyšleně si prohlížela svůj obraz. Se zvláštním odstupem pozorovala kruhy pod očima, bledé spojivky, zarudlá bělma a vpadlé tváře. Jako kdyby ten obličej ani nebyl její. Čím déle se dívala, tím více se rysy měnily, a tím více jí připomínaly zesnulého syna. Syna, za jehož smrt se nedostatečně pomstila. Neměla váhat a neměla se tak vyžívat v bolesti té ubožačky. Kdyby jednala rychle a efektivně, mohlo být nyní vše jinak. Věděla, že pro ni dříve nebo později přijdou. Že ji najdou, ať se ukryje kdekoli. Nečekala však, že to bude tak brzy. Z letargie ji vytrhlo skřípění kovu o kov a vrzání vstupních dveří. Nadechla se a hlasitě polkla, paže svěsila podél těla a ruce zaťala v pěst. Těsně před svou smrtí zahlédla v zrcadle naleštěný hrot černého kopí, jehož rychlý a jistý pohyb byl následován krvavě rudou záplavou.
"Se synem se znovu setkáš v Tartaru," zašeptal neznámý a z kapsy zelené uniformy vytáhl drobnou kulatou věc s hrubým povrchem. Mrštil s ní směrem k bezvládnému tělu a během okamžiku zahladil veškeré stopy. Když odcházel, nic po něm nezůstalo.

"Víme o tvé dohodě s prefektem," sdělil jí Pavlov měkce. Unaveně otevřela oči. Všichni seděli či stáli kolem jejího lůžka, obličeje měli bledé a tvářili se vážně. Většina z nich odmítala zvednout zrak od naleštěné podlahy jednotky intenzivní péče. Povzdechla si. Na tenhle rozhovor nebyla připravená.
"Odkud?" otázala se prostě.
"To není podstatné," zavrtěl hlavou Pavlov, jenž očividně převzal funkci hlavního řečníka. "Od spolehlivého zdroje," dodal a začervenal se.
"Odejdeš?" vyhrkla jedna z mladších sestřiček a kvapně sklopila zrak, když ji ostatní zpražili nepěkným pohledem.
"Netlač na ni, Evo," napomenul ji neurochirurg a nepatrně se napřímil. "Chceš o tom vůbec mluvit?" zeptal se tiše.
"Já nevím," hlesla Persefona vyčerpaně. "Neměla bych... Už mi ale nezbývá moc času. Definitivně se musím rozhodnout do zítřejšího rána."
"Jen jsme chtěli, aby jsi věděla, že budeme respektovat každé tvé rozhodnutí," vložil se do hovoru traumatolog Adam.
"Ať už bude jakékoli," přikývl Pavlov.
"Děkuji vám," pípla Persefona. V koutcích očí ji zašimraly slzy dojetí. "Moc to pro mě znamená."
Usmáli se na ni a zvedli se k odchodu. Jen vrchní sestra Marie stále otálela u lůžka.
"Běžte napřed, dohoním vás," mávla na ně netrpělivě rukou. Dívčino srdce v hrudním koši neklidně poskočilo. Teď měl přijít názor, na kterém záleželo ze všech nejvíce. Když Persefona nastoupila do nemocnice, ujala se Marie role ztracených rodičů a opatrovníků se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Vždy byla tam, kde ji dívka potřebovala. Vždy měla v ruce kapesníček, na jazyku vlídné slovo a na rtech chápavý úsměv. Opustit ji bude ze všeho nejtěžší, pomyslela si Persefona trpce.
"Jsi už velká holka, Pers," pohladila ji žena po vlasech něžně. "Vždycky jsem na tebe byla pyšná. A budu na tebe pyšná, ať už se rozhodneš pomáhat jakkoli," dodala vážně a upřeně se na ni zahleděla. Šedé oči zářily upřímností, nebylo v nich ani stopy po přetvářce. Pokud cítila bolest, skrývala ji mistrně. A právě v tu chvíli, v onom pohledu, nalezla Persefona poslední ždibec odvahy, který jí scházel k rozhodnutí.
"Budeš mi chybět," zašeptala procítěně a pevně svou adoptivní matku objala.