Fallout Bohemia - Kapitola 5: Všude dobře, doma nejlíp

Kapitola čtvrtá – Nový domov

Domov není místo, kde bydlíš, ale kde ti rozumí.

            „Koukněte, hýbou se mu prsty, to je dobrý znamení, že jo?“ promluvil ustaraný ženský hlas z temnoty. Přišel mi povědomý, jako bych ho slýchával každý den. Než se mi povedlo ho určit, promluvila jiná osoba.

            „Ano, je to dobré znamení a pravděpodobně se za chvíli probere. Měla byste dojít pro manžela,“ zazněl mužský hlas a také byl povědomý. Moment, manžel? Povedlo se mi otevřít oči.

            Z temnoty do oslepujícího světla zářivek… Chvilku jsem neviděl víc než rudé skvrny. Pohyb mých víček samozřejmě vyvolal reakci kolem lůžka, na kterém jsem, vůbec nevím proč, ležel. ,, Ale to nemůže být pravda,“ proletělo mi hlavou. Předtím než všechno zčernalo, bylo kolem mě několik žen a taky dost těl. Navíc to tam neskutečně páchlo. Tady byla cítit pouze dezinfekce a nějaký parfém. Co se to děje?

            Předtím než se mi povedlo zaostřit, mi doktor posvítil baterkou do očí, takže se vrátily rudé skvrny. Slyšel jsem, jak se otevírají dveře a jak dva lidé vchází dovnitř.

            „Bude v pořádku, stačí pár dní odpočinku,“ okomentoval můj stav příchozí dvojici doktor ihned poté, co mi přestal propalovat oči baterkou. Uslyšel jsem dvojité vydechnutí plné úlevy. Jedna z postav ihned vyrazila ke mně. Přiběhla a objala mě. To není možné, běželo mi hlavou, to nemůže být pravda. Ta postava, co mě objímala, byla moje máma!

            „Hrozně jsi nás vylekal, synu,“ pronesla druhá postava. Ta se zatím nikam nehnala a stála u dveří. Nepotřeboval jsem ji vidět, aby mi bylo jasné, kdo to je. Táta.

            „Co, co, co se stalo?“ povedlo se mi vykoktat, zatímco jsem se rozhlížel okolo sebe. Byla to ošetřovna Bunkru. Přede mnou stál táta a máma mě objímala. Očima jsem těkal z jednoho na druhého a snažil se přijít na to, co se vlastně děje.

            „Tolik jsme se o tebe báli,“ řekla s potlačovanými vzlyky máma.

            „Ale co se stalo?“ vyrazil jsem ze sebe prudčeji, než jsem čekal. Mámu to vylekalo, až ode mě odstoupila.

            „Nemusíš bejt tak naštvanej,“ odpověděl táta, zatímco se opíral o stěnu. „Pokoušel ses opravit zásuvku a nedával pozor, tak tě kopla. Ty jsi odletěl, až ke zdi, kde ses praštil hlavou tak silně, že jsi upadl do bezvědomí. A teď tady křičíš na mámu.“

            „Promiň,“ sklopil jsem oči. „Asi nejsem ještě ve svý kůži. Jak dlouho tu ležím?“

            „Asi tři dny. Doktor říkal, že se nemusíš probrat už nikdy,“ odpověděla máma a držela se za ruku s tátou.

            „Ale, dyť jsem odešel ven z Bunkru. Já utekl!“

            „Co to povídáš synáčku?“ zeptala se máma s nechápavým úsměvem.“ Proč bys někdy odcházel ven? Tady máš všechno, co potřebuješ,“ mluvila na mě dál, jako by se nic z toho, co si pamatuju, nestalo.

            „No měl být přece soud ohledně toho, jak jsem údajně ublížil Michale, jak byla taky v kómatu, a já, já, přece vyrazil hledat pro ni lék ven, do pustiny…“ Došla mi slova, jakmile mi bylo jasné, že se na mě koukají, jak kdybych se zbláznil. A možná taky že jo, nápad vyrazit ven mi připadal nesmyslný. Máma má pravdu, tady mám všechno. Chtěl jsem se zeptat ještě na jednu věc, ale přerušil mě táta.

            „Doktore, co to povídá, nemohl se zbláznit?“ otázal se.

            „Pravděpodobně se mu něco zdálo těsně předtím, než se probral. Četl jsem, že se tyto věci po probuzení mohou jevit velice reálné. Raději pojďme ven a nechme ho, ať načerpá síly,“ odpověděl doktor a společně s rodiči odcházel ven z místnosti.

            „Za chvilku ti sem pošlu sestru s jídlem. Do té doby odpočívej,“ otočil se ke mně doktor ještě předtím, než se mu dveře zavřely před obličejem. Z okna jsem viděl, jak s rodiči odchází pryč.

            ,,Takže nic z toho se nestalo?“ proletělo mi hlavou. Nemohl to všechno být jen výplod mé mysli. Ty věci tam byly skutečné, ale to jsou i tady. Nepřipadá mi to tu jako ve snu. Už to mám, zkusím se štípnout. Pomalu s třesoucí rukou jsem se štípnul, a nic. Takže vážně jen sen. Nic z toho se nestalo. Paráda. Myšlenky se mi míhaly hlavou jako zběsilé. Tak jsem se zabral do přemýšlení o tom, co se mi to zdálo, že jsem nezaregistroval, jak se otevřely dveře a dovnitř vstoupila sestřička s tácem. Měla na sobě bílou sesterskou uniformu a ten srandovní čepeček.

            „Tady to je. Bramborová kaše s dušenou mrkví,“ usmála se na mě, když pokládala tác vedle na stolek. Při slovech dušená mrkev jsem nepotlačil slabé zasténání.

            „Děje se něco?“ otočila se hned ke mně s tváří plnou obav.

            „Ne, nic, jen nemusím moc tu dušenou mrkev,“ zamručel jsem. Promiňte, jestli jsem vás vylekal.“

            „Nemusíš mi vykat, nejsem o tolik starší než ty,“ usmála se na mě. „Jmenuji se Martina,“ představila se a podala mi ruku, zatímco měla na tváři pořád úsměv. Podíval jsem se jí od očí. Měla je pěkné, hnědé. Nepřipadalo mi, že by byla nějak nalíčená, ale vypadala vážně pěkně.

            „Monty,“ stiskl jsem jí ruku a oplatil její úsměv.

            „Monty?“ nevěřícně naklonila hlavu na stranu a já si poprvé všiml, že má dlouhé tmavé vlasy. „Nemyslím si, že by rodiče takhle někoho pojmenovali, pokud by nechtěli být vůči svému dítěti krutí,“ dodala.

            „Jo, Monty. Mým křestním jménem mi nikdo neřekl tak dlouho, že už na něj ani pomalu neslyším. Tak je lepší používat tohle,“ odpověděl jsem jí.

            „Takže, Monty,“ opět se na mě usmála a já cítil, jak začínám rudnout v obličeji, čehož si nemohla nevšimnout.  „Ráda tě poznávám,“ pustila mi ruku.

            „Já tebe taky, ale řekněte mi…“ Povytáhla jedno obočí. „Řekni mi,“ opravil jsem se. „Jak to, že jsme se předtím nikdy neviděli? Někoho jako ty bych si určitě pamatoval.“

            „No, většinu času trávím tady a večer se učím. Chci být jednou doktorka, víš? Takže nechodím moc mezi lidi,“ povzdechla si a sedla si na postel.

            Rychle Monty, řekni něco chytrýho, problesklo mi hlavou.

„Takže asi neumíš moc pít, co?“ vyhrkl jsem na ní.

Tak to se ti povedlo, blbe.

 Za tuhle otázku jsem si chtěl dát facku. K mé velké úlevě neodešla, ale rozesmála se příjemným, srdečným smíchem.

„Máš pravdu, pít moc neumím a ani mi to nechutná, ráno mě z toho akorát bolí hlava. Doktor u mě několikrát tu kocovinu přešel s chápajícím úsměvem, ale nechci to moc pokoušet.“

„A nechtěla bys někdy skočit do baru na...“ Nestihl jsem doříct větu a dala mi před pusu prst.

„No to se podívejme,“ zvážněla. „Ty tady ležíš s možným otřesem mozku a zveš mě na rande.“

Měla pravdu. Sotva jsem se probudil, v hlavě mi krouží hromada myšlenek a já ji zvu na rande. Sice mi bylo jasný, že u ní nebudu mít šanci, ale mohla to říci jemněji. Sklopil jsem oči a místo na její tvář jsem koukal na bílou, sepranou peřinu. Martina ale místo dalších slov vyprskla smíchy.

„Měl by ses vidět, jak vypadáš,“ zalykala se smíchy, až jí z očí pomalu tekly slzy. „Úplně zplihlej.“ Její výstup gradoval. Jestli se chce popást na tom, že mě odmítla, prosím. Ještě chvilku se smála a já při tom nespustil oči z peřiny.

„Dokud se neuzdravíš, nikam s tebou nepůjdu. Potom si možná zaskočíme do baru na jednoho panáka,“ pronesla najednou z ničeho nic. Doslova mě to zaskočilo. Otočil jsem na ni hlavu (s notně pokleslou čelistí) a nebyl jsem schopen slova. Bleskurychle popadla lžíci, nabrala na ni mrkev a jako malému dítěti mi ji vložila do úst, načež se začala znovu smát kvůli mému absolutně nechápavému výrazu.

„Tak tohle stojí za všechny ty dny, co tu dělám sestřičku,“ soukala ze sebe mezi záchvaty smíchu. To veselí bylo tak nakažlivé, že jsem se přidal taky a jako dva blázni jsme se tam řehtali na celé kolo dobrých deset minut.

„Co se ti to vůbec zdálo za sen?“ zeptala se mě, zatímco se pokoušela popadnout dech. „Doktor povídal, že jsi tu blábolil něco o tom, jak jsi šel ven do pustiny.“

„No, to je na dlouhý povídání. Jestli máš čas, tak ti to všechno řeknu.“

„Teď nemůžu, ale večer se ještě ukážu. Zatím si odpočiň a ne, abys zapomněl ten sen,“ varovně mi pohrozila ukazováčkem před nosem a zvedla se k odchodu. Tak jsem se natáhl pro jídlo.

„Seš si jistej, že to zvládneš sám? Nechceš krmit?“ zazubila se na mě.

„Jo snad to půjde. Kdybych snad přece jen potřeboval pomoc, vím koho zavolat,“ zašklebil jsem se na oplátku. Usmála se a zmizela ze dveří.

            Po jídlo mi bylo báječně, tak jsem se natáhl a začal přemýšlet. Vážně to byl jen sen? Ale bylo tam tolik detailů a věci, které nebylo v Bunkru vidět. Jak bych si je mohl vymyslet, když nevím ani kde začít, a všechno bylo neskutečně skutečné, jako… tady. Na druhou stranu jestli to byl sen, tak je to jedině dobře, žádná Pustina a veškerý útrapy s ní spojené. Nebudu muset jít až k Brnu kvůli tomu léku pro Michalu… A sakra! Tak to byla ta neodbytná myšlenka, která se dožadovala mojí pozornosti, zatímco jsem se smál s Martinou. Zeptat se na Michalu, jak jí je. Ale proč by jí mělo něco být, jestli to byl jen sen, tak je úplně v pořádku a nic jí nehrozí. I když za zeptání nic nedám. Zeptám se Martiny, až přijde večer. S touhle myšlenkou jsem usnul.

            Probudil mě takový zvláštní hluk. V Bunkru je hodně zvuků, na které si člověk zvykne - hučení generátorů, syčení otevíraných dveří a občas i ostrá hádka, jež se odehrává na chodbě. Nemusel jsem poslouchat dlouho, aby se mi ten zvuk povedlo zařadit. Lidé na chodbě křičeli!

            Pokoušel jsem se zvednout, ale vůbec mi to nešlo. Ruce ani nohy mě nechtěly poslouchat. Šlo jen otáčet hlavou. Před oknem ošetřovny pobíhal zástup lidí. Běželi pryč od vstupních vrat. Všichni měli ve tváři hrůzu a pořád se ohlíželi za sebe. Z ničeho nic se ozval děsivý uši drásající výkřik přehlušující paniku, co byla venku. Všichni najednou strnuli, ale v okamžiku se hnali dál ještě rychleji.

            Během mé snahy dostat se pryč, jsem kromě křiku a dusotu zvenku zaslechl ještě jiné kroky. Tyhle se velice lišily od ostatních. Znělo to, jako by se někdo těžkopádný s okovanými botami pohyboval pomalu po chodbě. S každým krokem se navíc lehce zachvěla podlaha a to, co tak vyděsilo lidi, se přibližovalo sem.

            Najednou jsem skrz okno zahlédl známou bílou uniformu a hnědé vlasy. Drala se proti proudu davu a pokoušela se dostat se ke mně. Srdce ve mně poskočilo. Tak alespoň někdo na mě nezapomněl. Naštěstí pro ni skoro všichni z tohohle patra už utekli pryč, asi dolů do hydroponických farem. Kroky už byly blízko, tak děsivě blízko a mě se stále nedařilo pohnout ani malíčkem u nohy.

            Martina se zastavila u okna, usmála se na mě a zvedla palec pravé ruky. Obdivoval jsem ji. V takové situaci místo toho, aby utekla, pro mě přijde a dělá, jako by nic. Musel jsem se na ni usmát také. Ale ten úsměv mi zamrzl na rtech.

            Ta věc, před kterou lidé utíkali, se teď musela dostat za roh. Martina už ji asi viděla, protože zůstala stát, oči se jí strachem rozšířily a ruce se jí začaly chvět. Slyšel jsem už jen kroky, jak se přibližují. Ta věc stála před dveřmi a ani ne metr před ní Martina, která se opatrně snažila couvat.

            Jenže jí to nepomohlo. Nebylo vidět víc, než rozmazanou šmouhu, jak jí ta věc sáhla po rukou a jednoduše je utrhla. Vyrvala je v loktech. Martina se zhroutila na zem, nevěřícně koukajíc na zbývající pahýly. Jenomže to té zrůdnosti nestačilo.

            Ještě, než Martina spadla, ta věc po ní jednoduše chňapla, chytila jí za hlavu a vrazila ji na okno. To pod tíhou úderu popraskalo, jenže hlava na tom byla daleko hůř. V šoku jsem sledoval, jak holka, se kterou jsem se před pár hodinami bavil, právě umřela před mýma očima. Aniž bych tomu mohl já nějak zabránit.

            Ta bytost, ať už to bylo cokoliv, pomalu přistoupila k oknu, jako by si prohlížela nějakou nástěnnou malbu, a já si ji tak mohl aspoň trochu prohlédnout. Mělo to přes dva metry na výšku a v ramennou by si to nezadalo se skříní. To, co na ní ale bylo nejhorší, byly její oči. Možná to bylo tou krví na skle, ale její oči jasně rudě žhnuly. A oplácely mi můj pohled. Z tváře a zbytku těla nebylo nic víc vidět přes veškerou krev. Ale i tak mi připadalo, jako by se usmála. Sevřela pěst a udeřila do skla, které se prohnulo. Následovala další rána. A pak další. Zavřel jsem oči a čekal na nejhorší.