Fallout Bohemia - Kapitola 6: Racionální přístup

5 kapitola –Racionální přístup

„Berte všechno. Lepidla, pásky, součástky počítačů, nářadí.... Nikdy nevíte, komu se co bude hodit a kolik si tím vyděláte.“ – příručka sběračů Pustiny.    

            A už po druhé za krátkou dobu jsem se probudil jinde, než jsem usnul (zkolaboval). Okolo mě byla zase ta nádražní budova i se svým smradem. Zjistil jsem, že mám v puse dost nechutný kus hadru. Co se to děje? Vrátili se nájezdníci nebo co? Odpověď přišla vzápětí. Jedna z žen se nade mnou naklonila a vyndala improvizovaný roubík.

            „Promiň za ten roubík, ale začal jsi křičet na celé kolo a my jsme nechtěly, aby si toho někdo všiml,“ omluvila se mi dřív, než jsem měl možnost promluvit. „Jsem Kristýna a tohle je moje dcera Jana,“ ukázala na holčičku, co jsem snesl dolů. Zrovna ležela natažená u schodů a odpočívala.

            „Všichni ostatní odešli pryč, jakmile jsi zkolaboval,“ promluvila ke mně Kristýna klidným hlasem. Asi si všimla, jak moc jsem vystrašený. „Neměj jim to za zlé, prostě chtějí přežít. Já jsem odejít nemohla, ne po tom, co jsi mi zachránil dceru,“ řekla a usmála se.

            „Mám nějaké lékařské zásoby v báglu. Jestli něco potřebujete, vezměte si to,“ mávnul jsem rukou směrem, kde by měl batoh být.

            „To seš hodnej. Myslím, že by se Janě něco malého hodilo,“ otočila hlavou naznačeným směrem.

            Chvilku bylo slyšet, jak se přehrabuje v batohu a také Janino hlasité oddechování. Na tak malou holku funí docela dost. Já jsem se mohl poprvé pořádně podívat, co se mnou vlastně je.

            Brečící postavička na Pip boyi znázorňující můj stav byla více než výmluvná. Ani se mi nechtělo věřit tomu, že přes všechna zranění to neodnesl žádný z vnitřních orgánů. Nedařilo se mi ale pořádně hýbat prsty na levé ruce. Žebra jsem měl od broků, co ztlumil kevlar, naražená a měl jsem také mnoho dalších menších zranění, která se začala hlásit o pozornost.

            „Nepotřebuješ něco i ty?“ oslovila mě Kristýna, zatímco já jsem upíral oči na Pip boye.

            „Jo, něco proti bolesti a taky bych potřeboval zavázat asi tu levou ruku,“ pokusil jsem se na ni usmát. Trochu sebou při tom cukla. Příště už to asi dělat nebudu. Ten můj obličej by teď asi žádnou soutěž krásy nevyhrál.

            „Pokusím se udělat, co budu moci,“ prozkoumávala Kristýna brašnu, kterou mi dal doktor. Ukázalo se, že myslel snad na všechno. Uvnitř bylo pár stimpaků, několik stříkaček s Med-X,lahvička Rad-X, dva Rad Away, obvazy všeho druhu, flaška vodky, která byla určena asi k desinfekci (to kdybych věděl, měl bych veselejší noc) a několik lékařských nástrojů.

            „Asi začneme s tímhle,“ vytáhla Kristýna z brašny Med-x a pár obvazů. Jakmile mi stříkla do žíly Med-X, přestal jsem cítit skoro veškerou bolest, jen v té levé ruce mi trochu cukalo. Kristýna to měla daleko horší. Jakmile mi odrhnula cáry z uniformy a uviděla obnažené maso, odvrátila hlavu a hlasitě polkla.

            „Není to nejhorší, jen se nejdřív musíme zbavit těch střepin,“ znovu se odvážně podívala na moji levačku a lokla si z láhve vodky.

            Zatímco se mi Kristýna dloubala v ruce a pinzetou vyndávala kousky střepin, já jsem si mohl prohlédnout její tvář. Vlasy měla zhruba po ramena, špínou slepené do několika chuchvalců, nos trochu široký a baňatý, oči hnědé a zarudlé. Skoro celou tvář měla pokrytou směsí (bůh ví čeho), co bylo v té kleci, kde spala. Při vybírání střepin se na mě nepřestávala povzbudivě usmívat. Já jsem se přiblble usmíval také. Po tom Med-X mi bylo pomalu všechno jedno.

            „A to by měly být snad všechny,“ oddechla si Kristýna, otřela si čelo hřbetem ruky a rozmazala si tak vrstvu špíny co tam měla. Poslední střepinu, co mi vyndala z ruky, držela v pinzetě před mým obličejem. „Teď jen vydesinfikovat ránu, zavázat a bude hotovo,“ znovu se usmála.

            Jakmile mi polila ránu štědrou dávkou vodky, v levačce to začalo docela pálit. Docela dost. Přes rty se mi prodralo zasténání.

            „Musíš to vydržet,“ poručila mi Kristýna, zatímco mi převazovala ruku obvazem.

            „Tobě se to řekne,“ odseknul jsem jí v přestávce mezi skřípením zubů, abych nezačal křičet.

            „Kdybych mohla, dala bych ti další Med-X, ale to už by bylo asi nebezpečný,“ pokračovala v klidu s omotáváním rány. „Pak už by tě nemuselo bolet nikdy nic.“

            Po chvilce byla s obvazováním hotova a mě naštěstí ta ruka přestala pálit. Asi opět vyhrál Med-X nad bolestí.

            Teprve teď, když se Kristýna zvedla, jsem si všiml Jany. Stála za mnou a sledovala, co dělá její máma. Odvážná holka, jestli se dívala od začátku do konce. I když ona ta moje ruka v porovnání s ,,výstavou“ kolem si taky v lecčem nezadá. Sklouzl jsem pohledem po různých částech těl, co byly kolem v hale. Asi tu děti rychleji dospívají.

            „Mami bude ta ruka v pořádku?“ zeptala se Jana.

            „No já doufám, že jo, ale nejlepší by bylo dostat ho co nejrychleji k doktorovi,“ odpověděla jí Kristýna. „A teď pojď sem ty, ať se na tebe podívám,“ pokynula rukou Janě.

            „Mami to strašně štípáá,“ popotahovala Jana a snažila se uhnout vatovému tampónu namočenému ve vodce. Škubala hlavou ze strany na stranu a málem se jí povedlo vykroutit se, ale na poslední chvíli ji Kristýna pevně chytla za bradu.

            „Přestaň sebou vrtět,“ omývala Kristýna Janě ránu, co jí uštědřila nájezdnice pažbou. Naštěstí byla jen povrchová, takže na to stačila náplast. Jako bonus přidala Kristýna pusu na čelo.

            „Tak a co uděláme teď?“ zeptal jsem se Kristýny, jakmile skončila s ošetřováním Jany.

            „No, asi vyrazíme pryč. Můžeš chodit?“ prohrábla si Kristýna vlasy.

            Na nohy mi nakonec musela pomoci Kristýna. S trochou námahy se mi povedlo udělat i pár kroků, ale pak se mi zatočila hlava a já spadl na zadek do hromady usekaných rukou a nohou. Jedna z těch rukou mi přistála v klíně. Ještě měla zaťatou pěst, ale palec byl vztyčený. Štítivě jsem ruku věčného optimisty odhodil a snažil se opět zvednout.

            „Myslím, že dneska už nikam nejdeme,“ zvedla mě Kristýna na nohy. Byl jsem jí za tohle rozhodnutí docela vděčný.

            Nahoře i přes to, že tam dopadl granát, bylo o dost lépe než dole. Jen se musela odtáhnout mrtvola nájezdnice, ze které se ještě trochu kouřilo. Kromě smradu spáleného masa a toho, co sem občas zaválo z haly, to tu nebylo tak hrozné. Alespoň tu byla čistá podlaha. Alespoň podle místních poměrů. Sedl jsem si, opřel se zády o zeď a zavřel oči.

            Od schodiště se ozvalo kopnutí a pak několik nárazů zakončených mlaskavým žuchnutím. To se Kristýna zbavovala těla.

            „To by bylo,“ oprašovala si Kristýna ruce a na tváři jí pohrával úsměv. „Co ta ruka, ještě bolí?“ kývla na mě.

            „Jo, v pohodě. Cítím se už trochu líp,“ odpověděl jsem jí a zamrkal. To byla pravda, skutečně se mi začala vracet síla. To, co nemusela vědět, bylo, že zatímco byla ona pryč, já si vzal z brašny další Med-X, jinak bych asi tu bolest v ruce nevydržel.

            „Skoro jako doma,“ ušklíbla se Kristýna. Pak ale do místnosti zavál zápach z haly a obličej se jí zkřivil nechutí. „Až na ten smrad,“ dodala rychle.

            „Kde je Jana?“ zeptal jsem se jí, jakmile si sedla na kovovou pelest postele. Naposled jsem ji viděl, když šmejdila v odpočívárně, která asi sloužila i jako kuchyň, a to i přes to, že tady po kuchyňském náčiní nebylo ani vidu.

            „Hledá něco k jídlu. Dokonce mě odtamtud vyhnala, že nám něco uvaří,“ svěsila hlavu a povzdechla si: „Snaží se, jak to jen jde, ale většinou to je, jako jíst cukr. Její nejoblíbenější jídlo jsou Cukrový Bomby zalitý Nukafolou.“ Celá se při té vzpomínce otřásla.

            „A to ti nevadí, že tam pobíhá mezi těma mrtvolama?“ zeptal jsem se jí opatrně.

            Koukla se na mě, jestli to myslím vážně a pak odpověděla: „No myslím, že to, co musela zažít za těch pár dní, co jsme tady, ji trochu obrnilo, a podle mě už tam není nic, co ještě neviděla,“ zavrtěla hlavou. Oči se jí trochu leskly.

            Než jsem si stačil rozmyslet, co na to odpovědět, Kristýna pokračovala: „Nějak jsem ti ale při tom všem ošetřování a zašívání zapomněla poděkovat, že jsi nás zachránil.“ usmála se na mě.           „Takže, děkuju… hm…. Musela jsem přeslechnout tvoje jméno,“ naklonila hlavu na stranu.

            „Monty,“ představil jsem se jí.

            „Monty. To je divný křestní jméno.“

            „Je to přezdívka z dětství. Na svý křestní jméno pomalu už neslyším,“ pobaveně jsem odpověděl.

            „Takže, Monty, děkuju za záchranu.“

            „Není za co,“ vyhrknul jsem rychle a cítil jsem, jak se mi do obličeje žene krev, a začínám se červenat.

            „Proč jsi sem vůbec chodil?“

            „No, protože jsem slyšel řev a …“ až teď mi došlo, že jsem na něco důležitého zapomněl. Rychle jsem se otočil směrem ke dveřím a chystal jsem se vstát. Na rameno mi dopadla ruka Kristýny a přitlačila mě zpátky na zem. Podíval jsem se jí do tváře netušíc, co se děje. Než jsem se stihnul zeptat, co to má znamenat, odpověděla: „To nemá cenu, ona už je mrtvá. Nemá smysl tam chodit, pokud nechceš vidět čerstvě umučenou mrtvolu.“

            Nevěřícně jsem zamrkal. Její slova do mě narazila jako rána kladivem (nebo pažbou). Z toho, co jsem zatím zažil, to vypadalo, že násilná smrt nikdy není daleko, ale i přesto jsem se chtěl podívat, jestli té ženě nebudu schopen pomoct.

            „Myslím, že se tam přece jen půjdu podívat. Možná je ještě naživu,“ snažil jsem se říci přesvědčivě a zvedl jsem se. Spíš než jí jsem se snažil přesvědčit sám sebe. Tentokrát mě Kristýna nezastavila a místo toho si jen povzdechla: „Jak chceš. Až se vrátíš, mělo by tu být jídlo.“

            Nevím, proč jsem si myslel, že by ta žena mohla být ještě naživu, ale asi jsem si chtěl být úplně jistý, abych se nevykašlal na někoho v nouzi. Už při cestě do schodů na půdu mi bylo jasné, že tam asi nebude nikdo, koho by šlo zachránit.

            Střecha byla z větší části sesutá. Zůstalo jen několik trámů a tašek, díky čemuž se nabízel výhled na to, co dříve bývalo parkem. Teď tam byla jen spousta odpadků a zčernalé seschlé stromy. U kmene jednoho z nich se krčilo několik zažloutlých koster.

            Půda na rozdíl od toho, co se nacházelo dole, nebyla zas tak děsivá, i když všechny ty zkrvavené nástroje (kleště, nože, ostnaté dráty, led lampa, kladiva) vypadaly opotřebené. Byly vystaveny na zčernalém stole s ubrusem, který byl možná kdysi bílý, ale teď měl všude na sobě tmavě červené a černé fleky. Když se k tomu přidal pach spáleného masa, málem jsem začal zvracet. Nakonec jsem sebral všechnu odvahu a podíval jsem se na konec místnosti. Na stole ležela připoutaná žena. Její obličej byl rozmlácený na červenou kaši. Ve vytřeštěných očích už nezbyla ani troška příčetnosti. Pusu měla doširoka otevřenou a na rtech spoustu zaschlé krve, která jí stékala po bradě až na krk a zanechávala po sobě širokou tmavou stopu. Hrudník vypadal, jako kdyby si na něm zahrál nějaký šílený umělec, ale namísto normálních paliček použil děsivým způsobem kladiva.

            Když jsem se pak podíval o kousek dolů, věděl jsem, že byla chyba sem chodit. Tady by pomohl akorát zázrak. Měla rozpárané břicho, u kterého byly jasně vidět vnitřnosti. Skoro jako v učebnici. Hned jsem zalitoval, že jsem se podíval. Zvednul se mi žaludek a já začal zvracet. Nejdřív snídani, a po chvíli jsem už dávil jen žaludeční šťávy. Ani jsem si nevšiml, že přišla Kristýna.

            „Tak ses přesvědčil?“ zeptala se mě unaveným hlasem a pomalu popošla k tělu.

            Polknul jsem a utřel jsem si rukávem ústa od zbytků snídaně. „Jo. Myslím…,“ znovu se mi sevřel žaludek a já musel přemáhat nutkání zvracet. „Myslím, že tady už asi není pomoci.“

            Kristýna se zastavila u mrtvé a opatrně jí zavřela víčka. Pak se otočila a beze slova odešla. Celá ta scéna se mi zdála jako z jiného světa. Na stole leželo tělo ženy, která ještě před několika hodinami byla naživu a ona neprojeví žádné emoce. Nic. Připadalo mi, že by tam stejně dobře mohla ležet panenka a dopadlo by to stejně.

            „Neměli bychom jí nějak projevit úctu?“ opatrně jsem se zeptal Kristýny a ukázal směrem k mrtvé. „Pár slov na rozloučenou a tak?“

            „To není třeba,“ povzdechla si a odcházela pryč. Během chůze otočila hlavu k nebožce a pokračovala ke schodům. „Už je na lepším místě.“

            Ve srovnání s tím, co se jí stalo tady, je lepší místo kdekoliv na světě.

            „Až tady skončíš, přijď dolů, Jana už nám připravila jídlo.“ ještě na mě stihla zavolat ze schodů.

            Pořád se mi to zdálo skoro jako sen (spíš noční můra). Ani v Bunkru se s mrtvými moc nenadělalo. Prezident v rádiu přečetl řeč o mrtvém, jak dobrý to byl člověk (i když to nebyla vždy pravda). V hlavní hale se shromáždila rodina a všichni ostatní, co chtěli vyjádřit svůj smutek. Pak bylo tělo přeneseno do pece a zpopelněno. Žádná velká událost, ale tohle…

            Raději jsem o tom přestal přemýšlet. Ze stolu Jacka rozparovače jsem strhnul ubrus (strhnul je silné slovo, sotva jsem ho stáhnul) a přehodil ho přes tělo tak důstojně, jak jsem jen mohl. Chtěl jsem něco říct, ale nenapadala mě žádná slova.

 V Bunkru vás nepřipraví na to, jak mluvit o rozpáraném tělu. Umřela důstojně ve spánku. Hm, to nebylo ono. Vedla dobrý život. To asi taky ne. Její smrt byla tak brutální a krutá, že předtím než umřela, jí selhaly hlasivky a zešílela. Ačkoliv to byla pravda, neměl jsem se k tomu, abych to řekl nahlas. Nakonec jsem sklonil hlavu jako projev úcty a sešel schody dolů, abych se podíval, co uvařila Jana.