Písečníci a bludný asteroid

Kdesi daleko ve vesmíru, na planetě Písečnice, za ospalým městečkem Zaprášená Lhota ležel ve vysoké suché trávě asi jedenáctiletý kluk. Vychutnával si poslední okamžiky svého snu, takového toho správného snu, ve kterém člověk létá, a neměl ponětí, že tenhle den začnou události, které převrátí jeho život naruby.

A netušila to ani drobná dívenka se školním batohem na zádech kousek od něho, i když pro ni tenhle den už výjimečný byl. Obezřetně se přibližovala ke kraji obřího kráteru vyhloubeného kdysi dávno dopadem planetky a hnědé vlasy spletené do dvou copů jí lítaly sem a tam, jak se rozhlížela do všech stran.

„Tomáši!“

S trhnutím se probudil, ale zůstal ležet a mžoural do vycházejícího slunce. Volal ho někdo, nebo se mu to zdálo?

„Tomáši!“

Posadil se, rukou si prohrábl rozcuchané hnědé vlasy plné stébel trávy a podíval se za hlasem. Uviděla ho a rychlým krokem se vydala k němu. Napodruhé se mu ji podařilo zařadit. Zelenooká holka, co nedávno oslavila sedmé narozeniny a přešla z oddělení malých dětí k dívkám. Měl neblahé tušení, kvůli čemu ho hledá.

Když se přiblížila, vkradla se do jejího kroku váhavost. Zastavila se kousek od něj, pusu pevně sevřenou.

„Co chceš? Nemělas jít už do školy?“ obořil se na ni hruběji, než chtěl. Jestli ji poslali, protože spal venku…

Dívka ztuhla a nejistě se na něho podívala.

„Stal ses mým průvodcem,“ špitla.

„Cože?“ hlesl nevěřícně a v duchu zaúpěl. Kdo to vymyslel, dát mu na starosti malou holku? Holky přece provázejí zase jenom holky. A navíc, vždyť on je prospektorem! V dole hledá nová ložiska, nemůže dělat chůvu malý holce. Podíval se směrem k budovám sirotčince, odkud právě vyrazil hlouček povykujících dětí s taškami na zádech. Přikrčil se, aby ho neviděly. Mohl by se z povinnosti průvodce vykroutit, ale teď zpátky nemůže. Proč jen nešel na večerní setkání?

Dívka si rychle sedla na bobek.

„Neřeknu na tebe, že jsi spal venku,“ zašeptala spiklenecky.

Tomáš si ji měřil zamračeným pohledem. Spát ven chodil často. Před usnutím pozoroval hvězdy, zvláště teď, když se ke slunci blížila Osamělá, jediná dosud známá kometa v soustavě Sigmy. I kvůli ní včera vynechal večerní setkání. Většinou ležel jen tak na zemi v suché trávě. Brával si s sebou věci do školy a ráno vždycky proklouzl na snídani v době, když už byli všichni pryč. Ale jestli se vrátí hned teď, bude všem jasné, kde v noci byl, a dostane trest.

Dívka vytáhla z tašky pomačkaný, ušmudlaný pytlík.

„Vzala jsem ti jídlo, aby ses nemusel vracet,“ řekla a natáhla ruku před sebe.

Tomáš napřaženou ruku naštvaně odstrčil.

„Tebe já rozhodně provázet nebudu!“

Přítmí se rychle měnilo v denní světlo, Sigma už začala vycházet nad kráter a osvětlovat ostré vrcholky hor tyčící se na západě. Tomáš se naschvál loudal. Bylo ještě dost času a navíc doufal, že když do školy přijde akorát tak na čas, tak ho s touhle holkou uvidí co nejméně lidí. I proto zvolil trochu jinou cestu než ostatní.

Kousek od kráteru začínala kaktusová políčka. Tady na Písečnici byly kaktusy nejhojnější čeledí rostlin a skoro všechna potrava pocházela z nich. Většina polí tak byla oseta druhy kaktusů, které se na Písečnici uchytily a ze kterých místní dělali placky, mouku, sirup, marmelády, víno a tisíce jiných věcí. O kus dál praskaly plody kaktusu-bavlnovníku. Zanedlouho přijdou ženy z městečka, aby je otrhaly, a potom z nich v domácích dílničkách upředou nitě a utkají plátna.

Došli do Zaprášené Lhoty. Převážná většina domů v městečku si byla podobná jako vejce vejci – přízemní žlutá stavení s uzoučkými vysokými okny a zaoblenou střechou jako nějaké zvláštní houby. Tady na okraji byla spousta obydlí více či méně vytesaná přímo do skály a dostavěná z otesaných kamenů místo cihel. Ty lepší pak byly omítnuty maltou umíchanou z písku, co Zaprášenou Lhotou poletoval celý rok. Jak se přibližovali více a více středu městečka, byly stavby uhlazenější a větší. Uličky mezi nimi se rozšiřovaly, měnily se v ulice a po nich se Tomáš s Luckou dostali až na náměstí. Chystal se ranní trh. Obchodníci a ženy řemeslníků vynášeli ven své zboží a rovnali je do krámků.

Tomáš každé ráno schválně procházel kolem stánku pekaře. Byl to nerudný tlustý chlapík, ale měl hodnou ženu. A pokud byla na trhu sama, vždycky Tomášovi podstrčila nějaký koláč, či housku, co se včera ve sluneční peci připálila nebo se ji nepodařilo prodat a ztvrdla. Dnes měl štěstí, pekařka byla sama a viděla ho už z dálky.

„Dneska jdeš do školy s kamarádkou, Tomáši?“ zeptala se.

Tomáš se ohlédl na Lucku, která ho s odstupem sledovala, a výhružně se na ni zakabonil. Pak zavrtěl hlavou.

„Jenom… jenom jsem ji dostal na starost,“ zamumlal, „provést ji dolem a tak.“

„Tak to si moc hodný,“ vedla si pekařka svou a nabídla Lucce taky kousek pečiva.

Tomáš se zamračil. „Musíme už jít.“

Škola byla až na samém konci hlavní ulice. Největší budova v Zaprášené Lhotě s velkými okny a kulatou střechou.

„Počkám na tebe před školou,“ stačila říct Lucka, než Tomáš bez jediného slova zmizel ve své třídě.

Dopolední vyučování uteklo Tomášovi ještě docela rychle, i když jeho snaha utajit svůj nový úkol vyšla naprázdno. Děti ze sirotčince všechno věděly už od včerejšího večera a samozřejmě si to nenechaly pro sebe.

„Nebulo!“ volali na něj spolužáci. „Věděli jsme, že seš divnej, ale teď se prej kamarádíš s malýma holkama!“

Tomáš tušil, že nejlepší bude si posměšků nevšímat, ale nakonec to nevydržel.

„Večer se jí zbavím!“ odsekl, ale tím jen přilil olej do ohně. Ostatní ho začali naoko prosit, ať to nedělá, že té malé zlomí srdce. Dál raději se zaťatými zuby mlčel, pevně odhodlaný večer trvat na tom, že tu protivnou malou holku provázet nebude.

Tomáš chodil do páté třídy a jeho vyučování se protáhlo až do odpoledne. To už se mu ozýval žaludek a on začal litovat tvrdohlavosti, kvůli které si od Lucky nevzal pytlík s jídlem. Odpolední vyučování s třídní učitelkou slečnou Pichlavou, což byla postarší dáma neurčitého věku, bývalo k nevydržení. První hodinu měli výuku standardního planetárního jazyka, což byl vždycky boj. Děti například vůbec nechtěly chápat, proč by měly vyslovovat „včera“ místo „včíra“, „dobrý“ místo „dobrej“ a podobně. Vysvětlení učitelky, že když si každý bude mluvit, jak se mu zachce, brzy se lidé z různých planet mezi sebou nedomluví, jim připadalo legrační. Kde by asi tak mohli potkat nějakého mimopísečňana, když od kolonizace planety tady žádná vesmírná loď nepřistála?

Poslední hodinou dne byl dějepis, který slečna Pichlavá věnovala právě kolonizaci Písečnice. Ostré odpolední paprsky dopadající na její pohublou tvář skrz zaprášené okno jí dodávaly umrlčí vzezření. Stála s hlavou nakloněnou dozadu, vlasy pevně stočené do drdolu a s přivřenýma očima za brýlemi s příliš tlustými obroučkami pronášela monotónním hlasem svůj výklad.

„Letos to bude již devět set dvacet šest let, co naši předkové poprvé vstoupili na Písečnici, aby započali její kolonizaci. Z kolonizační lodi Úsvit se na povrch planety vylodilo sto dvacet osm mužů, žen a dětí. Čekala je planeta sice obyvatelná a s příznivým podnebím, ale ve srovnání se Zemí nepříliš úrodná a trpící nedostatkem vody. Údělem kolonizátorů byla nikdy nekončící tvrdá…“

Tomáš poslouchal skřípot uspávajícího hlasu paní Pichlavé jen napůl. Ostatně všechno, co vyprávěla, znal nazpaměť. Byla to pohnutá historie prvních staletí, během kterých lidé rychle umírali na nejrůznější nemoci, zranění, nedostatek jídla a přepracování. Jenomže zatímco pro slečnu Pichlavou bylo přistání na Písečnici dnem, kdy historie začala, Tomáše daleko více zajímalo to, co se dělo před tím. Na kosmické lodi ve vesmíru. Měl dávno přečtené všechny knihy, které měly co dočinění s kolonizační lodí. Ať už to byly zachované dokumenty o Úsvitu, zápisky členů posádky nebo vzpomínky prvních obyvatel Písečnice na cestu mezi hvězdami. A nejen to. Také hltal knihy o původu vesmíru, o vývoji hvězd a planet. Učil se na noční obloze rozpoznávat souhvězdí, nalézt nejbližší hvězdy a vyjmenovat všechny planety v nejbližších hvězdných soustavách.

Tomáš pohledem zkontroloval, že na něj učitelka nevidí, nenápadně si položil hlavu na loket a zavřel oči. Jednou se učitelé všech dětí ve škole ptali, co chtějí dělat, až budou dospělí. Bál se říct pravdu a tak tvrdil, že chce pracovat na observatoři a pozorovat vesmír. Stejně se mu ostatní děti smály a ptaly se, k čemu to bude dobré. Neodvážil se tenkrát říci, že z celého srdce, celou svojí bytostí touží po něčem jiném. Stát se astronautem, letět do vesmíru. Věděl, že je to zhola nemožné, vždyť na Písečnici nebyla ani letadla a od odletu Úsvitu se žádný vesmírný let neuskutečnil. Ale i tak si představoval, jak ho raketa i s vesmírnou stanicí vynáší na oběžnou dráhu Písečnice. Jaké by to asi bylo?

„Tomáši Nebulo!“ zaskřípala mu do ucha učitelka Pichlavá.

Stála přímo nad ním.

„Jsi tady s námi nebo lítáš někde po vesmíru?“ zeptala se jízlivě a rozhodila ruce. Děti se začaly uchechtávat.

„Sleduj můj výklad!“

Pokračování na www.vaclav-dvorak.cz