Fallout Bohemia - Kapitola 7: Umění Pustiny

Zubní kaz. Z mých návštěv u zubaře v Bunkru jsem si vždy odnášel poučení o tom, že bych měl přestat jíst sladký nebo mi vytrhají všechny zuby. Kdyby to jídlo viděl doktor tak by asi dostal infarkt. Jak říkala Kristýna, byly to Cukrové bomby zalité Nukafolou. Posypané práškovým cukrem a jako desert kandovaná jablka Strýčka Dompa. Jen při pohledu na ten cukrový armageddon mi trnuly zuby a kornatěly cévy.

„Vypadá to…dobře,“ řekl jsem opatrně a sedl si na převrácenou krabici, kterou sem Jana přinesla místo židle. Jako stůl nám posloužila rezavějící kostra postele. Jana dokonce i prostřela. Někde sehnala zatuchlé, ale jinak čisté, našedlé plátno, které posloužilo jako ubrus, na kterém byly tři misky noční můry zubařů.

„Koukáme na to samý jídlo?“ zamrkala Kristýna a upřela pohled na svoji misku.

 „Mamíí!“ popotáhla Jana a zašermovala lžičkou ve vzduchu.

„No jo, no jo. Tak dobrou chuť,“ povzdechla si Kristýna a pustila se opatrně do jídla.

„Dobrou chuť,“ popřál jsem také a následoval jejího příkladu. S velkou péči jsem se snažil najít kus s co nejméně cukrem.

„Dobrou chuť!“ zavýskla Jana a začala to do sebe házet jak lopatou, až se okolo ní zvedl bílý oblak. S pravidelností rypadla si nabírala další a další porce, vyloženě spokojená s výsledkem vaření.

Bylo to jako jíst čistý cukrový výtažek, samotnou podstatu cukru. Už při prvním soustu jsem se otřásl pod návalem té sladkosti. Naštěstí ty cukrový bomby byly zalitý nukafolou, bez ní bych asi nedokázal spolknout ani jednu lžíci. Po několika dalších soustech jsem cítil, jak se mi zrychluje tep srdce a na čele mi vyrazil studený pot. Žaludek se mi pod tím přívalem cukru stáhnul a výhružně zatřásl. Lhát se nemá, ale z tohohle jsem jiné východisko neviděl.

„Uf, to byla dobrota,“ hlasitě jsem zamlaskal a velice okázale si poplácal břicho. „Škoda, že už jsem plnej,“ smutně jsem potřásl hlavou.

Jana zvedla hlavu (celou pusu měla od cukru a po bradě jí tekla nukafola) od své skoro prázdné misky a upřela na mě pohled, pod kterým jsem se v duchu uhnul. „Hm, tak jo,“ pokrčila ramínky a pustila se znovu odvážně do jídla. Potom co mi tu lež spolkla, si žaludek oddechnul a srdce uklidnilo. Na druhou stranu, já se cítil jak hajzl první kategorie.

Nechal jsem Kristýnu a Janu u stolu samotné a šel si najít místo, kde si utřídím myšlenky a budu chvilku sám. Kristýna si asi už zvykla na cukrové nadílky připravené její dcerou, a tak tam s vytrvalostí a odhodlaností člověka, který nechce zklamat svoje dítě, jedla dál.

Vnitřek budovy nepřipadal v úvahu. V jediné jakž takž čisté (mrtvol prosté) místnosti se dojídalo, tak nepřipadala v úvahu. Možná jsem si ještě nezvykl, ale visící těla nebo jejich části nebyla dekorace, kterou bych vyhledával. Koho to vůbec mohlo napadnout, pověsit si mrtvolu na zeď a považovat to za super nápad. Asi se mezi sebou bavili a jeden zamyšleně prohlásil: „Víte, co by to tady vylepšilo? Mrtvoly. Mrtvoly na zdech.“ A protože bůh ví, co se jim honilo v tu chvilku hlavou, tak s tím souhlasili. Navíc to muselo dát docela dost práce, připevnit řetězy, vytáhnout tělo nahoru a tam ho přibít. Nedej bože, aby to byl ještě někdo naživu, kdo kope a všeobecně se nechce nechat vytáhnout. Spousta času a námahy vyplýtvaných na dekoraci zdí a stropů. Přitom to vypadalo, že nájezdníci udělají cokoliv, aby se vyhnuli jakékoliv práci, která nezahrnuje mučení nebo chytání dalších lidi, které mohou mučit. Z nějakých důvodů mi připadalo, že tahle skupina nájezdníků asi nebyli umělci, kteří zkoušeli nový post apokalyptický směr. Oblečeni možná byli výstředně, ale ani jeden neměl baret a cigaretu na takovém tom nástavci. A umělec bez těchhle věcí prostě není umělec.

Nakonec jsem vyšel ven k nástupištím. Jakmile za mnou zapadly dveře, opřel jsem se o zeď a sesunul se. Vedle mě ležel kostlivec z dřívějška. Oproti tomu, co leželo a viselo jen pár metrů dál, tohle byl skoro vítaný pohled. Skoro. Aspoň se na mně přátelsky usmíval. Oplatil jsem mu úsměv a zakoukal se na oblohu. V Bunkru nic takového nebylo. Z té neskutečné dálky mi běhal mráz po zádech, ale nemohl jsem od těch šedých mraků odtrhnout oči. Stejně jako se ony honily po obloze, se mi hlavou honily myšlenky. Normálně bych asi teď v Bunkru šel z práce domu. Klidnej, nenásilnej život. Jediný problém, co jsem měl, bylo, jak zabiju zbytek dne. Oproti tomu, co jsem měl za problémy teď, absolutní selanka. Jenže jedna neodbytná a vlezlá myšlenka mi pořád vnucovala, že být venku je daleko lepší, zajímavější. V duchu, a pak pro jistotu i regulérně jsem si dal facku za to, že takhle vůbec uvažuju. Za tu krátkou dobu, co jsem vylezl, jsem zabil čtyři lidi. Čtyři. A to jsem byl venku ani ne dvacet čtyři hodin. A už jsem vzal několik životů. Najednou to na mě všechno padlo. To, že už se nemůže vrátit domů, to, že doma mě asi považují za mrtvého. Ta realita, že jsem zatím přežil jen díky nezměrnému štěstí s přičiněním náhody. A v neposlední řadě, že jestli budu chtít zůstat naživu a sehnat ten lék, budu muset zabíjet dál. Nebo aspoň hodně ubližovat. Taky nesmím zapomenout, že jestli se to všechno povede, já přežiju, seženu lék, tak se nemám jak dostat dovnitř. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si připadal beznadějný. Nakonec jsem se to nevydržel a rozbrečel se.

Když jsem se jakž tak uklidnil a otřel slzy, podíval jsem se líp po nádraží, abych zaměstnal mysl, která mi furt nechtěla dát pokoj. Tři dlouhá betonová nástupiště, krytá bortící se, rezavou střechou z plechu, se roztahovala podél kolejí. Na jedněch z nich hřadoval rozpadající se vlak. Zelená barva lokomotivy a vagónů už byla téměř zašlá, jinde se odlupovala v cárech. S posledním popotáhnutím jsem se zvednul a vydal se prozkoumat vagóny.

Pod kolejemi vedl tunel, který spojoval jednotlivá nástupiště. Stejně jsem raději šel přes koleje, pro dnešek už jsem schodů měl až dost. Navíc poslední vlak tu jel naposledy před dvěma sty lety tak asi nehrozilo, že by mě něco srazilo.

Na nástupišti byli další kostlivci, někteří ještě v kusech hadrů, co zbyly z oblečení. Skupinka tří kostlivců seděla, opřená zády o podpěrný sloup, tisknoucí se k sobě v objetí trvajícím přes dvě stě let. I přes to, že jim některé kosti upadaly, pořád vypadali jako rodina. Měli u sebe několik kufrů, ale nenašel jsem v sobě dost odhodlání k tomu, abych je otevřel. Raději jsem zamířil ke dveřím vagonu.

Nevím, co jsem vlastně čekal, že uvnitř najdu. Hřbitov asi ne. Pod botami mi křupaly drobné kůstky prstů, zatímco jsem procházel uličkou a nakukoval do jednotlivých kupé. Všude ten samý obrázek, schoulené kostry oblečené v rozpadajících se hadrech, oční jamky koukající kamsi do prázdna a několik málo zavazadel. Některé kufry byly rozšklebené, jak si čas vybral svou daň a přezky povolily, vysypávaje tak obsah na zem. Došel jsem na konec krypty na kolečkách a radši vystoupil. Nebylo tam nic, co bych si chtěl vzít. Do dalšího vagónu už se mi nechtělo, mrtvých jsem dneska viděl až dost, ale nakouknul jsem do kabiny lokomotivy. Žádná kostra uvnitř. K mému překvapení, dveře ani nebyly zamčené, jen jsem se do nich musel opřít, aby povolily.

V kabině toho moc nebylo. Jedna polstrovaná židle s vysokým opěradlem před přístrojovou deskou, kterou někdo kompletně zlikvidoval hasičákem, co se válel na zemi. Ani jeden ovládací panel nefungoval a dotyčný si dal i práci s tím, přestřihnout kabely, které od desky vedly. Nechal jsem nefunkční elektroniku být a radši se zaměřil na bílou plechovou krabičku s červeným křížem připevněné na zdi.

Zamčeno. Lékárnička s první pomocí a někoho napadlo, že bude nejlepší jí zamknout. Musel to být ten samý člověk, co vnuknul nápad s lidskou výzdobou nájezdníkům…Naneštěstí jsem s sebou neměl ani jednu sponku na vypáčení zámku, tak jsem si od srdce zanadával a udělal v duchu poznámku, ať se sem ještě vrátím.

Na prozkoumání ještě zbývaly dveře vedoucí do útrob lokomotivy, doufal jsem, že taky nebudou zamčené. Kupodivu nebyly. Sotva jsem dveře začal otevírat (zasouvali se do stran), s chřestěním se mi k nohám dokutálela lebka a já překvapením odskočil jako bych šáhnul na dráty pod napětím. Když skončil můj proud nadávek, nakoukl jsem skrz dveře. Uvnitř byla tma, ta trocha denního světla nestačila na to pořádně osvětlit vnitřek. Naštěstí má Pipboy i lampičku.

I když to nebylo nic moc, přece jenom tma trochu ustoupila a já se mohl uvnitř porozhlédnout. První na ráně byl kostlivec, co na mě spadnul. Pořád na sobě měl uniformu, která si ještě udržela svůj střih. To ale nebylo to, co mě překvapilo. Ty ostatní kostry, na které jsem narazil, neměli v lebce díru po kulce.

Zbytek lokomotivy už nebyl tak zajímavý. Páchlo to tam rzí, olejem a rozkladem. Bohužel, to poslední jsem dost dobře mohl být já. I tak tisíckrát lepší než ten smrad v budově. Na první pohled se zdálo, že zub času se tady pořádně nezakousl, na strojích byla slabá vrstva rzi ale nic extra. Nevypadalo to, že by se ten, kdo zničil ovládací panel, pokusil sabotovat i motor. Kromě skříňky s nástroji, zde nebylo nic dalšího.

V ten moment, co jsem překračoval dlouho zesnulého zaměstnance drah, jsem si všimnul, jak mu něco nadouvá náprsní kapsu. Zvědavost překonala odpor k okrádání mrtvých a tu kapsu jsem mu vybral.

V ruce jsem držel malý, ale bytelný diktafon. Zkusil jsem zmáčknout tlačítko pro spuštění, ale z přístroje se neozvalo ani ň, asi vybité baterky. Tlačítko vedle poslušně otevřelo kryt a malá bílá plastová krabička spatřila světlo světa. Chvilku jsem si jí potěžkával v ruce, tyhle kazety fungují i u pip boye, stačí jen zasunout a o zbytek se postará software. Dokonce i zkopíruje obsah, takže kdybych si jí chtěl přehrát znovu, nebude třeba jí tahat s sebou.

Sedl jsem si na židli, vložil kazetu a poslouchal.

***

 „Nemáme na výběr, vlak zůstane stát v Táboře,“ řekl unavený hlas a i přes to, že šlo o záznam, bylo slyšet jak nesmírně je mluvčí vyčerpaný. V pozadí bylo slyšet zvýšené hlasy.

„Jak zůstane stát? To nejde! Dyť je tam spousta lidí,“ křičel druhý. „To je tam mám nechat umřít?“

„Nemáme na výběr,“ odpověděl první a povzdechl si. „Vláda dala jasně najevo, že trať potřebuje pro svoje transporty. Nemůžeme nic dělat.“

„To je kravina! Ještě před týdnem jsme do Budějovic normálně jezdili“

 „To bylo před týdnem, Karle. Teď už se tam jet nedá.“

„Jo? A co mi udělaj, když si to prostě nastartuju a pojedu? Teď když už jde všechno do sraček,“ odsekl Karel a bylo slyšet, jak cvakají spínače na přístrojové desce a motory s hučením nabíhají.

„Neblbni…“ zkusil Karla ještě jednou přesvědčit první mluvčí a motory se zavytím snížili otáčky. Pak se ozvalo mlasknutí, a jak něco narazilo se zaduněním na dveře.

„Neser mě, Michale, já prostě vodjedu!“

„Jak chceš,“ řekl Michal. Ozval se zvuk otevíraných dveří a hlasy v pozadí na chvíli zesílili, než je prásknutí dveřmi zase ztlumilo.

„Debil jeden, celej život nedělá nic jinýho, než tupě poslouchá hovada nad sebou, a když může udělat něco užitečnýho tak zase poslechne…“ bručel si pro sebe Karel, motory už zase nabíraly na výkonu.

Opět se otevřely dveře.

„Michale, řikám ti jdi do pr…“ nedokončil větu Karel. Ozval se výstřel, tak nečekaný, že jsem s sebou trhnul, následovaný žuchnutím těla na podlahu.

Chvilku bylo ticho, než vešla další postava.

„Udělal jste správnou věc, přednosto,“ promluvil muž, kterého jsem předtím neslyšel.

„Já – já,“ zakoktal se Michal a hlasitě polknul. „Já dělal jen správnou věc, že ano?“

„Ano, ovšem, velice jste nám pomohl. Proč teď neskočíte nahoru do stanice, zatímco já to tady dokončím,“ řekl neznámý měkce.

„A-ano to udělám,“ přednosta opět vyklouzl ven.

Bylo slyšet, jak si neznámý otevřel dveře do strojovny a pak přesun mrtvého Karla na místo, kde jsem ho našel já. Několik rychlých cvaknutí a motory opět s vytím snížily otáčky, než úplně ztichly. To už ale neznámý mlátil do přístrojové desky hasičákem. O jedny zavřené dveře a pár šmiknutí později v kabině nastalo ticho, vrah, ať už to byl kdokoliv, odešel pryč.