Svět za obrazovkou

Prudký vítr s deštěm bičoval ulice a modrovlasého mladíka zabaleného v promočené mikině si tak v davu nikdo nevšiml. V ruce napjatě svíral telefon, očekávaje krátké zavrnění oznamující novou zprávu. Srdce mu bušilo rozjařením a myšlenky mu bláznily v hlavě, třebaže teď měl mít mysl čistší než jindy. 

Znovu do něho někdo vrazil, až málem spadl na mokrý chodník. Jako by ho ani neviděli... Ačkoliv to bylo nejspíš dobře. Čím méně lidí si ho bude pamatovat, tím lépe. I když jakmile tohle skončí, Nikolas Tremor stejně přestane existovat. Vezme si nové jméno, novou minulost, a především nový život. Hned jak s těmi penězi opustí stát, bude si žít jako král. Teplý prostorný byt, jídlo kdykoliv se mu zachce, a hlavně už se nebude muset každý týden obávat, že mu dojdou peníze. Kolik tam asi bude? Deset miliónů? Sto? Celá miliarda? Nikolasovo srdce při té myšlence poskočilo.

Rozsvítil si obrazovku telefonu a oči postaršího muže vedle něho na ní okamžitě spočinuly. ‚Soukromí ti nic neříká, dědo?' rozčílil se v myšlenkách, ovšem jinak si jen stáhl kapuci více do obličeje. Zapadl do nejbližší vedlejší uličky a s otřením zmáčeného displeje si zkontroloval upozornění. Překvapivě, sotva tak udělal, telefon rozčíleně zavrněl. Miracle mu napsal.

Rozklikl si novou zprávu, ale uviděl pouhý obraz bezpečnostní kamery. Nějaký vyhublý kluk stál v zaplivané uličce a zíral do zářivé obrazovky mobilu. Díval se na sebe... Miracle se nejspíš opět naboural do kamer sítě a dával takto Nikolasovi vědět, že ho mohou vidět. Nicméně čím déle záznam sledoval, tím více mu přišlo, že na tom ani nezáleželo. Tvář tam vidět neměl a lidí v šedé mikině se dnes daly najít stovky. Svěsil hlavu a začal psát odpověď.

„Kam mám jít?" naťukal do klávesnice. Řekl mu, aby se dostal do centra města, avšak nic jiného. Srdce se mu opět splašilo, co když se mu něco stalo? Nebo hůře, co když ho podrazil? Možná by měl odtamtud co nejdříve vypadnout, zničit všechna jejich spojení a začít pracovat znovu sám. Nicméně ta myšlenka strávit další rok v zatuchlém bytečku, živit se podivně zapáchajícími párky z konzervy a vztekat se nad pomalostí svého počítače se mu příčila v krku jako rybí kost. Ne, musí mu věřit, potřebuje to. Už takhle strávil spoustu nocí zíráním do obrazovky, hledaje jakoukoliv chybu v zabezpečení. Nemůže jen tak vycouvat. 

„Dál." Telefon znovu zavrněl. Dál kam? Touhle uličkou? Nebo zpátky hlavní třídou? Vrátit se do přestrkujícího davu se mu nechtělo ani trochu, takže se vydal mezi hnědočerné zdi. S každým krokem cítil, jak za ním všudypřítomné kamery ohýbají svůj vyhublý krk. 

Pokaždé, když vyšel ven, vše se zdálo jako sen. Jako by skutečně existoval jenom jeho malý pokoj a obrazovka notebooku. Vtipné, jako malý viděl ve svítících obrazovkách pouhá kouzla, ovšem teď krom nich nic jiného nechápal. Jak to vůbec dělá? Jak právě teď dýchá? Jak zajišťuje, že jeho srdce nepřestane tlouci? Nemůže náhodně zkolabovat? Ach, přál si moci uložit svět, ale to nemohl a to ho činilo ještě rozrušenějším. Měl by se uklidnit, přeci se nic nedělo. Tohle představovalo automatické činnosti. Proč musel vždy tak moc panikařit, sotva si je uvědomil? I jeho účet na sociální síti Area mu připadal vlastnější než jeho skutečné tělo. 

Zabalil se více do promočené mikiny a pokračoval špinavými uličkami. Občas někoho minul, avšak málokdy si všimli jeho přítomnosti. Každý raději tiskl pohled k hřejivé obrazovce telefonu, než aby si připustil ošklivou realitu. Třebaže takto to vždy nebylo. Salt Lake City se sice vždy pyšnilo titulem hlavního města svého státu a přezdívkou „Křižovatka západu", jinak se však jednalo o celkem malebné místo pro život.

Nicméně sotva se začalo pracovat na projektu sítě Halo, která měla propojit elektroniku celého světa, stala se z něj skutečná metropole. Plné ulice, výškové budovy s kancelářemi, neustálý hluk, zvýšená kriminalita, pochybné čtvrtě i tyto ohyzdné uličky. V tohle všechno se v rámci pár let to roztomilé městečko proměnilo. Ne, že by si ho předtím Nikolas pamatoval, přijel sem jen před několika roky, ovšem často si ho představoval podle článků z internetu a map.

Telefon zadrnčel, Miracle o sobě dal znovu vědět. Poslal mu sledování své polohy? To se zdálo podivné, ten chlap si držel v tajnosti i svou oblíbenou barvu. Přesto nic dalšího ve zprávě nestálo, a jak ho znal, ani z něho nic dalšího dostat nemohl. Podíval se na blikající bod na obrazovce a přes Yahoo mapy si k němu rychle našel cestu. Většina lidí by se nejspíš divila, proč nepoužívá mapy od Halo, jenže on nesnesl představu, že by ho někdo sledoval. Tvrdilo se sice, že celá síť je neproniknutelná, on přes ni ale dokázal hlídat svou přítelkyni až znepokojivě snadno. Samozřejmě se na to do tří dnů přišlo, ona se s ním v tu chvíli rozešla, nicméně i tak k nim již nikdy nechoval důvěru. Plus nemohlo existovat pochyb o tom, že všechny programy od Halo mají dlouhou evidenci historie používání. A Yahoo mapy? Inu, do nich by se dnes dokázalo dostat i dítě. Avšak proč by se tam kdo díval? 

Otočil se na posledním rohu a byl na místě, ovšem ani známka po komkoliv jiném. Začínal mít plné zuby toho, jak si s ním Miracle neustále hrál a nikdy mu nic neříkal. Co jiného však mohl dělat? Sám by se na něco tak velkého nezmohl a stejně všechny jejich předešlé práce dopadly skvěle. I přesto si přál alespoň jednou se nemotat v temnotě a vědět, o co vůbec šlo. Ovšem jeho stýskání si muselo počkat, telefon mu zadrnčel s novou zprávou.

„Vzal sis ten dárek ode mě, jak jsem ti řekl?" Zalovil si v kapse a stiskl v ruce sluchátko s mikrofonem. Při vzpomínce, jak tento „dárek" našel ve schránce, mu znovu přeběhl mráz po zádech. Miracle mu řekl, aby z toho nedělal takovou vědu, ale jak nemohl? Znal jeho adresu. Nikolas o něm nevěděl nic, jenom jeho přezdívku a bravurní kódování, nicméně on nejspíš dokázal vyjmenovat každý detail z jeho života. Kruci, vždyť i vtipkoval na téma jeho polského původu, a to se o něm nikomu nezmínil! I když, v tomhle ho asi prozradil silný přízvuk.

„Ano." Znovu si malé zařízení prohlédl. Z vnější strany vypadalo jako pouhý bílý trojúhelník, jen svítící proužek zelené při zapnutí dokazoval, že se uvnitř skutečně skrývala nějaká technika. Avšak ať se snažil sebevíc, nikdy ho nedokázal zprovoznit. Nic krom šumění z toho nikdy nedostal. 

„Dobře. Tak to zapni a nasaď si to." Přišla další instrukce. Nikolas se už chystal mu napsat o jeho nefunkčnosti, nicméně sotva sluchátka zapnul, někdo z nich promluvil. 

„Slyšíš. Mě," pronesl chladný hlas stroje z druhé strany. Mít méně osobní konverzaci než přes krátké textové zprávy se zdálo nemožné, ovšem Miracle evidentně našel způsob.

„Jo. Ale k čemu je tohle vůbec dobré?" povzdechl si modrovlasý kluk. Při volání ho spíš někdo uslyší, než pokud by zůstali u pouhého chatování. 

„Je. To. Bezpečnější. Komunikace. Přes. Síť. Riskujeme," odpověděl. Už teď mu lezl ten robotický tón bez náznaku jakékoliv lidskosti krkem.

„A pokud něco prokecnu a někdo mě uslyší?" podotkl.

„V. Tom. Případě. Bych. Doporučil. Se. Jak. Říkáš. Neprokecnout." Z úst Poláka uniklo to nejvíce nenávistné povzdechnutí, jaké kdy člověk dokázal vydat. „Znáš. Kočičí. Tlapku," ozval se po chvíli Miracle, vědom si své předešlé chyby.

„Co?" nechápavě odvětil mladík. Byla to otázka nebo jen tvrzení? Přes chladný modulátor hlasu mu rozuměl ještě méně, než když mu předtím posílal náhodné obrázky bez jakýkoliv popisků.

„Řetězec. Japonských. Restaurací. Měl. Bys. Stát. U. Jedné. Z. Nich." Rozhlédl se, ovšem nic krom hnědočerné špíny na zdech, kapajících trubek a jednoho plného kontejneru neviděl nic. 

„Nezdá se mi," pronesl a už se těšil, že odtamtud bude moci odejít.

„Zezadu. Samozřejmě. Vidíš. Někde. Poblíž. Malou. Elektronickou. Skříň. Na. Heslo." Nikolas jen zamručel na souhlas a přistoupil k malému číselníku připevněnému hned vedle šedivých zamazaných dveří. Nejspíš se jednalo o nějaký bezpečnostní systém. „Heslo. Je. Jedna. Osm. Tři. Sedm." 

Po čtyřech pípnutích krabička lehce zavrněla a otevřela se. Uvnitř visel jednoduchý klíček, na jehož visačce se usmíval oloupaný obrázek kočky. ‚Skutečně zabezpečení nové generace,' zasmál se pro sebe. Fakt, že někdo si stále nezapojil svůj podnik do sítě, ho skutečně pobavil. Zajímalo by ho, zda se jednalo pouze o lenost vlastníka nebo také nevěřil prohlášení, že Halo určitě žádná data o uživatelích sbírat a ukládat nebude. Asi jiná možnost než klasický zámek se již nenaskytovala, vzhledem k tomu, že sotva se síť zprovoznila, všechny jiné společnosti jako Google, Apple či Microsoft prakticky zkrachovaly. Občas ještě slýchal o těch obřích nepokojích na burze.

S jedním otočením se vrzavé dveře otevřely a odkryly tak malou, neskutečně špinavou místnost plnou odpadků. Uvnitř u dalšího vchodu na zdi stál ještě jeden číselník, tentokrát daleko složitější. Přeci jen je to místo zabezpečené, tohle byla nejspíš pouhá místnost na smetí. S řádnou dávkou nechuti vstoupil Nikolas dovnitř a znovu za sebou zavřel, takže jediné světlo mu představovala obrazovka jeho telefonu.

„Dobře, jsem uvnitř," řekl a začal studovat další krabičku na kód, aby se mohl z toho špinavého místa dostat co nejdříve. „Je heslo stejné i u toho druhého zabezpečení?" zeptal se.

„Nesahej. Na. To," ozval se Miracle, výrazněji než předtím. Modrovlasého mladíka to malinko zaskočilo, a tak rychle dal od celého systému ruce co nejdále. „Je. Tam. Nějaká. Jiná. Elektronika. Než. To." otázal se. Nikolas si posvítil přes celou místnost a všiml si malé vypnuté obrazovky.

„Zdá se, že je tu nějaký monitor. I když nevypadá jako nějaká moc vyspělá technika. Spíš tak deset let stará," nesouhlasně mlaskl, třebaže telefon v jeho ruce za sebou měl ještě více let. Ovšem na něm to nikdy neviděl jako nevýhodu, vlastně považoval mobil od jiné společnosti než Halo jako svou pýchu, přestože občas nehorázně pomalou.

„Jak. Vypadá."

„Hm, dost placatý a dlouhý. Nejspíš nemá vlastní baterii, jelikož ho nedokážu zapnout. Hm, po straně je několik USB portů, asi se k tomu musí vždy něco připojit. Nicméně to má na sobě značku Halo, je to v síti," zamyšleně pronesl a studoval kousek již přežité technologie před sebou. Zajímalo ho, na co mohli něco takového používat. 

„Dokážeš. Do. Toho. Zapojit. Svůj. Telefon," zazněla další otázka. Nikolas vytáhl z kapsy malý kabel a překvapivě jeho druhý konec pasoval do sběrnice obrazovky. Zamručel na souhlas, a sotva ji propojil se svým mobilem, monitor se rozsvítil jemným světlem a s textem v asijském jazyce, jakému on ani náhodou nerozuměl. 

„Nemyslím si, že z toho dokážu cokoliv dostat," povzdechl si.

„Spusť. Na. Tom. Ten. Program. Který. Jsem. Ti. Včera. Poslal." S pár kliknutími tak udělal a malý proužek s načítáním se objevil na obou zařízeních. Teď zbývalo jen čekat. V místnosti plné smetí a tmě. Ne zrovna příjemná chvíle pro polského mladíka.

„K čemu je vůbec tohle dobré?" zabrblal, z části pro sebe a z části skutečně chtěl znát odpověď. „Z tohodle přeci žádné peníze nedostanem..."

„Je. To. Jednoduchý. Přístup. Do. Sítě."

„Co?!" téměř zakřičel Nikolas. Při uvědomění si, že se nachází hned vedle nejspíš plné restaurace, si rychle zakryl ústa. „Počkat, ty myslíš jako vážně přístup do sítě? Ne nějaké viditelné kousky informací, co z toho mlátíme teď? Že bychom do toho mohli i zasahovat?" zašeptal, ovšem nadšení z myšlenky takřka neomezené moci ho přemohlo a jeho tón zněl až komicky vysoko.

„V. To. Doufám."

„To je úžasné!" zajásal. Měl chuť začít na místě skákat, tančit a hrát energickou melodii na všudypřítomné pytle odpadků, nicméně se dokázal udržet. „Jak je to vůbec možné?" již zklidněněji vyzvídal.

„Kočičí. Tlapka. Se. Zapojila. Do Sítě. Jako. Jedna. Z. Prvních. A. Od. Té. Doby. Se. Nijak. Zvlášť. Neaktualizovala," dal se do vysvětlování. „Má. Tak. Skvělé. Připojení. Ale. Zabezpečení. S. Kupou. Děr."

„Hm, divím se, že toho ještě nikdo jiný nevyužil. Útoků na Halo se stalo nespočet, a přesto žádný nezkusil nic podobného," pozastavil se Nikolas, to mu však nezabránilo v jeho radosti. „Nebo to už někdo zvládl a jen o sobě nedal ještě vědět?" zděsil se.

„Pochybuji. Toto. Jsem. Kontroloval. Několikrát. A. Žádné. Stopy. Jsem. Neobjevil." To modrovlasého mladíka malinko uklidnilo. „Navíc. Dostat. Se. Dovnitř. Není. Až. Tak. Snadné. Stále. Je. To. Práce. Pro. Génia." Obvykle by mu přišlo vychloubání Miracla jako nesnesitelné, ovšem tentokrát se pouze zasmál. Pokud je skutečně dokázal dostat do sítě, titul génia si dozajista zasloužil.

„Hotovo," téměř zazpíval Polák a sledoval, jak se plný proužek načítání na obrazovce pomalu ztrácel. Ještě nikdy se necítil tak rozjařeně a nemohl se ani dočkat toho, co přijde dále.

„Skvěle. Teď. Odpoj. Svůj. Telefon."

„Hotovo," vytáhl kabel ze zařízení a vrátil si ho do kapsy.

„A. Teď. Ho. Znič." Na to se Nikolas zděsil. Chtěl po něm, aby zavraždil svého miláčka? To si nedokázal ani představit. Přitiskl si mobil k hrudi, jako by se jednalo o jeho syna, kterému chce právě nějaký cizinec ublížit.

„Ale proč?" zakňučel. „Není tu nějaká jiná možnost? Nemůžu ho jenom vypnout? Nebo ho přezálohovat? Prostě cokoliv!" Copak se ho mohl zbavit? Přivezl si ho ještě ze svého rodného Polska, poslední vzpomínka na jeho domov a rodinu. Tedy krom pravidelných hovorů s rodiči a sestrou.

„Moc. Velké. Riziko." Jeho srdce se zlomilo, skutečně se ho musel vzdát. Nejspíš by na tom stroji neměl až tak moc lpít, avšak strávil s ním tolik let, že už ho vnímal jako svou neoddělitelnou část. „Nechtěls. Stejně. Celý. Svůj. Život. Smazat," ozval se opět robotický hlas. Měl pravdu, skutečně chtěl vymazat toho původního Nikolase ze světa. Přesto si přál, aby si mohl nějakou malou věc na památku nechat. Nicméně to nejspíš nešlo.

„Dobře," povzdechl si a uhodil telefonem o hranu kovové police plné odpadků. První prasklina se objevila. Znovu se rozmáchl a kryt odletěl na podlahu. Na vnitřek pustil proud chladné vody z umyvadla poblíž a znovu s ním uhodil, ovšem až tolik škody tím nezpůsobil. Kdo by řekl, že rozbít telefon bude taková námaha? Nakonec ho to přestalo bavit a pouze z něho vylomil vše, co mohl, a kousky vyhodil do různých pytlů s odpadky, které pohmatu našel. 

„Co dál?" povzdychl si. „A také, nemá tohle sluchátko uvnitř nějaké světlo? Malinko tu nic nevidím."

„To. Nevadí. Svou. Část. Jsi. Už. Stejně. Splnil."

„No, fajn, ale v téhle tmě najdu východ celkem těžko," otráveně podotkl.

„Nevadí. Nemusíš. Chodit. Nikam. Aspoň. Jim. Ušetříš. Čas." O čem to mluvil? Nikolasovi najednou zněl mechanický hlas ještě chladněji než předtím, jako by se na něho Miracle právě vykašlal.

„To malinko nechápu," nejistě se zachechtal.

„Jednoduché. Už. Jsi. Mě. Dostal. Do. Sítě. A. Riskovat. Ten. Tvůj. Stupidní. Plán. Jak. Získat. Peníze. Se. Mi. Nechce." Slova v krku se mu najednou zasekla. Chtěl na toho záhadného chlapa křičet ty nejhorší nadávky, ovšem zmrazil ho strach. Tohle byl ten největší průšvih, do jakého se kdy dokázal dostat. „Bezpečnost. Je. Již. Na. Cestě. Pokud. Si. Našeho. Průniku. Kdokoliv. Všimne. Bude. To. Jen. Na. Tebe."

„Řeknu jim všechno! Za tohle ještě zaplatíš!" zařval do sluchátka modrovlasý kluk.

„Nevíš. Nic. Nikdo. Ti. Nebude. Věřit."

„Bydlak!" křikl, třebaže věděl, že nadávce v polštině Miracle nemohl rozumět.

Po tom všem to mělo skončit takhle? Ve tmě a mezi odpadky ho chytí bezpečnost a zavře ho do cely, možná do konce jeho života? Ne! Ještě to mohl změnit! Určitě jim bude trvat dlouhou dobu, než tohle zapadlé místo najdou, má možnost odtamtud utéci. 

Začal poslepu hledat dveře ven a, ke svému překvapení, je pod rukama po spoustě nechutných pytlů odpadků skutečně ucítil. Klika se ale ani nehnula, evidentně se zamkly, když je předtím zavřel. Jak také jinak s jeho štěstím... Zašátral v kapse pro klíč a neohrabaně si jím odemkl. Světlo podmračeného dne ho opět zašimralo na nose a chladné kapky letního deště dopadající na jeho promáčenou mikinu mu nepřišly nikdy tolik příjemné. Bez rozmyslu se rozběhl špinavými uličkami, bez směru a cíle, jednoduše co nejdále od místa činu.

Uslyšel sirény a jeho mozek opět zešílel o trochu více. Zvýšil tempo a zanedlouho se dostal zpátky na hlavní třídu. Pohltil ho okamžitě hluk projíždějících aut, reklam s tou nejotravnější melodií a lidí křičících do mobilů. I přesto však slyšel jen houkačky, které ho s rozčileným pištěním pronásledovaly. 

Pokusil se zapadnout do davu, ovšem jako by to tentokrát představovalo něco nemožného. Stále si přišel, že jeho šedivá mikina a modré vlasy všude vyčuhují. Přál si, aby se nic z toho nestalo. Proč se muselo všechno tak moc pokazit? Od oka mu unikla slza a smísila se s dešťovou vodou, okapávající mu od brady. Nestaral se, lepší brečet než se nechat chytit.

Brzdy zaskřípaly a celý svět na chvíli odletěl od Nikolase, avšak brzy si ho k sobě bolestivě přitáhl. Modrovlasý mladík se převalil přes kapotu zastavujícího auta a dopadl zpátky na pruhovanou vozovku přechodu. Řidič za sklem se rozkřičel, neměl v úmyslu ho trefit, nicméně on mu jednoduše vběhl pod kola. Kolem těla se již začínal tvořit zvědavý hlouček, někteří z lidí volali ambulanci, další se zraněnému pokoušeli nějak pomoci a většina se s překvapenými výrazy bála o jeho život.

Vše se mu zdálo tak daleko. Všichni křičeli, však jako by to byla ozvěna. Něco ho bolelo, ale on to nedokázal vnímat. Zdálo se to až neskutečné. Že by prostý sen? Klekla si k němu nějaká žena a on se k ní pokusil natáhnout dlaň, nicméně nenasbíral k tomu dostatek síly, takže se mu ruka jen bezmocně válela po asfaltu. Něco mu řekla, ovšem on vnímal pouze její milý hlas, vedoucí ho ke sladkému spánku jako ukolébavka.

„Kruci," uniklo mu ještě od rtů, než si ho pohltila nekonečná, klidná temnota.