Rabbitdogs (2)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/4. - hlasy - současnost - orbit Černé planety/


'Johne. Přišel jsem, abych ti něco pověděl o tvé budoucnosti. Abych ti řekl, kam půjdeš a co musíš ještě udělat. Teď ještě nebudeš všechno chápat, ale přijde čas, kdy se ti před očima odestře záclona nevědomosti a ty dojdeš k cíli.'
"Kdo jsi? Proč jsi přišel právě ke mně? Proč právě já bych měl znát víc než ostatní?"
'Protože přijde čas, kdy lidská síla a moudrost pomine. Kdy si vy lidé nebudete moci poradit. Všechen svět kolem vás bude vražedný a všude bude číhat nebezpečí, ohrožující vaše životy. Ocitnete se tam, kam nemá každý přístup. Bude se vám to zdát nesmyslné, jako celá tato cesta.'
"Tak mi řekni, proč jsme sem přiletěli? Bylo by snad rozumnější zůstat na Zemi?"
'Člověk ovládl vesmír kolem své planety a teď si myslí, že je jeho pánem. Ale nepatří mu, protože tu nebyl dřív než on. Chystá se ke hvězdám a netuší, že je jen smítkem oproti prázdnotě a věčnosti, která na něj čeká.'
"Co po mně chceš?"
'Zeptej se sám sebe, co tady chceš. Co tu chceš ty a ostatní. Proč jste sem vůbec přišli. Až to budeš vědět, dostaneš i mou odpověď. Dávej na sebe pozor, Johne, brzy se zase setkáme.'
"Zatraceně!" řekl si a probudil se. Na stole ležel kus papíru, na kterém bylo napsáno:
/...zvířata nemluví jako lidé, je spornou otázkou, zda mají duši, lidé se však někdy sami chovají jako zvířata a odvolávají se na tyto nevinné tvory, které si sami přetvořili k obrazu svému.../
Co to má znamenat? Ptal se sám sebe v duchu, a se zájmem si prohlížel kus elektronického papíru, na kterém byla tato slova napsána. Kde se to tu vzalo? Na žádnou z otázek nedostával odpověď. Byl čas vstávat. Na stěně u dveří do chodby zazvonil telefon. Vstal a vydal se k němu.
"Za půl hodiny budu na můstku," řekl do sluchátka a zavěsil.
Vrátil se ke stolu. Někdo tu byl. Ne ve snu, ale doopravdy. Zhrozil se. Ale jak se sem dostal přes zamčené dveře? Nebo jsem to napsal sám? Ale co ten papír? Rukopis nešlo poznat, protože jakýkoliv text psaný rukou se ihned měnil na tištěná písmena. Hodil papír na stůl a zůstal zamyšleně sedět na jeho okraji.
Takže ONI o nás vědí, zamyslel se John. Rabbitdogs.


/5. - současnost - orbit Černé planety/


"Je něco nového?" zeptal se John, jen co dorazil na velitelský můstek lodi. Před očima mu zářila velká kontrolní obrazovka. Vznášeli se v prostoru nad ohromnou černou koulí. Za terminálem zapadalo zdejší rudé slunce. Hvězdy. Objevily se, doposud stíněné rozpínajícím se sluncem, aby je utvrdily v poznání, že jsou daleko od domova a za hranicemi Sluneční soustavy. Jak dlouho bude trvat, než tato cizí soustava zmizí v ohni rozpínajícího se obra?
"Jsme na stabilní oběžné dráze," řekl mu navigátor. Kromě něj a služby na můstku v místnosti již nikdo jiný nebyl. "Nechtěl bych tu zůstat, až to vypukne."
"Já taky ne," souhlasil John. "Kde jsou ostatní?"
"Potloukají se po lodi. Nemůžeš je tu zamknout, Johne."
"Ne, to nemůžu a ani nechci," zamračil se.
"Co průzkumné letouny?"
"Alfa a Beta se vydaly k povrchu. Gama zůstala, spolu s Deltou, na palubě," řekl mu navigátor.
"Nemám tady z toho dobrý pocit."
"Taky tu nejsme na výletě, Petře, na to nesmíš zapomínat!"
"Už jsme na orbitu týden a vždy, když mrknu na obrazovku kteréhokoliv monitoru, poznám, že se mi to nezdá, Johne. Vždy když uvidím tuhle protivnou černou kouli, zamrazí mě v zádech. Jako by nás k sobě přitahovala."
"A letouny odletěly teprve včera, na to nesmíš zapomínat. Zdá se ti, že nejsme dost opatrní?" zeptal se jej a otočil se k muži u bloku s interkomem. "Nějaké vzkazy?"
"Máte jít za Gordonem, pane. Pravidelná lékařská prohlídka, jinak nic."
"Co pořád ten doktor po nás chce?" postěžoval si a mrkl na navigátora.
"Nic jiného na práci nemá," pokrčil navigátor rameny. "Otázka opatrnosti je na místě, Johne, protože nikdy nemůžeme být dost opatrní. Vesmír je veliký a my jsme jen pouhým smítkem, které v něm poletuje jako můra v lahvi."
"Už se rozhodlo, kdo poletí na stanici?" zeptal se jej John. "Je velmi důležité, abychom na ní přistáli."
"Na tu starou oježděnou herku?" podivil se navigátor. "Douglas chce něco, co jste mu nedovezli při první expedici?"
"Jo, právě na ni," přikryl John. "Mám k tomu své osobní důvody a nejen je. Ne všechny údaje z předešlé mise jsme vzali sebou domů, tehdy, když jsme při zpáteční cestě přišli o loď."
"Poletí tam Arthur se svou posádkou," vydechl navigátor. "Za zkázu své minulé lodi nemůžeš, nebo snad ano, Johne? Nikdy jsme, jako lidé, sem neměli letět."
"Patrně ne. Myslím, že mnohé fakty znáš již z vyšetřování, které proběhlo," zavrtěl John hlavou. "Máš pocit, že nejednám zodpovědně? Chceš převzít velení? Víš něco, co sám nevím?"
"Co nevidět do toho spadne," řekl navigátor a ukázal na kus planety na obrazovce. "Chceš je tam přesto poslat, Johne? Zdá se, že ji něco vychýlilo z její oběžné dráhy, snad nějaký meteorit, ale nezničil ji."
"Chci! Máš něco proti tomu?" zamračil se John, dobře věděl, že nyní má případné velení na lodi právě jeho navigátor, kdyby se mu náhodou něco stalo. "Nesu odpovědnost za životy lidí, ale zároveň musím plnit své rozkazy,"
"To ano. Myslet si můžu, co chci, že ano?" zeptal se jej navigátor. "Nemíním ti dělat žádné problémy, natož si dělat nároky na tvůj post. Já téhle arše bláznů nevelím, naštěstí."
"Nevelíš," souhlasil John. "Jsme daleko od Země a naše emoce jsou silnější než my. Pokud si myslíš, že nejednám správně, přesvědč mě a já si dám říct."
"A povede se mi to? Jak je možné, že ses tehdy nechal Douglasem přemluvit, aby ses vrátil, po tom všem?" podíval se mu navigátor do očí. V sále bylo rázem ticho. Tíživé ticho. John zůstal stát s rukama v kapsách, kam si je po čas rozhovoru dal. S otevřenými ústy zíral na svého podřízeného. Už chtěl něco říci, když tu si to rozmyslel.
"Co myslíš, Johne? Stojí to všechno za to? Životy lidí na povrchu i tady na orbitu?" ptal se jej navigátor dál a čekal, co řekne. "Opravdu si myslíš, že je na stanici něco tak důležitého, aby tam letěli? Řekni."
"Ano, Petře, přes všechno riziko chci, aby Gama přešla na kontakt a část posádky prozkoumala umělou oběžnici planety. Je to rozkaz. Co nejdřív, Petře, dokud je to bezpečné. A co se týče lidí na povrchu, kostky jsou vrženy, nemyslíš. Někdo je hodil za nás a to dávno před tím, než jsme sem, jako lidé, zavítali."

"Ohledně té stanice, nikdo ti neřekne, kdy spadne, Johne," zamračil se navigátor. "Beta se ještě neozvala, co když se zřítila?"
"Věděli jsme, že budeme muset čelit obětem na životech." zamračil se a sedl si na nejbližší stanoviště. Několikrát se otočil s křeslem dokola, jako malý kluk. "Já si celý tenhle cirkus nevymyslel, také jen poslouchám rozkazy, kdybych tu nebyl já, stál by na tomto místě někdo jiný a ty to dobře víš, Petře."
"Zítra," zamyslel se navigátor.
"Co zítra?" zeptal se John a vstal. Přišel až k němu a pohlédl mu vyzývavě do očí.
"Zítra odletí Gama ke stanici. Ale řeknu ti, mám z toho strach."
"Já taky, Petře, Jdu za doktorem," řekl mu. "Možná bude zítra už pozdě."
"Johne?" zastavil jej navigátorův hlas těsně ve dveřích.
"Co ještě, sakra, chceš?" otočil se John na podpatku.
"Chci to úřední cestou."
"Cože? Kriste pane. Dostaneš to tak, jak si přeješ. V zájmu subordinace," řekl a zmizel za dveřmi. Navigátor se otočil k velké obrazovce a tázavě se na ni podíval.


/6. - hlasy - současnost - povrch Černé planety/


'Jsou tu znovu. Nikdy si nedají říci, budou tu stále přistávat, dokud bude tento svět existovat. Co je láká na tomto světě?'
'My,' nesl se větrem nový hlas. 'Přišli si pro nás.'
'Proč oni? Proč ne TI, kteří nás tu zanechali? Jsme snad prokletí, jako celý tento svět?'
'Lidé. Dovedou létat mezi hvězdami, ale jinak nejsou ničím.'
'Přivítáme je?'
'Počkáme, uvidíme, co udělají.'
'Jako bys to nevěděl, všichni to víme.'
'Mám své důvody, musím poslechnout.'
'Koho? Ty, kteří nás sem přivezli? Možná by bylo lepší, kdybychom zemřeli s tímto Světem.'
'Počkáme a uvidíme.'
Pak jejich hlasy utichly a v moři poletujícího písku zůstal jen vítr, který neustále zamíchával vše, co bylo na tomto světě, do jednoho velikého chomáče, který zvolna plynul v neurčitém čase. Temný a zapomenutý svět na několik okamžiků ožil nečekaným pohybem. Po pláni se odněkud někam pohybovalo několik postaviček.
Přitrouble hopsaly a čas od času se daly do běhu, soupeříc s větrem a jeho průvodcem, zvířeným prachem. Dalo by se říci, že to byla jejich odrůda indiánského běhu a tímto způsobem zdolávaly nepředstavitelné vzdálenosti. Kam měly namířeno?
Jak mohly znát cestu uprostřed rozsáhlého teritoria plání a pouští? Věděl to snad jen sám vítr, jedině on mohl tušit, co tu chtějí a jaký je cíl jejich cesty. Jak vůbec vypadali? Náhodnému pozorovateli, ukrytému kdesi za balvanem, by nejspíše vstaly hrůzou vlasy na hlavě. Z šera by se nejprve vynořily nejasné stíny, jejichž kontury by se dále vykreslovaly. Po několika, minutách by spatřil podivné tvory podobné spíše velkým přerostlým králíkům s psími hlavami. Avšak uši, uši by měly zaječí. Červené svítící oči by jej probodávaly skrz na skrz, až by mu tuhla krev v žilách. Co by se od nich dalo čekat? Smrt, slitování, nebo by si jej vůbec nevšimly?