Rabbitdogs (13)

/4. - současnost – orbit Černé planety/


"Tehdy jsme ani netušili, do čeho jdeme, Petře," řekl mu John a zahleděl se na stěny pomalované jarními motivy. Jeho společník seděl tiše naproti přes stolek a obracel ve své ruce poloprázdnou sklenku.
"Prosíme hlavního inženýra, aby se dostavil do Přístavu, opakuji, hlavní inženýr do Přístavu, Nastaly jisté komplikace," počítačový hlas se odmlčel.
"Bylo to stejné, jako teď?" zeptal se ho navigátor.
"Ne, tehdy jsme přistáli s celou lodí. Byla dvakrát tak menší než tahle. Sedli jsme do písečného polštáře a modlili se, aby měl Tom, pravdu. Jedna z noh podvozku se zabořila víc do písku a loď se pak celou dobu, co jsme byli dole na planetě, mírně kymácela pod nárazy větru, ale mořskou nemoc nedostal nikdo."
"Kdo vedl expedici? Ty osobně?"
"Ano já," odmlčel se John. '"Po prvních hodinách mi bylo jasné, že tu není něco v pořádku. Kdykoli jsme se rozhlédli po krajině, viděli jsme jen písek, kamení a temné převalující se mraky. A tohle všechno tonulo v záři krve."
"Kolik lidí tam tehdy zůstalo, Johne?"
"Víc jak polovina. Nedovedeš si to představit. Byl to přímo úděsný obraz, zvláštní druh násilí."
"Setkali jste se s nimi?" vyzvídal navigátor.
"Ne v pravém slova smyslu, Petře, Vůbec jsme je nenašli, i když jsme s vypětím všech sil prozkoumali každý centimetr povrchu. Měli jsme k dispozici jen dva menší stroje a dodnes nevím, jak se nám povedlo je neztratit. Tam dole vládnou příšerné extrémy. Bouře, o jejichž existenci nevěděl nikdo z nás, dokud jsme je nezažili."
"Co se stalo?" položil navigátor svou sklenku na stůl.
"Asi po týdnu se u některých členů posádky začaly projevovat první příznaky ponorkové nemoci. Znáš to, uzavřené prostředí, přílišný nápor na psychiku. Dalo by se říct, že jsme se ničili navzájem. Bylo to podivné. Těžko se o tom mluví."
"Kdo ten projekt navrhl?"

"Stejný muž, jako nyní, Douglas. Nebýt toho, že na tuto soustavu narazila kdysi jakási průzkumná loď, která nám lidem o tomto světě poslala zprávu, nikdy bychom se o této planetě nedozvěděli. A pak se již neozvali, ani se nevrátili na Zemi. Nikdo nám neřekl, do čeho jdeme. Pochybuji, že bychom tenhle kšeft vzali. Možná, že oni, lidé z té průzkumné lodi, kteří přistáli na planetě, se s nimi setkali, ale kdo může vědět, co se tehdy stalo."
"Do třetice všeho dobrého a zlého?" zeptal se jej navigátor výpravy a pohlédl Johnovi do očí.
"Říkal jsi, že jste je nenašli? Koho jste potom vezli zpátky na Zemi."
"Dobrého i zlého," pousmál se John a naráz vypil celou svou sklenku. "Taky že ne. Oni našli nás. Prostě za námi přišli, jako by se nechumelilo. Jako kdyby se nemohli dohodnout, zdali s námi poletí či ne, a část z nich se vydala k naší lodi. Jako by nám četli myšlenky, není to podivné?"


/5. - současnost – povrch Černé planety/


Tom se opíral o pancíř transportéru a očima bloudil po obzoru. Jane odešla. Přemýšlel nad posledními slovy, jež padly po setkání s Allanem. Ne, ještě nikdo z posádky neukázal veřejně, mezi všemi, co si myslí a jaké má názory na tuto expedici. Kdyby mu všechno řekli na rovinu, byl by klidnější. Jenomže oni mlčeli, tiše se dívali a mysleli si svoje. Všechna ta nenávist, nespokojenost a zloba zůstala v nich, kde pomalu bujela a rostla. Cítil to. Každým okamžikem věděl, že neuběhne dlouhá doba, a on bude muset čelit zlu v jeho skutečné podobě. Stejně jako tehdy, kdy sem přišel poprvé s Johnovou první expedicí do zdejšího nemilosrdného světa příšer a šíleného větru. Nemohl však nic dělat.
Vůbec nic? Štvalo ho to, měl zlost sám na sebe. Cítil se ponížen, a už vůbec nemohl u sebe snést Allanovu přítomnost. Bude on jeho budoucím sokem? Nezbývalo mu nic jiného, než čekat, až se provalí ledy a on bude moudřejší.
Ale jak dlouho to bude trvat? Každou volnou chvíli věnoval tomu, aby vyšel ven. Vítr i písek, mu přestávali vadit. Znal tenhle svět. Rád se toulal po divokých a rozlehlých pláních. Když ne doopravdy, tak alespoň ve své fantazii. Avšak podvědomě cítil strach. Strach z budoucnosti. Ostatní jej začali podezírat, že není normální. Připadal jim jako blázen, člověk posedlý ďáblem, nebo alespoň ten, který s ním má nějaké spolky. Byl si toho plně vědom, vždyť celý tento svět byl dost šílený na to, aby bylo samotné Peklo jeho slabým odvarem. Kdykoli byl u mužstva, viděl v jejich očích nenávist a šílenou touhu opustit tento svět. Nemohli však odejít. Byli odsouzení k nečinnosti a čekání na zázrak. Na zázrak? Tom dobře věděl, proč jsou tady a co mohou od oněch příšer čekat. Kdyby tvrdil, že se jich nebojí, lhal by, protože nebylo dne, kdy by na ně nemyslel, a nebylo noci, ve které by se mu o nich nezdálo. Jak je možné, že si doposud ponechal chladnou mysl a uchoval čistou hlavu? Nakonec, nebýt té černé atmosféry, bylo by to tu jako na Marsu...

"Zítra bychom snad mohli vyrazit," řekl mu Royi a ihned zmizel v transportéru. I on měl strach, jako konečně všichni ostatní.
"Zítra," vykřikl Tom do větru.

Zítra, odpověděl mu vítr a rozchechtal se. Ano zítra.


/6. - současnost – orbit Černé planety/


"Už víš, Micku, co se včera v Přístavu podělalo?" zeptal se jej John. Kráčeli spolu po jedné z hlavních chodeb lodi. Mířili do dílen, kde ležel na ohromném stole, jako veliký poraněný pták, raketoplán Delta.
"Jeřáb," odpověděl mu a odmlčel se.
"Cože?" nechápal John. "Kdyby šlo o nějaký zastaralý stroj s magnety a lany s kladkami? Ale tohle?"
"Víš, na jakém principu funguje?" zeptal se ho Mick. Zastavili se.
"Elektromagnetické pole. Drží stroj ve vzduchu. Nad ním je generátor zavěšený těsně u portálu jeřábu. Nic víc."
"Co se stalo? Vypadl proud?"
"Ne. Někdo... Došlo patrně k sabotáži, Johne," řekl mu Mick vážně. "Ano já vím, zní to velice nepravděpodobně a neuvěřitelně, ale."
"Cože?" zarazil se.
"Chyba v systému. Stejně jako tehdy s Barierou. Všechny tyto zázraky řídí počítače. Někdo se do nich naboural. Byla to naplánovaná akce, Johne."
"Nevím, co bych měl na to říci," zamračil se velitel výpravy. "Takže to jenom potvrzuje mé obavy, že se do naší výpravy vetřel někdo od jedné, či snad více konkurenčních společností? Kolik jich může být? Myslím těch lidských vetřelců?"
"Nemám tušení, předkládám ti jen možná fakta, Johne. Neříkám nic určitého," pokrčil Mick rameny a vykročil. "Douglas měl a má stále spoustu nepřátel."
"Ano, je nejbohatším muže ve Sluneční soustavě," řekl mu John, když jej dohonil. "Proč by to ale někdo dělal? Jedině Douglas mohl postavit tak velkou loď, která by nás donesla až sem."
"To se ptáš ty mně?" zavrčel Mick na svého nadřízeného. "Do politiky se nepletu, nakonec i ten prašivý obchod je jen čistou politikou, kde jde jen o jedno, co a jak získat co nejlevněji a co nejvíce z toho vytřískat."
"Kdo to mohl být, máš nějaké podezření?" vydechl John. "Ta sabotáž mi nejde do hlavy. Spíše bych čekal, že se postarají o to, aby dostali ony tvory na palubu a pak by něco provedli, ale takhle?"
"Tady je všechno naruby," pohlédl na něj Mick na malý okamžik a potřásl hlavou. "Jsme v největší prdeli Vesmíru a hrajeme si tu na? Na co si tu hrajeme, Johne?"
"Zatraceně," zvolal John. "Co když se ostatní společnosti spojily proti Douglasovi a postavily v tichosti a potajmu loď dost velkou na to, aby tuhle cestu sem zvládla?"
"Takže jde přeci jenom o konkurenční boj?" zeptal se ho. "Ale..."
"Viděl jsi tehdy na oběžné dráze jinou loď schopnou podniknout tuhle cestu? Já ne," přerušil jej John. "Možná, že ji stavěli u Marsu, nebo někde jinde, ale stálo by to majlant."
"A to se říká, že jsou peníze požehnáním, beztak všichni skončíme někde v Pekle," zamračil se Mick. "No být tebou, tak se pustím do veliké pátrací akce a prověřím celou posádku, ale komu tady můžeš věřit?"
"Díky ti za radu," přikývl John zasmušile a vešel do otevřených dveří haly. Spatřil rozebranou Deltu a hromadu techniků, kteří ji prolézali jako mravenci.
Co když je mezi nimi někdo, kdo sem nepatří? Zamyslel se.
"To abych se začal bát, co se mi ještě na téhle lodi stane," řekl mu Mick a oba se vydali k ležícímu stroji, který vypadal přímo bezbranně, jako by vystavený všem neviditelným nepřátelům, kteří pasou po jeho existenci a chtěli by mu ublížit.
"Víš, na co myslím?" zeptal se jej John. "Přeju si, aby byly všechny naše hypotézy nepodložené."


/7. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


'Co když nejsou stejní, jako ti předešlí?' Vyslal onen tvor svou otázku do éteru. Čekal na odpověď. Ještě stále nechápal, proč nezahynul. Proč bouře nepřijala jeho tělo. Zachránila jej touha po životě? Rozhlédl se kolem.
'Ztrácíme naději?' zeptal se všech prostřednictvím své mysli.
Zatřásl hlavou, aby si vytřepal písek ze slechů. Vítr mu hučel ty nejnesmyslnější návrhy a nestoudně se uchechtával. Písek mu šuměl kolem nohou a vtíral se do jeho přízně. Jen kamení nezúčastněně mlčelo.
'Co když jsou stejní? Co když se nezměnili?' Stále vnímal tytéž odpovědi. 'Zahubíme je, jako ty předešlé tvory jejich rasy?'
Vítr souhlasně zabručel. Ano. Načervenalá záře toužila po krvi, stejně jako lačný písek a prach.
'Nemůžeme dopustit, aby zahubili oni nás,' ozvalo se mu v hlavě.
'Co je tohle za život?' zeptal se znovu.
Neodpověděli mu. Potřásl nesouhlasně hlavou. Chápali ho. Cítil to. Tak proč jsou proti? Nerozuměl tomu. Rozčíleně zavrčel a vydal se na pochod, šel tam, kde cítil myšlenky lidí. Cítil, že nadešel ten správný čas.

'Život nebo smrt. Co si zvolíte?' Znovu mu neodpověděli. 'Ne, nejsou jako my.'
Věděl to, tušil, že nikdy nemohou žít vedle sebe. Lide a příšery. A co ONI? Třetí strana, která mlčela a možná je všechny tiše pozorovala. Co když si s nimi všemi zahrává a čeká, jaké ovoce ponese setkání lidí a příšer? Bude se historie opakovat, nebo zasáhne vyšší moc a život ve vesmíru se posune vpřed o další pomyslný skok? Možná nejsou lidé důležití, možná ani ony příšery. Nač tedy to všechno?
Lidé i Rabbitdogs se ptali na stejnou věc, ale ani jedna ze stran nedostala svou odpověď. Buď to vesmír ani v nejmenším nezajímalo, nebo na ně, lidstvo i příšerky, všichni zapomněli. Kdo? No přece ONI, šedá eminence, stojící v pozadí.