Rabbitdogs (14)

/8. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Musíme odtud, Johne," vpadl do jeho kabiny udýchaný první pilot.
"Proč?" zeptal se ho.
"Copak to nevidíš? Nemáš oči?"
"Neodletíme, Jamesi," odpověděl. "Rozumíš?"
"Veliteli, Zatraceně."
"Co když neuposlechnu vás rozkaz?" přešel do úředního tónu.
"Pak mi nezbude nic jiného, než vás dát uvěznit," řekl mu John vážně. Venku se strhla vichřice.
Loď se otřásala pod náporem větru. Dívali se na sebe a mlčeli. Oba věděli, co se děje. Oba měli v mysli jediné přání.
"Nemůžu dát rozkaz k odletu, opravdu to nejde, Je mi líto."
"Všechny nás," rozčílil se muž.
"Zabiju?" dokončil John jeho větu. "Přestal jste rozumně uvažovat?"
"Proč jsme sem přiletěli? Kvůli jedné podělané průzkumné lodi, která se ztratila? Třeba je to už přestalo bavit a tak vzali roha."

"Běžte za doktorem, dá vám něco na uklidnění."
"Jsi blázen, Johne," přešel opět do osobního tónu. "Nebezpečný blázen."
"Opravdu?" zeptal se ho vážně. Neodpověděl, jenom vyběhl z kabiny a třískl dveřmi.
"Nemůžeme odletět," opakoval John se smutným úsměvem. Jsem blázen, zeptal se? Určitě ne. Zatraceně, copak se můžu vrátit na Zemi s prázdnou?


/9. - současnost – povrch Černé planety/


Vyjeli.
Na druhý den se znovu dali do pohybu. Navzdory všemu. Vichr nesouhlasně útočil na jejich stroj. Nedali se odradit. Noc přečkali v očekávání nového dne. Každým, pootočením kol se vzdalovali od svých přátel, i sami sobě.

"Tome?" zavolala na něj Jane. "Co se tu děje? Co se stalo s námi všemi?"
"Já vás slyším, Jane," řekl Tom. Otočil se k ní a podíval se jí do roztěkaných očí. "Nejsem ani slepý, natož hluchý."
"Tak proč nic neuděláte, pane?" zakřičela na něj. Její hlas se divoce odrážel od stěn úzké kabiny.
Tom vypnul vysílačku a sňal si z uší sluchátka. Chvíli nic neříkal, jen poslouchal svůj a její dech.
"Já vám nerozumím. Co bych měl dělat? Ještě jste mi neřekla, za koho kopete, Jane," řekl jí. "Pro koho děláte? Pro stejnou společnost jako my ostatní, nebo pro někoho jiného?"
"Pro koho pracujete vy, Tome?" zeptala se jej. "Myslíte si, že jsem špión?"
"A co si mám podle vás myslet? Co mám podle vás dělat?" zeptal se jí. "Mám své rozkazy. Je mi líto. Budu dělat to, co musím, navzdory vám i tomuto světu."
"A co vaše posádka, Tome?"
"Co je s ní?" zamračil se. "Také jsou tu proto, aby dělali svou práci a plnili rozkazy."
"A to je všechno?"
"Cože? Míříme kamsi do pouště. Pustiny, ve které najdeme to nejhorší ze svého bytí. Oni nám ukáží, jací ve skutečnosti jsme, Jane. A kdo ví, co se stane. Třeba z nás bude nakonec jen ta divá zvěř."
"Proč?" zaprosila. "Proč tohle všechno? Kvůli Douglasovi a jeho pochybných přáních?"
"Co o něm víte?" zeptal se jí. "Co víte o mně, o nás, o celé téhle výpravě?"
"Vím toho dost, jen netuším, co si mám myslet," řekla mu po pravdě. "Proč je prostě nenecháme žít, ať už se stane cokoliv?"

"Už vás to někdy napadlo, Jane?" zamyslel se. "My nejsme ničím. Jsme jen obyčejnými šachovými figurkami, které hrají něčí cizí hru a těm, kteří s námi táhnou je jedno, zdali nás ztratí, protože jsme všichni nahraditelní. A pokud máte na mysli otázku ztrát ve vlastních řadách, pak vám řeknu, že důležitý je jen cíl, protože vítězství omlouvá vše."
"A co poražení?"
"Těm patří buď čest, nebo potupa," řekl jí. "Možná jste si vybrala špatný tým. Možná jste v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ale už se stalo a nic na tom nezměníte."


/10. - současnost – orbit Černé planety/


"Sláva, že jsi tady," vrčel John na Maxe, hlavního bezpečnostního technika lodi.

Petr se otočil k Johnovi a pak si sedl na volné místo po jeho pravici. Připadali si jako Tři králové, jen nepřinášeli žádné dary a v pomyslné kolébce nikdo neležel. Jejich poustevna vypadala poněkud přetechnizovaně, a až příliš moderně na rodiště božího dítěte. Velitel výpravy, hlavní navigátor a bezpečnostní technik lodi, se setkali po nějakém čase, aby zhodnotili ovoce své usilovné práce, kdy jejich životy visely na vlásku, a všichni se procházeli na pomyslném ostří nože.

"Kde jsi byl?" zeptal se ještě John. "Tady nejde jenom o nás. Kdybychom byli na téhle lodi jen my tři, tak s tím seknu, ať se děje co chce. Přišel jsi na něco?"
"Ne," odpověděl mu Max. "Na nic."
"Já taky ne," přiznal se John. Otočil se i s křeslem dokola. Jeho oči zůstaly viset na Maxovi.
"Zůstalo to na nás."
"Promiň," pokrčil Max rameny a přijal nabízené místo na jeho levé straně.

Teprve teď si uvědomil, co se s Johnem stalo, za posledních sto šedesát osm hodin zestárl o tisíc let. Všichni tři seděli v nevelkém sále, ukrytém, kdesi hluboko v lodi. V celé místnosti byla jen jedna velká obrazovka a menší klávesnice před Johnem.
Všude okolo ve stěnách byli schránky s paměťovými bloky. John ani netušil, kolik terabytů může mít mozek počítače, před kterým seděli. Přes všechno však seděli před pouhým strojem. Lidem se ještě nepodařilo sestrojit umělého člověka v podobě robota, který by předčil onu příšeru z jistého starobylého hororu o šíleném vědci a jeho dítěti, které se narodilo již dospělé.

"Od startu tu nikdo nebyl," řekl do ticha Petr. "Jenom ty, Maxi, vid? Takže celé ty roky si tu povídaly obvody jen tak mezi sebou. Co když se zbláznily."
"Ani mi to nepřišlo," řekl tiše John. "Kdyby se tu něco stalo, celá loď by byla k ničemu."
"Máme přece zdvojený systém, ještě jeden počítač," řekl Max.
"Nikdo jej přeci nedal do provozu, Maxi," pousmál se John smutně. "To je rána vid? Přiznej se, žes to nevěděl."
"Dáme se do toho?" přerušil je Petr.
"Proto jsme tady," přikývl John.

Vytáhl z kapsy malou krabičku a z ní mu do dlaně vypadl elektronický čipový klíč.
Nevypadl jako klíč k zámku, byla to neskutečná věc roztodivných tvarů, které se daly těžko určit. John jej ukázal oběma mužům. V namodralém osvětlení zářil všemi barvami, jako by nebyl z tohoto světa. Vložil jej do určeného otvoru a čekal na odpověď. Počítač souhlasně zamrkal.
První co spatřili, bylo varování, že na planetě nemusí být sami a pak následoval text plný informací, které kdysi poslala ona výzkumná loď, která na planetě tehdy ztroskotala. Něco tu nebylo v pořádku, Rabbitdogs nebyly jediné bytosti, kteří planetu obývaly…


/11. - současnost – povrch Černé planety/


"Dvaadvacet, dvaatřicet, dvaačtyřicet..." ozývalo se odněkud. Tom nemohl za nic na světě uhodnout, kdo to je a co vlastně počítá. Zas nečinně stáli. Už potřetí za dvě hodiny.

S takovou se nikam nedostaneme, řekl si. Chtěl si o tom promluvit s Royem, ale ten vždy neměl čas. Určitě to dělal naschvál. Tom věděl až moc dobře, kdo za tím vězí. Jenomže Allan se mu vyhýbal stejně tak, jako ostatní. Šel po hlase. Prošel celým vozidlem. Úplně na zádi stroje uviděl jednoho mladíka, jak si leští pušku a počítá náboje. Mladík mu vůbec nevěnoval pozornost. Dál si vedl svou. Tom mu vytrhl zbraň z rukou. Na okamžik si představil, co by se stalo, kdyby ji použil. Ihned si vzpomněl, jak se učili s těmito zbraněmi zacházet. Bylo to půl roku po začátku kurzu. Přijeli na střelnici, která se nacházela kdesi v poušti nedaleko střediska. Ve vzdálenosti dvaceti a padesáti metrů byly postaveny terče. Instruktor jim řekl, že na ty bližší mohou střílet od pasu. Nasadili si brýle proti slunci. Trvalo jen několik vteřin, co nasvítili terče laserovými paprsky a zahájili palbu. Ozvěny výstřelů se rozléhaly široko daleko. Terče se poslušně rozpadaly a měnily v prach. Dobře si byl vědom, co může způsobit střela z této pušky. Člověk, který je zasažen kdekoli na těle, nemá valnou šanci na přežití. Viděl to jako tehdy, když šli kontrolovat své zásahy se zbraněmi na rameni. Prakticky žádná střela neminula cíl. Nikdo neřekl ani slovo. Zbraně naložily do kontejnerů a odjeli. Pak přišlo odpoledne a po něm soumrak. Vítr odnesl trosky a na večer tam zbyly, jen pahýly, zvýrazněné zapadajícím sluncem.

"Allane!" zařval k přídi vozidla.
"Co tady řvete?" ozval se mladík. Tom se mu podíval do očí. Byly podivně zbarvené, lesklé a matně načervenalé. Dívaly se na něj. Musel se odvrátit.
"Vraťte mi tu pušku, Je moje," řekl mladík a dětsky se na něj usmál.
"Ježíši," Tom se nemohl vzpamatovat. "Allane, kde jsi."
"Volal jste mě, pane?" ozval se. Stál před ním v celé své velikosti.
"Allane," snažil se uklidnit. "Ty jeden prašivej zmetku. Proč jsi mužstvu rozdal pušky?"
"Měl byste mi vykat, pane," řekl místo odpovědi.
"Jen se TĚ ptám, proč?"
"Prosím?" zeptal se provokativně a zazubil se.
"Okamžitě přestaneš s tím divadlem. Ještě pořád tu velím já."
"Na jak dlouho?" zeptal se. "Co jim můžete dát? Nic. Ani pocit bezpečí. Budíme se ze snů. Třeseme se, a nemůžeme se dočkat, až odtud vypadneme."
"Chci, aby ty pušky byly do patnácti minut na místě," řekl. Už je to tady, pomyslel si.
"Co když nebudou?" zeptal se.
"Jestli ne, tak přísahám, že VÁS tu vysadím a nechám svému osudu. Komu myslíte, že budou věřit? Mně, nebo posádce?"
"Ano, pane," zaskřehotal. "Ale pamatujte si, jestli něco zvoráte, převezmu velení já a vrátíme se na loď. Pak JA nechám VÁS bez žrádla a vody někde v poušti, na to vemte jed."
"To měla být výhrůžka?"
"Ne. Přátelské varování," uchechtl se a vytrhl mu pušku z ruky. Dal si ji provokativně na rameno a vydal se, pohvizdujíc si do hlavní kabiny stroje.
"Hoši, náš pániček si přeje, aby byly tyhle špuntovky na svých místech. Uděláme mu tu radost, co říkáte?" slyšel Tom jeho hlas.

Jedna nula pro něj, řekl si. Jak tohle skončí? Vydal se za ním k čekajícímu mužstvu, přeměřil si je pohledem a nadechl se. Věděl, že nyní nesmí zaváhat, jinak je jeho velení v hajzlu se vším všudy. Nemohl by se Johnovi podívat do očí. Tento svět neměl nikdy slitování se slabochy, natož s těmi, kteří se mu hrdě postavili. Byl zde sám pro sebe, bez lítosti i zbytečného sentimentu.

"Držte už, kurva, huby!" zakřičel na ně. "Od této chvíle, kdo se bude příčit mým rozkazům, toho osobně zastřelím. Nejsme na Zemi. A i když jsme všichni, tak říkajíc na stejné lodi, tohle není Zemský oceán. Tahle planeta je jedna veliká zkurvená hrouda písku a kamení. Pokud nebudete poslouchat, pak nepřežijete."