Rabbitdogs (15)

/12. - současnost – povrch Černé planety/


"Tome?" zlobila se Jane. "Proč jste jim to říkal?"
"Musel jsem. Tady už nejde o to, kdo bude první a kdo druhý. Jde o to, kdo nás všechny dokáže vyvést ven. Jen ten, kdo bude na této planetě přizpůsobivější, ten přežije."
"Vy jste schopnější a přizpůsobivější? Hádáte se stejně jako oni, rval byste jim maso z těla, kdyby k tomu přišlo."
"Já už jsem tu jednou byl, Jane. Vím, do čeho se pouštíme. Jestli se vám něco nezdá, vyklopte to teď hned, Jane. Do toho. Zítra už může být pozdě. Mám jít a všem se omluvit, že jsem na ně zvýšil hlas? Mám je pohladit po vlasech a pofoukat jejich bolístky? Dělat jim chůvu? Na Zemi, nebo někde jinde by to snad šlo, ale tady ne, Můžete jít za Allanem, jestli si myslíte, že nemám pravdu. Jděte, budu sám, třeba zůstanu na téhle planetě do konce svého života. Můžete mě vysadit, jedině tak se mě zbavíte. Ale dokud vám velím, nedovolím, aby se tahle akce zvrhla v masovou vraždu. Sebe zabíjení nebo kanibalizmus. Pojedeme dál? Zavoláte Roye, nebo to mám udělat sám?"
"Hezký proslov," řekla mu. "Ale na mě moc nezapůsobil. Máte pravdu, Tome, kopu za jiný tým a nic s tím neuděláte."
"Cože?" zeptal se jí, ale na další slova se nezmohl.

Za clonou rozvířeného prachu a písku spatřil něčí siluetu. Byla mu natolik známá, že nedovedl určit, zdali sní, či bdí. Jane se na něj nedůvěřivě podívala.

"Stalo se vám něco, pane?" zeptala se jej nejistě a pohlédla směrem, kterým se díval, nic tam však neviděla, jen clonu z větrem hnaného písku. "Co tam vidíte, Tome?"
"Vy ho nevidíte?" zeptal se jí. "Je tam, stojí tam jako nějaká socha, opírá své krvavé oči do mých a nic neříká. Dělá si ze mne legraci. Vážně nic nevidíte?"
"Ne, nic než zvířený písek a prach," řekla mu nejistě. "Co bych tam měla vidět?"
"Jsou tady," řekl a ušel několik kroků k neurčité postavě, která se ani nepohnula, jen na něj civěla, jako oživlá kamenná socha. "Co po mně chcete."

Tomův výkřik přivolal několik můžu, kteří se nechápavě podívali na Jane a pak na svého velitele, který také pomalu mizel v mračnu prachu. Muži nerozhodně stáli u otevřených dveří transportéru a čekali, co se stane. Nechápali, co se děje, Jane v jejich očích viděla jen otázky: Je Tom skutečně blázen? O co tady opravdu jde?

"Vyrážíme," řekl Tom, když se vrátil k vozu. "Byla to jen fata morgána. Nic skutečného."
"Co když jsou skuteční?" zeptala se jej Jane. "Jen nechtějí, abychom je vždy viděli."


/13. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Už jsme tu dvacet jedna dni, Johne, a nedosáhli jsme žádného výsledku," bouchl Tom pěstí do stolu. Stál nad ním a rukama se opíral o hranu desky stolu. Nastalo ticho. John k němu vzhlédl a pokynul hlavou.
"Co ti mám říct?" řekl pomalu. "Co chceš slyšet?"
"Lopotíme se tu, potíme krev a každou sekundu bojujeme o své životy. Celou tuhle zasranou hroudu máme zmapovanou, ale ještě jsme nepřišli na nic, co by stálo za tuhle cestu. Žádné nerostné suroviny, žádná výhoda pro to, aby zde byla vybudovaná mezistanice pro další lety, žádný život. Jen ten podělaný vítr, prach, písek a šutry. Jak dlouho tu ještě chceš zůstat? Copak nevidíš, že nám to všem leze na mozek?"
"Ještě počkáme," odpověděl mu John.
"Na co?" nechápal Tom. "Dneska se už potřetí porvali v jídelně. Víš kvůli čemu? Dva lidé chtěli stejnou misku kompotu. Sakra, jsou jako malé děti. Je jim přes třicet a jsou horší, než by jim bylo pět."
"Do týdne," řekl mu John a protáhl se.
"Cože?" otočil se Tom, který byl již na odchodu. "Co jsi říkal?"
"Říkám, že do týdne opustíme tenhle svět, Tome. Dej mi týden, a já ti ukážu důkazy, kvůli kterým jsme sem letěli."
"Co ti Douglas slíbil. Že nemíníš upustit od svého rozhodnutí?"
"Věř mi," John vstal od stolu. Prošel přes celou místnost a zastavil se u počítače. Zapnul jej.
Chvíli si s ním hrál a pak se otočil k Tomovi: "Už se vrátili muži, které jsem poslal ráno na průzkum?"
"Ne. Ještě nedorazili. Nehlásí se. Meteorologové ohlásili další bouři, i když pravděpodobnost jejich správné předpovědi je jedna ku stu."
"Až přijde, řekni mi to, Tome, Ano?" povytáhl John obočí. "Pořád nám hrozí nějaká bouře."
"Co tím sleduješ?" zeptal se jej. Stál již v otevřených dveřích s nechápavým pohledem k Johnově tváři.
"Až se vrátí naši muži, zavolej," řekl mu a otočil se k obrazovce počítače. Tom rozhodil bezmocně rukama a bouchl pěstí do tlačítka automatického zavírání dveří.
Kreténe, pomyslel si a vydal se po chodbě ke své kabině a celou cestu vrtěl odmítavě hlavou.
Týden. Ještě jeden týden.
Týden, řikal si John, když Tom odešel, a on zůstal sám s mrkajícím počítačem. Jeden týden.
Buď najdeme to, pro co jsme sem přišli, nebo... Douglasi, ty mrcho jedna, co když se ti parchanti z výzkumné lodi spletli? Co potom? Zazvonil telefon a vyrušil jej.
"Ano?" houkl do mikrofonu.
"Ještě se nevrátili," slyšel Tomův hlas. "Počítej s tím, že je už nikdy neuvidíš. První závan bouře zaútočil na naši loď. Cítíš to chvění? Přál bych ti bydlet ve vnější části ubytovací paluby a slyšet ten řev. Jekot nenávistné obludy. Jsme tu nezvanými hosty, víš o tom? Nechci vidět tu melu, až se ti tři nevrátí."
"Vrátí se," řekl John rozhodně.
"A když ne? Vydáš se je hledat? Tam venku je jen hustá kaše. Krupicová kaše letící dvousetkilometrovou rychlostí."
"Vrátí se."
"Kde bereš ten optimismus?" povzdechl si Tom.
"Protože, jestli ne, nezůstane tu kámen na kameni," svraštil John ustaraně čelo.
"Nemají šanci," rozčílil se Tom.
"Jak to, že oni ji mají," zeptal se ho John.
"Kdo oni?"
"Jsou tady. Cítím to," řekl John trpce.
"Zítra, zítra se začneme likvidovat navzájem. Na to vem jed!" uslyšel Tomův rozzlobený hlas.
"Neměli jsme sem vůbec letět."
"Ne, Tome. Na lidech tu vůbec nezáleží. Kdybychom neletěli my, přistáli by tu jiní."
"Mám tady toho po krk," zahučel Tomův hlas v přístroji.
"Přijdou, sami," řekl John, jako by jej vůbec neposlouchal. "Věřím tomu."
"A co naši muži?"
"Vrátí se s nimi. Všichni se vrátí na loď a my odtud vypadneme."
"Ty ses zbláznil," vyjekl Tom.
"Ještě ne," odsekl John a chystal se ukončit rozhovor.
"Slyšíš mě? Jsi cvok," zadržel jej Tomův hlas. "Nikdo z nich se nemůže vrátit a ty to dobře víš."
"Vsadím svou hlavu, že to vyjde," pousmál se. "Musí to vyjít. Jinak bychom sem letěli zbytečně. Tahle cesta by neměla smysl."
"Hazardujeme se svými životy jenom proto, že měl někdo pocit sounáležitosti? Vytušil přítomnost jiné myslící bytosti? Živé bytosti o mnoho inteligentnější než jsme my? Vydali bychom se za nimi, kdyby jim šlo o život? Z čisté lásky? Nebuď směšný. Ještě jednou se tě ptám, co se stane, když nepřijdou? A tobě zůstane jen ten neurčitý pocit, Johne."
"Buď odletíme, nebo tady zemřeme, Tome," řekl vážně. "Pamatuješ na Hamleta?"
"Toho bájného prince?" zeptal se ho Tom. "Žít, nebo nežít? Zvolit si určitou variantu? Kdo ti dává moc nad ostatními? Rozhodovat o jejich životě?"
"Vše záleží na důvěře," slyšel se. "Půjdete za mnou tam, kam půjdu já?"
"A kam půjdeš?"
"Pro život nebo pro smrt. Ukončíme tenhle nekonečný rozhovor, Tome. Mohli bychom takhle polemizovat do soudného dne."
"Doufám jen, že vybereš tu správnou variantu," zabručel Tom.
"Já je viděl, Tome," řekl mu John. "Byli v mé hlavě a viděl jsem věci, které se staly ještě před tím, než sem přiletěla ona průzkumná loď. Ti lidé z ní nezemřeli. Prostě s nimi odešli."
"S kým?" zeptal se jej Tom nechápavě. "S těmi psími králíky?"
"Ne, s někým jiným, vlastně jsem jim ani neviděl do tváře. Neviděl jsem, jak vypadají, spatřil jsem jen nejasné obrysy jejich postav v ostrém světle."
"Možná jsi měl jen halucinace, Johne," řekl mu Tom otráveně.
"Ne, oni mi řekli, že se sem ještě jednou vrátím, než přestane tento svět existovat. Řekli mi věci, ze kterých mi naskočila husí kůže, ale prý si také nebudu pamatovat věci, které nebudou důležité pro daný čas."
"Co to plácáš, Johne," rozčílil se Tom. "Vždyť jsi neopustil loď."
"Tome, ne všichni se vrátíme domů na Zemi. Ale ti, kteří přežijí, sem přijdou znovu, jako by nás sem něco přitahovalo," řekl mu John. "Tento svět není prokletý, prokleté jsou jen ty příšerky, pro které jsme přiletěli."
"Kým jsou ONI?" zeptal se jej Tom. "Pokud se ti to všechno nezdálo? Co když jde jen a pouze o výplod tvé fantazie? Co když se jen pořád točíme v pomyslném kruhu?"
"Pak jsi oním výplodem i ty, Tome," řekl mu John tvrdě. "Možná jsme všichni v hibernaci a všechno se nám to zná. Všichni sníme jeden veliký sen, pak je skutečnost ještě děsivější. Co bude, až se opravdu probudíme?"


/14. - současnost – orbit Černé planety/


"Neříkal jsi mi tehdy pravdu," nechal se slyšet navigátor, jakmile se s Johnem setkal u oběda. Měl hlad jako vlk. Očima proletěl jídelní lístek a několikrát si promnul nos. John ho zamyšleně pozoroval.
"A kdo nelže?" nadhodil John.
"Děláme tytéž chyby, vid?" navolil si na dotekové obrazovce vybrané pokrmy.
"Podle tebe jsme naivní děti?" zamručel John. "Máš pravdu. Neřekl jsem ti celou pravdu. My jsme je nenašli, oni si našli nás. Přesně tak, jak jsem to předpokládal."
"Tak k čemu tolik mrtvých," zhrozil se navigátor.
"Ne, všichni byli pro," odpověděl.
"Nerozumím ti, cos říkal?"
"Rozdělili se na dva tábory. Jako by nestačilo, že jsme sváděli boj s tamtím světem, museli jsme bojovat s nimi a sami se sebou. Nakonec se roztrousili do několika skupin. Nedokázali se sjednotit, vzniklý chaos se nedal přehlédnout, nevěděli jsme, kdo je s námi a kdo proti nám."
"A co z toho vyplývá?"
"Ty příšerky jsou nám ukradené. O nich tu vůbec nejde," řekl mu John. "Kašlu na ně, kdyby nás neměli dovézt k Nim, nechal bych je tady, na to můžeš vzít jed."
"Bůh přeci kdysi zemřel na kříži, nebo ne?" zeptal se jej navigátor. "Proč by měl znovu a znovu vstávat z mrtvých? Jaký by k tomu měl důvod? Copak je na nás lidech tak důležitého, Johne?"
"Tebe nezajímá, kdo stvořil celý tenhle podělaný vesmír? Nezajímá tě, odkud se vzal na Zemi život? Proč tu jsme a kam jdeme? Prostě chceš jen žít a pak zemřít?" zeptal se jej John.
"Myslím, že je náš rozhovor čistě akademický, Johne. Pokud skutečně jsou všechny fámy pravdivé, pak tu nejsme opravdu sami, myslím jedinými lidmi ze Země, kteří sem přiletěli. Můžeš ty své sladké řeči říkat těm druhým, pokud nás nevymažou z mapy vesmíru."
"Ale my nehrajeme v žádném béčkovém westernu. Tohle je podělaná tvrdá realita. Tento svět nemá s nikým slitování. Ať si tu třeba přiletí celá Zemská flotila, seru na to. Pro mě jsou důležití ONI."

"Tvé odhodlání hraničí s posedlostí," řekl mu navigátor. "Kolik lidí zemřelo? A kolik jich ještě zemře? Kvůli komu? Čemu? Možná tu opravdu jen zabíráme místo. Co když se lidstvo tak nějak nepovedlo? Pokus se nezdařil, promiňte, ale už tu nejste k potřebě. Mě to děsí a je mi jedno, kdo, nebo co mě stvořilo. Boha mám plné zuby, Ne že bych nevěřil v NĚJ, ale nevěřím MU. Hraje si s námi svou sprostou a nepřehlednou a nepředvídatelnou hru, Jsme jen obyčejné figurky, Johne. Už mě to unavuje. A je mi u prdele, že máme svobodnou vůli. Omlouvám se za hrubosti, jdu."
"Kam?"
"Odpočinout si. Netušil jsem, že tě Douglas až tak moc naočkoval. Kdo ti víc vymyl hlavu? Oni, nebo Douglasovi lidé? Jsi to ještě ty? Omluvte mě, pane," řekl Johnovi a nechal jej samotného za stolem v hlavní jídelně lodi. John se vydal na vyhlídkovou palubu.
"Takže co?" řekl si John nahlas a zahleděl se na onu černou a nezúčastněnou kouli, která rotovala pod nimi. Loď samotná byla na stabilní oběžné dráze. Vůči planetě se však nehýbala, jako by vyčkávala, co s ní lidé provedou. "Přišli jsme, teď je řada na vás, ať už jste kdekoliv. Nebudeme tu čekat věčně, tahle soustava tu dlouho v jednom kuse nevydrží."

John si povzdechl. Připadal si starý. Nedostal žádné odpovědi na své vyřčené otázky. Svět byl již dávno jiný a on také. Čas naivních her skončil. Nikdo z nich už nebyl malým dítětem. John tušil, že ONI se vrátí pro ně, bylo jen otázkou, budou-li chtít s lidmi mluvit. Vesmír chrastil se svým pohárem plným kostek. Pak jimi mrštil na pomyslný stůl a zvedl jej, aby se přesvědčil, co mu padlo.
Kdo byl na tahu? Lidé, nebo ta zvířata? Kdo ví...


/15. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Sjížděli po dlouhém táhlém svahu. Opatrně, snad měli strach, že se s nimi utrhne a oni zůstanou uvězněni pod tunami nakupeného materiálu. Kola transportéru podkluzovala na jemném písku a shazovala pod tíhou stroje kamení a drobné balvany dolů po svahu.
Kameny při svém nedobrovolném pádu divoce nadskakovaly a mizely v šeru, dokud se neocitly asi dva kilometry pod nimi v místě, kde se svah zvolna měnil v mírně klesající dno obrovského kotle. Lidé byli takřka u cíle své cesty. Jak dlouho ještě? Roy očima bloudil v houstnoucí tmě. Potil se po celém těle. Neohlížel se na strany. Jeho zrak komíhal mezi velkou obrazovkou infračervené kamery a průhledem periskopu. Časem se soustředil jen na blikající obrazovku kamery. Necítil se dobře. Věděl, že každé šlápnutí vedle by mohlo skončit katastrofou. Na vrcholu kotle, kus od místa, kde se zubaté a příkré skalní stěny měnily v příkrý svah, se objevila hlava tvora, který je sledoval po celý čas jejich cesty. Byla to tatáž bytost, která tehdy sledovala mizející trosky raketoplánu Beta v písečném jezeru.

Na okamžik strnula na okraji srázu a sledovala sestupující stroj mířící do údolí, v jehož středu se k nebi tyčila mohutná hora s několika štíty.
Na jejím úpatí se rozkládalo starobylé skalní město, vytesané do svahů hory protkané spoustou chodeb, schodišť a místností. Tvor si olízl mordu a vydal ze sebe dlouhý nízký tón. Vůbec jej v tu chvíli nenapadlo, že by se s ostatními mohl spojit také v myšlenkách. Byl příliš rozrušený a roztěkaný. Ozval se v návalu emocí domluveným znamením. Dostal tutéž odpověď. Hlasitě si odfrkl. Myslí mu prolétla nebezpečná myšlenka: 'Co když nejednáme správně?' Ihned ji zamítl a vydal se k vytesanému schodišti. Opatrně sestupoval dolů do hlubiny a dával pozor, aby jej neshodil rozdováděný vichr, kterému by jeho pád přišel dozajista vhod.