Rabbitdogs (16)

/16. - současnost – orbit Černé planety/


Půl hodiny po audienci u hlavního počítače lodi se prostorami křižníku roznesly poplašné sirény. Nastal všeobecný zmatek. Nikdo z posádky nechápal co se vlastně děje. Lidé pobíhali sem a tam, dohadovali se a obsazovali svá stanoviště.

"Kapitán na můstek," dožadoval se palubní rozhlas pozornosti dívčím hlasem. "Prosíme kapitána, aby se neprodleně dostavil na velitelský můstek."
"Zatraceně," sykl John, když se polil vřící tekutinou. Byl v jedné z menších jídelen a dal si něco teplého do žaludku. Otočil se po hlase a čekal. Výzva se neopakovala. Jen poplašné zvonce dál vyzváněly svým klaustrofobickým hlasem. Zpoza jejich řinčení uslyšel ještě jiný dobře známý temný hukot hlavních motorů lodi. Tohle bude vážné, řekl si a vyrazil k interkomu.
"Co se děje," zakřičel do přístroje.
"Změna dráhy, pane," ozval se čísi hlas.
"Jaká změna dráhy?" nechápal. "Jsme přece na parkovací, nebo ne?"

"Chyba v systému, pane. Právě se sem seběhla první směna. Ve strojovně nahazují reaktory a urychlovače."
"Zbláznili se?" zvýšil John hlas. "Nemůžou najet na plný režim z pohotovostního stavu. Kde je hlavní inženýr?"
"Ve strojovně, pane. Snaží se uvést do chodu všechny chladicí systémy."
"Vyhodí loď do povětří," rozčílil se John. Vyběhl na chodbu a došel k nejbližšímu přepravníku, který jej dopravil na velitelskou palubu.
"Kdo převzal velení?" zeptal se, když vběhl na můstek.
"Nikdo pane," ozval se mladík.
"A první pilot?"
"Nemůžeme jej sehnat, pane."
"Co ruční řízení?"
"Počítač odmítl přepojit řízení na manuál."
"Já mu ukážu. Sežeňte mi k ruce nějaké techniky," řekl mu John.

"Ano pane. Za dvě minuty přejdeme na pádovou rychlost. Tahle loď..."
"Já vím," odbyl jej John. Co když to nevyjde. Přistaneme? S touhle krávou? Na povrchu? Nejspíš uděláme další ze super-kráterů. Povzdechl si.
"Horní vrstva atmosféry, pane," ohlásil mu navigátor.
"Motory?" zeptal se.
"Ještě nejsou v provozu," pokrčil jeden z techniků rameny, bylo na něm vidět, že má opravdu vážné obavy. Loď se každou chvíli mohla zřítit k povrchu planety, kdo by neměl strach ze smrti?
"Přišli jsme o něco?" pohlédl na něj John. "Ptám se, o co všechno jsme už přišli?"
"Parabola na přídi odešla jako první. Co se dalo, jsme uklidili do trupu lodi. Ale pochybuji, že by zůstalo na svém místě cokoliv, co nešlo zasunout dovnitř..."
"Teplota?" vyzvídal. "Vypněte někdo ten kravál."
"Dva tisíce stupňů. Konstantní tření. Brzdí nás to, částečně," dodal, jakmile ustal hluk poplašného zařízení. Hvězdy na obrazovce zmizely, místo nich vyplňovalo celou plochu černočervené nic.
"Jak jsme hluboko?" otočil se na navigátora, jakmile se usadil na svém postu.
"Ne moc. Buď se odrazíme od atmosféry, nebo do ní po hlavě vletíme. Všechno se událo příliš rychle," vydechl a poposedl ve svém křesle. Mlčeli. S očima upřenýma na velkou obrazovku odpočítávali poslední vteřiny svého života. "Záleží na úhlu vstupu do atmosféry, naší rychlosti a vektoru dráhy lodi."
"Strojovna, pane," řekl mu jeden z mužů na můstku. Loď se znatelně otřásala. Odněkud se k nim neslo hlasité a příšerné kvílení. "Hlásí naběhnutí motorů lodi."
"Řekněte jim, ať se připraví. Počítač je zatím proti ruční změně kurzu, patrně nechápe, že je v sázce i jeho existence," řekl mu John. "Kolik času nám ještě zbývá?"
"Necelé dvě minuty," odpověděl mu kdosi.
"Takže bud tímhle sajrajtem do dvou minut proletíme, nebo upečeme kus písku tam dole. Chcete někdo ještě něco říct?"
Mlčeli.
"Fajn. Jsi tady Maxi?"
"Ano," slyšel jeho odpověď.
"Odpoj tu zasranou mašinu a přehoď řízení na manuál. Zavolejte někdo do strojovny, ať se odtamtud klidí, kdyby došlo k něčemu neočekávanému. Za minutu přejdeme na únikovou rychlost. Ať počítají s tím, že se několikrát otočíme kolem planety, než se zastavíme, pokud tenhle krám rovnou nevybuchne."
"Nevíme, kde jsme, pane. Možné, že se brouzdáme ve vrchní části téhle kašovité atmosféry a ta nás nepustí dál. Jestli ano, vyletíme odtud zpátky na oběžnou dráhu," řekl všem hlavní navigátor.
"Kamery, radary, sonary, lasery, prostě nic nefunguje."

"Motory zapojeny. Plný výkon za třicet vteřin."
"Kdyby to nevyšlo... Setkáme se s ostatními a konečně se dozvíme, proč jsme sem letěli. Není to pěkná vyhlídka?" zakřenil se John.

Neodpověděli. Mají strach, řekl si. Máš strach, Johne? Zeptal se sám sebe. Otřesy zesílily. Douglasi, teď se uvidí, jak moc dobře jsi nechal tuhle herku zadrátovat. Přetížení. Obrazovky počítače pohasly. Zapojil se náhradní systém. Všechny stroje přešly na manuál. Tak a máš to. Chtěl vědět, jak se teď tváří ta elektronická obluda, když zjistila, že nemá žádnou moc nad řízením lodi.

"Plný výkon, pane," slyšel muže vedle sebe. Přikývl a soustředěně hleděl na obrazovku. Snažil se vzpomenout si, jaké to bylo tehdy, když sestupovali do atmosféry.
"Minuta."
"Šlápneme na to," zavrčel John. Motory na zádi zahučely. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Co když se řítíme obrovskou rychlostí k povrchu planety? Brzy se to dovíme, řekl si a přesunul páku ovládání výkonu na maximum. Stále stejný obraz. Loď hlasitě sténala, a dožadovala se vysvobození od nelítostných muk. Vydrž, prosil ji pod vousy. Už to nebude dlouho trvat.
"Půl minuty."
"Změnilo se něco?" zeptal se ostatních lidí na můstku.
"Nic, pane," odpověděl mu kdosi třaslavým hlasem.

Stejné jako tehdy. Nic než ta černá břečka. Dočkáme se překvapení. Po čele mu stékal pot. Otřesy nabyly nečekané intenzity. Tohle umělé zemětřesení se mu vůbec nezamlouvalo.

"Deset sekund."
No tak. Přece nás nenecháš na holičkách. Každou chvíli se musí něco objevit, řekl si John. Oči mu slzely. Nemohl se upřeně dívat na černou blyštící se hlavní obrazovku. Loď však vydržela.
Čekal, že se rozsype po prvním, náporu otřesů. Drží se, Douglasi. Říkal jsi dva roky? Snad to vyjde. Doufám jen, že jsi na ničem nešetřil.
"Čas plus dvacet vteřin, pane."
"Už to bude," řekl nahlas. Snažil se uklidnit. Hučení zesílilo. No tak. To není možné. Kdybychom letěli hlavou dolů, už bychom se museli rozmáznout. Další otřesy.
Někde se něco utrhlo a hlučně narazilo na stěnu sálu. Slyšeli řinkot tvrzeného plexiskla. Drobnosti, řekl si.
"Plus padesát vteřin."
Co se děje? Trvá to už moc dlouho. Otřesy zeslábly. Konečně. Loď se ještě několikrát hystericky otřásla. Oslepilo je rudé slunce.
"Nechte ji, ať třeba i opustí oběžnou dráhu a zároveň začněte zvolna měnit kurz. Až budeme v bezpečné vzdálenosti od planety, zapojte brzdící trysky," řekl John směnovým důstojníkům na můstku. Přetížení je takřka vrhlo na stranu. Jsme z toho venku, oddechl si. Uplynulo ještě dobrých deset minut, než se ujistili, že loď zůstane na oběžné dráze, nespadne zpět dolů a další půlhodinu hledali optimální parkovací dráhu, ze které by se nemohli zřítit zpět k povrchu Černé planety nebo odletět pryč do prostoru. Ještě dalších šedesát minut kontrolovali jednotlivé sekce lodi. Zdálo se, že trup lodi vydržel. Co se týče škod na povrchu lodi a uvnitř trupu, dalo se čekat ledacos.
"Držte ji na stabilní parkovací dráze. Každé dvě hodiny se tu budou střídat hlídky, dokud nezjistíme, proč jsme se málem zřítili dolů na planetu. Chci znát rozsah škod a stav posádky po tom našem nešťastném přeletu."

Pozoroval vzdálené hvězdy. Dneska ti to vyšlo, říkali mu. Ale zítra? John se otřásl a opatrně vstal. Těch několik minut trvající přelet jej stál půl života. Tohle mi už nedělej, řekl nazlobeně a vyšel ze sálu. Dveře se za ním zavřely. Komu mám ještě důvěřovat? Tato otázka zůstala v prostoru velitelského můstku. Visela v povětří jako Damoklův meč a jen budoucnost ukáže, zdali byly jeho obavy oprávněné, či nikoli. Na okamžik viděl před sebou ve spojovací chodbě onoho tvora. Díval se na něj s otázkou v očích. John se otřásl a zamrkal, aby se ujistil, že se mu to jen zdá. To nebyla náhoda, někdo chtěl, aby se zřítili na planetu.


/17. - současnost – orbit Černé planety/


"Tak jak to vypadá?" zeptal se John bezpečnostního technika dvanáct hodin na to. Seděl ve své kabině a čekal na jeho odpověď.
"Všichni jsou bez vážnějšího zranění, Delta je na hadry. Vyletěla z montážního stolu a rozflákala se o jednu ze stěn. Měl jsi to vidět, ta stěna dílny se vyboulila, jako by byla z papíru. Není to radostná zpráva, vid?"
"Byla dobře ukotvená? Přetížení nebylo zase tak veliké, aby ji to vytrhlo z úvazů a úchytů. A dál?" vyzvídal John.
"Odešlo záložní chlazení v reaktorové sekci, ale bez vážnějších následků. Výkon klesl tři hodiny po přeletu, teď je všech šest reaktorů odstavených v pohotovostním stavu. Motory vydržely. Co se týče vnějšího zařízení lodi, nezůstal tam kámen na kameni. Jinak drobné, nebo opravitelné škody po celé lodi. Plášť a kostra jsou bez závad, nemám, co bych ti k tomu víc řekl."
"Opravdu ne?" zeptal se jej John. "Není těch nešťastných náhod nějak moc najednou?"
"Sabotáž? Ano, na lodi je plno falešných zpráv, Johne," uslyšel jeho klidný hlas. "Veškeré škody opravíme do dvou týdnů, až na Deltu."
"Třeba někdo nechce, abychom se vydali na povrch. Až do dnešního dne nám zůstala jen Delta, ta je nyní také k nepotřebě a dokud ji neopravíme, dolů se nedostaneme," namítl John. "Budeme muset proskenovat celou tuhle soustavu. Budeme také muset vyslat na všechny strany sondy. Zdá se, že je tu s námi ještě někdo jiný."
"Museli by vystartovat a opustit Sluneční soustavu jen pár dní po nás a jejich parametry letu by musely být totožné s našimi. Nezdá se mi, že by existovala ještě nějaká jiná loď se stejnými vlastnostmi, jaká je ta naše.
Do dneška jsme nenarazili na žádnou jinou loď v soustavě Rudého obra. Jsme tu sami, ledaže by se dobře zamaskovali. Uvidíme, Postavíme nový raketoplán z náhradních dílů, bude to chvíli trvat, ale zvládneme to."

"Jak dlouho?" zeptal se. "Čas je proti nám, Možná jsme se neměli nechat do této pochybné hry zatáhnout."
"Měsíc, pokud to půjde dobře."
"Dlouhý měsíc," řekl si nahlas a myslel na ty tam dole. "Nedivil bych se, kdyby se nám ukázal Ježíšek, nebo Santa Claus."
"Cože?" zeptal se jej bezpečák nevěřícně. "To si děláš, Johne, srandu."
"Jen co jsem vyšel po tom incidentu z můstku, viděl jsem ho, jako teď vidím tebe. Toho tvora, ne Santu. Stál proti mně a díval se mi zpytavě do očí. Oni o nás vědí."
"Ale kdo?"
"Zatím jen ty příšerky. Ale je otázkou času, než si nás všimnou také jiní," řekl mu John zachmuřeně.
"No, jen doufám, že tu vážně nepotkáme naše krajany. Vidět další lidské ksichty je to poslední, co teď potřebuju. To se raději budu bavit s nějakými monstry," řekl mu Johnův podřízený. "Jestli už nic nemáš, pak půjdu. Dneska je den blbec."
"Celá tahle výprava je pěkně zkurvená," řekl mu John. "Ale nech si to pro sebe."
"Jo..." Zamyslel se jeho podřízený. "Tak tohle je naše malé veřejné tajemství. Že se topíme ve sračkách od doby, co jsme sem přiletěli, o tom si šuškají snad i krysy v podpalubí."