Rabbitdogs (23)

/46. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


"Johne?" ozvalo se ve sluchátku, jen co jej zvedl z vidlice. Nechal jej příliš dlouho vyzvánět. Stejně tak se stále více a více zavíral ve své kabině, vzdálen od lidí i následků svého počínání.
"Slyším."
"Jsme připraveni," řekl mu jeho přítel podivně zkresleným hlasem.
"A naši pasažéři?"
"Zdá se, že spí hlubokým spánkem. Hibernovali jsme je už předevčírem."
"Máme zpoždění, Tome," řekl a promnul si vousy. Poslední dobou o sebe přestal dbát. Bylo mu to jedno.
"Ještě nikdy jsme nevezli takový náklad," uslyšel Tomovu odpověď a zamyslel se nad tvory, které uzavřeli do upravených kójí, aby je mohli přepravit co nejbezpečněji k Zemi.
"Já vím, Tome. Za hodinu budu na můstku a vyvedeme loď ze zdejší soustavy a navedeme ji na zpáteční kurz."
"Doufám, že cesta proběhne bez komplikací."
"Nejsi sám, kdo trpí obavami," řekl John trpce.
"Neustále se mi zdá o té průzkumné lodi, která přistála, nebo spíše havarovala v horách poblíž těch podivných jezírek. Co se stalo s její posádkou? Připadá mi, jako by ke mně někdo promlouval, ale ony příšerky to nejsou. Jde o někoho jiného, Johne, do čeho jsme se to zamíchali? O co tu jde?"
"Život ve vesmíru nevznikl náhodou, Tome. Každý život má svého tvůrce. My lidé se narodíme přičiněním našich rodičů, vědců nebo lékařů. Život okolo nás vznikl za přičinění se jiných bytostí, než jsme my lidé. Důkazy hovoří jasně. Země byla a je navštěvovanou planetou. Možná čekají jen na to, až se dostaneme na jejich úroveň, nebo nějaké měřítko v jejich vývoji, Do té doby s námi nebudou mluvit přímo, pokud vůbec jde o řeč jako takovou. Nejsme zde sami, Tome. Čekám tě v hibernačním sále," řekl mu John a zavěsil.

Načervenalý svět pod temnou slupkou atmosféry, svět tak podobný pozemské poušti, jej stále pronásledoval. Cítil, že tu není něco v pořádku. Vrátíme se sem? Co když se stane tato výprava naším prokletím. Co když ještě nejsme připravení? Jsme jako larvy motýla, které se teprve naučily létat. Kam doletíme? Co se s námi stane? Zemřeme? Přežijeme? Pochopíme to, co na nás zírá z temnoty? Nebo přijdeme o rozum? Znovu poslouchat kvílivé melodie vichru? S napětím čekat na další den, a přát si, aby přinesl jen to nejlepší? Zvedl sluchátko a zavolal na můstek.

"Tome, jsi tam ještě?" zeptal se, jen co utichl vyzváněcí tón. "Za několik hodin opustíme tuhle planetu. Naše noční můry nadobro skončí."
"Ano, Johne, chytil jsi mne na odchodu," řekl mu Tom. "Věříš tomu? Posádka se připravuje na dalekou cestu za naším domovem. Polovina jich již spí hlubokým spánkem."
"Bojím se sám sebe a také těch, které máme na palubě," řekl mu John.
"Měli jsme je tam nechat?" zapochyboval jeho zástupce. "Sám jsi řekl, že plníme jen rozkazy."
"Bylo jejich vůlí s námi letět?" vyřkl John nejvážnější otázku dne. "Co jiného si mohou přát?"
"Co když jsou jen návnadou?" zapochyboval Tom. "A my jsme ji spolkli i s navijákem?"


/47. - současnost – povrch Černé planety/


Tom se vydal na cestu. Protáhl se otvorem a krátce pohlédl na Jane a spojaře. Oba souhlasně přikývli s nejistým úsměvem na rtech. Otočil se a nechal je v šeru jeskyně.

Prošel chodbou do mlčícího a vyzývavého šera, které panovalo ve Městě pod skalními štíty. Do půl hodiny prošel jeho branou a ocitl se na nevýrazné, pískem a kamením ohraničené stezce, která se pomalu ztrácela v temnotě. Mířil k místu, kde zanechali transportér. Na svých zádech cítil cizí oči, ale neměl tušení, o koho jde. Do děje na této planetě se zamíchalo příliš mnoho bytostí, lidských i těch cizích a jen sám Bůh ví, jak to všechno vlastně dopadne. Ale možná je to jedno i jemu. Tom podvědomě kráčel vpřed. Držel se kamenité stezky. Neohlížel se a jen tupě spěchal k místu, kde zanechali svůj stroj. Najdi transportér, hřmělo v jeho mysli. V uších mu hučely ozvěny padajících lavin a kvílení větru. Nezastavuj se. Dýchal pravidelně a úsporně. Nechtěl, aby se mu zanesl filtr ještě předtím, než dorazí na místo. Čekal, že jej budou chtít zadržet, nedovolí mu, aby vykonal tuto cestu z Města. Namísto toho bez jakéhokoliv odporu odešel ze středu pomyslného kotle vstříc nejisté budoucnosti. Písek mu křupal pod nohama a drobné kamínky odlétávaly stranou, aby zmizely v šeru. Cítil, jak mu na zádech vyráží pot. Dobře si byl vědom oné psychologické války, kterou obyvatelé této planety s oblibou používají. Stačí, když dají vědět o své nadvládě, ale nepoužijí tuto přednost jako zbraň, jen nechají budoucí oběti v nejistém tušení a stále více rostoucím zmatku v jejich mysli. Co se stane teď?
Kde jste? Ptal se jich v duchu. Proč mě necháte jít?
Neodpověděli.

"Osamělý poutník volá hlavní stan. Slyšíte mě?" zapojil vysílačku a čekal na odpověď. Věděl, že za chvíli dorazí za hranici dosahu svého přístroje.
"U nás vše beze změny," slyšel Patrikův hlas. "Neslyšíme žádnou další střelbu. Buď naši zvítězili, nebo jsou všichni lidé mrtví. Naši i ti nově příchozí."

"Rozumím. Vítěz se ozve sám, na to můžete vzít jed. Dávejte na sebe pozor." odpověděl a přidal do kroku. "Pokračuji v cestě, konec."

Blížil se k místu, kde by měl stát jejich vůz, poslední naděje, která by jim pomohla vyváznout z tohoto blázince. Zbývalo ještě několik metrů. Tom již čekal, že spatří obrysy jejich vysněného vozidla, ale šero jej stále odmítalo vydat ze svých spárů. Po deseti minutách zůstal překvapeně stát. Transportér nebyl na svém místě. Kde je ten podělaný stroj?
Bezradně se otáčel kolem své osy. Nikde nenalezl žádnou stopu existence hledaného vozidla. Půl hodiny pozoroval okolí a svah, po kterém sjeli do kotle. Bezvýsledně. Transportér prostě zmizel, otázkou bylo: Kdo jej našel? Naši, nebo cizí lidé? Nebo někdo jiný? Nač by byl oněm tvorům. Komu vlastně? Pochyboval, že by příšerky dovedly řídit pozemské stroje. Vracel se zpět stejnou cestou. Čím blíž byl k Městu, tím víc cítil, že tato noc bude mít dlouhé pokračování. Co se vlastně stalo? V mysli mu kolovalo příliš mnoho otázek, avšak ani na jednu z nich neznal odpověď.

"Tom volá základnu. Ozvěte se," zavolal ihned, co se dostal na účinnou vzdálenost, ale odpovědí byl jen šum v přístroji.
Přidal do kroku.


/48. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Příšerky tiše stály nad Městem. Bylo po boji. První část této bitvy byla dobojována. Věděly, že zde nejsou samy. Oni podivní tvorové se stále někde skrytě procházeli Městem a sledovali osudy lidí i jich samotných. Ani Rabbitdogs netušili, co zde tito tvorové v bílém vlastně pohledávají a co chtějí. Jedno však věděli určitě, nešlo o Tvůrce. Ti se drželi stále někde stranou, ale dali jim vědět, že jsou si vědomi toho, co se zde děje. Proč tedy nezasáhli? Také Rabbitdogs byli zmatení uplynulými událostmi. Tušili, že prohráli svůj boj, přestože porazili ty, kteří je chtěli zotročit. Je však docela možné, že s nimi mají ti druzí lidé jiné plány. Ne všichni pozemšťané však bojovali a ne všichni také zemřeli. A naši tvorové z Kamenného světa nebyli zas tak mstivými tvory, aby svou nenávist nechali naplno propuknout také na těch, kteří stáli na druhé straně oné pomyslné bariéry. Bylo čím dál víc zjevné, že ti pozemšťané, kteří sem přiletěli jako první, mají jistou konkurenci. Někdo zde rozehrál příliš zapeklitou partii a jen samotný koordinátor tohoto pomyslného zápasu věděl, proč nechává prolévat krev nevinných a z jakého důvodu ponechává všem věcem volný průběh. Zbývalo jen přijít na to, co se zde vlastně děje a kdy se ozve ten, který má tento střet na svědomí.


/49. - současnost – orbit Černé planety/


"Johne, co jsou zač?" opakoval Petr svou otázku.
"Vysoce inteligentní a organizovaní tvorové, schopní přežít v těch nejextrémnějších podmínkách. Dovedou předvídat s úspěšností devadesáti procent. Mohou číst cizí myšlenky a vnutit druhým svou vůli. Stačí ti to?"
"Pořád se opakuješ."
"Říkám pořád jednu a tutéž pravdu, Petře."
"K čemu je potřebují na Zemi?"
"To vědí jen ti, kteří nás sem poslali," pokrčil John rameny. "Možná je potřebuje zbrojní průmysl, policie, vědci, nebo bůh, ví čemu je chtěl použít. Chamtivost není ta nejlepší lidská vlastnost."
"Copak se narodili, aby zabíjeli?"
"A my, Petře? Vedli jsme války a zahubili milióny lidí. Je mezi nimi a námi nějaký rozdíl?"
"Co když se stane něco úplně nepředvídatelného? Něco s čím nikdo nepočítal? Co když se zde objeví ještě někdo jiný? Už jste identifikovali tu cizí loď? Je opravdu lidská? Co udělají? Zaútočí na nás a na náš výsadek?"
"Opustili jsme své známé, své lásky a podruhé vstoupili do stejné řeky. Kdybych tuhle práci nevzal, našel by se někdo jiný. Petře, myslíš si, že jsme lépe připraveni na budoucnost, než tehdy, kdy jsem tu byl poprvé?" řekl mu John. "Douglas se mýlil, pokud si myslel, že jde jen o jeho osobní zájem. Měli jsme počítat s účastí dalších společností. Možná nás ta cizí loď vymaže s vesmíru, možná také ne."
"Ty si myslíš, Johne, že zasáhne nějaká vyšší síla? Kdo tedy? Chceš mi snad tvrdit, že si zde našlo dostaveníčko více mimozemských civilizací? To bude tedy docela pěkný dýchánek."
"Izraelité putovali po poušti za ohnivým mrakem. Náš Bůh stále mlčí, ale určitě se dívá a čeká, až přijde jeho čas. Pořád si říkám, jak moc byl Douglas bláhový, když si myslel, že jde jen a pouze o ty tvory. Jen nechápu, proč si myslel, že s ním bude mluvit ten, kdo náš život na Zemi stvořil."
"Když pro něj nejsme víc, nežli další organickou látkou ve vesmíru? O co tedy jde, Johne?"
"O naše přežití. O přežití lidstva jako takového," řekl mu John chladně. "Dříve, nebo později, zavítají k nám, zpět na Zemi ti, kteří nám dali život. A pokud s námi nebudou spokojení, prostě nás nechají svému osudu a budou se zabývat něčím rozumnějším a prospěšnějším."
"Ale kdo?"
"Ti, kteří na naší rodné hroudě zaseli život. Ti, kteří ve starověku létali v ohnivých vozech. Bourali města ultrazvukem a dali lidem technologii, která ničila rozlehlá území dávno před tím, než byli lidé v Evropě schopní využít oheň. Život na Zemi se nevyvíjel jednotně, ale na různých místech dosáhl různého stupně," zamračil se John. "Copak se rodiče nechodí dívat, jak se mají jejich dítka? Uvidíme, zdali budeme pochváleni, nebo pokáráni."
"Děsíš mě."
"Já vím, mě to děsí také," řekl mu John popravdě. "Ani nevíš, jak. Jen pořád netuším, jakou roli v této věci hrají samotní Rabbitdogs. Douglas nám možná neřekl všechno, co věděl."


/50. - současnost – povrch Černé planety/


Vřítil se do jeskyně a strhl si z tváře přilbu i masku s filtrem. Dusil se. Těžce dýchal a dávivě kašlal. Zůstal stát opřený o stěnu jeskyně. Místo u vysílačky bylo prázdné, sám přístroj ležel kus od místa, kde původně stál, když odtud Tom odcházel, aby našel transportér.

"Jane," řekl polohlasně a stále kašlal, jako by se nadýchal všudypřítomného písku, jenž se jej snažil ze všech sil zadusit. "Kde jsi."

Tom prohledal celý prostor pomoci noktovizoru, ale Jane nenašel. Nerozhodně se postavil do středu jeskyně a zamyslel se, co bude dělat dál. Nejdříve zmizel transportér, a nyní Jane se spojařem. Prostor byl temný a bez života, jen vítr sem občas nakoukl a zahučel u ústí jeskyně.

"Jane, Patriku!" zakřičel.

Kolem něj prosvištěla ozvěna jeho vlastního hlasu. Věci u stěny zůstaly netknuté. Sedl si k nim a složil hlavu do dlaní. Chvíli seděl nehnutě na zemi a napil se z lahve, která ležela vedle hromady výstroje a které si nikdo nevšímal. Pomalu se zanášela prachem a poletujícím pískem, který sem navál nenechavý a neustále dotírající vítr. Jsi sám, Tome. Všichni buď zahynuli, nebo tě opustili, řekl si. V nejvzdálenějším místě jeskyně něco zašramotilo. Zpozorněl.

"Jane?" zvolal chraptivě.

Vzal do rukou nabitou pušku a odjistil ji. Po stropě jeskyně zvolna putoval ke slepé chodbě paprsek laserového zaměřovače. Rozčílením takřka nedýchal. Zvedl zbraň k líci a pohlédl skrz optiku zaměřovače do temnoty chodby. V jejím narudlém světle vypadala, jako nějaká cesta do samotného Pekla.