Rabbitdogs (25)

/ČÁST TŘETÍ - Čekání/



"Naděje? Říká se, že umírá jako poslední. Láska a víra? Jdou ruku v ruce. Bez víry nelze milovat. Hrdinství? To nespočívá jen ve velkých slovech, ale v tom, co uděláme pro druhé. A čas? Spojuje všechny tyto složky v jediný celek, život."


/1. - současnost – orbit Černé planety/


Život a smrt.

Nekonečný koloběh zrození a umírání. A co je mezi tím? Trápení a boj? John seděl v rohu kavárny na vyhlídkové palubě lodi. Ruce měl na nízkém stolku a hrál si s poloprázdnou sklenkou. Podělals to, řekl si v duchu. Martin měl pravdu, jsem past na průsery. Co se má podělat, to se mi podělá na entou. Celá tahle mise je jeden velký průser. Zapomeneš na mne, bude to, jako bys tam zemřel i ty. Ještě nyní slyší slova své partnerky, kterou zanechal na Zemi. Nevzali se. John zavrtěl hlavou. Přemýšlel, zdali je mu tohle všechno milejší, než život s někým, koho měl rád, i přes fakt, že by měl méně placenou práci někde ve Sluneční soustavě. Říkal si, že Rabbitdogs měli pravdu, když s ním promlouvali po čas první výpravy. Mluvili s ním v myšlenkách a on si připadal, jako v jiném světě. Zdejší Kamenný svět byl opravdu jinou dimenzí a nedal se srovnat ani s pouštěmi Marsu. Tam je život alespoň trochu přívětivější než tady. Vrátil se sem do světa vichru a poletujícího písku, ale za jakou cenu? Přišel o vše, co měl rád, nebo co pro něj něco znamenalo. A ostatní? O co všechno přišli oni?

"Nemohl jsem tě najít, Johne," řekl Petr na přivítanou, ale neposadil se. "Vypadáš hrozně. Jak se cítíš?"
"Jako Napoleon. Vezmi místo," pokynul mu John a navigátor si poslušně sedl.
"Nechci tě rušit, jestli..." řekl mu a chystal se vstát.
"Zůstaň," zavrčel na něj John, jakoby byl navigátor jeho psem. "Znáš Napoleona?"
"Slyšel jsem o něm, žil kdysi hodně dávno. Měl velké plány, ale nakonec všechno zvoral."
"Tak asi víš, jak se cítím. Chtěl jsem být sám, ale teď je to vlastně jedno. Jaká je situace na bojišti?"

"Nepřehledná," řekl navigátor a pokynul na obsluhu. "Ti druzí lidé na povrchu, neustále komunikují se svou mateřskou lodí, ale nemůžeme je odposlouchávat, protože přešli na kódovaný kanál. Určitě vědí, že tu jsme, naše loď nejde přehlédnout."
"Ztráty?" zeptal se jej John. "O kolik lidí jsme přišli? Nikdo z výsadku se neozval už hezky dlouho. Než postavíme nový raketoplán, mohou být na povrchu všichni mrtví."
"Co si dáte?" přijel k nim neslyšně robot, který zde vykonával místo servírky a oba takřka vyděsil až k smrti. "Pardon."
"Taky jednou to, co má pán naproti," objednal si a mlčky se zahleděl do velitelovy tváře. "Je to tady pěkná díra. Počet obětí je zatím neúplný. Jsme ve válce? Jestli ano, pak s kým?"
"Nevybereš si, Petře," pokrčil John rameny. "Jsme připraveni?"
"Na co?" nechápal muž naproti.
"Na poslední bitvu, Petře," kývl mu hlavou k přípitku, jen co dostal objednanou sklenku. Napili se. "Rabbitdogs nejsou jedinými tvory, kteří jsou tam dole na povrchu a nakonec také na oběžné dráze Černé planety. Už jste identifikovali ty cizí lodě? Jedna je další výpravou ze Sluneční soustavy, druhá je bůhví odkud a pak tu máme nejasné známky přítomnosti ještě jiného tělesa, o jehož velikosti nic nevíme, natož jakou má posádku."
"Bohužel, nevíme ani zbla o případné další lodi, pokud vůbec existuje," pokrčil navigátor rameny.
"Nezdá se ti, že prohráváme?" zamyslel se John. "Tohle zatracené místo mi začíná jít na nervy."
"Porážky jsou součástí našeho života, a na tom nic nezmění fakt, že jsme se stali dočasnými pány Sluneční soustavy a okolního vesmíru. Změnilo se něco? Stali jsme se pány nad smrtí? Vymýtili jsme všechny nemoci? A co bída a strach? A pokud si lidstvo myslí, že je jediné ve vesmíru, pak jsou všichni lidé bláhoví. Kdo potom může změnit náš život, Bůh?" zeptal se navigátor.
"Kdo jiný může mít na starosti celý tenhle bordel?" pousmál se John. "Proč myslíš, že nás nechá, abychom se ráchali v blátě?"
"Máme se poučit? Vzít si ponaučení ze svých chyb?" zamyslel se navigátor. "Možná jsme nepoučitelní. Myslíš, že se s námi budou ti druzí chtít spojit?"
"Lidé nebo ti druzí?" zapochyboval John. "Na druhé straně, kdyby nás chtěli zabít, už dávno by to udělali."
"Chceš mi tvrdit, že pokud Bůh existuje a stvořil celý vesmír, udělal chybu, že v něm vytvořil mnoho civilizací? Vesmír je přeci nekonečný a místa je v něm dost, nebo snad ne? Není tu dost místa pro všechny?"
"Co když i on dělá chyby?" zeptal se John udiveného navigátora. "Co myslíš, Petře? A nechce si to připustit?"
"Johne?" naklonil k němu navigátor svou neoholenou tvář. "A kdo je nad ním, aby jej kontroloval?"
"Nemám tušení," zamyslel se John. "Jen co bude Delta schopna cesty, poletím dolů s Robinsonem a několika lidmi, abych posbíral všechny, kteří přežili. Možná tam někde potkáme další členy ostatních výsadků, těch lidských i těch cizích."
"A ty příšerky?" zachmuřil se navigátor.
"Co je s nimi?" zeptal se jej John.
"Měli jsme v programu je odvézt na Zemi," zamyslel se navigátor. "Pokud se nezměnily rozkazy, ale jestli mě zdání neklame, spojení se Zemí není díky vzdálenosti možné."
"Já vím," řekl mu John. "Ale priority se změnily. Už mě nebaví počítat ztráty kvůli Douglasově hrabivosti. Mám vypsat referendum? Kdo chce, aby se plnily rozkazy, ať to laskavě napíše na papír. Kdo tu velí?"
"Zatím ty," řekl mu navigátor. "Pokud budeš naživu. Jestli se ti něco stane a Tom je mrtvý, převezmu velení mise já."
"Chtěl bys velet hvězdné lodi první velikosti?"
"Ty ne?" zakřenil se.
"Je na ní naše krev," řekl mu John. "Všude vidím krev."
"Jestli se necítíš dobře, zajdi za Gordonem."
"Musel by mě zabít. Na tuhle nemoc není léku."
"Na lodi kolují různé fámy, které se skládají z různých polopravd. Kde je pravda, Johne. Kdo ji zná? Proč tu musíme být? Vážně jen kvůli těm potvorám? Nebo je pravda tam někde venku? Kde? Kdo za tím vším stojí? Je tu příliš mnoho otázek a příliš mnoho místa pro dohady. A nejistota není a nikdy nebyla dobrým společníkem pro jakoukoliv výpravu."
"Našli jsme indicie, které naznačují, že za těmi příšerami stojí ještě někdo inteligentnější. Našli jsme střípky mimozemské technologie, která je milionkrát lepší než ta naše."
"Přeháníš," řekl mu navigátor.
"Dobře, tak tisíckrát. Někdo za nimi stojí. Někdo, kdo tu nechal kus své technologie."
"Loď? Pro koho?" zeptal se jej navigátor. "Pro nás?"
"Pro ně," zachmuřil se John. "Ví to jen hrstka lidí."
"Takže co? Ty příšery jsou jen zástěrkou? Myslíš si, že než tahle hvězda vybuchne, tak si pro ně někdo přiletí? Nebo ten někdo nastartuje svou loď na planetě, naloží všechny vlkodlaky a odletí s nimi Bůhví kam?"
"Třeba," pokrčil John rameny. "Neděsí tě to?"
"Co jako? Fakt, že opravdu nejsme ve Vesmíru sami?"
"Jo. Vesmír je příliš velký, abychom tu byli sami."
"Copak Bůh v Bibli nepíše, že existují i jiné světy? Nejsou tam náznaky návštěv jiné civilizace? Co když nás na Zemi navštívili mimozemšťané? Věděla to i Mayská civilizace v Americe. Možná byli i v Číně. Hledáme je?"

"Celý život něco hledáme," řekl mu John. "Jenom proto, že bychom mohli narazit na pravdu, kterou bychom neunesli, tak to přestaneme hledat?"
"Co je pravda, Johne?" zeptal se jej navigátor. "Dole umírali a umírají lidé. To je pravda, jakou pravdu tedy hledáš ty?"


/2. - současnost – povrch Černé planety/


Vyšlo slunce.

Po kolikáté už? Bylo pochmurné ráno. Podivně osamocené, na temném nebi se převalovala černá mračna a těšila se z nekonečného obcování s dujícím větrem. Co se stane, až sestoupí k povrchu a vyplní každé údolí, proláklinu a prohlubeň?

"Je to pravda, Tome?" Zeptala se Jane.
"Nelhal bych ti," řekl jí. Seděli schouleni na místě, kde ji našel. Celou dlouhou noc strávili na konci slepé chodby a báli se, aby je ony podivné bytosti nepřekvapily. Nevěděla, čeho se bát více, Rabbitdogs nebo oněch bytostí v bílém, které se podobaly kde čemu, jen ne andělům. Co když dokáží procházet stěnou jeskyně? Ptali se v duchu a tuhli strachem, i zimou.
"Jak se to stalo?"
"Allan vyvedl nejspíš zbytek mužstva z města. Našli transportér a s pomocí přijímače postupují k raketoplánu."
"Až ho najdou, odletí? Bez nás? Sprostě nás tu nechají napospas těm příšerám? Na tomhle zasraném místě? A co dělají ti tví vlkodlaci, Tome? Nechali si nás tady pěkně zasmrádnout? Jako to dělají krokodýli? Až budeme patřičně uleželí, tak si nás dají k obědu? Co jsou zač?"
"Nevím, Jane. Nevím vůbec nic," zavrtěl hlavou. "Pokud tu ještě ta konkurenční výprava je, možná nedopustí, aby z povrchu odletěla jakákoliv jiná loď, nežli ta jejich."
"Takže možná zemřeli?" zeptala se jej a rozkašlala se.
"Je to možné."
"Jane."
"John? Může za všechno on? Nebo, je jen loutkou v číchsi rukách. Plní jen rozkazy."
"Je jen loutkou, jako my všichni," zavrtěl Tom odmítavě hlavou.
"Tak my jsme kašpárci, Tome?" rozesmála se. "Pajduláci, loutky na provázcích, se kterými si před stovkami let hráli děti a dospěli? Ale kdo nás vodí, Tome? Kdo nám říká, co máme dělat?"
"Pár lidí na Zemi," řekl.
"My tu prostě zhebneme kvůli několika tlustým pracháčům, kteří si nevidí ani na špičku nosu? Já ještě nechci umřít, slyšíš? Ještě ne. Našli jste první loď, která tu tehdy přistála? Co jste ještě našli?"
"Jinou loď, Jane," řekl jí Tom suše. "Ale ta nebyla naše, Stála vedle té první průzkumné lodi ze Země. A co se týče té stanice, která spadla do atmosféry, také nebyla od nás. Nejsme ve vesmíru sami!"


/3. - současnost – orbit Černé planety/


"Nazdar, veliteli," přivítal jej Mick ve své kabině.
"Jak postupují práce, slyšel jsem, že máš problémy?" zeptal se ho John a sedl si. "Chodím mezi můstkem a touhle dírou jako vzteklý pes."
"Moji lidé začínají dělat chyby, Johne," řekl Mick vážně. Zůstal stát uprostřed místnosti a sledoval jeho reakce.
"Chyby?" nechápal.
"Jo. Dělají neúmyslné omyly. Postupujeme pomalu, pomaleji, než bychom chtěli. Deset lidí maká a dvacet je kontroluje. Tři muži na jednom místě," rozpřáhl Mick bezmocně paže. "Děláme jen čtyři hodiny denně, měřeno naším pozemským časem. Jako by někdo nechtěl, aby byl raketoplán dostavěn včas."
"Opravdu?" zeptal se John. "Zatraceně."
"Jsi přetažený. A mí muži také," řekl mu Mick. "Můžu se tě na něco zeptat?"
"A na co?" zamračil se John. "Na konspiraci? Na pravdu a na lež? Už toho mám dost. Co chceš vědět? Pravdu? Jsi na ni připraven? Co když ji nedokážeš přijmout? Co když je těžší, než se ve skutečnosti zdá."
"Kolik lodí je tam na povrchu."
"Našich, jejich, nebo čích?" zeptal se jej John.
"Všech. Co když tam dole je hotový kosmodrom? Jen o tom nevíme?" zakřenil se hlavní inženýr. "Nebo víme?"
"Pokud ano, pak mají výborné maskování," řekl mu John.
"Mluvil jsem s navigátorem. Něco mi naznačil. Říkal něco o přísném utajení. Hraje si na agenta? Některé věci nejdou utajit, Johne."
"Pak je lepší vypustit do éteru množství polopravd. Ostatní si to přeberou," řekl mu John tajemně. "Možná už ani já samotný nevím, co je pravda a co lež."
"Slyšel jsem, že Max našel nějaké chyby v systémech hlavního počítače," řekl mu Mick a opřel se oběma rukama o stůl v rohu místnosti.

U dveří zavrčel interkom. Nevěnoval mu pozornost.

"Zvoní ti telefon. Micku," napřáhl John ruku ke dveřím.
"Počká," odbyl jej. "Johne, co je tohle za všivárnu?"

"Kdybych to věděl, nebyli bychom tady," řekl mu John.
"Za pravdu se lidé zabíjeli." Zamračil se inženýr.
"Za pravdu se zabíjí, Micku. Dodržíte termín?"
"Budeme se snažit," kývl inženýr hlavou. "Johne. Jací jsou doopravdy?"
"Kdo? Příšery?" zeptal se jej, jakoby nechápal, o co mu jde.
"Víš, koho myslím."
"Proč tu najednou jde všem o to, aby se dobrali pravdy? Proč si najednou každý myslí, že jsme na vrcholu konspirace. Že právě my rozlouskneme onen pomyslný gordický uzel? A vyřešíme odvěkou otázku: Jsme ve Vesmíru sami? Co když jsme sem nepřišli proto. My už to přeci dávno víme."
"Že nejsme sami? To ano, ale, tak pro co tedy? Když ne pro naše vlkodlaky?"
"Tak já půjdu," řekl John a vstal.
"Johne?" zavolal na něj Mick, když byl již v chodbě. "Mám pro tebe ještě jednu zprávu. Není zrovna moc povzbuzující."
"Mám se k tobě vrátit, nebo mi to řekneš na dálku?" otočil se John k otevřeným dveřím kabiny.
"Ve skladu vybuchl jeden tank s palivem."
"V jakém skladu, jaký tank?" zavolal na něj John. "Uskladněné palivo? Jen tak?"
"V našem dílenském skladu. Tank pro zkoušku motorů."
"Jak se to stalo?"
"To se právě snažíme zjistit. Ale škody jsou minimální. Jenom popáleniny, Johne. Můžeš zas jít na můstek. Ozvu se, až budu vědět víc."
"Kolik tam toho svinstva bylo?" zakřičel John na inženýra.
"Nestojí to za řeč," mávl rukou. "Ale chtěl jsem, abys to věděl. Byl bych nerad, kdybys to věděl z druhé ruky."
"Máš všechno pod kontrolou?" zamračil se John. Sledoval odcházejícího technika. "Tak proč mi to říkáš?"
"Konkurence nikdy nespí. Možná tu máme opravdu sabotéra. Živého sabotéra z masa a kostí."
"Odhodlaného udělat cokoliv," zachmuřil se John. "Co mám podle tebe sakra udělat? Zastřelit se? Zastřelit celou posádku a vrátit se zpět k Zemi? Nebo zamířit i s lodí vstříc rudému slunci? Pokud je takových parchantů na lodi víc, pak mají smůlu. Na oběžné dráze jsou další lidé, nebo jiné bytosti, které Rabbitdogs zajímají, musí počkat ve frontě, až na ně přijde řada."