Rabbitdogs (28)

/14. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký vesmír/


"Výtahy už nejezdí," řekl Tom a pohlédl na Johna. Odněkud se k nim nesl nelidský řev. Kvílení tvorů, které vezli s sebou na Zemi. Proniklo do jejich mysli a ochromilo je do té doby, dokud se neodvážili proti němu bojovat.
"Určiti mají ve své moci počítač lodi, Johne," řekl mu Tom a nahlédl za roh chodby vedoucí ke kolmé šachtě do nižších podlaží lodi. Až na pištění doznívající jim v uších byl všude podivný klid. Hluk ustal. Zabili je, pomysleli si. Chtěli, aby je lidé zabili? Lidé? Šílené bestie s ještě šílenějšími instinkty? Vydali se vpřed. Po několika metrech zůstali nerozhodně stát nad ústí šachty. Byla temná, bez světel. Určitě se vypálil nějaký okruh. Jak dlouho ještě vydrží svítit ostatní světla? Budou se honit v temných chodbách za záblesků výstřelů, nebo se usmaží v atomovém ohni?
"Musíme jít dál," řekl Tom a jako první začal sestupovat po žebříku. John jej chvíli sledoval, než si dodal tolik odvahy, aby se vydal za ním. Sestupovali kolem palub, na nichž se urputně bojovalo. Celá loď se proměnila v jedno velké bojiště. Bojiště bez pravidel a slitování. Ale copak to nebyla opravdová válka? Kdosi z posádky proletěl kolem nich. Dozněl výkřik oběti ukončený tupým žuchnutím. Všechno přestalo fungovat? Nic už tu nepracuje jak má? Ptal se John v duchu a pomalu ručkoval po žebříku za svým zástupcem. Potil se po celém těle. Ruce mu sklouzávaly z podélných tyčí a nohy jej nechtěly unést.
"Jenom pomalu," řekl mu Tom, jako by tušil jeho strach. "Ještě nás neobjevili."
A co se stane, až nás najdou? Zeptal se John sám sebe. Odněkud se k nim dostal černý mastný kouř. Požár na palubě. Nebylo člověka, který by jej potlačil již v zárodku a tak se zvolna šířil izolací a vystýlkou chodeb, ačkoli jim konstruktéři tvrdili, že chodby samotné, jsou proti ohni odolné. Sestoupili na dno šachty. Pod nohama měli jen tlustou desku stínění strojovny s reaktorovou halou. Tom otevřel jeden z průlezů a počkal, až jím John projde, aby jej zase uzavřel. Co kdyby sem někdo z nich přišel? Nemohl je vystát. Blázny v lidské podobě. Zvířata.

"Za chvíli budeme na místě. Máme se tu setkat s ostatními lidmi, kteří jsou zdraví a přežili tohle peklo," řekl Johnovi a opatrně postupoval vpřed. Je tu teplo, pomyslel si John a podvědomě si osahal podlahu i stěny chodby. Vyřadili počítač. Kolik času nám zbývá? Hodina? Po pěti minutách prošli dalším uzávěrem.
"Ještě několik metrů," řekl znovu Tom a zůstal užasle stát. Nebyli tam. Prostě sem ještě nedorazili. Vstup do člunu byl prázdný. Signální návěští svítilo červenou barvou. Dveře do modulu byly blokovány. Odletěli bez nás? Zhrozil se Tom a rozběhl se k displeji vedle dveří. Chvíli manipuloval s klávesami přístroje, aby se ujistil, že je na svém místě. Otočil se k veliteli.
"Modul je tady, ale nedá se použít."
"Proč ne?" zeptal se John.
"Neznám otevírací kód," rozhodil Tom ruce do stran a o krok odstoupil ode dveří.
"Ale já ano," pousmál se John. "Bezpečnostní opatření."
"Doufám, že si pamatuješ kombinaci," zhrozil se Tom.
"Snad jsem ji nezapomněl," pokrčil John rameny a zaposlouchal se do sílícího řevu zařízení i lidí proměněných ve zvířata.
"Počkáme na ostatní?" zeptal se jej Tom.
"Počkáme. Ty bys nepočkal, Tome? Odletěl bys?" zamračil se John. "Co když se nám to pořád jenom zdá?"


/15. - současnost – orbit Černé planety/


Té noci měl John podivný sen.
Hnal se spolu s větrem a pískem širou pouští, dokud nenarazil na zvedající se horské štíty, jež mizely v černých mračnech. Hory? Ano, vzpomněl si, že je objevili při své první návštěvě. Ale co se dá najít uprostřed skal? Jako pták se proplétal mezi skalami, těsně pod převalujícími se oblaky. Vichr jej nesl dál dovnitř skalního masivu.

Celé hodiny se otíral o kolmé stěny bez konce. Pak se rozestoupily a on se ocitl v jakémsi údolí vyplněným zakrslými stromy. Stromy. Zůstal užasle stát, pokud to ve snu jde a nedokázal od nich odtrhnout zrak. Viděl temně zelené louky, vlastně nešlo o zeleň, vše mělo nádech do růžové, jako celý svět kolem. Vichr vítězoslavně dul nad jeho hlavou a trpělivě čekal, až se nabaží pohledu na ztracený ráj. Pak jej znovu zvedl na svých mocných rukách a zanesl do jiného údolí, protékal jím malý horský potok. Špinavá strouha něčeho, co ani zdaleka nepřipomínalo vodu ani v těch nejšpinavějších řekách na Zemi. A v ústí tunelu, z něhož potok vytékal, našel část něčeho, co mohlo patřit někomu ze Země. Otočil se a před očima mu vyvstal vrak lodi. Průzkumné lodi. Ležel napůl zasypán v suti a prosvítal skrze zrezavělý nános na odkrytých částech trupu lodi. Její signály započaly nesmyslný kolotoč života a smrti.

Dovnitř se nedostal, ani mu nebylo dovoleno se ke korábu přiblížit. Znovu jej odnesl vichr, aby jej ponechal opuštěného v poušti. Něco tam spatřil, připomínalo mu to jejich stan. Součást vybavení. A pak se probudil. Se strachem a narůstající zvědavostí, zdali najdou cestu do hor. Spatří ono čarovné údolí i místo odpočinku průzkumného korábu z planety Země? Ale nač mu to bude?

Jen jedna cesta. Vzpomněl si na Mickova slova. Tam a zpět, Žádné "další" není na programu.


/16. - současnost – orbit Černé planety/


"Zdravím, pane," řekl Petr veliteli, jakmile vstoupil do trojrozměrného kina lodi. John jej nevnímal, jako by navigátor nevyslovil jediné slůvko, fascinovaně hleděl na záběry natočené po čas předešlé cesty na Černou planetu, jak ji lidé neoficiálně pojmenovali.
"Chtěl bych se omluvit, pane."
"Nech si ty formálnosti," přerušil jej John. "Vezmi místo."
Navigátor si k němu přisedl a tiše sledoval odvíjející se obraz. Zamrazilo jej při pohledu na majestátní štíty halící své vrcholy do temných a zlověstných mračen. Snažil se neposlouchat šílené hučení větru a hukot padajících lavin. Kdesi za obzorem začínaly rozlehlé takřka nekonečné pouště s ostrůvky horských štítů.
"Takové to tam je?" zeptal se přiškrceným hlasem.
"Jako živé, viď? Natočili jsme tyhle záběry při mapováni planety. Mohli bychom tu sedět měsíce a ještě bychom neviděli všechny nahrávky. Vypnul promítací zařízení a vsunul do přístroje další disk.
"Co říkáš? Kdysi promítali filmy na bílé plátno. Nic než dvourozměrný obraz. Jak je to mohlo nadchnout? V prostoru se zjevil obraz pouště. Vítr rozdmýchával mračna prachu a obraz se každou chvíli ztrácel v jeho závoji. Zvykli si na načervenalý obraz. John jej, už znal, zatímco navigátor překvapeně zíral na čarovný svět, o němž neměl ani potuchy.
"Obraz z kamery lodi," upřesnil mu John situaci. "Písek je jako skutečný, že?"
"Vítr? To je tam pořád takové psí počasí?" zeptal se ho navigátor.
"Přesně tak," přikývl John.

Setmělo se. Odněkud se přihnaly temné mraky, temnější než ty, které spatřili doposud. Celý svět přestal existovat. Vše se proměnilo v hustou kaši. Obraz se několikrát otřásl a pak se proměnil v černé nic. Slyšeli neskutečné dunění vichru a rachot hromů.

"Nemám to zastavit?" zeptal se John navigátora, který měl takřka sinalou tvář.
"Ne," zavrtěl hlavou a těžce dýchal.
"Takové bouře tam trvaly i dva tři dny. Třásli jsme se v lodi. Takřka nás to převrátilo."

Obraz zmizel.

"Tohle tě bude zajímat," řekl a vložil do přístroje další záznamový disk. Chvíli se nic nedělo, pak se ocitli v jakémsi kotli, jemuž dominovala vysoká rozeklaná hora. Obraz se otáčel. Pozvolna, aby mohli spatřit vysoké kolmé stěny, táhnoucí se do výše několik set metrů.
"Tam jste je našli?" zeptal se navigátor.
"Ano, Petře. Na tom místě oni našli nás. Z vlastní vůle, aby se s námi vypravili na dalekou cestu, která pro nás, ale i pro ně skončila katastrofou."
"A to město? Máte nějaké záběry?"

"Bohužel," pokrčil John rameny. "Kameraman spadl do hluboké díry, snad podzemní jeskyně, ještě než jsme vešli do města."
"Tenhle případ neměl asi moc dobrý vliv na morálku mužstva."
"Dávali jsme si větší pozor," řekl John a vypnul přístroj.
"Chtěl bych ještě něco vidět."
"Žadoníš jako malý kluk," usmál se John. "Vidím, že na tebe udělal tamní svět dojem. Ptáš se, jak jsme zachránili všechny tyhle informace? Nechal jsem všechny záběry zkopírovat. Originály jsme uložili do lodní knihovny a kopie do modulu. Nerozeznal bys kopii od originálu, Petře."
"Douglas chtěl po vás, abyste natočili záběry z Kamenného světa?"
"Ano," souhlasil John a vrazil do otvoru promítačky další optický disk. "Byli náramně zvědaví, jak to tam vypadá, protože dostali jenom informace z průzkumné lodi. Ale kam se poděla, se nám zjistit nepodařilo. Mohli odletět, nebo se taky zřítit k povrchu planety. Třeba zůstali pod tunami písku, nebo se ztratili v nepřehledných horách."
"Je tam v horách ještě něco kromě skal?"
"Podivné zahrady a jezera, ale nikdy se nám nepodařilo u nich přistát. Vítr nám to nedovolil. Vždy jsme kolem nich proletěli jako blesk. Žádné podrobnosti."
"A ty bytosti? Existují nějaké záznamy?"
"Jen z lodi, ještě před tím, než jsme je hibernovali, ale stejně si myslím, že se nám nepodařilo je uspat."
"Takže kdyby usnuli..."
"Ne, Petře. Neznáme je, vůbec je neznáme. V tom je ten problém. Jejich anatomie je nám cizí. Víme o ní leda tak hovno," řekl mu bodře John. "Promiň."
"Chtějí, abychom se jich báli?"
"Chceš se bát, když tě přepadne strach, Petře?" zeptal se navigátora a konečně pustil záznam.
Prolétali atmosférou. O tom nebylo pochyb. Navigátor strnule pozoroval černé promíchané nic. Stejné jako tehdy, kdy s lodí pronikli do vrchní části atmosféry.
"Teď to přijde," řekl mu John. Zatočila se jim hlava. Propadli se do narudlého světa pod převalujícími se oblaky. Na obzoru vytvářel letící písek lehkou mlhu a dole se přesypával do dun podle toho, jak foukal vichr.
"To není ono," postěžoval si John. "Když už víš, jak to tam dole vypadá, nepřekvapí tě ten přechod z nekonečného prostoru plného hvězd do černé tmy a z ní sem. Měl jsem ti pustit nejdřív tohle."
"Viděli to ti na Zemi?" zeptal se navigátor.
"A proč myslíš, že nás sem poslali podruhé, Petře?" divil se John a zavrtal se do křesla. Celé hodiny si pouštěli obrazy ze světa pod temnou slupkou a mysleli na ty, kteří tam museli letět.
Kamenný svět, řekl si John a usmál se. Svět bez hranic, bez konvencí, válek a všeho, co jsme nechali na Zemi, jen kdyby se tam dalo žit.


/17. - současnost – povrch Černé planety/


"Jane? Chtěl bych ti něco říct," řekl jí a čekal na její reakci. "Až najdeme transportér, vydáme se do hor."
"Jen kvůli nějakému snu?" zeptala se. Její hlas zněl suše až skřehotavě. I jemu se zdálo, že mluví jinak, než obyčejně. Snad to způsobilo suché klima na planetě.
"Taky jsi měla stejné sny jako já," mračil se. "Je tam ještě jiná loď, vedle té naší stojí také nějaký cizí koráb."
"Sny o nich, nebo o vysokých horách? O podivných zahradách a špinavých říčkách? O lodi, která havarovala kdesi uprostřed skal? O druhé lodi, která u té první přistála za nějaký čas? O těch, kteří unesli našeho spojaře? Co tam chceš najít, Tome?"
"Důvod, proč jsme tady. Skutečný důvod," řekl a zaposlouchal se do hukotu větru.
"Známe ho, ne?" řekla trochu předpojatě. "Nebo bychom jej alespoň měli znát."
"Třeba věděli víc, než my," pokrčil rameny. "Nevím čím to je, ale zdá se mi, že jsme tady už byli. Ne při minulé výpravě. Nedovedu si to vysvětlit. Půjde tu o víc než o nějaké tvory. Sama jsi to řekla, když ses přiznala, že nepracuješ pro Douglase."
"Co jsme chytili, Tome? Odkud jsou ty signály?" zeptala se jej. "A není to jedno? Stejně tu oba zemřeme."
"Jde o vysílač transportéru, podle frekvence bude opuštěný," řekl Tom pomalu. "Ale je nějak moc blízko, jako by Allan našel raketoplán na docela jiném místě, než sám čekal. Není to divné?"
"Odletěli? Přece je to pravda," zajikla se. "Allan. Myslíš, že se jim podařilo proletět?"
"Obávám se, že ne," řekl suše. Kdyby ano, vrátili by se zpět a hledali by nás, Včera nebo dneska. Ale nezdá se, že by tu létal nějaký jiný stroj. Museli bychom také zachytit jejich vysílání."

"Třeba měli s sebou Roye," naléhala.
"I kdyby, co to znamená? Mohli našim nabulíkovat, že jsme zahynuli jako ostatní. Myslíš si, že se vydají sem dolů, aby si vyzvedli naše těla? Viděl jsem instrukce, Jane. Jestli proletěli tím sajrajtem, nevrátí se."
"John by nás tu nenechal," řekla mu.
"Svým způsobem ano," přikývl. "Až se dostaneme k vraku, snad najdeme něco, co nám pomůže dostat se odsud."
"Nějaký modul? Člun, který nás vynese nahoru? Po tolika letech? Jak jej chceš dostat ven s lodi? Co když je zasypaná? Mohla se zřítit a rozbít na tisíce kusů, Je to nesmysl, Tome."
"Ještě tam nejsme, Jane. Teď se musíme dostat k transportéru."

"Jak se chceš dostat k horám, Tome?" zeptala se a spočinula na něm pohledem. Měla rozcuchané vlasy. Unavený obličej a napuchlé oči. Nebyli schopni zde přežít déle jak měsíc a oba to věděli.
"Povedou nás," řekl.
"Kdo? Rabbitdogs, nebo Oni?" zeptala se jej.
"Možná nás už vodí za ručičku, jako se vodí malé děti," řekl jí Tom.
"Ve snech? Stejně jako vodil Bůh Izraelity po poušti?" zeptala se. "Ty jim věříš, po tom všem?"
"Třeba je to naše jediná možnost. Proč by byl jinak transportér tak blízko? Dva dny a budeme u něj. Víš, jak dlouho jsme jeli k městu? Pět, možná šest dní. Pěšky bychom tuto vzdálenost nezdolali ani za dva týdny a to se rovná pod širým nebem sebevraždě. Jim to ani nedošlo, Jane. Vůbec jim nevadilo, že našli raketoplán tak brzo. Ani nechci vědět, co se stalo s těmi dvěma, které jsme v něm nechali."
"Jak to, že si vybírají, koho nechají naživu a koho ne?" rozčílila se. "Kdo jim dal právo rozhodovat o nás?"
"Vědí o nás víc, než my o sobě," pohlédl skrze okno stanu ven do pouště. Ještě byla tma. "Za tři, čtyři hodiny bude svítat, pak se vydáme na cestu."
"Víš, co po nás ještě chtějí, Tome?" zeptala se ho.
"Co?" nechápal.
"Chtějí vědět, co je láska. Chtějí... Chtějí, abychom se milovali, slyšíš mě?"
"Cože?" otočil se k ní. "A ty bys to chtěla?"


/18. - současnost – orbit Černé planety/


"Chtěl bych letět s tebou, Johne," řekl navigátor veliteli krátce potom, co vyšli z promítacího sálu. John se zastavil a pohlédl na něj.
"Někdo musí zůstat na lodi, Petře. Kdo by ji řídil, kdyby se všichni důstojníci sebrali a jeli na výlet?"
"Slyšel jsem Micka. Budeme muset omezit počet lidí, kteří budou tvořit posádku Ety, nehledě na to, kolik lidí zachráníme."
"Mluvíš, jako bys už věděl, že tě vybrali," pousmál se John.
"Tamní svět mě očaroval, Johne. Chci jej vidět na vlastní oči."
"Proč?" divil se John. "Je to jako masožravá rostlina. Navenek je krásná, ale když se k ní přiblížíš, nebo na ní sedneš, sežere tě k obědu. Věř mi. Tenhle svět je podivný, krásný a tajemný, ale zabíjí a s nikým nemá slitování."
"Vezmeš mě, Johne?" zeptal se. "Vrátíme se, vím to."
"Budu o tvém, návrhu přemýšlet," přikývl. "Ještě máš o mně stejné mínění, jako tehdy na velitelském můstku?"
"Nebyl jsem tu, nikdy předtím jsem tu nebyl, Johne," řekl na místo omluvy. "Ty ano. To je všechno, co ti chci říct."
"Beru, co jsi mi řekl, Petře," pousmál se John a plácl jej po rameni. "Nikdo z nás není jen dobrý, nebo zlý. V tom je ta potíž, Petře. Co když si vybírají právě podle toho?"
"Nerozumím," zastavil se navigátor.
"Chceš vidět tu mimozemskou loď, která stojí vedle naší havarované lodi. Je to pravda? Co když neexistuje?" zeptal se jej John. "Co když se všichni mýlíme?"
"Co když vůbec nic neexistuje?" zeptal se jej navigátor na oplátku. "Co pak budeme dělat? Co když chtějí, abychom ji nikdy nenašli? Nepřipadá ti to všechno tak trochu absurdní? Možná jsme všichni jen výplodem něčího snu."