Rabbitdogs (29)

/19. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký vesmír/


Čekali.
Naslouchali vzdálenému řevu boje. Trnuli strachem, aby se do prostoru modulu nevřítil někdo z pomatenců a nezabil je. Zbraně, které ukořistili mrtvým obráncům sálu, měli připravené k výstřelu. S rostoucím znepokojením hlídali obě přístupové cesty k modulu. Co když se nevrátí? Ti pomatenci je pozabíjejí a zbudeme jen my dva? Dva z více jak stočlenné posádky lodi. "Měli bychom něco udělat," řekl Tom a pohlédl k zablokovanému vstupu do modulu. Stále na ně zíral svou červenou září.

"Dobře," řekl John a hodil mu kartu s magnetickým štítkem. "Jestli se tu někdo z nich objeví, někdo z těch bláznů, pokusím, se je zadržet. Jestli mě zabijí, zablokuješ vstup zevnitř a odpojíš se od lodi."
"Jdu nahodit počítač člunu. Ostatní by už měli dorazit," přikývl Tom, a strčil kartu do příslušného otvoru. "Chce po mě kód, Johne."
"Moje datum narozeni," řekl mu John. "Znáš je."
"Hotovo," zabručel Tom a zatáhl za páku uzávěru. Vstupní dveře do průzkumného modulu lodi se tiše otevřely. "Cesta je volná."

John jen přikývl a zaposlouchal se do vzdálené ozvěny běžících mužů. Strnul. Tom na nic nečekal a vběhl dovnitř a uzavřel za sebou dveře. Okénkem pozoroval se zbraní stojícího velitele lodi. Viděl, jak váhá a nemůže se rozhodnout, zdali má zahájit palbu, či nikoliv. Počítač, Tom se vydal do řídící části modulu. S žuchnutím dosedl do křesla prvního pilota a začal se zapojováním řídících okruhů. Jednotlivé obrazovky se rozsvěcovaly s každým cvaknutím přepínače. Počítač okamžitě začal kontrolovat stroj a vypisovat údaje o stavu modulu.

"Jsem připraven," řekl Tom svému veliteli.
"Já taky," řekl mu John. "Počkáme."


/20. - současnost – povrch Černé planety/


Se svítáním vyrazili.
Celý den se trmáceli v písku a bloudili pouští. Jane se zdálo, že jejich cesta nemá cíl, dokonce jí jednou přišla na mysl děsivá myšlenka, co když chodíme v kruhu? Chtěla upozornit Toma, ale ten se tvrdošíjně brodil pískem a kráčel vpřed, jako by byl posedlý. Jsme stroje, řekla si po několika hodinách pochodu, kdy si na nějaký čas odpočinuli opírajíce se navzájem zády. Vodu, prosila černé odporné mraky. Království za vodu. Jazykem, si přejela popraskané rty. Filtry ani klimatizace nestačily extrémům, kterým je lidé vystavili.

"Za půl hodiny budeme u transportéru," řekl jí Tom. "Jsme blízko, Jane."
"Blízko smrti?" zeptala se ho. "Už ji vidím jako hrůznou bestii, která otevírá svůj chřtán, aby nás vydala tomuto světu."
"Nesmíme se vzdát," zavrtěl hlavou.
"Zítra zemřeme, Tome. Říkej si, co chceš. Transportér je ještě daleko a já už nemám sílu jít dál!"
Neodpověděl jí.
"Zítra tu zemřeme," řekla mu znovu. "Řekli mi to ve snu."

Odněkud z pouště přiletěl bláznivý vítr a zahalil je do prašného závoje. Neviděli dál než na deset metrů. Museli se připoutat lanem, aby se navzájem neztratili. Byl to bláznivý vítr, jeden z bratrů divokého vichru, jež je stále doprovázel. Neodvažoval se sestoupit níž, a tak se spokojil s proháněním temných mračen. Ještě ten večer spatřil Tom jakýsi temný obrys, ne víc jak sto metrů před sebou. Překvapeně zůstal stát. Otočil se k Jane, aby jí řekl, že jsou u cíle. Ale ke svému překvapení jej přepadla hrůzná myšlenka. Lano, na němž byli oba přivázáni, leželo volně na písku. Jane s ním nebyla. Několikrát zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá, že se nestal obětí dalšího z nesmyslných snů, které neustále obcházely kolem, aby se usídlily v jeho mysli.

"Jane," zakřičel do větru. Nechápal, proč tolik lpí na jejím životě, možná nechtěl zůstat v tomto světě sám i kdyby byla Jane z jiné planety.

Několikrát se otočil dokola. Jako posedlý křičel do všech stran její jméno. Zapletl se do lana a padl k zemi. Písek jej ihned objal ve své náruči. Zuřivě bušil do jeho drobných zrnek, které uhýbaly před jeho ranami. Jsi směšný, Tome, řekl mu jeho druhý hlas. Transportér. Vymotal se ze záhybů lana a odvázal se. Velkými skoky vyrazil ke stroji. Několikrát upadl, než se vyškrábal do vstupních dveří železné příšery. Písek. Všude byl ten protivný písek. S námahou otevřel napůl dovřené dveře do vnitřní části stroje a vběhl do řídící kabiny. I tady mu křupal pod nohama. Rukou smetl jeho nános na palubní desce a zapojil řízení. Počítač odmítl naskočit.

"Já tě nebudu dvakrát prosit," bouchl pěstí do jeho konzoly, až zapraštěla. Obrazovka několikrát blikla a přístroje ožily. Nahodil motory a zařadil rychlost. Otočil stroj takřka na místě. Proč mi teď, vy parchanti, nepomůžete? Jste v koncích, nebo nechcete? Necháte ji tam umřít, jako by byla jen kus hadru a ne lidská bytost? Kde jste, když vás potřebuju?
"Řekni, kde jsi," zaprosil. Pod koly transportéru proklouzl proud písku a vystřelil k nebi ohromnou erupci. Dal se do pohybu. Se skřípěním poslechl svého pána a rozjel se, vedený jeho třesoucí se rukou.
"Teď ne. Ještě není čas na umírání," zavrtěl odmítavě hlavou, a ze zanícených očí mu stékaly pálivé slzy. "Kde jsi?"

Poušť však byla tichá a bez života. Jeho stopy již dávno zavál větrem hnaný písek.


/21. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


'Jsou jiní? Proč jsou oni dva jiní, než ostatní?' Nechápali to. Co se stalo? Co se s nimi stalo, že dokáží za sebe obětovat život pro toho druhého? Ptali se svého vůdce, ale ten zarytě mlčel. Byl i on na pochybách?
'Nechejte ho, Najde ji sám.'
'Jak máme poručit větru,' ptali se jej ostatní. Tvorové v bílých oblecích zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku. A Tvůrci stále mlčeli. Postávali kdesi opodál a všem věcem nechávali volný průchod.
'Kým jsou ti dva?' nepřestával se ptát jejich vůdce a odešel do ústraní. 'Co je to za sílu? Je mocnější než naše.'


/22. - současnost – orbit Černé planety/


"Už ses rozhodl?" naléhal navigátor na svého velitele.
"Ještě ne," řekl mu John a neustále přecházel po své kabině.
"Máš pocit viny za to, co se tehdy stalo na Modré Růži?" zeptal se ho. John překvapeně zdřevěněl.
"Proč myslíš?"
"Co si myslíš o Tomovi?" zeptal se jej navigátor.
"Je dobrý," řekl John, stále ještě stoje na místě. "Jinak bych ho nepustil tam dolů."
"A kdyby tehdy uposlechl tvůj rozkaz, když jsi nevěděl, kdo se k vám blíží?"
"Tehdy u modulu?" zamračil se. "Kdyby ztratil nervy a odletěl beze mne? Možná, že bys tu nebyl ani ty. Protože bych si tě nevybral pro tuto výpravu."
"Zabili jste tehdy nejméně padesát členů posádky, Johne, s klidným srdcem?"
"Nevíš, o čem mluvíš, Petře," rozčílil se John. "Ještě jsi mi neodpověděl, proč bych se měl cítit vinen. Ze ztráty předešlé lodi a většiny posádky?"
"Čekáš netrpělivě, kdy bude raketoplán dostavěn. Nemůžeš se dočkat. Je ti to vidět na očích, Johne. Chceš zase spatřit rozlehlé pouště. Ptáš se v duchu, kolik lidí najdeš živých. Ptáš se, jestli najdeš Toma."
"A ty?" zeptal se ho.
"Já jsem jen tvůj podřízený. Ale láká mě to stejně jako tebe."
"Co je a co není šílenstvím, Petře?" pohlédl na něj John se slzami v očích. "Často se ptám: Proč? Proč tohle všechno? Nemusel jsem sem letět? Jako by tu na mě něco čekalo."
"Jedno východní přísloví praví, že nejdřív musíš zabít tu příšeru v sobě a pak se přestaneš bát."
"Tehdy jsem měl pocit, že my jsme těmi příšerami, Petře. Pořád se ten pocit vrací, Mohli jsme udělat víc?"
"Kdybys neletěl ty, vydal by se sem někdo jiný," zachmuřil se navigátor. "Ztrácím soudnost. Máš pravdu, Tohle místo je opravdu šílené. Jestli tu zůstaneme jen o trochu déle, přijdeme tu o rozum."


/23. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – hluboký vesmír/


"Jsou to naši?" zeptal se Tom svého velitele, stojícího venku před modulem. Slyšel jen jeho těžký dech a nadávky, které bez ustání vycházely z jeho úst. Měl strach. Sakramentský strach. Bál se jak nikdy v životě.
Třicet nábojů, Johne. Kolikrát se musím trefit, abych je zastavil? Zapojil zaměřovač a přiložil zbraň k líci. Chtěl mít jistotu, že nemine své cíle.
Poslouchal přibližující se dunění těžkých bot a sípání běžících osob. Po čele mu stékaly kapky potu. Otřel si je rukávem a opřel se o stěnu, aby měl lepší stabilitu. Co když Tomovi ujede ruka a odpojí se dřív, než zjistí, o koho jde?
"Johne?" slyšel jeho hlas. Počkej, bručel si pod vousy. "Jsou to naši, nebo ty bestie?" nepřestával se ptát a čekal, až se mu ozve. Spatřil prvního z běžící skupiny. Ihned zamířil a prst na spoušti jej nepřirozeně zasvědil. Teď, říkalo mu cosi. Na co čekáš? Myslíš, že oni ti dají šanci? Tvář se mu zkřivila napětím. Zavrtěl hlavou. Ještě ne, počkám, až budou blíž.
"Tak sakra, Johne."
Ze stropu se uvolnila deska uzávěru vnitřních dveří prostoru před modulem. Zůstala trčet v půli cesty. Se skřípotem se zastavila těsně nad Johnovou hlavou. To byl nápad, pomyslel si. Ještě ne, Tome. Objevili se další muži. Běželi ze všech sil. John studoval jejich unavené tváře. Jsou to oni? Znovu přiložil zbraň pažbou na rameno a přesvědčil se, že je odjištěná. Ozvala se výstražná siréna. Ale mechanika přechodové komory u modulu vypověděla službu. Uviděl je všechny pohromadě. Osm mužů. Zbytek posádky Modré Růže. Běželi o život. A za nimi se objevili jejich pronásledovatelé. Šílené pokroucené slintající postavy s nelidskou tváří.
"Tome!" zařval John. "Otevři vstup do modulu. Rychle!"
Vběhli dovnitř. Pronásledovatelé byli v půli chodby, když poslední muž z utíkající skupiny překročil práh vnějších dveří modulu. John se ještě ohlédl, ale měl co dělat, aby se ukryl před letícími střelami, které vybuchovaly u stěny, jakmile minuly svůj cíl. Vstoupil do modulu a uzavřel jej. Kovová deska se pomalu zavírala. Příliš pomalu. První z pomatenců již dorazil k modulu a vrazil mezi obrubeň a zavírající se dveře hlaveň pušky.
Třicet nábojů, Johne. Kolikrát se musím trefit, abych je zastavil? Začal pálit jako smyslů zbavený. Všichni muži v první řadě padli mrtví k zemi. John odkopl pušku do chodby a díval se, jak se vchod do modulu nadobro uzavřel.
"Odlétáme," křikl na Toma. "Rychle odtud vypadneme. Zapni nouzové odpojení. Hned!"

Všichni lidé v chodbě, živí nebo mrtví, byli vyvrženi unikajícím vzduchem ven do prostoru takřka ve stejné době jako modul samotný. Než zemřeli, nemohoucně mávali rukama a nohama, jako brouci svalení na záda, dokud nezmizeli v černé prázdnotě. Vzduch jim ihned unikl z plic a oni nevěřícně zírali na svítící hvězdy.
Smrt si je vzala během několika vteřin. Současně poklesl tlak kyslíku v celé lodi, protože pobíhající lidé zotvírali všechny průchody v lodi. Během deseti minut byla celá loď bez kyslíku. Všechny systémy selhaly. Z lodi se stal nečinný vrak, nebezpečná nálož s ještě pracujícími reaktory. Loď samotná vybuchla dvacet hodin po opuštění modulu v důsledku nedostatečného chlazení reaktorů za úplného selhání veškerých podpůrných systémů. Přestala existovat a s ní i oni tvorové, spolu s mrtvými těly šílené posádky.

"Kapitán Modré Růže volá veškeré lodě v dosahu radiomajáku ZX 4 na hranicích známého vesmíru. Jsme asi padesát tisíc kilometrů od zdroje. Žádáme okamžitou pomoc. Opakují, okamžitou pomoc. Mateřské loď je zničena."
"Tohle si někdo odskáče," řekl mu Tom. "Co bude dál, Johne? Co jim řekneme?"
"Pravdu," zachmuřil se John. "Ale budou ji chtít slyšet?"


/24. - současnost – povrch Černé planety/


Tom vyběhl ven a začal osvobozovat její tělo z písku. Vzal ji do náruče a odnesl do transportéru, nepřestávaje se rouhat nebesům a šílenému větru. Je živá? Ptal se v duchu a strhával z ní kombinézu. Její přilba se odkutálela kamsi do kouta. Vyčistil jí ústa a přesvědčil se, zdali dýchá.
Žije. Rozesmál se. Žije. A teprve teď na něj dopadl ten tíživý strach ze samoty. Co by se stalo, kdyby ji nenašel a ona zemřela pod nánosem písku? Osvobodil její tělo z prachu a uložil ji do postele. Teprve teď poznal, jak je krásná. Sedl si k ní na zem a čekal, až se probere.