Rabbitdogs (31)

/31. - současnost – povrch Černé planety/


"Vydáme, se do hor, nebo počkáme, až si pro nás přiletí z lodi?" zeptal se jí, když se objevila v hlavní kabině transportéru. Nejistě na něj pohlédla. Stále jí v mysli bloumala poslední slova toho tvora, se kterým ve snu rozmlouvala.
Neměli jste sem letět.
"Co navrhuješ?" nadhodila.
"Pokusíme se spojit s mateřskou lodí, jestli se nám to nepodaří, pojedeme k horám. Chtěl bych najít tu havarovanou loď. Proč pro tebe nepřiletí?"
"Padají tam laviny, Tome. Jak chceš projet s tímhle krámem až k vraku? Nedostaneme se k němu jinak než pěšky," řekla mu a opřela se o stěnu u dveří. "Až budeme v horách, nebudou nás moci najít, natož hledat mezi skalami a temnými mraky. Nepodniknou nic tak riskantního, Tome. A proč pro mne nepřiletí, nemají naše souřadnice, ztratili jsme se v poušti!"
"Musím se tam dostat," řekl jí, jako by byl malé dítě.
"Já tam nechci jet, Tome," řekla mu. "Ty ho miluješ?"
"Koho?" nechápal.
"Zdejší svět, láká tě? Proč jsi sem přiletěl podruhé?"
"Půjdeme se pokusit spojit s mateřskou lodí?" zeptal se a odešel z kabiny k vysílačce. Vydala se za ním. Pozorovala jej, jak pozorně nastavuje jednotlivé ovládací prvky.
"Neodpověděl jsi mi," řekla mu a chytila jej za rameno.
"Nedá se to vyslovit," pokrčil rameny.
"Proč? Co vidíš na tom kamení, písku a větru? Co ti dává tento svět. Čím, je to jiné?"
"Můžeme se minout," řekl jí namísto odpovědi. "Jestli odjedeme mimo pouště, už nikdy nemusíme odletět na loď. Mohou mít omezené zdroje. Chtěla bys tady zemřít?"
"Ty ses nejspíše zbláznil!" vykřikla. "Proč jsi mě potom zachraňoval?"
"Abych tu nebyl sám a protože tě mám rád."

"Nechci tu zůstat," zavrtěla hlavou.
"Nemůžu tě nechat v poušti," řekl. Přístroj stále mlčel. Zamyšleně se zahleděl na jeho displej. Odměřoval čas, automatika neustále vysílala volací signál pro antény lodi. Bezvýsledně.
"Měli bychom počkat. Ještě nezapadlo slunce."
"Chceš tu zůstat? Nastavit vysílač k neustálému opakování nouzového signálu a čekat na pomoc zvenčí?"
Přikývla. Zdálo se jí, že na chvíli přestal dýchat.
"Vůbec se neznáme," řekla na svou obhajobu.
"Neznáme ani tenhle svět," řekl. "Mluvili s tebou?"
"Ano. Nejsme zde vítanými hosty."
"Vím," přikývl. "Mohou nás kdykoliv zabít, stejně jako ostatní."
"Proč to ještě neudělali?" zeptala se.

"Bůhví," odpověděl a přepojil vysílání na nouzový kmitočet. "Na co myslíš?"
"Na to, že zítřek nemusí vůbec přijít," řekla mu a strhla jej k sobě. "Co takhle mimozemský sex?"


/32. - současnost – orbit Černé planety/


"Eta je prakticky připravená na cestu k povrchu," řekl Johnovi hlavní inženýr, když se dívali na stroj, stojící uprostřed kruhu parkovací plochy. Stále ho ještě obklopoval houf techniků. Starostlivě jej obcházeli a kontrolovali každý kousek jeho povrchu.
"Kdy budete nakládat materiál?" zeptal se jej John.
"Ještě dnes natankujeme nádrže palivem. Vím, není to dvakrát bezpečné, předpisy jsou jasně proti. Kdyby stroj explodoval." Mick pokrčil rameny.
"Nechám ho hlídat," řekl John prostě. Mick na něm nechal překvapený pohled.
"Zítra bych rád odletěl," bouchl do něj John. "Vnímáš mě vůbec?"
"Ano. Jestli si přeješ zítra odletět, nikdo ti v tom nebude bránit," přikývl.
"Co ti ještě vrtá hlavou?" zajímal se John.
"Jestli vydrží tu cestu. Stále mám takový divný pocit," zamračil se. "Nic jsme neodflákli, ale co kdyby?"
"Pošlu ti pohled," mávl John rukou a zmizel ve výtahu.


/33. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – orbita Země/


"Jste John Curtis, velitel Modré Růže?" zeptal se jej jakýsi uniformovaný muž. Takže kapitán Zeuse si nedělal srandu, řekl si a přikývl.
"Je mi líto, ale budu vás muset i se zbývajícími členy posádky odvést. Plním jen rozkazy."
"Samozřejmě," pokrčil rameny a otočil se ke svým lidem. "Jsme zatčeni, mohu-li se zeptat?"

"Bohužel, není mi dovolenou cokoliv říkat ohledně vašeho zadržení."
"Tak přece. Kdo na mne podal žalobu?" zajímal se, zatím co jej odváděla spolu s ostatními eskorta ozbrojených mužů. Proboha, to jsme tak nebezpeční? U servisního terminálu na ně čekala loď Patroly. Ještě stále byli na neutrálním ostrově obíhajícím okolo Země. Mohli utéci a požádat o azyl, ale k čemu by to bylo?
"Budu chtít svého advokáta," bránil se.
"Žádného nemáte, pokud vím, bude vám přidělen," odpověděl mu tentýž muž.
"Přebírám veškerou odpovědnost na sebe, jako kapitán na to mám právo."
"To rozhodnou jiní," uslyšel strohou odpověď.
Vydali se k měsíčním pustinám. Loď Patroly opustila neutrální zónu stanice a zamířila k starému souputníku Země. Měsíc? Ptal se v duchu. Tam jsou přece káznice. Není z nich žádná možnost úniku. Jsme nepohodlnými svědky? Otočil se k ostatním, mlčeli. Dívali se průzory do temnoty volného prostoru.
"Nemáte dovoleno rozmlouvat se svými podřízenými, pane," dostal strohou odpověď od svých hlídačů a poslušně odvrátil zrak od svých známých a přátel.
Měsíc. Blížil se k nim se strohou lhostejností. Za co? Copak jsme tu expedici nepodnikli dobrovolně? Proč nejdou sedět ti nadutí panáci ve vedení společnosti, jež je vyslala na neznámou planetu? Káznice. Všem se ježily chlupy na těle. Za všechny služby, které vykonali?
"Ještě než přistaneme, budete všichni seznámeni se svými právy."
Práva? Jaká práva na kamenné oběžnici Země. Mysleli na Černou planetu, Kamenný svět a na to, zdali tam neměli zůstat.


/34. - současnost – orbit Černé planety/


"Kontrola volá Etu, opakuji, kontrola volá Etu, Přepínám."
"Tady Robinson, velící důstojník raketoplánu, všichni jsou na palubě, materiál řádně uložen a zajištěn. Hoďte nás do komory, přepínám," zavrčel muž v sedačce kapitána letounu a ohlédl se za Johnem. "Nechcete si sednout místo mne?"
"Ne," zavrtěl odmítavě hlavou. "Doufám, že vám bude ruka sloužit na jedničku, jinak se na tom světě už neshledáme."
"Kontrola Etě, spouštíme vás do komory. Nahoďte motory, do třiceti vteřin opustíte palubu lodi, přepínám."
"Raketoplán rozumí," zahučel Robinson. "Spouštíme motory. Zeptejte se Micka, co ještě žerou kromě té sračky, kterou máme v nádržích, kdyby nám náhodou došla."
"Je mi líto, v tom případě byste museli zůstat dole," uslyšeli Mickův hlas.
"Jsi celý bez sebe, viď?" zeptal se ho John. "Nemůžeš se dočkat, až tvé dítě odejde na cestu, pro kterou jsi jej stvořil?"
"Přesně tak," ozval se ještě Mick.
"Tak jdeme na to," zamračil se kapitán Ety a zahleděl se přes ochranné sklo na startovací semafor.
"Máme stále červenou," řekl do mikrofonu a čekal na odezvu.
"Musíte ještě chvíli počkat, teprve teď jsme uzavřeli vnitřní vrata komory."
"Máte minutu zpoždění," řekl, aby je trochu popíchl. "Počkám ještě čtyřicet vteřin a projdu skrz."
"Tak co, Gordone, jak se cítíš?" zašeptal mu John do ucha.
"Nějak divně u žaludku," přiznal se. "Kosmická nemoc?"
"Ty jsi doktor, já ne," pokrčil John pobaveně rameny. Namodralé světlo vystřídala záře hvězd a odraz rudého slunce na černém, obalu planety. "Teď to přijde, šílené zhoupnutí, pak neuvěřitelné zrychlení, skok a horská dráha v atmosféře. Uvidíš, jak ti budou tvé vnitřnosti žehnat, že jsi je pozval na tuhle cestu."
"Bariera otevřena, můžete opustit komoru lodi."
"Zítra o stejném čase," zvolal Robinson a zatáhl za páku plynu. Loď se v několika málo vteřinách změnila v nejasnou tečku a je oslepila záře rudého obra.
"Jdeme na sestup, další spojení po přistání. Konec." Robinson vypojil vysílač a naposledy pohlédl na muže v řídící kabině.
"Co když to nevyjde?" zeptal se Johna.
"Máte strach, Robinsone?" pousmál se. "Já se bál pořád."
"Jaké jsou koordináty letu?"
"Nahrál jsem je do počítače raketoplánu, ale řízení je na vás, Robinsone."
Přibližovali se. Černá hradba atmosféry se hrozivě blížila. Ještě několik desítek vteřin. Ponořili se do černé kaše a letoun se začal divoce otřásat. Kvílení motorů jim bolestivě hučelo v uších.
Micku, doufám, žes nic nezvoral, pomyslel si John a pohlédl na bledého doktora.
"Nikdy jsem neměl takový strach. Jak dlouho ještě?" zeptal se jej doktor.
"Do půl hodiny budeme pod úrovní mraků," zamračil se. "To, co pak spatříte, bude jako hojivá mast na vaše rozbolavěné smysly. Ale jako doktor byste měl, Gordone vědět, že všeho moc škodí."
"Ve vás, aby se čert vyznal, Johne."
"Proč?" zeptal se v okamžiku, kdy se stroj řítil do vývrtky.
"Těžko říct," odvrátil zrak a ten mu nechtěně zůstal stát na černých zářivě se blyštících mracích odírajících se o trup stroje.
Jako vstup do pekla, pomyslel si. John mlčel. Všichni mlčeli a poslouchali kvílení vichru v hustých mračnech. Střeva, řekl si Gordon. Jako bychom byli v útrobách čísi bestie. Připomněl si při sledování zmítajícího se stroje. To co spatřil, jej dokonale vyvedlo z míry.
"Prolétli jsme," ohlásil jim Robinson tichým hlasem. Po čele mu stékaly potoky potu. "Kam teď, Johne?"

Díval se s potěšením na narudlou poušť, na rozlehlé pláně, převalující se mraky a neurčité stíny hor. Kamenný svět. Pohlédl na Robinsona a roztáhl ruce. Pilot na něj chvíli nechápavě hleděl. Stále klesali, ale tentokrát pod mírným úhlem, a pozvolna ztráceli výšku. Kdesi se zablesklo. Podruhé, potřetí. Jsme tady. Všichni se rozhlíželi přes průhledy kokpitu a užasle mlčeli.

"Hledejte je. Hledejte jakýkoliv náznak života. Paliva máme dost. Určitě nám dají o sobě znát.
Nechte skenery projít všechny možné rádiové frekvence, určitě už začali vysílat."
"Pokud žijí," řekl mu pilot. "Provedu, pane."
"Ano, pokud jsou naživu," souhlasil John a rozhlédl se po Kamenném světě, tušil, že je zde naposledy. "Někde tu budou…"


/35. - současnost – povrch Černé planety/


Seděli proti sobě a mlčeli.
V myšlenkách putovali uběhlým časem a vraceli se do doby, kdy přistáli na tomto světě, plní odhodlání a skrytého strachu. Kdy čekali, až pomine ten euforický pocit vítězství po průletu atmosférou planety. Vraceli se k jednotlivým zážitkům. K nesmyslnému boji mezi jimi a těmi tvory ve Městě. Boji mezi sebou, kdy část posádky zemřela, část odletěla, aby zahynula v mracích, a zde na povrchu zůstali jen oni dva. Zvedal se vítr. Silnější, než cokoli do této chvíle zažili. Tak přece, pomysleli se. Nadchází poslední utkání s nelítostnou přírodou. Poslední bouře. Zvedli zrak a zahleděli si do očí. Spatřili v nich lásku, obavy a strach. Možná, že již dnes skončí jejich bídné životy, ať už to vyznívá, jak chce.

"Jdu se podívat, co se tam venku děje, půjdeš se mnou?" řekl jí tiše.
"Dobře," souhlasila.

Vystoupili z vozu. Vichr hnal kolem nich mraky prachu a zvířeného písku. Drželi se za ruce a tuhli při pohledu na hrůzostrašné masy husté kaše, jež sestoupila k zemi, aby vysála vše ve svém dosahu. Tornádo? Nebo snad cyklón? Tady? Již nemohli snést pohled na toto úděsné divadlo, rozvíjející se před jejich očima. Nelítostné hučení jím drásalo sluch. Jakoby sám vládce planety, Kamenného světa, sestoupil k nim na zem, aby se s nimi osobně utkal. Na život a na smrt. Vrátili se do transportéru.

"Co budeme dělat?" zeptala se ho s hrůzou v očích.
"Nemáme moc času," řekl jí, ale na nic kloudného nemohl přijít. Smrt byla tak blízko a čas letěl jako splašený.
"Můžeme tomu ujet?" zeptala se. "Nebo uletět? Ale čím?"
"Ne," kopl do kovové stěny. "Jedině s raketoplánem."
"Kolik máme času, Tome?"
"Pro sebe?" zamračil se. "Semele nás to na prach."
"Zemřeme spolu?" zeptala se a prohrábla si své dlouhé vlasy. "Řekli mi to. Možná, že naše duše odtud nikdy nezmizí. Mám strach a bojím se Pekla, co když to nikdy nepřestane?"
"Nebudeme bojovat?" znejistěl. Stroj se několikrát otřásl. Kamení bušilo do jeho pancíře a stále více a více na něj dotíralo s úmyslem prorazit jeho stěny a spatřit své protivníky. "Viděl jsem je ve snu, byli jako andělé. Zářili do tmy. Byli jako světlo v temnotě."

Vznesli se do výše několika desítek centimetrů a ostře dopadli na písčitou zem. Náraz je strhl na podlahu. Přivinuli se k sobě. Jaká bude smrt? Proč? Proč právě teď? Pak je oba spatřili. Stáli před nimi oni podivní tvorové v bílém. Přistoupili k nim jako andělé Posledního soudu. Znali je ze svých snů. Přestali se jich bát. Tušili, že pro ně mají jiné plány. Co když si to Smrt přeci jen rozmyslela?

Co bude dál? Ptali se Tom s Jane v duchu a pak oba zmizeli spolu s nimi v temnotě a čas pro ně přestal existovat. A pak ucítili silný náraz a spatřili v šeru anděly, kteří je vzali k sobě… Byli zachráněni?