Rabbitdogs (32)

/36. - současnost – povrch Černé planety/


"Co je to?" zeptal se Robinson svého velitele, když oblétali jakýsi podivný nálevkový útvar sahající od země až po oblaka. Byl zabalen do moře zvířeného písku. Zachytily je první vibrace.
"Strhni ho stranou!" zařval John. S úlevou si oddech, jakmile se začali vzdalovat od té podivné věci.
"Zatraceně, málem nás to vzalo s sebou, o co jde, Johne?" zeptal se jej pilot.
"Něco na způsob tornáda s uragánem. Na Zemi by nic takového nebylo možné, taková bouře by vše srovnala se zemí. Moře by se vylilo ze svého odvěkého místa a zatopilo vnitrozemí. Obrovské laviny kamení by v horách zaplnily všechna údolí. Nedá se to s ničím srovnat."
"Zažili jste to? Při své minulé cestě?"
"Ne, naštěstí,"
"Asi budou uvnitř tamtoho," ukázal pilot na trychtýř vlevo od stroje, neustále se od nich vzdaloval.
"Kdo?" vybafl na něj John a naklonil se k palubní desce.
"Patrně transportér. Možná z Alfy," pokrčil pilot rameny. Tvář mu zbledla poznáním. "To znamená, že..."
"Jaký byl ten signál?"
"Nouzová frekvence," odvrátil hlavu a vydal se opatrně za unikající bouří. "Může je to smýkat za sebou?"
"Klidně je odnese někam do hor. Zpustoší všechno, na co přijde. Ani hory ji nezastaví. Dokud se nevrátí, odkud přišla."

Mlčeli. Sledovali ji v uctivé vzdálenosti. Radar i přijímací stanice mlčely. Lidé z povrchu prostě zmizeli. Posádka Ety zachytila jen krátký signál a po něm hrobové mlčení, vyplněné rušivými elektrickými výboji. Nevšimli si malé bílé lodi, která se jako David na okamžik postavila proti Goliáši a pak zmizela v černých mračnech.

"Zkusíme najít ostatní. Naberte kurs na Skalní město," řekl John do ticha a opřel si hlavu o opěradlo sedačky.

John zavřel oči. Cítil, jak letoun mění kurs a přidává na rychlosti. Kolik jich najdeme? Najde se vůbec na téhle planetě ještě někdo živý? Po několika hodinách hledání v okolí Města přistáli v Kotli a posadili svůj stroj nedaleko první budovy z mnoha kamenných staveb, které byly naplněný až po okraj onou podivnou prázdnotou. Chvíli nečinně seděli na svých místech, dokud nenabyli odvahy vyjít ven. Rampa letounu zvolna klesala na dno ohromného kotle. Nad hlavami jim dul stále stejný a tentýž neúnavný vítr.

"Tohle je to místo, Johne?" zeptal se jej Gordon, ihned co opustili stroj. John se sehnul a sebral ze země jeden z malých kamenů. Měl podivnou neurčitou barvu. Barvu duhy? Strčil jej do kapsy a pomalým krokem se vydal k Městu. Na rameni se mu houpala zbraň, ale nehodlal ji použít. Cosi mu říkalo, že na tomto místě už nenajdou žádnou živou bytost. Nikoho z lidí a nikoho z oněch podivných tvorů.

"Pojďte za mnou," křikl a mávl rukou. Poslušně vykročili vpřed.

Co se tu změnilo? Ptal se v duchu, když se rozhlížel kolem sebe. Všechno se zdá tak stálé a nedotčené jako před lety.
Kdesi za jeho zády spadla po stěně kotle jedna z lavin. Hluboký rachot utichl v mračnech prachu. Pousmál se. Za hodinu vstoupili do temných a zaprášených uliček s nejistou otázkou v očích…


/37. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – měsíční povrch/


Probudil se v kamenné cele. Protáhl své rozbolavělé tělo a vstal. Nemohl pochopit, proč je uvrhli do žalářů na Měsíci. Proč vůbec udělali z tak krásného společníka jejich rodné planety, tohle odporné a odpudivé místo? Jenom proto, že odtud nebylo kam utéci? I kdyby se zmocnili kombinéz a zásob vzduchu, zůstali by na povrchu, kde by je znovu chytili, nebo zastřelili hlídky věznice. A lodě Patroly? Nikdo nevěděl přesný čas, kdy přistanou. Neexistoval žádný harmonogram jejich návštěv. Zůstali odříznuti ve změti silových a energetických polí, laserů a senzorů. Stali se levnou pracovní sílou. Nic víc. Nesměli se stýkat. Všechny členy posádky rozházeli po jednotlivých úsecích, aby se nemohli mezi sebou domluvit. Báli se, nebo to vyžadoval strohý vězeňský řád? Neměl pojem o uplynulém čase. Zdálo se mu, že tu tráví celý svůj život. Bez procesu, bez soudu. Jídlo, práce a spánek. To všechno se neustále střídalo a otupovalo jeho smysly. Zabíjelo zákeřněji než ta nejpodlejší nemoc. A právě tehdy, kdy již ztráceli jakoukoliv naději, dostal John nečekanou návštěvu. Zavedli jej do hovorny a posadili za prosklený pult. Nemohl uvěřit svým očím, Douglas, stál před ním a usmíval se.

"Jsem rád, že vás zase vidím, Johne," řekl mu a promnul si pěstěné prsty na rukou. "Nesmíte se na mne zlobit, musel jsem vás na nějaký čas uklidit k ledu..."
"Ano?" zeptal se.
"Proč tolik cynismu? Vrátili jste se, nebo ne?"
"Proto, abyste nás hodil do téhle díry?" zeptal se ho John. Dozorce jej chtěl ráznou ránou napomenout, jak má mluvit s představitelem společnosti, ale Douglas jej zastavil pokynem ruky.
"Co se stalo na Modré Růži?"
"Měli byste to vědět, nebo ne?" zavrčel John. "Dobře víte, proč jste nás tam poslali."
"Státní zájem, Johne," usmál se. "Je mi líto, co se stalo. Zařídím vše ostatní, abyste nežil svůj život tady na Měsíci."
"A moji lidé?"
"Copak vaše loď neexplodovala, Johne?"
"Proč? Proč jste nás sem poslali? Copak pro vás nemají lidé žádnou cenu, nebo všechno měříte jen penězi?"
"Za týden si pro vás přijedeme, Johne. Pro vás a pro vaše přátele, tak se tu držte. A mimochodem. Našli jste je?"
"Ty příšery?" zeptal se jej John.
"Vy víte koho? Byli tam?" pohlédl Douglas do Johnových očí. "Ne? Mimo ty tvory tam nikdo jiný inteligentní nebyl?"
"Jenom my," řekl mu John.

"Ale Johne," pousmál se. "Jednou se dozvíme, odkud jsme přišli a kam jdeme."
"Zatraceně," sevřel ruce v pěst a nechal se odvést do cely.

Douglas dodržel slovo. Za sedm dní opustili chladné stěny jeskyní pod povrchem a vydali se na palubě lodi Patroly k Zemi. Mlčenliví a zatrpklí, připraveni dále plnit rozkazy? Znovu nasazovat život pro zájmy několika lidí?
Celý měsíc je nechali, aby si užívali chtě nechtě báječného klimatu u moře s překrásnými plážemi s tím nejjemnějším pískem. Dokonale zmátli jejich mysl, aby si vše, co se událo v jejich životě, představovali jako zlý sen. Proč? Aby se znovu vydali do míst, která byla nepřístupná a nepřátelská, a viděli je v jiném pohledu? Pod jiným úhlem? Byla to jenom zkouška? Zkouška odhodlanosti plnit úkoly jim zadané? Jednoho však nedosáhli, nenaučili je milovat Kamenný svět. O to se postaral on sám, ačkoli byl drsný a vražedný, byl spravedlivý, vyhráli jen ti, kteří se rozhodli s ním bojovat.


/38. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Odcházeli. Jejich kroky vedly kamsi do hor. Nechali za zády široké pouště a zmizeli mezi strmými skalními stěnami. Obcházeli hluboké strže a překračovali na důmyslných mostech nedozírné propasti. Vraceli se domů? Kde byl jejich domov? Odvrátili se od strašných bouří i Skalního města v podivném kotli. Jako by už měli dost tohoto života. Dost písku a prachu. Jejich mysl byla naplněna tajemnou silou, kterou nepoznali do příchodu lidi. Ne nebyla to jen touha zabíjet. Vůdce skupiny se naposled ohlédl za soutěskou, kterou prošli, a zavrčel na své podřízené. Za několik okamžiků zmizela pod tíhou napadaných skal. Co všechno neprozradili lidem? Co všechno se mohlo stát, kdyby mezi lidmi a nimi, nedošlo ke krvavé válce? O co vše byli ochuzeni? Jejich mysl se rozlila po celé planetě. Pozorovali lidi, jak se opatrně rozhlížejí po městě a prohledávají každý kout s nadějí, že naleznou někoho ze své posádky. Viděli unášený transportér uprostřed bouře a v něm dva ubohé lidské tvory tisknoucí se k sobě s vědomím brzkého konce. A pak ještě jiné tvory, kteří je odnesli neznámo kam dříve, nežli se ze stroje stal nepotřebný vrak. Odešli. Ztratili se v šeru skal. A s sebou odnesli i to, proč sem lidé vlastně přišli. Jenom pro jejich schopnost myšlení? Přežití v tak drsných klimatických podmínkách, kde lidé nepřežijí víc jak měsíc se zdravým rozumem? Proč to nevzdali? Proč se dál bijí o svůj bídný život?
Byl čas vyslat signál k návratu. Rabbitdogs měli svůj zpáteční lístek, o kterém lidé nevěděli.


/39. - současnost – povrch Černé planety/


"Nemá to cenu," řekl Robinson.
"Zdá se, že tu nikdo nezůstal," souhlasil John. "Vrátíme se k raketoplánu. Tady jsme skončili."
"A co ten transportér?" zeptal se jich Gordon.
"Pokud tam byli lidé, budou už mrtví," řekl mu John zachmuřeně. "Celá naše práce vyšla vniveč."
"Můžeme to tu celé prohledat z výšky," řekl mu Robinson.
"Ano a podíváme se ještě na tu bouři," souhlasil John. "Nejsou tady."
"Kdo?" nechápal Gordon. Chvěl se ve větru a poletujícím písku. "Kdo by tu měl ještě být? Ti, pro které jsme tu přišli?"
"Ty příšery?" otočil se Robinson k veliteli výpravy.
"Ne, někdo jiný. Někdo, kdo si pro ně přijde, ale my to nebudeme," zachmuřil se. "Všem na povrchu planety. Do hodiny odlétáme. Shromáždíte se u raketoplánu."
"Kdo tu měl být?" nechápal jej stále Gordon.
"Možná Bůh, možná někdo z jeho podřízených," řekl mu Robinson. "Alespoň tak jsem to pochopil."
"Bůh?" zamyslel se Gordon. "Co ten by tu dělal?"
"John to ví," řekl mu pilot raketoplánu. "Hledal tu něco víc, než mu přikazovaly rozkazy, alespoň tak jsem to pochopil…"
"Jak to víte?" nechápal jej Gordon.
"Správná otázka, odpověď však není jednoduchá," pokrčil pilot rameny.
"John čekal na další cestující?"
"Dalo by se to tak říci, naši lidé nebyli jediní, koho John hledá."
"To je šílené!"
"Povídejte mi o tom!" souhlasil pilot.

Sledovali jej, jak zvolna kráčí Městem. Byla to prohra, nebo vítězství? Kdo potom zvítězil a kdo byl poražený? Rabbitdogs nebo lidé? Vichr nad jejich hlavami souhlasně zaduněl a snesl na jejich hlavy spršku písku a kamení. Možná je pro ně Bohem rudá hvězda, která zničí celý tento svět. Kdoví?

"Je konec?" zeptal se Gordon pilota.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Nikdy to neskončí."
"Co?"
"Hledání vlastní identity. Kdo jsme a kam kráčíme."
"John tu nechal kus svého života," řekl mu Gordon.
"Nechal tu i své blízké," přikývl pilot a vzal doktora k raketoplánu. "Musíme letět."

"A oni?" ukázal Gordon na město.
"Pro ně si někdo také přijde. Určitě. Jinak by to všechno nemělo žádný smysl."
"Co jako?" zeptal se jej lékař.
"To umírání. Ta bolest. A ten smutek," zamyslel se pilot. "Ale možná nemá smysl vůbec nic. Třeba jsme přiletěli příliš pozdě!"


/40. - současnost – hluboký vesmír/


Rok po tom, co Noční Růže i se zbytkem posádky opustila orbitu Černé planety, přestala soustava rudého obra existovat. Rudé slunce vybuchlo, A Rabbitdogs? Nikdo si nevšiml lodi, která opustila planetu. Kam letěla? Kdo ji řídil? Příliš mnoho otázek a příliš málo odpovědí. Vesmír je veliký, temný a propastný a je v něm ještě mnoho nejasností. Proč do celého dění nezasáhli Tvůrci, nebo jak si vůbec říkali? Co se stalo s cizí lidskou výpravou? Zemřeli spolu s planetou? Byla jejich loď zničena na oběžné dráze?

Co loď oněch tvorů v bílém? Stačila také bezpečně odletět?

Jednou každý najde odpověď na svou otázku. Někdy jsou odpovědi do očí bijící, ale my je nevidíme. Možná jsme se s nimi už kdysi setkali, ještě dříve, než Egypťané postavili své pyramidy. Možná je viděli první Proroci. Někteří z nich byli odvezeni do Nebe na ohnivých vozech. Copak nepadly zdi Jericha pod hlasem podivných trub? Kdo ví, jakou technologií vládnou ještě nepoznané civilizace, které jen tiše našlapují kolem nás a čekají, co se z nás a naší civilizace vyklube.
A kým tedy Rabbitdogs byli a proč žili právě uprostřed Kamenného světa? Bůhví. Snad nám to jednou budoucnost prozradí. Možná to bude zase jiný příběh. A ještě jednu věc musíme mít na paměti, stále se na nás někdo dívá a sleduje, co uděláme a jak se zachováme. Proč? Kdo ví, ale všichni jsme určitě alespoň jednou za život slyšeli v hlavě cizí hlasy, které nám řekly, co se stane a jaké to bude mít pro nás následky. Hlasy, které mohou pomáhat, ale i ničit. Možná tak k nám promlouvá samotný Bůh, nebo kdosi jiný. Možná žádný Bůh neexistuje. Možná neexistuje ani vesmír a naše životy jsou jen pouhým snem.

Ale co bude, až se probudíme a procitneme ze svých snů? Rabbitdogs to věděli, ale lidem neřekli zhola nic. Vše si nechali pro sebe, jako by tušili, že ještě není lidstvo na některé věci připraveno. Možná v tom měli také prsty i samotní Tvůrci, ale ani oni nemohli zabránit explozi rudého Slunce a zničení zdejší soustavy. Možná ani samotní Tvůrci nejsou posledním článkem nekonečné inteligence ve Vesmíru a také oni mají někoho nad sebou, ale kde pak končí onen žebřík vzájemné závislosti a podřízenosti?

Kdo je výš? Pán, nebo sluha? Proč vznikl vesmír a život v něm? Pro samotný život, nebo pro existenci jako takovou? Jsme tu jen proto, že tu jsme, nebo pro něčí zábavu? Pokud naše životy nejsou pouhou náhodou, pak musí mít nějaký smysl. Ten se však hledá velmi těžko a možná na tuto otázku nikdy nedostaneme, jako lidé, odpověď. Možná ne dnes a ne na tomto místě a ne v tomto životě…


/KONEC/

…je to opravdu konec?