1.5. - Hlas mrtvého

Po neuvěřitelně dlouhé chvíli plné praskaní, vrzaní a sténání hroutící se chtatky je konečně ticho. Oblak prachu ze ztrouchnivělého dřeva se nechá unášet k západu. Já, můj příbuzný Vlad i náš průvodce Sergej sedíme paralyzovaně na zemi a bojíme se nadechnout.

"Co to sakra bylo?", hlesne do ticha konsternovaný Vlad. Jeho hlas mě vyleká. Srdce mi bije tak divoce, až to skoro bolí. Nikdo není schopen mu odpovědět. Zíráme na to, co leží před námi a nevíme, co si myslet, natož, co dělat. Já a Sergej přerývaně dýcháme. Vteřiny plynou. Od pádu chatky jakoby už uplynulo několik let. 

(Což uplynulo - sedm ;) )

"To byl...jeden z těch...", začne konečně mluvit Serž, ale sotva popadá dech, "...co chodili kolem antény...když...sem tam byl...."

"To něco... to byl člověk???", vykřikne nevěřícně Vlad a vyděšeně se rozhlédne po okolí. Vůbec to nepobírá. Nejsem na tom o moc lépe.

Sergej se odvaží pohnout a malátně se zvedne do podřepu. Pak zaváhá, jako by čekal, že se z trosek vynoří vysvětlení. Nebo minimálně další divočák. Když se tak nestane, unaveně vstane a vydá se kupředu. Přemůžeme slabost a následujeme ho. I když velmi neochotně a ostražitě.

Zastaví metr od místa, kde ještě před chvílí stála přední stěna s oknem. My zůstaneme ještě o metr za ním. S očima na šťopkách a svaly připravenými zase bleskurychle uskočit, položí ruce na okraj prkenné střechy, která mu teď leží zhruba v úrovni pasu. Zkusí ji opatrně nadzvednout, ale chce to víc síly. Z nejisté polohy musí přejít do pevnější a stabilnější. Oběma rukama nadzvedne trosky. Trvá nám padesátkrát déle, než by mělo, ale nakonec mu pomůžeme.

Střecha s nakřáplým, vlhkým křupnutím praskne v půli a nechá se odhodit do strany.
Naskytne se nám pohled na tělo. Napětí ze mě do značné míry spadne. Hrozba právě nabrala konkrétní obrysy a tak přestala být tak tajuplná a děsivá. Místo fantazie ji může začít zpracovávat čistý rozum. A podle něj je jasno. Na posteli před námi leží vyhublá mrtvola, od hlavy k patě ukrytá v zeleném, potrhaném a špinavém vědeckém ochranném obleku. 

Hledí přilby je tak zaprášené a odřené, že není vidět dovnitř. Za to jsem celkem vděčný. Lidských ostatků jsem viděl asi tolik, co každý druhý, středoškolskými modely kostry počínaje a skutečnými lebkami německých vojáků, které se dodnes válí ve stapích kolem Volgogradu, konče, a nikdy to není hezký pohled. Navíc, několik měsíců nebo let stará mrtvola na sobě ještě bude mít zbytky tkáně... no, zkrátka...
Co to dělá????

Sergej po skle průzoru přejede rukou s navlečenou rukavicí. Špína je naštěstí tak zažraná, že stále není moc vidět dovnitř. Ale něco přece...

Počkat...
Co to má znamenat?

I Sergejovi je to, co se rýsuje pod maskou, podezřelé, a tak ji dlaní přetře ještě několikrát rychle po sobě. To, co spatříme, náš zarazí, udiví a vyleká.

Ano, v přilbě opravdu je hlava člověka, ale nikoli jen lebka. Ani lebka pokrytá tlejícím masem. Ne. Díváme se do dokonale zachovalé, sice vysušené a zašedlé, ale jinak nedotčené lidské tváře. Přitom podle stavu obleku by člověk čekal, že tu mrtvola leží minimálně několik měsíců.

Instinkt mi poručí odvrátit zrak. Vlastně celou tvář. Podvědomě o několik kroků couvnu a otočím se zády k tělu. Až tam se odvážím oči zase otevřít. Tohle bývá přesně ten moment, kdy zkoumaný nebožtík ve filmech procitne a chytí nejbližšího čumila pod krkem. Ano, je to sice levné a absurdní filmové kliše, ale pokud je na světě jedno místo, kde by se to mohlo doopravdy stát, je to - tady.

"Podívej na tohle", upozorní Vlad na cosi. To mě přiměje se podívat jeho směrem. Částečně proto, abych viděl, co má na mysli, ale hlavně abych byl připraven reagovat, až se jeho nebo průvodcův chřtán zničehonic ocitne v sevření pogumované rukavice s prsty vyztuženými drátěnou spirálou.

"Nech už těch pitomin", okřiknu v duchu svou přebujelou fantazii. Marně.

 Vlad ukazuje na dlouhý šrám na boku nebožtíka, ze kterého visí cáry svrchní vrstvy skafandru. Trhlina má asi pět centimetrů na šířku a čtyřicet na délku.

"Pes?", zeptá se nejistě.
Sergej jen pokrčí ramenem, čímž připustí existenci takového monstra. To mě dožere.

"Nebo je to nějakej z těch mutantů, o kterejch nám pořád odmítáš povyprávět?"
Už toho mám dost. Je na čase, aby se průvodce vykašlal na to svoje tajnůstkářství a konečně se rozhovořil na téma "Fauna Zóny a naše úloha v jejím potravním řetězci."

Sergej nejdřív zamyšleně pokývá hlavou a nadechne se k řeči. Pak ale myšlenku zase spolkne a mlčí dál. Očima zkoumá konce trámků a prken, které jsme odklidili z postele po kolapsu. Pak nadějeplně sáhne na jeden z nich a stáhne z přervaného kovového spojníku na jeho konci několik zelených vláken. Pozice by odpovídala. Trhlinu způsobil trámek, když se, obtěžkaný několika metráky dalšího materiálu, sesunul po boku nebožtíka. Konec záhady.

Nevyžaduje to moc všímavosti, aby člověk na průvodci poznal, jak se mu ulevilo. Zřejmě je rád, že nemusí svou vlastní fantazii podněcovat představováním si zvířete, které by mohlo způsobit takové škábance. Nebo za tou úlevou stojí něco jiného? Čert ví...
"A co je tohle?", zeptá se řečnicky Vlad a ukáže na malou černou krabičku, zavěšenou na pásku kolem boků mrtvoly. Díky tomu si všimneme, že na onom masivním opasku je ještě pět uzavíratelných přihrádek na jakési drobné předměty a pouzdro na pistoli. Prázdné. Soudě podle jeho rozměrů by se ale s takovým kvérem majitel nemusel bát ani značně nervózního bizona. Co bizona, slona!

Vrátíme se ale ke krabičce. Má na sobě malou krytku. Když ji Sergej nehty odklopí, spatříme zdířku na mikroUSB. Jedná se tedy o nějaký kus elektroniky. Od krabičky vede drátek někam na záda. Převalíme společně mrtvého na bok. Drátek pokračuje přes nevelký "batoh", který dle obrysů ukrývá dvě tlakové láhve, a dál vede k hlavě, kde při bližším zkoumání najdeme jeho konec v kameře nad hledím. Krabička je tedy jakási černá skříňka, která zřejmě snímala to, co dotyčný viděl. A to by znamenalo...

Opět nás napadne všechny to samé. Nejradši bychom nález prozkoumávali všichni tři najednou, ale bohužel; sehnout se k posteli dostatečně blízko může jen jeden. A tím jedním se automaticky stává Sergej. Tak nějak z pozice autority. Tu ale bezesporu uznáváme, a tak mu ono privilegium mlčky přenecháváme.

Nemešká a zkusí za krabičku nekolika způsody zatáhnout. Nic. Podívá se zespoda a objeví dvě tlačítka. Vteřinu zaváhá. Pak na obě dvě zároveň zatlačí palcem a ukazovákem levé ruky, přičemž pravou zatáhne za krabičku. Ta s tichým cvaknutím vyklouzne z úchytu a zůstane mu v ruce. Já ani Vlad nedýcháme. A Sergej koneckonců nejspíš také ne.

Mačkáme se na něj ze stran, div se nesrazíme všichni tři hlavami, které máme těsně vedle sebe. Jakobych až slyšel tep v jeho spánku.
Otočí krabičku na stranu, která byla doteď nepřístupná. Další krytka. Ale mnohem větší. Podle zkratek na ní napsaných je hned jasné, co ukrývá.

Ano. Jsou pod ní dvě SD karty. Jedna velká, do digitální kamery, druhá menší. MikroSD. Stejná, jakou máme všichni v mobilu. 

Tedy...
Já dal mobil do zástavy při placení za vstup na toto místo.
Vlad ho nechal v úschově v motelu.
Zbývá tedy toliko Sergej.

"Výstup z kamery šel asi na tu velkou. Co se ukládalo na tu menší?", přemýšlí nahlas.

"Zvuk?", vyslovím to první, co mě napadne. Hned si ale uvědomím, jak nepravděpodobné to je.

"Odděleně od obrazu? To sotva...", zpraží mě samozřejmě hned Serž. Nemůžu se ubránit dojmu, že mu můj omyl udělal radost. Pán je zřejmě tak trochu samolibé hovádko. Super...
"Ledaže by...", připustí vzápětí neochotně. Nakloní se šikmo k obličeji mrtvého a přes sklo zkoumá oblast kolem brady. Divím se mu, že na to má žaludek. Kdybych byl scénárista béčkového hororu a rozhodl se oživnutí zombie trochu oddálit a zpetřit... No, tohle by byla ta správná chvíle... Mrk!
Ale opět se k mé úlevě nic nestane. Nezbyde mi, než uvěřit, že ten mrtvý je opravdu mrtvý. Opravdu, navždy a definitivně. A že si to nerozmyslí.

"Ahaaa...", hlesne náhle Sergej a podívá se na mě.

"Měl si pravdu. Zvuk, ale ne z kamery..."
"Tak odkud?", zeptám se s nehraným překvapením.
Průvodce si poklepe ukazovákem na levou stranu čelisti. Dojde mi to o zlomek vteřiny dřív, než to vysloví. Samozřejmě. Mikrofon. Audiodeník!
Má mysl vyletí do oblak z radosti, že jsem měl pravdu, pak do stratosféry ze zadostiučinění, že Sergej to bez skrupulí uznal... a rázem se roztříští o zem, protože mi dojde, k čemu nález hlasových záznamů povede. Totiž, že si z SD karty budeme dost pohodlně moci poslechnout, co si ten nebožák namluvil do deníčku. Včetně posledních jeho slov.

Při pohledu na Sergeje je mi jasné, že to je přesně  to, co se teď bude snažit udělat. Zároveň ale vím, že bych to udělal stejně. Jako asi každý na našem místě. Zvědavost sice zabila kočku, ale zároveň donutila člověka vyletět do kosmu, vylézt na Everest a odhalit tajemství elektřiny a radioaktivity. Jen si netroufám odhadnout, jestli to, co nám naše zvědavost teď přinese, nepovede k naší záhubě. Některá tajemství by možná možná měla zůstat tajemstvím. Zvláště tajemství mrtvých. Zeptejte se těch, co otevřeli hrobky faraónů. Nezeptáte, zemřeli krátce nato.

Už je ale pozdě. Náš vrchní dozorce už drží v ruce svůj mobil se sejmutým zadním krytem a vyjímá svou SD kartu, aby ji nahradil tou nalezenou. Pak mobil obrátí a netrpělivě čeká.

Má vlastní zvědavost mi přitom nedá. Protlačím se k mrtvole sám. Zbývá prozkoumat tu záhadnou pětici schránek na opasku. Jsou tak malé, že by se do nich vešla tak role filmu. Zběžně je přelétnu pohledem. Co zespoda? Nejsou tu zas nějaká tlačítka? Nejsou. Na povrchu válcovitých krabiček není vůbec nic. Jen u horní, zesílené hrany je mělká prohlubeň se svyslými drážkami. Takové, jaké bývají...

"Už to tu kartu našlo...", špitne tajuplně Sergej a mě při těch slovech mimoděk poleje horko.

Takové drážky bývají na něčem, s čim se má otáčet...

Za schránkami, směrem k tělu, je ještě dostatek místa. To nebude náhoda...
Stisknu rozšířený vrchní okraj prostředního zásobníku a zkusím s ním otočit. Zpocené prsty se mi ale smeknou.

Zaberu znovu, tentokrát i s pomocí prostředníku. Než se naděju, víčko povolí. Skutečně bylo na závit. Po prvotním překvapení ho začnu hbitě odšroubovávat. A v tu ránu začne někde blízko něco hrozně hlasitě praskat a lupat. Jako hodně staré rádio... je to snad již první přehrávaný záznam z karty?

"Co to děláš??? Okamžitě to zavři!!!", zařve na mě Sergej z metrové vzdálenosti ještě dřív, než se stihnu otočit jeho směrem. Okamžitě ho poslechnu. Až když praskání ustane, uvědomím si jeho původ a poleje mě horko znova. 

Geiger-millery. Počítače na měření radioaktivity. Obsah schránek je radioaktivní. A podle nich i podle Sergejovy reakce víc než dost. Podepsal jsem právě nám všem rozsudek smrti? Zemřeme všichni do týdne na nadměrnou dávku gamma záření??

Hořce zalituji, že jsem sem vůbec chodil...
"Co v tom je??", zeptám se zmateně a uskočím od těla, jako by na něm seděla kobra královská.
"Něco kontaminovanýho. Dej od toho ruce pryč a už na to nešahej!", zní příkrá odpověď. A pak, mírnějším hlasem:
"Tak pánové. Máme to tu. nějaký záznamy tu sou..."

Automaticky k němu přikročím a mou mysl pohltí vzrušení nad tím, co se chystáme poslouchat, takže incident s otevřením ozářených schránek pouštím z hlavy. On zřejmě taky. Takže zas tak velké ohrožení jsem nám zřejmě nezpůsobil. Uff.

"Záznamy se automaticky pojmenovávaly podle data a času, kdy vznikly. Nejstarší je z února, nejnovější...", Serž prstem sjede až na konec složky,"...z dubna..."

"Znamená to, že ten člověk v dubnu zařval?", zeptá se sklíčeně Vlad.
Chvíle mlčení.
"To se dá koneckonců snadno zjistit..."
Skutečně. Pár vteřin nato se z průvodcova mobilu začne linout zvuk.

To, co slyšíme, nás ale hned od začátku zarazí. A čím déle posloucháme, tím se naše zmatení stupňuje, přičemž se k němu přidává zhnusení a strach.

Co. To. Sakra. Je?

Nakonec se neudržím a otočím se k mrtvole tak, abych viděl, co chystá.

Poslední hlasová nahrávka podivně zachovalého nebožtíka, který tu leží před námi, totiž není tak úplně hlasová. Je to odporná směsice zvuků, které normální člověk nevydává.
"Haaaaa....bhe...chhhhhh...muáááááá..."
Hodně opilý chlap vydává různé zvuky.
Mentálně postižený jedinec jiné.
Horolezec, který spadne z dvaceti metrů naznak a zlomí si pánev a pár žeber, taky z hrdla ze samé bolesti vypustí něco nelidského.
Tohle je ale tak nějak od každého trochu. Neartikulované, monotónní, táhlé steny. Netušíme, za jakých okolností vznikly, jedno je nám ale až mrazivě jasné: jejich autor tou dobou už nebyl při smyslech...