1.7. - V zájmu vědy

Během chůze se všichni zase poměrně uklidníme. Mysl se adaptovala na zvýšenou úroveň stresu a udělala z ní zase tu výchozí. Což dokáže mnohokrát za sebou. Takže teď je všechno vlastně v klidu. Alespoň do příštího šoku.

"Jak dlouho se tu motali ty vědci?", začnu vyzvídat.
"Prvních pár vtulníků přiletělo někdy na podzim. Byl sem tu zrovna s jedním stalkerem. Najednou slyšíme za lesem hluk vrtulí, schováme se, a přeletí nad náma obří vrtulník s obrovským zavěšeným nákladem. Spustil se tam na tý louce k zemi, náklad odpoutal a nechal ho na zemi. Vypadalo to jako velká stavební buňka, ale šestiúhelníková. Z jinýho vrtulníku vylezlo snad deset lidí a hned začali něco nosit do tý buňky. Vrtulníky odletěly, lidi zůstali. Když sme tu byli za dva tejdny, těch buňek už tu stálo snad deset, byly pospojovaný dohromady a kolem vyrostlo spoustu různejch přístřešků, nádrží a skladišť. A někdy v únoru z toho začla růst ta anténa. Andrij, ten druhej, si to fotil, ale ty fotky nemáme. Asi tejden na to se po něm slehla zem. Prej sem šel sám, jen taková rutinní výprava kvůli běžnejm artefaktům a zkontrolování situace. A už se nevrátil...", zakončí sklíčeně Sergej a sundá si batoh. Odejme z něj láhev a odšroubuje uzávěr.
"Hledali ste ho?"
"Ne...", hlesne a napije se.
"Jakto?", nechápu.
Jako by ho moje otázka konsternovala.
"Umíš si představit, že tu někoho hledáš? Někoho, o kom nevíš, jestli je ztracenej, zraněnej, mrtvej, nebo jestli se mezitim nevrátil v pořádku do motelu? A sám při tom nezhebneš?"
"Hmmmm...ne...", přiznám a nevím, jak odpověď ještě rozvést, aby nezněla tak hloupě.
"Tak vidíš," pokývá Sergej shovívavě hlavou a ještě jednou se napije.
"Když se někdo ztratí, to nejlepší, co pro něj můžeš udělat, je dát si na něj stakana vodky a modlit se, abys nezopakoval jeho chybu."
Zatímco nepřestává mluvit, připíná láhev zpátky na batoh.
"Tohle není Zachraňte vojína Ryana, žádný záchranný výpravy se nekonaj. Nejsou žádný stopy. Nic, čeho by se dalo chytit. Tady člověk prostě zmizí. Vyletí do luftu nebo se propadne do země. Roztrhaj ho psi nebo..."
"Nebo co?", optám se mechanicky. Právě ty nedořečené myšlenky jsou to, co mě zajímá nejvíc.
"O tom nebudu mluvit...sám to ještě nemám úplně zpracovaný..."
"Nemáme snad právo vědět, co nám tu hrozí?"
"Vám nic. To je něco, co sme viděli ve vnitřním perimetru, o tom vám vyprávět nebudu, protože tam nepůjdeme. Nechci vás zbytečně děsit. Nechci si to připomínat. Tady je to vlastně docela procházka..."
"Takže ty psi ráno byli tak nějak v plánu? Drobný povyražení pro turisty? Ať maj o čem vyprávět, až se vrátěj domů? Pokud se vrátěj, a neroztrhá je tu smečka zkriplenejch čoklů?" 
"Při vší úctě, pánové," nadechne se unaveně průvodce, "ty psi sou legrace. Já sám jich zabil tak tři tucty jen s nožem a klackem v ruce. Je to jen hladový maso se zoubkama. Vy ste si s nima vedli dobře. Ale zdaleka ne nejlíp z toho, co sem viděl."
Chystám se říct něco na naši obranu, ale průvodce pokračuje. Mluví tak zaníceně a s tak zvláštním zábleskem smutku a lítosti v očích, že mi dojde řeč a pochopím, že mám poslouchat.
"Až se budete bránit deseti psům najednou s kovovou trubkou v ruce, zatimco ležíte na zemi s oběma nohama zlomenejma, až si přitom z boku budete druhou rukou tahat kus rezavý výztuhy do betonu, a až vás nakonec dostane až asi tak osmej pes, pak vám rád potvrdim, že ste fakt něco zažili. Něco dokázali."
Podívám se na průvodce. Poprvé má nějaký výraz tváře. Poprvé z něj vyzařují nějaké city. Z jeho kamenných očí sálá cosi nevyřčeného, ale hlubokého a všeobjímajícího.
A v tu chvíli veškerá moje bojovnost opadne. Pochopím, že se mám přestat ptát. Přestat vyčítat a zpochybňovat. Průvodce dělá co může. Sousto, které jsme si společně ukousli, se možná ukázalo být příliš velké a nečekaně pálivé, ale nedá se nic dělat než ho rozkousat a spolknout. A že tohle sousto je jen ochutnávka oproti tomu, co už dohromady zažil on. 
"Dobře...", uznám smířivě a hledám slova, abych celou situaci urovnal.
"Díky...", dostanu ze sebe nakonec. Zjevně jsem ťal do živého a nechci svými řečmi zbytečně ještě otáčet nožem v ráně.
"Tady musíme sejít z cesty a pokračovat podél trubek," oznámí náhle průvodce. Zřejmě taky velmi rád obrátí list. 
Z jeho tváře byste opět nevyčetli ani náznak toho, co cítí. Pokud vůbec něco cítí.

Pokračujeme mlčky ve směru teplovodu. Moje nutkání odsud utéct opadlo. Asi by mi přišlo zbabělé tu průvodce nechat. Je to přecejen jenom člověk. Navíc: zase mám dojem, jako bych měl situaci zcela pod kontrolou. Uniká mi snad něco?

"Támhle u řeky je ten úkryt. Za chvíli sme tam...", prohlásí Sergej nepřítomně a ostražitě pozoruje okolí. Jeho slova přeruší náhlý poryv větru.

"Asi bude chcát...", dodá ještě otráveně a pohlédne k nebi.
"Radši si pospěšte...", pokyne nám nenuceně. Ale ta nenucenost je právě podezřelá. Hrozí nám snad od deště nějaké nebezpečí?

Přidáme do kroku. Už vidíme, jak se potrubí, podél kterého kráčíme, náhle ohýbá k zemi a mizí v betonové desce. Vedle ústí roury je servisní poklop. Otevřený. Zámek dávno urezatěl a panty poklopu k tomu nemají daleko.

Poklusem dojdeme k otvoru. O kus dál se za keři rýsuje vyschlé koryto potoka. Na druhém břehu je vidět druhé koleno potrubí, vystupující ze země. Teplovod je tu evidentně veden pod řekou. Podivné...

Sergej pohlédne zběžně dovnitř a seskočí na žebřík. Zkontroluje nás pohledem, a když vidí, že ho těsně následujeme, zmizí v díře. 
Ani ne za deset vteřin jsme všichni tři v podzemí. Je to jen malý prostor - asi tři na tři metry. Roura vedoucí z povrchu prochází stropem dovnitř, kde se větví. Jedna větev pokračuje kolmo dolů a mizí v zemi. Druhá vede vodorovně směrem k řece a je opatřena mohutným zavíracím ventilem s červeným kolem o průměru bezmála půl metru. V opačném rohu jsou na zemi další servisní dvířka. Tato jsou již uzamčena masivním visacím zámkem. 

"Slušnej základní tábor...", pokýve Vlad uznale hlavou a pohodlně se rozvalí na betonové vzpěře, jaky by seděl na gauči u někoho v obýváku.

"Kéž by...", kontruje Sergej.
"Tohle místo sem objevil teprve pár výprav zpátky. Ale taky mi přijde že to má dobrou polohu i potenciál na to, abysme si tu udělali stanici. Jenže donýst sem všechno potřebný a ideálně i nějaký zásoby, to chvíli potrvá. Nejsem mula."
"Takže sme první hosti?", zeptá se Vlad rozšafně a rozvalí se ještě víc.
"To rozhodně...", připustí Sergej...
Následně sáhne za rouru a vytáhne petrolejovou lampu bez závětří a zapalovač. 
"Zavři prosimtě poklop," vybídne Vlada, na kterého dopadá kužel denního světla z otevřeného průlezu nad jeho hlavou, "je tu průvan...a stínidlo sem cestou rozbil..."

Vlad nelení a vyskočí na žebřík. Než stáhne poklop dolů, na beton pod žebříkem s mlasknutím dopadne několik dešťových kapek. 
Ocitneme se ve tmě. Ale jen na zlomek vteřiny. Pak se ozve škrtnutí a místnost rozzáří plamen zapalovače.
"Právě akorát...", vidíme průcodcovu tvář ve světle. 
"Dešti sme se akorát vyhnuli. Někdy bejvá kyselej, někdy dokonce radioaktivní. Nic, v čem bysme chtěli pochodovat, že?", poznamená, a mezitím zapálí knot v lampě a kolečkem nastaví jeho délku. 
Kývnutím mlčky přitakáme a díváme se do uklidňujícího žlutého světla. Kapky bubnují o kovový poklop. Nás už ale jeho kyselost či radioaktivita nemusí trápit - jsme v bezpečném úkrytu.

Vlad si labužnicky sedne zpět na místo a pod nohama mu zašustí suché listí. Nevěnuje tomu pozornost. Sergej však ano.
"Kde se tu sakra vzalo to listí?", zeptá se napůl překvapeně, napůl rozzlobeně.
"Poklopem", nabízí se zjevná odpoveď, ale on si odpoví sám.
Pak se zamračí.
"Když sem odsud posledně odcházel, určitě sem ten dekl zadělával..."
"Třeba ho zkusmo nadzvedl klem divočák..."
"No, ten zrovna...přinesu si sem zámek, aby se to neopakovalo...", zamručí. Evidentně se mu to nechce líbit, ale nehodlá se tím zabývat zbytečně dlouho. Inu, Zóna...
"No, a abyste mě nepomluvili, že sem špatnej hostitel", překvapí nás následně nenadálým záchvatem sebekritiky, "dáme si drink na uvítanou."
"Klidně i na kolaudaci", navrhne Vlad dychtivě a zamne si rukama. Pravda, je tu poněkud zima. A fouká tu. Bůhví odkud.
Náš průvodce se skutečně jako mávnutím proutku změní v hostitele, vytáhne zpoza roury láhev vodky a dva panáky.
"No, mám jen dva...tak to dáme z lahve, ne?", nenechá se tím nedostatkem v místním inventáři nijak rozhodit.
Souhlasíme.
Nato odšroubuje uzávěr, zvolá "Na Arťoma" a mocně si lokne. V tu ránu zřejmě mě i Vladovi dojde, že Arťom je ten, koho Sergej viděl udatně bojovat s deseti psy najednou. A koho zároveň viděl nakonec zemřít tesáky toho předpředposledního.

Slavnostnosti okamžiku to sice značně ubere, ale vlastně nemáme nic proti tomu, vzdát hold stalkerovi, kterého jsme nikdy nepotkali. A už ani nepotkáme. Doufejme.
"Na Arťoma!", zopakujeme a přebereme láhev. Nejdřív se napiju já, pak Vlad.
Vodka není špatná, ale mohla by být studenější. To bychom ale ve zdejších podmínkách chtěli příliš. Co už. Hlavně že teče a nezabíjí, tudíž posiluje.
Když se láhev vrátí do ruky průvodci, ještě zamyšleně pokývá hlavou v tiché vzpomínce na mrtvého kamaráda, a pak pronese další přípitek. Už ale mnohem potišeji a střízlivěji.
"Na Ukrajinu! A na Zónu, kterou nemůžete jen milovat, nebo jen nenávidět."
Takové vyjádření nás trochu udiví. Natáhnu se nejistě pro láhev a cítím, že zopakovat něco takového by mi nešlo přes pysky. A připíjet na Ukrajinu. No, když bude nejhůř...

Než se ale situace stihne stát trapnou, zasáhne díkybohu Vlad.
"Tak si poslechnem ten zbytek, ne?", navrhne.

Já mezitím převezmu podávanou láhev, pozvednu ji a podívám se průvodci do očí s tichým kývnutím, jako že v zásadě souhlasím s přípitkem, ale opakovat to prostě nebudu.
Ten už mi ale nevěnuje pozornost. Vytáhne mobil a najde záznam, který je na řadě jako další. Ze soustředění ho hned vytrhne láhev, která zase urazila kolečko a vrátila se k němu. Mezi třemi východoevropany to opravdu netrvá nijak dlouho.

"Den D mínus dva...", slyšíme opět již známý hlas, ale tentokrát zní poněkud rozrušeně.
"Dneska proběhly testy aparátu na vzdálenost od tří do pěti kilometrů. A výsledek je...znepokojivej. Impuls už cíl nezabije. Způsobí jen značnu agresivitu. Nejhůř působil subjekt zasaženej ze čtyř a půl kilometru. Po výboji začal kvičet a útočit na všechno, co se hnulo. Naštěstí už tu máme SPECNAZ. Zastřelili prase na místě, než k nám stihlo doběhnout, ale...to může bejt průšvih. Pokud na čtyři a půl kilometru impuls aparátu způsobí subjektu cosi jako vzteklinu, nabízí se nepříjemná otázka...kolik zvířat sme takhle naočkovali nevědomě při všech těch předchozích pokusech? Kolik psů a jinejch zvířat tu nadivoko běhá? A kolik jich to schytalo, když...byli zrovna v tý blbý vzdálenosti...? Zásah u nich taky nějak potlačuje pud sebezáchovy. Psi se nás předtim aspoň trochu báli, ale teď...teď je jim to všechno jedno..."

"Nojo, máte, co ste chtěli.", vysměje se Vlad neznámé skupince vědců a natáhne ruku pro láhev.
"Budem brzdit. Jednak se tu úplně nehodí bejt sťatej, a jednak bych chtěl mít něco na příště...", zastaví ho Sergej.
"Spíš mě napadá jedna věc...jestli tyhle pokusy nejsou právě to, co psy vytlačilo dál ke kraji Zóny. Ta zvýšená agresivita by taky odpovídala. Sou teď jak smyslů zbavený a dou po vás, dokud dejchaj."
"Ale takovejch psů musí bejt nějakej konečnej počet. Jednou prostě zabijete posledního."
"No, dokud ale pokračujou testy, budou ty psi na druhý straně zas přibejvat. A obávám se, že mnohem rychlejc, než je my stačíme likvidovat."
"No jo, to je pak bludnej kruh..."
"No, třeba to sami utnuli... jestli tenhle se nad tim pozastavuje hned zkraje..."
"Uvidíme...ale moc tomu nedávám. Nezapomeňte, sou to vědci. Ty si v klidu bádaj a vzniklý problémy za ně budou řešit speciální jednotky."

"Tak dál. Třeba je podceňujem."

"Den D mínus jedna... vlastně by se dalo říct den D...."

Asi všichni jsme si představovali den D jako něco slavnostního. Podle hlasu z nahrávky to ale vůbec slavnostní nebylo.
"To včerejší podezření se potvrdilo. Měřič nabití kondenzátorů se skutečně nadměrně zahřejvá, deformuje, a tudíž plný nabití hlásil s postupem času při čimdál nižších a nižších hodnotách. Což má samozřejmě dost zásadní vliv na dosah a intenzitu výboje. Přesto..."
Hlas ztichne, zpomalí a hlavně zvážní.
"...přesto byl dneska provedenej pokus čtyřicátej osmej a...poslední. Jelikož...pokusnej subjekt...byl jen jeden, bylo rozhodnuto ho vystavit záření ve vzdálenosti dvou a půl kilometru. O statistický průkaznosti tohohle pokusu by se dalo spekulovat, ale...prostě víc jsme jich nechytili. Před pokusem už samozřejmě věděl, co ho čeká. Abysme mohli přesně zaznamenat jeho chování po zásahu, museli sme mu dát volnost pohybu. Ale zas ne takovou, aby nám utekl. Takže..."
Ozve se vzdychnutí. Valerijovi se o tom zjevně velmi těžko mluví. A nás tlačí na podbřišku nemilé tušení, že víme, proč.

"Takže ho vojáci dovezli doprostřed pole, zarazili do země kůl, přivázali ho k němu na padesátimetrovej provaz a odjeli. Nabití trvalo dvacet jedna minut. Co mezitim subjekt vyváděl, radši nebudu popisovat. Myslel sem, že vydržim hodně, ale tohle...tohle bylo moc. Když to dostal..."
Opět krátká pauza. Vzdychnutí.

"Když to dostal, začal řvát jako smyslů zbavenej, chtěl utíkat pryč, pak k nám...a pak se snažil zubama překousat provaz... po chvíli už to velitel speciálů nevydržel a vydal rozkat ke střelbě. Vojáci, co ho pak šli sebrat, tvrdili...
Slyšíme popotáhnutí nosem a vzlyknutí. Z další řeči máme dojem, že Valerij, nám neznámý vědec, který tu vyvíjel strašlivou zbraň, neustál to, čeho byl svědkem, a...rozplakal se.
"...tvrdili, že si o ten provaz vylomil několik zubů a rozřezal jazyk, rty i ruce do krve. Prostě se jen snažil vší silou zachránit, přežít to, dostat se pryč od antény a...od nás...k čertu!"
Následuje několik zaštkání a kleteb, a pak nahrávka končí.
Nevíme, co říct. Naše obavy se naplnily. Skupina vědců se v rámci testování své nehumánní zbraně uchýlila k činu nejodpornějšímu - vraždě. Nejhorší ale je, že vyvíjet zbraň a neotestovat ji na člověku by bylo...nevědecké. Vlastně ve chvíli, kdy souhlasili s účastí v projektu, se všichni stali vrahy.
Můžeme v sobě jen hřát chabou naději, že se tváří tvář účinkům vlastního výtvoru zhrozili a navždy litovali. Jako už jiní před nimi. Yperit, Cyklon B, atomová bomba, napalm...a teď, v naší době, za zády OSN a všech podobných organizací, se tu někdo pokouší o totéž. Někdo, kdo za to pravděpodobně nikdy nebude adekvátně pykat. A řadoví účastníci výzkumu dostanou nejspíš vyzamenání. Dostal by ho i Toptygin, kdyby už neležel bez života ve zřícené chatě uprostřed země duchů.
On spravedlnosti, té boží, nepodplatitelné spravedlnosti, neunikl. Téměř se mi chce říct: Dobře mu tak!

"Chceme vůbec poslouchat dál?", zeptám se skepticky.
"Jo...teď mě zajímá dvojnásob, co se tomu hajzlovi stalo...", kývne rozhodně Vlad.
"Mě taky...", přitaká pomalu Sergej, o poznání tišeji a opět zamyšleně. Dívá se do mobilu.
"Protože...víte, kdo byl ten pokusnej králík?..." pronese potichu a podívá se nám zpytavě do tváří.
Hlavou mi problesknou jeho slova o stalkerovi, se kterým pozorovali stavbu vědecké základny a který pak zmizel.
"Andrij!", vykřiknu nakonec.
Sergej jen rezignovaně pokýve hlavou, opře se o betonovou stěnu a zavře oči.
"Ztratil se někdy po osmnáctým březnu...", zašeptá. 
"A ta nahrávka,"pozvedne mobil v ruce s očima stále zavřenýma, "je z pětadvacátýho. Takže asi tejden ho drželi v kleci a nechali ho pozorovat, jak kolem něj mizej psi a prasata. On to byl dobrej kluk, ale nijak velkej tvďák. Když tam zbyl poslední a přišli si pro něj...muselo mu bejt jasný, že je v prdeli...a za těch dvacet minut čekání na smrt, přivázanej ke kůlu...myslim že zešílel ještě před zásahem tady z toho odpornýho ksindlu. Jako každej na jeho místě..."

Náhle otevře oči, vztyčí se a neomylně sáhne po láhvi s vodkou. Odzátkuje ji a naleje do sebe dobrou decku. Podívá se na nás, a je mu jasné, že všichni tři máme to samé nutkání.
Všichni tři umíráme touhou se zvednout, vrátit se k mrtvému Toptyginovi a aspoň padesátkrát do něj bodnout. Každý.