1.8. - Bezpečný úkryt?

 K tomu se ale možná ještě dostanem. Popořadě. Teď vyřešit záhadu, očistit se konečně po ranní bitvě se psy a prozkoumat to pole zářících kamenů. Je toho na programu dost. 
"Tak...jak to pokračovalo?", pobídnu Sergeje ztěžka. Mám neblahé tušení, že odteď bude stále méně příjemné poslouchat.

"Ty jo... další záznam je až za dva dny.", poznamená po několika nervózních pohybech prstem po dotykovém displeji. Nečeká ale na naši reakci a nakonec nahrávku spustí.

"Dva dny po testu...profesor nás všechny poschválil a blablabla...všichni tu děláme, bůhvíco sme tu nevymysleli, ale... dyť sme přitom zabili člověka! Když se na sebe podívám do zrcadla, chce se mi blít. Kvůli tomuhle sem biochemii nestudoval. Ten řepák se vydal ze zvědavosti do Zóny na čumendu, aby měl v hospodě o čem vyprávět, s tim, že to nejhorší, co ho tu může potkat, je sedm set rublů pokuta za překročení perimetru. No...a my ho tady chytíme jak zvíře a zabijem... jestli na něj doma někdo čekal? Určitě...dyť mu bylo kolem třiceti.

Musim tu objevit něco užitečnýho. Něco, co životy zachraňuje, ne maří. Vezmu další myš a budu na ní zkoušet všechno, co sem tu našel. Nějakej z těch místních sajrajtů přece musí na něco bejt! Nechci vejít do historie jako spolutvůrce Vypalovače mozku. Ne. Chci, aby po mě pojmenovali nějakej lék, nebo metodu, jak léčit rakovinu. A udělám pro to všechno. Začnu hned teď. Máme tu zůstat ještě skoro měsíc. Pak můžu pokračovat v Institutu a sem se třeba ještě vrátim. Prostě na něco přijít musim!"

"Tak. Labina je uklizená, všechno mám nachystaný. Při výpravě ven sem zdálky spatřil psa. Chvíli na mě čuměl, ale pak zmizel ve křoví. Asi nebyl zasaženej. Chválabohu. Nepodělali sme tu úplně všechno. Jeden život stačí..."

"Ty sny mě asi zničej. Zase to samý. Vezmu si prášek na uklidnění, potřebuju se vyspat."

"Cosi mi říká, že základem čehokoli, co objevim, bude Jantar. Mám ho asi půl kila, snad z toho něco bude. Mimochodem sem si už potvrdil, že pohlcuje gamma záření a mění ho na světlo. Je to sice dechberoucí pohled, ale technicky k ničemu. Jeho užitek bude spočívat v něčem jiným. Mysli, Valerko, mysli. Dlužíš mu to...

"Dneska udělám něco, o čem se profesor nesmí dozvědět. Ona je to teda dost hovadina, uznávám, ale jinak to nejde. Udělal sem z Jantaru schránku. Vejde se do ní asi čtvrt krychlovýho centimetru jinýho materiálu. Došlo mi totiž, že sme spoustu materiálů přestali zkoumat ve chvíli, kdy se zjistilo, že sou radioaktivní. Bylo by to moc nebezpečný. Nebo moc komplikovaný, při dodržování všech těch bezpečnostních postupů pro práci s radioaktivníma vzorkama. A jelikož náš starej známej Jantar to záření pohlcuje...tak si troufnu do něj dát něco radioaktivního a zkusit, jaký účinky to bude mít...na mě. U myši se ten efekt projeví za dost dlouho. Chci cejtit hned, co to dělá. Geigera budu mít pod oblečením hned vedle toho, tak kdyby se něco stalo, okamžitě se to dozvim...přejte mi štěstí. Snad nedělám blbost..."

"Idiot...", zavrtí hlavou Vlad, když šestá nahrávka dozní.
Ani mě nepřijde moudré vystavovat se riziku ozáření, byť z těch nejčistších úmyslů.
"Záření zabíjí až při delším kontaktu. Já sám schytal nadměrnou dávku několikrát a žiju...", oponuje Sergej a pokračuje.
"My všichni ji schytali tady díky pánovi," pokyne rukou na mě, "a budem v pohodě. To by muselo trvat aspoň pár hodin. Teda, pokud nejste přímo v reaktoru. Lidi co tam likvidovali havárii skapali do několika dní. Nevědomí hrdinové.

Ale sem zvědavej, co si od toho slibuje tenhle. Přijde mi to jako docela zoufalost."

"Pokání...", špitnu, než Sergej pokračuje v přehrávání.

"Je to v háji. Zkoušel sem jít na výpravu, ale je tu několik smeček vzteklejch čoklů. Vrčej na mě na padesát metrů. Netroufám si jít dál. Všechny bych je asi nepostřílel. Ale napadlo mě, co dalšího bych mohl zkusit, takže dneska se v laborce nějak zabavim. Zejtra už snad bude situace lepší. Kolik těch bestií sme jen vytvořili? " 

 "D plus osm. Právě sem dal do schránky z Jantaru kus materiálu, kterýmu říkáme Vata. Schránka se rozsvítila poměrně málo, asi není tenhle vzorek tak radioaktivní, jako ostatní. Budu pozorovat účinky na vlastní tělo. Schránku nosim na pásku, ze kterýho sem odstranil olověnou vložku. Geiger-Millerův počítá hlasí obvyklou úroveň radiace. Cítím, jak schránka lehce hřeje. Je to zvláštní pocit."

"D plus devět. Ráno sem se probudil s křečema v žaludku a bolestí zad. Sem si skoro jistej, že za to může ten můj zatracenej experiment. Sem blázen. Teď, po odejmutí schránky z pásku, je to lepší, ale... připadám si tak nějak nahej... něco mi chybí." 

"D plus deset. Zrovna mě probudila noční můra. Zase. Pořád se mi zdá, že sem přivázanej ke kůlu a v dálce se zlověstně tyčí anténa Vypalovače. Stojim tam a bojim se, chci si uvolnit ruce a utýct, ale nejde to. Při každým mezivýboji při nabíjení aparátu se mi zastaví srdce, že už si pro mě přichází smrt. A nikdy nic. Nakonec se hrůzou probudim úplně mokrej a srdce mi bije jak splašený. Je to hrozný. Co sme to udělali? Bolesti břicha a zad se vrátily. Cejtim nutkání si tu schránku s radioaktivním materiálem zase připnout. Nevim proč, ale to teplo mě nějak uklidňovalo..."

"D plus jedenáct. Už je to lepší. Dal sem do schránky jinej vzorek a už ho mám na sobě. Tentokrát je v tom Curieho dřevo. Bolesti polevily a cejtim se nějak uvolněnějc. Snad to vydrží. Ráno sem koukal na pokusnou myš. Dlouho vypadala, že se lepší, ale dneska je to s ní špatný. Dejchá mělce a přerušovaně a srdce jí taky vynechává. Odebral sem vzorek z jater a nevypadá to dobře. Rakovinný buňky se asi zas začly dělit. Ksakru."

"Všechno se přestalo dařit. Jakoby na nás padla nějaký kletba. Konečně sem se vydal na výpravu pro další vzorky a po asi půl hodině chůze se ohlídnu a vidim, že se ze strojovny aparátu začalo zničehonic kouřit. Spustil se poplach a začali hasit. Jenže bylo jasně vidět, jak mezi kondenzátorama přeskakujou blesky. Přesně jako v těch mejch nočních můrách. Hrozně sem se bál, že anténa vyšle impuls a z nás všech to udělá partu chodících mrtvol. Schoval sem se za nejbližší kopec a čekal. Potkal sem pár psů, ale povedlo se mi je odehnat. Po hodině sem se odvážil podívat z úkrytu směrem k základně a bylo vidět, že to Taras s ostatníma dostal pod kontrolu. Pořád mám hrůzu z nenadálýho nekontrolovanýho výboje, ale už se musim vrátit. Bude brzo tma."

Další nahrávka je opět jen směsice ruchů a šumů. Toptygin zřejmě spustil nahrávání nechtěně. Pokračujeme dál.

"No konečně. Krám jeden. No...D plus čtrnáct, ty vole.

Právě mě na výpravě ven přepadla liška. Nekecám. Než sem se nadál, měl sem ji na sobě, ale vytáhl sem pistoli a...prásk. Nemám pochyby o tom, že za tu její agresivitu můžou naše pokusy. Prozkoumám jí v laboratoři synapse. Podívám se i do snímků tkáně z pokusnejch subjektů. Pokud se to bude shodovat, řeknu to profesorovi. To sme si na sebe teda těma našima hrátkama s mikrovlnama upletli bič. Taky tu ty SPECNAZ mohli nechat o chvíli dýl. I když, pravda, bylo domluvený, že tu budou jen na testování. A my do měsíce zmizíme taky... 
Taky se řešil ten včerejší průšvih s anténou. Oficiální verze je, že do strojovny prej vlítl pták a způsobil zkrat na hlavním vedení. To vedlo k tomu, že se aparát začal opravdu nekontrolovaně samovolně nabíjet. Podle profesora by se nic nemělo stát. K vystřelení impulzu mikrovln by se muselo stisknout několik tlačítek ve velíně, ale i tak je to podle jeho slov alarmující situace. A to ani nemá tušení, jaký kejkle tam elektrikáři při zapojování v tom stresu dělali. Stát se může cokoli. Podle mě tam ani žádnej pták lítat nemusel. Ke zkratu mohlo dojít tak jak tak. Odstavit aparát se dá jen na profesorův příkaz. Ten ho nedá bez vážnýho důvodu. A svěřit se mu, že tam ty kabely sou natahaný tak amatérsky jak v partyzánský vysílaččce, to si nikdo netrouhne. Takže sedíme na soudku s prachem. Bůh s náma. Jak já už se těšim odsud. Snad mě v Moskvě aspoň přestanou pronásledovat ty noční můry." 

"Já se tady zbláznim. Sou čtyři ráno a já vim, že už dneska neusnu. Kolem základny vyjou psi a ještě něco dalšího, co neumim rozeznat. Vydává to ale hrozný zvuky. Jako když se mrouskaj kočky a do toho hejká osel. Děsnej zvuk. Běhá nám z něj mráz po zádech. Záda mě dneska zas bolej jak čert, ale asi to nemá co dělat s pokusem. Ten probíhá dobře. Cejtim se díky tomu tak nějak silnějc, houževnatějc. Nebo mě začíná přepadat letargie? Těžko říct. Půjdu se podívat do laboratoře, jak se daří tý myši. Snad líp než mě, k čertu."

"D plus šestnáct. Právě sem objevil stopy. Sou divný. Snad to je na fotkách dobře vidět. Buď tu běhá prase s hodně divným kopytem, nebo hodně velkej a těžkej bernadrýn se dvěma prstama na předních nohách. Tohle fakt nepobírám. Je to ten tvor, co vydává ty děsivý kvílivý zvuky? Nejspíš jo. Jak je nebezpečnej a jak se proti němu dá bránit? Mám z toho čimdál horší pocit. Už chci jet z tohohle pekla domů. Zbejvaj ale ještě skoro dva tejdny. Do hajzlu!"

"D plus sedmnáct...Chcípla. Je tuhá. Nevim proč. Když někomu ukážu ty výsledky, bude tu vyléčenou myš chtít vidět. A já mu budu muset říct, že leží na hromadě se všema ostatníma mršinama z pokusů. Tohle mi fakt hlava nebere. Byl sem tak blízko. Sakra. Všechno bylo k ničemu. Záda přestaly bolet, místo toho teď příjemně hřejou. Stejně jako břicho od začátku pokusu. Hodnoty sou normální. Sem dost zvědavej, kam to povede dál. Připadám si tak nějak...jinak...líp..."

 "D plus osmnáct. Buď sem se dočista pomátl, nebo sem objevil něco úžasnýho. Dneska sem se důkladně prohlídl, abych zjistil, co se mnou přesně to Curieho dřevo dělá, a všiml sem si docela šokující věci. V oblasti břicha a zad, teda přesně v místech, kde permanentně pociťuju teplo, se mi zahojily všechny kožní vady, pigmentace se vyrovnala, jizva po operaci apendixu skoro zmizela, a co je nejvíc zjevný: začínaj mi vypadávat chlupy. Kůže je na omak zdravá, pružná, i když trochu necitlivá. Při nejlepší vůli si nedokážu představit biologickej proces, kterej k tomuhle všemu vede, ani jak ho vyvolaly účinky vzorku, co nosim na opasku, ale pokud to nebude mít vedlejší účinky, víte, co by to znamenalo? To by byla revoluce v dermatologii. Jako by to zrychlilo obnovu kožních buňek, umocnilo jejich počet, a utlumilo rozvoj už existujících kožních vad, který tak nový vrstvy rychle vznikající pokožky během pár dní překrejou. To vypadávání chlupů mi působí trochu obavy, v souvislosti s radiací to není zrovna dobrý znamení, ale znova a znova se přesvědčuju, že nadměrný dávce vystavenej nejsem. Už sem vyměnil i počítač a ukazuje pořád normální hodoty. To by bylo úžasný! Jakoby to opravovalo všechny tkáně v dosahu kolem čtyřiceti centimetrů. Možná i uvnitř těla. To je pro praktický využití nejen v estetický medicíně naprosto ideální! Du s tim hned za profesorem!"

"D plus devatenáct. Za chvíli vyrazíme na hon. Profesor byl výsledkama nadšenej, i když sem mu nalhal, že se projevujou na laboratorní myši, ne na mě samotným. Chtěl ji vidět, ale naštěstí sme to nějak zamluvili. Něco bych si vymyslel. Odvedl sem šikovně řeč tim, že sem zmínil, že ta zastřelená liška měla mozek stejně poškozenej jako zasažený zvířata z testů. Poslal mě se skupinkou kolegů na výpravu za nějakým vhodným pokusným subjektem. Chtělo by to něco většího než myš, ale menšího než pes. Pokud na pokusný zvíře bude mít dřevo v pouzdře z Jantaru stejný účinky a zvíře navíc přežije bez následků, bude to úžasný! Sem nadšenej. Snad se mi opravdu povede něco zázračnýho objevit a odjet odsud s pocitem, že sem...že sem snad aspoň trochu odčinil to, na čem tu mám podíl. Dnešek bude velkej!"

"Všechno je v hajzlu. Sakra, sakra, SAKRA! Tři lidi sou definitivně mrtvý. Zásah z takový blízkosti nemohli přežít. Anténa se při tý podělaný bouřce definitivně vymkla kontrole a vyslala dávku vln, kterejma sme to tady všechno už tak podělali. Bojim se pomyslet, kdo ze zbytku posádky byl v tu dobu vystavenej záření. Dyť jich půlka vyběhla ven, aby zajistili nádrže a stany proti větru! Nebyli nijak chráněný! To nemohli přežít bez úhony! Neměli sme sem nikdy lízt. Tohle je fakt hroznej průšvih. Chcípnem tu všichni a vrtulníky nás akorát odvezou v pytlích! Pokud nás vůbec najdou! Já tu nechci umřít! Musíme se někam schovat, musíme! Tady zůstat nemůžeme. Ale kam, ksakru?!"

Stáhnou se nám hrdla. Tušíme, že toto je začátek konce.
"Zbejvaj čtyři nahrávky...", poznamená Sergej pohřebně.
"A tu poslední sme už slyšeli..."

I na něm je poznat, že se poněkud zdráhá poslouchat dál. Ale zvědavost v tuto chvíli jde ruku v ruce s pudem sebezáchovy. Radši se o možném nebezpečí dozvědět z nahrávek, než rovnou na vlastní kůži.

"Tak do toho...", dodá si Sergej odvahy a přehraje předpředposlední záznam.

"To bude dobrý, Vasile! Slyšíš? Povídám, že to bude dobrý! To zvládneš! Už to nekrvácí! Ne, to není tvoje krev, to je Kosťova. Musel bejt hned za tebou, když ho to...cože? Vodu? Jo, jasně, tady máš, kámo. Ale šetři, jinou už nemáme...bolí tě ta noha? Jo, bylo to vysoko a ten žebřík je kluzkej. To zvládneš! To nejhorší máme za sebou! Tady sme v bezpečí. Počkáme tu do rána a pak se pokusíme dostat k základně, jo? I kdyby se aparát úplně zbláznil, nenabije se rychlejc než jednou za čtvrt hodiny. Cože? No...to máš pravdu... ty kondenzátory blbly už při testech... Ale víš co? Když to šlehne dřív, nebude to mít takovou sílu! Nic nám to neudělá! Slibuju! Dostanem se dovnitř a ostatní se o nás postaraj. Budeme oba v pořádku! Všichni budou v pořádku. Podívej se na mě! Slyšíš? Nechcípneme tady! Nikdo už nechcípne. Vážně! No...ty měli smůlu, ale na nás se bude smát štěstí! Opravdu! Až se ta bouřka přežene, bude to hned veselejší, uvidíš! A to montrum...to už nepotkáme, uteklo!"

To všechno ze sebe Toptygin jedním dechem přerývaně vysype a až potom začne lapat po vzduchu. Slyšíme, jak z plných plic dýchá a snaží se uklidnit sebe i svého společníka, kterého patrně napadla jakási nepopsatelná stvůra.
Dívám se na průvodce. Tak dlouho nás lakoval, že nám tu nebezpečí nehrozí, až jeden kostlivec vypadl ze skříně přímo mezi nás. A usvědčil průvodce ze lži. Nebezpečí hrozí. Vždycky hrozilo. Je všude kolem. A my jsme na jeho území. Bezpečí byl jen obchodní trik, abychom zaplatili a přišli sem jak ovečky na porážku.

"Tak dál, ty Potěmkine prašivej...", vybídnu Sergeje jjedovatě a přemýšlím, jestli ho probodnout nožem hned, nebo až po návratu ze Zóny. Jeho lež nám dost možná přinese smrt. Snad ta přitom bude aspoň spravedlivá a vezme si ho taky...

Sergej uhne pohledem a ťukne na poslední zprávu. Sotva dýcháme. Je to poslední hlasová nahrávka předtím, než se z jejího autora stalo zvíře.
Nebo už?...
Z průvodcova mobilu se začne linout dušené funění. Jako když se někdo po běhu o život ze všech sil snaží si ten život zachránit tím, že bude zcela potichu. Tělo, které chce žít, ale zároveň se nechce udusit. Je v tom těle ještě duše?
"Au...", slyšíme nakonec jasně artikulované slovo. Ještě má naději.
"Tohle nemůžu přežít. Je to hrozně rychlý...a obrovský... a já už nemám ani pistoli...
Utrhl sem si jí v průlezu, když ta věc... nějak se dostala dovnitř...urvala poklop...a najednou...
Povedlo se mi vylízt po žebříku a utýct...ta věc hrozně řvala...byl to přesně ten zvuk, co sme slyšeli...ze základny... zabila všechny...i Vasila...nestihl vylízt a...křičel tak hrozně...a mě si ta bestie taky najde....nás všechny...pokud vůbec ještě někdo zbyl...
Je tma...nevim, jak se dostat k základně...sem tady v chatce...ležim a celý tělo mě hřeje...a bolí...a...to bude dobrý...to zvládnu...to zvládnu..."
Hlas si stále pomaleji a potišeji opakuje, že to zvládne... Jako by se snažil si tu naději vsugerovat, ale přitom sám sebe přestával poslouchat...
Mezi slovy této mantry, opakované člověkem tváří v tvář smrti, je slyšet slábnoucí dýchání a hromy a déšť z neutuchající bouře.
A když to trvá téměř minutu, ozve se na záznamu jakoby z velké dálky zcela jiné zapraštění. Neznámé, ale velmi charakteristické. Jakobyste nahráli zaprskání elektřiny mezi tramvajovým pantografem a vedením a pustili ho velmi nahlas do reproduktorů. Mám dojem, že mi došlo, co to je. Sergej zkoprní a podívá se na nás s hrůzou ve tváři. Tím mou domněnku potvrzuje. On ten zvuk bezpečně poznal.
Hned po onom zvuku Toptygin vykřikne. Jestli překvapením nebo bolestí, to těžko soudit. A onen výkřik se plynule protáhne do táhlého, chrčivého sténání ve stejném rytmu, jako předchozí "To zvládnu, to zvládnu...". Z šeptání vyděšené lidské kořisti, která se nechce vzdát naděje na život, se stává nářek nebožáka, který už ji ztratil. Nářek slábne, zpomaluje se...a spolu s tempem a sílou se z něj vytrácí i to nejdůležitější - lidskost. 
Těsně předtím, než nahrávka skončí, už slyšíme zvířecí chroptění, které žádný člověk při smyslech nevydává. Z Valerije Toptygina, který přišel, učinil a zalitoval, se stal další přízrak v Zóně. Další ztracená duše.

A poslední nahrávka, pořízená den potom a obsahující už jen ony zlověstné skřeky, a nakonec i samo jeho chladné tělo, dávají tušit, že ztracená beznadějně a navždy...

Díváme se na sebe a nikomu se nechce promluvit. Částečně z piety, ale mnohem spíš ze strachu. A staženým hrdlem by stejně nikdo nevydal ani hlásku...
Zřejmě nejvíc skličujícím dojmem působí, že Toptygin zemřel, nebo alespoň přišel o rozum, za silné bouře. A silná bouře teď zuří i nad námi. Je to snad nějaký zvrhlý šprým osudu?

Průvodce si začne nepřítomně pohazovat s uzávěrem lahve, kterou vlastně od posledního mocného loku samým napětím nezavřel, aniž by se napil.

"Ten zvuk, to byl výboj tý antény, že jo?", zeptám se do ticha a ve vyschlém krku ta slova zabolí. Na odpověď ani nečekám.

Než by ale stejně jakákoli odpověď přišla, nahoře se zčistajasna vzedme vítr, nadzvedne poklop, převrátí ho a tvrdě s ním praští o beton, až panty zachrastí. Rázem na nás svítí denní světlo z otevřeného průlezu a nevíme, která bije. Vítr sfoukne nekrytou lampu. Dovnitř začne pršet a Sergej leknutím upustí uzávěr láhve, se kterým si pohrával v ruce. Ten se zakutálí do rohu, za rouru. 

Průvodce se z nás vzpamatuje první. Automaticky se nejdřív vydá za uzávěrem, ale při průchodu pod otevřeným poklopem si ujasní priority a radši začne chvatně stoupat po žebříku. Jeho úkol hbitě převezme Vlad a vydá se uzávěr hledat sám. Dojde pod průvodcovýma nohama k potrubí.

Těsně předtím, než Sergej zavře poklop, všimnu si, jak Vlad na místě zmrzne s pohledem upřeným za rouru. Vzápětí se ale místnost opět ponoří do temnoty. Poklop je dole.

"Doprdele...", slyšíme z naprosté tmy Vlada potichu zaklít. Vidět ho není, ale z jeho hlasu je cítit, jak se rozklepal strachy.
"Co je?", ozve se Sergej starostlivě, když z kapsy vyndá zapalovač a škrtne.
"Poďte se podívat...", vyzve nás paralyzovaný Vlad a ukáže bezduše na něco před sebou.
Sergej, stále zavěšený na žebříku dva metry nad zemí, se snaží vymyslet, jak víko protentokrát udržet na místě. Pod tíhou okolností však váhá jen na okamžik, pak ruku se zapalovačem provlékne za žebřík, urve volnou rukou od stropu kabel, vedoucí ke světlu, a omotá ho kolem rukojeti poklopu. Vzhledem k tomu, že elektřina tu nejspíš už dvacet let nefunguje, je tohle pro kabel pravdepodobně to nejpraktičtější využití.
Sergej seskočí dolů a spěchá k lampě. Rozsvítí ji, vysune trochu knot, aby byl plamen jasnější, a oba spěcháme k Vladovi, který se na nás beznadějně otáčí, jako by potřeboval zachránit. Oči má navrch hlavy a rukou stále ukazuje do rohu, aniž by si to nejspíš sám uvědomoval.
"Co tam máš?", přiblíží Sergej ruku s lampou k dotyčnému místu.
"To..."
"Ne, to nemůže bejt pravda..."