1.9. - Zapomenutá hrozba

To, co vidíme, způsobí další nápor na naši psychiku, který se dá sotva ustát. Všechno, co jsme během posledních pár minut slyšeli, tak do sebe zapadá způsobem, který znamená jednu dost vážnou věc. Minimálně jednu.

Vlezli jsme do toho podzemního prostoru v naději, že jsme tu chráněni před všemi nástrahami Zóny a nepřízní počasí. Vyslechli jsme zde znepokojivé svědectví o nepřemožitelné bestii, která zabila Toptyginovy kolegy. Při snaze před ní utéct a zachránit si život ten ubožák při překotném opouštění určitého podzemního prostoru vytrousil pistoli a ani ne půl hodiny nato přišel o rozum kvůli impulzu z Vypalovače mozku. A teď, když už máme zase srdce v krku a adrenalin na maximu, se ona ztracená pistole válí před námi, v prachu a špíně za zrezivělou trubkou naší zdánlivě bezpečné skrýše. To může znamenat jen jedno. Místnost, ve které ošetřil svého raněného kolegu a kde je pak oba překvapilo monstrum, byla ta samá. Bylo to tady. A ta potvora...

"A do hajzlu...", vytřeští oči Sergej, jako by si právě na něco vzpomněl.
"Co je?", syknu na něj šeptem. Jako by snad to, že se náhle začneme chovat potichu, mohlo přimět krvelačnou stvůru někde v naší blízkosti zapomenout, že tu čtvrt hodiny robíme kravál jako na večírku.

"Když sem sem přišel poprvý, ten poklop dolů byl otevřenej...",ukáže na poměrně robustní dvířka z třímilimetrového plechu v podlaze v protějším rohu místnosti. Na nich se v šeru matně leskne masivní visací zámek se západkou z téměř centimetrového drátu.
Ten pohled mě celkem uklidní.
"Tak ale zámek si tam dal pořádnej...", pochválím Sergeje. Podívá se na mě nejdřív překvapeně, pak tak nějak zhnuseně, jako bych plácal ty největší nesmysly.
"Ten už tam byl!", procedí skrz zuby tak nahlas, jak to šeptem jde.
to se zase podívám já na něj. Tak kdo tu plácá?
"Ten poklop byl otevřenej tak, že byl vyrvanej z pantů. Dvířka držely právě za ten zamčenej zámek. Dal sem je jen na místo..."
"O čem to sakra mluví?", zeptá se mě prozměnu Vlad podrážděně a než se nadějeme, sebere petrolejku a vydá se rozhodně k poklopu. Ona ráznost ho ale brzy opustí. Přesněji řečeno asi po dvou krocích. Pak zvolní, začne našlapovat co nejlehčeji a přitom se čímdál více snižuje do podřepu. Nakonec spočine u poklopu na jednom koleni a se zatajeným dechem si ho prohlíží. Doplížíme se k němu.
"No ty vole...", vypadne mi, když nestálý plamen osvítí dvířka dostatečně jasně. Panty, původně přivařené k pevnému rámu kolem otvoru v betonové podlaze, jsou zkroucené a zjevně násilím odtržené. A na dvířkách samotných...
"To mě poser..."
Na dvířkách je velká boule. Tlustý plech je prohnutý do takové míry, až několik spojů mezi ním a rámem dvířek povolilo...
"Něco do toho muselo zespoda narazit. Hroznou silou...", hodnotí Sergej.
"Něco...", zopakuju zasmušile.
"Chlapi?...", osloví nás Vlad prosebně. Zaraženě zase někam kouká.
Položil petrolejku na zem a prohlíží si v jejím světle podlahu. 
Spatříme to také. K zdeformovaným dvířkům vede série temných šmouh. Netrvá moc dlouho uhodnout, co jsou zač. A i kdyby byly nějaké pochyby, část otisku lidské ruky kousek opodál tyto pochyby zcela vyvrací.
"Musíme. Odsud. Vypadnout... Hned! Hned!!"
POcit bezpečí byla jen další iluze. Snažíme se opustit tuhle předsíň pekla v co největší tichosti, ale naše srdce sama o sobě dělají nejspíš takový hluk, že je to asi zbytečné. Petrolejka zůstává na místě, láhev vodky ponecháváme bez povšimnutí také. Jediné, k čemu se upíná náš zrak a mysl, je žebřík. Jen se odsud co nejrychleji dostat!
Vlad jde iniciativně první. Vyleze až nahoru a s jedovatým zaklením začne odmotávat drát, který tam instaloval průvodce ani ne před pěti minutami. Ten má mezitím poměrně dobrý nápad. Zajde do rohu pro pistoli. 
Kapky zuřivě bubnují do plechu těsně nad Vladovou hlavou. Vidina studeného deště a vichru na denním světle je ale mnohem příjemnější než skličující a zákeřné prostředí tady pod zemí. 
Stojíme s průvodcem pod žebříkem a nespouštíme zničený poklop ani na chvíli z očí. Vtom nás oba vyleká hluk a pohyb u našich nohou. Pohotově tím směrem kopnu. Nejlepší obrana je útok.
"Tak padáme", slyšíme zároveň nad sebou a když tím směrem pohlédneme, oslepí nás vzápětí světlo zvenku. Cesta do bezpečí je volná.
Kopnu pomstychtivě do drátu, jehož upuštěním z výšky nás Vlad tak vylekal, a uvědomím si, jak mám nervy na pochodu. 
Sergej začne stoupat po žebříku. S hrůzou si uvědomím, že přes hluk deště nemám šanci uslyšet hrozbu blížící se z hlubin pod námi. Zatnu jen zuby a modlím se, abych se já dostal na povrch dřív, než se cokoli dostane sem. Tak lez, člověče!
Všichni tři se ocitneme na volném prostranství. Bouře zuří opravdu silně. Nasadíme si kapuci našich vest. Jsou sice nemotorně těžké kvůli protiradiační ochraně, ale proti dešti ideální. I když nám lehce zužují zorné pole.
Sergej zaklopí víko, jakoby to snad byla nějaká ochrana proti monstru, které je rozbíjí hlavou, a všichni tři jako jeden muž vyběhneme podél teplovodu zpátky. Vlad první, za ním průvodce s tasenou pistolí, a nakonec já. Kolem chatky, po cestě, kolem jezírka, kam jsme ráno naházeli zdechliny psů, přes naše první tábořiště, k perimetru a konečně zapomenutou odvodňovací rourou pryč ze Zóny.
Upřímně mě zamrazí z dlouhého výčtu míst, kterými musíme projít, abychom se odsud dostali. A kolik se toho ještě může po cestě stát? Bůh s námi... 
Běžíme v dešti na jih, až nám bláto stříká pod nohama. Kapuca, už tak těžká, nám na hlavách po chvíli zvlhne a ještě ztěžkne, ale nedbáme na to. Hlavně nezastavovat a neohlížet se. 
Po ukrutně dlouhé chvíli před námi skrz sloupce vodních kapek spatříme dilatační zákrutu na teplovodu. Ksakru. Když jsme šli sem, zdálo se to mnohem blíž. A takových, mnohem vzdálenějších milníků budeme muset minout ještě tolik! V dešti, zimě, větru, po kluzké trávě, s možným nebezpečím v patách a bez jakéhokoli přístřeší. To bude vskutku běh života. Ale lepší života než o život...
V momentě, kdy Vlad proběhne kolem ohybu potrubí, mám dojem, že zaslechnu jakýsi šramot na druhé straně, za trubkou. Než ten vjem stihnu zpracovat, cosi vyskočí z úkrytu za zákrutou a srazí to právě probíhajícího Sergeje na zem. Běžící Vlad se vylekaně ohlédne, smekne a po kluzké trávě klouže snad tři metry, než se ramenem zastaví o betonový podstavec potrubí. Vykřikne. Překvapením. Bolestí. Strachem.
K čertu. Psi, radiace, kyselina, déšť, otrava, udušení, infarkt a kdoví, co dalšího. Ze všech nebezpečí, která nás tu mohla potkat, na tohle jsme zapomněli. Přitom to nás ohrožovalo jako první.
Musím ale s úlevou uznat, že tato hrozba je ze všech možností ta nejmilejší...
"Tak vás máme, parchanti! Doklady!", zahřímá na nás desátník v uniformě pravidelné ukrajinské armády, zatímco zpod roury vylezou tři další.
Teď se s námi budou dít různé věci, ale aspoň máme jistotu, že nezemřeme. Snad.