Údržbář 1

ÚDRŽBÁŘ / Sidney Seeker

 

kapitola první

HODNÝ

           

               Nahoře, kousek nad Zemí, kde už nad a pod neplatí, (Lidé by řekli, že na Nebesích, ale Lidé si pořád něco představují), dlelo cosi nehmotného, neviditelného, nepopsatelného… čemu pozemšťané, kdo ví proč, přisoudili mužskou podobu a pohlaví, a říkají Bůh. Bohovi to bylo jedno. Zvykl si.

               Boha Lidé, jak sami sebe pojmenovali, nezajímali. Nestaral se o ně už dlouho. Tenhle projekt byl jeho největším zklamáním. Několikrát se ho chystal vypnout, a jenom jediná, úplně pitomá a vlastně nedůležitá věc, mu v tom bránila. Něco, co nevěděl, a nedávalo mu to žádný smysl.

               Ve skutečnosti na tom příliš nezáleželo. Ale přece jenom mu vrtal v hlavě (ačkoliv to žádnou hlavu nemělo - ani hlavu, ani plnovous, ani nic podobného) ten zvláštní, jím neplánovaný a nepředvídaný jev. Bůh nevěděl, co to je – a to je něco, co se mu ještě nikdy nestalo.

               Na jiných planetách taky nešlo vždycky vše hladce, ale vždy všechno předvídal. Naplánoval, vyrobil, naprogramoval, nasadil… a tak se i dělo. Když se nedělo, vypnul to. Planet je neomezeně mnoho. Vesmír (nekonečný? - ach, hloupí Lidé!) je nekonečný pouze v tom, že poskytuje nekonečné možnosti pro pokusy, hraní, tvoření. Pro jednu Zemi Slunce nesvítí. Země se neosvědčila. Lidé zklamali.

               Všechno se dalo vědět, všechno naplánovat. Jenže se někde stala chyba. Což by bylo směšné, kdyby to nebylo pravdivé, protože Bůh chyby nedělá. Neumí to. Přesto se stala. Lidé jsou jiní, než mají být.

               Někteří, ne úplně všichni, někteří však i opakovaně, se občas vymaní z předepsaných pravidel, a zamilují se. Říkají tomu láska. V pobláznění neznámou drogou jsou schopni dokonce přičítat tenhle cit jemu. Jenže Bůh ví, že takhle to není. Země, a Lidstvo na ni dosazené, mají program jasný a přesný. Počítalo se úplně se vším, protože Bůh jinak nemůže, jinak to neumí. Než počítat se vším. Jenže tohle se nějak úplně posralo. Vypnout!

 

---

 

            Ivan nesl na rameni hliníkový žebřík. Na druhém mu visela brašna s nářadím. Ramena měl široká, v tomhle problém nebyl. Vlastně nebyl žádný konkrétní problém, jenom spousta malých a neskutečně otravných. Takových, které se postupně daly očekávat. A to byla ta potíž – postupně! Ne všechny najednou. Protože, když se to dělo takhle najednou, dalo se to shrnout jen v jedno – Svět je rozesraný ještě víc, než se kdy zdálo.

          Začalo to před pár lety. Občasné výpadky sítí. Nešlo telefonovat. Pak  zase nefungoval televizní přenos. Pak kleklo obojí, potom se to spravilo, a začalo blbnout něco jiného. Pomalu přestávalo fungovat vše, co se neslo vzduchem. Jako by byl nějak zkažený, nebo co. Dál jej bylo možno dýchat, dál voněl jarem a smrděl naftou, ale byl takový jiný. Neudržovaný.

          Začala se rozesírat elektronika. Ovládače všeho možného. Všechno, co nebylo cívka a relé. Všechno, do čeho nebylo vidět, a tak nějak se doufalo, že by to mělo fungovat. Najednou nic. Jako třeba teď elektronické předřadníky zářivek. V celém ústavu, každý den někde jinde.

          Ivan ještě nedošel k porouchanému stropnímu svítidlu, ještě ho ani neviděl, ještě pod něj nepostavil žebřík, a už by vsadil celou výplatu na vadný předřadník. Ne trubice, ne patice, ne vypínač, nic tak mechanického. Předřadník v hajzlu.

          Volala mu do dílny údržby ta hubená, z kanceláře sto devět. Musela mu volat starým pitomým telefonem, přes dráty. Že na chodbě nesvítí zářivka, a klienti neuvidí na číslo jejích dveří. 109.

          Mobily už zase nefungovaly. Když fungovaly, nebylo pořádně rozumět. Nebo bylo, ale někomu, komu jste rozhodně nevolali. To všechno tím vzduchem, myslel si znechuceně, když stavěl žebřík pod porouchané světlo.

          Otevřela dveře na chodbu, a málem ho shodila dolů, nejmíň ze dvou metrů.

          „Do prdele, bacha!“ zavrčel.

          „Vy už jste tady? Promiňte. Neviděla jsem vás. Je tu skoro tma…“

          „Proto jsem přišel,“ zavrčel o dost mileji. „Promiňte vy, tu prdel. Lekl jsem se.“

          Zapnul čelovku, a v bledém světle si prohlížel zářivkovou trubici. Otáčel s ní v paticích. Zkontroloval konce, jestli nejsou dočerna vypálené. Jasně, že ne, pomyslel si. Ani nevytahoval zkoušečku. Předřadník.

          Odpojil ho, pod proudem zajiskřil.

          „Vy to máte zapnuté!“ vyhrkla.

          „Jasně, jinak bych nic nezjistil,“ řekl, trochu víc frajersky, než by se hodilo. Kdyby uměl mluvit s holkami, řekl by jí něco úplně jiného. Že jí to sluší, s tím hnědým ohonem dlouhých vlasů, úzkými brýlemi bez obruby, v bílých kalhotách a halence. Že mu nevadí, že je starší, než on. Že mu nevadí, že je neplodná. Jenže neřekl. Bylo mu přes třicet, a nikdy nic takového ještě žádné ženě neřekl. Moc často se s normálními holkami nestýkal. A kurvy, kurvy o nějaké řečičky nestály.

          Přicvakl do držáčku nový předřadník, a vzal konce drátů do izolovaných kleští. První připojil bez potíží, druhý s mírným prsknutím. Zářivka se rozsvítila. Málem mu vypálila oči. Sklopil pohled dolů, na její hladké čelo a pěšinku ve vlasech. Po celou dobu, co pracoval, se na něj dívala.

          „Děkuji,“ řekla tiše, když byl zase u ní. „Jste hodný…“

          Hodný?, polekal se v duchu. Odkdy se údržbářovi říká, že je hodný? Chtěl se hned sbalit a odejít, ale nemohl. Pořád stála na chodbě, a otevřené dveře mu bránily složit žebřík.

          „S dovolením?“ Podíval se za ní, jak odchází, a zavírá za sebou. Podíval se tak, aby si nevšimla, že se dívá. Jasně, že si všimla, bylo to vidět nejmíň z Ameriky. Zasakroval, a vrátil se do dílny.

 

---

 

            Tohle bylo ono. Ta věc, které Bůh nerozuměl. To, co si ti dva neřekli, ale co mezi nimi bylo. Něco.

               Asi nebyl dobrý nápad osadit planetu půlkami bytostí, které se pro rozmnožování musí samy hledat a párovat. Udělal to poprvé. Už to nebude opakovat. Až vypne Zemi, zapomene na to. Vypínání už začalo.

               Vše, čím osídlil Zemi, nejdřív rozpůlil, a vložil do toho silný gen přitažlivosti. Věděl, že se budou hledat. Věděl, že se budou rvát, samci o samičky, a obráceně. V tom to asi bylo – všude jinde stvořil bytosti, a ty se chovali podle předpokladů. Zemi, (když už tomu tak říkají), osídlil necelými bytostmi. Dovolil jim tvořit. Hrát si na Bohy. Využili toho beze zbytku.

               Počítal s tím, že ne všichni se budou chovat stejně. Nevadilo mu, že se občas párují dva samci, dvě samice. Že někteří sperma poživačně hltají, místo aby ho použili k rozmnožování. Že na sebe ženy připouští psy a osly, a muži obcují s kozami. To všechno se dalo předvídat. To všechno se dělo mezi všemi zvířaty. Vložil jim do kódu velkou poživačnost. Čemu nerozuměl, byla láska. Jako třeba teď.

               Není to tak, že by Lidi hlídal, šmíroval. Jednou z jeho podstat je, že ví všechno. Že je u všeho, že je všude. Třeba i na chodbě pod nefunkční zářivkou. Tenhle samec ji chtěl, a ona chtěla jeho. Podle jasně daných zákonitostí se už dávno měli spářit. I když ona potomky mít nemůže, to Bůh věděl. Pokusy oplodnit ji Úřadem pro udržitelnost lidstva byly neúspěšné.

               I samec to věděl. Přesto ji chtěl, což nedávalo žádný smysl. Že ji chtěl, když nemohla mít mláďata. Pokud ho ovládal jenom chtíč, proč si ji nevzal?  Byl o tolik silnější… Ona by se nebránila. Naučila se nebránit silným chlapům. A – ta velmi znepokojivá věc – ona by ho chtěla taky. Divné. Už dlouho nic od života nechtěla.

 

---

 

          Luiza otevřela služební záznamy zaměstnanců. Ivan Lang, údržbář. Svobodný, 33 let, zaměstnaný v Úřadě od roku 2064. Netrestaný. Pravidelný dárce spermatu. Zdravý.

          Otevřela služební záznamy, a zadívala se na fotku. V poslední době to dělala často. Byl tak… jiný? zvláštní? Fotka byla ošklivá, rastrovaná, vypadal na ní jako dřevorubec, i když vlastně nikdy žádného opravdového dřevorubce neviděla. Vypadal jako… chlap! Takže nic pro ni. Vlastně obráceně, ona je nic pro něj. A zase ten mráz v podbřišku – neplodná… Musel to vědět, věděl to každý. Třikrát ji z Úřadu vyzvali k nástupu k oplodnění. Ale sperma se nikdy neujalo. Ani matka, ani vědecká kariéra. Nuda v kanceláři Osobního oddělení. Buď v ní umře stářím, nebo steskem po nenarozeném dítěti vyskočí z okna. Neudělala nic. Nevěděla, co bude horší.

          Jen na malou, kraťoučkou chvíli ledový rampouch v jejím břiše povolil. To když si všimla, že je z ní nervózní. Že se mu v kalhotách topoří penis, když na něj ze spodu vzhlížela. Asi myslel na nějakou kurvu… Protože ona, a tím si byla naprosto jistá, ona by nedokázala vzrušit nikoho. No, ale odejít nemohla, dokud nedokončil práci. To teplo v břiše bylo příjemné.

          Řekla mu: hodný? Co ji to napadlo? Fakt originální – hodný! Může být vůbec tak velký a silný chlap hodný? Protože ten poslední, se kterým nějakou dobu žila, hodný nebyl. Když to na něj přišlo, nebyl hodný tak moc, že v mučivých snech ještě občas brečela, a budila se na mokrém polštáři. Naštěstí odešel, když zjistil, že se ji nepodaří zapustit. Pro něj, i pro Svět ztratila cenu. Byla neplodná.

          Údržbář to určitě ví. Ale stejně se po ní díval. A topořil. Ivan Lang. Rusko – německé jméno. Jednou se ho na to zeptá, slíbila si. Hned se té troufalosti vylekala.

 

---   

 

          Řekla: hodný? A všimla si, jak po ní čumím… Do prdele, aby si tak všimla… Tak jo, postavil se mu, ale jenom trochu. To proto, jak se na něj dívala. Žádná se na něj takhle nedívala. Zvláště ne tehdy, když stál na žebříku, a vrtal se v pitomé zářivce. Dnes, v odběrové místnosti, až ho zasune do robotky, a vydělá si 15 Euro, bude zase myslet jen na ni.

          „Předřadník?“ zeptal se Dědek, aniž by ho zajímala odpověď. Tak mu neodpověděl. „Kocoure, vyrážíš odpoledne ošukat mašinu? Je středa, ne? Je dneska středa, že jo?“

          „Jo. Je středa,“ potvrdil. „Jdu.“

          „Nechat se vykouřit od robota, a ještě za to dostat prachy… Já být mladší, jdu taky.“

          „Nemáš co nabídnout,“ připomněl mu. Pravidelné středeční kecy. Lámání pracovního týdne.

          „Náhodou! Občas, když se vzbudím dřív, a než se dojdu vyčurat…“ Dědek se vrtal v plošném spoji nějakého nefunkčního zařízení. Pájku měl nahřátou, brýle na dálku posunuté na čele, od kondenzátoru se kouřilo, voněl líh a kalafuna. „Třeba zrovna dneska…“

          „Nech toho. Jsi nechutný dědek.“¨

          Ivan odhodil vadný předřadník do bedny s elektronickým šrotem. Bedna přetékala. Kurvilo se úplně všechno.

          „Byla tam?“ Dědek poklepal na připájený kondenzátor. Odložil pájku, a připojil přístroj k baterii. Zmáčkl tlačítko. Kondenzátor zbělal, nafoukl se, a explodoval. „Kurva!“

          „Že se na to nevysereš. Tady nic nefunguje, a fungovat nebude. Kdo?“

          „Kdo asi. Ivánku, tak s tím něco udělej, ne? Třeba čeká…“

          „Třeba tě plesknu po hubě,“ odsekl. Bože můj, třeba fakt čeká, a já jsem největší debil na světě…