Poté

Nad přímo monstrózním sídlištěm se přehnal černý mrak. Pak se začalo smrákat. Teoreticky vzato by člověk vůbec nepoznal rozdíl mezi ,,teď“ a ,,předtím“ , nebýt elektrických lamp, které se v důsledku tohoto typu smrákání rozsvítily. Světlo z nich sic nebylo nějak utěšující, nicméně, obyvatelé této planety si pravděpodobně již zvykli. Všude, kam oko dohlédlo - což nikdy nebylo moc daleko kvůli téměř permanentní mlze - se totiž povalovaly cáry temnoty jako zrovna teď vy; pravděpodobně někde na gauči, v posteli, ve vlaku, autobuse či tramvaji, letadle, raketě, raketoplánu nebo na běžícím páse, na kterém jsme my smrtelníci nevyhnutelně všichni, i když povalovat se na něm při ohledu na jeho funkci asi nejde moc dlouho. Možná právě ležíte na rozkvetlé louce pod modrým nebem, což musí být více než vyhovující a čtete tyto řádky. Obyvatelé planety v nyní popisovaném časovém úseku něco jako “rozkvetlou louku pod modrým nebem” neznají.

Tito tvorové v nyní popisovaném časovém úseku znají pouze ony cáry temnoty, zlověstně se valící z vysokých komínů. Snad už jen ze setrvačnosti, jelikož už nezbyl nikdo, kdo by je krmil. Z továren se totiž dřív bez přestávky kouřilo a žádná z nich na svém výrazu nedala znát, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Bývaly totiž doby, kdy továrny spokojeně chroustaly palivo po celé planetě a vypouštěly do ovzduší látky nepotřebné pro svá těla, i přesto, že jim ovzduší hlasitě nadávalo, tento proces s velkým nadšením opakovaly, protože to po nich tehdejší obyvatelé chtěli.

V důsledku tohoto počínání se za nějaký čas stalo, že se ovzduší urazilo a jednoduše přestalo existovat. To se nesetkalo s úspěchem u živitelů továren. Doslova to nepřežili, přestali krmit komíny a ty poté slíbily ovzduší, že přestanou kouřit, že už budou vypouštět jen a pouze neškodné cáry temnoty jako připomínku své někdejší funkce. Naštěstí ovzduší tuto zprávu nadšeně přijalo a po chvilce (což je dost relativní pojem) se na planetu vrátilo. Osobně si myslím, že to bylo spíš z toho důvodu, že v prostoru pro neexistující věci bylo zase šikanováno člověkem, který se tam velice záhy přesunul také, s čímž ovzduší vůbec nepočítalo. Díky tomu, že se ovzduší na planetu vrátilo hned jak to bylo možné, neuhynulo moc organismů. Aspoň těch, co na pár let dokázaly zadržet dech.

Samotné továrny od sídliště dělilo jen neúrodné pole. Na straně obytných bloků, které zdánlivě nikdo neobýval stálo dětské hřiště. Byly tam děti…
… Ale to už je dávno. Houpačka smutně přepadla na svou druhou stranu aby nezapomněla, že je houpačkou. Obvykle ještě zaštěkal pes, kdyby nějaký žil, naštěstí však elektrická lampa duchapřítomně zaštěkala místo něj. To probudilo z hluboké letargie odpadkový koš stojící u branky dětského hřiště, branka zavrzala.

Co mi to jen připomíná, pomyslel si odpadkový koš a zamračil se, jak si usilovně snažil vybavit dávný sluchový vjem.
,,Co se tak mračíte, příteli?” zeptala se znenadání branka dětského hřiště a porušila tak opravdu dlouho (což je dost relativní pojem) trvající ticho.
Odpadkový koš se polekaně začal rozhlížet kolem sebe a pak se zarazil. Už je to dávno, co s někým naposled konverzoval.
,,Ale... Ale nic. Já jen.. ee.. nějak jsem se zamyslel, totiž...” zakoktal se.
,,Také jste pocítil to podivné déjà vu?”
,,Eh, totiž... Ano. Co jen mi to připomnělo?”
Branka zrovna otvírala klíčovou dírku, aby vyslovila svoji domněnku o původu zvuku, jehož nedávno byli svědky, ale v tom ji přerušila elektrická lampa.
,,Musíte tu dělat takový rámus? Snažila jsem se spát!”
,,To my také!” obořila se na ní branka dětského hřiště, vědoma si skutečnosti, že producentem onoho povědomého zvuku byla právě elektrická lampa, která o tom zřejmě neměla ani tušení. Poznala ji totiž po hlase. ,,A mimochodem, jak máme poznat, že spíte, když svítíte, pravděpodobně v důsledku nastávajícího smrákání?”
,,Ach ano, promiňte!” zvolala elektrická lampa a jakmile zhasla, následovaly ji všechny elektrické lampy v dohledu, takže nastala mnohem obtížnější tma, než doposud. ,,Je to matoucí. Já totiž nesvítila reálně. Jsem lampa elektrická, poháněná elektrickou energií, kterou pro mě již dávno nikdo nevyrábí, čili svítit nemohu.” vysvětlila.
Její svit byl totiž pouze iluze, který měl posloužit autorovi k navození atmosféry v úvodu příběhu. Ona scenérie se blbě popisuje, když na ní není vidět a poblikávající lampy jsou v zašlé industriální krajině nikoho skvělým estetickým prvkem.