Fallout Bohemia Kapitola 9 - Střípky Minulosti III

Tlačítko na zavření a otevření dveří nemělo žádný efekt, gilotina pořád nepravidelně dopadala na kovový špalek. Pokaždé mně z toho nárazu zadrnčely zuby. Nedalo se jinak, skrz dveře se budu muset proplazit.

Nechtělo se mi riskovat popáleniny, tak jsem se dal do průzkumu zasedačky. Zvukovou kulisu mi místo řvaní strážbotů dělaly třískající dveře.

Před dvěma sty lety to musela být s citem zařízená místnost, po obvodu byly skříně (všechny prázdné) u stolu byly pod deskou zásuvky – na každého zaměstnance jedna. Bohužel, všechny zamčené.

Po otevření prvních čtyř se na mě usmálo štěstí láhev whisky a injekční stříkačka s něčím, co Pip boy identifikoval jako Kladivo. Nevěděl jsem, co to je, ale o whisky jsem už slyšel od starousedlíku v Bunkru.

Bylo to milionkrát lepší, než všechno, co jsem dosud ochutnal. Bylo mi jedno, že piju dvě stě let starou kořalku, kterou někdo patrně už pil přede mnou. Oproti tomu zoufalství, za které se považovaly alkoholické nápoje doma, tohle bylo jak nebeská mana.

O pár hltů té lahodné tekutiny později mě nic nebolelo a bylo mi krásně příjemně. I ten chlad se vytratil. S velkým přemáháním jsem ji dal do baťohu. Naproti tomu tam Kladivo zahučelo jen tak mimochodem. V dalších zásuvkách, byly jen kancelářské potřeby a tím se veškeré moje možnosti na průzkum vyčerpaly. Bylo čas zkusit, jak moc je moje kombinéza žáruvzdorná.

Těch osm centimetru, přes které jsem se musel plazit, bylo nejdelších osm centimetrů, přes které jsem se kdy musel dostat. Seshora s pekelným skřípáním následovaným ohlušujícím nárazem dopadaly zblázněné dveře. Při každé ráně jsem cítil, jak se mi otřásly všechny kosti v těle.

Jak idiot jsem ztuhnul, když se spodní část po jednom opravdu silném úderu o kousíček zasunula do podlahy. Třeštil jsem na ten kus železa oči a nebyl schopen pohybu. Další úder a ze spodních dveří zas kousek zmizel.

A ještě jeden. Rádoby svary v podlaze a po bocích popraskaly.

Plíce a žaludek mi sevřela ledová ruka, v hlavě jsem měl až na jednu myšlenku prázdno. Že vážně umřu tak, jak jsem se bál - přeseknutý vejpůl dveřmi.

Před očima mi tancovaly jiskřičky. Jedna z nich mi se syčením přistála na holém krku.

Trhnul jsem s sebou a to mě dostalo z otupělosti. Jak šílenec jsem se plazil vpřed, ostré hrany ztuhlého kovu mi páraly kombinézu, kde to šlo, ale to mi bylo jedno. Hlavně pryč, pryč odsud!

Sotva jsem vytáhnul nohu, spodní část to vzdala a s unaveným syčením zajela do podlahy. To její protějšek se pro změnu rozjel naplno.

Po dopadu se podlaha otřásla a mně bolestivě scvakly zuby. Měly tam být pojistky, které přesně tomuhle mají zabránit. Měly… Horní dveře na své cestě dolů vyrvaly všechnu elektroniku pro jejich ovládání, kabely a obvody visely z futer jak obnažené vnitřnosti.

Po tom randálu bylo ticho v chodbě uklidňující. Zády opřený o pevnou zeď (zeď, která se mě nesnažila zabít), jsem si dal další lok whisky a vzápětí ještě jeden.

Na patře kromě zasedačky byla také kuchyňka, ale hlavně, zbrojnice!

Tak rychle jak to jen šlo, jsem se přiřítil před pancéřovaná vrata, se kterými by si nezadala ta vstupní z Bunkru. Terminál vedle nich poslušně naběhnul a bez nutnosti hesla mi nabízel možnost dveře odemknout.

„Jo, jo, jo, jo!“ třásl jsem se nedočkavostí, když se vrata začala otevírat. Zářivky se rozsvítily samy a osvětlily širokou místnost se spoustou regálů, polic, skříní a stojanů a… všechny prázdné. Skoro jsem zavyl zklamáním.

Zhruba uprostřed zbrojnice byla černá hromada spečené hmoty a nad ní ohořelý strop. Po bližším průzkumu jsem identifikoval pár bizarně roztavených součástek a nábojnic. Zbytek byl jeden velký škvarek. Rozzuřeně jsem do něj kopnul, ale kromě následné bolesti prstů u nohy to žádný účinek nemělo.

„Kurva!“ ulevil jsem si a belhal se ven z toho, co mohla být učiněná pokladnice. Už před dvěma sty lety mi někdo evidentně nepřál.

Z kuchyňky by měla radost Jana. V ledničce (po dvě stě letech stále funkční) byly dvě láhve obyčejné vychlazené Nukafoly a jedna třešňová s nápisem: „Zažijte explozi chuti! Malá dávka radiace, která Vás nakopne!“ Na etiketě byla kreslená postavička, které z pusy stoupal atomový hřib. I přesto měla zdvižený palec.

Lidi byli skutečně šílení, když vymysleli tuhle blbost, a ještě šílenější byli ti, co si ji kupovali a pili.

Smutné bylo, že v kuchyňce jsem nalezl větší poklad, než ve zbrojnici. Patnáct víček, zmíněné láhve choré mysli a čtyři tyčinky Atomek. Ty měly jednobarevný červený obal a jako logo ‚atom chuti‘, což byl v podstatě atom vodíku, akorát na jádro z karamelu odkapávala z elektronu čokoláda. Možná to vypadalo nevinně, ale měl jsem podezření, že i v nich je navíc přibalena porce radioaktivity.

Po obou stranách chodby stály ve svých kapslích nehybní strážboti. Vypadali značně neohrabaně, ale ten plazmový vrhač na rameni, je činil obzvlášť nebezpečnými. Ten silný pancíř byl taky nepříjemné překvapení.

Bohužel, byli kryti silným sklem, které se jevilo poněkud neprůstřelně. Nikde v okolí nebyl jediný terminál, kterým bych kapsle otevřel a zkusil si vypůjčit jednu nebo dvě věci.

Předtím, než jsem se přiblížil ke schodům, jsem si pozorně prohlédl chodbu, možná jsem měl identifikační kartu, ale proč zbytečně riskovat. Byl tam ještě jeden pár laserových závor, a stejně tak jako ten předchozí, o který jsem zavadil, i tenhle byl zapuštěný ve zdi. Prozradily ho jen malé díry, a kdybych nevěděl, co hledám, asi bych je neviděl.

Dveře do třetího patra byly otevřené dokořán, mohutné ocelové závory na druhé straně nevyužitě trčely ke stropu. Nevstoupil jsem do chodby, ale do prostorné místnosti, lampa odhalila jen nejbližší okolí. Na druhé straně se rozzářily dvě červené tečky.

„IDENDFIKUJTE SE!“ zahromoval tank, co se skřípěním vyjel proti mně. Byla to skutečná obluda. Měl přibližně tři čtvrtě metru na šířku a metr a půl na délku. Všechnu moji pozornost ale poutal zhruba dvacetimilimetrový kanón, který mu trčel z čočkovité věže. Měl na moje soustředění vpravdě hypnotizující účinky.

„Jdu na poradu?“ zamával jsem před sebou kartou a modlil se k jakémukoliv bohovi, který byl ochoten poslouchat.

Trvalo to strašlivě dlouho, ale nakonec se ta hlaveň přeci jen otočila směrem ode mě. Oddechnul jsem si tak, jako nikdy v životě předtím.

„MŮŽETE POKRAČOVAT, PANNÍ TICHÁ,“ zaburácel robotický hlas a pevnost na pásech s vrzáním vyrazila pryč. Nikdy jsem si nemyslel, že budu rád, když mě budou považovat za ženskou…

Robot skutečně vypadal jako zmenšenina tanku pro domácí využití, jediná odlišnost byla masivní hlava (téměř lidská) co trčela z věže. Stroj působil dojmem, že vám nejen umožní vyhrát válku se sousedem ale i s okolní vesnicí. Městem. Jakmile zaparkoval a vypnul se, já se vydal k opatrnému průzkumu. Kromě kanónu měl na věži rameno s minigunem a na levé straně věže ještě takovou krabici. Raketnice. A podle počtu otvorů alespoň třicet raket. Bůh ví, kolik dalších zbraní měl skrytých pod pancířem.

Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ho zkusil hacknout, ale představa, že by se mi to nepovedlo a já se znovu musel koukat do hlavně toho kanónu, mi moc dobře nedělala.

Místnost pravděpodobně sloužila jako recepce, přímo naproti dveřím a za robotem stál stůl do U a na něm terminál. Nalevo i napravo za stolem byly otevřené dveře. Po obvodu místnosti stála křesla, tvářící se mnohem pohodlněji než ta dole v hale. Byly tu i dveře vedoucí na toalety. Chvilku jsem přemýšlel, co prozkoumat jako první, ale ze zkušeností jsem zvolil cestu nejmenšího odporu.

Někoho napadlo, že návštěvy a šéfové nebudou používat stejné toalety jako zaměstnanci o patro níž. Podle toho je i vybavil, velké lustry místo obyčejných zářivek, kohoutky z chromované oceli na podlaze vysoký koberec. Když se o to někdo staral, muselo to působit opravdu luxusně. Dlouhé roky bez údržby si ale vybraly svou daň. Několik lustrů spadlo a střepy se nebezpečně leskly ve vláknech koberce. Z ručníků, na kterých byl ještě patrný monogram, se staly zašlé hadry. Všechno pokrývala vrstva prachu a drolící se omítky.

Vrchnost si asi ráda chvilku na toaletě protáhla, v každé kabince (značně prostorných) byla malá krabička s občerstvením, které ale mělo už značně dlouho po době trvanlivosti. K mému zklamání, ale žádné stimpaky či Med-X k nalezení nebyli. Alespoň, že tu zůstal vědecký časopis „Šokující odhalení“. Baťoh se mi začínal utěšeně plnit. Kristýnin baťoh. Hm.

Na stolkách a křeslech v recepci jsem taky nenarazil na nic zajímavého. Skleněné popelníky, dávno vyhaslé nedopalky, sem tam nějaký prázdný kufr. A samozřejmě, hlavní cena, terminál.

Byl jsem trochu (dost) zklamaný, když jsem zjistil, že není ani zaheslovaný. A ještě víc, že je úplně prázdný. Ne, že by složky někdo vymazal. Tenhle běžel v továrním nastavení, jediný údaj, který z něj bylo možné vyčíst, byl název firmy, které patřil, Česká Pošta. Nic víc.

Rozmrzele jsem se podíval do levé potemnělé chodby. Na zemi byl asi ten samý koberec, co na záchodech, opět vydatně zahuštěný popadanou omítkou; původní barva už nebyla ani k poznání. Na stěnách viselo několik zarámovaných obrazů. I přes tlustou vrstvu prachu se přeci jen daly rozeznat různé skalní a přírodní útvary včetně hor. Na žádném z nich nebyl popisek, o jakou lokalitu se jedná.

Přibližně v jedné třetině chodby byly po levé straně jedny dveře a několik metrů za nimi po pravé straně druhé. Oboje byly dobře známé zasouvací dveře z Bunkru a obě dvě zavřené. Vešel jsem do těch bližších.

Uvnitř místnosti panovala tma, kterou Pip Boy dokázal stěží rozehnat. Vypínač klapnul a zářivky se se bzučením rozběhly.

Za dveřmi byla místnost přibližně stejně velká jako zasedačka o patro níž. Tahle ale byla zařízena jen pro dvě osoby. Na levém i pravém konci se rozpínaly robustní stoly a na nich hřadovaly terminály. Za nimi se jako hory zvedaly skříně, které někdo projektoval spíše pro obry a ne pro lidi. Po obvodu se pak táhlo nižší pohoří kartoték, nad kterými visely obrazy opět s přírodní tématikou.

Pro mě ale jasnou dominantou místnosti bylo dvojče kulomet nehybně trčící mezi zářivkami. Dlouhou chvíli jsem na něj úplně ztuhlý zíral, než mi došlo, že se o něj už někdo v minulosti musel postarat. Na několika místech byly hlavně natavené a na jednom místě dvojčeti chyběl kus pancíře, ze kterého visely spálené dráty. Opět se mi rozběhlo srdce. Pod dvojčetem v koberci se matně leskla hromada vystřílených nábojnic. Zkusmo jsem zavřel dveře a podíval se na ně z téhle strany. Byly až nezdravě důlkované.

Pojala mě neblahá předtucha, že terminály na tom budou podobně, jako ten na recepci.

K mému nesmírnému údivu se terminál dožadoval hesla. Zaplála ve mně jiskřička naděje tak malá, že jsem se neodvážil dýchat, abych ji neuhasil.

Po půl hodině jsem litoval, že ten terminál někdo nerozmlátil na kusy. Heslo o devíti znacích a obrazovka plná možností byla spíše zábava na dlouhá zimní odpoledne, než na rychlou průzkumnou akci.

Stejně jsem to do toho pustil.

Tipování hesla v přízemí se mi nevyplatilo a tak jsem raději neriskoval. Po dvaceti neúspěšných pokusech, kdy jsem po každém odmítavém pípnutí řval na obrazovku, se mi to nakonec povedlo. Heslo bylo Loajalita.

Flaška whisky naštěstí byla ještě pořád navrchu a tak jsem si za odměnu dal jednoho panáka.

Seděl jsem na pohodlný židli, upíjel whisky a cítil se náramně. Naproti mně přátelsky poblikávala obrazovka a její tajemství byla na dosah ruky.

Oběžníky, údaje o zásilkách, provozní činnosti, korespondence…

Dál jsem ani nečetl a ihned vybral korespondenci. Malinko mě píchlo svědomí, přeci jen, hrabat se někomu v poště i po dvě stě letech není zrovna vybrané společenské chování.

Majitel počítače byl inženýr Pelášil a ve složce mu zůstaly jen tři odeslané dopisy a jeden přijatý. Podle data byl první jeden z odeslaných, tak jsem se do něj pustil.

***

Od: Pelášil Josef

Komu: Tuplák Jaroslav

Předmět: Bezpečnost – status

Vážený pane Tupláku,           

Důrazně se chci ohradit proti všem nařčením o úniku informací. Od té doby, co jsem nastoupil na místo vedoucího bezpečnosti Táborské pobočky, se zde situace prudce zlepšila. Od společnosti Křižík jsme odkoupili pět modifikovaných strážbotů a dva behemoty včetně veškerého příslušenství. Kromě těchto robotů jsou v chodbách nainstalovány automatické strážní zbraně. V době, kdy jsou aktivní, každá osoba bez autorizační karty, bude důrazně požádána o opuštění objektu. Pouze já znám kódy k deaktivaci robotů a automatických zbraní. Všude jsou důmyslně umístěné kamery, které monitorují veškerý provoz, nemůže se stát, že by někdo přišel nepozorován.

Sami zaměstnanci prošli výcvikem se střelnými zbraněmi a granáty a v případě ohrožení se odemkne i plně vybavená zbrojnice.

Jak vidíte, jsme dokonale připraveni na všechna nebezpečí a to jak vnitřní tak vnější. Zprávy o úniku informací jsou pouhé pomluvy.

S pozdravem,

Ing. Pelášil

***

Teď už jsem věděl, komu mám poděkovat za tenhle náročný výstup. Prý důsledně požádáni, jasně, pokud považoval salvu laserů a koule plazmy za žádost, tak pak ano. Navíc, pět strážbotů a dva behemoty? Při vzpomínce na ten tank vepředu mi zamrazilo. Pokud nehlídali venku, tak tady někdo slušně kecal. Alespoň jsem doufal.

Vybral jsem si další odeslaný e-mail a dal se do něj.

***

Od: Pelášil Josef

Komu: Žába Filip

Předmět: Vyšetřování

Pane Žábo,

platím Vás víc než dostatečně a dosud jste neposkytnul žádné, opakuji žádné podklady pro to, kdo by mohl být oním špiónem, který odsud vynáší informace.

Hlášení o možných únicích přibývají a mně dochází trpělivost! Nejdříve ono zmizení několika základních desek, a pak „poztrácené“ součástky! Pár měsíců poté a Slováci představují svůj vlastní prototyp! A chlubí se s ním!

Nemusím Vám připomínat, že v případě neúspěchu při odhalení, budou následky katastrofální.

Radím Vám dobře, pane Žábo, najděte mi toho vynašeče, a to co nejrychleji. Pokud to shledáte za vhodné, zbavte se ho.

Pelášil

***

Nebo se zrádce může zbavit vás, soudě dle těl v zasedačce o patro níže. Pan Žába asi nebyl tak dobrý, jak Pelášil doufal.

Zůstal poslední odeslaný mail, dychtivě jsem si ho otevřel.

 

***

Od: Pelášil Josef

Komu: Společnost Útočiště - Praha

Předmět: Nepotvrzené místo

Vážení,

Doposud jsem neobdržel Vámi slíbenou pozvánku do jednoho z Vašich zařízení! Za sebe a svoji rodinu jsem zaplatil nemalou částku, a proto očekávám nápravu co možná nejdříve.

Máte pět dní na vyřešení situace. Pak podniknu jisté právní kroky a celá ta Vaše malá společnost skončí.

Pelášil

***

Tak pan Pelášil měl zaječí úmysly. Místo Vault Tecu požádal o zabezpečení rodiny společnost Útočiště, ať to bylo, co to bylo. Dávalo by to smysl, Vault Tec si ve většině případů vybíral dost náhodně. V ozářené krajině by mu peníze moc nepomohly, tak proč to nezkusit u konkurence.

***

Jediný přijatý mail ve schránce pana Pelášila tam ležel nepřečtený. Předmět zněl zlověstně.

Protokol Omega.

***

Od: Králova Kancelář

Komu: Pelášil Josef

Předmět: Protokol Omega

Protokol Omega byl autorizován.

***

Pod textem byl ještě obrázek koruny a to byla celá zpráva. Ať už protokol Omega znamenal cokoliv, moc vysvětlování nepotřeboval.

V menu opět blikaly oběžníky, provozní činnosti, údaje o zásilkách a harmonogram.

Zběžně jsem proletěl oběžníky za poslední měsíc, kromě výsledků ve střelecké soutěži, tam byly jen další důkazy o tom, že lidé byli šílení. Zákaz nošení paruk, zákaz líčidel v práci, jen abych vyjmenoval pár.

Údaje o zásilkách obsahovaly pouze strohé informace o tom, kdy byla jaká zásilka dodána. Místo doručení ani co se vezlo, tam uvedeno nebylo. Asi jen pro zasvěcené.

Jediná věc v harmonogramu a provozních činnostech byla schůzka s vedoucím dopravy Petrem Svobodným a vedoucí výroby Janou Tichou naplánovaná na 20. 10. 2077. Podrobnosti k tomu už nikdo nepřipsal.

Nedalo se říct, že by mi průzkum počítače nic nepřinesl. Teď jsem alespoň přesně znal jméno člověka, kterému můžu poděkovat za snahu o vylepšení své fyzické kondice. Také projekt útočiště byl zajímavý poznatek. Jestli existují další Bunkru podobná zařízení, možná by tam mohli mít Budíček. Přeci jenom, co se týče pokročilých léků, byl Vault Tec víc než skromný.

Ve skříni za mnou kromě pár obleků, do kterých mi chybělo několik centimetrů na výšku a podstatně víc na šířku, nic nebylo. Ani v kapsách pan Pelášil nic neměl.

Druhý terminál patřil paní Marcele Pelášilové vedoucí lidských zdrojů. Nebyl ani zaheslovaný.

Zato těch doručených zpráv. Po sedmé stránce, kde jich na každé bylo dvacet, jsem vzdal snahu dostat se na konec. Pak mi došlo, proč je jich tu tolik. Každý, kdo poslal v podniku zprávu, ať již někomu ze zaměstnanců nebo ven, tak přistála tady, i když Pelášilová v kopii nebyla.

Žádná vedoucí lidských zdrojů, placený čmuchal.

Odeslaných bylo daleko méně. Všechny až na jednu byly zaslány hromadně. Tahle jediná obsahovala samotného příjemce.

***

Od: Pelášilová Marcela

Komu: Tomáš Pelášil

Předmět: Školení o bezpečnosti

Ahoj,

prosímtě, mohl bys vést školení o bezpečnosti s robotama? Já vím, že tady jsi jako vedoucí počítačové údržby, ale nikdo jiný to dělat nemůže. Táta nemá čas a já zase pořádně netuším, jak vlastně fungují (kartu si ale furt nosím, chudák pan Vávra).

Takže kdybys to mohl odříkat bylo by to moc fajn!

Heslo k jejich naprogramování je:  Z8H4A15K9. Stačí si k tomu vzít ten ovladač co má táta na stole v kanceláři. Domluv se kdyžtak s ním jak vlastně funguje.

Děkuju!

Máma

***

Nevěřícně jsem zamrkal očima. Na téhle pobočce pracovala snad celá rodina Pelášilů. Tomáš k tomu všemu, ještě pro někoho jiného, kdo neměl zrovna nejmírumilovnější úmysly. A dokázal k tomu všemu ještě zabít svojí mámu… Hrozný člověk. Celý jsem se nad tou myšlenkou otřásl. On nechal pár robotů, ať zabijou spolupracovníky a mámu, a pak klidně odešel…

V menu kromě zpráv byla ještě možnost otevřít konferenční místnost. Bezmyšlenkovitě jsem klepnul na otevřít a z protějšího terminálu se ozvalo ostré pípnutí.

Otevřít? A/N dožadoval se stroj odpovědi. Paní Pelášilová neměla ani dost pravomocí na otevření místnosti? Čmuchat ale mohla. Zakroutil jsem hlavou a zmáčkl „A“.

S místností detailně prozkoumanou jsem vyšel na chodbu s jasným cílem, najít kancelář Tomáše a porozhlédnout se tam.

Dveře naproti vedly do konferenční místnosti. Jen jsem tam nakouknul a i světlo Pip Boye stačilo na to, aby mi prozradilo, že je zle. Na podlaze před stolem ležely dvě kostry. Jedna z nich měla v čele a v týle zubatou díru.

Nechal jsem je tam ležet. Vydržely tam už dost dlouho a pár minut navíc jim neublíží. Okolo dveří byla vrstva prachu vyšší než okolo.