Fallout Bohemia Kapitola 11 - Maniak

Šachta byla cítit rzí a zatuchlinou. Zespodu hučela hydraulika výtahu a já byl rád za lampu na Pip Boyi. Nouzové červené osvětlení nedokázalo tmu ani pořádně naředit. Čím hlouběji mě výtah vezl, tím se mi průzkum podzemí jevil jako horší a horší nápad. Jestli se Kristýna nebo Jana probudí a zjistí, že tam nejsem, nebo se tam ukáže nějakej zmetek, zatímco budou spát. Silně jsem zatřásl hlavou a snažil se vyhnat vzpomínky na to zohavené tělo na stole. Holt to tady budu muset zvládnout tak rychle, jak jen to bude možné.

 

Skrz desku nebylo vidět na dno a snahy o to vyhlédnout škvírou mezi okraji jsem vzdal potom, co mi jedno ze světel málem urazilo šišku. Podle toho, jak sílilo hučení hydrauliky, to moc dlouho už trvat stejně nebude.

 

Pozvolna stěna šachty na jedné straně skončila a přede mnou nebylo nic víc než volný prostor přibližně dva metry nad podlahou. Žádné zábradlí, mříž, nic. Jen dva metry volného pádu. Na zlomení nohou při troše neopatrnosti víc než dost. Pip Boyi neukazoval žádné známky nebezpečí, pro jistotu jsem si ale připravil Turupit a zkontroloval CZtu.

 

Chodba byla dost přesný opak těch z horních pater. Žádný koberec nebo obrazy, pouze studený beton. Nikde nesvítila jediná žárovka a i nouzové osvětlení si vzalo dovolenou.

 

"Ok, jestli jsou tady nějaký roboti nebo automatické kulomety, tak ať raději nic nezkouší," zašeptal jsem tváří v tvář neznámému nebezpečí. Kůži na zátylku jsem měl napnutou a po těle husí kůži.

 

Něco kovově cvaklo a zasyčelo. S podlahou jsem se seznámil o něco důvěrněji, když jsem se v zoufalé snaze pokusil vyskočit, sprintovat a rozhlížet se po strážbotech. Teprve po velice zběsilé chvilce, když po mě nikdo a nic nevystřelilo, jsem se zvednul a kouknul na výtah, který si škodolibě odpočíval zapuštěný v jámě v podlaze. Vtipálek.

 

Nikdo si mého příchodu nevšiml, žádná dávka z kulometu nic. Docela nezvyklé. Přesto jsem pomalu postupoval vpřed a držel se u pravé stěny chodby a dával si velký pozor na jakékoliv díry ve zdi. Jediné co bylo v chodbě slyšet, byly mé kroky, dokonce i hydraulika ztichla.

 

Přibližně po pěti metrech se nalevo ze tmy vyloupla futra a vedle nich rám okna. Dveře byly dokořán a nikde nikdo, na Pip Boyi také ani ň. Obezřetně jsem nakoukl dovnitř.

 

Místnost za dveřmi musela být už dlouho opuštěná. Po mé pravé straně před oknem byl jednoduchý kovový stůl s několika přihrádkami, několik papírů a psací potřeby ležely halabala na podlaze pod ním. K mé radosti na něm stál i terminál. Všechna opatrnost šla stranou a já se k němu rychle vydal. Jako celou místnost i klávesnici pokrývala vrstvička prachu. Nedočkavě jsem zmáčknul start a těšil se na informace, které vytáhnu. Po pár úvodních řádcích se obrazovka ustálila na čtyřech slovech.

 

ØTerminál uzamčen

ØProtokol Omega

 

Unaveně jsem si povzdychl a připravil jsem si Pip Boy k prolomení hesla. Opět načítací sekvence, skočit rychle do nastavení…

Z terminálu se ozvalo slabé ostré elektrické zapraskání, po povrchu přeběhlo několik naštvaně bzučících výbojů. Jeden z nich se uzemnil na prstech mé levé ruky a já překvapením a bolestí ucukl.

 

Naštěstí.

 

Celý přístroj ani ne za vteřinu vzplanul. Žlutočervené plameny s radostí vyrazily mezerami v krytu a lačně stravovaly všechen materiál, co našly. Hustý štiplavý černý kouř začal plnit místnost, smrděl hlavně po spáleném plastu a kabeláži. S kašláním jsem vypadnul zpátky na chodbu, i ten nehybný, zatuchlý vzduch najednou chutnal dobře.

 

Ze dveří se valila oblaka dýmu a za začernalým sklem prosvítal hořící terminál.

 

„Dobrá, tohle už dělat nebudu,“ utíral jsem si slzy z podrážděných očí. Prohledám to tam, až to dohoří. Ještě štěstí, že je stůl z kovu, jinak bych tam rozdělal docela slušný požár.

 

Při průzkumu mi zvukovou kulisu dělalo praskání a syčení tavícího se terminálu. Bylo to daleko lepší než to ticho předtím, takové skoro uklidňující. Chodba nakonec ústila do obrovské podzemní síně. Přesto, že se lampa snažila, seč mohla, neviděl jsem ani strop! Pouze část můstku a tlustý svazek kabelů, které se táhly dva metry nad mojí hlavou a ztrácely se opět ve tmě. O protější stěně jsem si mohl nechat leda zdát. Vzduch se ochladil a já se s podezřením koukal na každý podivný tvar, co se rýsoval ve tmě.

 

Raději jsem pomalu vycouval zpět na chodbu, tam jsem alespoň mohl dohlédnout z jedné strany na druhou. Navíc tam byly jedny dveře, které jsem vynechal.

 

Za nimi byly šatny, napravo dámské vlevo pánské. Kromě osmi víček se mi nepovedlo nic najít. Ve skříňkách nebylo oblečení, jídlo, prostě nic. A přitom tam podle tabulek měly být protiradiační obleky! Nevím, k čemu je tady potřebovali, ale mě by se jeden rozhodně hodil. Trochu mě uklidnil až nález holo pásky. Když už nic jiného alespoň si ve tmě nebudu připadat úplně sám.

 

„Všechno je v hajzlu,“ ozval se z Pip Boye ostrý ženský hlas, v pozadí mezitím probíhala dost vyhrocená hádka. „Přišli jsme ráno jako obvykle a teď jsme v hajzlu. Spadly bomby, několik z nich asi dost blízko, byly cítit otřesy i tady dole. Honza se byl podívat venku a nad Sojčákem je hřib. Sbohem babi.“ Povzdechla si a odmlčela se.

 

Já se zatím odhodlal prohledat podzemní halu. Šel jsem podél zdi, alespoň jednu stranu krytou před případným útokem. Jak jsem procházel kolem tak ze tmy na levé straně vylézaly v pravidelných odstupech obráběcí stroje. Některé hodně moderní, dokonce číslicově řízené! Co bychom za jeden v Bunkru dali. Při bližším pohledu u některých ještě zůstávali nedokončené obrobky.

 

„Venku je totální chaos. Všechno co může je v plamenech a lidi se pustili do sebe. Rvou se mezi sebou jak zvířata. Několik z nich sledovalo Honzu zpátky a teď mlátí na vrata a chtějí dovnitř. Bože, co budeme dělat? Pro nás dvacet je tu jídla a vody na několik měsíců, ale venku je dav! Co budeme dělat…“

 

Z jejího vyprávění mě mrazilo, ale byl jsem za společnost vděčný. Přibližně po šedesáti metrech před mnou ze tmy vytanula stěna. Pokračoval jsem dál po perimetru haly, na prostředek jsem se ještě necítil. Kdyby se mi povedlo najít vypínač pro osvětlení, spoustu věcí by to usnadnilo. Elektrika fungovala i nahoře, tak snad by mohla i tady.

 

„Adam a Honza je pustili dovnitř. Hlasovali jsme a rozhodli, že lidi necháme venku. Bylo to hrozné sledovat, jak jsme se od nich distancovali, jen díky tomu, že jsme byli ve správnou dobu na správném místě. Ti dva v noci, když jsme spali, otevřeli vrata. Václav byl nepříčetný a hrozil, že je všechny postřílí, nakonec jsme ho museli uspat a uklidit na samotku do centrály. Klíče jsme dali na starost Honzovi, ten ho určitě ven nepustí.

 

Teď tu máme dalších přibližně padesáti lidí. Víc jich sem prostě vzít nemůžeme. Spousta z nich má popáleniny, některým vypadávají vlasy. Děláme vše, co můžeme, ale nikdo z nás není doktor.“

 

Tak jsem se zabral do historie, že jsem kompletně přehlédl nízký vozík naložený kulatinami. Po nárazu několik z nich spadlo a s řinčením, které se ozvěnou několikrát vracelo zpátky, se rozjely do stran.

 

„Do hajzlu, kurva,“ ulevil jsem si a držel se za naražený palec na noze. Opřel jsem se o skříň stroje a přes botu si mnul chodidlo. Asi jsem si měl ukrást i boty bezpečnosti, nebo alespoň pracovní boty, všechno lepší než tyhle křusky.

 

Skříň pod mým ramenem najednou povolila a já začal padat do strany. Jen tak tak se mi povedlo se narovnat a neslítnout. To co jsem považoval za skříň, byla vyskládaná hora kartónových krabic. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval, jak zvracejí proud elektronických součástek, které se na zemi tříští a roztloukají jedna druhou. Ten rachot byl ohlušující, střepy lítaly až ke mně.

 

Po strašně dlouhé chvíli křemíková lavina skončila a já vykoukl zpoza svého úkrytu za svářecím centrem. Až na několik spodních krabic, ležel obsah těch ostatních v neidentifikovatelných kusech na hromadě na podlaze.

 

Tolik k nenápadnému postupu.

 

„Honzovi se loupou cáry kůže a blázní. Předtím si málem vyzvracel vnitřnosti, a když mu nesli vodu a léky ošklivě je podrápal a pokousal. Vím, jak vypadá nemoc z ozáření a bylo by asi milosrdnější ho zastřelit, ale já na to prostě nemám.“ Žena popotáhla. „Nikdo z těch, kteří byli venku, když to bouchlo, na tom není dobře. Několik už radiaci podlehlo a nám nezbylo než je hodit na hromadu ven. Hrozně smrděli. Před dvěma dny jich byl před vraty zástup. Teď jsou tam jen tlející těla. Ještě že nám Pelášil opatřil ty protiradiační obleky.

 

Ze tmy se ozvalo bestiální zavrčení a několikrát se vrátilo ozvěnou. Znělo to pěkně naštvaně. Na Pip Boyi se objevila jedna červená čárka. A hned potom několik dalších. Bosé nohy zapleskaly o podlahu a odevšud ze tmy se ozývaly hrdelní skřeky. Turupit jsem mířil před sebe a byl rád za roh za mnou. Stejně jsem v té zatracené tmě nic neviděl, ale brokovnice v rukou je pro pocit bezpečí opravdu skvělá. Vyrazila mi husí kůže, která by mohla sloužit jako pilník na kov. Vnitřnosti mi zkroutil strach a zuby mi cvakaly jak vačky u motoru.

 

Jedna čárka už byla přímo přede mnou, ale pořád ještě skrytá tmou. Zhluboka jsem se nadechl a s hrůzou čekal, co se objeví.

 

Teprve až teď mi došlo, že bych mohl vypnut lampu na PipBoyi. A ten záznam.

 

Než se mi povedlo vůbec šáhnout na ovládání, červená čárka nabyla jasný tvar. Prvně jsem si myslel, že je to člověk, ale žádný takový, kterého znám, nemá šedé maso, ze kterého vlají cáry stejně barevné kůže. Na několika místech chyběly tkáně úplně a byly vidět holé zažloutlé kosti. Z oblečení zbyly jen špinavé hadry.

 

Z pohledu do obličeje se mi dělalo slabo. Zastřené mléčně bílé oči se sotva znatelnou duhovkou se na mě nenávistně dívaly a ústa bez rtů skrývala řadu černo žlutých zubů. Nos už dávno upadl a na tváři po něm zůstali jen dvě úzké čárky.

 

Déle jsem si to nestihl prohlížet. S děsivým zachrčením se to proti mně vrhlo, ústa široce otevřená. S hrůzou jsem se díval, jak se proti mně blíží ruka té bytosti.

 

Instinktivně jsem vzal za spoušť a podzemím zaduněla Turupit. Zásah do hrudi té zrůdě rozcupoval zbytky oblečení, z ran vystříkla hutná černá krev. Broky vyrvaly z těla kusy masa a energie zásahů ji mrštila na podlahu, kde se s masitým plesknutím roztáhla jak široká, tak dlouhá.

 

Hlasitě jsem oddechoval a zíral přitom na to, co měly být poslední stahy té zrůdy. PipBoyi pořád tvrdil, že je bytost naživu, ale to nemohlo být možné! Žádná neprůstřelná vesta, nic co by zbrzdilo účinek broků. Přesto se trhaně zvedala na nohy.

 

Bezmyšlenkovitě jsem zamířil a vypálil. Další dvě rány a její hlava se rozprskla jak balónek. Šedou lepkavou hmotou naplněný balónek. Několik kousků se mi ulpělo na obličeji, odkud jsem je bleskově a s velkým odporem smetl. Byly až nechutně slizké.

 

Chvilku panovalo v hale ticho, krátce přerušené cinknutím náboje o podlahu. Bohužel nevydrželo dlouho. Zombie měla kamarády. Pět červených čárek. A všechny mířily jedním směrem.

 

V Turupit zbývali jen tři náboje. Šance na to, že bych byl Vilém Tell brokovnic a postřílel je s nimi, byla hodně malá. Díky bohům za CZtu.

 

Do mého soukromého kruhu světla vběhla skoro přesná kopie zombie, co jsem střelil předtím. Stejně strašidelný obličej, stejně odporně šedivé maso s popraskanou nebo sloupnutou kůží. Jediný rozdíl byl v oblečení (v tom co z něj zbývalo) a stavbě těla. Musela mít za života dost nadváhu a z panděra jí tekl hnis.

 

Namířil jsem a vypálil.

 

Smršť olova rozšmelcovala obličej na hodně drobné kousky. Mozek se rozstříknul po širokém okolí, a jeho majitel se skácel na zem.

 

Dva náboje.

 

Dvě zombie zaútočily najednou. Než jsem měl šanci pořádně zamířit na jednu a ušetřit ji na trvalo účet za kadeřníka, ta druhá sviňa na mě skočila! Ještě jsem stihnul zmáčknout spoušť, ale už v tom okamžiku bylo jasné, že rána jde vedle. Místo hlavy jí to utrhlo pravou ruku v rameni.

 

Ta druhá se na mě sápala zuby, z huby jí táhlo jako ze sto let používaného a nečištěného záchodu. Ten smrad byl docela síla, že to dokázalo prorazit i do mého ucpaného nosu. Tak tak jsem si zombie držel od těla pažbou Turupit. Přesto se jí povedlo podrápat mě na pravé ruce.

 

Začala se mě lehce zmocňovat panika. Poslední náboj a pak už jen věřit v CZtu.

 

Po jedné docela vydařené ráně pažbou do huby, se zombie rozhodla, že čeho je moc, toho je příliš. Hlava jí vystřelila dopředu a zuby zaskřípaly na kovu brokovnice. Ať jsem s Turupit lomcoval, jak jsem chtěl, mrtvola stisk nepovolila a ještě u toho naštvaně vrčela. O zlomek vteřiny později jí ruka vyletěla vpřed jak buchar a trefila mě do břicha, až mi málem vyrazila dech. Zopakovala to ještě jednou a to jsem (ač nerad) brokovnici pustil a ukročil.

 

S CZtou v ruce se budoucnost jevila nadmíru zářivě. Bohužel, to už u mě byly další dvě zombie. Stihnul jsem vypálit celkem pětkrát, dva zlaté paprsky si našli svůj cíl, ale kromě působivého oslepení jedné z nich (žárem se jí uvařily a pak pukly oči) se jim nic moc nestalo. Pak mi vyrazily CZtu z rukou. S rachocením zmizela někde ve tmě.

 

Kurva.

 

Pomalu jsem před nimi ustupoval. Rychle a mělce jsem dýchal a snažil se najít nějaký způsob, jak se odsud dostat. Zeď za zády už nebyla jistota, proměnila se v past.

 

Stály přede mnou ty tři zombie. Hezky v půlkruhu na délku paže od sebe, ruce roztažené a připravené na mě skočit. Ta čtvrtá se ještě snažila zvednout, ale bez ruky jí to dost dobře nešlo. Všechny syčely a vrčely na mě a mezi sebou.

 

„Sakra, sakra, sakra,“ šeptal jsem a koukal se po čemkoliv, co by se dalo použít jako zbraň nebo jak uniknout stahující se smyčce. Udělal jsem ještě jeden krok dozadu a věděl, že je zle. Noha mi narazila na pevnou betonovou zeď.

 

Nečekal jsem, až oni skočí po mně. Jako dělová koule jsem se vrhnul mezi ně, přesněji na mezeru mezi slepcem a zdí. Mojí záchranu. Zbývající zombie se po mě vyřítily, ale nestihli to. Díry místo očí nevěděl, co se děje tak se ohnal po svých kamarádech, kteří do něj narazili.

 

Zmítající spletenec chodících mrtvol jsem nechal za sebou a utíkal od něj co možná nejdál pryč. Do cesty se mi připletla ustřelená ruka a já na ní málem uklouzl. Podle zvuků za mnou si ti tři vyříkali co a jak a hlavně, že jim utíká večeře. Na to, abych se otočil a zjistil, jak daleko za mnou jsou, jsem neměl odvahu.

 

Pod podrážkami mi zakřupaly zbytky rozbitých součástek. O chvilku, která byla kratší, než by se mi líbilo, se za mnou ozvaly podrážděné skřeky, jak si rozedřeli chodidla.

 

Dobře vám tak, hajzlové.

 

„…budeme muset odejít, docházejí nám zásoby. Navíc u některých lidí se nemoc z ozáření dost zhoršila. Nikdy jsem o ničem takovém nečetla. Před smrtí se u nich zvýšila agresivita a začali bláznit, stejně jako u Honzy. Jenže těmhle to trvalo mnohem dýl. Pár z nás…“

 

„Drž hubu!“ zařval jsem na PipBoye a stopnul záznam, který celou dobu tvrdohlavě pokračoval. Zhasnout se mi úplně nechtělo, i když světlo muselo ty zrůdy dobře navádět. Temnota mi připadala daleko horší.

 

Běhat tady kolem beze zbraně vydržím asi o dost kratší dobu, než moji pronásledovatelé. Zatím jsem měl náskok, ale bůh ví, jak dlouho to vydrží. Za běhu jsem zoufale koukal do Pip Boye jestli nenajdu něco, co by mi mohlo posloužit jako zbraň. K mému zklamání bohužel nic. Zato spousta drog, včetně toho Kladiva.

 

S každým krokem mi ubývalo sil. O tom, že bych doběhl až k výtahu a odjel se mi mohlo jen zdát. Navíc ještě beze zbraní. To se mi líbilo ještě míň.

 

Injekce měla větší průměr než ta od Med-X a o něco delší. Místo průzračné kapaliny tahle byla sytě žlutá.

 

„No, snad to bude stát za to,“ pokrčil jsem rameny a vpíchnul si Kladivo do těla.

 

Změna byla patrná hned. Všechna únava ze mě v jednu ránu spadla, bolesti byly potlačeny někam do pozadí a vnímal jsem je hodně tlumeně. Ani Med-X neměl takovouhle účinnost. Srdce se mi rozbušilo jak dokonale vyladěný motor. Celkově jsem se cítil daleko silnější, než kdykoliv předtím. Kladivo také rozpustilo veškerý strach, co mi koloval v žilách jako led. Zjistil jsem, že se sám pro sebe nehezky usmívám.

 

Jedna moje část si to s těmi hajzly za mnou chtěla vyřídit pěstmi, ale takhle maniakální jsem ještě nebyl. Místo toho jsem si to zamířil mezi stroje a litoval, že mě to nenapadlo dřív.

 

V dílně v Bunkru byla spousta nástrojů, které se nepovažovali za nic jiného. Možná ještě kladivo (heh), ale kromě toho, šroubováky, paličky, nože, prostě, co hrdlo ráčí. Jak to říkal ten Řek? Dejte mi nekonečně dlouhou páku a pevný bod a já pohnu světem? Na ten můj malý svět mi bude muset stačit metrová klička z obrovského soustruhu. Někdo na něm před dávnou dobou upevňoval obrobek a nechal ji ve sklíčidle. Jak se teď bude hodit.

 

Klička byla železná a krásně padla do rukou. Středící čep byl zhruba ve třech čtvrtinách délky a měl asi čtyři centimetry na průměr a pět na délku. Zkusmo jsem s ní švihnul. Švih se mi nepovedlo zabrzdit a klička s třísknutím promáčkla plechovou skříň stroje, čep jí dokonce projel skrz.

 

Ani ne za pět vteřin byly zombie zase u mě. Ten slepý se potácel kousek za nimi, ale nějakým způsobem si ke mně stejně našel cestu. Jednoručka chyběl úplně. Jeden z nich ještě pořád měl v zubech Turupit. Ty jejich příšerné obličeje mi už tak strašidelné nepřišly. Spíš jako skvělá místa, kde bych se mohl procvičit v kurzu moderního sochařství. Každá úprava mohla těm ksichtům jen pomoct.

 

„Tak pojďte, hajzlové,“ vytrhnul jsem kličku a držel jí v nápřahu nad ramenem. Furt na sebe skřehotali, asi kdo si kousne první.

 

Trochu jsem jim do debaty vpadl.

 

Z mého pohledu trvalo hrozně dlouho, než si vůbec všimli, že je něco špatně. Neohrabaně se ke mně otáčeli a zvedali ruce.

 

Čep tomu nejbližšímu zajel s čvachtavým mlasknutím hluboko do lebky, než ho dopad kličky odmrštil stranou. Na konci čepu se ještě pohupoval mozkový trust, když do mě vrazil jeho šťastnější kamarád. Jeho ránu do žaludku jsem ani necítil. Byl to ten, co držel v čelistech Turupit, tak jsem se vyvaroval útokům na hlavu. Přeci jen mi několikrát zachránila život a byla to dobrá zbraň, netřeba jí poškodit víc, než je nutné.

 

Úder do lokte mu zlomil kost a poprvé jsem slyšel, že ty zrůdy taky dokážou trpět. Opatrně se stáhl zpátky, ale to už se na něj snášel další úder. S hnusným křupnutím to vzdal jeho levý kolenní kloub, další rána a klička mu amputovala zápěstí. No, ne úplně. Viselo na spletenci šlach a kůže a kost se v otevřené ráně krásně vyjímala. Pak spadl na zem.

 

Vydržel jsem ho mlátit asi půl minuty. Za tu dobu měl zlámané snad všechny kosti v těle a ani s sebou už tolik nešil. Čep z jeho těla trhal cáry měkkých tkání a masa velké asi jako dlaň. S pleskáním dopadaly na podlahu kolem. Z ran se valila hutná černá krev, která za kličkou vlála jak ocas komety. Dokud jsem mu nerozdrtil celý hrudník (po mé pozornosti vypadal jak prošláplá krabička sirek), pořád se hýbal. Pak už konečně zvláčněl a přestal skřehotat.

 

Slepec mě šťastnou náhodou škrábnul na pravé ruce. Látka rukávu povolila a jeho nehty mi na předloktí zanechaly dlouhé škrábance, ze kterých ihned začala téct krev. Připadalo mi to jako pohlazení.

 

„Neboj, taky na tebe přijde řada,“ zavrčel jsem na něj a vytrhl zabořenou kličku z hrudníku. Trošku to začvachtalo, jak jsem ji vytahoval z hrudní dutiny. Byly na ní kousky plic smíchané s úlomky žeber a celá byla pokrytá ještě vlhkou krví.

 

Protože nedržel v zubech nic důležitého, dopadla první rána pěkně zprava na jeho spánek. Křupla kost, slepec těžce zavrávoral, ale držel se na nohou. Druhý úder mu ale katapultoval mozek do nevídaných výšin. Hlavu by mohl poskládat leda nějaký otrlý expert na puzzle. Náraz kličky byl, co se účinnosti týče, stejný jako výstřel z Turupit.

 

Tenhle osobní přístup mě ale o dost víc bavil.

 

Ještě tady zůstával jeden hajzl, na kterém bych si mohl procvičit můj švih.

 

Bezruký se pořád nedokázal postavit a ležel zádech. Musel si všimnout, že přicházím, protože zněkolikanásobil svou snahu o zvednutí, až nehty po podlaze zuřivě skřípaly.

 

Cestou jsem si vzal jednu věc, která se mi teď bude moc hodit.

 

Dostat facku svou vlastní rukou je pro každého dost silný zážitek. Jen mě mrzelo, že si zombák tu ironii asi pořádně neužije. Bušil jsem do něj jeho vlastní rukou, dokud se prsty a celá dlaň nerozpadly jen na mastné kousky na podlaze. Moc mu ty rány neublížily a snažil se mě podrápat, ale mně se nádherně ulevilo.

 

Nakonec stejně přišla ke slovu opět klička. Po všech těch ranách byla už trošku ohnutá a trošku mazlavá ještě zasychající krví. Na účinnosti jí to nic nesebralo.

 

Z těla posledního zombáka zbyla jen hromada konzistencí podobná kaši. V těle neměla kost delší jak pět centimetrů a celá se na podlaze tak nějak rozplizla. Většina jejich tělních tekutin mi ulpěla na oblečení, něco na tváři. V puse jsem cítil hořkou pachuť. Ruce jsem měl až do půli loktů zadělané krví. Ten poslední výprask byl možná trošku příliš (kousky zombáka ulpěly až na můstku nade mnou). Hýbat se přestal asi po minutě, ale to mi nezabránilo v tom, abych do něj bušil, jak hluchý do vrat, ještě dalších pět.

 

Sotva už nebylo do čeho bušit, hodil jsem nasraně kličku proti zdi, s třísknutím se odrazila a vykřísla snop jisker. V okolí už nebyl nikdo, na kom bych si mohl vybít vztek. Procházel jsem se halou a kopal do všeho, co mi přišlo pod nohu.

 

Tak rychle, jak přišla, všechna ta energie mě najednou opustila. Zmizela doslova jak pára nad hrncem. V tu chvilku jsem po zdi stekl na zem. Bylo mi jako kdyby mi někdo prohnal vnitřnosti katrem, strčil do mixéru a napustil kyselinou. Ruce mi připadaly snad o kilometr delší a svaly mi na nich samovolně škubaly, až jsem s sebou házel. Nejhorší, ale bylo srdce. Teď bušilo nepravidelně, jak motor kterému chybí jeden dva válce. Dechu se taky příliš nedostávalo, každý nádech mi proháněl plícemi do běla rozžhavený drát.

 

Celkově řečeno, už mi bylo líp.

 

S úbytkem adrenalinu a všech těch ostatních posilovacích látek jsem vzal na vědomí i můj vzhled. Od hlavy k patě pokrytý vším tím bordelem, ten hnus i v puse, udělal jsem to jediné logické a pozvracel se.

 

Mezi zuby mi bublaly jen nahořklé žaludeční šťávy a v očích mě pálily slzy, ale na druhou stranu se mi i trochu ulevilo. Když už nic, alespoň jsem s sebou přestal škubat. Otřel jsem si ústa hřbetem ruky a málem se pozvracel znovu.

 

Vědět co se mnou kladivo provede, raději bych odsud utekl. A klidně jim tu nechal Turupit a CZtu.