Roura (II.)

Malá loď pozemšťanů se zvolna vzdalovala od poklopu. Zavřel se a s ním se ztratila jakákoliv možnost opustit tento podivný svět, který se nacházel mimo lidskou realitu. Tři muži v kabině Apolla netušili, že je lidé již nadobro odepsali. Loď se vznášela několik stovek metrů od neviditelné stěny, která byla postavena ze stejného materiálu jako Roura samotná. Vizuální kontakt nebyl možný, avšak na radaru byl patrný slabý odraz. Stěna tu byla a táhla se do nekonečna všemi směry.

Lidé v lodi si kladli jedinou otázku. Jsou ve skutečném Vesmíru, nebo jde jen o iluzi? Vznáší se ve vzduchoprázdnu vedle ohromné kostky, nebo jsou uvnitř kostky samotné? Jaké má rozměry? Co když jsou na konci samotného Vesmíru, který se táhne od této stěny bilióny světelných let daleko? Co když jsou všechny Vesmíry do sebe naskládány, jako pomyslné Bábušky, které se kdysi vyráběly v Sovětském svazu?

Odkud se vzala ona Roura? Proč ji doposud nikdo nenašel? A pokud ano? Proč ji lidé zamlčeli? Apollo se zvolna vzdalovalo od stěny a na obrazovce radaru se objevila jen jedna veliká šmouha. Stěna byla prostě obrovská a vymykala se zcela lidskému chápání. Poklop již nebylo vidět. Ztratil se s rostoucí vzdáleností! Zemřeme tady? Všichni se v duchu ptali na tutéž otázku. Paliva a kyslíku měli jen na několik hodin. Nikdo nepočítal s tím, že se poklop svévolně uzavře!

„Co budeme dělat?“ zeptal se velitel lodi. Byl už starý! Bylo mu kolem padesáti. Kdyby nepodnikl několik cest na Měsíc, nikdy by jej nevybrali za kapitána této mise. Zbylí dva muži byli piloti námořnictva. Vlastně nikdo z nich neprodělal náročný výcvik, kterému se musí podrobit všichni kosmonauté. Vše se seběhlo příliš rychle a nebyl čas na žádné zbytečné řeči. Vnitřní Vesmír? Co když jde o jakousi Červí díru do jiného světa.

„Na jak dlouho máme vzduch, jídlo, vodu a palivo?“ zeptal se kapitán svých mužů. Byla to zbytečná otázka. Všichni to věděli. Stěna se vzdalovala. Šmouha z obrazovky radaru zmizela! Byla mimo dosah radaru.

„Kam poplujeme?“ zeptal se druhý pilot kapitána. „Nemáme žádný cíl, měli jsem jen prozkoumat druhou stranu poklopu! Našli jsem stěnu a vzduchoprázdno! Tohle není obyčejný Vesmír! Kde jsou hvězdy?“

„Možná je jen nevidíme!“ řekl jim třetí muž z posádky. „Rádiové spektrum je totožné se spektrem záření, které vládne v našem Vesmíru... Někde tu musí být zdroj záření! Třeba ta stěna pohlcuje veškeré možné světelné vlny, proto nic nevidíme! Snad když se vzdálíme, možná uvidíme to, co je nám prozatím skryto!“

„Co tam chceš vidět?“ zeptal se jej druhý pilot. „Za několik hodin stejně zemřeme!“

„Tak poletíme dál?“ zamračil se kapitán. „Domů se již nedostaneme! Poklop zůstal dlouho zavřený! Lidem na naší straně se jej patrně nepodařilo otevřít! Kdo je pro další cestu bez návratu?“

„Letíme!“ souhlasil druhý pilot.

„Letíme dál!“ řekl třetí muž. „Jsem sice navigátor, ale tady nemám podle čeho vést naši loď!“

„Poletíme prostě rovnou za nosem!“ usmál se kapitán.

Zdálo se jim, že čím dál jsou od stěny, tím více se rozjasňuje. V temnotách se začaly nejistě objevovat první náznaky existence hvězd. Jsme opravdu v jiné části Vesmíru? Ptali se v duchu. O co tu, sakra, jde? Není to jen skupinová sugesce? Co když se probudíme někde ve špitále a doktoři nám budou potřásat rukama a usmívat se? Je to jen další nesmyslný test?

Uplynula již polovina daného času. Opravdu spatřili vzdálenou záři hvězd. Různobarevná oka mlhovin měla roztodivné tvary a nebylo v lidských silách popsat jejich vzhled, protože jim na to nestačila slova! Zemřeli jsme? Jsme na druhé straně bytí? Pořád nedostali odpovědi na své otázky. Za zády měli jen černé nic, přestože věděli, co je tam čeká. Stěna a poklop. Zavřený, možná že na věky...

„Ještě hodinu a dojde nám palivo!“ řekl druhý pilot oběma mužům. „Za další hodinu nám dojde vzduch, ale to jedno, protože už nemáme žádnou vodu ani jídlo!“

„Je to zvláštní zemřít někde mimo svou realitu v cizím světě!“ řekl kapitán zamyšleně. „Nikdo se o nás již nic nedozví! Staneme se bezejmennými hrdiny!“

„A nebo blázny!“ souhlasil navigátor. „Takže ještě dvě hodiny života v tomto světě, který je nám tolik cizí a zároveň podobný tomu našemu!“

„Vesmír v kostce?“ zeptal se druhý pilot. „Co když někdo, nebo něco, stvořil Vesmír do podoby kostky! Krabice, která se vejde do další, větší, krabice a ta do další a další!“

„Do nekonečna?“ rozesmál se kapitán. „Kde končí nekonečno? U té stěny, od které jsme odletěli?“

Uplynula další hodina. Poslední. Loď se dál řítila setrvačností. Záře hvězd sílila a jim připadalo, že jsou někde na cestě mezi planetami Sluneční soustavy. Stěna i Roura přestaly pro lidi s konečnou platností existovat. Byla jen prázdnota a smrt si brousila svou kosu! Skříp! Skříp! Jakou bude mít podobu? Půjde o starou babiznu? Nikdo z posádky stařičkého Apolla si ji nedokázal představit. Avšak smrt samotná je dostihla dvacet minut po předpokládaném limitu. Zemřeli udušeni oxidem uhličitým, který vydechovali při dýchání.

Loď se dál prodírala nekonečnou prázdnotou. Její posádka byla již po smrti. Nyní byli muži uvnitř stařičké lodi opravdu na druhé straně. Jejich duše opustily zbídačená těla astronautů a zmizely bůhví kam. Snad tomu bylo dobře a oni se nedozvěděli, co čeká lidstvo na druhé straně Roury!