Roura (II.)

Někdo otevřel Rouru! Tato věta poděsila polovinu světa Khár, který se nacházel kdesi ve Vesmíru na druhé straně Roury. Někdo ji našel a otevřel! Obyvatelé vodní planety byli upřímně šokováni. Že by lidé přišli na jejich bránu do světa pozemšťanů? Jak se jim to podařilo? Ti idioti se zase hrabali v zemi!

„Měli jste ji zahrabat někde, kde by ji nenašli tak snadno!“ rozčiloval se Butar, předseda Khárské vlády. „Teď máme na krku hotové pozdvižení!“

„Ale pane,“ řekl mu poníženě jeho pobočník. „Nemohli jsem to tušit! To město tam stojí jen několik stovek let! Podle lidských měřítek... V našem čase je to jako mávnutí chapadlem!“

„A co teď řeknu radě? Co na to řekne parlament? Určitě z toho bude zase mezigalaktický a meziúrovňový průšvih! Už si nepamatujete, co se stalo na Urii? Museli jsem vybít celou populaci těch protivných, suchých a ošklivých krokoušů, kteří taky našli naši Rouru!“

„Možná, že šlo o chybu!“ pokrčil pobočník zamyšleně. „Neměli jsme ty Roury jen tak rozhazovat po Vesmíru!“

„Kterém?“ zastavil jej předseda vlády. „Existuje přece tolik Vesmírů, že nám z toho už jdou oči šejdrem! Jakoby nestačilo, že nám při pomyšlení, kdo všechno by se do našeho světa mohl dostat, tvrdnou chapadla rozčílením!“

„Takže, co budeme dělat, pane?“ otočil se k němu jeho pobočník a zamrkal na něj několika očima na krátkých tykadlech. „Náš svět je z vody! Já vím, že má pevné jádro, ale zbytek je už jen hlubina oceánů! A naše podvodní města jsou z Orbitu neviditelná! A naše obrana...!“

„Stojí za hovno!“ mávl předseda chapadlem. „Podnikneme další invazi!“

„Na Zemi? Copak nevíte, že naši vojáci přímo nesnášejí cestu Rourou? Na druhé straně je takřka víc země, než vody! To nemůžeme přežít!“

„Ale ano!“ zamračil se předseda! „Máme přece své invazní lodě! Vody budeme mít dost!“

„Váš požadavek musí schválit vláda, rada, parlament...“ řekl mu pobočník.

„Musíme ostatní přesvědčit, že jsou lidé pro nás opravdovou hrozbou! Abych nezapomněl, už víte, zda-li prošli Rourou na naší stranu?“

„Ano, ale včas jsme uzavřeli poklop, takže se sem dostala pouze jedna loď!“

„A?“ zamyslel se předseda vlády. „Neser mě, Ghuru! No?“

„Všichni lidé v lodi zemřeli!“ řekl mu pobočník. „Dálkové sondy nezachytily žádný život v jejich lodi...“

„Alespoň něco! Zatracení lidé! Směšní tvorové se čtyřmi chapadly a jednou hlavou! Na dvou chapadlech chodí a dvěma vykonávají práci! Hnus! Je to odporné! Hnusí se mi jen na lidi pomyslet! Jsou směšní!“

„Ano, pane!“ řekl mu pobočník podlézavě. „Ale stejně... Výpravu můžeme uskutečnit do jednoho týdne!“

„Našeho nebo jejich?“ zachmuřil se předseda vlády až mu začal odkapávat hlen z nosů. Měl sice jednu hlavu, ale na ní tři nosy a několik tykadel s očima, které vypadaly jako nezralé makové hlavičky. Kharařané byli vlastně takové větší chobotnice, ale nepodobaly se v ničem pozemským tvorům. Kdyby k něčemu přišlo, dokázalo by se na padesát obyvatel Kharu vměstnat do běžného městského linkového autobusu. Pokud by byl, až po strop naplněn vodou, samozřejmě! Snad jen ta jejich chapadla by mohla připomínat pozemské chobotnice, které žijí v našich mořích. Obyvatelé Kharu žili v městech plujících v hlubinách jednoho velikého oceánu. Nebýt žhavého jádra, které neustále ohřívalo masu vod, zamrzl by samotný oceán Kharu až ke svému dnu.

Nakonec, nebylo důležité, jak vypadal Kharský svět a jak vypadají jeho obyvatelé. Co bylo důležité, byl fakt, že tato hnusná slintající a ohavná monstra, chtěla napadnout Zemi! A co bylo ještě hroznější, lidé ještě nezasypali konec Roury, kterou našli pod starým hotelem. Nakonec se obludky přece jen dohodly a k druhému konci Roury mířila flotila Kharských lodí. Invaze začala!