Roura (III.)

Flotila lidí z jiné dimenze se pomalu blížila k Zemi. Nebo alespoň tomu, co z ní zbylo. Minuli stařičký a mlčenlivý Měsíc, aby se přiblížili k oné namodralé kouli, na jejímž povrchu, nebo spíše pod povrchem, byla další Roura.

„Vidím zemi, kapitáne!“ řekl druhý pilot veliteli vedoucí lodi skupiny.

„Co to plácáš!“ okřikl jej kapitán. „Nejsem na moři, ale ve Vesmíru! A ke všemu, kdoví v jaké prdeli jsme...“

„Půjdeme na přistání?“ zeptal se jej druhý pilot. „Hle, i stvořil Bůh nebe a zemi! Jak to bylo dál, šéfe?“

„Který Bůh? Dobře víš, že každý Vesmír má svého pánaboha. A nakonec to celé řídí jediný a velký Universum, chvála mu buď na věky věků!“ pronesl velitel polohlasně. „Do prdele, musíme upravit kurz, nebo se upečeme v atmosféře! Na modlení máme času dost!“

A tak se flotila lodi zvolna snesla až k povrchu, který ovládala veliká zelená houština, která si říkala Prales! Ano, jak se zdálo, došlo během tisíce let dlouhé evoluce (nebo revoluce?) k chybě a všechny stromy a keře dostaly rozum... Že je to šílené? Zajisté, je to k zbláznění. Všechnu pevnou zemi, mimo pouště a hladiny oceánů, si zabral Prales, který přišel v té dlouhé frontě k rozumu. Neptejte se jak! To by byla příliš dlouhá historie a my nemáme tolik času.

„Jak to vypadá?“ zeptal se velitel lodi druhého pilota. „Kde je ta prokletá Roura?“

„Stále ji hledáme, pane. Bude někde pod troskami, které zarostly tou zelenou hmotou...“ řekl mu druhý pilot zamyšleně. „Co je to za bordel?“

Vznášeli se vysoko nad korunami stromů a hleděli na zelené nic táhnoucí se všemi směry, kam až jejich oko dohlédlo. Tu a tam trčely ,jako varovný prst, k nebi trosky pradávné lidské civilizace. Ale z jejich technologie už takřka nic nezůstalo. Mrakodrapy se zřítily. Atomovým elektrárnám došel atom. Přehrady se díky povodním již dávno protrhly. Města zmizela v džungli, stejně tak všechna průmyslová centra. Zvířata buď zmizela, nebo žijí ukrytá kdesi v korunách stromů, nebo dole na zemi pod nimi v zeleném šeru či naprosté tmě. Snad jen stvoření v mořích si nedovedla vynachválit, že nejsou konečně lovena. No a co? Copak jsou lidé jedinými inteligentními bytostmi ve Vesmíru? Stále se opakujeme, tato otázka zde již byla položena. Nuže? Kde je ta, ztracená, Roura?

„Našli jsem ji!“ řekl druhý pilot svému veliteli a ukázal prstem na obrazovku radaru. „Ale je jaksi zasypaná!“

„Hoďte tam jednu malou rachejtli!“ zamračil se velitel.

„Ale to bude děsná pecka!“ zhrozil se druhý pilot.

„To samozřejmě bude, ale k čertu s tím! Potřebujeme se dostat k další Rouře! Tak ji tam hoďte!“ řekl mu velitel a díval se, jak z pod lodi vylétla malá raketa a zamířila vstříc troskám, které vykukovaly zpoza zelené peklo na povrchu planety.

„Tak tohle nechci vidět!“ řekl druhý pilot a zakryl si oči. Zablesklo se a ozvala se ohromná rána. S loděmi to divoce zacloumalo. Stromy v okruhu několika kilometrů úplně zmizely a s nimi také všechny trosky. V hlubokém kráteru k nebi trčela Roura, jako... No nebudu zacházet do detailů, však to znáte. Roura je přece nezničitelná. Chvála buď Nejvyššímu. „Spokojen? Našli jsme ji, pane!“