Roura (III.)

Lodě lidí se vřítily do další Roury a jen co za nimi zapadl poklop, vrátila se mohutná a neporazitelná flotila hlavonožců domů, zpět na svou vodní planetu. Admirál si ušil z ostudy kabát, ale co, raději být několik století terčem posměšků a pomluv, než být mrtvý. A co lidé? Připadali si jako nějaké výkaly, které neustále propadají z jedné Roury do druhé, dokud se nedostanou do žumpy k ostatním sračkám, které v ní plavou. Jediná otázka jim tanula v mysli: Který idiot ty zatracené Roury vymyslel?

„Jsme na konci!“ řekl druhý pilot svému veliteli.

„Na konci čeho?“ odvrátil oslovený muž svůj zrak od dobré knížky a podíval se na obrazovky radiolokátorů a venkovních kamer. „Kde to jsme?“

„Tohle je patrně prdel světa, pane! Naše senzory zde nenašly žádnou další Rouru!“ řekl mu poněkud smutně. „Buď je to začátek, nebo konec!“

„Takže jsme zase v kdovíjakém Vesmíru?“ zeptal se jej velitel a takřka se polil horkou kávou, kterou usrkával z hrnečku. Kdyby neměli umělou gravitaci, nemohl by si tento požitek dopřát. Co zde najdou tentokrát? Další zrůdy? Proč by měl inteligentní život vypadat jako my?

„Co to je?“ ukázal druhý pilot prstem na jednu z obrazovek. „To snad není pravda!“

„Cože?“ otočil se k němu velitel. „Co to, kurva, je?“

„Vypadá to jako obrovský jídelní servis! Vidíte taky ty talíře, talířky, hrnečky s podšálky, konvice, misky a mísy? Kde je stůl?“ zeptal se jej udiveně druhý pilot.

„Támhle!“ vykřikl velitel lodi a chytil druhého pilota za rameno. Takže je svět opravdu jenom takovou plackou? Kusem nábytku? Je tohle onen Bůh? Ne, tady jen sedí, ale kde je? V temné prázdnotě na této straně Roury nebylo po nikom inteligentním ani památky.

„Kde jsou židle?“ zeptal se druhý pilot svého velitele. „Ostatní lodi se dožadují vysvětlení!“

„Řekněte jim, že žádné nemáme!“ řekl mu velitel. „O co tu jde? Copak tu nic nemá smysl a význam?“

Dívali se, jak se konvice s něčím horkým naklání nad šálkem, do kterého se pomalu přelévala horká káva. Kdesi zacinkaly lžíce a lžičky. Zahrkaly stolky a ozvalo se chrochtání a mlaskání všech přísedících, kteří hlasitě zvonili svými příbory. Co to je, u všech Bohů? Snad si sám Nejvyšší pozval všechny své podřízené k jednomu stolu? Ale pak musí být tento stůl nekonečně dlouhý, stejně tak jako obě řady židlí po jeho stranách, protože Vesmíru bylo nekonečně mnoho. Lidé udiveně zírali na hostinu, na kterou nebyli pozváni!

„Já se z toho poseru!“ to byla jediná slova velitele, protože se pak na velmi dlouho odmlčel a čekal, dokud hostina neskončí. A lidé čekali dlouho. Velmi dlouho! A jejich lodě se vznášely nad pomyslným sálem hojnosti a nikdo nevěděl, co si o tom má myslet! Pak si někdo náhle hlasitě říhl a uprdl! Divoké prdění a říhání se neslo nekonečným množství Vesmírů, dokud nezaniklo v rozlehlé prázdnotě. Jen ty proklaté Roury tiše rezonovaly těmi šílenými pšouky ještě hodně dlouho. No tohle? Jak mohly být slyšet v prázdnotě, cožpak neznáte základy fyziky? Zvuk je přece jen chvěním molekul vzduchu a kde nic není, tam se nemůže nic chvět, ledaže by... Ale to snad není možné! Větry jsou také vlastně jenom obyčejnými plyny, které vycházejí z... No, víte z čeho!

„Kam nás to ti hlavonožci poslali?“ zeptal se druhý pilot mlčícího velitele, který jen němě pokrčil rameny. Chvála buď Nejvyššímu a všem jeho Rourám, které všechny vedou do... No víte kam! Ale nakonec je to všechno jedno. Máme přece nekonečné množství Rour a nekonečné množství možností, jak náš příběh skončí. Nakonec, lidé nejsou ani zbla důležití, to hlavní o co tu jde, jsou přece ony nezničitelné a zahnuté válce z kdoví čeho! A ty zde budou na věky věků.

„Můžeme jít!“ řekl Nejvyšší Universum a šel si odskočit. Ostatní jej tiše následovali. Ozvalo se slastné a divoké Ach a pak zazněla symfonie splachovačů. Hostina byla u konce a ačkoliv na ní nepadlo jediné slovo, všem bylo všechno jasné. Veliký Vesmír, se všemi jeho Podvesmíry, musel stále existovat, aby se sám Nejvyšší nenudil a nekousal si nehty. A Roury? Čekaly na další blázny, kteří otevřou jejich poklopy, aby se podívali do jiné dimenze a reality!

„Nudím se!“ řekl Nejvyšší a kdesi vybuchla další Supernova. A černé díry stále požíraly všechno ve svém dosahu. Jen jedno nemohly strávit. Roury, které se povalovaly v jejich okolí jako nestrávené zbytky, které žalovaly Nejvyššímu, jaké je to plýtvání, ničit jen tak bezdůvodně cizí galaxie a světy plné nenalezených tajemství!