1. Projekt Harbinger

24. listopadu 2021
    22:51

Tokio, Japonsko

Jasné světlo ze zapalovače na krátkou chvíli osvítil tvář muže připalujícího si cigaretu. Plamen neodhalil mnoho, avšak vrásky muže v letech byly znatelné. Stál čelem k prosklené zdi a shlížel dolů do ulic nikdy nespícího Tokia. Silně popotáhl kouř do plic a vydechl s myšlenkami, že i tak vyspělé město a vyspělý národ se nedokázal ubránit pohromě kterým byl Carbon Plague. Cítil trochu osobní vinu za neštěstí, které sužovalo město pod ním a jakékoli jiné město či vesnici na této planetě. Nebyla to jeho vina, nezpůsobil to ani on ani nikdo z jeho společníků. Přesto cítil určitou část viny, že toto nikdo z nich neviděl, či tomu nebyl schopen předejít. Popotáhl znovu z cigarety a obrátil svou pozornost do místnosti.
Před ním stálo mlčky deset hologramů. Nebyly to konkrétní postavy, jen defaultní figury pro zachování anonymity a bezpečnost všech jednotlivých členů. Občas si bylo možné všimnout lehkého zavrnění a neperfektnosti zlatého a černého odstínu kterým byly postavy vybarveny. Nebylo se čemu divit. Holografická technologie těchto rozměrů byly dostupné pouze rok, veřejnosti dokonce ještě kratší dobu. A přestože, ONI měli vždy nejvyspělejší technologii mezi ostatními, bylo očividné, že zde se bude muset ještě pár much vychytat.
Vypustil kouř z úst a vstoupil do prostoru kde jeho tělo začalo být snímáno a on se objevil jako hologram všem ostatním kteří ho viděli tak jako on je viděl právě teď. Jako obyčejnou holografickou siluetu.
                „Jak jsme postoupili v otázce původu této nákazy a jak daleko jsme v nalezení adekvátních protiopatřeních.“
Mluvil klidně i když uvnitř něj to vřelo. Bytostně nesnášel situace, ve kterých se nyní nacházel on i všichni ostatní. Situace, kde bylo příliš mnoho otázek a on neměl žádné odpovědi a nevěděl více než ostatní.
Mluvil anglicky přestože hovořil z Tokia. A přesto jeho přízvuk prozrazoval, že se nejedná ani o rodilé Američana či Brita.
Věděl moc dobře, že jeho hlas je zkreslený pro všechny posluchače. At už ty kterým byla jeho slova určena tak pro ty kteří by měli tolik odvahy a drzosti, aby JE odposlouchávali.
I když taková věc byla takřka nemožná.
                „Obávám se, že nikde. I přes naše rozsáhle prostředky ať už finanční či technologické nejsme schopni zjistit jak původ onoho moru ani nejsem schopni nijak efektivně syntetizovat protilátku která by jej zastavila. Dokážeme již proces rapidně zpomalit, avšak to nestačí.
Veškeré naše pokusy skončily katastrofou nebo naopak ještě horší mutací onoho moru. Byly jsme nuceni přistoupit i k testům na živých subjektech. At už dobrovolných anebo i těch…méně. Samozřejmě bude dohlédnuto, aby jejich rodinám či blízkým byla vyplacena patřičná finanční a materiální kompenzace za vzniklé…škody.“
Hlas ke konci věty jako by znejistěl. Nevěděl, jestli má pokračovat a opravdu vyslovit ta slova. Muž s cigaretou se na okamžik zamyslel, jelikož věděl, že nyní není čas na to projevit slabost či nerozhodnost.
                „Vážení členové rady, soucítím s každým z vás stejně jako vy soucítíte se mnou. Naše rozhodnutí nikdy nebyla lehká a vždy jsme my či naši předchůdci ovlivňovali osud celého světa, a to vše říkám bez jakékoli nadsázky. Prošli jsme několika trpkými zkouškami a museli učinit rozhodnutí které by ostatní připadalo nemorální, špatné či dokonce nelidské. Ale proto jsem to my, kdo je činí, a lidstvo zůstává v blahé nevědomosti. My na sebe bereme tento nelehký úkol a všichni si moc dobře uvědomujeme jaké následky může mít byt jen jedna špatně zvolená cesta. Použití nedobrovolných lidských subjektů k testům by se za jiných okolností mohlo zdát barbarské a neetické. Kdyby kdokoli z nás přišel s takovým návrhem za jiné situace, jistě by bylo jeho místo v radě ohroženo. Avšak nenechme se zmýlit. Čelíme obrovské hrozbě v podobě tohoto moru, a proto se rada musí uchýlit k již velmi ověřenému rčení, že účel světí prostředky. Děkuji za informaci, že o rodiny všech jednotlivců bude postaráno. Peníze nikdy nemohou vykompenzovat psychickou újmu kterou jsme způsobili, a ještě způsobíme mnoho rodinám, ale je to naše zodpovědnost a povinnost.
Avšak nesmíme opomenout jediný nejdůležitější fakt. A to je ten, že tato rada selhala a každým dnem selhává, a bude selhávat, dokud se nám tuto nákazu nepodaří zastavit. Selhal každý jednotlivec včetně mě. Nepřipustím však abychom byli poraženi a chci od každého člena rady, aby projevoval přinejmenším takové nasazení jako já v tomto nelítostném souboji s neviditelným nepřítelem.“
Muž se po svém dlouhém monologu opět popotáhl z cigarety a čekal. Čekal, zdali se někdo další neujme slova.
                „Jako vždy drahý mluvíš přímo a bez servítek.“
I když zkreslený tentokrát promluvila jedna z hologramových siluet ženským hlasem.
                „Souhlasím s tebou, že v tomto boji musíme zvítězit a musíme ze sebe dát všichni maximum. Konec konců, ani členové této rady nejsou v bezpečí před tímto neviditelným zabijákem. Avšak bojím se, aby tato válka neupoutala naši pozornost natolik, že se obrátíme ke všemu ostatnímu zády. Prosím tedy všechny členy, aby přestali přemýšlet, pokud tento mor porazíme, ale až tento mor porazíme.
Co pak?
Pokud se nebudeme dál věnovat i ostatním projektům a hledět do budoucna a zajištovat potřebnou evoluci lidstva, bude to stejné jako kdybychom seděli se založenýma rukama v klíně a čekali až si pro nás přijde smrt a zapomnění.“
Další z hologramů promluvil, aniž by čekal, zda někdo jiný se nechce ujmout slova.
                „Políbil bych ti ruku drahá Elizabeth, kdybych měl tu možnost. Jako vždy hledíš na celý obraz, a nenecháš se zlákat jen detaily na plátně. Proto musím tvé tvrzení jedině podpořit. Souhlasím, že většina našich prostředků by měla být stále investována do boje s tímto morem, avšak nemůžeme oslabit svou pozici ve všech ostatních projektech. Musíme stále vystupovat jako silní. A nejen vystupovat. Musíme tací i být.“
                „Drahý zbožňuji tvůj entusiasmus. A děkuji za tvůj kompliment. Jsem ráda, že to rada vidí jednotně. Neboť předpokládám, že pokud ostatní členové mlčí tak souhlasí, neboť nemají co říct. Prosím neberte toto jako výtku drazí kolegové.
Alesandře, pokud budeš souhlasit ty a rada tak je mým přáním a návrhem, aby Japonská buňka, společně s korejskou a Ruskou zasvětila veškeré své prostředky pro boj s tímto morem. Společnými silami a přesným soustředěním se na jeden cíl věřím, že dosáhneme kýženého cíle.“
Alexandr držel cigaretu a naslouchal a zvažoval všechna pro a proti. Musel dát Elizabeth za pravdu. Japonsko přeci jen byla ta země která přišla s proslulou Cyber revolucí před 9 lety a za jeho dohledu představila lidské rase možnost augmentací. Stejně tak Korea s jejich nejmodernějšími genetickým laboratořemi na světě ve spojení s ruskými finančními prostředky měli šanci na úspěch. Rozhodně doufal, že větší než za poslední rok.
                „Pokud rada nemá námitek, plně souhlasím a osobě povedu Japonskou buňku, dokud nebezpečí nepřekonáme. Tím pádem však musí někdo z vás přebrat zodpovědnost za program Legie. Mým přáním je, aby se programu ujala Jižní Afrika. Vaše vojenské výsledky a výsledky vašich speciálních jednotek jsou vždy nad rámec očekávání. Vaše kybernetická divize tvoří nejlepší z nejlepších. Proto pověřuji váš segment, aby plně převzal režii nad programem Legie. Pamatujte, že chci nejlepší z nejlepších z nejlepších. Selhání nepřipadá v úvahu.“
Alexandrův hlas v poslední fázi věty VELMI zpřísněl. Byl férový, jednal otevřeně avšak všem dal jasně najevo kdy přestává veškerý čas na lehkovážnost.
                „Jihoafrická kybernetická divize udělá přesně tak jak je po ní od rady žádáno. Slibuji, že rada nebude zklamaná a programu Legie se hrdě ujme.“
Hologram se silným africkým přízvukem, bytˇ zkresleným hlasem souhlasil velmi razantně.
                „Elizabeth tebe chci poprosit osobně o jednu laskavost.“
Alexandr se otočil směrem k hologramu kterým by měla být výše zmíněná Elizabeth.
                „Věřím, že obzvláště tobě neunikla pozoruhodná informace o dítěti z malého státu ve střední Evropě.“
Najednou místností zavládlo ještě větší ticho než doposud.
Pokud to tedy bylo vůbec možné.
                „Ano vážení členové rady. Mluvím o tom malém státě. O České republice, kde prý údajně se před necelým půl rokem narodilo dítě postihnuté Carbon Plague. Všichni víme, že tento mor je smrtelný a jak také všichni víme ani mi jsme zatím nedokázali jej zastavit. Víme také, že nakažení byly vždy a pouze jen augmentovaní jedinci. Nikdy ne člověk bez jakéhokoli kybernetického vylepšení
Ale toto dítě, tento mladý sotva půl roční chlapec se nakazil a jako jediný na světě přežil. Nikdy jsme této zemi nevěnovali velkou pozornost a nyní pevně věřím, že to byla chyba.
Pokud je pravda aspoň zlomek toho, co se říká tak je to další selhání této rady. Nikdy bychom se neměli otočit zády k jakékoli informaci. Jakkoli se může zdát bezvýznamná či bláznivá.
Proto chci Elizabeth, aby ses osobně vydala do České republiky, a byla očima rady a zjistila co je pravdy na tomto tvrzení. Pokud zjistíš, že ten chlapec skutečně žije a je skutečně stále infikován a přežívá navzdory této nákaze…musíš zajistit, aby žil a přežil dál. Zamést všechny stopy, umlčet všechny svědky jakýmikoli prostředky které uznáš za vhodné. Pro všechny to musí být obyčejné dítě. Žádná vláda, žádná korporace, nikdo se nesmí dozvědět pravdu.
Chci, aby chlapec rostl pod neustálým dohledem rady, aby byl pravidelně kontrolován.
Nechci z něj však mít laboratorní krysu.
Elizabeth, jsem si jistý, že dokážeš rodinu přesvědčit k pravidelným lékařským prohlídkám. Chci pravidelné a detailní analýzy a rozbory co se děje v jeho tělo a jak jeho organismus dokázal přežit mor se kterým si nedokážou poradit ani nejinteligentnější mozky na planetě.“
Na chvíli se odmlčel, aby mocně mohl potáhnout ze své cigarety, ale nikdo si jej nedovolil přerušit.
Ton jeho hlasu naznačoval, že rozhodně ještě nedomluvil.

                „Pokud potvrdíš, že chlapec je opravdu přeživší navážeš okamžitý kontakt s J.A.K.D (Jiho-Africká kybernetická divize), protože pokud jsou moje domněnky správné tak požaduji, aby byl chlapec zvažován jako primární kandidát pro projekt Harbinger.“

Nikdo neodporoval, nikdo neprotestoval. Hologramy stály v naprosté synchronicitě. Těžko říci, zda byli otřesení rozhodnutím a rozkazem který právě vyslechli, nebo zda-li
Alexandrovo levé oko, lépe řečeno jeho levá sítnice začala velmi rychle blikat světle modrou barvou. Bylo ti viditelné jak pro okolí, tak pro něj samotného. Velmi zjednodušeně řečeno, jednalo se vlastně o notifikační diodu, která dávala svému majiteli najevo, že jej čeká jakási zpráva. A v tomto případě to byla velmi důležitá a neodkladná zpráva.

“Drazí členové rady. Myslím, že to nejdůležitější bylo řečeno a věřím, že mé úkoly a prosby budou vyslyšeny bez jakéhokoli opomíjení. Věřím, že detaily a zbytek podrobností již dokážete dořešit bez mé přítomnosti”

Další a poslední popotažení cigarety. Alexandrova tvář se najednou zkřivila a zesmutněla.

“I když tvé oči nemohou prozradit nic, tvá mimika říká vše. Ale chci to slyšet. Mluv.”

“Je...bylo to děvče. Doktoři ji drží při životě díky přístrojům. Všechny orgány kromě mozku jsou nevyvinuté. Doktoři se shodují na tom, že držet jí při životě je trápení a že děvče nemá nejmenší šanci přežít. Avšak nikdo z nich není kompetentní přístroje odpojit. Matka je živá, ale slabá. Avšak není ve stavu kdy by takové rozhodnutí mohla učinit racionálně.”

Muž mluvil čistě, rychle a bez zbytečného přikrášlování. Mluvil tak jak se věci měly. Nebylo jeho zvykem, aby klamal. Vždy mluvil pravdu, bez ohledu na to, jak bolestivá pravda mohla být.

I když Alexandr tuto zprávu očekával a několik měsíců se na ní připravoval, i tak byl zdrcen. Pokud mužovo mimika prozrazovala hodně, nechtěl ani pomyslet co musela prozrazovat nyní ta jeho. Vždy se považoval za nezlomného, rozhodného muže činu. Ale nyní nastala situace, která mu ukázala, že není takový, jaký si skutečně o sobě myslí. Hlas ho zradil a zlomil se mu, když chtěl promluvit. Ale Věděl, co musí vyřknout.

Věděl, který rozkaz musí vydat.

Věděl, co byla nyní jeho povinnost.
Věděl.

“Je čas.…"