Stone´s garage - kapitola 1: Zákazník

Patrick usrkával horkou kávu a otupěle hleděl na obrazovku diagnostického datapadu. Vědomí, že se schyluje k večeru, a mazácká poučka, že v pátek po poledni už normální slušný člověk nedělá, mu zrovna moc pracovního elánu nepřidalo. Datapad na něj chrlil spousty informací, ovšem v tomhle rozpoložení bylo prakticky nemožné něco takového vstřebat. Hlasitě zívl, promnul si ospalé oči a rozhlédl se po uměle osvětleném prostoru kolem sebe. Autodílna, která mu zůstala po dědečkovi, pamatovala jistě lepší časy, ale od mala měl tohle místo rád. Stála necelé čtyři míle za Metropolí, spolu s několika dalšími budovami, mezi které patřil bar, několik obytných budov v různém stadiu rozpadu a palírna místního gangu zabývajícího se převážně obchodu s chlastem. To zbývající byly skladiště a ruiny někdejšího městečka. Dílna byla nejen jeho živobytím, ale i domovem a oázou klidu. Byla to jeho pevnost. Vzhledem k tomu, že Patrick nebyl z lidí co vyhledávají společnost za každou cenu, strávil v tomhle spustlém místě většinu svého dosavadního života.

Z obhlídky ho vytrhl táhlý tón vycházející z datapadu. To signalizovalo ukončení běhu diagnostického programu. Ani nemusel výsledky testu číst do konce, aby věděl, o co jde. Vztekle prásknul datapadem o desku pracovní stolu, až málem rozlil nedopitou kávu, a začal na něm chaoticky přehazovat věci, pátrajíce po telefonu. Svoje stálejší zákazníky měl v telefonu vždy vytažené na hlavní obrazovce, takže spustit vytáčení čísla na chlápka, který si nechal říkat Ronaldo, mu trvalo asi dvě vteřiny. Když bylo slyšet typické klapnutí na znamení, že byl hovor přijat, ani jeden z účastníků telefonátu se neobtěžoval se zdvořilostmi. Ostatně od Ronalda by to ani nikdo nečekal. „Tak co je? Máš to hotový?“ šel rovnou k věci. „To víš že jo ty idiote! Kolikrát už jsem ti říkal, ať mi sem tyhle kradený šmejdy netaháš?“ spustil podrážděný Patrick. „Jaký krade...,“ neměl však šanci větu dokončit. „Ty vole, to si vážně myslíš, že nepoznám, že si někdo hrál se spínáním?! Máš mě za takovýho blbce?“ křičel rozčilený mechanik. „Hele přestaň vyvádět. Máš z toho celkem slušnej kšeft ne? Pokud vím, prachy za tuhle prácičku ti nikdy nesmrděly, tak o co jde?“ Chvíli bylo ticho, protože Patrick to potřeboval rozdýchat a Ronaldo čekal, jak se situace vyvine. Když se Patrick dostatečně uklidnil, pokračoval v hovoru. „Fajn, vyměním spínačku. Ten, kdo pro tebe auto obstarával je obyčejnej amatér. Řídící jednotka tu jeho fušeřinu vyhodnotila jako kritickou chybu, a proto ti to jede jen v nouzovým režimu“ „A to je celý?“ divil se Ronaldo. „Tohle by zvládnul kdejakej...“ ale znovu byl přerušen. „Hele, ještě chvíli do mě budeš rejt a příště ti do auta nastražím nějakou trhavinu!“ „Klídek kámo,“ pokračoval Ronaldo ležérním tónem. „Dovezu ti ještě o kilo navíc a budem srovnaný. Platí?“ „Jo to teda dovezeš. Dovezeš prachy, budeš držet hubu a odtáhneš si tenhle krám,“ řekl Patrick a ve vteřině zavěsil, protože neměl na další debatu s Ronaldem náladu. Nějakou chvíli jen tak stál bez jediného pohybu a v hlavě si rovnal myšlenky. Potom položil telefon, z basy na nařádí vyndal menší křížový šrobouvák a zastrčil ho do postranní kapsy na nohavici pracovních kalhot. Věděl, že tyhle běžné součástky jako byl spínací modul se kolem vždycky někde povalují. Stačilo si jen vzpomenout kde. Patrick byl obvykle pořádný, ale poslední dobou pod náporem práce s úklidem trochu polevil, což se na dílně muselo časem projevit. Prošel kolem vozidla dozadu k plechovým skříním a nohou odstrčil dvě krabice s mazivem ve spreji, aby se dostal dovnitř. Skříň překypovala použitými elektronickými komponenty, které buď odněkud vymontoval anebo jejich prostřednictvím dostal zaplaceno za nějakou práci. Po chvíli pátrání jeden spínací modul našel. Tlačítko na něm bylo silně ohmatané a nápis „START„ sotva čitelný, ale to nevadilo, protože ani auto, které mu Ronaldo nechal v dílně k opravě, nebyl zrovna výstavní kus. Výměna už byl jednoduchý úkon. Čtyři šroubky, chromový pojistný kroužek a po výměně to samé v opačném pořadí. Připojit, v řídící jednotce změnit dva parametry podle verze spínacího modulu a hotovo. Lehké jako facka. Poté Patrick vypnul datapad, s úšklebkem dopil vystydlou kávu a rozhodl se pro dnešek s prací praštit. Tenhle týden toho měl už opravdu plné zuby. Tři dny strávil pracemi na zdemolovaném tahači, který sloužil k pašování chlastu z místní palírny. Tentokrát se zjevně něco nepovedlo. Chlap, co palírně šéfoval, byl obecně dobrý zákazník. Nejenže velmi slušně platil, ale vždycky s autem nechal přivézt i veškeré náhradní díly a spotřební materiál. Patrick tak neměl žádné starosti s objednáváním a mohl se věnovat čistě svému řemeslu. Další věcí bylo, že palírna samozřejmě potřebovala rychlá auta, a dílna Patricka Stona naproti přes ulici byla ideálním místem k jejich úpravám. To byla totiž věc, kterou chtěl Patrick při jeho obživě dělat zdaleka nejvíc. Přestavby a různé úpravy hnacího ústrojí. Od dob, kdy veškerý automobilový průmysl spadl do náruče jednoho z korporátních gigantů, existoval pouze jeden jediný výrobce, a sice DuMoCo. Z jeho výrobních linek tedy pocházelo cokoliv, co souviselo s autoprůmyslem. Od náhradních dílů a jednotlivých modulů až po celá vozidla. Ať už to byla vozidla autonomní se sodíkovými bateriemi nebo manuálně ovládaná se spalovacím motorem na syntetické palivo. Na všem byla kromě výrobního čísla signatura DuMoCo. A pokud nebyla, znamenalo to, že nepochází z výrobních linek korporátu a je tedy ilegální takový díl vlastnit, natož ho mít ve vozu namontovaný.
A to byla právě Patrickova vášeň. S karosářskými moduly nebyl problém, clověk si mohl prakticky poskládat co chtěl, protože DuMoCo měla obrovskou nabídku karosářských komponentů, a tak bylo možné vytvořit nepřeberné množství designů. Modulární systém stavby manuálně ovládaných vozidel byl v tomhle dokonalý, protože zákazník buď využil předvolenou stavbu a dostal to, co viděl v katalogu anebo si nadefinoval vzhled a parametry v rámci nabízených možností společnosti. Produkt podle vlastní volby byl sice dražší, ale společnost tak získala skvělou image firmy, která se snaží vyjít maximálně vstříc lidem. Problém byl ovšem s pohonem. V nabídce byli pouze dvě motorizace pro základ osobních automobilů. Další dvě pro základ k nákladním vozidlům a pouze jedna do základu motocyklu. Každá z těchto tří kategorií měla k dispozici po jedné manuální převodovce a k automobilům ještě bylo možné zvolit automat. A to bylo vše. Vyjímkou pak byli různí papaláši na vysokých pozicích korporací, Pořádkové síly a podobně. Ti jediní měli možnost se dostat k něčemu silnějšímu než běžný smrtelník. Lidem jako byl Patrick, kteří měli syntetické palivo v krvi, se tahle skutečnost nelíbila. V Pustinách mimo Metropoli se našla řada těch, kteří řešili věc po svém. Byly to právě úpravy továrních modulů za účelem zvýšení výkonu a točivého momentu a s tím související úpravy podvozků, ovládání a celkově přenosu výkonu na kola. Patrick byl myšlenkou na přestavbu svého mazla na pořádnou bestii přímo posedlý. Jeho znalosti a možnosti v tomhle oboru byli ovšem omezené. Prozatím nedokázal udělat víc, než několik softwarových změn v řídící jednotce a zvednout výkon o pár koní. To mu bylo žalostně málo, ovšem zákazníci jeho práci obvykle ocenili. I proto bral práci od lidí jako byl Ronaldo a ti z palírny. Na jednu stranu z toho koukal obrovský problém. V případě, že by mu na to přišel kontrolní úřad by okamžitě skončil, ale na druhou stranu to mohla být možnost, jak se dostat k cenným dílům vyrobeným mimo linky DuMoCo a třeba i k někomu, kdo toho o přestavbách ví víc. Při myšlenkách na svoje auto se nemohl ubránit. Ujistil se, že vrata dílny jsou zavřená a zamířil k levému křídlu dílny. Mezi regály a hydraulickým zvedákem stál jeho vlastní vůz překrytý šedým přehozem. Pomalu procházel podél levého boku vozu až došel k zádi a vespod nahmatal lem textilie. Několika tahy ji z auta stáhnul a hodil stranou. Pohled na svoji vysněnou káru mu po předchozí záležitosti s Ronaldem přece jen zlepšil náladu. Předobraz, podle kterého tohle auto vzniklo byl jasný každému, kdo se zajímal o historii autoprůmyslu. Ostatně jeden takový vzor visel na stěně dílny vedle vstupu do kanceláře. Dodge Challenger vyobrazený na zašlém plakátu z roku 2008, byl nejen předlohou pro stavbu Patrickova auta, ale také vzpomínkou na svého dědečka. Páry světlometů daleko od sebe po obou stranách přední masky, která byla plochá a jakoby useknutá. Ikonická ,,vlnka,, za dveřmi směrem k zadnímu blatníku. Ostré strohé tvary mohutného svalnatého coupé. Dva velké otvory sání náporového vzduchu. To auto mělo až démonický vzhled, pouze oproti předloze působilo offroadovějším dojmem. Patrick pomalu obcházel vůz a levou rukou pomalu přejížděl po černém matném laku. Zároveň ho přepadla myšlenka, že by bylo fajn, aby auto taky jezdilo tak skvěle, jako vypadá. Hlasitě si při tom pomyšlení povzdechl a začal si uvědomovat, že během přemítání slyšel, spíš tak nějak podvědomě, venku zastavit vůz. Jenže teď už rozhodně neměl chuť přijímat zákazníka, natož pak se ještě v něčem začít vrtat. Rázným krokem vyrazil ke vratům zjistit, kdo si troufá otravovat v pátek v tuhle dobu a vysvětlit, že pro dnešek už je zavřeno. Stiskl tlačítko ovládání vrat a složil ruce přes hrudník, aby dal najevo své podráždění a neústupnost. To se snažil ještě podpořit zamračením, takže obočí vytvářelo ostré ,,V,, . Iluze člověka v opravdu mizerné náladě byla téměř dokonalá. Jenže na druhé straně vrat stál někdo, koho Patrick nečekal. Byl si jistý, že to bude někdo z Ronaldových lidí, nebo případně nějaký otrapa z palírny s dalším rozflákaným vrakem. Když vrata vyjela dost vysoko, aby odkryla tvář ženy, čekající na to až se někdo uráčí jí otevřít, Patrickovo obočí naopak vystřelilo strmě vzhůru, a tak tak, že nemusel svoji bradu sbírat po zemi. „No konečně,“ řekla stoicky žena. Překvapený Patrick se zmohl jen na: „eeeh... dobrej. Můžu pomoct?“ „To doufám,“ odpověděla opět bez emocí nová zákaznice. „Přestala fungovat klimatizace. V tomhle vedru se bez ní v autě prostě vydržet nedá.“ Faktem bylo, že ačkoliv hodiny ukazovaly něco před osmou odpolední, teplota venku se držela nad třicítkou. „Jo jasně... kouknu na to. Mám vám sem s tím zajet?“ „Ne, já sama,“ odpověděla. Zahodila půlku doutnající cigarety, obešla vůz a usadila se uvnitř. Rychlým obratným manévrem zajela do dílny a Patrick jen za ní zavřel vrata. Nic z toho mu nedávalo smysl a hlavou mu výřily myšlenky. „Pěkná ženská v autě, který už podle zvuku nebude z běžný produkce, se mi sem nakýbluje v pátek v osm večer a tváří se, jakože jí to tady patří. A já se jí ještě pomalu uklonim. Co se to tady děje?“ Žena se ihned začala zajímat, jak dlouho ta věc s klimatizací potrvá.
„Dejte mi minutku, madam. Jakmile naskočí diagnostika, budeme chytřejší.“ Patrick se jal znovu zapínat datapad s diagnsotickým softwarem o kterém byl přesvědčený, že už ho až do pondělka neuvidí. Software sám identifikoval komunikační port řídící jednotky auta a pokusil se s ní spojit. „Cože?! Co to má bejt?“ zahučel Patrick směrem k datapadu. Do toho se z kabiny vozu ozvala zákaznice: „Asi to bude chtít heslo.“ Patrick byl z celé situace dokonale zmatený. „Jo chce to po mě nějaký heslo... nic takovýho jsem ještě...,“ ale nestihl ani větu dokončit. Z útrob vozu vyjela ruka a vyškubla Patrickovi jeho datapad. Během tří vteřin mu ho žena podávala zpátky a podle obrazovky měl Patrick plný přístup k řídící jednotce auta.
Vůbec nic nechápal. „Zdá se, že se jen ucpal filtr, nic víc.“ To už žena vystupovala z auta se slovy: „Fajn, to zvládneš ne?“ „Jasně že jo. Dejte mi pár minut“ Našel si v programu plány vozu a patřičný výkres už ho nasměroval k víku s filtrem v kabině. Když se mu podařilo filtr vyprostit všiml si, že žena cosi vyndavá z kufru auta. Na ruce se jí svíjel černočervený had a žena si jej se zaujetím prohlížela. Patrick už se vlastně ani ničemu nedivil. „Mám dojem, že chovat tyhle věci je zakázaný,“ pokusil se o vtip v naději, že alespoň lehce uvolní atmosféru. „Jo jasně mladej, hlavně že tvoje diagnostika je stoprocentně legální, co?!“ To už bylo moc. Nechápal, kdo ta ženská je, kde se tu vzala a už vůbec ne jak to, že pozná pirátskou verzi diagnostického softwaru. Znovu promluvil až když byl s prací hotov. „A je to. Filtr stojí dvacettři kreditů a...“ „Převedu ti dvě stovky za to, že budeš mlčet. Nikdy jsi mě tady neviděl,“ nenechala ho dokončit. „Fajn,“ rozhodil Patrick rukama odevzdaně. Podle jeho digitálního kredittagu mu na účtu přistálo dvěstě kreditů. „Jsme srovnaný. A pamatuj si, co jsem ti řekla.“ S těmito slovy žena nasedla do vozu, motor zahřměl, a tak rychle jako se v dílně objevila, z ní zase stejně rychle zmizela.
Patrick jen nevěřícně kroutil hlavou. Rychle zavřel vrata a zhasl světelný nápis ,,Stone´s garage,, nad vjezdem do dílny. Umyl si ruce a došel si do kanceláře pro koženou bundu. Nemínil se zdržovat převlékáním. Bundu si jen přehodil přes rameno a vyrazil z dílny ven. Cestou si zapálil cigaretu a třikrát silně potáhl. Měl chuť celý uplynulý týden pořádně spláchnout a obzvlášť poslední hodinu. Na konci hlavní ulice osvětloval okolí místní podnik s názvem Ursula´s bar, nazvaný tradičně podle majitele. Tedy v tomto případě majitelky. Tohle místo sloužilo mnoha účelům a díky tomu prosperovalo. Ne že by Ursula zrovna oplývala bohatstvím, protože nemalá část výdělku padla na úplatky úřadům, aby si jí nevšímaly, ale mohla si dovolit v podniku nabízet i lepší zboží, než byla břečka z palírny na druhém konci ulice. Pokud byl někdo pravidelným návštěvníkem jako Patrick, tak věděl, kdo všechno se tady objevuje. V patře budovy byli tři pokoje, takže sem velmi často dojížděla korporátní smetánka obsypaná partou prostitutek a nebo naopak vysoce postavená žena s nějakým oteklým panákem v superdrahém obleku. Patřilo to k místnímu koloritu. Občas se tu objevily Pořádkové síly. Patrick měl podezření, že se sem hlídky jezdí schovat z dosahu centrály v Metropoli. Co by jinak hledali tady v Pustinách? Byl ještě jeden druh návštěvníků baru, který stál za pozornost, obzvláště pak za tu Patrickovu. Jezdci. Objevovali se tu zřídka a nebyla v tom žádná pravidelnost. Ovšem když už se tady někdo od nich ukázal, nešlo to přehlédnout. Jezdci obvykle přijížděli v opravdu úctyhodných strojích. Tu a tam se objevil i někdo na motorce, ale takové Patrick v životě neviděl, takže nemohlo jít o tovární mašiny. Vlastně ani vozidla nevypadala, že by disponovala čímkoliv z nabídky dílů DuMoCo. Jako by ty stroje někdo kompletně stavěl doma na koleni, namísto stavebnice z prefabrikovaných modulů. Ale hlavně zvuk motorů. Ten božský bublavý zvuk. Tohle musel mít na svědomí opravdový machr na přestavby. Potíž byla v tom, že Jezdci se s nikým jiným, než mezi sebou nebavili. A nikdo ani neměl odvahu se o to pokoušet, protože ti hoši vypadali, že s nimi nebude legrace. Vypadalo to, že si sem přijedou prostě jen domluvit nějaký obchod, najíst se a zvrhnout do sebe několik piv. Pak zase na nějaký čas zmizí.
Patrick zadupl dohořívající cigaretu a vstoupil dovnitř. Od baru se na něj usmála Ursula a zamávala na pozdrav. Host, který seděl u pultu zády ke vchodu si všiml její reakce a otočil se od poloprázdné lahve piva. Zarostlý tlouštík se ihned rozzářil, když viděl Patricka vcházet. „Hej kámo, to je dost že jdeš.“ To byl Tadeus, kdo hulákal na celý lokál. Patrickův nejlepší přítel už od dob útlého dětství. Byl to statný a zavalitý chlapík s dlouhým porostem na hlavě i tvářích a obvykle se zářivým úsměvem. „No jo, ne všichni máme čas se tady nalejvat už od dvou hodin. Některý z nás musej taky makat,“ odvětil Patrick s upřímnou radostí, že vidí kamaráda. „Ale no ták, jsem tu sotva hodinu, tak nekecej.“ Do toho se vložila Ursula se slovy: „Hned jsem u vás kluci,“ a za běhu políbila Patricka na tvář na uvítanou. „Jo a kolik už si jich stihnul za tu dobu?“ „Hahaa, máš co dohánět kamaráde,“ zasmál se Tadeus a zvrhl do sebe zbytek piva z láhve. To bylo ostatně Patrickovi jasné, protože takový splávek jako jeho kamarád, rozhodně neměl. Obvykle dvě třetiny z jejich společného lístku patřily právě Tadeusovi. Patrick se posadil vedle přítele a když přiběhla Ursula, požádal o dvě piva. Přiťuknuli si jako obvykle, co ale obvyklé nebylo, že Patrick do sebe otočil celou láhev na ex. Tadeusovi z toho až zaskočilo. Když přestal vykašlávat vdechnuté pivo, usmál se, a s upřímnou starostí o kamaráda se zeptal: „Hele, co je? Tohle jsem u tebe snad ještě neviděl.“ Patrick brutálně říhl, odložil prázdnou láhev na bar a zasmál se. „Jo, tak mě sleduj, dneska to fakt potřebuju.“ Do hovoru se opět vložila Ursula: „Budeš něco jíst?“ ptala se směrem k Patrickovi. „Já bych si dal smaženej sejra a hranolky,“ hlásil se Tadeus. „Jo, já taky,“ přitakal Patrick. „A poprosíme ještě o dvě.“ Dál už Ursule nevěnovali pozornost. Ta měla beztak spoustu práce s obsluhou, protože v baru bylo dnes víc lidí, než bylo zvykem. „Hele tak co se děje?“ odrhnul si Tadeus dlouhé vlnité vlasy z očí a trochu vážněji se podíval na Patricka. „Já nevim... celej tejden stál za hovno, ale korunu tomu dneska nasadila jedna ženská.“ „Co, tys nasmrkal do gramofónu nějaký princezně?“ zasmál se Tadeus. Ne že by tušil, co v dobách dávno minulých býval gramofón, ale nějak se tahle hláška udržela v povědomí. „No ty vole, ještě to tak. Ne, jde o něco jinýho.“
Patrick chvíli jen tak seděl, koukal někam za bar a každých deset vteřin se napil piva. „Já nevím... prostě asi před půl hodinou se u mě na dílně zastavila zvláštní ženská. Vlastně už jen to bylo divný... kolik jsem měl zákaznic za tu dobu, co podnikám?“ Tadeus se znovu rozesmál: „já vím jen o tý starší blondýně, co tě dycky místo placení vojela.“ „Jo přesně. A to je všechno. Za těch šest let nebo kolik. Kolik mi je? Dvacet šest, tak mám pravdu,“ dopíjel Patrick druhou lahev. „A co teda bylo tak divnýho na tý z dneška?“ ptal se Tadeus se zájmem. „Už jsem chtěl zavírat, když se ve vratech objevila nádherná ženská tak okolo čtyřicítky, dlouhý zrzavý vlasy a oblečená v přiléhavejch černejch hadrech.“ „Ahá,“ začal se znovu řehtat Tadeus. „To je přesně tvuj typ né? A co kozy? Jaký měla?“ „No, pánové jsou opravdový gentlemani co?“ zasupěla Ursula a odběhla s tácem pití mezi hosty, aniž by čekala na odpověď. „Pěkný. Velký, ale pevný,“ odpověděl Patrick, kterého poznámka Ursuly nijak nerozhodila. Dobře ovšem věděl, proč jí tahle debata lehce nadzvedla. Jelikož tahle drobná a stále půvabná blondýnka žila sama a sama byla i na celý podnik, tu a tam jí jistý ochotný mladší mechanik z místního servisu chodil po večerech vypomáhat.
Patrick pokračoval: „Každopádně nepřijela jen tak něčím. To auto nebyla žádná řadová výroba. Přišlo mi, že buď neměla tlumiče, nebo to bylo celkově těžký jako kráva, protože při výjezdu z dílny se to celý hodně zhouplo. Jako by celá karoserie byla nějak zesílená.“ „Ty myslíš... jako neprůstřelný auto?“ „Jo tak něco. I motor měl zvuk, co jsem ještě neslyšel. Dá se to pěkně po staru vylhat vejfukem, ale i při tý váze, kterou to muselo mít odtamtud vystřelila jak z praku.“ Tadeus si podepřel bradu jednou rukou a loktem se opřel o pult baru, zatímco druhou stále svíral lahev s pivem. „Jo, takže přijela k tobě nějaká sexy kočka v zakázkovým speciálu, dělaným nejspíš do první linie. A co dál? Chtěla rozleštit lak?“ Patrick cítil náznak sarkasmu, ale udržel si stále stejný výraz a dělal, jakože to neslyšel. „Přišla s tím, že jí nefunguje klíma. Stěžovala si na vedro a že se nedá v autě bejt. Ona sama nevypadala, že by jí to kdovíjak vadilo, ale zatímco jsem měnil zasviněnej filtr, tak ona zezadu z kufru vytáhla černo-červenýho hada.“ „Co?! Hada?!“ divil se Tadeus. „To je blbost, kde by ho vzala? Navíc tyhle věci jsou zakázaný, tohle si dovolí jen někdo s hodně vysokým postavením.“ Tomu se Patrick zasmál se slovy : „Jo to jsem jí taky říkal, ale okamžitě mě setřela. Nevim jak, ale hned věděla, že nemám oficiální licenci diagnostiky. A další věc. Ještě nikdy jsem neviděl takhle zahnojenej filtr v kabině. Jako kdyby tam někdo zvrhnul kýbl nějakýho rudýho prachu nebo co. Proto její systém to chlazení odstavil.“ „Rudýho prachu?“ polkl Tadeus zbytky z lahve. „Hele něco takovýho je možný asi jenom v Pustinách. A co tě tak poslouchám, popis tvojí zákaznice neodpovídá někomu, kdo se prohání tam venku“ „To ne,“ souhlasil Patrick. „Myslím, že Jezdci nevoněj drahým parfémem,“ řekl a také dopil. Poté na nějakou dobu hovor ustal. Patrick stále dokola přemítal nad zvláštní situací v dílně a také nad tím, proč mu to vlastně tolik vrtá v hlavě, zatímco Tadeus se zaposlouchal do hudby, která se rozléhala v podniku. Šlo a velice starou nahrávku blues-rockového kytaristy Roryho Gallaghera s názvem „Bad Penny„ z roku 1979. Tadeus pokyvoval hlavou do rytmu a nechal se hudbou unášet. Když skladba dohrála, uznale se usmál a dloubl loktem Patricka pod žebra: „Sakra, jak je to možný? Skoro sto let stará věc a pořád je to zdaleka lepší ty dnešní rádoby umělci.“ „Co?“ zeptal se trochu zmateně Patrick. „Jo ta písnička... jo to je dobrý retro,“ poznamenal, ačkoliv nevypadal, že by ho to nějak zaujalo. Víc ho zajímalo, kde pobíhá Ursula, protože měl chuť na další rundu. Právě se vracela s prázdnými sklenicemi, když si všimla, jak se Patrick nervózně ohlíží kolem sebe. Poznala, o co jde, takže se slovy: „Hned jsem u vás kluci“ zaběhla za bar a zamířila k chladícímu pultu. Vytáhla dvě lahve piva, rychlým ladným pohybem obě odzátkovala postavila před hosty. Než stačili poděkovat, zmizela za plentou v kuchyni. Za pár minut se nesla i večeře. V roce 2094 už neexistovala jiná strava, než uměle vytvořená. Syntetické mléčné produkty, maso pěstovné v laboratořích. A to málo, co člověk ještě dokázal pěstovat přirozenou cestou, vznikalo na obrovských hydroponických farmách. Ostatně ani pivo, kterým ten večer prolévaly hrdla, nebylo pivem v pravém slova smyslu.
Hoši se s chutí pustili do jídla a brzy jim zbyly pouze prázdné talíře a umaštěný ubrousek. Hovor se poté znovu rozběhl a téma se stočilo jako obvykle k automobilům. Jelikož se Tadeus živil coby kurýr, měl k tématu co říci, pouze jaksi z druhé strany oproti Patrickovi. Díky svojí práci ovšem znal všelijaká zákoutí Metropole velmi dobře. Ne že by byl řádně zaměstnaný, ale zakázky si vždy díky svojí přátelské povaze sehnat uměl. Ostatně jako většina obyvatel. Každý se musel ohánět a zajistit se po svém, aby přežil, a případně nakrmil i další hladové krky.
Večer plynul a účet za útratu narůstal. Ursula se většinou debat o autech ani nepokoušela účastnit, pouze ji připadalo zábavné poslouchat přátelské hádky, když Patrick svého přítele poučoval, že vlastně o motorismu neví nic, protože je to jen běžný uživatel, zatímco on chudák musí auta po těch nemehlech opravovat. S přibývajícími hodinami ubývalo hostů v podniku. Ursula ještě hodinu poté, co poslední host opustil bar, vydržela poslouchat opilecké žvanění, kterému už ani nebylo rozumět. Jelikož se blížila čtvrtá hodina ranní, barmanka už byla nekompromisní. S Patrickem nebyl problém, protože i přes svůj stav dokázal víceméně chodit a domů to neměl daleko. S Tadeusem to bylo horší. Než se Ursula rozloučila s dorážejícím Patrickem, Tadeus usnul v sedě u baru s hlavou položenou na pultu. „To snad není pravda. Fajn, jak chceš! Mě ráno záda ani hlava bolet nebudou,“ utrousila a zamkla Tadeuse v podniku. Vzhledem k tomu, že měla malou obytnou jednotku v patře vedle pokojů pro hosty, ani ona to neměla daleko. Jen nečekala, že půjde spát sama. Cestou po schodech ještě zahlédla motajícího se Patricka, jak se s hlasitým smíchem hroutí k zemi a pokouší se znovu vstát. „No jasně, hrozná sranda!“ Kdyby nečekala, že jí ten večer doprovodí nahoru, připadalo by jí to možná i vtipné. Myšlenky na sex tak vzaly za své a Ursula zmizela za dveřmi svého skromného bytu. Za to Patrickovi cesta trvala mnohem déle. Snažil se zapálit cigaretu, ale při své opilosti jich polovinu zlámal nebo poztrácel. Zanechal snahy, protože tahle tabáková pochoutka bylo zatraceně drahé zboží. Snažil se jít co nejvíc rovně to šlo, ale hlava se mu točila na všechny strany. Cíl dnešního dýchánku byl tedy splněn. Opírajíce se o rezavé zábradlí pozvracel schody vedlejšího domu a když si uvědomil, že stojí u sousedního stavení, zamířil už na jistotu ke správným dveřím. Na třetí pokus zadal správný vstupní kód a konečně byl doma, aniž by tušil, kolik času uběhlo během jeho cesty. Svalil se na pohovku v obytné místnosti své dílny a pak už následovala jenom tma.

Když znovu otevřel oči, notnou dobu trvalo, než dokázal poskládat myšlenky. Nebo alespoň základní informace. Byl sice vzhůru, ale vstávat se mu nechtělo. Rozhodl se poslechnout instinkt a zůstal ležet ještě téměř půl hodiny. Během té doby zjistil, že ho překvapivě nebolí hlava a navzdory nehodě na schodech sousedního domu nemá žaludek na vodě. „Ach jo, to zas byla noc“ prohrábl si vlasy a rozhodl se zvednout. Rovnováha ještě nebyla stoprocentní, ale do sprchového koutu se dojít zvládl. Po sprše zapnul kávovar a do misky si připravil cereálie s mlékem. „Půl jedný?! Ježiši,“ překvapil ho pohled na hodiny. Venku už dávno nemilosrdně pražilo slunce. Věděl, že tohle je jeden z těch dnů, kdy nemá smysl cokoliv začínat a kdy je lepší nechat všechno plavat. Nebylo tedy kam spěchat a čtení zpráv při kávě ho vlastně docela uspokojovalo. Jenže pak si vzpomněl na svoji záhadnou zákaznici z předchozího dne. Přestal se houpat na židli a sundal nohy ze stolu. Vyšel ven z kanceláře a zamyšleně si prohlížel místo, kde včera stál její vůz. Přemýšlel, jestli se to vlastně doopravdy stalo. Po propité noci mu ta vzpomínka přišla velice vzdálená. Sotva si dokázal vybavit její podobu. Nakonec se rozhodl, že bude lepší tyhle myšlenky nechat být. Další jeho úvaha se zaměřila na Tadeuse a Ursulu. „Tadeus už určitě bude pryč a Ursula možná trochu naštvaná,“ napadlo ho. Napřed došel pro telefon s úmyslem kamarádovi zavolat, ale nakonec proč nevyužít příležitosti se trochu projet? Telefon tedy strčil do kapsy, narazil si kšiltovku a sluneční brýle. Klíče od vozu visely v kanceláři, a i když to byly sotva dvě hodiny, co se probudil po těžkém mejdanu, rozhodl se vyrazit ven s autem. Ostatně hlídky by něco takového stejně neřešily. Ty šli hlavně po zbraních, drogách a jiném ilegálním zboží. Patrick otevřel vrata a zalil ho nelítostný žár. Vyjel s autem ven, vrata zavřel a vydal se směrem na východ. Sotva opustil své útočiště, hned za druhou mírnou zatáčkou se na horizontu začaly objevovat první z fotovoltaických panelů patřících ke gigantické solární elektrárně. Ta se prostírala po pravé straně podél hlavní silnice až k hranicím Metropole. Kam jen oko dohlédlo, nebylo tam nic než obrovské množství černých lesklých panelů a téměř přímá asfaltová silnice za hranicí svojí životnosti, vedoucí do kolébky života v širém okolí. Naproti přes silnici byl tu a tam sotva rozpoznatelný skelet budov, které vítr dávno rozfoukal po okolí. Tak jako náhrobní kameny, tyhle ruiny připomínaly časy relativního blahobytu a rozvoje před ohněm, který přivedl zdejší krajinu do současné podoby. Pustiny. Byl to výstižný název pro obrovská území, která dříve kypěla vegetací a životem. Teď tady nebylo nic než omšelé vzpomínky a kusy zastarávající technologie. Přesto pro Patricka mělo tohle místo zvláštní kouzlo. Připadal si sám a naprosto svobodný. Člověk a jeho vůz projíždí krajinou, kterou zalévá žhnoucí slunce za zvuku předoucího motoru. Byla to magie. V Patrickových očích měla tahle idyla pouze jedinou vadu na kráse, a sice počet válců jeho pohonné jednotky a tedy i výsledný zvuk motoru. Zvykl si, ale stále cítil pachuť skutečnosti, že jediný opravdový motor má označení V8. A od doby, kdy slyšel historky o dochovaných exemplářích, netoužil po ničem jiném, než aby mu jeden takový bublal pod kapotou. Ostatně každý žije pro něco a on žil pro auta, stejně jako dříve jeho dědeček. Patrick se musel probrat z přemítání, protože se blížil ke vstupní bráně do města. Na téhle straně nebyl prakticky žádný provoz, takže při průjezdu bránou nepočítal se zdržením. Tenhle kontrolní bod spíše sloužil k odchycení tahačů s potenciálně ilegálním nákladem, než aby tady stavěli každého, kdo míří do města. Rychlý sken a bylo to. Patrick se ocitl v industriální zóně, na jejímž konci směrem k centru žil Tadeus. Tady už bylo o poznání živěji. Spousta vozidel, manipulační techniky a lidí v pracovním oděvu. Ti všichni pracovali pro některý z korporátů, ať už se jednalo o technologickou produkci, farmacii nebo například potravinářství. Co do velikosti zdejších areálů tady vévodil komplex DuMoCo, ačkoliv šlo v rámci korporátu o podružnou továrnu. Změť komínů, chladících věží, jeřábů, hal a nádrží různých tvarů a objemů. To vše dotvářelo obraz železobetonového mraveniště, které nikdy nespí. Přesně taková totiž byla průmyslová zóna Metropole. Patrick zastavil před jednou z výškových obytných budov. Ovšem nijak vysoko vyjíždět nemusel, neboť byt, který obýval Tadeus, byl pod úrovní ulice. Takové byly nejlevnější. Sice bylo nezbytné neustále svítit, kvůli všudypřítomné temnotě, ale pro někoho jako Tadeus tohle bydlení stačilo. Patrick poslal z auta jednoduchou zprávu ve znění: „ťuky ťuk,“ která řekla vše, co bylo třeba. Oba jí používali v případech, kdy jeden hodlal neplánovaně navštívit druhého. Netrvalo dlouho a Tadeus se objevil ve dveřích s typickým zářivým úsměvem. „No nazdar člověče, akorát si vařím kafe. Chceš taky?“ To byla nabídka, kterou Patrick nikdy neodmítl. „Jasně, díky“ Oba se odebrali do malého bytu a usadili se v kuchyňském koutku. Tadeus nalil kávu a Patrickovi nedalo, aby se nezeptal na předešlou noc. „Jak je po včerejšku?“ „Co? No skvěle, bylo to bezvadný ne?“ „Jo,“ přitakal Patrick. „Jen mám dojem, že Ursula z nás nebyla nadšená. A kde ty jsi vůbec spal?“ „Na baru. Ještě teď jsem z toho celej otlačenej ty vole,“ smál se Tadeus. „Když jsem se probral a nikde nikdo nebyl, prolezl jsem oknem ven vzadu z kuchyně a jel domů.“ Patrick měl sice na jazyku moralistickou poučku o řízení pod vlivem, ale raději mlčel, protože věděl, že sám má nejspíš máslo na hlavě. Tadeus ovšem najednou trochu zvážněl a začal z jiného soudku. „Hele když jsi tady, chtěl jsem s tebou o něčem mluvit. Včera na to nedošlo a i kdyby, stejně by jsi dneska věděl kulový“ „No to ti děkuju. Tak spusť, beztak to bude zase nějaká šmelina co?“ „Budeš se divit kamaráde, ale tentokrát jde o delikátní věc.“ „Fajn, o co jde?“ „Klid, trpělivost. Hned ti to povím.“ Tadeus se uvelebil na židli, opřel se a natáhl nohy. Ruce si založil přes rozměrné břicho a začal s výkladem. „Dostala se ke mě jistá informace o jistém pouličním závodu , který by jistého nadšence mohl zajímat. Samozřejmě všechno mimo zákon a pokud možno mimo dohled úřadů.“ Patrick upíjel kávu, seděl shrbený s lokty opřenými o kolena a pozorně poslouchal. Hned úvodní informace ho zarazila. „Co, závod tady ve městě? To je blbost, na to si nikdo netroufne.“ „Ne, jasně že ne tady ve městě. Startuje se za jihozápadní bránou,“ odpověděl rezolutně Tadeus. Patrick opět vypadal pobaveně. „Jaká jihozápadní zase? Checkpointy jsou jen na hlavních tazích, tak o čem mi to tady vykládáš?“ „Nech mě laskavě domluvit!“ přikázal mu na oplátku Tadeus a Patrick pomalu máchl nataženou pravačkou kolem sebe na znamení, že dává volný prostor k projevu. Tadeus tedy pokračoval. „Jak jsem říkal, startuje za jihozápadní bránou. Skoro nikdo o ní neví, například ty, ale existuje. Vede z ní cesta skrz solární elektrárnu. Kde myslíš, že je servisní přístup? Každopádně ta cesta vede srkz a potom dál do Pustin. Dá se tam dostat přes areál elektrárny, což nebude problém, protože ten závod pořádá jeden týpek, co tam pracuje. Má plnej přístup, chápeš? Chápeš, co ti říkám? Deset závodníků, deset aut a pěkná zábava,“ zubil se. „Jede se zhruba na patnáct mil. A ty u toho můžeš bejt.“ Tadeus se triumfálně usmál a založil ruce za hlavou. Patrick chvíli nevěděl, co na to má říct. Pak se zamyslel a vyrazil do další diskuze. „Počkej, takže tam mám někomu dělat mechanika?“ „Ale ne kruci, budeš závodit!“ „Co? Jak jsi na tohle přišel? Copak já jezdím nějaký závody?! Mám snad na to auto?!“ divil se Patrick. Tadeus se ale nedal odbýt. „No jasně, dyť máš to tvoje parádní žihadlo, ve kterým se proháníš. A umíš to přece ještě vylepšit ne?“ Patrick nechápal, do čeho se ho to přítel snaží namočit. „Ale prosimtě! Umím sotva pár triků s řídící jednotkou, upravit sání a tak. Ale nedokážu z toho udělat raketu, jasný?!“ „No a? Ostatní taky určitě ne. Nejspíš tam budou jen nějaký nablejskaný tovární stroje. Ostatně je to jen takovej přátelák.“ Patrick pokračoval v sebeobraně. „A proč bych se toho měl vůbec účastnit? Co vyhraju? Dostanu na konci sušenku? Přece kvůli něčemu takovýmu nezrušim svoje auto.“ Na tuhle otázku Tadeus čekal, aby mohl vytáhnout eso z rukávu. „Proč? No přece protože tam budou lidi, co v tom uměj chodit. A když v tom někdo umí chodit, tak zná další lidi. Jezdce například.“ Patrickovi málem vypadl hrnek z ruky. „Jezdci?! To je další pěkná blbost! Už jsi viděl někdy Jezdce tady ve městě?!“ „Za prvý, závodit se bude venku za městem a za druhý ne, ale podnik Ursuly není zase tak daleko. A tam se občas objeví.“ Patrick dopil z hrnku a zakroutil hlavou. „Hele mě se to celý nějak nezdá. Mám jet na nějakej pochybnej závod, riskovat auto a megaprůser a doufat, že se tam začnu kamarádit s někým od Jezdců? Jak jsi na tohle přišel?“ Tady už Tadeus věděl, že musí ven s celou pravdou. „No víš, makám pro jednoho chlápka. Občas pro něj něco vezu a neptám se co vezu, jenom kam to vezu. Když jsem s ním domlouval další práci, zvonil mu telefon a z hovoru jsem pochopil, že se s někým baví o týhle akci. Tak jsem z něj začal páčit informace a evualá. Že prej je na mě spolehnutí, takže to vyklopil. Řekl jsem mu, že mám kamaráda a že ten by do toho šel. Takže musíš jet, vypadal bych pak jako idiot, chápeš.“ „Chápu,“ odvětil Patrick. „Asi to ale nebude zadarmo co? Chce po tobě nějakou práci, počítám.“ „Jo, ale o to se nestarej, to je můj problém,“ rozhodil Tadeus rukama. „Tak co? Mám mu to potvrdit? Musím to vědět dneska.“ Patrick si povzdychl. „A kdy se vůbec jede?“ „To ještě nevíme, prej až bude správná konstelace.“ „Bezva. Takže ty mi tu tvrdíš, že odvedeš nějakou špinavou práci a za to si já můžu zajezdit?“ „Ale to neřeš, chci ti pomoct jasný? Udělám to rád. Ty jsi mě taky pomohl, když jsem odrbal to auto, který jsem měl dovézt k domu nějaký tý paničky. Pamatuješ? Prostě si to rozmysli a do večera mi dáš vědět co a jak. Platí? Hele a začínám mít hlad, nezajedeme do města na nudle? Měl jsi už dneska něco?“ „Jo, ale nestojí to za řeč.“ Patrick tedy souhlasil a vlastně se divil, že výzva k jídlu nepřišla už dříve, neboť konzumace byla velkou vášní jeho přítele. Tadeus zhasl v bytě a Patrickovým vozem společně vyrazili blíž k centru města. Patrick tušil kam se pojede. Tadeus měl v oblibě pouliční stánek na jedné z hlavních tříd. Provozoval ho starší chlapík asijského původu, kterému nikdo neřekl jinak, než Benny. K pokusu vyslovit jeho skutečné jméno by se zřejmě nikdo neodvážil. Bennyho pokrmy voněly hektolitry přepáleného oleje, ale zjevně všem chutnalo, protože obchod se mu tady dařil. Na Tadeuse mávl už zpovzdálí, takže bylo jasné, že je tady častým hostem. Kolem stánku proudily davy lidí všemi směry. Byl tu obrovský provoz a pokud si chtěl člověk u jídla popovídat, musel téměř kříčet. Tentokrát to ale nebylo zapotřebí. Každý dostal svojí porci nudlí, kterou si objednal, a zatímco Patrick přemítal nad tématem probíraným v uplynulé hodině, Tadeus ho sledoval ve snaze vypozorovat, co se jeho příteli honí hlavou. I obyčejně upovídaný Benny byl tentokrát mlčenlivý a věnoval se víc krájení zeleniny, než obvyklé konverzaci. Když už měli oba dojedeno, Tadeus prolomil mlčení. „Kámo nevadí, když s tebou nepojedu zpátky? Když jsme tady, něco si zařídím.“ „Ne, v pohodě,“ odvětil Patrick.“ „Fajn a promysli co jsem ti říkal. A ozvi se, jo?“ S těmi slovy Tadeus poplácal Patricka po rameni a houpavou chůzí se vydal směrem k obchodnímu komplexu. Patrick počkal až se mu přítel ztratí v davu, poděkoval Bennymu a došel si pro auto. Cestou z města myslel jen na závod. Jihozápadní brána? Jak to, že o ní nevěděl? Nakonec i Tadeus se o ní musel dozvědět až teď, protože takovou věc by dlouho nedokázal udržet v tajnosti. Projel opět kontrolním stanovištěm a kousek za ním vůz zastavil. Nechal běžet motor, vystoupil a zapálil si cigaretu. Prohlížel si nekonečné řady solárních panelů a snažil se v hlavě vytvořit obraz cesty, která se táhne skrz elektrárnu a ústí kdesi v Pustinách. ,,Kruci to prostě neni možný! Jak to, že o tom nic nevim?!“ řekl nahlas sám pro sebe a mocně potáhl z tabákové pochoutky. Chvilku jen nevěřícně zíral a jakmile se žhavé blížilo k filtru, nedopalek hodil na zem a zašlápl. Nasedl do auta a vrátil se zpět do dílny. Ještě než zavřel vrata, nechal stát auto ve vjezdu, zapnul kompresor a ofukovací pistolí vyhnal z auta všechen prach, který na něm po cestě ulpěl. Poté se zavřel s autem v dílně a přemýšlel nad možností jet závod. Byla určitá šance, že Tadeus má pravdu. „Jenže kdo ví, co kvůli tomuhle zase vyvede,“ běželo mu hlavou. Další myšlenky směřovaly k vozu. „Co s autem? Sice dobře vypadá, ale ten výkon není zrovna na výstavu. Můžu si pohrát se sáním a možná z toho něco vykřešu, ale jestli mě někde chytěj s domácím bastlem, budu v průseru.“ Nakonec pod kapotou bylo místa dost a teorii znal Patrick dobře. S továrním sáním šel do motoru velmi horký vzduch. Pokud by ale upravil cestu, tak aby se dále neohříval v prostoru motoru, snížil by teplotu nasávaného vzduchu o několik stupňů, což znamená větší množství kyslíku a teoreticky lepší výsledky. A čím pojede rychleji, tím lépe. Nakonec, proč ne. Závod ho velmi lákal, tak proč to nezkusit? Proč trochu nezariskovat? S Tadeusem se už jako malý kluci navyváděli spousty hloupostí, které jim více či méně procházeli. Krádeže různých komponent a následné stavby všelijakých samohybů. Jednou je někdo chytil při krádeži, podruhé se svým výtvorem vrazili do zaparkovaného auta. Nejvíce se však hoši vyznamenali jakožto nezvaní hosté ve výrobním areálu DuMoCo. Tadeusovým rodičům bylo vcelku jedno, co kde jejich synáček provádí, za to od Patrickova dědečka Francise Stona to chlapci tenkrát pořádně schytali. Ne proto, že měli tak hloupý nápad slídit na střeženém pozemku automobilového korporátu. Proto by i měl pochopení. Bylo to proto, že se nechali chytit. Oplétačky z toho nebyly pravděpodobně jen díky tomu, že se to stalo v době úpadku, obrovských ničivých požárů a klimatických změn, které v průběhu let přetvořili svět k nepoznání. Došlo k obrovské redukci populace. Když se zhroutily jednotlivé státy, moci se chopili korporace. Jedni umíral, druzí povstávali z popela v novém celosvětovém řádu. V takovém chaosu se lehce ztratí přečin dvou malých vychytralých kluků. Patrick se probral ze vzpomínek. Součástek i spotřebního materiálu měl dostatek, vybavení a znalostí také. „Tak jo, zítra se do toho pustím. Ještě dám vědět Tadeusovi.“ Napadlo ho, že možná bude litovat, přesto zprávou adresovanou Tadeusovi svou účast potvrdil. Bylo ještě relativně brzy, tak se rozhodl dílnu trochu poklidit a připravit si pracovní plochu na zítřejší den. Později, když nastal večer, byl čas se vypravit za Ursulou. Ne že by byli dohodnuti, ale Patrick se cítil trochu provinile kvůli předešlé noci. A kromě toho zatoužil po ženském dotyku. Takový přátelský vztah udržovali poslední dva roky. Nic vážného, šlo především o fyzické radovánky a oběma to tak vyhovovalo. Ursula byla zklamaná z předchozích vztahů a nikoho už k sobě nechtěla pustit a Patrick byl jednoduše vybíravý. Potřebu fyzické lásky ovšem pociťovali oba stejně a vzhledem k vzájemným sympatiím z toho vzešly pravidelné noční návštěvy. Ursule bylo přes čtyřicet a Patricka k ní táhl její přirozený půvab, zkušenosti a určitý nadhled. Jí naopak imponoval zájem energického mladíka s mužnou postavou a se kterým nebyla nuda. Patrick tedy našel jedny lepší kalhoty a čisté triko, opláchl se, oblékl a vyrazil směr Ursula´s bar. Při vstupu se mu naskytl pohled na téměř prázdný bar. Ursulu nebylo nikde vidět. Nejobsazenější stůl čítal šest chlapů, kteří se oddávali pokeru. Na druhém konci seděli tři ženy v hovorném společenství a o stůl vedle postarší pár mlčky popíjel kávu. To byla veškerá klientela, což bylo na sobotní večer nezvyklé. Patrick došel k pultu a vyčkával. Ursula se za chvilku vynořila z kuchyně se třemi koktejly určenými pro dámský stůl. Jakmile zahlédla Patricka, ihned se přívětivě usmála. Patrick na takovou reakci nebyl připravený, protože čekal nějakou výčitku ohledně včerejšku, a do baru vstupoval s omluvným výrazem. Když rozdala pití zákaznicím, ujistila se, že jsou všichni hosté spokojeni a zamířila k Patrickovi. „No ahoj, opilče,“ pozdravila ho vesele. Patrick začal trochu rudnout a hledal vhodný způsob k omluvě. „Ahoj... já... eh... promiň mi... omlouvám se za ten včerejšek,“ blekotal. „Ale ne, nech to plavat. Vím, že jsi toho měl hodně a já zase měla mizernou náladu. Nic se nestalo.“ „No právě... nic se nestalo,“ zněla Patrickova odpověď doprovázená vyzývavým výrazem v obličeji. „Ale. A copak by se mělo dít, mladej pane?“ podívala se na něj laškovně a oba se společně zasmáli. Z náznaků bylo jasné, po čem oba touží a to že v lokále bylo skoro prázdno, situaci velmi ulehčovalo. „Jak ti bylo ráno?“ ptala se Ursula. „Když jsem tě viděla cestou odsud, vypadalo to, že se netrefíš ani doma do dveří. A co ten druhej? Nechal mi tu zotvíranej celej lokál.“ „Nebylo mi vlastně skoro nic. A Tadeus? Vždyť ho znáš. Je trénovanej.“ Hovor přerušil muž, který si přál platit za dvě kávy a láhev vody s sebou. „Jak to, že tu dneska nikdo není?“ ptal se Patrick. Ursula jen pokrčila rameny. „Co já vím, asi se někde něco děje. Odpoledne tady bylo víc lidí. Jo a taky dva Jezdci.“ To vzbudilo Patrickův zájem. „Fakt? Čím přijeli?“ Ursulu tahle otázka pobavila. „No mě se ptej. Jako kdybych něco věděla o autech nebo o nich. Hele a nechceš mi jít pomoct do kuchyně? Čím dřív bude uklizeno, tím víc budeme mít potom času.“ Patrick tedy neváhal. Dvě hodiny uplynuly jako voda, když se poslední hosté zvedali k odchodu. Vlastně posledním hostem byl Patrick, ale ten odcházet nemínil. Ne potom, co ho Ursula dvakrát plácla po zadku a co se navzájem předháněli ve dvojsmyslech s erotickým podtónem. Ursula se rozloučila s trojicí žen a zamknula za nimi. „Vydrž, převedu si kredity za dnešek a půjdeme nahoru.“ Na Patrickovi bylo znát napětí. Chtěl ji tady a teď. Když bylo vše uklizené a připravené na další den, Ursula pozhasínala a pozamykala. Vzala Patricka za ruku a pomalu ho vedla vzhůru po schodech do svého bytu. „Jsme tu dneska sami,“ špitla mu cestou do ucha. To už měl Patrick potíže s chůzí, protože v kalhotách mu bylo poněkud těsno. Sotva vklouzli do bytu, Ursula přirazila Patricka ke dveřím a vrhla se na něj, aby ho zahrnula vášnivými polibky. Když se k němu přitiskla, poznala, jak moc je vzrušený. Patrickovi se z toho skoro až zatočila hlava. Během líbání si přes hlavu přetáhl tričko a pomalu stahoval i to její. Ursula zvedla ruce nad hlavu a vysvlečení nechala na něm. Vzápětí se od něj odtrhla a odešla do sprchy, přičemž se ujistila, že ji bude následovat. Před sprchovým koutem stáhla sukni a když dorazil Patrick, napřed ho pevně stiskla v rozkroku a začala ho opět vášnivě líbat. Během toho rozepnula opasek a stáhla mu kalhoty z pasu. Patrick z nich vystoupil a druhou nohou odkopl gatě do rohu. Pravačkou ji jemně přejel po tváři, sjel k rameni a pomalu mezi lopatkami nahmatal sponu podprsenky. Jedním obratným pohybem ji rozepl a Ursula ho nechala, aby ji svlékl. Další díl šatstva skončil na podlaze. Odhalila se tak její plná ňadra a Patrick se musel hodně přemáhat, aby od nich odtrhl pohled. Ursula zapnula vodu ve sprše, stáhla si zbývající spodní prádlo a vklouzla pod proud horké vody. Patrick učinil totéž. Z hygienického návyku se tak pro tentokrát stala kouzelná milostná předehra. Patrick jemně tiskl její prsy a ona mu oplácela něžnou masáží údu. Byl tak vzrušený, že se okamžitě rozvzdychal. Ursula poznala jak moc se mu to líbí a postupně přecházela v systematické dráždění ryhlejšími pohyby rukou. Netrvalo to dlouho, když jí Patrick zašeptal: „já už to nevydržím“ a následoval mocný příval spermatu. „Bože, já tě chci Patricku,“ vzdychla Ursula, když sledovala jeho vyvrcholení. Vzájemně se rychle opláchli a osušili, aby noc mohla pokračovat. Rychlý přesun k posteli a znovu narůstalo vzrušení. Patrick naznačil Ursule, aby se posadila na postel. Když poslechla, klekl si před ní a líbal jí po stehnech směrem ke klínu. Zatímco si ona pomalu lehla, on se dopracoval ústy až k hrudníku a dráždil obě bradavky. Poté se pomalu vrátil ústy dolů a Ursula slastně zavila. „Ano, přesně tam zlatíčko,“ špitla a nechala Patricka, aby ji dovedl ke krásnému vrcholu. Ještě než to stačila vydýchat, vylezl Patrick na postel a klekl si nad ní. „Pojď ke mně,“ pobízela ho, což nemusela dvakrát opakovat. Pomalu do ní vnikal a spletenec dvou těl se svíjel v milostném objetí. Patrick přidal na intenzitě. „Ještě! Pojď ještě!“ křičela Ursula na pokraji extáze a v jeden moment téměř přestala dýchat. Pevně objala Patricka a svíjela se v křeči. „Proboha!“ vydechla po chvíli. Patrick si lehl vedle ní a něžně jí hladil po hlavě. Užíval si pohled na zjevně uspokojenou ženu. Když se Ursula vzpamatovala, přesvědčila se, že je Patrick stále v plné síle a přetočila se k němu. Hlavu si opřela o jeho břicho a pomocí úst ho přivedla k dalšímu silnému orgasmu. Patrick rychle oddychoval a Ursula se vtiskla do jeho náruče. „Líbilo se ti to zlato?“ zeptala se. „Strašně moc,“ zněla Patrickova odpověď. Nakonec oba vyčerpaní milenci usnuli v objetí.