Stone´s garage - kapitola 2: Zakázka

Nepříjemný bzučivý tón budíku se vkrádal do spaní a nutil k procitnutí. Neměl ale nejmenší chuť vstávat. Nejraději by popadl telefon, mrštil s ním o protilehlou stěnu, otočil se na druhý bok a pokračoval by ve spánku. Ano, moc rád by. Bohužel právě to udělat nemohl. Něco totiž slíbil zákazníkovi a v důsledku toho i Patrickovi, který tou dobou spokojeně spal objímajíce Ursulu. Tadeus rozlepil ospalé oči, hodiny ukazovaly 4:36. „Ach jo.“ S hlasitým vzdychem se posadil na pohovce a hleděl do tmy naředěné troškou světla z obrazovky telefonu. Tlačítkem na stěně rozsvítil v bytě a nejistým krokem se vydal směrem k toaletě. Snídaní se neobtěžoval, tu měl naplánovanou u čerpací stanice. Pouze doplnil zásobník vody v kávovaru a zapnul ho. Než byla káva hotová, natáhl na sebe kraťasy a nátělník a přes něj ještě otrhanou vestu. Kávu slil do termolahve, zhasl a vyrazil za prací. Na ulici bylo ticho a klid, jen z dáli bylo slyšet hučení a rachotění industriální zóny. Chabé osvětlení dotvářelo ponurou atmosféru města. Od východu z obytné budovy Tadeus zamířil vlevo. Několik bloků tímto směrem se rozkládalo velké odstavné parkoviště, kde měl svůj tahač. Za tři bloky sídliště skončilo a objevilo se ohrazení výrobních komplexů. Hluk mechanického mraveniště pomalu sílil. Podél oplocení Tadeus dorazil až na parkoviště, na jehož okraji stál obrovský modrý tahač. Poslední dobou toho s ním moc nenajezdil, neboť většinou vozil menší zásilky. Sehnat práci pro tohohle broučka bylo čím dál těžší, protože korporace měli pro své potřeby zajištěnou vlastní dopravu, a tak byl nucen zakázky shánět prostřednictvím svých kontaktů. Často šlo o nedůvěryhodné a pochybné existence, ale vydělal si. Vlastně už nějakou dobu uvažoval, že se vozu zbaví, ale na druhou stranu nevěřil, že to opravdu dokáže. Odemkl, usadil se uvnitř a uložil láhev s kávou do kapsy nad sebou. Stiskl tlačítko startovacího modulu, čímž uvedl do pohybu palivové čerpadlo a autotest. Když podsvícení tlačítka změnilo barvu z červené na zelenou, stiskl podruhé a motor se rozeběhl. Cestu k palivové stanici u jižního checkpointu znal, takže nechal motor chvíli ohřát a vydal se na cestu. Úkol od zadavatele zněl jednoduše. Držet se cesty od jižní brány asi 120 mil podél vodního přivaděče a až se silnice rozdvojí, odbočit vpravo. Podle zadání ho má cesta vést Pustinami až na místo, které kdysi v minulosti bývalo letištěm. Tam připojit návěs s kontejnerem neurčitého obsahu a dovézt ho do Metropole, do jednoho z tisíce skladů na okraji industriální zóny. Znělo to triviálně, jenže nebylo. Takhle daleko od města nikdy nebyl. Nikdy nad tím moc neuvažoval, ale teď když se tam měl vydat, rodily se mu v hlavě spousty otázek. „Co je vlastně tam za městem? Existuje tam silnice? Jak asi bude vypadat to bývalé letiště?“ Když tuhle práci odsouhlasil, vůbec mu nedocházelo, jak moc to bude oproti předchozím zakázkám jiné. Metropoli znal, ale tady se měl pustit mnohem dál. Nakonec, nějaké cesty tam být musí, když existují i jiná města než Metropole a mezi nimi doprava, i když občasná, funguje. Honilo se mu toho hlavou spoustu, takže si prakticky ani nevšiml, že už opustil industriální zónu a veze se po vnitřním okruhu směrem k výpadovce na jih. Tahač bez návěsu uháněl úctyhodnou rychlostí a Tadeus si jízdu po dlouhé době náramně užíval. V tuhle hodinu byli silnice prázdné, jen tu a tam potkal podobný vůz v barvách některé z korporací. Vzhledem k obrovské rozloze města byla jízda po vnitřním okruhu velice dlouhá. Když dojel k odbočce na jih, naskytl se mu pohled na čtvrť s názvem Southern Bay. Tahle část města nejvíce připomínala staré časy, neboť zde byly především nízké obytné budovy a podél okraje byli okrsky s rodinnými domky. Tento luxus si ovšem nemohl dopřát každý. Vesměs to byli starší členové korporací, kteří si něco takového mohli dovolit. Členění města bylo primitivní, ale funkční. Čtyři čtvrtě rozdělené na okrsky a potom samotné centrum. Tadeus se na chvilku zasnil a přemýšlel, jaký je život v této relativně čisté a klidné části Metropole. Nikdy nepochopil, proč Patrick a pár dalších bláznů zůstává tam venku na předměstí. Ve městě se život zdál být jednodušší a bezpečnější. Kdykoliv došlo na diskuzi na toto téma, měl Tadeus dojem, že z Patricka nikdy nedostane rozumnou odpověď. Stále jen mluvil o svobodě. Mohl přece bydlet ve městě a do dílny dojíždět. Každopádně Tadeus nikdy nelitoval, že se přesunul do tmavého bytu na okraji industriální zóny. Jen měl pocit, že Patricka jeho odstěhování trochu pálilo.
Pokračoval dál se svým tahačem a svými myšlenkami po hlavní směrem k jižní bráně, čerpací stanice se už blížila. Však taky už měl pořádný hlad. Kromě toho v nádrži nebylo příliš paliva a před sebou měl zatraceně dlouhou cestu. Výrobce syntetického paliva byl pouze jeden a patřil ke korporaci DuMoCo. Pod její správu tedy spadal provoz sítě čepacích stanic Synth Fuel Line a k jedné z nich právě Tadeus zajížděl. Zastavil u stojanu, zhasl motor. Objem nádrží tahače v součtu činil okolo dvouset galonů a tankování tedy trvalo delší dobu. Nechal tuhle práci na obsluze a šel si na stanici objednat snídani. Velkou černou kávu, čtyři sendviče a dvě koblihy. Kdykoliv byla možnost, sedával na cestách u rohového stolku. Snídaně byla připravená rychle, takže obsadil stůl, vzal kelímek kávy a počkal u vozu, než budou nádrže plné. Když bylo hotovo, zaplatil převodem kreditů u stojanu a vůz přeparkoval. V klidu spořádal svou snídani a zkontroloval aktuální čas. Bylo 6:27 když opouštěl stanici. Pokračoval vstříc jižnímu checkpointu. Cesta ven byla hračka ale tušil, že až pojede zpět, zcela jistě ho bude čekat kontrola. Vzhledem k tomu, že vlastně nevěděl, co poveze, ho tahle věc trochu trápila, ale bylo mu řečeno, že se nemá o nic starat. Jak předpokládal, touhle dobou byl u brány sám. Hlídka na bráně mu pouze mávla ať jede dál, a to bylo celé. „Uvidíme, jestli budou taky tak milý, až pojedu zpátky,“ řekl si pro sebe a zapnul hudbu. V přehrávači měl standartně zapojenou paměťovou kartu s výběrem staré bluesové muziky. Jimi Hendrix, Stevie Ray Vaughan, B.B. King, Eric Clapton, Joe Bonamassa. Všechno velikáni své doby, kteří byli podle Tadeuse nepřekonatelní. Následujících patnáct mil ještě znal. Vedl tudy do města přivaděč vody z jakéhosi vzdáleného zdroje. Voda putovala přes úpravnu, kde se čistila a filtrovala, a poté proudila dál do města. Podél přivaděče, jehož rovnoběžkou byla i dálnice po které Tadeus právě jel, byly rozmístěné hydroponické zahrady. Šlo o rozlehlé skleníky, které obstarávaly část potravy pro město. Byla to relativně klidná oblast, nad kterou nebyl držen nikterak velký dohled, a proto tady Tadeus občas vyzvedával či předával svoje zásilky. Bylo to zkrátka nenápadné. Pokud byla pro jeho práci vyžadována diskrétnost, moc vhodnějších míst v okolí města nebylo. Dokud jel mezi farmami, udržoval Tadeus pomalejší tempo, ale jakmile se dostal mimo zemědělskou oblast, sešlápl plyn až k podlaze. Automatická převodovka podřadila o tři stupně, motor zaduněl a vůz se rozeběhl plnou silou. Tady už se pouštěl do neznáma, nicméně prozatím se všechno zdálo být v naprosté pohodě. Podle přístrojové desky byly všechny měřené veličiny na úrovni, kterou řidič za normálního stavu předpokládal a okolo se prostírala kamenitá pahorkatina. „Ty vole, tady nic není,“ pronesl Tadeus. Vzhledem k tomu, že byl na silnici se svým vozem sám, nemusel věnovat příliš pozornosti řízení a místo toho se rozhlížel na všechny strany a začal pociťovat tíseň a samotu. Holé pláně, kamenitá poušť. Pustiny.

Patrick se otočil na levý bok, protože celou noc spal objímajíce zezadu Ursulu, a bylo mu už zkrátka vedro. Pohledem na hodiny zjistil, že je 7:10. Trochu brzy na nedělní ráno. Ursula dál pokojně oddychovala v hlubokém spánku. Patrick by také rád, jeho mozek však okamžitě začal roztáčet vír myšlenek a bylo po spaní. „Co kruci Tadeus slíbil, aby mě dostal na závod? Jak bude závod probíhat? Co budou zač ty lidi tam? Mám vůbec nějakou šanci? Jak mám auto připravit? A co když ho tam rozflákám?“ Bylo toho hodně a odpovědi neznal. Po chvíli se zvedl s postele a došel si pro sklenici vody. Než dopil, zíral ven z okna na prázdné parkoviště před barem. Ursula se na posteli zavrtěla a zkopala ze sebe přikrývku, čímž odhalila většinu svého pozadí. Patrick se pár vteřin kochal a poté se vrátil k ní do postele. Hlava se zklidnila a on opět usnul.

Tadeusovi cesta nijak zvlášť neubíhala, alespoň pokud to dokázal posoudit. Krajina byla neměnná, jen tu tam minul nějaký pahorek nebo pozůstatky dřívějšího života. Nebýt jeho oblíbeného hudebního mixu, padl by do vyložené deprese. Jakožto velice společenský člověk, rád mluvil nehledě na téma. Jeho obvykle pozitivní nálada se dala tentokrát na ústup. Krajina co chvíli připomněla úpadek lidstva, zmar a zánik života. Ani věčný optimista, jakým byl Tadeus, se tomu nemohl ubránit. V jednom místě se cesta začala mírně zvedat nad okolní terén. Zatímco vodní přivaděč pahorek obcházel, silnice šla přes jeho nejvyšší bod. Když překonal horizont, otevřel se výhled na krajinu pod sebou. Tohle Tadeus nečekal, tedy ne tolik. Od pahorku celá krajina padala dolů do nižší úrovně. Z druhé strany se tedy pahorek jevil jako pořádný kopec. Na vrcholu musel zastavit, aby nový poznatek vstřebal. A kromě toho, i když byla krajina mrtvá a vyprahlá, byla svým způsobem fascinující. Odstavil vůz vedle silnice, vyndal termolahev s kávou a vyrazil ven. Podle stop nebyl jediný, kdo dostal nápad se tady porozhlédnout. Nejspíš to ani nebude tak dlouho, když byly stopy stále zřetelné. Opřel se zády o blatník, nalil si do víka lahve a usrkával horký nápoj. Sledoval, jak hluboko klesá silnice, kudy vede přes nížinu a kde pod kopcem se znovu vynořuje přivaděč. Napadlo ho, že už musí být alespoň v půlce, možná i dál. Každopádně tohle nečekal a jeho představy tak vzaly za své. Zadíval se na skaliska v nejvzdálenějším místě, kde ještě byla zřetelná silnice, která vedla pod nimi. Snažil se zaostřit, protože měl dojem, že vidí pohyb. Jako by tam cosi vířilo prach. Snad nějaké vozidlo? Možná. Rozhodně si nebyl jistý. A setkání s Jezdcem se mu příliš nejevila jako vzrušující událost, narozdíl od Patricka. Dopil a vrátil se do auta. Zastávka mu na klidu nepřidala a tenhle výlet se mu přestal líbit co projel kolem posledních hydroponických zahrad. Nezbývalo tedy než pokračovat v cestě. Znovu nastartoval a pomalu se vydal na dlouhý sjezd do údolí. Čím dál víc ho překvapovala krajina okolo. A ještě větším překvapením byl oblak zvířeného prachu před ním. Když už byl s vozem na úpatí dlouhého sjezdu bylo zjevné, že se něco řítí přímo proti němu. Oblak se přibližoval velkou rychlostí a z jeho útrob byl i přes hluk v kabině slyšet řev motoru ve vysokých otáčkách. Tadeus ztišil hudbu. Silnice se srovnala a mířila k útesům, které z vršku pozoroval. Jenže teď neměl čas kochat se mohutnými skalisky po pravé straně. To „něco„ bylo čím dál blíž a nevypadalo to, že objekt zpomalí. Ačkoliv Tadeus netušil, co má před sebou, ani on nesundal nohu z plynu a pokračoval konstantní rychlostí. V tom se oblak rozestoupil a ve vteřině bylo jasné, že se jedná o motorku. S ohlušujícím řevem proletěla kolem tahače a Tadeus nestihl zaregistrovat ani barvu stroje. „Do-pr-dele co to bylo?!“ Stáhl boční okénko a během řízení vyklonil hlavu v bláhové naději, že stroj ještě zahlédne, ale ten už znovu zmizel v prašné cloně, kterou za sebou zanechával tahač. Jezdec. O tom nemohlo být pochyb. „Tyhle cvoci mi fakt naháněj hrůzu. Tady už nestavím. To ani omylem,“ kroutil hlavou a odplivl si. Prach na cestě před ním se mezitím usadil a Tadeusovi se tak naskytl výhled na stěny nad sebou. Pohled to byl vskutku impozantní. Dále si všiml, že se přivaděč znovu přiblížil k silnici, a že trasa mizí mezi skálami před ním a mírně stoupá. Jeho předpoklad tedy byl, že znovu vystoupá z údolí na původní nadmořskou výšku. Jak pokračoval v jízdě ukázalo se, že měl pravdu. Silnice vedla mezi skálami a pozvolna vyvedla vozidlo z nížin zpět na pustou pláň. Po předchozím zážitku Tadeus uvažoval, že tahle zakázka bude možná ještě dobrodružnější, než očekával. „Tak jo, jedeme dál.“

Patrick stále pokojně spal se svou milenkou v náruči. Slunce už nějakou dobu venku rozdmýchávalo celodenní výheň, ale dvojici to nevadilo. Automatické sluneční clony v oknech byly spuštěné, a tak se dovnitř bytu nedostal ani jeden paprsek, který by je vytrhl ze spánku.

Palubní hodiny tahače ukazovaly 9:43. To Tadeusovi přišlo zvláštní, protože podle jeho úvah už měl být u odbočky. A stále nic. Palivoměr ukazoval jen něco málo pod plným stavem, což bylo v pořádku, jen čas poskočil víc, než předpokládal. Ujel ještě čtrnáct mil, když se před ním konečně objevila křižovatka. Silnice i vodní přivaděč zatáčeli vlevo, avšak jeho cesta vedla napravo. To už byla spíš vyježděná cesta než opravdová silnice. Tadeus tedy přibrzdil a stočil vůz na cestu podle instrukcí. Odtud už to nemělo být daleko, ale na druhou stranu cesta nedovolila jet zrovna závratnou rychlostí. Opatrně vedl vůz po vyježděné cestě a občas se musel vyhýbat větším kamenům. Minul vrak jakéhosi automobilu, který vypadal, že už tu leží velmi dlouho. Zanedlouho se na horizontu ukázala nezřetelná stavba. „Jo, to už musí bejt ono. Snad to budu mít co nejdřív z krku,“ uklidňoval se. Netušil, jestli se radovat nebo obávat, jednoduše jel dál. Tahač se na cestě pohupoval a pomalu postupoval vstříc budově, jejíž velikost si Tadeus ještě neuvědomoval. Když ho cesta dovedla až na kraj někdejší ranveje, teprve tam mu začalo docházet, jak musel být celý komplex obrovský. Zastavil tahač a prohlížel si obrovské betonové prostranství před sebou. Vítr přes něj přeléval prach a písek a za ním se tyčila věž letové kontroly. Nebo spíš to, co z ní zbylo. Dál po levé straně bylo v dálce vidět několik hangárů a po straně pravé se prostírala vetší část letištního terminálu. Všechno zrezivělé, budovy se pomalu rozpadaly. Minimálně polovina terminálu měla propadlou střechu. Tadeus užasle hleděl na scenérii. Stav komplexu ho vlastně překvapil. Na to co se ve světě během posledních pár desetiletí odehrálo a vzhledem k tomu jak vypadaly jiné pozůstatky, vlastně areál vypadal ještě dobře. Napadlo ho, zda je možné, aby někde zůstala zaniklá města v podobném stavu. Byl to fascinující a zároveň smutný pohled. Nikde však nebylo vidět nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo kontejner, který měl odvézt. Bylo tedy jasné, že si bude muset dodat odvahy a komplex důkladněji prozkoumat. Zařadil a tahač se dal znovu do pohybu. Pomalu projížděl po ranveji a doufal, že kontejner snad někde zahlédne, návěs rychle připojí a zmizí odtud. Podvědomí mu však napovídalo, že tak jednoduché to nebude. Rozhodl se napřed projet celou ranvej a letiště tak obhlédnout pěkně z dálky. Kdyby cokoliv, měl alespoň možnost to rychle otočit a po relativně slušném povrchu upalovat pryč. Dojel až na konec dráhy, ale po zásilce ani stopy. Díky tomu se dostal blíž k hangárům a odtud už byl lépe rozpoznatelný jejich skutečný stav. Obrovská vrata byla pryč stejně jako střecha jednoho z nich. Vkrádala se myšlenka, že kontejner by mohl být ukrytý v jednom z hangárů, ale jejich detailnější ohledání si nechal na později. Otočil tahač a vrátil se kus cesty zpět, odkud se napojovala dráha směrem k budově terminálu. Ani trochu se mu nechtělo, ale přesto se vydal k hlavní budově. Po obvodu ležely zbytky tubusů nástupních ramp pro cestující. Místy skrz stavbu prosvítaly paprsky světla, bylo tedy jasné, že budova nemá daleko k definitivnímu zhroucení. Všechno to bylo tak staré, ztracené v dobách dávno minulých. A přece se zdálo, že je tady život. Alespoň příležitostně. Tu a tam se objevil náznak vyjetých kolejí a cesta vedoucí sem k areálu někdejšího letiště tu také nebyla jen tak. Tadeus měl po celou dobu neodbytný pocit, že tady není sám. Obezřetně s očima na stopkách objížděl budovu. Druhá strana budovy, která od ranveje nebyla vidět měla zhroucenou téměř celou čelní stěnu. Bylo s podivem, že stavba ještě držela pohromadě. Díky tomu se Tadeusovi naskytl pohled do nitra budovy. V místech, kde se propadla střecha, popadala i některá podlaží. To, co bývalo vstupní halou už byl jen skelet. V jeden moment se Tadeus zarazil a musel vůz zastavit. Prokazatelně tady došlo k boji a zcela určitě to nebylo několik desítek let zpátky. Vlastně to vypadalo, jako by se to odehrálo před pár dny. Stopy byly v zásadě čerstvé. V jednom z podlaží budovy se kdosi opevnil a ten, kdo se na obránce dobýval, to zřejmě myslel vážně. Stopy po požáru byly zřetelné, ne starší než pár dní. „Kruci, co se tady dělo?!“ Tadeusovi teď už opravdu nebylo do smíchu a běhal mu mráz po zádech. Sice nikde neležela žádná těla a nikde nebylo vidět kaluže krve, ale ani trochu se mu to nelíbilo. Utěšoval se úvahou, že pokud by tu s ním někdo byl a měl v úmyslu do něj nasypat celý zásobník, už by to nejspíš udělal. Tadeus si nepočínal zrovna opatrně a projížděl v bezprostřední blízkosti budovy. Kdykoliv mohl někdo vyskočit z úkrytu a spustit palbu. Ale proč? Byl přece jen kurýr, nic víc. A pokud by měl někdo zálusk na stejnou zásilku jako on, mohl prostě přijet a návěs s kontejnerem si odtáhnout, aniž by o sobě dával vědět. Tadeusova fantazie pracovala na plné obrátky a srdce mu bušilo o sto šest. Tohle místo mu opravdu nahánělo hrůzu. Pokračoval jízdu podél budovy až se dostal opět na prostranství s výhledem na ranvej a hangáry. „Tak jo, objel jsem celej barák a nic. Takže budu muset támhle a dovnitř.“ Mluvil sám k sobě nahlas, což mu poskytovalo mírné uvolnění napětí. Namířil náklaďák k hangárům a neochotně se rozjel. Moc možností už mu ovšem nezbývalo. Jak se pomalu přibližoval, hangáry se zdály větší a působily děsivěji. Jednak měl pocit, že se každou chvílí vyřítí parta po zuby ozbrojených šílenců a pokud náhodou ne, tak se na něj určitě hangár sesype, až vjede dovnitř. Dorazil k prvnímu z nich a zastavil. Kontejner nikde, jen obrovská hala zející prázdnotou. Znovu se tedy rozjel a pokračoval k dalšímu. „Proboha ať už je to tady. Chci odtud vypadnout!“ Nevšiml si, a v zásadě ani nemohl, že za ním na druhém konci areálu projíždí skupina pěti vozidel. Dojel k okraji druhého hangáru a málem vyletěl ze sedačky, jak dupl na brzdu. „Bingo!“ Tohle bylo ono. U pravé stěny hangáru stál návěs s kontejnerem. Tadeus na nic nečekal, prudkým manévrem otočil tahač a zacouval až k návěsu. Zkontroloval správnou pozici a zajel vozem pod něj, až se čep zacvakl do točny. Vyskočil z kabiny a čep v točně zajistil. Poté se vyhoupl na plošinu za kabinou a připojil vzduchové hadice a kabely. Rychle ještě zaběhl dozadu k nápravě návěsu, odkopl stranou klíny zpod pravého kola a běžel zpátky do kabiny. „Fajn a teď pryč odsud, než si mě někdo všimne.“ Věděl, že pronesl hloupost, protože letiště bylo zdánlivě dávno opuštěné a pokud ne, tahač s nákladem lze jen těžko přehlédnout. Nemohl si však pomoct a stále mluvil sám k sobě. Vyjel se soupravou z hangáru ven a zamířil na ranvej k místu, odkud sem po cestě přijel. Nemohl se dočkat až bude alespoň zpátky na silnici.

Ursula už byla nějakou dobu vzhůru, zatímco její milenec stále zařezával. Chvilku se zálibou pozorovala spícího Patricka a přemýšlela. „Kam tohle jejich přátelství povede? Mohla by po něm chtít i něco víc? A proč ona jen není o trochu mladší? Třeba by jim spolu bylo hezky.“ Ve chvílích jako byla tahle si někdy posteskla nad svou životní situací. Z každého chlapa, kterého si kdy pustila k tělu, se pokaždé vyklubal věčně opilý budižkničemu anebo vypočítavý neřád se zájmem o její majetek. Patrick ji měl upřímně rád, jenže pouze jako kamarádku ze sousedství, se kterou si občas dopřeje tělesných radovánek. Tedy ne že by si stěžovala, protože i ona měla své potřeby. Často ovšem myslela na to, že jí takzvaně ujíždí vlak. Když se Ursula přistihla při takovém přemítání, rychle se probrala a jemně pohladila Patricka po tváři, aby ho vzbudila. Rychle vstala z postele a zamířila k toaletě. „No dobrý ráno. Budeš taky vstávat?“ zeptala se poté se smíchem. „Co... kolik je hodin?“ otázal se rozespalý Patrick. „Čtvrt na jedenáct, zlato,“ odpověděla Ursula a zmizela za dveřmi. „Sakra. Tolik? No...asi jsem to už potřeboval. Poslední dobou jsem pořád utahanej.“ Když se Ursula vrátila, Patrick už byl na nohou a oblečený. „Dáš si snídani? Udělám pár toastů. Hm?“ Patrick věděl, že doma toho beztak moc nemá. „Jo to by bylo bezva. A máš tady kafe? Kdyžtak pro něj skočím k sobě. Nějaký bych nám uvařil.“ Ursula znala Patricka už delší dobu a tuhle otázku čekala. „Jasně že mám. Závisláku. Já ale nechci, udělej jen pro sebe.“ Společně ještě posnídali, rozloučili se vlažným polibkem, Patrick poděkoval za příjemnou společnost a vrátil se do své dílny. Na dnešní odpoledne měl v plánu práce na svém vozu.

Mezitím se Tadeus dostal s nákladem na okraj ranveje. Bez návěsu to šlo hladce, ale vzhledem k tomu, že váhu na svém vozu dost silně pociťoval, bylo jasné, že zpáteční cesta potrvá mnohem déle. Vjel na kamenitou cestu, která ha přivedla sem a musel okamžitě zpomalit. Bylo třeba se vyhýbat větším nerovnostem, ačkoliv neměl ponětí, co vlastně veze. Nehodlal riskovat poškození zboží. Napadlo ho, že ten, kdo nechal návěs tady musel počítat se vším a náklad uzpůsobit. Jenže jistotu neměl a šlo tady o velice slušný obnos kreditů odměnou za doručení. A kromě toho byla ve hře jeho pověst kurýra. Měl dojem, že zadavatel téhle zakázky je větší rybou, než pro jaké pracoval doposud. Tahač se pomalu sunul vpřed a Tadeus se obratně vyhýbal všemu, co by potenciálně mohlo činit vozu potíže. Pohupoval se v sedačce, plně se soustředil jen na cestu před sebou a po čele mu stékaly pramínky potu. Znovu minul vrak automobilu, kterého si všiml už cestou sem a zhruba v hlavě odpočítával, kolik mu ještě zbývá ke křižovatce. Jízda za těchhle podmínek se zdála nekonečná. Raději se ani nedíval na palubní hodiny. Měl dojem, že čas přímo uhání a on se téměř nehýbá. Konečně byl v dáli vidět vodní přivaděč a odbočka k městu. „No to snad jupí, já tady možná i nezdechnu,“ pronesl s úlevou. V tom ho upoutal obraz v pravém soustavě bočních zrcátek. Zrcátka na voze byla rozměrná a vidět v nich bylo docela dobře i na větší vzdálenost za soupravou. „Anebo možná jo,“ řekl znovu. Spatřil totiž odraz čerstvě vzedmutého prachu tak půl míle za sebou. V žádném případě to nemohl způsobit jeho vůz, takže za ním jednoznačně jel někdo další. Tahač byl vybaven zpětnou kamerou, čočce ovšem vadil návěs s kontejnerem. Proto roztěkaně hleděl do bočních zrcadel v naději, že spatří něco víc. V jeden moment se zarazil pohledem na levou stranu, protože se za návěsem vynořilo z prašného oblaku cizí vozidlo. „Ne,ne,ne,neee do prdele!“ křičel Tadeus a v panice sešlápl plynový pedál až k podlaze. Automat podřadil, motor zvýšil otáčky a souprava vyrazila vpřed. Reakce nebyla zdaleka taková, jako bez návěsu, ale vzhledem k nízké rychlosti akceleroval slušně. Kolos poskakoval po kamení, ale k silnici to už nebylo daleko a Tadeus byl za současných podmínek ochoten náklad riskovat. Bylo zcela evidentní, že nešlo výpravčí jednotku a rychlost, s jakou se prakticky nepozorovaně dostali až k němu, ho vyděsila. Zdálo se, že stíhací vůz už není v těsném závěsu sám, ale přidal se minimálně jeden další. Netušil, kdo to je, ani kolik jich je, za to ale věděl, že má teď pořádný problém. Na druhou stranu disponoval obrovským vozidlem s pohotovostní hmotností přes dvacet tun a téměř šesti sty koňmi pod kapotou. Měl strach, ale nehodlal se vzdávat bez boje. Akcelerace tedy měla za následek to, že se soupravou přidal do kroku, následkem čehož se musel hodně snažit, aby se vůbec udržel v sedačce. Vůz byl stavěn na širé živičné dálnice, a nikoliv na rozbitou prašnou cestu. Křižovatka se blížila, ovšem cizáci byli velice dotěrní. Prozatím se nepokusili dostat před kamion, neboť v prašné smršti, kterou na ně Tadeusův tahač vrhal, měli sami dost práce s řízením. Na chvíli se na levém boku objevil obrovský pickup a zdálo se, že to přece jen zkusí. To už ale byla kolona těsně před křižovatkou a břehy cesty se zvedaly nad její úroveň, takže se pickup musel zařadit zpět. Horší byl ostrý úhel odbočky, který musel Tadeus na křižovatce překonat. Nijak zvlášť nad tím nepřemýšlel. Když přišel čas, dupl jednoduše na brzdu a souprava se dál valila smykem. S tím Tadeus vzhledem k povrchu cesty počítal. S bržděním ovšem nepočítal nejbližší z pronásledovatelů a v ten moment vrazil do návěsu. Náraz Tadeus cítil, ale už mu to bylo tak nějak jedno, nad nákladem nepřemýšlel. Chtěl prostě odsud pryč a přežít. V jeden moment brzdy povolil, prudce strhl volant vlevo a přidal plyn. Ne že by věděl co dělá, jednal tak nějak instinktivně. Tenhle tah mu vyšel. Tahač proplachtil křižovatkou, jen návěs najel na hranu mimo silnici a děsivě se rozhoupal. To nebylo nic příjemného, ale Tadeus situaci ustál a řízení i tak zvládl. Za tahačem následovala neznámá dotírající společnost v počtu pěti vozidel. Ve zpětných zrcátkách si je Tadeus mohl poprvé pořádně prohlédnout. Zahlédl velký pickup, dvě jakési buginy a dva staré, vcelku standartně vyhlížející sedany. Jeden z nich měl rozbitou masku a pravé přední kolo silně pokulhávalo a opisovalo pravidelnou osmičku. Tenhle vůz výrazně ztrácel rychlost a držel se za skupinou vzadu. „Jezdci! Doprdele zasraný Jezdci! Jestli tohle přežiju, tak Patricka přerazim, jestli se o nich ještě jednou zmíní!“ ječel vytočený Tadeus a div neprošlápl podlahu. Potíž byla v tom, že teď když se dostali na silnici, mohli velice snadno před něj. Místa na předjíždění bylo dost. Rychlostí je porazit nemohl, silou však určitou šanci měl. Jakmile se jedna z bugin pokusila rychle soupravu předjet z levé strany, počkal si Tadeus až bude těsně za tahačem a otočil volantem vlevo. Když si Jezdec uvědomil, co se děje, začal prudce brzdit, ale už bylo příliš pozdě. Návěs ho přirazil ke skalnaté stěně a přetočil na bok. Kromě strašlivé rány, kterou bugina schytala, jen Tadeus viděl, jak mizí v kotrmelcích za skupinou. „Jo! To máme jednoho sráče z krku,“ zasmál se. Ačkoliv byl stále velmi nervózní, tahle zběsilá sebeobrana mu dodala odvahy. Pronásledovatelé si kolegy nevšímali a pokračovali ve stíhání. Chvíli se nedělo nic a Tadeuse napadlo, že se určitě po tom, co viděli, pokusí a průnik po obou stranách současně. Občas se některé z vozidel ztratilo za návěsem, ale většinu času viděl alespoň tři z nich. Uvědomoval si věc, která se zdála být dalším velkým problémem. Vracel se stejnou cestou, a tak tedy muset překonat obrovské stoupání na vrchol kopce, ze kterého prve hleděl do údolí. Jestli je do té doby nevyřídí, v příkrém stoupání ho snadno předstihnou a je konec. Nepochyboval, že budou narozdíl od něj ozbrojení. Možná právě na tenhle kopec chtějí počkat, než zaútočí? Tadeus se rozhodl s tím něco udělat, a tak znovu přišlápl brzdu v momentě, kdy sedan přejížděl z jedná strany silnice na druhou a zmizel mu v zrcátku za návěsem. Ozvala se rána, na soupravě se znovu projevil náraz a pískot pneumatik naznačoval, že další z otrapů je ze hry. V pravém zrcátku bylo vidět otáčející se vozidlo, jak končí v kamení za krajnicí. „Dva nula vy svině,“ radoval se znovu Tadeus. Bohužel si nestihl všimnout, že situace využil řidič pickupu, a úspěšně soupravu po levém boku předjel. „Stačí aby trefili chladič a je po mě,“ kroutil hlavou. Žádná střelba se však prozatím nekonala. Následovala myšlenka, že Jezdci možná nechtějí jen obsah kontejneru, ale celou soupravu. Tudíž jí musí dostat schopnou jízdy. Tadeus si dodával odvahy a snažil se přesvědčit sám sebe, aby v případě nejvyšší nouze strhl soupravu na bok, anebo jí rovnou poslal proti jedné ze skalnatých stěn kolem silnice. Pickup prozatím jen před tahačem kličkoval a snažil se ho zpomalit, když ale jeho řidič viděl, že Tadeus je ochotný s vozem do něj klidně vrazit, přidal a udržoval si před ním odstup. Další dlouhé minuty probíhala jízda v neměnném stavu. Pickup vpředu, za ním tahač a dvě vozidla vzadu, ačkoliv jedno z nich rychlostí silně zaostávalo po předchozí kolizi. Tadeus pořád čekal, co dalšího na něj zkusí, ale nedělo se nic. Pokaždé, když se pokusil vrazit do auta před sebou, tak mu vedoucí vůz ujel. Rozhodně měl větší výkonovou rezervu než tahač, jehož motor se pomalu začal přehřívat, a to ještě nedorazili ke stoupání. Že by ovšem zvolnil tempo, nepřipadalo v úvahu. Musel přijít na to, jak setřást i ostatní. Předpokládal, že bandité mají mezi sebou otevřený komunikační kanál, takže čím víc času jim dá k dispozici, tím rychleji najdou způsob, jak se mu dostat na kobylku. Bál se jednat a nejraději by kamion s nákladem odevzdal a jednoduše odešel, ale tenhle luxus si dovolit nemohl. Vycházel z předpokladu, že jelikož se útočníci nepokusili žádným způsobem komunikovat a rovnou udeřili, vyjednávání nebylo jednou z možností, jak situaci vyřešit. Vlastně ho v té rychlosti a stresu nenapadalo vůbec žádné řešení. Pokusil se několikrát znovu najet do velkého vozidla před sebou, ovšem bez výsledku. Jeho šofér zcela zjevně dobře věděl, co dělá a udržoval si patřičný odstup. Tadeus byl zoufalý. Po dalších několika minutách jízdy si uvědomil, že už v zrcátkách nevidí druhý sedan, což by znamenalo další pomyslný zářez. Bohužel momentálně neviděl ani buginu a to nevěstilo nic dobrého. Ke všemu jeho pozornost neustále poutal pickup vpředu svými divokými kličkami po celé šířce vozovky. Tadeus doufal, že jeho řidič udělá alespoň malou chybu, které by mohl využít. Byl připravený do toho dát všechno. Netušil však, že útočníkům skočil na jednoduchý trik. Šofér pickupu měl jednoduše za úkol strhnout Tadeusovu pozornost na sebe, zatímco řidič v bugině mezitím dojel soupravu a srovnal rychlost. Jeho spolujezdec poté hbitě přelezl na rám návěsu vzadu a vydal se směrem ke kabině tahače. Tadeus stále upínal svůj zrak na pickup před sebou, aniž by si uvědomoval nebezpečí číhající za ním. Vetřelce na palubě zaregistroval až v okamžiku, kdy se ocitl na pracovní plošině samotného tahače a snažil se přes blatníky a stupadla po boku dostat až dovnitř. Skalní stěny, o které by mohl cizáka z vozu srazit byly daleko před nimi a okolo jen kamenitá poušť. Neviděl žádnou šanci se ho účinně zbavit. Byl si jistý, že jakmile se lezec dostane ke dveřím, vytáhne nějaký příruční kanón a bude po všem. Odpočítával poslední vteřiny svého života. Pokusí se převrátit tahač a vzít Jezdce s sebou, anebo počká na vlastní popravu. Náhle se mu dostalo vnuknutí v podobě těžké rachtající kovové lahve s kávou v kapse nad sebou. Bez dalšího přemýšlení stiskl ovladač stahování bočního okna a po paměti sáhl pro lahev. Pravou rukou držel volant a levačku svírající lahev vystrčil z okna ven. Kdyby útočník neměl masivní brýle a obličej zahalený kusy hadrů, mohli si prakticky přes zrcadlo hledět přímo do očí. Dotírající Jezdec, zjevně zaskočen počínáním řidiče soupravy, se zarazil a nehybně zůstal vyset na boku, nohama rozepřený přes stupačky. Tadeus věděl, že má jen jeden pokus, a tak se snažil mířit, jak nejlépe za dané situace dovedl. S bojovým pokřikem: ,,nažer se ty sráči,“ pustil lahev z ruky. Ta prolétla kolem dveří a zasáhla cíl. Jezdec neměl, vzhledem ke svojí pozici, šanci uhnout před projektilem, a tak schytal silnou ránu do čela. V důsledku toho zavrávoral, pustil se a nekontrolovatelným pádem sletěl z kabiny na silnici. Tadeus přes zrcadla sledoval, kterak vetřelec v mizí za soupravou. „Johoooo,“ řval vítězoslavně. Poté nastal náhlý zvrat. Bugina okamžitě ukončila pronásledování a taktéž zmizela z dohledu za tahačem. Stejně tak řidič pickupu přestal blokovat cestu a na prvním trochu sjízdném místě strhl vůz směrem do pouště a zmizel v oblaku prachu. Bylo to neuvěřitelné. Najednou byli všichni pryč, jako by se nic nestalo. Tadeusovo srdce silně bušilo a on se snažil vstřebat nejčerstvější zážitky. Celý se po těle třásl a neustále kontroloval zrcátka, zda se znovu někdo neobjeví. Opět se ocitl sám, útok odezněl stejně rychle, jako začal. Nemohl uvěřit, že je stále naživu.

Patrick byl tou dobou zabraný do práce na svém vozidle, se kterým měl podle všeho následující den absolvovat jakýsi závod. Stále si nedovedl představit sebe v roli závodníka. Ani netušil co od takové události očekávat. Navenek se obával, ovšem jeho vnitřní já se těšilo. Zatímco se věnoval práci, stále dokola si v duchu pokládal otázky na které neznal odpovědi. Sám sebe přesvědčoval, že nejde o to lámat rychlostní rekordy, ale úplně stačí, když alespoň udrží tempo s ostatními. Kdosi za vraty dílny ho náhle vytrhl ze zamyšlení. Patrick zpozorněl, odložil sadu klíčů a otřel si ruce kusem hadru. Neznámá osoba zabušila znovu. Když Patrick zastavil před ovladačem vrat, podvědomě si tipl, koho venku najde. Jeho intuice ho nezklamala. Jedna z Ronaldových goril přišla vyzvednout vůz. Ronadlo osobně se v dílně nikdy neukázal, i když to jejich poslední telefonický rozhovor naznačoval. „Zdravim, mám tady vyzvednout pro pana Ronalda ňákou káru,“ šel návštěvník rovnou k věci. „Jo támhle to je. Zmiňoval se kromě auta taky o kreditech?“ ptal se Patrick. „No jó, jasně. Že prej mám převést dvě stě kreditů.“ Na to Patrick zpozorněl, zahodil hadr a založil si ruce přes hrudník. Rozkročený tak stál před ohromným chlapem ve výhružném postoji a s nasupeným výrazem. Bylo to irelevantní, protože kdyby hromotluk chtěl, nejspíš by Patricka přetrhl na dva kusy. „A neříkal náhodou pan Ronaldo tři sta kreditů?!“ „No jó, skoro jsem zapoměl. Tři sta kreditů,“ pronesl klidně hromotluk a učinil převod, jakoby se nic nestalo. Patrick zkontroloval kredittag a po připsání patřičného obnosu na jeho účet jen souhlasně pokývl hlavou. Dál už nebylo o čem se bavit. „Tak já pojedu,“ řekl muž a šel se posadit do vozu. Patrickovi se trochu ulevilo, když dotyčný zmizel i s autem z dílny. „Jasně ty jsi zapoměl,“ odplivl si a zavřel vrata. Chtěl se vrátit ke svojí práci, ale momentálně nevěděl jak dál. Úpravu sání vzduchu provedl tak, jak zamýšlel. Kolem vzduchového filtru vytvořil přepážku, která měla za úkol odstínit jej od teplot panujících v prostoru motoru. Veškeré vedení vzduchu obalil izolačním materiálem, aby se nasávaný vzduch co nejméně ohříval. Stroj postavený podle vozu Dodge Challenger neměl zrovna nejlepší aerodynamiku, ale s tím se nedalo nic dělat. „Co dál? Jak z tebe vytáhnout co nejvíc?“ ptal se Patrick sám sebe. Vzpomenul si na diskuzi jakýchsi pamětníků starých dob, kterou kdysi četl na síti. Zmiňovali se o jakýchsi turbodmychadlech, což mělo být zařízení, které nahnalo do motoru velké množství vzduchu a významně tak zvýšilo výkon. „Turbodmychadlo. I děda o něm mluvil. Dneska se všechno dělá jen aby to hezky vypadalo, a ne aby to pořádně jelo. Jestli DuMoCo něco takovýho dělá, normální lidi se k tomu nedostanou. Ani v katalogu to není.“ Zapnul kávovar a zasedl ke stolu v kanceláři. Rozhodl se prostudovat elektronický katalog dílů ačkoliv, tušil že snaha je marná. Na zítřejší závod by to teoreticky mohl stihnout, nicméně velké naděje si nedělal. Nalil si kávu z konvice a pustil se do listování rozsáhlým katalogem.

Mezitím Tadeus dojel až na rovinu v údolí pod příkré stoupání. Zvolnil tempo, aby neuvařil chladící kapalinu v motoru, ale i tak bylo nutné pod kopcem zastavit a nechat motor trochu zchladit. Stále se obával, že až zastaví, odněkud se vynoří další skupina nepřátelských vozidel a on bude moct leda vyhlížet jistou smrt. Jenže teď už neměl na vybranou. Zastavil vůz na kraji vozovky a vypnul motor. Na ovládací obrazovce potvrdil pokyn k otevření kapoty a ta se pomocí dvou hydraulických válců pomalu odklopila směrem od kabiny. Věděl, že má nejméně dvacet minut času a trochu zalitoval, že přišel o termolahev. Rozhodl se, že zkontroluje vůz i návěs a zjistí škody. Samotný tahač se zdál bát téměř v pořádku až na trochu zmáčklí levý blatník na zadních dvou kolech, odřené disky kol a trochu deformovanou stupačku. To vše způsobil náraz do buginy, nicméně cena za přežití byla zanedbatelná. „Patrick bude mít práci,“ pronesl s lehkým úšklebkem. Tušil že návěs na tom bude hůř. Přece jen schytal dvě tvrdé rány a nemluvě o divoké jízdě po kamenité cestě, než se dostali na silnici. Sice mu návěs nepatřil, takže o nápravu škod se nemusel starat, ale měl obavu z předání takové zásilky. „Nebyla to sakra moje vina. Nemůžu za to, že se do mě pustili nějaký zasraný Jezdci,“ rozčílil se Tadeus, stále ještě napumpovaný adrenalinem, aniž by znal skutečný rozsah škod. Na pneumatikách návěsu byly znatelné šrámy od kamenů, ale kupodivu to přežily všechny. Alespoň na první pohled nebyl patrný žádný únik vzduchu.
Obešel pomalu soupravu a teprve poté vyrazil k zadní části. Nárazník se světly byl pryč vzpěra nad ním silně prohnutá. Kontejner samotný zůstal díky návěsu uchráněný před nárazy, ale i tak byl v dost bídné kondici. Tadeus si toho během připojování v hale na letišti nevšiml. Až teď na světle a v klidu viděl, že je silně orezlý a zastaralý. Kousek rohu dveří vlivem koroze dokonce chyběl. Zkusil za ně trochu zabrat, ale uzávěr stále držel. Přepadla ho silná zvědavost. Potřeboval vědět, kvůli čemu nasazoval krk. Zkusil tedy nahlédnout dovnitř. Překvapilo ho, že shora vidí pramínek světla. Strop kontejneru tedy musel být také děravý. Viděl jen neznatelné obrysy. Natočil hlavu na stranu a zkusil se podívat odspodu vzhůru. „Co to?! Co to je?!“ Užasle hleděl na obsah kontejneru a nemohl se od něj odtrhnout. „Tohle musím Patrickovi vyfotit. Tohle mi neuvěří.“ Sáhl do kapsy na vestě a vyndal telefon. Přiložil ho ke dveřím čočkou do otvoru a párkrát stiskl spoušť. Na fotografiích toho nebylo moc k vidění, a tak zkusil totéž se záznamem obrazu. Pořídil zhruba minutu a půl dlouhé video, na němž už byl obsah kontejneru přece jen zřetelnější, protože párkrát pootočil telefon a zabíral vnitřek pod trochu jiným úhlem, takže světelné paprsky poskytly dostatek světla pro záznam. Spokojeně se vrátil do kabiny. Už nemyslel na poškození soupravy. Místo toho se těšil až vše převypráví svému kamarádovi. Teplota kapaliny značně opadla, ale Tadeus se rozhodl ještě pár minut počkat. Slunce nemilosrdně pálilo, a tak zbytek pauzy proseděl v kabině. Rozhlížel se po okolí a v hlavě si přehrával zážitky od rána. Na jeden den jich bylo snad až příliš. Poté se jeho myšlenky jako obvykle stočily k jídlu. Napřed odevzdá zásilku, zaparkuje auto a zavolá Patrickovi, aby přijel na jídlo do města. Dá si nějaký burger... ne raději dva, kopu hranolků a pár piv. A zakončí to nějakou sladkou tečkou, třeba palačinkami nebo koblihami. „Jo, přesně to si dám,“ zasmál se už znovu v obvykle veselé náladě. Když se mu zdálo, že už čekal dostatečně dlouho, nastartoval znovu motor a zavřel kapotu. „Tak hochu, udělal jsem si apetit, tak mě tady nenech chcípnout,“ řekl směrem ke svému vozu a poplácal ho po palubní desce. Byly necelé čtyři hodiny odpoledne. Pomalu se rozjel a začal stoupat. Snažil se udržet stálou rychlost a pomalu postupoval dál. Když se zdálo, že vůz trochu ztrácí výkon, přišlápl plyn. Automat podřadil a souprava jela dál. Teplota se znovu začala zvedat, ovšem s tím Tadeus počítal. Za chvíli už byl na vrcholu pahorku a radostně poplácal vůz po palubní desce. Tak hladký průběh nečekal. Nikdy předtím neměl možnost tahač podrobit takovémuto testu. Teplota sice byla výš, ale znovu už nezastavoval, protože následoval lehký sjezd z kopce, během kterého se motor znovu zchladí. Konečně se opravdu uklidnil. Jezdce nechal desítky mil za sebou a stoupání překonal. Navíc se blížila Metropole a on bude moct tuhle zatracenou zakázku dokončit.

Patrick očima projížděl katalog stránku po stránce, ale nikde ani zmínka o zařízení, které se mu vybavilo. Zkoušel vyhledávat podle různých výrazů, ale ani vyhledávač v rámci značky DuMoCo nic nenašel. Nakonec pátrání vzdal a odebral se zpět na pracovní plochu dílny. Vedle svého auta měl připravenou sadu nových pneumatik, které mu tam zbyly po jedné práci. Tehdy se zákazník spletl a přivezl do Patrickovi dílny pneumatiky s nevyhovujícími rozměry. Dotyčný byl tehdy velice vzteklý, když mu Patrick vysvětlil, že se spletl a že bude muset koupit jiné. V amoku pneumatiky vyházel z kufru svého vozu Patrickovi před vrata dílny a odjel. Patrick je uklidil a čekal, že si je zákazník poté odveze. Ten však pouze přijel se správnou sadou, kterou Patrick přezul, a to bylo vše. Když se zákazníka ptal, co s přebytečnými pneumatikami, muž jen zavrčel ať si je nechá, že nemá čas to řešit. To bylo sice zvláštní, ale Patrick neodmítl. Muž odjel a nechal je tam. Na Patrickův dotaz, proč jezdí až za město kvůli přezutí odpověděl, že všechny dílny ve městě jsou zaneprázdněné a dlouho se u nich čeká. To byl ostatně důvod, proč jezdilo do dílny Stone´s garage tolik lidí, i když bylo nutné opustit zdi Metropole. Patrick tedy na pneumatiky koupil patřičnou sadu ráfků a uskladnil je, neboť na jeho vůz rozměr seděl. A před závodem přišla jejich chvíle. Patrick se znovu pustil do práce. Vůz hydraulickým zvedákem zdvihl tak, aby měl kola ve výšce svého hrudníku. Povolil šrouby na kolech, kola sundal a nazul novou sadu. Postupně všechny šrouby vrátil a utáhl. Když už bylo auto na zvedáku, vyjel s ním do koncové polohy a s montážní svítilnou pečlivě prošel celý podvozek. Byl standartně pečlivý, ale svému vozu poskytoval ještě více péče, než kterémukoliv jinému. Hledal mechanické vůle nebo úniky provozních kapalin, ale vše se zdálo být v naprostém pořádku. Zkontroloval i mechanické spoje jednotlivých modulů, ze kterých byl vůz sestaven. Ani tady nenašel nic, co by značilo potíže. Spustil tedy vůz na podlahu s pocitem uspokojení, že udělal vše, co bylo v jeho silách. K večeru, až nebude takové vedro, se chystal s vozem vyjet a otestovat změny, které provedl. Do té doby však byla ještě spousta času, a tak se opláchl a znovu usedl před monitorem. Napadlo ho, že se pokusí na síti najít záznamy z ilegálních závodů. Jestli je to taková událost, jak Tadeus tvrdil, určitě se někde něco najde. Lidi se rádi chlubí. Nenašel však zhola nic. Pouze několik titulků z novin odkazujících na články o nelegálním závodění. Když si je v archivu zpráv otevřel, zjistil že šlo především o chválu pořádkových sil, které velmi tvrdě udeřily na účastníky závodu i přihlížející. Na krátkém přiloženém videu, byl záznam jedno z diváků. Nebylo toho moc k vidění, ale lepší než nic. Záběry na hloučky lidí postávajících kolem vozidel. Poté střih a záběr na jedno auto pálící gumy a točící se dokola. Poté následuje další střih a záběr na panický úprk před bitím a zatýkáním. Ani to Patricka neodradilo od účasti. Byl z toho nervózní, ale trochu vzrušení už dlouho potřeboval. I když mu v zásadě nic nechybělo, jeho život byl lehce stereotypní. Zítřek by to mohl změnit.

Tadeus se blížil k farmářské oblasti. V dálce už viděl první hydroponické zahrady. „Á domov. Brzo budu doma a dáme si dlabanec.“ Vzpomenul si na pokyn zadavatele aby se ozval, jakmile se přiblíží k městu. V oblasti zahrad se opět objevil signál a volat tak bylo znovu možné. Vyndal telefon z kapsy vesty a vytočil číslo zadavatele. „Zdravím pane, volám, jak jste chtěl. Jo, vím že jedu pozdě, ale na žádným čase jsme nebyly domluvený. Co? Aha. Jo, blížím s k jižní bráně. Co? Do půl hodiny. Jo, vysvětlím. Zatím nashle.“ Telefon opět uložil do vesty a pokračoval v jízdě. Palivoměr notně klesl od doby, co tankoval před jižní branou. Aby také ne, tahač dostal pořádně zabrat. Dorazil k omezení rychlosti, a tak opět zvolnil. Byla sice neděle, ale potravinářské odvětví mělo nepřetržitý provoz, takže v oblasti panoval obvyklý ruch, jako v kterýkoliv jiný den. To také znamenalo frontu před bránou. Jižní brána. Na kontrolu Tadeus dočista zapomenul. Poslední dvě hodiny si užíval poklidnou jízdu, aniž by se zamyslel problémem průjezdu kontrolou. Znovu znervózněl při pomyšlení na to, co asi kontrola řekne na rezatý kontejner a otlučený přívěs. Tohle jen tak být nenechají. I kdyby na něj nepadl výběr vozu ke kontrole, až tohle uvidí, hned po něm půjdou. Usilovně přemýšlel, jestli nemá v seznamu kontaktů někoho, kdo by mu mohl v téhle situaci pomoct. Nenapadal ho nikdo. A Patrick? Ten žil mimo město, takže nepřipadalo v úvahu, že by on o někom věděl. „Moment! Vždyť dělá auta pro ty pašeráky chlastu. Ty vozej do města, takže musej vědět, jak se vyhnout kontrole.“ Tadeusovi svitla naděje. Mezitím dorazil na konec dlouhé fronty před branou. To na jednu stranu znamenalo dlouhé otravné čekání, ovšem na druhou stranu dostatek času při řešení potíží, které měli následovat. Vytočil číslo Patricka a očekával, že se hned ozve. Telefon zvonil dlouho, na druhém konci se však neozval nikdo. „No to si dělá prdel! Zrovna teď mi to nebude brát?!“ Vytáčení opakoval během popojíždění v koloně ještě mnohokrát, než mu došlo, co se děje. „Je neděle kruci!“ Byla neděle a to znamenalo, že Patrick má zvuk na svém telefonu vypnutý. Rozčilovali ho lidé, kteří neváhali volat v absurdní hodiny nebo o víkendu, a proto vždy, když nepracoval vypínal zvuk. Netušil tedy, že se mu pokouší dovolat kamarád s naléhavou žádostí o pomoc. Tadeus začínal být čím dál zoufalejší, jak se pomalu blížil ke kontrolnímu stanovišti. Nervózně sledoval nákladní auta před sebou. Kontrola vždy nechala tři nebo čtyři vozidla projet a dalšímu zaznačila, aby zajel do odstavného pruhu a podrobil se kontrole. Tadeus si byl jistý, že tady nemá šanci. Neexistoval způsob, jak vysvětlit, proč veze zrezivělý kontejner na viditelně poškozeném návěsu. A už vůbec ne, jak vysvětlit obsah zásilky. Podplatit kontrolora? Možná. Ale také by to mohlo jeho situaci ještě zhoršit. Kontrolu a Tadeuse dělilo už jen pouhých pět souprav. Pokusil se ještě jednou dovolat Patrickovi, ale marně. Kolona se znovu dala do pohybu. Projel první vůz, po něm druhý, třetí a čtvrtý. Poté příslušník hlídky vstoupil do průjezdu před Tadeuse a dal pokyn k zastavení. „A je to. Končím,“ mnul si nervózně čelo. Tadeus zajel ke kraji a čekal do příchodu člena hlídky. Stáhl okénko, pokusil se o úsměv. Chtěl ještě alespoň pozdravit, ale kontrolor vyštěkl jednoduchý rozkaz „PAPÍRY!“ Tadeus ztěžka polkl a začal blekotat: „jo...eh... jasně... papíry. Hned se po nich podivám. Tady někde byly...tady jsem je...“ Na to se muž pod kabinou rozkřičel: „Tak co je?! Jseš hluchej?! Okamžitě chci vidět dokumenty k nákladu!“ . Tadeus sebou přitom škubl, jak se lekl. Poléval ho studený pot. Bylo mu jasné, že tohohle uřvaného skrčka neuplatí. Podle něj to byl jeden z těch pitomců, co berou svojí práci příliš vážně a cítí se být tou nejdůležitější osobou v oboru. „Jak dlouho budu čekat?!“ ozval se znovu křik pod oknem kabiny. Tadeus se vyklonil z okýnka, znovu se pokusil o úsměv a začal s výmluvami. „No víte.. já...“ Všiml si ovšem dalšího člověka mířícího k němu. To už dočista ztratil řeč. Nově příchozí se však zastavil u svého kolegy, cosi mu šeptem vyřídil a vrátil se zpět do administrativní budovy. Člen hlídky zaraženě chvilku stál. Poté vrhl na Tadeuse zlostný pohled a křikl na něj: „Odjeď odtud! Vypadni!“ Tadeus na nic nečekal, zařadil na automatu D a vyrazil ze stanoviště. Dlouhou dobu se vzpamatovával z dalšího zážitku. Nechápal, co se stalo. Když už to vypadalo, že ho mají na lopatě, najednou ho nechají jen tak v klidu odjet? Nedávalo to vůbec žádný smysl, ale byl rád, že je pryč. Nabral maximální povolenou rychlost a mířil k nájezdu na vnější okruh. Cíl už byl opravdu blízko a tentokrát si byl jistý, že zakázku přece jen zvládne dokončit. Bylo to až k neuvěření po celém dnu.
Doprava byla mírná, jen na okruhu přibylo víc osobních vozidel. Když zajížděl do areálu se sklady v industriální zóně podle instrukcí, po třetí toho dne na něj dopadla obrovská úleva. Projížděl kolem hal a hledal sklad číslo 1348. Když přijížděl k určenému skladu, všiml si několika vozů před ním. Jakmile zastavil soupravu před vraty, ze skladu se vynořilo několik osob. Podle ošacení šlo o členy některé z korporací, o tom nemohlo být pochyb. Když byli blíž, poznal mezi nimi i zadavatele zakázky. Vysoký chlap v luxusním obleku s ostře řezanými rysy v obličeji. Předobraz neporazitelného byznysmena. Neznal jméno, ale na tom ani nezáleželo. Tadeus slezl z kabiny tahače a s muži se setkal před maskou tahače.
Zadavatel se usmál a rozevřel náruč v náznaku obětí. „Á pan Drewieczky. Zvládl jste to. Jsem nesmírně potěšen, že pověsti o vás nelhali.“ „Zdravím vás pane,“ opáčil Tadeus. „Tak povídejte, copak se vám to přihodilo cestou? Co vás tolik zdrželo?“ zajímal se ihned muž v obleku. Ostatní nemluvili, jen stáli v pozoru. „No podívejte se sám, pane,“ vedl je k zadní části návěsu Tadeus. Jeden muž ze skupiny si všiml poškození blatníku na tahači a postupně si prohlížel i ostatní šrámy. Zadavatel s ostatními mezitím dorazili dozadu k uzávěru kontejneru. „Co má tohle být?! Co se stalo?“ ukazoval zadavatel na poškozený návěs. „Jezdci pane. Jakmile jsem vyrazil z toho letiště, pověsila se na mě skupina aut. Nebyla s nima žádná legrace, ale ubránil jsem se.“ „Ano, to vidím,“ odpověděl zamyšleně muž. Chvilku přemýšlel a poté vydal rozkaz. „Pánové, zkontrolujte náklad. My tady s pane Drewieczkým zatím dořešíme zbytek.“ Zadavatel pokynul Tadeusovi, aby ho následoval do skladu. „Jsem opravdu rád, že jste naší dohodu dodržel pane Drewieczky. Já samozřejmě teď splním svou část dohody. Deset tisíc kreditů, je to tak?“ „Ano pane, tak jsme se domluvili,“ odpověděl Tadeus. „Výborně, kredity jsou vaše,“ řekl muž a obratem převedl obnos. „Nemusím vám vysvětlovat, že o téhle práci se nebudete s nikým bavit, viďte?“ Tadeus se usmál a řekl: „Samozřejmě pane, spolehněte se. Můžu se jenom zeptat?“ „Pokud budu smět odpovědět, prosím.“ „Ta jižní brána...to vy?“ Tomu se zadavatel zasmál.
„No samozřejmě. Všechno bylo připravené. Vše jsme zařídili, aby práce proběhla hladce. Ovšem až na ty barbary tam venku, to muselo být hrozné.“ Tadeus nabyl dojmu, že ten člověk přehrává. Nijak zvlášť mu jeho vystupování nevěřil, ale na druhou stranu zaplaceno dostal. Tak co? Dál už se nevyptával. Průchodem do haly přišel jeden z korporátů. „Náklad je v pořádku pane.“ „Skvěle. Tím je naše spolupráce uzavřená pane Drewieczky. Prosím, odpojte tahač a půjdeme si každý po svém.“ „Jistě pane, jen bych rád ještě jednu věc.“ Muž zpozorněl, což dal najevo zdviženým obočím. „Víte, ten zítřejší závod.“ „Ano, ovšem. Váš přítel. O to je postaráno. Ať dorazí v šest hodin k bráně areálu elektrárny. Budou ho tam čekat,“ řekl muž s úsměvem. „Díky pane, mějte se,“ rozloučil se Tadeus a vydal se ke svému vozu. Odpojil návěs pod dozorem dvou členů zadavatelovi skupiny a poté z areálu odjel. Cítil obrovské uspokojení z odvedené práce a vydělaných peněz. Když se blížil k parkovišti, kde obvykle nechával stát tahač, zazvonil telefon. Volal Patrick. Tadeus hovor ihned přijal. „A hele, kdo se nám to probudil. To voláš fakt brzo kámo,“ pronesl ironicky. „Vždyť víš, že to vypínám. Promiň, neslyšel jsem tě. Co se děje?“ ptal se Patrick. „No teď už nic, ale doraž za mnou do baru Goldie. Máš hlad? Víš kde to je, ne?“ „To je ten, kde jsme omylem sbalili ty dva transvestity?“ „Jo bejby,“ zněla Tadeusova odpověď. „Jasně tam trefim, ale nemůžu. Mám práci. Potřebuju otestovat auto na zítra,“ pokračoval Patrick. „Tak ho otestuješ cestou tam. Nehodlám diskutovat. Koukej se ukázat,“ přikázal Tadeus. „Fajn, přijedu,“ řekl Patrick a položil telefon. Tadeus byl spokojený a k dokonalosti mu chyběla pouze bohatá večeře, k níž se schylovalo. Zaparkoval tahač a zhasl motor. Zamkl kabinu a pro ilustraci pořídil několik snímků poškození na vozidle, aby Patrick věděl. Vykročil směrem k bytu. Měl v plánu si dát horkou sprchu a vyrazit na smluvené místo.

Patrick udělal totéž. Po sprše se oblékl a vklouzl do svého vozu. Byl zvědavý, jak se projeví hodiny práce, které na něm strávil. Vyrazil z dílny napřed opačným směrem, aby se motor zahřál, a poté se otočil a zamířil do Metropole. Zvuk se opravdu trochu změnil, avšak na výkonu výrazný rozdíl nepozoroval. „No aspoň jsem to zkusil. Ještě můžu upravit software,“ řekl pro sebe Patrick. Projel západní branou a přes čtvrť Western Bay až do centra. Podnik Goldie patřil do vyšší kategorie, i když v centru by se našly mnohem luxusnější bary. Tadeus seděl hned u vchodu, kde už měli zamluvený stůl. „Tady tě máme,“ pronesl Tadeus na přivítanou. „Tak co auto, jseš připravenej? Máš hlad? Objednám nám jídlo jo?“ Patrick viděl, že jeho přítel je opět dobře naladěný. Zjevně měl chuť něco slavit. „Ahoj, no dělal jsem co se dalo. Uvidíme, jak to dopadne. Ale mám dojem, že jsi mě sem nevytáhl jen kvůli jídlu, co?“ Tadeus se zasmál a mávl na obsluhu. Hodlal si objednat přesně to, na co myslel cestou. Tedy dva velké burgery, velkou porci hranolek a tři palačinky. Patrick pouze požádal o lasagne a nealkoholický nápoj s názvem Spirit. Poté se otočil na Tadeuse. „Tak povídej, co jsi dneska vyváděl?“ Tadeus si nechal přinést další pivo a pustil se do vyprávění. Mezitím obsluha donesla večeři, čímž se nenechal zastavit a hravě zvládal žvýkat i povídat. Když Patrickovi vylíčil vše, co toho dne zažil, bylo už jídlo snědené. Patrick jenom zíral a vstřebával informace. „Takže Jezdci? A kde že je to letiště? Kdo je ten chlap, pro kterýho pracuješ?“ Tadeuse doslova zavalil otázkami. „Náklaďák ti samozřejmě dám do kupy. Přijeď s ním ve středu.“ Dlouhou dobu ještě u stolu rozebírali detaily Tadeusových zážitků z uplynulého dne. Patrick byl obzvlášť zvědavý na jakékoliv informace ohledně jezdců. Konečně však došlo na otázku, na kterou Tadeus čekal celý večer, neboť si byl jistý, že odpověď Patricka naprosto odzbrojí. Patrick chvíli přemýšlel a poté se zeptal: ,,Počkej a co teda bylo v tom kontejneru?“ Tadeus se triumfálně zasmál, poté nasadil znuděný výraz, jenž musel silně předstírat a odpověděl: „Auta.“ „Cože?!“ divil se Patrick. „No auta. Nějaký hodně starý. Jako na těch tvejch plakátech. Nevěříš? Tak se podívej na tohle.“ Podal Patrickovi telefon a spustil video se záznamem z vnitřku kontejneru. Patrickovo obočí vyletělo vzhůru. Video si toho večera přehrál ještě mnohokrát.