Stone´s garage - kapitola 3: Sprint

Následující ráno Patrickovi začal další pracovní týden, do kterého se mu po vcelku vzrušujícím víkendu nevstávalo dobře. Polovinu noci strávil bděním a přemítáním nad zážitky svého přítele a nad tím, co viděl ve videozáznamu. Příliš toho nenaspal. Po návratu domů proseděl tři hodiny v kanceláři a snažil za pomocí obrázků nalezených na síti identifikovat, co to vlastně viděl. „To přece není možný,“ opakoval stále dokola. „Nic takovýho už prostě nemůže existovat.“ Když se konečně přinutil jít si lehnout, nedokázal ještě dlouho usnout. Na to byl jeho mozek až příliš zaměstnaný otázkami a vytvářením různých scénářů a teorií. Na pondělní den měl v plánu pravidelnou údržbu na dvou vozidlech a malou přestavbu dle přání zákazníka. Po celé dopoledne měl však pocit, že se mu rozskočí hlava. Bylo nezbytné se soustředit na práci, avšak zároveň ho rušily úvahy nad obsahem kontejneru. Navíc pociťoval lehkou nervozitu kvůli nadcházejícímu závodu. Několikrát se přistihl v situaci, kdy mu zákazník něco vykládal a Patrick souhlasně kýval hlavou, na znamení přijaté informace, avšak ve skutečnosti absolutně nevnímal. Periodické údržby byly soubor v zásadě snadných úkonů, u kterých nebylo nutné nijak zvlášť přemýšlet, takže i v takovém rozpoložení je Patrick hravě zvládl. Díky slabé rozmanitosti pohonných jednotek od jediného výrobce, se mechanik jako Patrick, snadno zorientoval a jednotlivé operace mohl provádět prakticky poslepu. Vyměnit filtry a provozní náplně. Zkontrolovat jednotlivé mechanismy a případně promazat pohyblivé části. Provést kalibrace pomocí diagnostického datapadu. Pokaždé si načetl výpis chybových hlášek od poslední údržby a mohl tak servis přizpůsobit, neboť dle výpisu dokázal odhadnout, jak se s autem zachází, a jak se k němu jeho majitel chová. Už dávno ztratil iluze o tom, že když bude své klienty poučovat o správném provozování vozidla, že tím něco změní. Po určité době usoudil, že lidé jsou v tomto ohledu nepoučitelní a alespoň tak bude mít stále zajištěnou práci. Údržba nevynášela tolik, jako jiné servisní práce, ale na druhou stranu se u toho nepředřel. Snad si i zvykl na občasnou rutinu. S vypětím všech mentálních sil tedy zvládl pravidelný servis na obou vozidlech, podle plánu. Přestavba už byla zajímavější záležitost a musel jí přece jen věnovat více pozornosti. Zákazník si přál změnit vzhled svého vozu, a tak společně v předchozím týdnu vybrali a objednali moduly, které autu měly dodat agresivnější vzezření. Nejprve bylo nutné odstrojit stávající části, při čemž Patrick musel horlivého zákazníka několikrát odhánět od vozu. Dotyčný muž měl sice ušlechtilý úmysl Patrickovi s pracemi pomoct, nicméně na pracovišti víc překážel, než aby byl k užitku. I s takovými už se Patrick setkal, jenže tenhle den pro něj bylo velmi těžké udržet nervy na uzdě. Nejprve muž zakopl o hydraulický zvedák a svalil se na zem, poté na Patricka ležícího pod vozem upustil celý díl levého předního blatníku a do třetice převrhl vanu s olejem. Když mu Patrick dal najevo své rozhořčení, muž uraženě odešel do baru k Ursule. S prací byl nicméně spokojen. Vůz dostal novou kapotu s otvorem na sání nárazového vzduchu. K výměně došlo u obou předních blatníků, jenž korespondovaly s výrazným prolisem na kapotě. Drastickou proměnu prodělala celá přední maska. Dominovala masivní mříž před chladičem a výrazný pár světlometů, které tvořily dojem tří malých očí na každé straně. Účelem proměny bylo, aby vůz působil svalnatěji, a to v tomto případě zafungovalo skvěle. Patrick se tak alespoň na pár hodin přinutil myslet na něco jiného než na večerní závod a video z Tadeusova telefonu. Bohužel se také připravil o značnou část sil, kterých po předešlé noci neměl na rozdávání. Jeho plánem bylo odpoledne vyrazit se svým autem ven a do večera na něm ještě zapracovat. Vzhledem ke zpoždění, které nabral částečně díky příliš aktivnímu zákazníkovi a také díky únavě, se rozhodl zajít na oběd k Ursule a poté se na hodinku svalit na pohovku, aby alespoň lehce dohnal spánkový deficit. Usnout po vydatném pozdním obědě nebylo nijak těžké. Spánek však trval déle, než Patrick plánoval, a tak nabral další zpoždění. Když se probral, bylo mu jasné, že jeho plán na zdokonalení auta je v troskách. Do závodu zbývalo něco přes dvě hodiny, a to bylo jednoduše málo na velké zásahy do vozu. Převlékl se tedy z pracovního oděvu, sbalil datapad a usedl za volant svého auta. Interiér měl Patrick uzpůsobený podle vlastního vkusu, tedy minimalisticky. Plochá a směrem k oknu protáhlá palubní deska působila stroze. Dominoval výklenek s displejem obsahujícím veškeré provozní informace. Teploty, tlaky, rychlost, otáčky a spotřeba. Vše bylo přehledně sesumírované. Volant měl masivní věnec bez jediného ovládacího prvku. Podle Patricka by to působilo rušivě. Středový panel byl rozměrný a poměrně přísně odděloval sedadla řidiče a spolujezdce. Nebylo nač čekat. Patrick vyrazil z dílny, projel kolem baru a zamířil do Pustin. Hodlal si vyzkoušet pár manévrů a upravit software řízení motoru tak, aby z něj vymáčkl co největší možnou efektivitu. Datapad měl položený vedle sebe na sedačce a na jeho obrazovce se objevovala spousta údajů. Obutí nových pneumatik bylo znát. Na asfaltu držely skvěle, ovšem pokud vjel na prašný povrch, jeho vcelku těžké vozidlo mělo tendenci jít do smyku, pokud provedl ostřejší manévr. Přetáčet auto do smyku Patricka sice bavilo, ale pro rychlostní závod to nebylo zrovna žádoucí. Netušil, kolik lidí vlastně pojede, ale představa, že neovládne svůj vůz, do někoho vrazí a ztrapní se tak před celou komunitou ilegálních závodníků, se mu nikterak nelíbila. Prostoru na hraní bylo po krajině dost, jen bylo potřeba mít se pozoru před většími kameny. Patrick se vždy rozjel, přešel do zatáčení a jakmile se vůz dostal do přetáčivého smyku, Patrick se jej pokusil zvládnout a auto srovnat při nejvyšší možné rychlosti. Prvních pár pokusů nedopadlo valně, ale po nějakých třiceti minutách se do toho začal dostávat. „Fajn, konec tréninku. Za chvíli budu muset vyrazit.“ Z datapadu zjistil, že pokud drží dlouhodobě motor ve vyšších otáčkách, teplota oleje stoupá až nepříjemně vysoko, a stejně tak chladící kapalina. Teď rozhodně nebyl čas to řešit, ale věděl že s tím bude muset něco dělat. Doufal, že během závodu mu pomůže motor uchladit nárazový vzduch. Ovšem při teplotách, které venku panovaly si nebyl vůbec jistý. Zhasl motor a otevřel kapotu. Nervozita už se na něm začínala projevovat naplno. Opřel se o dveře a zapálil si cigaretu. Hleděl do Pustin. Bylo šero, protože obloha byla zatažená. Na chvíli zatoužil rozjet se opačným směrem, pryč od města. „Co bys tam asi dělal? Za dva dny bys chcípnul žízní,“ pronesl k sobě. Na to vydechl obláček dýmu a zašlápl nedopalek. Zabouchl kapotu, nastartoval a rozjel se vstříc Metropoli. Projel kolem baru a pokračoval po silnici k západní bráně. Když se objevily první solární panely po pravé straně, napadlo ho, že za chvíli tam někde za nimi bude projíždět. Bylo to vzrušující. Bylo to něco nového, co mu vlévalo krev do žil. Projel kontrolním bodem a vydal se k elektrárenskému komplexu. Když dorazil k bráně, čekal větší shromáždění, ale nebyl tu nikdo. Brána byla obrovská a působila jako velký uzávěr rozměrné ulice. Po pravé straně se nacházela malá budka pro strážného, ale lamelové průzory na oknech byly stažené. Vedle brány postávali dvě osoby zabrané do diskuze. „Tak co je? Ještě je čas, nejedu přece pozdě.“ Zastavil opodál a sledoval prázdný prostor před bránou. Dvojice mužů nevypadala nikterak přívětivě. Co chvíli se jeden z nich ohlédl a nevraživě se podíval směrem na Patrickův vůz. Jelikož ten byl opatřen zatmavenými okny, nemohli tušit, kdo sedí uvnitř. Patrick nechal běžet motor pro případ, že by bylo potřeba z místa rychle zmizet. Několik minut se nedělo nic, a tak už pomalu přemýšlel, že se otočí a odjede. Najednou však kolem něj projel vůz se sportovním vzezřením a zamířil rovnou k bráně. Zastavil těsně před ní a jeden z dvojice mužů vyrazil k němu. Patrick sledoval, jak se muž sklání do bočního okna a po chvilce zjevné konverzace odstupuje od vozu, půlka pojezdové brány se otevírá a sporťák mizí za ní. „Jo takhle,“ podrbal se na hlavě. Zařadil rychlost a dojel až k bráně. Zarazilo ho, že tentokrát vyrazili oba muži. Patrick znejistil, ale zůstal na místě. Stáhl boční okénko a čekal co se bude dít. Muž, který měl asijské rysy, obešel auto a nervózně přešlapoval před dveřmi řidiče. Ten druhý byl afroameričan a působil podstatně přísněji. Sklonil se k otevřenému oknu a nedůvěřivě si Patricka prohlížel. Poté na něj kývl se slovy: „co chceš?“ „Závodit,“ odpověděl prostě Patrick. Muž se zvedl a vyměnil si pohled s druhým na opačné straně. „A máš něáký jméno, vole?“ zeptal se jízlivě. „Patrick Stone,“ ozvala se odpověď z vnitřku vozidla. Muži si znovu vyměnili pohledy. Asiat chvíli hleděl do telefonu a poté kývl na svého kolegu. Afroameričan se okamžitě rozesmál a v mžiku změnil tón jednání. „Tak ty seš Stone jo? Vítej na palubě kámo. Hustá kára. Takovou jsem eště neviděl.“ Patrickovi se citelně ulevilo. Byl na správném místě a nehrozili žádné potíže. „Díky. A co dál?“ zeptal se. „Jedeš poprvý co? Normálka, projedeš bránou a za ní počkáš, než si vás vyzvednou. Ostatní už jsou tady. Pořadatel vás protáhne areálem a dojedete až na start. Už tam na vás čekají a jsou pěkně nadržený.“ „Čeká? Kdo?“ divil se Patrick. „No lidi, vole. Prej je tam dneska našlapáno.“ „Aha, jasně,“ kýval Patrick hlavou. Brána před ním se pootevřela. „Tak jeď a předveď se,“ pobídl ho ještě muž. Patrick projel bránou a ocitl se uvnitř areálu. Teď už nebylo cesty zpět. Za bránou bylo zaparkovaných devět vozidel. Všichni řidiči seděli uvnitř svých strojů a nechali zhasnutá světla i motory. Patrick tedy učinil totéž. V areálu panovala větší tma, protože vysoké budovy a rampy stínily světlu na většině území elektrárny. Snažil se prohlédnout ostatní vozy, ale v takových světelných podmínkách to bylo nemožné. Sotva dokázal rozeznat obrysy. Čekání mu přišlo nekonečné. Po dvaceti minutách, které Patrickovi připadaly nekonečné se z dáli vynořil pár reflektorů, což značilo příjezd dalšího vozidla. „Konečně,“ zpozorněl Patrick uvelebený v sedadle. Když vůz dorazil ke skupině, všichni nastartovali a rozsvítili, takže poprvé si mohl alespoň trochu obhlédnout soupeře. Jeho pozornost také upoutal průvodce, protože přijel v obrovské černé limuzíně. Takové stroje byli obvykle k vidění ve zprávách týkajících se vysoko postavených členů některé z korporací. Skupina se dala do pohybu v čele s limuzínou. Projeli kolem parkovací budovy pomalu se blížili ke třem obrovským věžím. Jeli pomalu, jako kdyby se účastnili školní exkurze. Za věžemi následoval dlouhý průjezd úzkou uličkou mezi dvěma budovami a poté se před nimi otevřelo obrovské prostranství s řadou gigantických jeřábů. Všude panoval klid. Nebylo vidět žádný personál, nebo jakýkoliv provoz. Když překonali nákladovou plochu, vedoucí vůz se stočil k vysoké obvodové zdi, která vymezovala jak hranice pozemku areálu, tak hranice města. Podél stěny pokračovali po zbytek cesty až dorazili k malému nevýraznému tubusu s vraty na konci. „Tak tohle je jihozápadní brána,“ žasl Patrick, protože oproti klasickým checkpointům na hranicích Metropole, byla malinká. A proč by také ne, vždyť sloužila pouze jako průjezd pro servisní týmy elektrárny. Tento konec areálu působil odlehle a opuštěně, což z něj činilo ideální místo pro takový podnik, jako byly ilegální závody. Vrata v tubusu se otevřela a ke skupině vozidel proniklo barevné osvětlení a tlumené zvuky hudby. Jako první projela limuzína za ní se postupně vydali všichni závodníci. Patrick jel celou dobu na chvostu skupiny a tak projížděl na startoviště jako poslední. Chlapík u vstupní brány každopádně nelhal. Všude byly spousty rozjásaných lidí na přivítanou všem účastníkům závodu. Každý řidič si našel volný kousek místa, kde zastavil svůj stroj, aby ho mohl dát na odiv ostatním. Do rytmů taneční hudby se ozval pronikavý hlas moderátora. „A Tady je máme! Hrdinové dnešního večera! Deset jich odstartuje, ale vyhrát může jen jeden!“ Na to že údajně o nic nešlo Patrickovi připadalo, že je kolem až příliš velký cirkus. Stejně jako ostatní si našel kousek místa na jinak velkém prostranství. Řidiči prozatím zůstávali uvnitř kabiny a Patrick záhy pochopil proč. Znovu se ozval hlas moderátora. „Tak lidičky, představíme si piloty strojů dnešního závodu. Dámy mají přednost. Přivítejte Vicky!“ Na to se vyklopili dveře malého žlutého sporťáku a z něj se vysoukala drobná blondýnka. Mávala jako zběsilá a rozesílala polibky na všechny strany. Lidem se to rozhodně líbilo, protože dav křičel a tleskal s razancí ortodoxních fotbalových fanoušků. „A jako další přichází tradiční účastnice našeho skromného podniku. Nedostižná a nepřemožitelná... Mia!“ Dav opět burácel a ze sytě modrého coupé vystoupila vysoká rudovlasá žena. Patrick si div nerozbil hlavu o rám. „No to snad...to je ona! Ta ženská z minulýho týdne!“ Sledoval, jak žena sebevědomě obchází svůj vůz. Oblečená do těsných lesklých kalhot a do čehosi, co připomínalo korzet s velkou dekoltáží. Bylo zřejmé, že ví jak si získat pozornost. Posadila se na přední kapotu a založila ruce na hrudi. Na svojí soupeřku se ani jednou nepodívala. Zatímco moderátor už představoval další závodníky, Patrick zíral pouze na Miu. Občas zaregistroval nějaké jméno. Buzz. Tray. Jeden po druhém vystupovali a sklízeli větší či menší aplaus. Patrick však příliš nevnímal a upínal svojí pozornost pouze na tajemnou ženu v černém. Vnímat začal tehdy, když si všiml moderátora, kterak přechází k jeho vozu. „A nakonec tu máme jednoho nováčka. Dokáže obstát? To se už brzo ukáže! Koukněte se na tu káru, kterou nám dovezl. Přivítejte Patricka!.“ Patrick rychle otevřel dveře a vystoupil ven. Rozhlížel se kolem sebe a občas stydlivě zamával. Otočil se na Miu a všiml si, že jakmile se na ní zadíval, ona od něj odvrátila zrak. To mu značilo, aby věděl, že o něm ví. Hutnou taneční hudbu znovu přehlušil moderátor. „Tak fajn lidičky. Show pokračuje. Koukneme se na souboj na dvou kolech!“ Dav se rozestoupil a za ním stáli dva motorkáři připravení na startovní čáře. Patrick si všiml tří dronů, které poletovali prostorem a bedlivě sledovali celou show. Když se otočil, uviděl velkou obrazovku a pochopil. Drony sledují průběh závodu a zprostředkovávají přenos pro lidi tady na startu. „Správně kamaráde. Budeš v televizi,“ ozval se důvěrně známý hlas. Nebyl to nikdo jiný než Tadeus. „Tak tady jseš,“ usmál se Patrick a plácl si s kamarádem na přivítanou. „Tak co, jak se cejtíš? Koukej vyhrát, vsadil jsem na tebe,“ smál se Tadeus. „Tady se sází? Asi bych neměl bejt překvapenej co?“ škrábal se Patrick na zátylku. „Jasně že jo. Víš jaký prachy se v tom točej? Stačí se podívat na tohle divadlo tady. A važ si toho. Není jednoduchý se sem dostat.“ Poté oba upoutal hlas moderátora, který oznámil, že se bude startovat. Patrick i Tadeus se procpali davem až ke startovnímu poli, právě ve chvíli, kdy startoval závod motorek. Ječivý zvuk motorů ve vysokých otáčkách byl ohlušující. Před závodníky se spustil dron s pulsujícím červeným světlem. V jeden moment se světlo změnilo na oranžovou, jednou bliklo a poté barvu vystřídala zelená.
V ten moment oba závodníci vystřelili vpřed za nadšeného jásotu davu a velmi rychle mizeli v dáli. Následoval je jeden z dronů a poskytoval obraz z průběhu. Patrick musel uznat, že takovou atmosféru nečekal. Nervozita z něj neopadla, ale celkově mu bylo fajn. Byla to příjemná dávka adrenalinu. Poté si vzal Patrick Tadeuse stranou od největší vřavy. „Hele koukni támhle na tu kočku. Víš kdo to je?“ palcem píchl do vzduchu směrem ke svojí někdejší zákaznici. „Jasně, Mia. Na tu zapomeň, to je tady velký zvíře,“ kroutil hlavou Tadeus. „No hlavně je to ta, o který jsem ti vyprávěl. Ta co byla u mě na dílně.“ Tadeus se podíval jejím směrem a poté zpět na Patricka. „Cože? To myslíš vážně? To není možný!“ „Říkám ti, že je to ona!“ nedal se Patrick. Tadeus se zamyslel a promluvil až po chvíli. „Hele to by vysvětlovalo to, co jsi mi vyprávěl. Ten filtr a tak. Že hned všechno věděla. Muselo se dít něco velkýho. A bůh ví co, že pak skončila u tebe. Mia není jen tak nějaká rádoby celebrita. Ta ví co dělá. Krom toho je to...“ „Tohle ale není to auto, se kterým byla u mě,“ přerušil Tadeuse Patrick. Jejich pozornost pak znovu strhl moderátor, který právě hodnotil situaci na trati. Na to zvedli hlavy k obrazovce. Oba stroje už byli zřejmě velmi daleko, protože okolo cesty byla jen poušť. Uháněli opravdu vysokou rychlostí s ohledem na viditelnost. Patrick se snažil ze záznamu studovat trať. Pochopil, že jakmile opustí pole solárních panelů, živičná silnice volně přejde v prašnou cestu. Z toho neměl velkou radost kvůli obutí na svém stroji. Další věc, kterou si uvědomil, že nebude třeba lámat si hlavu s navigací v neznámém terénu, protože za celou dobu si nevšiml jediné odbočky z trati. Když se závod motorek nachýlil ke konci, bylo zřejmé, že cíl byl označen dvěma barely po stranách cesty, ve kterých byl rozdělaný oheň. Prosté a funkční. „Za chvíli přijde tvůj čas,“ řekl Tadeus. Motorky byly v cíli a moderátor pobízel řidiče, aby se dostavili ke svým strojům. Kolem závodních vozidel se mezitím shromáždila spousta lidí, kteří nadšeně obdivovali jejich tvary. Zdálo se, že Patrickova kopie dávného Dodge Challenger se lidem líbila. Největší počet fanoušků však měla bezpochyby Mia. Hudba se lehce ztlumila a moderátor promluvil. „Lidičky, udělejte nám tady prostor. A prosím všechny řidiče, aby se nám tady pěkně seřadili. Za chvíli to odstartujem!“ „Jdi na to kamaráde a ať mi neuděláš ostudu,“ rozloučil se Tadeus. „Jasně, uvidíme se po závodu,“ opáčil mu Patrick a nastoupil do vozu. Ostatní už se pomalu začali rovnat na startovní čáře. Prostor před branou byl dost velký, aby se tam seřadilo deset aut, ve dvou řadách po pěti. Jednotlivé pozice určoval moderátor. Patrick sice nechápal podle jakého klíče, ale bylo mu to nějak jedno. Všiml si, že Mia dostala nejvýhodnější pozici v první řadě uprostřed. Vlastně celá první řada byla výhodnější, pouze ti dva po krajích museli více bojovat o místo na silnici, protože tam se rozhodně pět aut vedle sebe nevešlo. Vlastně byla trať široká tak akorát na dvě auta. Patrick dostal startovní místo v druhé řadě druhý zleva. Zařadil se a hluboce oddychoval. Nervy měl napnuté na maximum. „Tohle zvládnem. Tohle zvládnem!“ Když předstoupil moderátor, bylo mu jasné, že je to tady. „Tak jste připravený?“ zněl hlas z reproduktorů. „ANOOO,“ burácel dav. „Vopravdu jste připravený?“ „ANOOO“ zněla odpověď ještě silněji. „Tak to rozjedeme! Dámy a pánové, hodně štěstí.“ Před vozidla se spustil dron se světelným značením a moderátor spolu s davem začal odpočítávat od deseti. Závodníci dráždili motory a atmosféra houstla. Patrick měl patou přišlápnutou brzdu a špičku pravačky držel plynem otáčky na třech a půl tisících. Levou nohou stál na spojce při zařazeném prvním rychlostním stupni připravený ji pustit, jakmile odpočet skončí. „Čtyři! Tři! Dva! Jedna! Jedem!“ křičel dav a bylo odstartováno. Ozval se pískot kol a auta se hromadně dala do pohybu.
Patrickovi se start vydařil a vyrazil rychle kupředu. Musel však být opatrný, protože se všichni snažili dostat z velkého prostranství na relativně úzkou cestu. V takové vřavě bylo velice složité se orientovat. Patrick neměl v úmyslu hnát se rovnou na první pozice. Potřeboval prozatím udržet tempo s ostatními a trochu se rozkoukat. Za to Mia se drala vpřed, rovnou na první pozici. Její sokyně Vicki hned v úvodu udělal chybu a měla co dělat, aby svůj vůz udržela na cestě. Po pár vteřinách už se houf vozidel dostal na zúžení, kde došlo na první příslovečné lámání chleba. První řada se dokázala víceméně porovnat, protože dvě krajní vozidla chtě nechtě musela zvolnit a zařadit se za vedoucí závodníky. Na první příčce jela Mia, za ní chlapík jedoucí pod jménem Adam a na třetí pozici Vicky, které se nakonec podařilo dostat svůj stroj pod kontrolu. Závodníci startující z druhé řady se museli o počáteční pozice rvát mnohem důrazněji. Patrick vytáčel motor až k omezovači, aby z vozu dostal co nejvyšší výkon a každé přeřazení si důkladně promýšlel. Nervozitě navzdory, byl naprosto soustředěný, tedy alespoň prozatím. Tray, který startoval uprostřed druhé řady se zařadil na šestou pozici a Patrick se šikovně vměstnal hned za něj, čímž rozzuřil pilota stroje startujícího z druhé strany Trayova vozu. Ten si brousil zuby na stejnou pozici, ale Patrick byl přece jen rychlejší. Závodník startující nalevo doplatil na zúžení nejvíc, protože se přes ostatní nedokázal dostat na asfaltovou silnici a musel výrazně zpomalit, aby se vyhrabal z prachu zpět na trasu. Až na stroj jedoucí se na chvostu, se vozy prozatím držely pohromadě, ale na to bylo ještě příliš brzy. Projížděli mezi gigantickými solárními panely a hnaly se do první levotočivé zatáčky. Mia držela perfektní stopu a byli na ní poznat její řidičské zkušenosti. Zatáčku skupina projela bez změny pozic, pouze v zadní části docházelo k drobným soubojům o místa. Patrick si udržoval odstup a rychle se naladil na závodní tempo.

Na startovišti mezitím běžel obraz poskytovaný třemi drony, které vyrazily zároveň se závodníky. Dav šílel a moderátor se snažil popisovat situaci na trati. Tadeus upínal svůj zrak na obrazovku, kde vedle obrazů přenášených z trati byla i tabulka s pozicemi závodníků. Patrickovo jméno bylo na sedmé příčce. „Dobře kamaráde, jeď!“ povzbuzoval přítele.
Skupina vozidel se hnala dál a výrazně se vzdálila od hranic města. Blížila se čtvrtá míle závodu, když na trati začalo docházet k potyčkám při boji o pozice. První, kdo inkasoval těžkou ránu, byla Vicki. Ve chvíli, kdy se snažila vnitřní stranou mírné zatáčky předjet stroj před sebou, Adam neváhal použít starý policejní trik a počkal si až bude Vickiin vůz mít téměř před sebou. Poté do ní najel tak, aby škrtl o zadní část zprava a poslal její vůz do několikanásobných hodin. Vicki s tímto manévrem nedokázala udělat absolutně nic, a nekontrolovatelně zamířila ze silnice pryč. Horké chvilky v tu chvíli zažívali piloti strojů za Adamem, protože měli co dělat, aby se roztočenému vozu dokázali vyhnout. Tray jedoucí s Patrickem v závěsu musel prudce brzdit, aby zabránil kolizi. Toho velice chytře využil samotný Patrick, který si udržoval stálý odstup a dokázal tak reagovat včas. Elegantní kličkou objel Traye a ocitl se rázem na páte pozici. Z uplynulých vteřin pochopil, že tady se na pravidla nijak zvlášť nehledí.
Nakonec, byl to pouliční závod.

Tahle dramatická chvilka pomohla přiživit atmosféru na startovním poli. Diváci křičeli z plných plic. Tadeus samou radostí máchal zaťatou pěstí nad hlavou a poskakoval tak, jak mu jeho tělesná schránka dovolila.

Na šesté míli trati končilo pole solárních panelů a to znamenalo, že už se nepojede po asfaltu, a závod se dál bude ubírat prašnou cestou. Patrick to věděl a měl z této skutečnosti respekt. Jeho současná pozice mu však dodávala sebevědomí. Prozatím si vedl skvěle. Mia stále vedla skupinu a rozestupy se pomalu začaly protahovat. Vicky byla ze hry a v závodu tedy pokračovalo devět strojů. Tray se propadl na sedmou pozici, ale bojoval i nadále. Patrickovi došlo, že jestli má někde nabrat cenné vteřiny, taky tady. Dokud byl pod koly asfalt, měl možnost ještě bojovat o pozice. Až pojedou Pustinou, manévrovací schopnosti se zhorší a půjde jen o to, udržet místo a neudělat chybu. Následovala mírná táhlá zatáčka a poté dlouhá rovina. Patrick tedy podřadil, motor zařval a jeho stroj vyrazil vpřed. Vůz před ním do zatáčky výrazně zpomalil, ale hlídal si vnitřní stranu, aby ho Patrick nemohl objet. Díky podřazení však Patrick dokázal bravurně ovládat průjezd zatáčkou a udržel si zaroveň i jistou pružnost. Naznačil vozu před sebou, že se ho chystá objet po vnější straně a když se ho soupeř pokusil zablokovat, podjel ho po straně vnitřní. To už byli oba ze zatáčky téměř venku a Patrick tedy zašlápl plyn do podlahy a letěl kupředu. Pokusil se ještě o malý náznak agrese přejetím ke straně soupeře vedle sebe, čímž ho vytlačil na krajnici a donutil ho zpomalit. Tím si definitivně vybojoval čtvrtou pozici. Uvědomil si, jak rychle se dokázal adaptovat na rychlé závodní tempo. Po prvotní nervozitě se začal opravdu bavit. Blížila se však těžší část.
Patrickův souboj o čtvrtou pozici s povděkem sledovalo publikum na startovišti a všichni, včetně moderátora, byli u vytržení.

Další drama se odehrávalo na prvních příčkách. Adam věděl, že nemá už příliš času, a rozhodl se zaútočit na vedoucí Miu. Sešlápl plyn naplno, jeho automat podřadil a vůz vyrazil vpřed. Mia pozorně ve zpětných zrcátkách pozorovala Adamovo počínání a rozhodla se pro malou lest. Nechala Adama aby si myslel, že jí dokáže předjet a spoléhala přitom, že svoji práci přitom odvede závodníkovo ego. Její plán zafungoval perfektně. Mia udržovala stálou rychlost a Adam si tak skutečně začal myslet, že dokáže závodnici předehnat dřív, než se závod přesune na prašnou cestu. Vzhledem ke slabé viditelnosti však nedokázal odhadnout vzdálenost k průjezdu v oplocení ohrazující pole solárních panelů. Pokusil se Miu tedy předjet a ta přesně ve chvíli, kdy měla Adamův stroj vedle svého, dupla na plyn a znemožnila mu tak hladký průjezd. Adam plný naděje, že dokáže udolat favorita závodu, tuhle věc nečekal a nedokázal tak ve vysoké rychlosti už nijak zareagovat. Průjezd v ohrazení byl pouze pro jedno auto a tím jedním byl stroj patřící Mie. Adamův vůz ohrazením proletěl a z výskoku dopadl na bok, načež se stroj několikrát otočil přes střechu a skončil mimo trať.

„Ou! Tak tohle muselo vážně bolet!“ ječel moderátor a publikum bylo v euforii. Lidi zkrátka tyhle situace milovali. „Vážení, vypadá to, že pokračovat bude pouze osm strojů! Piloti projeli elektrárnou a přichází Pustiny! Uvidíme, jak si povedou dál!“ komentoval moderátor, zatímco na obrazovce se objevil výjev z místa nehody Adamova vozu. Rozmlácený stroj ležel na střeše a z přední části stoupal dým.
Patrick celou situaci viděl zpovzdálí a z jeho perspektivy Adamův karambol působil hrůzostrašně. Na jednu stranu byl rád, neboť se díky tomu dostal třetí pozici, což bylo skvělé. Na druhou stranu nečekal, že závod bude takhle drsný. V momentě, kdy projížděl průjezdem v ohrazení si všiml trosek, které tam po nehodě zůstaly na silnici a bylo příliš pozdě situaci jakkoliv řešit. Plnou rychlostí najel do zbytků kovového plotu a pletiva a zpod vozidla se ozvalo několik děsivých ran. Patrick zatnul zuby a čekal, že se projeví proražená pneumatika nebo olejová vana. Jeho stroj nicméně pokračoval dál a nejevil známky poškození. Přístrojová deska zůstala bez chybových hlášek, a tak si Patrick oddechl. Díky menšímu šoku si sotva všiml, že už se ocitl na prašné cestě. Uvědomil si, že prozatím nepocítil změny v ovládání vozu, vzhledem k povrchu.
To bylo dobré, nicméně cesta prozatím pokračovala rovně. Za ním následovalo zbylých pět vozidel a všichni museli projet překážku z kovového šrotu při průjezdu ohrazením.

Na obrazovce diváci mohli zřetelně vidět, jak od jednotlivých vozidel odlétají jiskry při nárazu do trosek ohrazení. Projet však dokázali všichni.

Mia v tuhle chvíli byla mimo jakékoliv ohrožení. Stačilo se držet trati. Vůz jedoucí za ní měl však potíže s viditelností kvůli vzedmutému prachu, což se projevilo v první ostřejší zatáčce. Řidič špatně odhadl rychlost a do zatáčky najel příliš rychle, čímž se dostal mimo cestu. Sypký povrch zapříčinil velmi špatnou ovladatelnost auta a pro Patricka to byla skvělá možnost posunout se o další pozici vpřed. Jelikož viděl, co se stalo soupeři před sebou, do zatáčky přibrzdil, podřadil si a projel jí volnějším tempem. Za zatáčkou opět mírně přidal, avšak udržoval si odstup od vedoucí Mii, aby se vyhnul nejhorší dávce zvířeného prachu. Jeho taktika v tuto chvíli byla jednoduchá. Sledovat Miinu stopu a udržet pozici až do konce. Vzhledem k náskoku, jaký s vedoucím vozem před ostatními měli, byla reálná šance, že se to podaří. Ještě však nebyl konec. Velice záhy si Patrick všiml stoupající teploty oleje a chladící kapaliny. Toho se obával už před závodem. Musel však doufat, že motor ještě chvíli vydrží. Navzdory teplotám panujícím v Pustinách, během tohoto období, zapnul topení, aby motoru alespoň trochu ulehčil. Napadlo ho, že je to snad vůbec poprvé, co ho zapnul, když nepočítal testování během stavby svého vozu. Mia se hnala dál vstříc cílové značce. Nikdo ze závodníků už v zásadě neměl chuť se o cokoliv pokoušet. Potom, co se stalo Adamovi, všichni chtěli hlavně dojet a tomu odpovídal i průběh zbytku závodu. Prašná cesta prakticky neumožňovala zběsilé předjíždění nebo nějaké divočejší manévry a tak všichni jeli na jistotu. Skupina se roztrhala, každý jel víc osamoceně. Mia vepředu udávala tempo a Patrick se jí statečně držel. Na trati byli hezkých pár minut, ale jemu to připadalo jako mžik. Řítil se Pustinou jako by závodění pro něj byl celý život. Měl v sobě pořádnou dávku adrenalinu a cítil se skvěle. Náhle si všiml slabého světla v dáli na horizontu. „Cíl! To musí bejt ono. Pojeď zlato, tohle už zvládnem,“ povzbuzoval svůj stroj.

„Lidičky je to tady. Blížíme se do cíle!“ burcoval moderátor publikum. Tadeus neodtrhl oči z obrazovky ani když se potřeboval napít piva, které si sebou přinesl. „Sakra, ten parchant to snad dokáže,“ chválil s úsměvem svého přítele.
Mia už se dostala na cílovou rovinku a zřetelně viděla hořící barely před sebou. Patrick spěchal za ní. Jakmile si uvědomil, že už nehrozí žádné překážky a má před sebou jen volný prostor, rozhodl se svůj vůz ještě trochu potrápit. Podřadil, čímž zvedl otáčky motoru a jeho stroj s pohonem zadních kol se v důsledku toho na sypkém povrchu zavlnil. Patrick cítil jako zadní kola prokluzují, a tak opět zvolnil. Přidával plyn jen po nepatrných dávkách a plynule zrychloval. Neměl v úmyslu ještě útočit na Miu, ale nehodlal dojet bez boje. Podařilo se mu stáhnout Miin odstup a vozy tak jely do cíle těsně za sebou. Mia si všimla dotíravého soupeře za sebou a byla připravená kdykoliv zasáhnout. To však nebylo zapotřebí, protože cíl měla přímo před sebou. Její vůz jím projel jako první a plameny v barelech se při průjezdu divoce roztančily. Hned za ní projel cílem Patrick a o deset vteřin později následoval další závodník. Postupně tak dorazily ostatní vozy.

Na startovišti zavládlo všeobecné nadšení. Všeobecně oblíbená Mia dojela tradičně na prvním místě, ovšem v patách měla naprostého zelenáče, který si jakoby nic nakráčel na start, a v drsném pouličním sprintu dojel těsně za ní. „A vítězem se opět stává... nepřemožitelná... Mia! Ale pozor! Máme tady naprostého nováčka, který si dost troufá. Jsme svědky zrodu nového vyzyvatele úřadující královny? To brzo zjistíme!“ Publikum šílelo blahem. Závod byl patřičně napínavý, nechyběli drsné kolize a fanoušky zbožňovaná královna zůstala neporažena. Tadeus se radoval z úspěchu svého kamaráda, protože právě jeho prostřednictvím se Patrick mohl závodu zúčastnit, a on z toho měl upřímnou radost. Lidé se nemohli dočkat, až se vozy vrátí. Na obrazovce mezitím běžela rekapitulace nejzajímavějších okamžiků. Vickiina chyba, poté dva záběry na úspěšně útočícího Patricka a konečně Adamův průlet oplocením zakončený kotrmelci a pohledem na trosky jeho vozu. O Adamově zdravotním stavu nepadlo ani slovo, ale tak to zkrátka chodilo.

Po průjezdu posledního vozu cílem se skupina vedená Miou vydala zpět na místo, kde všechno začalo. Všichni jeli pěkně za sebou v pořadí, v jakém dokončili závod. Patrick se cítil skvěle, ačkoliv byl pekelně unavený. Konečně se mohl přestat soustředit a naplno si užíval jízdu v koloně skrz tmavou nicotu. ,,Kruci, tohle si musím někdy zopakovat,“ smál se pro sebe. Měl velkou chuť si zapálit slavnostní cigaretu, ale ve svém voze nikdy nekouřil a nemínil s tím začínat ani teď. Před sebou viděl záři, kterou vydávala Metropole a padl na něj zvláštní sentimentální pocit. Pokud si to situace nežádala, do města nejezdil. Vyhovoval mu život mimo tuhle živoucí technologickou džungli. Ale na druhou stranu právě zjistil, že město skýtá i různé možnosti, jak se pobavit a závod byla jedna z nich. V hlavě už měl vír myšlenek na upgrade svého stroje. Zjistil, že tohle mu zkrátka chybělo. Tohle potřeboval. Skupina se mezitím dostala zpět do oblasti solárních panelů a Patrick si tak mohl prohlédnout následky Adamovi nehody. Viditelnost byla mizerná, ale i tak bylo možné poznat, že z auta toho moc nezbylo. To se zdálo Patrickovi zvláštní. Konstrukce vozidel by v podstatě takovým deformacím měla zabránit. Spoje jednotlivých stavebních modulů byly opatřeny mechanickými zámky, speciálně vyvinutých pro automobilový průmysl. A každý takový zámek byl opatřený silnou magnetickou pojistkou. Bez připojení k pokročilému softwaru mělo být nemožné díly od sebe oddělit. Ale tady zdá se nezafungovala ani vyspělá technologie. Z auta byl vrak a některé komponenty se válely rozeseté po okolí. Patricka zarazilo, že se o místo nehody nikdo nezajímal. Jenže závod byl ilegální a závodnící se účastnili na vlastní pěst. Těžko mohl někdo volat záchrannou službu. Pokud se pilot zranil, byl v tom jednoduše sám. Skupina dojela až na start a moderátor jmenovitě vítal každého závodníka zvlášť. „Podívejte se na ně lidičky, tady je máme! Mia, Patrick, King a ostatní. Tak co říkate dnešnímu závodu? Že to ale byly nervy, co? Užijte se dnešní večer a uvidíme se na další Street Battle!“ rozloučil se nakonec s lidmi. Závodníci se rozprostřeli mezi publikum. Patrick zastavil nejblíže bráně do areálu elektrárny, kde už ho očekával Tadeus. Oba si padli za hlasitého smíchu kolem krku. „Pěkná jízda vole! Škoda žeš nevyhrál,“ rýpl si Tadeus. „No jo, tak příště,“ odvětil Patrick a zapaloval si vytouženou cigaretu. „Co auto je? Je celý?“ měl menší obavu Tadeus. „Tady odtud to vypadalo na pořádnou ránu, když jsi vjel tam do toho bordelu na konci elektrárny.“ „Snad jo. Nikde nic neteče ani nesvítí žádná chyba. Zejtra na to kouknu pořádně. Ale Adam už asi dojezdil co?“ ptal se Patrick. Tadeus se obrátil k obrazovce na které stále běžela rekapitulace. „Jo. Nejspíš jo. Myslim že tady měl pár lidí. Snad si ho tam dojdou posbírat,“ krčil Tadeus rameny. „Asi bychom odtud měli vypadnout, ne? Počítám, že jsme nadělali dost kraválu, aby to sem někoho přilákalo,“ prohodil Patrick. „Jo máš recht. Hodíš mě domu? A vezmem to kolem Bennyho, co ty na to?“ Kamarádovu návrhu se Patrick musel smát. Kdyby nezmínil jídlo, nebyl by to on. „Jasně, jedem,“ odpověděl. Pořadatel opět provedl závodníky stejnou cestou skrz areál elektrárny a od vstupu už si jel každý svou cestou. Patrick ještě pozdravil černocha u brány. „Pěkná jízda kámo. Přijeď příště zas,“ dostalo se mu uznání. „Jo, určitě,“ mávl na oplátku a zamířil do centra Metropole.