INTRO

 

Galerie La Gogh, Archangelis, Nevada, USA;
čtyři měsíce od prodeje obrazu Silvie

 

Zuřivě poletující vločky bubnovaly do skel automobilu. Vítr hvízdal v korunách zastřešujících bílé nic, pod nímž se měla táhnout silnice. Mohutné stromy se silou živlů ohýbaly a naříkaly praskáním v zimním čase dřímajícího dřeva. Byl leden – jeden z těch měsíců, kdy by se mohlo zdát, že všemu tomu mrazu a sněhu nebude nikdy konec. A teprve padající noc snad ani neslibovala vysvobození v podobě svítání.

Proud světla ze světlometů naprosto marně zkoušel prorazit smršť sněhu. Stěrače prudce stíraly, ačkoliv vítr většinu vloček po jejich dopadu okamžitě odvál. Auto se pohybovalo vstříc mělké prázdnotě.

„Nic nevidím. Nezdá se, že by se to mělo zlepšit," rozťal napjaté mlčení roztřesený mužský hlas a dlaně skryté do ručně pletených hnědo-černých rukavic pevněji sevřely volant v poloze za deset minut dvě.

Odpověděl mu ještě roztřesenější ženský hlas: „Co když se tam nedostaneme včas?"

„O tom nezkoušej ani přemýšlet," odsekl ten první.

Následovalo přeřazení na nižší kvalt.

Zašustilo to, jak se od volantu do šedavé lyžařské bundy zabalený poněkud podsaditý mladík s černým kulichem na hlavě ohlédl za sebe na zadní sedadlo. Jeho hnědé drobné oči se střetly s doširoka rozevřenýma modrýma očima ne více než dvacetileté dívky, které zpod červené čepice unikaly v pramenech havraní vlasy padající na stejně tak červenou bundu. Odvětil mu její vzlyk. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Říkala jsem ti, že tam chodit nemáme." Ten v bundě se k ní okamžitě otočil zády. Zadíval se do naprostého chaosu vířícího před čelním sklem.

„Koukej sklapnout, Silvie," rozkřikl se vystresovaně.

„A neříkej mi Silvie."

Řidič se nad volantem trochu nahrbil. Dlouze nosem vydechl s pohledem zaměřeným před sebe, byť i přes světlomety neměl šanci vidět na více než na dva až tři metry.

„Strašně krvácí," vypravila ze sebe přiškrceně. „Nejde to vůbec zastavit. A taky se třese. Proč se tak třese, Tome?" Ta otázka zůstala viset v železitém pachu topením vyhřátého prostoru s podobností Damoklovu meči.

„Slyšíš? Třese se."

„Já tě slyšel," zařval Tom, ale neohlédl se.

Několik okamžiků těžkého mlčení čeřeného nepravidelným oddechováním se stopou třasu a občasným zanaříkáním třetího... Čas se natáhl a ještě více zdůraznil fakt, že Damoklův meč brzy dopadne.

„Ztratil moc krve. Asi to nestihneme," nyní Tom šeptal, ale sílu ohlédnout se nenalezl.

„Je to tvůj bratr."

Tom neodpověděl. Jen zíral před sebe a křečovitě svíral volant.

„Přece ho nemůžeš nechat takhle umřít," začala dívka naříkat, „je to tvoje vina. On se tak třese a já to nemůžu zastavit!"

Řidič se několikrát zhluboka nadechl a pak se doslova rozeřval se snahou ji překřičet. „A co mám jako dělat? Ta zatracená vichřice je pořád horší, nevidím ani silnici a nikde blíž žádná nemocnice není. Tak koukej sklapnout, Silvie, než zastavím, vytáhnu tě ven a v té hrůze si to můžeme..."

Auto opsalo na sněhu cosi jako písmeno S. Následoval charakteristický zvuk zapadnutí čehosi do čerstvé závěje. Zůstali stát nepatrně napříč. Jen stěrače se stále prudce půlkruhově pohybovaly ve snaze jakýmkoliv způsobem usnadnit už tak zcela jasný výhled ven. Tak jako tak bylo jasné, že před nimi něco je – snad člověk.

„To není možný," zahučel Tom a vytřeštěně na něj zíral. Nezdálo se, že by měl na sobě více než plátěné kalhoty a ve větru vlající košili. Nečas si nemilosrdně hrál s nyní jasně plavými dlouhými vlasy a dodával tomu komusi přímo éterický, démonský a do jisté míry snad až andělský vzhled.

Muž zdvihl levici a bez ohledu na nepravděpodobnost celé scenérie ve tmě zazářila cigareta. Třesoucí se naříkání třetího pasažéra vozu přešlo do bublavého chrčení, ale i tak zbylí dva zúčastnění dokázali jen šokovaně zírat před sebe. Obrys na několik vteřin jako by strnul. Stal se spíš neživou překážkou, čímsi jako děsivou sochou uprostřed naprostého sněhového pekla v hlubinách nočního lesa. Oba sebou trhli, když se opět pohnul až ladně vyhlížejícím způsobem při odhození zbytku cigarety.

„Jeď," zašeptala dívka, ale Tom, zdálo se, okamžitě zareagovat nedokázal. „Jeď," zopakovala ještě tišeji. Až první krok obrysu jim vstříc předznamenal zařazení zpátečky a náhlé sešlápnutí plynového pedálu. Auto se ovšem nepohnulo o více než několik centimetrů při hlasitém naříkání motoru a kol, jak se bořila do sněhu.

„Pane bože, jeď!" ječela Silvie.

„Nejde to!" křičel jí Tom v ústrety. „Do prdele, nejde to!"

Muž se vzdor prudkým nárazům větru pohyboval docela klidně. Krok za krokem zkracoval tu malou vzdálenost mezi místem, kde se jim odhalil, a tím, kde automobil zapadl do sněhu.

„Vypadni. Silvie, vypadni a utíkej pryč!"

Vzápětí se otevřely zadní dveře a půl vteřiny po nich i ty řidičovy.

„Běž!" pokusil se Tom překřičet hučení větru a obrátil se čelem k tomu komusi. Stačila ještě zahlédnout páčidlo v Tomově ruce – to, jež bylo prvním krokem jejich naprosté zkázy, to, jímž se do toho starého domu dobývali. Odvrátila se a dala se na útěk, nebo se o něj začala snažit.

 

Nedaleko Michiganského jezera, Wisconsin, USA;
o dvě hodiny později

 

Zima, tak strašná zima. Nedokázala myslet na nic jiného. Nohy se jí bořily do sněhu. Prsty dávno přestala cítit jak na nohou, tak na rukou. Celé její já obepínal chlad. Jako by se jí do těla zabodávalo v každém okamžiku milion nožů. Namodralé rty se jí třásly a na řasách ulpělo množství drobných vloček. Objímala se levou rukou ve snaze udržet naprosto marně alespoň trochu fyzického tepla. Již dávno ztratila orientaci anebo zdání, kde se nachází. Závěj jí dosahovala až ke kolenům. Vichřice nepolevovala a všechny stromy se jevily naprosto identické. Nebe bylo zčernalé. Mdlý kužel světla baterky, kterou nosila vždy ve vnitřní kapse bundy, když se vydala někam do přírody, nedokázal ve tmě odkrýt dost.

Baterka zablikala.

„Ne..." Nejspíš se jí v tom slově jen pohnuly promrzlé rty a zaklepala svým jediným zdrojem světla. „Ne." Nyní vydechla. Malá žárovka definitivně zhasla. Svěsila ruku podél těla a rozhlédla se kolem sebe. Neviděla nic. Do tváře ji stále šlehaly ostré sněhové vločky a narážely do dávno necitlivé kůže.

Pustila baterku a ta zmizela v bílém ničem. Promrzlýma rukama v mokrých palčácích si zakryla obličej. Konečně si uvědomila, že se z toho opravdu nedostane.

„Kampak ses to zatoulala? Copak to se dělá?" Vlastně až lahodně znějící měkký mužský hlas pročísl bouři a prozněl hučením větru ve spršce sněhu. Podle síly se musel nacházet někde opravdu velmi blízko.

Spustila šokovaně ruce a ohlédla se k pravé straně, odkud tušila, že ten kdosi promluvil. Odvrátila se daleko ostřeji na druhou stranu.

„Ne, nedělá," dodal stejným způsobem – jako by mluvil k malému nezbednému dítěti.

Dech se jí zrychlil. Po těžko říci jak dlouhém klopýtání lesem se v ní cosi doslova vzedmulo spolu s hrůzou, jež ji sevřela.

„Co chceš?" zařvala do vichřice. „Nech mě být."

Následoval smích.

„Bavíš se? O tohle ti jde? Zabíjet nevinné lidi a pak mě týrat někde v lese? Tak dělej. Zabij mě taky. Nač čekáš, ty zrůdo?"

Smích ustal. Nyní jí odpovídalo jen hvízdání větru v korunách stromů, prudce šlehající vločky a všudypřítomný mráz. Možná jsem se zbláznila a vůbec tady není. Otočila se kolem své osy ve snaze zahlédnout cokoliv. Nic tam ovšem nebylo.

„Hej, kde jsi?" zakřičela znovu, ale nic jí neodpovědělo. Ani ten smích. Ten smích... Zešílela jsem. Nic. 

„Tak slyšíš mě?" 

Nic, znovu nic.

Hrůzu vystřídala naprostá panika. Slyšela svůj vlastní dech, jak jí uniká z plic skrze rty, a cítila chlad při nádechu, jež ji štípal v hrdle. Uvědomovala si i vlastní kroky, jak se snažily zcela marně pohybovat co nejrychleji v bílé závěji. Vnímala okolní prostor, který sestával z temnoty a obrysů stromů. A pak – pád. V kotrmelcích ji roztočil a zcela ji zbavil již tak chabé orientace, jak se kutálela dolů z jakéhosi svahu.

Náraz.

Úder do hlavy ukončil celé to šílenství. V mžiku se ponořila do tmy.

 

Přesné místo neznámé, USA;
o čtyři roky později

 

„Silvie."

To oslovení ji vrátilo do přítomného okamžiku. Zamrkala. Jakoby se probudila z neočekávaného snu. Trvalo několik úderů jejího lidského srdce, než si uvědomila, kde je. Zvuk vichřice ve vzdálené vzpomínce s náhlostí vystřídaly přívětivě tóny mistrovské skladby s názvem Air, 3. suity pro orchestr D-dur dávno v minulosti ztraceného génia Johanna Sebastiana Bacha.

Bylo zde teplo, ano, skutečně velmi příjemné teplo vycházející z otevřeného a spíš starodávně vyhlížejícího krbu, kde ve svém objetí stravoval plamen poslední zbytky dřeva. Většina se již stačila rozpadnout na žhavé uhlíky dýchající žárem. I tak ještě chvíli potrvá, než bude třeba ohni přinést další oběť.

Těžko říci, proč vždy trval na tom, aby všude, kam se stěhovali, mohl pozorovat oheň? A že se stěhovali často. Nikdy nezůstávali na jednom místě déle než několik týdnů. Stejně tak nikdy nepochopila, co pořád vidí na tom měsíci, jehož jako by snad náruživě miloval více než co jiného na světě. Ano, miloval... Tak jak mne nikdy milovat nebude. Ta bolestivá myšlenka se jí přímo zaryla do srdce, ale už si zvykla na to, že to jej vlastně nikdy nezajímalo.

Až příliš blízko na to, aby takový žár dokázal jakýkoliv běžný člověk snést, stál zády do prostoru rozměrný ušák. Jeho povrch byl pokryt motivem stylizace rozličných černých obrysů růží či jim podobných květin. Zpoza něj se objevila bledá ruka s dlouhými prsty obrácená dlaní vzhůru se zápěstím v pevném sevření rukávu černé košile.

„Ano," vypravila ze sebe a prudce vstala. Tmavomodré, pouzdrové a velmi elegantně vyhlížející šaty s rozměrnou zlatavou sponou jí opticky zachycovaly nařasenou látku v levém boku. Již jejím prvním krokem klapl vysoký jehlový podpatek lodiček identické barvy. Jemně zdvihla rozměrnou sklenici na dlouhé štíhlé nožce s rubínovým obsahem až příliš hustým na to, aby to bylo i to nejletitější víno. Francouzskou manikúrou zdobené dlouhé nehty jemně zazvonily o tělo skleněné nádoby. Jen tři drobné krůčky ji od něj dělily. I tak věděla, že nyní je vzdálený nepředstavitelně daleko a kdesi mnohem hlouběji než ona ve svém já, kde před chvílí na ztratila ve vzpomínkách.

„Děkuji," odvětil jí tiše a převzal si nápoj „Dnes máš jiný parfém." Do intonace se mu vetřela netrpělivost. „Byl důvod ke změně?" Sklenka zmizela za křeslem a dívka, která se nyní dobrovolně a ráda jmenovala Silvie, když ji tak oslovoval zrovna on, se nepatrně zachvěla. 

„Proč to vůbec děláš?" Ta slova vyzněla spíš jako vydechnutí anebo povzdechnutí se zřetelným stínem únavy, jež jí zastavilo dech a způsobilo téměř vynechání jednoho srdečního úderu.

„Omlouvám se. Já jsem ten parfém rozbila." Hlava se jí rozpohybovala ze strany na stranu. „Já, nechtěla jsem..." Přes levé odhalené rameno jí splývaly v ustálených černých vlnách vlasy vysoko vyčesaného účesu. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy při představě, že jej dnešního večera dokázala zklamat. A přitom se vlastně stále snažila jej především potěšit.

„Nepříjemné. Pravda, ale nevadí, má drahá. To se občas stává." Za křeslem se objevila znovu ona číše, jen s menším množstvím svého obsahu, v objetí dlouhých, nepatrně žensky vyhlížejících prstů. „Posaď se na chvíli ke mně."

Dívčí rty nalíčené přesně určeným odstínem rtěnky se úlevně zvlnily.

Sesunula se k zemi a s pokrčením kolen se mu usadila u nohou. Žár ohně ji obemkl, ale ji to nyní dokonale nezajímalo. Vzhlížela k muži v křesle s až téměř dětskou či zvířecí oddaností a na tvář se jí vetřel zbožný úsměv. Konečně mu byla opět tak sladce blízko. Byly to dlouhé týdny, kdy k sobě nepustil dokonce ani ji – a samozřejmě to nikomu včetně Silvie nevysvětlil a nikdo neměl odvahu se na to ani ptát.

Za křeslem se mihla mužská ramena ukrytá v černé látce košile, zlatavě plavé, v loknách plynoucí vlasy spadající na ně. Levice postavila teď prázdnou sklenku na malý kulatý stolek nacházející se před křeslem.

„Nezlobím se na tebe. Nechám ti poslat pro jiný parfém téže značky." Ony prsty se přiblížily ke tváři Silvie a jemně ji pohladily po hraně čelisti směrem k drobné bradě. Dívce okamžitě padla víčka. Vnímala, jak jí po těle přešel chladný dech. Zanechal za sebou husí kůži a přívětivý vjem touhy, kterou tak důvěrně v jeho přítomnosti znala.

„Tato vůně není zase tak špatná. Dobře jsi zvolila." Hřbety prstů nyní putoval vzhůru po její čelisti a pak dále ke spánku. „Podtrhuje tvou vlastní téměř tak sladce jako ta původní."

Hlava se nepatrně nakláněla vstříc onomu doteku bez ochoty vpustit do jejího vnitřního světa realitu oddělenou hradbou víček. „Kde jsme to skončili? Prosím, pokračujme dál." Bledá ruka pokynula ke stolku, kde vedle sklenice ležela rozměrná a velmi staře vyhlížející kniha. Podle znaků na hřbetu bylo jasné, že je vyvedena v řečtině.

Až nyní Silvie otevřela oči. Vzhlédla k němu. Natáhla po knize. Usazená mu u nohou ji otevřela v místě označeném tenkou, tmavorudou a poněkud ošoupanou stuhou. Zhluboka se nadechla a přečetla první větu. Bylo to již několik let, kdy ji on sám začal učit řečtině, a to ne jen tak ledajaké řečtině – ale takové, kterou se mluvilo velmi dávno a dodnes zůstávala uchována v knihách, jako byla tato.

Muž v křesle tiše a spokojeně zavrněl, když se její oči rozeběhly po písmenech a nalíčené rty s naprostou sebejistotou započaly odříkávat vše, co se v nich nacházelo. Melodie hlasu Silvie se rozlehla prostorem naplněným vůní ohně, parfému, jí a pohasínající skladbou táhlého zpěvu nespočtu smyčců lkajících z rozměrné věže na opačné straně místnosti. A čas se zpomalil, jako by ani neexistoval.

 

National Gallery of Art, Washington D. C.;
ne až tak vzdálená budoucnost

 

„Nyní přistupujeme k dražební položce s katalogovým číslem třicet jedna."

Za zády licitátora, který právě toto oznámil do mikrofonu, dva muži odnášeli chaoticky vyhlížející obraz mnoha trojúhelníkovitých tvarů. Muž v dobře padnoucím tmavošedém obleku a světle šedou vázankou na bělostné košili stál za aukčním stolem. Zdvihl několik listů papíru. Na chvíli si cosi zběžně četl. Pod nevysokým, i tak vyvýšeným podiem byly rozestavěny zhruba tři desítky bílých, šedě polstrovaných židlí s úzkou uličkou v jejich středu. Obsazeny byly zhruba z jedné třetiny.

Konečně se po jeho levici objevil další zrovna přinesený a tentokrát o poznání menší obraz v rámu připomínajícím pomačkaný a znovu vyrovnaný černě matný papír.

První dojem z malby evokoval chaos. Pozorovatel by mohl říci, že jej tvořila pouhá sprška zcela nesourodých různobarevných tahů štětcem s převahou modré a zelené. Nicméně to záhy ustoupilo do pozadí. V synchronii tahy utvořily dokonalý výjev spoře oděné dívky usazené zády, a to způsobem podivně vtahujícím do nitra obrazu. Její boky byly ovinuty tmavomodrou, velmi plasticky působící látkou a modročerné vlasy jí spadaly se skloněním hlavy v množství nepravidelných vlnek k levé straně téměř k zemi.

Několik pramenů si neposedně šplhalo vzhůru po hladké kůži bledých zad. Jejich živelná divokost se rozpíjela táhlými tahy štětcem do okolní reality obrazu, koexistovala s ním, doplňovala jej a plně se jím stávala. S podobností přízraku se mohlo zdát, že brzy dívka vystoupí z obrazu, ale i tak nebude možné se jí dotknout, protože by se okamžitě rozplynula. Člověk nemusel být ani znalec umění, aby v něm obraz okamžitě nezasel hluboký dojem prudce zurčící vody točící se ve víru ve své nezastavitelnosti a nepolapitelnosti, jak padá do hluboké temné propasti.

„Jedná se o obraz s názvem Silvie," rozlehl se znělý hlas licitátora aukčním sálem a plně tím přehlušil šum. „Prosím, prosím... přistupme k dražbě." Licitátor několikrát udeřil kladívkem do kruhovité a dvoustupňové dřevěné destičky. Vyčkal, dokud se všichni neutiší. „Tento obraz je samozřejmě dílem malíře jménem André Muleaneri, který byl prvním zastáncem malířského stylu zvaného elementismus. Obraz byl namalován roku 2182. Autor zde zachycuje podle dostupných zdrojů duši vody. Jde o olejomalbu na plátnu. Více naleznete ve vašich katalozích. Vyvolávací cena je dvacet pět tisíc bitcoinů."

Dražitelé rozličně rozesetí na židlích začali tiše hučet při jistém vzrušení, který obraz mezi nimi vyvolal.

„Dvacet pět tisíc pro pána s číslem 10. Třicet tisíc? Třicet tisíc pro číslo 25. Třicet pět tisíc? Třicet pět tisíc pro číslo 12, a vidím číslo 8 čtyřicet, čtyřicet pět pro číslo 14. Přihodí někdo další? Padesát pro číslo 8, číslo 12 padesát pět, šedesát madame s číslem 8..."