KAPITOLA PRVNÍ

 

Galerie La Gogh, Archangelis, Nevada, USA;
čtyři měsíce od prodeje obrazu Silvie

 

Nemohl tomu uvěřit, ale ten obraz byl skutečně zde. Sledoval ony tahy štětcem. Byly velmi odlišné od jiných děl tohoto malíře. Každý z nich vypovídal o nějaké formě vzteku, zloby a nebo snad bolesti, když se šlehavým způsobem rozebíhaly od středu v nekontrolovatelném víření směrem k okraji obrazu. Vycházelo z něj tolik pichlavosti, že by se o něj mohl člověk zranit. Sporadické rudé tahy připomínající stopy krve v tom všem šílenství zuřivých úderů přidávaly jen na celkovém dojmu.

Někdo by mohl říci, že to nebyla velká galerie - byť se nacházela v centrální části megaměsta Las Angeles. Růstu jména La Gogh přispělo především několik velmi vzácný obrazů samotného Vincenta van Gogha, které byly v majetku jeho rodiny ještě před tím, než odešla z Evropy do Států.

Dnes zde bylo možné zalézt díla z rozličných období: expresionismu, kubismu, fauvismu, surrealismu, pop art i minimalismu, postmoderny a contempotary art, včetně následných novostylů v podobě temporrismu, statismu, klérnskému stylu, elementismu následovaném pronaturalismem, exterrismem, slouw artemou, interpressie, neoelementistismem značně splývající i s neopronaturalismem, s konečným vyzněním do vitalismu až do současné doby k uměleckým směrům, které ještě byly příliš novodobé a experimentální na to, aby si zde krom výjimek našly své nedílné místo.

Stál tu více než hodinu. Návštěvníci jej míjeli. On byl však plně ponořený do tajů malby. Ano, býval zde často. Nebylo snadné vydražit tento velmi drahý a zcela nově objevený obraz historický význameného maléře Andrého Muleaneri.

Jeho posedlost díly tohoto umělce začala už s obrazem Stín ohně, který byl spolu s dalšími díly darován galerii neznámým mecenášem. Filipovi tehdy bylo čtrnáct let. Málokomu by přiznal, že právě tato díla byla důvodem, proč se po gymnáziu rozhodl studovat historii umění a následovat rodinnou tradici.

Tmavohnědé oči, vsazené do téměř dětsky vyhlížející tváře, nyní plné údivu, bloudily po tazích štětce. Ztrácely se v nich a nedokázaly se odvrátit od toho, co v nich bylo ukryto. Co se stalo? Proč ta změna, André? Ano, v myšlenkách jej někdy oslovoval, což nikdy nikomu neprozradil. Bohužel i tento malíř, jako většina autorů zde vystavených děl, byl pouhou ozvěnou jména z minulosti. Neznal žádného jiného malíře, kterého by obdivoval více. Jeho díla byla ve své době tak pokroková, že je mohly plně docenit teprve až následné generace, podobně jako u Vincenta.

„Pane řediteli," oslovil jej netrpělivý ženský hlas, ale nepronikl skrze mladíkovo zamyšlení. S rukama založenýma na hrudi vnímal jen malbu před sebou. „Filipe." Až osobnější oslovení jej probudilo. Trhl sebou a okamžitě obrátil svou pozornost na ženu.

Volali z banky. Zpozdila se další splátka úvěru." Diana pracovala jako účetní už pro jeho otce a dodnes byla jedním z nejspolehlivějších zaměstnanců, které podědil. Její prošedivělé světle hnědé vlasy byly upravené natáčkami a silným lakem. Tvář zbrázděná mělkými vráskami i dnes napovídala o její někdejší pohlednosti. Filip nikdy nechápal, proč nosí tolik make-upu, ale vždy to bylo pro ni typické.

Okamžitě jí nedokázal odpovědět. Jeho pohled sklouzl po její postavě. Diana měla na sobě volnou krémovou halenku s leskle květinovým šátkem uvázaným kolem krku, černou úzkou sukni po kolena a lodičky na nízkém širokém podpatku. „Tak co tedy. Prodáš ten obraz nebo ne? Na splátku nemáme," řekla naléhavě.

„Jasně jsem řekl, že ten obraz se prodávat nebude!" zabodl pohled do jejích zelených očí, zmírněných povislými víčky typickými pro její věk. Povzdechla si a zaklonila hlavu. Nad nimi se táhl rozpraskaný strop, který by potřeboval údržbu. Ale jak by to bylo možné, když mladý ředitel utratil všechny likvidní peníze za jediný obraz pár měsíců po promoci? A navíc si k tomu vzal i pořádný úvěr.

„Ta paní z banky mluvila o exekuci," zeslabila Diana hlas. „Jestli do třiceti dní nezaplatíme všechny tři chybějící splátky, dají podnět k exekučnímu řízení. Dnes pošlou poslední výzvu. Nevím, jestli si uvědomuješ, jak vážná je situace, Filipe. Pokud něco neuděláme, opravdu přijdeš o galerii," pokračovala dál vzdor jeho rozhodnosti. „Jsme v insolvenci. Příští měsíc nebude ani na výplaty." Přitiskla si k tělu nažloutlé papírové desky. Do důchodu jí zbývaly dva roky a pokud přijde o práci, náhradu jen tak nenajde. Pracovala tu celý život, takže pro ni byla galerie jeho naprosto nedílnou součástí.

„Prosím,, tady ne," zašeptal a ohlédl se na dva studenty, dívku a chlapce, kteří si cosi špitali a poplašeně pokukovali jejich směrem.

„A kde jinde? Už týden se mi vyhýbáš. Když za tebou přijdu do kanceláře, nemáš čas nebo někam pospícháš. Nepřijímáš ani hovory a na zprávy neodpovídáš. Takhle to dál nepůjde. Máme na ten obraz kupce." Prudce hodila pravou dlaní směrem k obrazu. „Je z Emirátů a dá nám za něj alespoň něco přes dvě třetiny toho, cos za něj bláhově zaplatil. To nás zachrání. Jestli ne, jdeme ke dnu." Ruka jí rázně padla podél těla.

Diana nepatřila mezi lidi, kteří se nechali jen tak odbýt, a už vůbec ne, když šlo o něco, na čem jí záleželo. Filip v takových chvílích litoval, že nebyla nikdy jeho matka – byť ji do jisté míry suplovala, když udržovala s jeho otcem dlouholetý vztah.

Středně vysoký, trochu rachiticky vyhlížející mladík ve světle šedých kalhotách a bílé košili s povolenou modrou vázankou jí zíral do očí. Jeho ramena poklesla, plné rty se semkly do pevné linky. Diana vyčkávala.

„Ne," řekl Filip rozhodně. Účetní se zatvářila šokovaně. Zamrkala a zakroutila hlavou.

„To je poslední slovo?" zeptala se, ale její hlas slábl.

„Je. A už o tom nehodlám diskutovat," přisvědčil Filip sebejistě. Nadechla se, zadržela dech, semkla rty a prudce vydechla.

„Dobře. Jak myslíš, Filipe. Tvůj otec by se obracel v hrobě," pronesla archaicky. Přeici jen klasické hřbitovy už generace neexistovaly a v rámci myšlenky neopronaturalismu byla všechna těla brzy po smrti recyklována. Diana si ještě jednou povzdechla a odvrátila se. Přísahal by, že jí v očích zahlédl slzy, ale ukázala mu záda tak rychle, že to neměl šanci vidět.

„Nějak to zvládnu," zavolal za ní, ale ona se neohlédla. Rázným krokem odcházela pryč. Bolestivě v něm zatrnulo. Musel by být idiot, aby neviděl, že to všechno bude mít následky. Už neměl kam sáhnout. Většinu financí vydal za obraz, další spolykaly splátky a teď stál kousek od bankrotu. A rodinné dědictví bylo blokováno věcným břemenem až do jeho třiceti let.

Otec by se skutečně zlobil, ale když se Filip zadíval na svůj milovaný obraz, který jej okamžitě opět plně získal zpět do své moci, bylo mu to jedno. Věděl jen jediné. Nevzdám se tě, Silvie. Tebe ne. I kdybych měl vycedit poslední kapku krve.

 

Filipův byt, Archangelis, Nevada, USA;
o půl roku později

 

Odkudsi zazněla hlasitá rána. Neprobudil se hned. Následoval další úder a vzápětí ještě jeden.

„Ale copak? Ty jsi vzhůru?" Chvíli trvalo, než si uvědomil význam těch slov. Pootevřel jedno oko. Zmatenost a účinky alkoholu, který si večer dopřál v oblíbeném baru, otupovaly Filipovy smysly. Čtvrtá rána... Pozvolna se otočil z břicha na záda, svlečený do půl těla jen v modrých riflích a poněkud zavánějících ponožkách. Ještě víc se zamotal do bílé pokrývky.

„Můžeš toho nechat, Davide?" zahučel výhružně v zatemnělé ložnici, kam pronikalo jen málo světla přes poloprůsvitné závěsy.

Místo odpovědi přišla pátá rána. „Tak nech toho!" vykřikl. Prudce se posadil na posteli, až mu v hlavě zavířilo a žaludek se mu málem obrátil naruby.

„Tohle už snášet odmítám. Sice tě miluju, ale jestli se hodláš takhle ničit dál, tak se na to prostě koukat nebudu!" V mozku mu řízlo, zkřivil pobledlou tvář a oběma rukama se chytil za hlavu. Do očí mu udeřilo světlo. Se zpožděním si uvědomil kovový zvuk kroužků na garnýži.

„Ne, nepřestanu. Už toho mám dost. Říkal jsem to a myslím to vážně. Buď přestaneš chlastat a flákat se, nebo končíme."

„Mohl bys mě, prosím, nechat probrat?" zavrčel Filip na mladého muže v bílém huňatém županu, který nad ním strměl a částečně bránil záplavě jarního slunce. Vzduch byl těžký, vydýchaný, prosycený odérem alkoholu, zapařených nohou a dalších pachů.

„S kým jsi byl?" Znovu ta otázka, která se v této domácnosti omílala pořád dokola.

„S nikým." Stejná odpověď jako pokaždé.

„Nevěřím ti."

Kolikrát už tento rozhovor probíhal? Ať se Filip snažil jakkoliv vysvětlit, že mu není nevěrný, že má jen jeho a s nikým se neschází ani nikoho nemiluje, tak si David nechtěl nechat říci.

„Věř si čemu chceš." Rezignovaná odpověď mu vypadla z pusy. Poprvé místo křiku nastalo hrobové mlčení. Tělo zabraňující slunci hledat si cestu k Filipovým citlivým očím se ani nepohnulo.

To nemyslíš vážně," prohlásil David důrazně.

„Naprosto," odsekl Filip a adl ke straně. Obrátil se na bok, čímž mu ukázal holá záda. Popadl polštář, zmačkal ho do neidentivikovatelné změti a nacpal si ho pod hlavu. Zavřel oči. I tal nespal. Ticho, pak krok, další a ještě jeden, zvuk zavrzání pantů a poslední rána. Trochu nadskočil. Ano, byly to dveře ložnice.

Tehdy spolu mluvili naposledy. Od té doby mu už David nikdy nepřijal hovor, přestože se mu Filip snažil opakovaně volat ještě téhož dne.

Pro věci si přišel mlčky. Neodpověděl na žádnou Filipovu otázku, a při dotazu, jestli mu odpustí, jen prudce zavrtěl hlavou. Bylo zvláštní sledovat, jak si klidně balí oblečení, kosmetiku, fén a dokonce i chlupaté modré bačkory, které dostal od Filipa jako dárek k Vánocům. Míjel ho a obcházel v kuchyni.

Spolu s ním zmizelo i mnoho Filipových nepostradatelných předmětů: potlučený žlutý hrneček s infantilním smajlíkem, z nějž David každé ráno pil zelený čaj, podnos na ovoce, moka konvička na dva šálky kávy a další.

Nakonec se po stole rozeběhla sprška fotografií, které je zachycovaly v dobách, kdy vše bylo ještě v pořádku. Jak dokonalá neslovná výtka... Vše uzavřelo zapínání zipu černého kufru. Zvuk koleček Davida doprovodil ke dveřím. Ty se za ním zaklapy. Vše skončilo během ani ne hodiny.

Filip zůstal stát v chodbě. V dlani svíral druhou vstupní kartu obdrženou při pronajímání bytu. Kdy večerní šero ovládlo celý tento malý svět? Zvláštní stísněnost se spojila s táhlými stíny v koutech. Ticho se rozlehlo téměř jako výkřik. Rrozpačitě zíral do místa, kam se jeho snoubenec vytratil. V zádech ucítil průvan a zachvěl se - ne kvůli pohybu vzduchu, jako z mrazivosti, jež jej vnitřně sevřela. Otevřeným oknem doléhal pouliční vzruch megaměsta. Nic jiného tu nebylo – jen Filip. A byl sám.

Klub Ambrosia, Archantgelis, Nevada, USA;
o rok později

 

Ještě dva týdny... Dunělo mu v mysli stejně hlasitě jako hudba kolem něj v klubu. Seděl u baru a chladnou skleničkou si chladil čelo. Už týden trávil na nucené dovolené. Nová úspěšná ředitelka galerie La Gogh se spolu s majitelem rozhodla provést celkovou renovaci budovy. Co naplat? Volno má asi každý rád. Nikdo ze zaměstnanců si nestěžoval - zvlášť vzhledem k faktu, že zůstali všichni i po prodeji galerie na svých pozicích, včetně Filipa jako zástupce té ředitelky.

Ano, už to bylo dávno třeba a určitě to zvýší návštěvnost. Pro Filipa to ovšem namenalo, že neměl každé ráno kam jít. Neustále být v bytě nebo bloumat sám po ulicích ho nebavilo. Jen zbytečně utrácel spoustu peněz za naprosté zbytečnosti. A dál? Co jiného dělat kromě cvičení, jedení a sjíždění sociálních sítí?

Od Davidova odchodu ho vlastně nic pořádně nebavilo. Za ten rok a půl bylo znát, jak intenzivně se rozhodl svoje deprese řešit posilováním. Navzdory tomu se jeho život se zastavil, když se za snoubencem zaklaply dveře. Teď navíc nebyl ani důvod vstávat. A to bylo více než otravné

Z levé strany do něj někdo se smíchem vrazil a málem mu vyrazil sklenici z ruky.

„Hele, promiň. Já si tě nevšiml," chechtal se vytáhle vyhlížející kluk v černém triku se zeleným nápisem kapely SERAF a s červenou santovskou čepicí na hlavě. „Filipe. Já tě málem nepoznal."

Svůdně se opřel bokem o bar a z tenkého brčka ucucnul azurový koktejl. Usmál se od ucha k uchu a nepokrytě si Filipa přeměřoval od hlavy k ramenům, hrudníku a plochému břichu, až k bokům obepnutým černou riflovinou. Kdyby Filip neseděl, jistě by se mu podíval i na zadek. Zachrčení oznámilo dopití koktejlu a postavení sklenice na bar způsobilo jeho naprosté zapomenutí.

„Táhni," zavrčel Filip a odvrátil se. Mladíkovi se evidentně nechtělo pryč. Zavrněl si a zdvihl bradu se zaujatým pohledem na místo za Filipovým uchem. Mlasknul si.

„Ty máš zase náladu, zlato." Jemně zachytil kroutící se tmavé lokny u jeho spánku. „Mám ti to zopakovat?" zahučel Filip, i když se jeho dotekům nebránil. Polkl doušek vodky. Začínal mít v hlavě, ale k pořádné opilosti ještě kus zbýval. Doteky prstů mu tančily ve vlasech, aniž by se dokázal pohnut. Když mu dlaň sjela k zátylku a po zádech dolů, látka bílého nátělníku se našponovala.

„Nebuď takový protivný," přiblížil se kluk rty k jeho uchu. Filip ucítil dotek obou dlaní v bedrech. „Vždyť víš, že jsem strašná děvka," zasmál se mu tiše do ucha. Filipovým tělem prošla vlna chvění.

„Sakra, jsi hluchý?" ošil se Filip. Zbavit se ho ovšem nebylo tak snadné. Dech mu zavrávoral a pak se zastavil. Tělo reagovalo bez ohledu na vůli. Zrovna dneska se za to doslova nenáviděl. Ucítil dolehnutí hrudníku na záda..

„Ty pořád nemáš náladu, a mě šukáš jako bůh." Zuby mu přikously lalůček a štíhlé ruce ho zezadu kolem krku.

„Ne," zesílil Filip hlas, i když to s okolní hudbou splynulo.

„Ale jo." Uvědomil si špičku jazyka razící si cestu do ucha.

„Ne." Už to nevydržel a při otočení do něj strčil. Kluk několika kroky zacouval a na tváři se mu rozlil šokovaný výraz.

„Ty jsi pořád horší magor. Tak si trhni. Je dost jiných." Zvedl bradu, otočil se a zhoupl se v bocích, než zmizel na parketu mezi tancujícími těly.

„Těžkej den?" ozvala se dívka za barem, která se patřila i nepatřila. Její partnerka obsluhovala o kousek dál.

„Jen nemám dneska náladu na nadržené buzny." Simi se tím nikdy netajil a nemíval ani chuť si cokoliv odpírat. Vlastně byl dost zábavný a povolný, takže když trefil Filipovi do nálady,, dostal většinou všechno, co chtěl. A že zrovna on chtěl pořád.

„Jo, takových tu potkáš dost," zanotovala dívka hrubším hlasem, než by někdo čekal. Filip si na to u takových, jako byla Rebecca, dávno zvykl. Usmál se na ni. Měl málo kamarádů, ale ona k nim patřila. Byla to zvláštní osobanost.. Vypadala jako modelka - jemná, štíhlá, vysoká, s rusými vlasy po pás a zelenýma očima. Ale když promluvila, jasně se ukázalo, že v jejím nitru dřímá spíš mužný element.

Reb si povzdechla, skousla černě nalíčené rty, až probleskly její perfektně bílé zuby. „Tak to bude chtít ještě panáka." Natáhla se po lahvi vodky a odměřila odhadované množství do Filipovy sklenice.

„Jo jo, dej mi chvíli," houkla na kluka, co na ni mával. „Hele, Filipe, mám tu trochu narváno. Takže teď na dlouhé rozpravy nemám čas. Ale řeknu ti to zase. Život je víc než jen posilovna, práce a hekání takových kluků jako je Simi. Už je to dlouho. Už se seber," věnovala mu dlouhý pohled a pak s sebou trhla. „No jo, vždyť už jdu," křikla svým chraplákem a vytratila se z Filipova zorného pole.

Byla vždy naprosto přímá, říkala vše bez obalu a bez servítek. A téměř vždy měla pravdu. Hodně lidí by jí mohlo závidět, jak měla všechno v hlavě srovnané. Kdyby Filipa zajímaly ženy, ona by byla ta top - kdyby jí zajímali muži.

Filip sem za ní chodil pokaždé, když chtěl vypadnout z nory, jak po rozchodu začal nazývatl svůj byt. Rebecca často říkávala, že je ráda, když chlastá radši u ní, než aby se toulal kdo ví kde. Byla i účastníkem jeho prvních singl týdnů v přímém přenosu. Kde by bez ní byl? A pak že teplouše ženský vůbec nezajímají...

Pozoroval, jak se Rebecca s naprostou přirozeností pohybuje za barem. Ta její sukně je trochu moc krátká. Pomyslel si s úsměvem, když se předklonila a odhalila pohodlné bílé bombarďáky. V běžném klubu by už bylo pár chlapů v pozoru, ale tady to nikoho nezajímalo.

„Vaše Veličenstvo!" zahřměl za ním hluboký hlas.

„Si děláš prdel," zašeptal Filip s vytřeštěnýma očima.

„Už zase chlastá sám. Ani kamaráda nepozve," dodal ten kdosi za ním.

Ohlédl se přes levé rameno. Jako první uviděl svůj odraz v zrcadlových sklíčkách lenonek na známém baňatém nose vsazeném do černošské tváře rozzářené širokým úsměvem. Vlasy mu spadaly v černých dredech kolem tváře až na ramena. Oblečený byl v křiklavém triku s neforemnou batikou, které dosahovalo až po kolena. Jen modročerné conversky prosvítaly pod nakrabatěnou látkou bílých kalhot.

„Já tě jednou zabiju, Tonny." Vzdor prohlášení se Filip musel usmát. Po všem tom sebetrýznění bylo tohle setkání jako vzpruha. Jak dlouho ho neviděl? Otočil se na vysoké stoličce čelem k němu. Sotva tak učinil, ohromné dlaně ho přitáhly a sevřely v náručí.

„Hej, to mi slibuješ už od střední," zachechtal se. Chvíli Filipa svíral, pohupoval s ním ze strany na stranu a hluboce si při tom mručel. Až pak ho pustil. „A dodnes jsi to neudělal. Až si říkám, kde to vázne." Hlas měl dobře zmutovaný a prodchnutý nikdy neutuchajícím entuziasmem. Navíc jasný francouzský akcent hned po první větě napověděl, odkud tento chlápek pochází. Kde jinde by takoví jako on měli mít v Evropě svou domovinu než ve Francii?

„Takže jsi pořád stejnej bláznivej heterák, co se potlouká po gay barech?" zeptal se Filip a zvedl obočí.

„Hej, tiše. To nesmí nikdo vědět," zašeptal Tonny a pootočil tvář, aby mrkl na hošíka v kožené vestičce, kterého si majetnicky svíral v náručí holohlavý vazoun.

„A to jako co? Že seš na ženský?" odpověděla za Filipa Rebecca, opřená o bar.

„Na tebe kdykoliv, kotě. Jen se budeš muset zbavit tamté prdelky. Nebo ji přibrat," kývnul směrem k Rebeccině přítelkyni. Hannah se na ně ohlédla, ale hned se vrátila k vyřizování objednávky. Rebecca zakroutila hlavou.

„Ty vole, vždyť by si tě dala k večeři," rozesmál se Filip. Obdobných výjevů byl svědkem už od gymnázia. Tonny se totiž sporadicky snažil dokázat Rebecce, že není žádná lesba, i když byl v tom notoricky neúspěšný.

„A kde se tu vůbec bereš? Já myslel, že se budeš držet doma u rodiny. Neplánovali jste Ketty sourozence?" zeptal se Filip přímo, protože občas dostával zprávy nebo si zavolali. Při tom všem, co se Tonnymu v životě dělo, nečekal, že se jen tak objeví.

„Ale tak nějak jsem měl cestu."

„Z Paříže?" podivil se Filip.

„Jo, z Paříže." Tonny věnoval Rebecce výmluvný pohled a ona mu jej bez mrknutí opětovala. „A když už mám cestu, zavolám kamarádce, když kamarád jako vždycky hovory nebere. Poptám se, kde tě potkám, a hle," rozpřáhl ruce. „Jsem tady."

 

Filipův byt, Archantelis, Nevada, USA;
o několik hodin později

 

Do snu se mu začal vkrádat podivný zvuk. Hučivý hlahol nepravidelně vrávoral, zeslaboval a znovu se zesiloval. Nejdříve se zdálo, že jde o robovčelu nebo dron, ale zvuk byl stále silnější a zřetelnější. Konečně si Filip uvědomil, že to není součást snu. Hučení vysavače doléhalo z vedlejší místnosti.

„Proboha, Davide, proč tak brzo?" zamručel si Filip rozespale a hlavu strčil pod polštář. Vzápětí mu došlo, že ten tam vedle určitě nevysával. Zmateně vytáhl hlavu a podíval se na dveře. Ano, byl to vysavač. A zdálo se, že si někdo u toho i zpívá.

„Tonny?" vyjelo mu doslova z úst.

Když Filip včera večer vzal svého kamaráda k sobě domů, tak se styděl. I tak by ho nikdy do hotelu nepustil a k Reb a Han samozřejmě jít nemohl. Zdráhal se odemknout dveře, vědom si toho, co je uvnitř čeká. Od doby, kdy ho David opustil, se nejdříve snažil udržovat pořádek, ale po pár měsících ho to přestalo bavit. A podle toho jeho byt vypadal.

Tonny mu pomohl poklidit obývák natolik, aby si měl kam lehnout. Sedačka byla dobře uzpůsobená a po rozložení mu poskytla dost prostoru. Polštáře a pokrývka byly samozřejmě v úložném prostoru. Filip si ani nepamatoval, kdy a jak se tam dostaly, ale David vždy myslel na všechno a měl vše dokonale naplánované. Ale aby se probudil a zjistil, že mu Tonny uklízí byt a ještě si u toho prozpěvuje..?

Překvapivě daleko snáze než jindy se mu podařilo vyhrabat z postele. Navlékl na sebe modré tepláky a vytahané kdysi žluté triko, které měl ani nevěděl jak dlouho a David ho nesnášel. I tak se ho Filip nikdy nedokázal vzdát.

Překvapivě snadno se mu podařilo vyhrabat z postele. Navlékl modré tepláky a vytahané žluté triko, které měl už dlouho a David ho nesnášel. Filip se ho však nikdy nedokázal vzdát.

Konečně vstoupil do obýváku. Všechny odpadky, obaly od jídla, flašky a zapomenuté kusy oblečení byly pryč. Světle šedá sedačka v imitaci kůže byla prázdná, na konferenčním černém stolku ani jeden talíř. Ve vzduchu visela charakteristická vůně čističe, kterou si téměř ani nepamatoval. Celá místnost, s béžovými stěnami s jemně květinovou plastickou strukturou, působila daleko vzdušněji a volněji. Obě křesla byla na svém místě a šachovnicová podlaha z bílých a tmavošedých čtverců nestačila ještě pořádně ani oschnout. Středně šedý koberec pod sedací soupravou byl dokonale vysátý.

Okno bylo dokořán. Dovnitř pronikal čerstvý vzduch spolu s šumem městské dráhy, směsí různých hlasů a šuměním stromů a další zeleně. Zaznamenal tiché hučení robovčel pečujících o rostliny a vzdálenou sirénu záchranné stanice.

„Ale, tak šípková Růženka se nám vzbudila. Takže dobré ráno nebo spíš poledne?" zaduněl hluboký hlas z komory, kde se spolu s čistícími prostředky skrývala dobíjecí stanice pro vysavač.

„Tonny, jsi návštěva. Nemusel jsi mi tu uklízet." Filip se rozhlížel po obýváku, jako by tu byl poprvé. Cítil se snad ještě trapněji než včera večer, když sem Tonnyho přivedl.

„Nemusel, ale chtěl. Zdálo se, že to je třeba," zaznělo z otevřených posuvných dveří komory.

„Víš, že by ti Dita objednala jídlo bez toho, abys se musel o něco starat? Dovezli by ho, převzala by si ho sama a strčila do lednice. Proč ji máš vlastně vypnutou? A když už nechceš používat ji, tak proč tu nemáš kultivátor? To se živíš jen těmi sračkami z plastových krabiček?" ozval se Tonny z komory a hned se objevil s dredy zachycenými černou širokou gumičkou, v červené Davidově zástěře a utěrkou za pasem.

„I by ti tu uklidila, když to sám nedáváš. Ten slouha není tak drahý. Měsíčně zaplatíš víc určitě i za net." Ta výtka Filipovi doslova zatrnula v mysli. Bylo to tak. Nemusel žít tak, jak žil. V současné době se o domácnost opravdu nikdo nemusel starat.

Jenže s Davidem to bylo jiné. On se starat o Filipa chtěl. Dával každodenně najevo svou náklonnost a lásku rozličnými způsoby - třeba ddyž našel svoje ponožky spárované a úhledně urovnané v šuplíku. Denně David chodil osobně i na nákup, aby mu pak sám uvařil večeři. Nepotřebovali si pořizovat úklidové drony.

Život s ním byl naplněný péčí, kterou Filip do té doby nepoznal. Jeho matka byla většinou nepřítomná a otec měl spoustu jiné práce. Diana se občas objevila na návštěvě a pokud jeli na výlet, tvářila se, že k ní Filip patří, ale to bylo celé. V dětství ho obklopovaly domácnostní drony, DITA dohlížela na úkoly a otec to vše jen kontroloval.

„Tak jak?" zeptal se Tonny. Filip zamrkal a podíval se do starostlivých očíkamaráda. Bez lenonek působil trochu divně.

„Cože?" musel se opttat, protože chvíli nic kolem sebe nevnímal.

„Sakra, ty jsi vážně mimo. Rebecca měla pravdu." Tonny pokroutil hlavou, starost z jeho tváře nezmizela.

Vypadal téměř stejně jako na gymplu, ale něco se v něm razantně změnilo od doby, co se narodila malá Ketty. Dnes jí bylo téměř pět let a pravidelně prosila o sourozence. Bylo zvláštní vidět, jak někdo jako Tonny naprosto propadl rodinnému životu a jakou změnu to pro něj představovalo. Kdysi dávno by to při jeho eskapádách nikdo nečekal.

„Ježiš," povzdychl si jeho kamarád. Nechal ho stát uprostřed obýváku. „Pojď se najíst. Musíme si o něčem promluvit," pronesl mírně, když mizel v kuchyni.

Ve vhledu do nitra kuchyně Tonny zrovna odsouval černě lakovanou ornamentální židli u stolu. Kombinace šedé, bílé a černé bylo něco, co David vždy miloval. Kuchyně kombinovaná s jídelnou byla menší než obývací pokoj. Bílé kuchyňské lince s leštěnými černými doplňky dominovala tmavošedá pracovní deska a matně černý dvoudřez, který nebylo snadné sehnat. Kdo by v této době chtěl ručně mýt nádobí? Všechny spotřebiče byly plně integrované, včetně sporáku, který se objevil jen tehdy, když bylo třeba něco uvařit.

Filip se posadil ke stolu a zadíval se na černý talíř, kde ležely dva kusy toustového chleba namazané burákovým máslem.

„No nekoukej, a jez. Nic jiného jsem tu nenašel,." Přisunul k němu rozměrný bílý hrnek s kouřícím černým čajem.

„Takže jsi mi přijel udělat kázání o mém životě?" chopil se Filip sendviče, protože měl hlad. Nechtělo se mu oblékat a jít do marketu, a donášce by to trvalo příliš dlouho. Burákové máslo s toustovým chlebem měl doma vždy jako poslední železnou zásobu. Byl to zvyk z dob života na internátu. Občas on, Tonny a Rebeccy zapomněli jít nakoupit a večer už se nikomu nic nechtělo.

„No, to je něco, s čím bys už měl začít něco dělat, ale o tom mluvit nechci." Filip dál převaloval v puse první sousto a zvědavě se zadíval na kamaráda. Tonnyho vážný hlas a výraz nevěštily nic dobrého.

„Nikdy bych tomu nevěřil, ale s Ninou a Ketty nás vybrali. Letíme na Proximu."

Filipovi málem vypadlo sousto z pusy. „Jako na tu planetu?"

„Jo, jako na tu planetu."

Extrasolární planeta Proxima Centauri b v soustavě Alfa Centauri, obíhající kolem červeného trpaslíka Proximy Centauri, byla objevena v roce 2013 astronomem Mikko Tuomi. První výprava na tuto exoplanetu před sto padesáti lety sice objevila život, ale ten byl nekompatibilní s pozemským. Šlo o mikrobiální planetu s životem v nejelementárnější podobě – jedno a málo vícebuněčných organismů mikroskopické velikosti. Nacházela se zde kapalná voda, planeta byla v obyvatelném pásu a podnebí bylo vhodné pro lidské osídlení. Na oběžné dráze postupně vyrostla základna ESSP (Exoplanetary Space Station Proxima) a její odnož na povrchu planety.

Během padesáti let prošla Proxima, jak je dnes planeta nazývána, plným procesem teraformace, aby se přizpůsobila životnímu prostředí na Zemi. Atmosféra byla cíleně změněna, aby se stala pro lidi dýchatelnou, což znamenalo zničení původního života, ale to už nikoho na Zemi netrápilo. Po rozšíření pozemské vegetace a vysazení geneticky obnovených zvířecích druhů probíhala kolonizace planety přes dvacet let.

Být vybrán pro nový začátek na této mladé a čisté planetě nebylo jednoduché. Hlavním kritériem byl genetický fond, který se zkoumal až do dvaceti generací zpět. Jakékoliv genetické onemocnění nebo rodové zatížení znamenalo vyřazení z procesu. Vybraná rodina musela splňovat přísné genetické modely vývoje populace na planetě, což bylo více než výhra v loterii. A Tonny teď seděl u Filipova stolu a tvrdil, že to bingo opravdu dostali zrovna on, Nina a Ketty.

„Žertuješ?" Filip nedokázal skrýt překvapení. Chleba s burákovým máslem mu dopadl zpět na talíř, ale toho si nevšiml. „To je..." Nevěděl, co na to říct. Jen Tonny se usmíval na celé kolo a do očí se mu vehnaly slzy radosti, když se začal hlasitě smát.

„Vybrali nás, Filipe. Chápeš to? Poletíme na Proximu a já budu farmář. Budu pěstovat plodiny a budeme jíst jídlo, které vyroste ze země. Z hlíny. Žádná hydroponie nebo něco z kultivátoru. A budeme jíst maso ze zvířat, která budeme chovat. Vajíčka. Budeme mít i vajíčka."

Slova se Tonymu hrnula z pusy jako záplava, kterou se dlouho snažil držet na uzdě, ale teď jí dal plný průchod. „Vzpomínáš, jak jsme o tom snili na škole? Nový začátek, kámo. Docela nový start."

Tonny vyskočil od stolu a začal dlouhými kroky rázovat z jedné strany prostoru na druhý. Chrlil dál své nadšení z toho, jaké štěstí jeho rodinu potkalo. Filip už chápal, proč se Tonny neohlášeně objevil za jeho zády v tom klubu a proč se s Rebeccou takovým způsobem dívali. Bylo mu jasné, co přijde – byť se také usmíval. Ten úsměv byl však spíše jen pohybem mimických svalů, protože uvnitř to celé pocítil jinak.

Tonny u Filipa zůstal týden a pomohl mu přeorganizovat život. Společně nastavili Ditu, která začala okamžitě fungovat. Pořídili kultivátor, aby Filip jedl něco lepšího než „sračky z plastových krabiček", jak to nazval Tonny. Hned druhý den dovezla spediční služba několik úklidových dronů včetně stevarda, který fungoval jako robotický domácí sluha.

Každý den měli nějaký program. Večeře u Rebeccy a Hannah, která uměla připravit úchvatnou čínu, hraní deskových her, při kterých Filip pravidelně prohrával, návštěva hlavního nákupního centra v centrální části Las Angeles, a každodenní povinná návštěva posilovny, kterou Tonny zrovna nevítal. Jedli donáškou dopravenou pizzu a sledovali basketbal. Navštívili dvě kavárny, kde si dali vodní dýmku, kterou Filip neměl od promoce. Jeden večer se ztřískali do němoty, Filip se vyzvracel z podoby a pak spolu prožili pořádnou opici celý další den.

Byl to skvělý týden, ale nakonec se posunul ke svému konci.

Poslední den, kdy mu Tonny dělal společnost, byl dva dny před začátkem Chanuky. Filip mu pomáhal sbalit věci a přidal pár zabalených dárků pro Ninu a malou Ketty, která nikdy neměla hraček dost. Tehdy si plně uvědomil, že ho Tonny opravdu opouští. Když zapínal zip jednoho z kufrů svého kamaráda, plně to na něj dolehlo.

Na rozdíl od odchodu Davida Tonnyho Filip doprovodil až na zastávku městské dopravy a čekal s ním na nejbližší přepravní komoru. Tonny se samozřejmě nenechal odvést. Nikdy nebyl na srdceryvné loučení na letišti. Filip se nechal naposledy obejmout tím medvědím stiskem snědého kamaráda, se kterým ho pojilo dlouholeté přátelství, a pak mu pomohl s kufry dovnitř.

Dveře kabiny se zavřely. Za nimi v okénku ještě Tonny zdvihl ruku na znamení pozdravu s tím svým širokým úsměvem a kabina se rozjela. Svět Filipovi v tu chvíli potemněl ještě o trochu víc. Tonny odešel a brzy měl zmizet docela. Odcházel do míst, odkud se už nikdy nevrátí, odkud nejspíš nikdy nepřijde ani žádná zpráva a už se nikdy se svým kamarádem neuvidí. Z celého srdce jemu i jeho rodině to štěstí skutečně přál, ale teď tu stál sám ještě víc než tehdy, kdy jej opustil jeho milovaný David.