KAPITOLA TŘETÍ

 

Zámek Versailles, Francie;
druhá polovina 17. století

 

„Kohopak to tady máme?" pobaveně promluvil lehce chraplavý mužský hlas, kterému odpovědělo krátké dámské zasmání. Nacházeli se zhruba v polovině velkého schodiště a krok za krokem klesali do zahrad, které se pod nimi rozprostíraly v nádherných ornamentálních vzorech. Byl krásný jarní den – slunce lákalo vyjít ven a užít si čerstvého vzduchu. Uvnitř paláce Versailles však stále vládl nesnesitelný zápach, na který si ovšem nikdo nesměl stěžovat. Všichni zde museli být dokonale a povinně šťastní.

„Nevypadá špatně, což? Mládí mu nechybí a podívejte se na ta lýtka," řekla dáma za hradbou krémové krajky vějíře. Byla oděna podle poslední módy do nebesky modrých a bohatě stříbrně vyšívaných dvorských šatů. Při těch slovech se k němu trochu přiklonila, což vzhledem k šířce její garderoby nebylo snadné.

„Hm..." zamyslel se muž. Každý jeho druhý krok provázelo tiché klepnutí ferrule vycházkové hole se slonovinovou rukojetí o kamenné schody. Zpod tuhého třírohého klobouku s rudým perem, které se jemně vlnilo ve vánku, vykukovala zvrásněná tvář. Černé pevné ruličky alonžové paruky mu padaly na ramena, skrytá pod vínovým kabátcem zdobeným zlatou výšivkou, zvaným justaucorps. Pod bradou se mu pyšnil umně uvázaný bílý cravat přes jemně žlutý veston. Jeho kalhoty dosahovaly ke kolenům a byly vyrobeny ve stejném stylu jako kabátec. Bílé punčochy zvýrazňovaly jeho mužná lýtka, zakončená narudlými botami na vysokém podpatku.

„Taková žhavá novinka. Mohl by se hodit k mojí neteři. Děvčeti bude za měsíc čtrnáct a neradi bychom z ní měli starou pannu. Možná bych ji za něj mohl provdat," zaradoval se muž a naprosto nepokrytě si mladíka ve společnosti dvou svěžích dívek prohlížel. Jeho myšlenky přerušil pobavený smích jeho společnice. „No, ještě řekněte, že by se k Henriette nehodil," podíval se na ni zpříma.

Její široký účes z hnědých vlasů, sestávající z mnoha kudrlinek, jí částečně zasahoval do čela a byl ve středu rozdělen pěšinkou. Z každé strany visel uvolněný pramen stočený do pevných loken, odpočívající jí na ramenou. Střídmě velký náhrdelník se safíry se třpytil na jejím dekoltu uvězněném v těsně sešněrovaném živůtku.

„Když myslíte? Možná by se hodil, ale vám by se zcela jistě nehodil, drahý příteli. Navíc králi k té vaší neteři už vůbec ne." Znovu se rozesmála, což způsobilo, že se muž v černé paruce zašklebil, odhaluje všechny své vrásky.

„A to jako proč? Je tady, tak by vhodný být měl, nebo ne?" zdvihnul stříbrem prokvetlé obočí a znovu se na mladíka zaměřil.

„Vždyť ani nevíte, kdo to je?" dobírala si ho dáma. Usmívala se od ucha k uchu a polotanečním způsobem pokračovala schůdek za schůdkem dolů směrem k fontáně.

„No tak dobře. Kdo to tedy je?" rozhodil muž rukama, což nezabránilo typickému klepnutí hole o schod.

„Jmenuje se Sebastién-André de Saint-Simon," vyslovila zřetelně a s náležitým důrazem na znělost jeho jména.

„Ach," splynulo mu ze rtů. „On je chudáček panchart," zakroutil hlavou a div by neplakal. „Jméno má, tak pokud je v přízni krále..."

„Ne, to naprosto určitě není," utla ho dáma okamžitě. „Je totiž v přízni jeho bratra."

Muž protáhl tvář, až připomínal buldoka, a pak se ještě více zašklebil. „Tak to ne. To by se opravdu nehodil, máte pravdu, má drahá." Doslova se zhrozil. „Další děvka. Kolik jich ještě bude mít?" Okamžitě ho přešla veškerá lítost nad neuskutečnitelným sňatkem jeho neteře.

Dáma na něj sykla. „Opatrně. Nebo vás někdo uslyší," zašeptala.

Konečně se dostali až k patě schodiště.

„Máte pravdu. Je zbytečné se rozčilovat. Jen si občas připadám jako blázen. Prokazovat svůj původ, abych tu mohl setrvat, a takový... je tady. Co na to říci?" odfrkl si a konečně odvrátil pohled od jejich terče rozhovoru, který se zastavil s dívkami u fontány a živě si s nimi povídal.

„Nebojte se, dlouho tu nebude," řekla dáma chladně. Trhavým pohybem rozevřela vějíř a začala se jím agresivně ovívat. „Dopadne stejně jako všichni před ním. Náš drahý Filip je přelétavý a se žádným milencem nevydrží dlouho. A hleďme, už si pro něj jde," pronesla při pohledu přes rameno. Filip spěchal jejich směrem. Oba se otočili k příchozímu čelem a synchronicky se uklonili, jak se v přítomnosti tak významné osoby z rodu Bourbonů očekávalo.

Filip jen hlavou pokynul a minul je. Nezpomalil, dokud se nepřiblížil k dámám a mladíkovi u fontány. Všichni tři se mu okamžitě uklonili, stejně jako to udělali dvořané u paty schodiště. Filip se tím však neobtěžoval. Chytil mladíka za ruku a přitáhl si ho blíž. Za tichého, rozpačitého smíchu dam ho bez okolků políbil na tvář.

„No," vyslovil postarší muž v paruce s mlasknutím. „Myslím, že raději půjdeme. Jsou věci, kterých svědkem být nepotřebuji." Otočil se k výjevu zády a prvním krokem udal směr svého odchodu.

Dáma v modrých šatech celou scénu ještě chvíli pozorovala. Potom se také otočila, došla muže a společně se vydali směrem k oranžérii.

 

Zámek Saind-Cloud, Francie;
o týden později

 

Z pravé poloviny středně vysokého stolku z leštěného dřeva splývala v rozličných ohybech nařasená, jasně modrá sametová látka. Vlevo od ní stála broušená vysoká číše naplněná z poloviny bílým třpytivým vínem. Usazená v objetí sametu odpočívala v naklonění zlacená mísa s množstvím ovoce – několika porůznu umístěnými jablky, hruškami a broskvemi, červeným a bílým hroznovým vínem po jejich pravé straně, které částečně spadalo přes okraj mísy. Přímo za nimi se vysoká bílá váza s jemně fialovým květovaným motivem pyšnila širokou kyticí rozličných modro-fialových květin lučního vzhledu. Vše bylo v pozadí odděleno od zbytku místnosti hladkým dřevem tmavě hnědého paravánu.

Otevřeným oknem pronikal svěží průvan ranního vzduchu. Světlo mělo perfektní úhel a barvy byly jasné, stejně jako ty na plátně ve dřevěném stojanu. Snad zbývalo jen dokončit pozadí.

Velmi pozvolna přidal malé množství běloby do již tak změkčené žluté na paletě. Zdvihl světle šedé oči a soustředil se na objekt, který se snažil co nejpřesněji zachytit. Kruhovým pohybem zápěstí upravil nažloutlou část jablka. Znovu pohlédl na předlohu a nanesl trochu barvy. Oddálil štětec a zůstal stát bez hnutí.

„Někdy přemýšlím nad tím, kam se ztrácíš, když maluješ," ozvalo se za ním.

Těžko říci, jak dlouho ho Filip pozoroval – dělal to často a velmi rád. Někdy jej tím dostával až do rozpaků. Nejvíce v momentu, kdy se probudil a zjistil, že se na něj dívá a pozoruje ho, jak spí. Horší bylo už jen to, když začal bez příkras dávat celému světu najevo, že k němu patří a co mezi nimi je. Sotva se však dalo královu bratru v tomto jakkoliv odporovat – a to ačkoliv ani samotnému králi se to jeho poněkud nestydaté chování vždy nelíbilo. Vždyť právě z tohoto důvodu byli nyní svým způsobem vyhozeni ode dvora. Zbývalo jen čekat, až se král uvolí povolat svého bratra zpět. Nyní však Sebastién věnoval svou pozornost plně oné žluté.

„Když vám to povím, budete tam chtít také, můj pane." Z ramen mu splývala široká košile, pod níž vykukovaly jen jeho štíhlé nohy. Pocuchané plavé vlasy podléhaly co moment náporu vzduchu přicházejícího z okna a občas i nechaly některý z pramenů padnout přes tvář nesoucí zlatavou auru stopy vousu.

„Není to k ničemu." Soustředění přetlo naprosto nečekané a důrazné odsouzení veškeré současné snahy. Hned poté dopadla paleta na stolek vedle stojanu, až se různé nádoby s barvami zakymácely. V levé dlani s přizvednutím ruky pevně sevřel rukojeť štětce takovou silou, div jej nepřelomil. Naprostá nespokojenost se jím prohnala jako hurikán a zanechala za sebou jen vztek na fakt, že se mu znovu nepodařilo to cosi, co by přesně ani pojmenovat nedokázal.

„Už zase." Prohlášení přicházející z lože následoval šustot vypovídající o tom, že Filip vstává. „Tento mám také nechat spálit, anebo jej dokončíš?" V zádech ucítil onen charakteristický pocit vědomí toho, že se v jejich blízkosti někdo nachází. „Ale, Sebastiéne, já tomu nerozumím. Vždyť je ten výjev přesný. Co se ti na něm nelíbí?"

Ano, bylo to tak. Na plátně se nacházela právě taková malba s právě tak detailním vyobrazením, jak se také očekávalo již jen proto, že byl Sebastién absolventem římské malířské školy. Nejspíš by i jeho učitelé byli s obrazem spokojeni, ale Sebastién prostě vnitřně cítil, že by měl být jiný – byť by důvody nikomu vysvětlit nedokázal. A toto vědomí bylo tak silné, že jakmile se přiblížilo dokončení kteréhokoliv z jeho posledních obrazů, tak je nedomaloval nikdy.

„Já nevím," odpověděl a sám přecházel pohledem od malby k předloze a zpět. „Něco tomu schází. Nevím co. Něco."

Jemný dotek prstů přešel po hřbetě jeho levé ruky a poté mu vymanil štětec ze sevření. Až to jej přimělo se na milence podívat. Byl nahý – tak jako většinou v dobách jejich intimnosti. Jeho jemně řezaná tvář nesla úsměv. Absence paruky dávala vyniknout Filipově přirozené a vlastně až žensky působící kráse, jež dokázala Sebastiénovi podlamovat kolena i nyní. A vědomí toho, jak významná osoba si jej vybrala za milence, celý tento vjem ještě více umocňovalo.

Kam se vytratily doby, kdy byl plně přesvědčený o tom, že jej stejně v budoucnu čeká kněžská sutana? Přál si to jeho otec i on sám. Přece jen již v útlém věku byl coby ne zrovna vítaný a dokonce druhý levoboček odklizen do klášterních zdí do péče bratrů, kteří jej velmi důsledně učili – latině, řečtině, italštině, španělštině, matematice, různým vědám a předávali mu mnoho znalostí a tajemství ukrytých na zaprášených policích ve starých, ručně psaných knihách, které sami celé hodiny důsledně opisovali. Dokonce i ve svých marných pokusech naučit Sebastiéna hrát na housle byli více než snaživí. Samozřejmostí byla velmi hluboká víra, chudoba, sebeodříkání a pokání – zcela jasně směřující k budoucímu vysvěcení.

Krom vrozené inteligence se jeho skutečný talent projevoval už od dětství. A tak byl posléze opatem kláštera s požehnáním a podporou otce v časném věku mládí poslán do Itálie, kde jako jeden z těch vybraných pod papežským patronátem strávil osm velmi těžkých let výukou malby a všech jejích zákonitostí. Poté byl povolán k francouzskému dvoru, aby svým dílem přispěl k výstavbě a především výzdobě neustále se rozrůstajícího královského zámku Versailles.

Netušil, že setkání s jedinou osobou změní jeho plány. Rychle si jej získal a přivlastnil. Jak by mohl odolat? O sedm let starší, sebejistý, upravený a mocný pohledný muž. Jeho záměr byl jasný, přístup neoddiskutovatelný a vášeň neuhasitelná. Netrvalo dlouho a podlehl mu. Dnes někdy díky němu zapomínal na těch osm let, kdy byl nástrojem pro ukojení fyzických choutek ctihodných představených víry.

Dřevo štětce kleplo o hranu nádoby s ředidlem. Filipovy dlaně jej chytily na ramenou a otočily k sobě čelem. Pohlédl mu do tmavohnědých očí a znovu se v nich ztratil. Bylo znát, že Monsieur ztrácí trpělivost.

„To už stačí, Sebastiéne," vyslovil klidně. „Tento obraz domaluješ. Líbí se mi. Pověsím si ho v salonu. Bude se tam i báječně hodit. A už nechci slyšet žádné výmluvy," pokračoval klidně a rozhodně, až tím Sebastiénovi lámal srdce a současně naplňoval.

„Ano, pane." Uvědomil si rozechvělost vlastního hlasu. Na pravé tváři mu zahořel dotek milencových prstů a pak dlaně, která ji zachytila.

„Dobře." Slovo splynulé s výdechem ještě zvýšilo napětí mezi nimi. Hluboce zhřešili večer i během noční vigilie a ještě nyní Sebastién cítil dozvuk toho všeho. „Potřebuješ oholit, můj zlatý."

Možnou odpověď umlčel polibek, ke kterému si jej Filip přitáhl a tím plně projevil svou převahu. A Sebastién? Podvolil se.

 

Zámek Saind-Cloud, Francie;
o několik měsíců později

 

Mdlé šero v místnosti osvětlené jen dvěma plamínky protnul ostrý záblesk následovaný hromem. Většina svic dohořela, ale to ho nezajímalo. Udržovanou zahradu zámku Saint-Cloud bičoval intenzivní déšť. Možná dnes večer udeřila poslední letošní bouřka.

Kapky stékaly po skle s podobností slzám. Vítr kvílel za zdmi zámku, jako by naříkal v nevýslovné agonii. Léto skončilo a nastal podzim. Náhle Filipovi několik posledních měsíců přišlo až prchavě krátkých a zatoužil po tom, aby se vrátil byť jediný den. Čas byl ovšem vždy neporazitelným nepřítelem a i neústupným soudcem. V současné chvíli si připadal naplněný právě takovou bouří, jaká bičovala zahrady.

Zaslechl škrábání na dveře. Neohlédl se. Jen zesíleným hlasem vyslovil: „Dál." Za zády zaslechl známý krok.

„Monsieure, nesu ty svíce." Byl to sloužící jménem Julien, který Filipa vždy a všude provázel. Ale dnes k němu mohl vstoupit jen on. „Měl byste se trochu najíst, pane, nebo si alespoň odpočinout."

Reakce od Filipa, nyní jen siluety u okna, nepřišla. Místo toho následovala otázka: „Jak mu je?" Sloužící si povzdechl a připálil knot nové svíce.

„Zle. Horečka neklesá a už se objevily první vředy v obličeji," vyslovoval pomalu se stínem strachu v hlase. Viděl svého pána v různých náladách, ale jeho klidné vystupování vzhledem k situaci mu nahánělo hrůzu. Věděl, jak náhle se tento stav může otočit. „Lékař, pro kterého jste poslal, dorazil před půl hodinou. Potvrdil naše obavy. Ano, jsou to neštovice." Po tomto verdiktu zavládlo v pracovně ticho. Jen silueta u okna sklonila hlavu.

Světla přibývalo, jak sloužící rozžínal další svíce a stavěl je na jejich místo ve svícnech. „To není spravedlivé," zašeptal Filip konečně.

„Můj pane," oslovil jej Julien opatrně za jeho zády. Nečekal, až se Filip otočí, a pokračoval: „Já vím, že mi nebudete chtít dopřát sluchu a omlouvám se za svou smělost, ale opravdu byste měl odejít, pane. Říkal to i váš lékař. Tato nemoc je velmi nakažlivá."

Filip se dvěma malými krůčky otočil s rukama za zády a pohlédl Julienovi spatra do tváře. Na málokoho ze sloužících se kdy takto otevřeně zadíval. Většina z nich pro něj byla jen opomíjenou součástí interiéru. Takovou neformálnost věnoval převážně jen jemu.

„Mám ho opustit?"

Hlava se mu pohnula ze strany na stranu. „Pane, až se to dozví král, tak vám stejně nejspíš přikáže odjet. Neštovice jsou často smrtelné."

Filipovy ruce vystřelily vzhůru rychlostí blesku a popadly sloužícího za kabátec. „O tom nezkoušej ani přemýšlet, jasné?" Rázně jím zacloumal s výrazem naprosté zběsilosti a vzteku. „Sebastién se vyléčí!" zaduněl Filipův hlas s podobností hromu venku zuřícího živlu.

„Pane, prosím," šeptal Julien se zděšením rozlévajícím se mu v obličeji.

Prudkým způsobem jej od sebe odstrčil, až sloužící několika kroky zavrávoral, div neupadl. Od začátku Filipova posledního románku se vlastně ani jednou nestalo, aby se někdy takto přestal ovládat, anebo se dokonce na kohokoliv ze sluhů utrhnul anebo rozkřičel. Nyní se však zdál dokonale bez sebe.

Od prvních dní Sebastiénových horeček se k Filipovi nikdo nesměl přiblížit. Jinak hrozilo, že pocítí jeho hněv. Tedy pokud nebyl děsivě klidný.

„Zavolej mi Etiena!" přikázal mrazivým způsobem. Odvrátil tvář a začal dlouhými kroky přecházet z jedné strany místnosti na druhou.

Julien nejdřív nebyl schopen pohybu a několik okamžiků ho pozoroval. Nemohl si pomoci a náhle mu připadal jeho pán jako divoké zvíře zavřené v kleci, které přechází podél mříží.

„Tak vypadni!" Filip zařval, popadl paruku, stáhl si ji z hlavy a mrštil ji stranou. Dopadla na zeď a sesunula se k zemi. Prsty si vjel do krátce střižených vlasů a otočil se ke sloužícímu zády. Jak by mohl ukázat svou slabost, která se v něm vzdouvala? A sloužící? Ti nemohli něco takového vidět už vůbec.

„Ano, Monsieure," zašeptal Julien a odcouval ke dveřím. Chvatně vyšel na chodbu a svižným krokem zamířil do nižšího patra, aby okamžitě splnil příkaz svého pána.

 

Pevnost Bastilla, Paříž, Francie;
o tři dny později

 

V zámku zašramotil klíč a dveře se otevřely. Zevnitř cely zavanul nesnesitelný zápach plísně, vlhkosti a zatuchlosti. Ze tmy se ozvalo zarachocení řetězů. První vešel Etien, vysoký a statný muž schopný všeho, co mu bylo přikázáno. Nosil ošacení připomínající uniformu, včetně klobouku s černým peřím. Král měl mnoho mužů na špinavou práci, ale válečný veterán Etien pracoval jen pro Filipa.

Plamen lucerny ozářil nevelkou celu s malým zamřížovaným oknem, umístěným vysoko nad zemí. V cele nebylo nic, jen vědro u zdi. V pravém rohu zapískala krysa, která se zalekla světla a zalezla do díry.

„Abraham Ebbner?" vyslovil Etien do šera.

Nejprve neodpovědělo nic než další rachocení řetězů, ale pak kdosi odpověděl: „Ano, to jsem já." Hlas to byl hluboký a až překvapivě klidný.

Hned poté Etien zmizel uvnitř. Pozvedl lucernu, která okamžitě ozářila kousek od něj stojícího muže v dlouhém černém rouchu podobném tomu kněžskému – jen bez kolárku, se železnými okovy připoutanými k rukám i nohám.

„Pojďte dál i vy, pane," dodal stále stejně klidně muž.

Filip oddálil bílý, vyšívaný kapesníček nasáklý růžovým parfémem od nosu. Byl tu strašný smrad a toto umělo trochu pomoci. Ono pozvání jej značně překvapilo, ale v současné situaci to nebylo to zásadní – tím si byl více než jist.

„Monsieure, měli bychom jít raději pryč. Ten muž je obviněný z čarodějnictví. Jestli se to dozví král, tak nás nechá všechny..." začal za ním Julien vyděšeně šeptat.

„Ticho!" rázně jej Filip odbyl a zmačkal kapesníček v dlani. Prsty druhé ruky si přitáhl širokou kápi trochu více do čela. Jeho tmavý plášť byl dostatečně dlouhý na to, aby jej dokázal od hlavy až k patě skrýt. Pro takový podnik, jako byl ten dnešní, byl vlastně dokonalým kusem oděvu.

Filip ještě na chvíli zaváhal, ale pak tedy učinil to, k čemu byl vyzván. Stačilo několik kroků a stanul po boku Etiena. Ten se na něj ohlédl, ale Filip se na něj nepodíval. Plně ho zaujal muž, který se zde nacházel. Překvapila ho mužova hlava, prostá vlasů. Tvář měl zvláštně řezanou a hladce oholenou, což vypovídalo, že zde není zavřený dlouho. Pod nosem se mu klenul dlouhý knír obepínající úzké bledé rty a končící na hraně brady. Nos byl nepravidelný, jakoby kdysi několikrát zlomený. Na levé tváři se mu táhla jizva od mléčně zakaleného oka k uchu, kde chyběl ušní lalůček. Druhé oko bylo téměř černé. Pevně a upřeně na Filipa hleděl.

„Vy jste Abraham Ebbner?" zeptal se Filip podruhé a muž se na něj pousmál.

„Abé, prosím," odpověděl vyrovnaně s jistou stopou zaujetí. Pokročil o malý krůček k němu za doprovodu zvuku řetězu, který se posunul po zemi.

Ve stejný moment však Etien vystoupil kupředu a částečně mu zatarasil cestu. „Zůstaňte, kde jste!" přikázal zostra.

Abé se na něj podíval, ale pak znovu ztratil zájem a zaměřil se na Filipa.

„Tak tedy Abé. Mé jméno je..." pokusil se Monsieur vyslovit.

„Já vím, proč tu jste a i kdo jste. Pokud chcete žádat o to, co nyní míníte říci, musíme spěchat. Není moc času. Takže jej neztrácejme."

Filip zavřel ústa. Nebyl zvyklý, aby mu někdo skákal do řeči nebo jej nenechal domluvit. Jak se však díval na toho muže, místo klasického výbuchu vzteku se v něm cosi zachvělo strachy. Až teď si uvědomil, že muž vůbec nemrká, a nebyl si jistý, jestli vůbec dýchá krom okamžiků těsně před promluvou, kdy se mu hrudník zdvihl v nabírání vzduchu. Navíc vzhledem k faktu, že byl obviněný z kacířství a čarodějnictví, působil podezřele klidně.

„A jak to víte?" podivil se Filip.

„Vím mnohé." Pootočil tvář ke straně do tmy, kde nikdo nestál. Dokonce i Etien pozvedl lucernu, aby na to místo dostal více světla, ale bylo tam jen prázdno. Abé tam chvíli hleděl, ale pak se znovu zaměřil na Filipa.

„Slyšel jsem, že jste věštec, alchymista a učenec, který studoval i v arabských zemích. Prý se k vašemu konání vztahuje několik zázraků. Je to tak?" neodpustil si přece jen Filip tuto otázku.

„Ano," pronesl jakoby nic ten muž.

„Takže umíte i vyléčit smrtelně nemocného?"

Další otázka, které se Abé vlastně od srdce zasmál. „Možná. Ale musím se vás nejdříve na něco zeptat," přizvedl obočí, ale stále se nepohnul, jak také dostal od Etiena přikázáno. „Je duše toho člověka, kterého chcete zachránit, čistá, pane?"

V cele zavládlo naprosté ticho, čeřené jen vzdálenými výkřiky nejspíš některého vězně, který byl zrovna vystavován právu útrpnému.

Filip se poněkud zamračil a pak krátce přikývl. „Ano, je. Myslím, že čistější jsem nikdy nepotkal."

Ne, muž opravdu vůbec nemrkal a nyní se usmál přímo děsivým způsobem, že dokonce i Filip měl co dělat, aby nezačal sám couvat ven z cely.

„Dobře. A nyní ještě jedna otázka. Nebudu se vás ptát, jestli byste za jeho záchranu byl ochotný obětovat svou duši, protože jak se na vás dívám, tak naprosto určitě ano. Ale jste ochoten pro to obětovat i jeho duši, pane?"

Nyní se už Filipa jala nepokrytě hrůza z toho, nač se jej Abé zeptal. Vytřeštil na muže oči. Etien se vedle něj pokřižoval a ustoupil o krok vzad. Nestávalo se často, aby se zrovna on něčeho zalekl, ale nyní i na něm bylo možné zaznamenat jasný strach – tedy pokud by se na něj Filip podíval, což neudělal. Jestli před chvílí po první otázce zavládlo v cele těžké mlčení, tak nyní se dalo nazvat přímo hrobovým.

Po dlouhých vteřinách jeho trvání se konečně Filip zhluboka nadechl. „Ano," padlo to slovo, na které Abé nepochybně čekal.

„Monsieur, to přece nemůžete. Jeho duši nemůžete obětovat. Není vaše," zaprotestoval mu okamžitě dokonce Etien za zády.

„Ticho!" seknul tím slovem Filip i po něm. „A co za to budete chtít?" Ano, otázka platby byla přece vždy na místě. Za vše se platilo a to v každém případě.

„Peníze. A místo na lodi do Istanbulu. Třeba," usmál se Abé na Filipa. „Jen to asi bude chtít, abyste mi sňali toto," zdvihl ten podivný muž ruce. „Přece jen to bude o něco pohodlnější." Tiše se zasmál a opět klesl rukama dolů.

Filip jen pohlédl na Etiena, ale ten na něj zakroutil hlavou. "Je to divné, Monsieure. Příliš snadné," šeptal a někdo by řekl, že byl o odstín bledší než běžně.

„Dělej!" přikázal Filip pevně.

Etien odložil lucernu na zem, vytáhl z kapsy kabátu kovový kroužek s klíči a jeden z nich vyhledal. Ještě zaváhal, tázavě se na Filipa podíval, ale pak k Abému přistoupil. Odemkl pouta na levé ruce a pak i na pravé. Obě dopadla na zem. Muž si promnul zápěstí. Etien klesl do podřepu a začal uvolňovat i Abého nohy, aby mohli společně v tajnosti opustit toto bezútěšné místo.

 

Zámek Saind-Cloud, Francie;
o hodinu později

 

Zvuk tikotu naplňoval celý prostor pracovny. Seděl v křesle kousek od stolu, zády k oknu, s levou nohou bokem kolene opřenou o to druhé a prsty pravé ruky si podepíral čelo. Paruka ho nezajímala a v této chvíli mu neskutečně vadila. To čekání bylo přímo nesnesitelné. V útrobách cítil silné napětí a současně i jistý stín strachu z toho, co se rozhodl učinit. Ať tak či onak, stále byl věřící a tudíž si i plně vědom závažnosti tohoto konání pro svou duši. Nebylo zrovna vhodné, aby si přímo z Bastily přivedl do zámku muže obviněného z uctívání Satana. I tak byl prostě ochotný udělat cokoliv, aby Sebastiéna neztratil. V opačném případě již čekala nabitá pistole v šuplíku jen o kousek dál se nacházejícího pracovního stolu. Byl si jistý jedinou věcí. Odmítám bez něj žít dál.

Připadal si doslova uvězněný. Znovu ho nikdo k Sebastiénovi nechtěl pustit. Sloužící si vyděšeně šeptali o tom, co se v té místnosti děje. Křižovali se a dvě komorné prý utekly ze zámku. Bylo mu to jedno. Bez ohledu na jeho naděje bylo jasné, že Sebastién umírá. Ještě před jeho návratem na Saint-Cloud u něj byl kněz a dal mu poslední pomazání.

Nyní mu dělal společnost jen přístroj na konzolovém stolku, který mu daroval bratr. Celou dobu pozoroval ručičky, jak neúprosně ukrajovaly možná poslední čas, který Sebastiénovi zbýval. Trhnul sebou, když někdo zaškrábal na dveře. Ve stavu intenzivního vypětí se ten zvuk zdál nesnesitelně hlasitý.

„Vstupte." Okamžitě vyskočil z křesla a zůstal stát čelem ke vstupu.

Kdo jiný než Julien vešel jako první. „Pane, chce s vámi mluvit."

To Filipa zaskočilo, ale vzápětí se usmál. „Jdu k němu."

„Ne!" postavil se mu Julien do cesty a tím ho znovu jako dnes už několikrát rozčílil. Tak jako pokaždé mu nijak nespílal. V současné situaci to byla jeho práce a toho si byl Filip vědom i teď. „Je za dveřmi."

Julien se ohlédl za sebe a pak ustoupil stranou, aby mohl jmenovaný vejít. Jakmile se tak stalo, sloužící dveře zavřel. Se svým neobvyklým vzhledem hlavy prosté vlasů a knírem vypadal v ošacení, které mu dal Filip připravit, zvláštně. Breeches a punčochy k jeho já dokonale neseděly. Jen bílá košile s rozvázaným šněrováním pod bradou byla snesitelnější. Nicméně to bylo nyní irelevantní.

Filip se mu podíval do těch podivných poloslepých očí, které se nejprve zadívaly kamsi přes jeho rameno, kde nebylo nic než zeď a stín. Věděl to. Přece jen se ohlédl. Toto podivné chování Filipa děsilo.

„Potřebuji vaši krev, pane."

Filip klesl pohledem k hliněné misce v rukou muže.

„Cože? Zešílel jste?" vyhrkl Julien a vykročil vpřed, ale Filip jej natažením ruky zastavil.

„Měli bychom spěchat," dodal Abé a přiblížil se k Filipovi. Podal mu misku. „Musíte mi ji věnovat sám. Vlastní rukou."

S pohledem opětujícím ten nepříjemných očí čaroděje, či čím vůbec Abé byl, si Filip převzal onen předmět.

„Řízněte hluboko. Je to vaše oběť. Pro záchranu musíte být ochoten darovat bolest. Musíte být ochoten bez zaváhání zemřít. Nebude-li tato oběť provedena s plným přesvědčením, podnik se nezdaří a Sebastiéna nezachráníme," vyslovoval zvolna za stálého pohledu čelícího Filipovu.

Filip se zhluboka nadechl. Vzhledem k jeho rozhodnutí opustit tento svět, pokud Sebastién zemře, jej to vlastně ani neznepokojilo. I tak to bylo podivné – ale bylo to asi všechno.

„Monsieure, ne, prosím, nedělejte to," žadonil Julien.

Abé přizvedl ruku dlaní vzhůru v jasném vybídnutí. Téměř jako ve snách se od něj Filip odvrátil. Ustoupil ke stolu a opatrně položil misku. Stáhl kabátec z ramen, odhodil jej stranou a zůstal jen v košili a bledě modrém vestonu. Vykasáním rukávu odhalil levé předloktí. Vedle kalamářů a brků ležel zlatavý dopisní nožík. Nic příhodnějšího momentálně po ruce neměl, a tak se chopil jeho.

„Jsem ochoten zemřít více, než si myslíte," řekl zády k těm dvěma a položil čepel na vnitřní stranu zápěstí. Levou ruku sevřel v pěst. Zaváhal. Nebylo to snadné, sám sobě ublížit. Ale bylo jasné, že jestli to nevyjde, přijde o milence.

Silně zatlačil. Čepel nebyla dost ostrá, a tak musel tlak ještě více zesílit. Konečně nůž prorazil kůži a prudce do ní zajel s intenzivní vlnou bolesti. Krev začala hledat cestu po kůži vnitřní strany předloktí, po obvodu zápěstí do misky.

Uvolnil sevření dlaně a pocítil podivnou úlevu. Oči doširoka otevřel a vzhlédl ke stropu – jako by tam mohl zahlédnout káravý boží pohled obviňující jej z jednoho z nejhorších zločinů proti jeho vůli. Ano, byl ochoten zemřít, bez zaváhání by přijal věčné zatracení v bolestech, trhán na kusy až do skonání času, jen aby jej teď neztratil.

„Výborně. To bude stačit." Hlas Abého byl klidný a vlastně jej probudil po těžko říci jak dlouhé době z toho divného stavu, kam jej bolest uvrhla.

Vzápětí mu kdosi sebral nůž z ruky a cosi mu zakrylo ránu. Filip tiše sykl – stisk nebyl příjemný. Kdo jiný by to byl než Julien, který se po Abém nenávistně díval.

Abé zachytil misku prsty a posunul ji po povrchu stolu o kousek dál. Z kapsy kalhot vytáhl nevelkou nádobku z tmavého skla. Otevřel ji a obsah do krve vlil. Byl černý, mazlavý a velmi hustý. Postavil prázdnou nádobku na stůl a zdvihl misku. Zakroužil s ní a rty se mu pohnuly v jakýchsi slovech, které doprovodilo krátké dovření víček.

„Co to je?" zeptal se Julien vážně.

Abé se na něj ohlédl a usmál. „Jed." Jeho šokovaný výraz jej evidentně pobavil.

„Cože? Jak to myslíte jed?" vytřeštil na něj sloužící oči. Nedostal žádnou odpověď. Muž jen zbožně uchopil Filipovu oběť a prostě se otočil zády. Vyšel dveřmi a zmizel na chodbě.

„Tohle je stále šílenější," zašeptal Julien.

„Pusť mě!" vytrhl se mu Filip. Bez ohledu na protesty sloužícího vyšel na chodbu, aniž by si přestal tisknout látku k ráně. Co krok, kapala krev z jeho prstů. Neohlédl se a rychlým krokem se vydal za mužem, jehož záda zmizela za ohybem chodby. Rozběhl se a dostihl jej těsně před dveřmi komnaty, kde Sebastién nejspíš umíral.

Chytil Abého zakrvácenou rukou za rameno. Ignoroval zděšený výkřik služebné.

„Jaký jed?" optal se tiše a Abé se pootočil.

„Hadí jed," odpověděl přímo.

„Jakého hada?" potřásl Filip hlavou. Najednou si nebyl jistý, jestli to vše není špatný nápad. Strach jej železným stiskem sevřel, ale nebál se o sebe – bál se, co Abé udělá se Sebastiénem.

„Ze zahrady." Znovu ten klidný hlas muže s miskou Filipovy krve. To jej zmátlo.

„Ze zahrady? Máme v zahradách jedovaté hady? Ale... Proč krev?"

Abé se na něj usmál podobně jako na Juliena. Při druhé otázce se mělce nadechl. "Protože je v ní vše obsaženo. Vaše budoucnost, vaše minulost i osud, vše kým jste. Je v ní vaše duše, pane, která je životní energií obíhající v těle až do momentu skonu, jímž se duše uvolní. A pokračuje dál. Je nezastavitelná. Nedá se to změnit, ale je možné ji zadržet v odchodu," nečekal na další z otázek a pokračoval. „Říkal jste, že jste ochotný obětovat i jeho duši. Toto je způsob, jak nezemře. Ale pokud nepůjdu teď dovnitř a správný moment mine, nebude mu pomoci. Pusťte mne okamžitě."

Filip se k tomu neměl. Naopak jeho rameno svíral pevněji.

„Azrael je blízko. Již krouží nad našimi hlavami. Nechte mne jít, nebo přijměte milencovu smrt." Abé sklonil hlavu. Nyní z něj šla přímo hrůza.

„A jeho tvář?" položil Filip poslední otázku.

Abé se rozesmál. „Bude krásnější než dříve, to vám slibuji. A bude jen váš. Nikomu jinému přináležet nebude. To chcete slyšet, že ano? Tedy pokud mě necháte konat. Teď!"

Konečně jej Filip pustil a Abé se otočil zády. Uchopil kliku a pootevřel dveře. Filip uvnitř nezahlédl nic. Pevné dřevo je vzápětí oddělilo. Klap, klap... Klíč se v zámku dvakrát otočil.

„Monsieure," ozval se vedle něj hlas. Julien. „Pojďte, ošetřím vám tu ruku."

„Nech mě na pokoji, ty idiote!" zařval Filip. Nějaká krvácející ruka jej nyní nezajímala – ani to, že Julien kamsi posílá služebnou. Nic – jen to, co se dělo za dveřmi, které jej oddělovaly a ponechávaly v nejistotě.

Náhle se však za nimi ozval zpěv. Bylo jasné, že jde o slova některého z arabských jazyků nebo jejich dialektů, kterým Filip ani Julien nerozuměli. Hlas byl zcela jistě Abého. Stoupal a pak znovu klesal v odříkávání pro ně neuchopitelného významu. Jednotlivé slabiky byly láskyplně vyslovovány a následně protahovány do dlouhých tónů, aby hlasovým přednesem padaly do nižších tónin a opět vystoupaly výšin, kde se chvěly až do doznění. Tlumený uzamčenou bariérou jako by se ten zpěv dotýkal jejich srdcí a přinášel zvláštní formu klidu, již do té chvíle ani jeden z nich nepoznali. Oba zcela utichli a dokázali jen zaujatě hledět na dveře. A pak přišlo cosi dalšího.

Aniž by zpěv ustal, tak jej doplnil velmi silný a zřetelný ševelivý zvuk. Jako by cosi mohutného proráželo vzduch. V pravidelnosti se to opakovalo. Filip si nemohl odpustit představu rozměrných křídel ohromného dravce, který zvolna klesá k zemi.

„Svatá Mario, matko boží, pros za nás hříšné teď i v hodině smrti naší," šeptal po levici Julien a rukama svíral látku kapesníku nasáklého krví a obepínajícího Filipovi ránu. Ten doslova fascinovaně zíral do dveří. Vše trvalo dlouhé vteřiny. Zpěv utichl velmi záhy poté, co i zvuk pohybu křídel.

Nastal až tíživý klid. Cosi velmi hluboko ve Filipovi zatoužilo ta křídla slyšet znovu a pak se k nim připojit. Bylo to zcela intuitivní, i tak nyní zřetelné a jasné. To cosi v něm se upínalo k té myšlence z elementární části jeho já. Jako by snad nikdy netoužil po ničem více – dokonce ani po Sebastiénovi. Bylo to matoucí a přitom krásné. Po celý život cosi pro něj nevědomého, co nedokázal specifikovat, se k těm dveřím upínalo a vnitřně vykřiklo v zoufalé touze vrátit se domů.

Natáhl ke dveřím volnou ruku. Přiblížit se ovšem nedokázal – jako by přimrzl k podlaze. Julien stále odříkával modlitbu, ale to bylo jen okrajovým vjemem. Filip skrze pootevřené rty dlouze vydechl. Jestli před chvílí měl o Sebastiéna strach, nyní jej jala čirá hrůza z toho, co vůbec učinil. Neuměl to vysvětlit, ale bázeň prodchla i nezměrná a hluboká vina s vědomím, že se dopustil neodpustitelného a smrtelného hříchu, který navíc nezaplatí jen on, ale především ten, jehož duši ochotně obětoval.

Klap, klap... Klíč se otočil znovu v zámku. Pozvolna se křídlo dveří otevřelo. Stanul v nich Abé. Tvář měl vážnou, byl podivně sinalý, ale zdál se dokonale vyrovnaný.

„Je po všem." Hlas měl prázdný, stejně jako pohled, když opětoval Filipovi ten zděšený. „Je zdráv a žije," dodal stejným způsobem a ustoupil stranou, aby mohl Filip konečně vstoupit do komnaty, kam měl od prvních dní Sebastiénových horeček omezený přístup. Nyní již vstoupit mohl.