Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA ŠESTÁ

 

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

„Ne!" vyslovila rázně. 

„Jak to myslíš, že ne?" S obdobným důrazem odpověděl Filip. Tu její povýšenost dokonale nesnášel. 

„Tak jak to říkám. Ne," klesla Kao hlasem, či spíš nechala jeho intonaci tvrdě dopadnout a tím definitivně odsoudila k zániku všechny Filipovi pracně zařizované plány.

„Žertuješ? Tohle je Španělská jízda," zíral vlastně šokovaně do tmavých očí asiatky ve středních letech sedící v původně otcově kancelářské židli potaženém pravou tmavohnědou kůží za znovu otcovým starožitným pracovním stolem z leštěného ebenu, až příliš dlouho zabydlená jak jinak než opět v otcově kanceláři. Filip před ní byl nucen tak jako vždy stát a jako pokaždé si připadal, že se musí z čehosi zodpovídat. Nicméně toto nebylo to nejhorší. Od doby, kdy si poprvé nakráčela do galerie a oznámila, že ji posílá majitel, tak mu zamítla kde jaký nápad. Tentokrát už byl ovšem přímo vytočený do běla.

„Nevím čemu na tom slově nerozumíš. Ne se skládá ze dvou písmen - N, což je souhláska, a E coby samohlásky. V celkovém souhrnu znamená negaci čili zamítnutí tvého návrhu. Žádní koně na festivalu nebudou. Pokud se ti to nelíbí, tak si můžeš jít stěžovat třeba na vrátnici." Toto říkala velmi ráda a často – respektive jej tím slušně posílala do háje. Odvrátila od něj pohled. Zaměřila jej na poloprůsvitnou plochu visící nad pracovním stolem v podobě obdélníkové lehce namodralé projekce nesoucí nespočet rozličných symbolů těžko říci k čemu všemu určených programů a různých databází.

Přímo do projekce vnořila prsty se svými perfektně do téměřné špičky vybroušenými a červeným lakem zdobenými nehty. Uchopila nehmotnou ikonku textového souboru a táhlým pohybem ji přesunula z pravého spodního rohu skrze všechny ostatní zde umístěné ikony, které jí úslužně uhýbaly z cesty, rovnou do odpadkového koše.

„Počkej, ty se na to ani nepodíváš? Víš kolik mi to dalo práce sehnat všechny materiály a hlavně zařídit, aby přijeli zrovna k nám?" Kao rázným pohybem dlaně zprava k levé straně mávla přes celou plochu, čímž ji nechala jednoduše zmizet a pohodlně se usadila v křesle. Přehodila si elegantně nožku přes nožku, drobné dlaně uložila na klíně a trochu se zavrtěla v jistém nepohodlí, které pouzdrové a poněkud jí značně obepínající šaty jistě způsobovaly. Jako často byly černé barvy – jen dnes je zdobil dlouhý červený pruh začínající na levém rameni a spadající po celém jejím boku až k lemu sukně končící kdesi jen zlehka nad úrovní kolen.

„Já vím, co je Španělská jízda. Lipicáni, drezura. Velmi vzácná to zvířata. Příliš mnoho jich na světě už nezbývá. A je to jistě naprosto úchvatná podívaná, ale my pořádáme umělecký festival a ne nějaké hopsání v cirkusu. Navíc nemáme pro takové vystoupení vhodné prostory. Všude bude spoustu lidí. Za dva dny má dokonce přijet i ta delegace z Tokia. Koně jsou ohromná zvířata a umí být i nebezpeční. Takže žádní na festivalu nebudou. Prosté," pokusila se Kao uzavřít toto téma se stále stejně provokativním klidem.

Pokročil vpřed a rázným způsobem praštil dlaněmi do stolu, jak se nad ním naklonil a tím se trochu přiblížil ke ztělesnění naprosté vyrovnanosti a neústupnosti okupující jeho výsostné území. Zatnul zuby v tom návalu vzteku, který jím cloumal. 

„To je blbost. Víš moc dobře, že v  jižní části druhé úrovně parku je místa dost. Počítal jsem s tím už od začátku. Takže oč ti zase jde, Kao?" Ta se velmi pobaveně rozesmála, hlava jak jinak než přímo sevřená tmavými vlasy vyčesanými do pevného uzlu se jí rozpohybovala ze strany na stranu a chvíli to trvalo, než se dokázala dosmát. 

„Chceš strkat koně do Shakespearovských divadelních představení? Velmi vkusná představa, jak tam diváci překračují kobylince. To tedy už opravdu vůbec ne," dodala měkce. 

„Nikdo nebude překračovat nic. Je to na druhé straně." Pouhý zástupce té nesnesitelné ředitelky se narovnal do své plné výšky a zvedl pravici, jíž ukazovákem naznačil směr k pravé straně – jako by zrovna tam měl být ten prostor vhodný pro vystoupení takového množství koní. Kao dlouze vdechla vzduch, odvrátila tvář na opačnou stranu a pak si tak jako často, když ji něco unavovalo, dlouze povzdechla.

„Vyřešeno. Chtěl jsi ještě něco dalšího?" povytáhla obočí. A zrovna tehdy se ozvalo zaklepání. 

„Ještě jsem neskončil!" zařval Filip a založil si ruce na hrudi. „Ty poletíš. Hned jak budu mít tu možnost, tak poletíš jak namydlený blesk." Vnímal, jak se mu horkost žene do hlavy a sám slyšel svůj třesoucí se hlas. A kdyby ji před ním nechránil stůl, tak kdo ví čeho všeho by nyní byl schopen. 

„Moment." Kao na rozdíl od Filipa jen zesílila hlas, posunula se v sedu kupředu a opřela se pravým loktem o stůl, jak si dlaní podepřela bradu. Široce se na Filipa usmála. „Nějak se na tohle místo třeseš. Ale pomalu. Ještě tu galerii zpátky nemáš. Kdo ví, jestli ji ještě kdy vůbec dostaneš. A taky si koukej dát pozor." Ukazovákem volné levice na něj ukázala. „Moc mi nevyhrožuj. Můžeš také letět sám. To, že tu vůbec pořád ještě jsi, je jen kvůli Pierrovi a protože tě tu Sebastién snáší. Nebýt jeho, tak už dávno..." 

Ode dveří se ozvalo hrdelní zachraptění podobné v jistém významu slova zakašlání. Až teprve to ty dva hádavce přimělo, aby k nim obrátili svou pozornost. Ani jeden z nich si totiž nevšiml, že v průběhu hádky kdosi místo čekání za nimi téměř vešel.

„Nerad bych rušil vaši smysluplnou a emotivní konverzaci, ale máte na mě alespoň chvíli čas? Nebo jestli si chcete vyznávat city dál, tak můžu přijít později." Někdo by při těchto slovech mohl očekávat možná pobavený podtón, ale intonace Sebastiéna zněla jako v divadle zcela chladně. Snad to a nebo zjištění, že je celou dobu za dveřmi poslouchal, jak Filipa tak Kao dokonale zpražila.

Žena v pouzdrových šatech okamžitě vstala. „To samozřejmě ne. A jistě že čas máme. Taková otázka snad není ani nutná." Vykročila z prostoru za stolem a vydala se na okružní cestu kolem jeho plné délky. Synchronicky s ní konečně překročil Sebastién práh, zavřel je za sebou a pak se vydal právě ke zde přítomnému jedinému pracovnímu stolu.

Filip okamžitě ztratil o vše kolem sebe zájem. Plně veškerou jeho pozornost získal ne zbytečně vysoký plavovlasý mladík, který přímo vplul do jeho zorného pole a ponechal vše kolem nich nedůležité. Jeho štíhlá postava uvězněná ve světle šedém obleku s jemným tmavě šedým proužkem a s límcem černé košile skrývajícím uzel kravaty barvy slonovinové kosti jej obešla v samozřejmě společensky únosném odstupu. Konečně se posadil na místo, kde před chvílí seděla ředitelka.

Teď před stolem stáli vedle sebe jak Filip jako téměř vždy v pracovní době jen v pro něj typické bílé košili s absencí kravaty a jednoduchých tmavošedých oblekových kalhotách tak vedle něj i Kao ve svých černo-červených asi slušně drahých šatech. Sebastién se opřel oběma lokty stůl, propletl prsty a ukazováky se dotknul rtů s tím, že zůstal několik okamžiků hledět na nejdříve Filipa a posléze i Kao.

„Když vás tak sleduji, jak to tu společně krásně vedete, tak se divím, že galerie stále stojí." Filip odvrátil tvář a začal zápolit s nutností konečně se uklidnit, což se mu samozřejmě zase nedařilo a už vůbec ne na povel. Kao na rozdíl od něj hleděla na Sebastiéna zpříma. 

Zhluboka se nadechla a vyslovila: „Omlouvám se." Filip na ni šokovaně vytřeštil oči. Omluva? Od prezidentky planety?  Nahlas to však samozřejmě odvahu říci neměl.

„Za tři hodiny mi letí aeropot do Paříže," pokusil se Sebastién pokračoval dál, když mu ve stejný moment oba dva skočili do řeči. 

„Cože?" vyhrkl Filip. 

„Proč?" učinila totéž Kao. 

Někdo by snad mohl říci, že se Sebastién té současné reakci pousmál – ale mohl by to být znovu jen dojem způsobený nenaplněným očekáváním. „Vracím se domů. Co je na tom zvláštního?" Snad až teprve nyní si Filip uvědomil, že po Sebastiénově francouzštině není ani památky a mluví s nimi plynně anglicky. A co víc? Jeho přízvuk působil dokonale britský.

„Ale vždyť jsi mi slíbil, že zůstaneš celý týden a nebo možná i dva. Proč odjíždíš už teď? Festival začíná za dva dny," zvedla Kao obě dlaně v rozpačitém gestu. Mladík za stolem skrze pootevřené rty vdechl dlouze vzduch a následně se opřel do křesla jakoby snad chtěl vytvořit i od té otázky větší odstup. „Nebo se ti nelíbí byt? Já myslela, že takový bude." Nyní mu ze rtů unikl dlouhý výdech.

Hluboko ve Filipovi se cosi bolestně sevřelo a dokonale tak přebilo veškerý vztek, jenž s náhlostí vyprchal a zanechal za sebou jen táhlou bolest z vědomí toho, že Sebastién odjíždí. Bylo to právě tak matoucí jako ten večer, kdy jej poprvé potkal - ale nyní místo jiskřivé radosti cosi neslovně vykřiklo v zoufalé potřebě jej zastavit. Navíc již nyní cítil, jak se šero opět zkouší vetřít do jeho světa a tím zaplnit místo, odkud bylo večerem v divadle vypuzeno.

„Byt je krásný. Chci jen zpátky do Francie," odpověděl Sebastién prostě a další protest Kao zastavil zvednutí levé ruky. „Ale to tu teď řešit nechci. Jsem tu kvůli vám," pokynul levicí k Filipovi, jehož celé já se k té větě přímo upnulo a snad na okamžik získalo jen momentální nepatrnou úlevu v tom strašném vědomí, že se Sebastién za pouhé tři hodiny vytratí kamsi do světa a bude tak zoufale daleko, ještě dál než nyní, kdy je dělila celá místnost.

„Posaďte se, prosím." Nyní levou rukou naznačil směr ke třem asi velmi málo používaným černě polstrovaným židlím přistaveným ke zdi vedle knihovny. „Promluvme si. A ty nás, Kao, nech chvíli o samotě." 

„Co?" vyrazila ze sebe a ohlédla se na Filipa, který si prostě nemohl pomoci a musel se na ni vítězně usmát. Ten popuzený výraz coby důsledek jejího vykázání z okupované kanceláře jednoduše něco takového vysloveně žádal.

„Prosím," zopakoval Sebastién nyní pravděpodobně k poslední výzvě. Kao jen prudce klesla rukama podél těla a pak na vysokých jehlových podpatcích černých špičatých lodiček vykročila sobě typickým způsobem rázně k východu. Jen klika po prudkém uchopení zanaříkala a umožnila tak Kao prostě zmizet kdesi na chodbě.

Nyní zůstali ti dva v kanceláři sami. Dívali se jeden na druhého – respektive Filip na Sebastiéna, který mu nyní připadal za otcovým stolem daleko příhodnější, než celou dobu Kao. Ano, u něj mu nevadilo, že tam sedí. Vlastně by mu nevadilo dokonale nic, jen kdyby... Zůstaň. Nutila se ta myšlenka. 

V Sebastiénově dokonalými tahy tvořené tváři se nepohnul ani sval, pohled nezaváhal, však ani mrknutí jej nezčeřilo. Jak dlouho tady Filip již stál? Celý rok, desetiletí a nebo věk, když se mu díval do těch šedých a statických očí bez možnosti se pohnout – jakoby byl myš, která se dívá do očí dravce a i tak je přímo fascinována tím samotným pohledem.

„Nebo raději zůstanete stát?" optal se jej mladík – byť na okamžik bez ohledu na vzhled měl Filip dojem, že je to podivně jinak. Nedokázal by to vysvětlit, protože šlo opět o vnitřní pocit. Vše ovšem velmi rychle opět přebila ona přímo nesnesitelná potřeba, která jej k němu táhla už toho večera v divadle a snad by se dalo říci, že se stále více zhoršovala. Však mu ubrala od té doby nočního spánku a dokonale vymazala i jakoukoliv myšlenku na Davida. 

Filip konečně našel sílu se pohnout. Vykročil k židlím při zdi. Jednu z nich uchopil za opěrku. Další dva kroky a umístil ji před stůl. Mlčky se na ni posadil. 

„Měl jste zájem o zpětné odkoupení galerie." Sebastién se v sedu narovnal a znovu propletl prsty na stole – nyní ovšem spolu s položením rukou na jeho desku. Snad poprvé od svého příchodu mrknul a klesnul na vteřinu pohledem k rukám, ale pak opět zcela sebejistě zaměřil svou pozornost na Filipa. „Vzhledem k tomu, že jsem ji já sám zakoupil jak víte coby úsluhu příteli Pierrovi, tak jsem tomuto přístupný. Stačí ji vyplatit stejnou částkou, kterou jsem za ni složil sám. Máte takové prostředky k dispozici?" vystoupala mu intonace hlasu v otázce.

Filip v první chvíli ani nechápal, nač se ho ptá. Tak nějak se znovu ztratil. Otázka vlastnictví otcovi galerie nyní působila tak zbytečná – a to tak dlouho nechtěl nic více, než ji dostat zpět. Nech si ji a zůstaň. Rozkřikla se mu v mysli ostrá myšlenka, jíž nedokázal a ani nechtěl zastavit. 

„Já," trhnul s sebou a tím se dokázal do jisté míry probrat. „Až obdržím dědictví, tak nějaké pozemky v té hodnotě a nebo něco z toho. Zatím jsem to ještě nestačil projít. Ale ano, samozřejmě vyplatím galerii velmi rád." Musel by být hluchý a nebo hlupák, kdyby sám nevnímal rozpačitost takové odpovědi. Sebastién pokroutil hlavou a odvrátil tvář k pravé straně. 

„Takže hodláte měnit jeden rodinný majetek za jiný? To opravdu myslíte vážně?" Tvář trochu sklonil, víčka na moment dovřel a až pak se s hlubokým nádechem zaměřil na druhého mladého muže odděleného černou hradbou ebenového stolu. „Za to by mne Pierre skutečně zrovna nepochválil. Takže... Monsieure d'Orleans, galerii vám prodám až za prostředky, které získáte vlastními silami. Do té doby zůstane v mém vlastnictví nebo spíš přátelské úschově. Zbytek mých podmínek je tedy prozatím zcela předčasné řešit. Kao zůstane kde je a vy také. Jakmile shromáždíte dostatek finančních prostředků, bude nejvhodnější mne kontaktovat. Do té doby je myslím jasné, že náš rozhovor skončil." Za běžných okolností by nejspíš Filip okamžitě začal protestovat, ale dnes tomu bylo zcela jinak. 

„To plně chápu, přijímám a děkuji." Následně oba umlkli a jen se na sebe dívali. Vzduch jakoby se podivně rozechvěl. Ani jeden z nich neporušil zvláštní a čímsi naplněné ticho, jež mezi nimi zavládlo s podobností příslibu a nebo intenzivnímu napětí ulpívající téměř na kůži a zkracujícímu dech každou vteřinou svého trvání. Bylo to extatické a současně děsivé, protože byli blízko a přitom daleko. Sebastién se najednou velmi zvolna odtáhl a popojel na kolečkách kancelářské židle o malý kousek vzad.

„Dobře," přerušil vše jediným slovem a odvrácením se. Náhle Filipovi realita přišla nesnesitelně prázdná, nevýrazná a chladná, když ten zvláštní emoční vjem opadl. Potřeboval jej zpátky – tak moc, jak zatím snad v životě nikdy nic jiného. Navíc to vše doplnila panika z vědomí, že Sebastién záhy zmizí a už se možná nikdy nevrátí. 

Vstal synchronicky s ním. Majitel galerie obešel stůl a pokusil se vydat ke dveřím kanceláře. Když jej ovšem míjel a tím se k němu přiblížil od první chvíle nejvíce, tak prostě Filipova ruka vystřelila vzhůru a zachytila jej za předloktí, kde jej jemně i tak pevně sevřela přes látku saka. 

„Počkej," vydechl možná až příliš osobně, ale nemohl jinak. Sebastién chvíli zůstal jen hledět před sebe a pak k němu nepatrně pootočil tvář. Překvapivě Filipovu ruku okamžitě nesetřásl.

„Za dva dny začíná festival. Zůstaňte alespoň na jeho první den. Kao si s ním dala velmi mnoho práce. Budeme rádi, když ještě chvíli zůstanete a zúčastníte se. Jen dva dny," vnímal slanost deroucí se mu do očí, kde se ovšem samozřejmě neobjevila a jen zůstala znít v nitru jeho já způsobem, který jej již nyní doháněl k šílenství. „Prosím," zašeptal k tomu. Sebastién na to zdvihl tvář. Dech Filipovi zavrávoral. Kdyby mohl a měl k tomu odvahu, tak by si jej přitáhl blíž a... Ale to samozřejmě nešlo.

Sebastiénovi úzké rty se nejdříve oddělily, ale nevyslovily vůbec nic. Sledoval je, bloudil mu ve tváři a s napětím očekával zamítavou odpověď. Ničím si nebyli. Nejspíš ani neexistovala možnost, aby mu cokoliv opětoval. Byli si s Kao tak blízcí a mezi lidmi šly zvěsti o tom, kolik žen se běžně kolem Sebastiéna pohybuje. Vlastně neměl ani kdo ví jak lichotivou pověst. I tak si nemohl Filip pomoci. Prostě přímo bytostně potřeboval, aby ještě na alespoň chvíli zůstal a mohl jej vidět, slyšet a snad se jej alespoň jednou jen letmo dotknout – ačkoliv by samozřejmě chtěl víc, ale to bylo opět nyní od pohledu přímo nemožné.

Odpověď nepřišla hned. Někdo by mohl říci, že snad mohl plavovlasý mladík působit dojmem nějakého vnitřního těžkého boje, který v něm probíhal. Nebo se jen díval? Těžko říci. 

„Dobře. Dva dny," odvětil mu stejně tak tišším způsobem a vymanil se ze sevření. Nyní jej již nic nemohlo zastavit a tak po pár krocích zanechal otevřené dveře kanceláře a v ní za ním se ohlížejícího Filipa, který se ovšem usmíval.

***

Nepřekvapovalo jej, že byl ten obraz zde. Vlastně tak trochu očekával, že skončí tady. Kdyby si mohl vybrat, tak by jej dokonce prodal zrovna do galerie La Gogh a právě do Filipových rukou - stejně jako před časem daroval jeho jmenovci a otci další obrazy, které pomohly zvednout nejen galerii ze dna.

Musel být ovšem opatrný. Nerad by, aby se jisté věci z minulosti opakovaly a pro udržení jeho současné identity ve světě, který dokonale pohltily technologie, bylo nezbytné nezavdat ani sebemenší možnost vzbuzení jakéhokoliv podezření. Však i setrvávání v jednom z nejvíce technologicky rozvinutých megaměst jako bylo Las Angeles představovalo samo o sobě obrovské riziko.

Prodej obrazu s názvem Silvie ovšem krom samozřejmě finančních potřeb zapříčinily i docela jiné pohnutky. Nicméně když právě teď stál před tímto dílem a díval na vlastní stopy barev na plátně nesoucím dozvuk vědomí vlastní zrůdnosti, tak mu bylo jasné, že důsledky chyb a sobectví nikdy neodezní.

Světlýma očima bloudil v labyrintu tahů a jasně si vzpomínal na bolest a zlobu, která jím v době malby zmítala. Ještě teď jej málem trhala na kusy. Jako u něj v poslední době stále častěji bez nejmenšího varování, samovolně v důsledku volné asociace a s prudkostí tomuto vlastní výjev na obraze během mrknutí oka nahradil jiný...

Nahé tělo se bezvládně vznáší v hlubině vody. Co okamžik ji to stahuje níž. Snaží se k ní zoufale dostat bez ohledu na fakt, že je dokonale pozdě. Její tmavé vlasy ji obestupují jako děsivá aura bolesti, zmaru a ztráty v narudlném nádechu krve. Celé tělo mu hoří v té až příliš dobře známé agonii, jíž prožívá pokaždé. Ale co teď po bolesti? Nevidí její tvář - je k němu zády. Vlastně na ní ani nebude co vidět. Dopadla na hladinu čelem. Kéž by byl mrtvý, ale to nejde. Ještě malý kousek a dotkne se...

„Monsieur de Sant-Simone," oslovil jej ženský hlas po levici, ale nejprve se mu nepodařilo proniknout do jeho vnitřního světa. Stál dál bez hnutí s rukama založenýma na hrudi a plně věnoval svou pozornost obrazu. „Sebastiéne." Až daleko osobnější oslovení způsobilo, že s sebou prudce trhnul a obrátil tvář na původce. Byla to Kao, jeho Kao, ta která jej zachraňovala stále znovu a znovu a nepochybně nyní jako jediná bytost na celém tomto světě věděla, kdo ve skutečnosti je.

Čas se na ní podepsal - ten který předznamenával již nyní každou její postupující vráskou okamžik, kdy i o ni přijde a pak zase zůstane sám jako pokaždé obdobné ztrátě v šílenství nekončící existence a nemožnosti uniknout z tohoto pekla. Už si dávno zvykl na to, že to nejde nijak změnit. Většinou se jen snažil co nejvíce vyhýbat bolesti. Zažil toho mnoho a dalším ostrým střípkem do mozaiky nesnesitelnosti představovalo to vědomí, že jeho Kao stárne.

„Promiň za to čekání. Měli jsme problém s hotelem. Ubytovali je špatně a víš přece dobře, jak jsou na jisté věci tihle Japonci hákliví," vyslovila k němu omluvně samozřejmě francouzsky, jak bylo mezi nimi nejčastější. Sklouzl pohledem po jejím já dnes oděném ve velmi jí slušícím kostýmku pro ni netradičního světle krémového odstínu. Usmála se jasně rudou rtěnkou nalíčenými rty právě tak široce, jak se na něj usmívala pokaždé, ačkoliv on jí to stejnou mincí dokázal oplácet v posledních letech málokdy.

Natáhl k ní ruku a ona ji prostě přijala s tím, že přistoupila blíže. Nic dalšího ovšem mezi nimi neproběhlo a přitom proběhlo vše potřebné. Však ten jediný dotek stačil pro vyjádření všeho. Bez zaváhání by to nazval láskou, byť jinou, než by mezi nimi většina lidí očekávala a nebo v tom viděla. Ponechal si její dlaň ve své a ještě ji skryl tou druhou, velmi velikostí podobnou té její. Hřála jej do kůže právě tak, jako pokaždé, ale něco bylo jinak než dříve, kdy mu dokázala přinášet zvláštní a přímo životně potřebný mír. 

Dlouho před odletem z Evropy se cítil Sebastién nalomený, byť to nikomu neřekl. Večer v divadle vše ještě více zhoršil, když se díval do tmavých očí vsazených do tváře tolik podobné té, jíž dávno čas odvál. Lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že ji velmi dlouho netoužil ještě jednou spatřit. To se toho večera také stalo. Ze všech potomků Filipa I. mu byl zrovna tento nejpodobnější, jen působil daleko mužnějším dojmem. V celkovém součtu chtěl Sebastién původně okamžitě odjet, ale místo toho mu nedokázal odmítnout prosbu o jeho jen několikadenní setrvání. Však jeho Filip by jej nikdy neprosil - ten si vždy prostě bral co chtěl včetně kdysi velmi dávno i jeho samotného.

„Však víš, že za takovou drobnost bych se na tebe nezlobil, Kao," Promluvil k ní tiše a nijak se nebránil, když mu druhou dlaň položila na tvář a ta její se poněkud starostlivě zachmuřila. S jistým rozčarováním sledoval plejádu tenkých linek v kůži, které se jí díky tomu roztančily kolem očí a ještě více tím potvrdily fakt, že čas vždy zůstane neúprosným a neporazitelným nepřítelem.

„Jsi bledý. Jak ti je?" optala se jej tiše. Hned poté mu rukou klesla na rameno. Málokdy se oblékal takto neformálně – jen jednoduché velmi světle modré triko z prodyšného kůži neodhalujícího i tak střídmě porézního materiálu s polovičními rukávy dosahujícími k loktům a poněkud vzdálená imitace původních dávných džínů. 

„Je mi dobře," zalhal. Nebylo na místě přidělávat Kao další starosti, když jich měla dost s těmi, kteří sem vážili cestu přes půl světa.

„Jsi si jistý?" Samozřejmě mu to nevěřila. Znala jej až děsivě dobře. 

„Ano," přisvědčil snad sebejistě, byť opět nepravdivě a dokonce se na ni vůlí hnanou silou mimických svalů ne skutečně i tak pousmál. Ona mu odpověděla stejnou kartou, ale v daleko širší a mnohem pravdivější podobě. A právě v ten moment za jejími zády zaznělo hrdelní zachraptětí v jistém významu slova podobné zakašlání.

„Vůz mám venku. Myslím, že půjdu napřed." Stál tam za ní Filip s prsty obou rukou zasunutými v kapsách šedých kalhot a v černém nátělníku odhalujícím mu osvalené paže, pod nímž se v náznaku rýsovala jeho výrazná postava dokládající fakt, že oblek často skrývá až zbytečně mnoho. Sebastién jej zachytil jen periferním viděním, protože se snažil pozorností zůstat raději u Kao. I tak jím prošla vlna chvění a pocitu podivného přetlaku, který se co chvíli a co setkání zrovna s Filipem neustále zesiloval. Prozatím se mu snad dařilo to vše udržet jen v sobě a nikdo si ničeho nevšiml. Ohlédl se za ním až jakmile se jeho rozložitá záda začala vzdalovat

„Vzal sis léky?" zeslabila Kao hlas, v němž prozněl silný důraz. Přiklonila hlavu ke straně ve snaze zachytit jeho pohled, ale nepodařilo se jí to hned - až poté, co Filip prošel vchodovými dveřmi. Teprve tehdy se Sebastién vrátil pozorností k ní. 

„Samozřejmě." Dnes jsem strašný lhář. Však si je zapomněl sbalit s sebou a bylo mu hloupé to komukoliv říkat. Hloupé. Ano, byla to jen výmluva. Ve skutečnosti procházel silnou osobní krizí, kdy vlastně ani netušil, proč něco takového dělá, když to bylo stejně dokonale jedno. 

„Kdyby něco, tak řekni," povytáhla obočí na té její perfektně nalíčené tváři a on se znovu ovládl, aby stvořil na té své cosi jako pousmání. Sama se mu zavěsila do rámě a volnou rukou jej jakoby nepatrně podvědomě podepřela v jemné pobídce k tomu, aby se také vydali k východu. "Jen na Krále Leara přijdeme pozdě. To je mi líto. Máš ho tak moc rád," povzdechla si Kao. 

"To nevadí. Už jsem to viděl." Její zvonivý smích předznamenal moment, kdy i oni vyšli na ulici.

***

Slunce jej hřálo do tváře. Jako by přímo prostupovalo skrze ošacení kůži celého jeho těla. Miloval to. Mohl by tak stát klidně celé hodiny s očima zavřenýma a jen přijímat to teplo přicházející ze zdroje života této planety. Máloco mu dokázalo přinášet tak extatický pocit jako podobné chvíle, kdy se mohl prostě vystavit hřejivému doteku slunce.

Centrální park – jak prosté a nedostatečné vyjádření toho, co tento rozlehlý a víceúrovňový vnitřní svět ve středu megaměsta představoval. Však jako by celou jeho strukturu paprskovitě prorůstal s podobností kořenům přímo do ulic a domů teraformované zeleně. Bylo to v průběhu období zvaného pronaturalismus kdy si konečně lidstvo uvědomilo, že oddělovat se od přírody je nesmysl a místo toho je na místě plně ji integrovat do samotných aglomerací jako nedílnou součást a jeden ze základních kamenů.

Kolem něj šuměly vzrostlé rozličné stromy a dodávaly vzduchu velmi charakteristický druh vůně, která byla v Las Angeles přítomná vlastně všude. Jak moc se již jen tím megaměsta uměla lišit od dávných velkoměst utopených většinu své existence ve smogu a prachu? Doprava i vše ostatní bylo dnes dokonale tiché a většina problémů vyřešena ještě v zárodku na vše dohlížejícími virtuálními inteligencemi. Vzdor původním obavám se toto soužití dalo nazvat naprosto bez zaváhání symbiózou. Jediná daň, kterou lidé museli za tento luxus zaplatit byla naprostá plánovanost jejich množení. Nicméně dnes již bylo prostě přirozené, že rodiče čekali na povolení ke zplození potomka.

O tom ovšem Sebastién nepřemýšlel. Mysl měl dokonale prázdnou a nebo spíš naplněnou přívětivě jej objímající hřejivostí dnešního letního dne. Vlastně i to šumění bylo téměř identické jako u něj doma. Snad kdyby zdvihnul víčka, tak by se před ním otevřel jím přímo zbožňovaný výjev rozlehlosti vinice Sant-Simone. Tam by ovšem byl nesrovnatelně větší klid. Však místo vzdáleného šumění mořských vln jasně vnímal vzruch spojený s koncentrací na něj až příliš velkého množství lidí. Okolní hlasy splývaly do jediné nesourodé masy. Kdesi za ním začalo plakat malé dítě a tím jej donutilo svou nesnesitelně příjemnou podobou takového zvuku konečně otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe.

Po krátkém uvolnění jej s podobností nárazu opět sevřela úzkost. Všechny okolní zvuky se zesílily jako by někdo na pradávném magneťáku otočil knoflíkem hlasitosti na maximum. Ten dojem jej vlastně dokonale konsternoval tvrdým dopadem s podobností ohromnému balvanu. Spolu s tím si uvědomil intenzivně nepříjemný pocit pod žaludkem, který se rozebíhal celým jeho tělem jako by snad nahradil krev a brněl až v konečcích prstů, aby se mohl rozbušit i v jeho hlavě a tím vše ještě více ztížit. 

„Tak tady jste." I ta slova mu nyní připadala až nesnesitelně hlasitá. Mezi zástupy těl, které byly až příliš blízko na to, aby se dokázal alespoň trochu uklidnit, stál Filip. Kao někde provázela ty zatracené Japonce a je dva poslala napřed, aby se mohl Sebastién za každou cenu podívat na toho hloupého Leara. Teď a tady si uvědomoval velmi jasně o kolik by mu bylo lépe na vinici, kde vládlo ticho jen zlehka narušované zvuky zemědělských dronů, vše tam bylo známé, očekávatelné a především doma.

„Je vám dobře?" Filipův hlas se přesunul daleko blíž. Podíval se mu do očí. Aby toho všeho na něj nebylo málo, tak se k jeho úzkosti přidal i ten přetlak, který v něm zrovna on neustále vyvolával. 

„Jistě." Sám slyšel ve svém hlase ostrost chladné intonace, jíž většinou používal jako jednu z forem sebeobrany. Podle způsobu, jak se na něj Filip ovšem nyní díval tak bylo jasné, že se mu skrývat nedaří a bude na něm kde co i vizuálně znát. 

„Můžeme jít odsud, jestli je vám to tu..." 

„Ne!" utnul jej Sebastién a vykročil ve směru kolem nich se valícího davu.

„Na druhou stranu." Ano, to za ním Filip zavolal, ale to jej nezastavilo. Naopak si začal razit cestu mezi hradbou těl rychlým krokem, jako by se snažil uniknout a ani pořádně nevěděl čemu. Neohlížel se – byť si byl vědom toho, že za ním Filip jistě pospíchá a má nejspíš co dělat jej dostihnout. Jedna z mála výhod toho, čím Sebastién byl, byla jeho rychlost a mrštnost, s níž se dokázal pohybovat.

Slyšel svůj přerývaný dech, když se kolem něj realita svírala a opakovala se v neuchopitelných ozvěnách sebe sama. Náhle jako by byl zavřený ve velmi malém prostoru, kde nebyl žádný vzduch a on se dusil – znovu a znovu. Jako by mu prudký náraz z ohromné výšky rozlámal každou malou část těla. Jako by jím prošla ohromná síla vysokonapěťové elektřiny. Jako by opakovaně cosi dopadalo a způsobovalo nevyslovitelnou bolest, jen proto, aby se to mohlo opakovat bez možnosti konce té agonie. Jako by...

Do mysli se mu s podobností noži zabodlo hlasité koňské ržání. Přímo před ním se zvedla do vzduchu kopyta nejspíš bílého koně. Rukama si pokusil zakrýt tvář a kdosi cosi zakřičel. Význam toho zvolání ovšem do jeho mysli již nedorazil. Znovu ten děsivý zvuk… Uvědomil si vlastní výkřik a pak pohyb vzad, jak o jistý kus zpět odcouval. Realita se prohnula. Byl to ten moment, kdy se mu opět zdálo, že je skutečnost jen vlnící se hladina, kterou je možné kdykoliv rozrušit a nebo z ní vyskočit ven.

Vše doplnila do čiré nesnesitelnosti zřetelná vzpomínka vynořivší se ze samotné hlubiny jeho já, jež jej naplnila nezměrnou hrůzou k níž se tento koňský zvuk naprosto neoddělitelně vázal. Svět se podivně otočil k levé straně spolu se zřetelným úderem do boku, kdy na stejné straně hlavou prudce narazil na tvrdý chodník a v mysli se mu tím rozlétla sprška jisker.