KAPITOLA PÁTÁ

 

Galerie La Gong, Archangelis, Nevada, USA;
o dva dny později

„Ne!" vyslovila rázně.

„Jak to myslíš, že ne?" vyštěkl na ni Filip. Tu její povýšenost dokonale nesnášel.

„Tak jak to říkám. Ne!" její intonace tvrdě dopadla, odsuzujíc Filipovy pracně zařizované plány k zániku.

„Žertuješ? Tohle je Španělská jízda," zíral šokovaně do tmavých očí Asiatky ve středních letech sedící v původně otcově kancelářské židli za starožitným ebenovým stolem. Filip před ní byl nucen tak jako vždy stát. Krom toho si zase připadal, že se musí z něčeho zodpovídat. Od doby, kdy si nakráčela do galerie a oznámila, že ji posílá majitel, mu zamítla každý nápad. Tentokrát byl však vytočený do běla.

„Nevím, čemu na tom slově nerozumíš. Ne se skládá ze dvou písmen – N, což je souhláska, a E coby samohlásky. V celkovém souhrnu znamená negaci čili zamítnutí tvého návrhu. Žádní koně na festivalu nebudou. Pokud se ti to nelíbí, tak si můžeš jít stěžovat třeba na vrátnici," říkala ráda a často – respektive ho tím slušně posílala do háje. Odvrátila od něj pohled. Zaměřila se na poloprůsvitnou plochu visící nad stolem, plnou rozličných symbolů programů a databází.

Do projekce vnořila prsty se svými perfektně vybroušenými a červeným lakem zdobenými nehty. Uchopila nehmotnou ikonku textového souboru a přesunula ji do odpadkového koše.

„Počkej, ty se na to ani nepodíváš? Víš, kolik mi to dalo práce sehnat všechny materiály? Myslíš, že bylo snadné i zařídit, aby přijeli zrovna k nám?"

Kao rázným pohybem dlaně zprava doleva mávla přes celou plochu, čímž ji nechala zmizet, a pohodlně se usadila v křesle. Přehodila si nohu přes nohu, drobné dlaně uložila na klíně a trochu se zavrtěla v jistém nepohodlí, které jí způsobovaly pouzdrové, těsně obepínající šaty. Byly černé barvy, zdobené dlouhým červeným pruhem začínajícím na levém rameni a spadajícím po boku až k lemu sukně těsně nad koleny.

„Já vím, co je Španělská jízda. Lipicáni, drezura. Velmi vzácná zvířata. Příliš mnoho jich na světě už nezbývá. A je to jistě úchvatná podívaná, ale my pořádáme umělecký festival a ne nějaké hopsání v cirkusu. Navíc nemáme pro takové vystoupení vhodné prostory. Všude bude spousta lidí. Za dva dny má dokonce přijet delegace z Tokia. Koně jsou ohromná zvířata a umí být i nebezpeční. Takže žádní na festivalu nebudou. Prosté," pokusila se Kao uzavřít téma se stále stejným provokativním klidem.

Pokročil vpřed a rázným způsobem praštil dlaněmi do stolu, jak se nad ním naklonil a tím se trochu přiblížil ke ztělesnění naprosté vyrovnanosti a neústupnosti okupující jeho výsostné území. Zatnul zuby v tom návalu vzteku, který jím cloumal.

„To je blbost. Víš moc dobře, že v jižní části druhé úrovně parku je místa dost. Počítal jsem s tím už od začátku. Takže oč ti zase jde?"

Kao se velmi pobaveně rozesmála, hlava jak jinak než přímo sevřená tmavými vlasy vyčesanými do pevného uzlu se jí rozpohybovala ze strany na stranu. Chvíli to trvalo, než se dokázala dosmát.

„Chceš strkat koně do Shakespearovských divadelních představení? Velmi vkusná představa, jak tam diváci překračují kobylince," dodala měkce.

„Nikdo nebude překračovat nic. Je to na druhé straně." Filip se narovnal a ukázal směrem vpravo, jako by zrovna tam měl být ten prostor vhodný pro vystoupení takového množství koní.

Kao dlouze vdechla, odvrátila tvář a povzdechla si. „Vyřešeno. Chtěl jsi ještě něco dalšího?" povytáhla obočí. Vtom se ozvalo zaklepání.

„Ještě jsem neskončil!" zařval Filip a založil si ruce na hrudi. „Ty poletíš. Hned jak budu mít možnost, poletíš jak namydlený blesk." Cítil, jak se mu horkost žene do hlavy a jeho hlas se třese. Kdyby ji nechránil stůl, kdo ví, čeho by teď byl schopen.

„Moment." Kao na rozdíl od Filipa jen zesílila hlas, posunula se v sedu kupředu a opřela se pravým loktem o stůl, jak si dlaní podepřela bradu. Široce se na Filipa usmála. „Nějak se na tohle místo třeseš. Ale pomalu. Ještě tu galerii zpátky nemáš. Kdo ví, jestli ji ještě vůbec dostaneš. A taky si koukej dát pozor." Ukazovákem levé ruky na něj ukázala. „Moc mi nevyhrožuj. Můžeš také letět sám. To, že tu vůbec pořád ještě jsi, je jen kvůli Pierrovi a protože tě Sebastién snáší. Nebýt jeho, tak už dávno..."

Ode dveří se ozvalo hrdelní zakašlání. Až to přimělo oba hádající se, aby obrátili svou pozornost k příchozímu. Ani jeden si nevšiml, že během jejich hádky někdo téměř vešel.

„Nerad bych rušil vaši smysluplnou a emotivní konverzaci, ale máte na mě chvíli čas? Nebo jestli si chcete vyznávat city dál, můžu přijít později." Přestože tato slova mohla znít pobaveně, Sebastiénova intonace byla zcela chladná, jako v divadle. Možná to, nebo fakt, že je celou dobu poslouchal, je dokonale zpražilo.

Žena v pouzdrových šatech okamžitě vstala. „To samozřejmě ne. A jistě že čas máme. Taková otázka snad není ani nutná." Vykročila zpoza stolu a vydala se kolem jeho délky.

Sebastién překročil práh, zavřel za sebou a zamířil k pracovnímu stolu.

Filip okamžitě ztratil zájem o vše kolem. Veškerou jeho pozornost získal ne zbytečně vysoký plavovlasý mladík, který vplul do jeho zorného pole. Jeho štíhlá postava ve světle šedém obleku s jemným proužkem a černou košilí s kravatou barvy slonovinové kosti společensky přijatelným odstupem obešla stůl a posadila se na místo, kde před chvílí seděla ředitelka.

Teď před stolem stáli vedle sebe Filip v typické bílé košili bez kravaty a tmavošedých oblekových kalhotách, a Kao ve svých černo-červených drahých šatech. Sebastién se opřel lokty o stůl, propletl prsty a ukazováky se dotkl rtů. Několik okamžiků hleděl na Filipa a poté na Kao.

„Když vás tak sleduji, jak to tu krásně vedete, divím se, že galerie stále stojí."

Filip odvrátil tvář a snažil se uklidnit, což se mu jako často zase nedařilo.

Kao na rozdíl od něj hleděla na Sebastiéna zpříma. Zhluboka se nadechla a řekla: „Omlouvám se."

Filip na ni šokovaně vytřeštil oči. Omluva? Od prezidentky planety? Nahlas to však říci neměl odvahu.

„Za tři hodiny mi letí aeropot do Paříže," pokračoval Sebastién, když mu oba skočili do řeči.

„Cože?" vyhrkl Filip.

„Proč?" zeptala se Kao.

Někdo by snad mohl říci, že se Sebastién pousmál, ale bylo by to jen nenaplněné očekávání. „Vracím se domů. Co je na tom zvláštního?" Teprve nyní si Filip uvědomil, že Sebastién mluví plynně anglicky, a navíc s dokonalým britským přízvukem.

„Ale slíbil jsi mi, že zůstaneš celý týden, nebo možná i dva. Proč odjíždíš už teď? Festival začíná za dva dny," zvedla Kao obě dlaně v rozpačitém gestu. Mladík za stolem ani nemrkl. „Nebo se ti nelíbí byt? Myslela jsem, že tento bude."

Hluboko ve Filipovi se něco bolestně sevřelo a přebilo veškerý vztek, který náhle vyprchal, zanechávaje za sebou jen táhlou bolest z vědomí, že Sebastién odjíždí. Bylo to matoucí, stejně jako ten večer, kdy jej poprvé potkal. Ale místo jiskřivé radosti teď něco v něm zoufale vykřiklo, aby Sebastién zůstal.

„Byt je krásný. Chci jen zpátky do Francie," odpověděl Sebastién prostě. Dalšímu protestu Kao zabránil zvednutím ruky. „Ale to tu teď řešit nechci. Jsem tu kvůli vám," pokynul k Filipovi. Celým svým já se k té větě Filip upnul. Pocítil na okamžik nepatrnou úlevu v tom strašném vědomí, že se ten, na koho celý život čekal, za pouhé tři hodiny vytratí do světa.

„Posaďte se, prosím." Levou rukou naznačil Sebastién směr ke třem černě polstrovaným židlím vedle knihovny. „Promluvme si. A ty nás, Kao, nech chvíli o samotě."

„Co?" vyrazila ze sebe a ohlédla se na Filipa, který se na ni vítězně usmál. Její popuzený výraz ho nehorázně potěšil.

„Prosím," zopakoval Sebastién. Kao jen prudce klesla rukama podél těla a rázně vykročila k východu. Klika po prudkém uchopení zanaříkala a Kao zmizela na chodbě.

Nyní zůstali ti dva v kanceláři sami. Filip se díval na Sebastiéna, který za otcovým stolem vypadal mnohem příhodněji než Kao. Ano, u něj mu nevadilo, že tam sedí. Vlastně by mu nevadilo vůbec nic, kdyby... Zůstaň, prosila Filipova myšlenka.

V Sebastiénově tváři se nepohnul ani sval. Jeho pohled nezaváhal, ani mrknutí jej nezčeřilo. Jak dlouho tu Filip už stál? Rok, desetiletí, nebo věčnost? Díval se do šedých, statických očí a nemohl se pohnout – jako myš fascinovaná pohledem dravce.

„Nebo raději budete stát?" Filip měl náhle pocit, že je v jeho vzezření něco špatně. Těžko by to dokázal popsat. Šlo o rozpor mezi vzhledem a vystupováním. Vzápětí však vše přehlušila nesnesitelná potřeba se mu přiblížit. Od večera v divadle mu právě ona ubrala noční spánek a vymazala všechny myšlenky na Davida.

Filip konečně našel sílu se pohnout. Vykročil k židlím u zdi, jednu uchopil za opěrku a po pár krocích ji umístil před stůl. Mlčky se posadil.

„Měl jste zájem o zpětné odkoupení galerie," řekl Sebastién a narovnal se v sedu, propletl prsty na stole. Poprvé od příchodu mrknul a sklopil pohled k rukám, než se opět sebejistě podíval na Filipa. „Jak víte, zakoupil jsem ji jako úsluhu příteli Pierrovi, takže jsem tomu přístupný. Stačí ji vyplatit stejnou částkou, kterou jsem za ni zaplatil. Máte takové prostředky k dispozici?" zakončil otázkou.

Filip zpočátku ani nechápal, nač se ho ptá. Opět se ztratil. Otázka vlastnictví otcovy galerie nyní působila tak zbytečně – a to ji tak dlouho chtěl zpět. Nech si ji a zůstaň, vykřikla v jeho mysli ostrá myšlenka.

„Já," trhnul sebou a tím se trochu probral. „Až obdržím dědictví, budu mít nějaké pozemky nebo něco podobného v té hodnotě. Zatím jsem to ještě nestačil projít. Ale ano, samozřejmě vyplatím galerii velmi rád." Musel by být hluchý nebo hlupák, aby nevnímal rozpačitost své odpovědi. Sebastién pokroutil hlavou a odvrátil tvář.

„Takže chcete měnit jeden rodinný majetek za jiný?" sklonil trochu tvář, na moment zavřel oči, a pak se s hlubokým nádechem zaměřil na Filipa přes ebenový stůl. „Za to by mě Pierre skutečně nepochválil. Monsieure d'Orleans, galerii vám prodám, až získáte prostředky vlastními silami. Do té doby setrvá v mém vlastnictví, nebo spíše v přátelské úschově. Zbytek mých podmínek je zatím předčasné řešit. Kao zůstane, kde je, a vy také. Jakmile shromáždíte dostatek finančních prostředků, kontaktujte mě. Do té doby je myslím jasné, že náš rozhovor skončil."

Za normálních okolností by Filip okamžitě protestoval, ale dnes to bylo jinak. „To plně chápu, přijímám a děkuji."

Oba umlkli a jen se na sebe dívali. Vzduch se podivně rozechvěl. Ani jeden neporušil zvláštní, napjaté ticho mezi nimi. Bylo to extatické a zároveň děsivé, protože byli blízko a přitom daleko. Sebastién se zvolna odtáhl a popojel na kolečkové židli o malý kousek vzad.

„Dobře," přerušil vše jediným slovem a odvrátil se. Filipovi najednou realita přišla nesnesitelně prázdná, nevýrazná a chladná, když ten zvláštní emoční vjem opadl. Potřeboval ho zoufale zpátky. Panika ho zaplavila při pomyšlení, že Sebastién brzy zmizí a už se možná nikdy nevrátí.

Vstal současně s ním. Majitel galerie obešel stůl a vydal se ke dveřím. Když ho však míjel a přiblížil se k němu nejvíce od první chvíle, Filipova ruka vystřelila vzhůru a zachytila ho za předloktí přes látku saka.

„Počkej," vydechl Filip, možná až příliš osobně, ale nemohl jinak. Sebastién chvíli hleděl před sebe a pak k němu nepatrně pootočil tvář. Překvapivě Filipovu ruku okamžitě nesetřásl. „Za dva dny začíná festival. Zůstaňte alespoň na jeho první den. Kao si s ním dala hodně práce. Budeme rádi, když se zúčastníte. Jen dva dny," vnímal slanost v očích, která se však neprojevila a zůstala znít v nitru jeho já, dohánějíc ho k šílenství. „Prosím," zašeptal.

Sebastién zdvihl tvář. Filipův dech zavrávoral. Kdyby mohl a měl odvahu, udělal by víc, ale to samozřejmě nešlo.

Sebastiénovy úzké rty se nejprve oddělily, ale nevyslovily nic. Filip sledoval jeho tvář a s napětím očekával zamítavou odpověď. Nejspíš neexistovala možnost, aby mu cokoliv opětoval. Byli si s Kao tak blízcí. Bez ohledu na její věk vše napovídalo o tom, že ti dva patří k sobě. Přesto si Filip nemohl pomoci. Potřeboval, aby ještě chvíli Sebatién zůstal – vidět jej, slyšet a snad se ho aspoň jednou letmo dotknout.

Odpověď nepřišla hned. Snad v Sebastiénovi probíhal nějaký vnitřní boj. Nebo se jen díval? Těžko říci.

„Dobře. Dva dny," odvětil tiše a vymanil se ze sevření. Po pár krocích nechal otevřené dveře kanceláře za sebou a i Filipa, který se za ním ohlížel a usmíval se.

 

Galerie La Gogh, Archangeli, Nevada, USA;
o dva dny později

 

Nepřekvapovalo jej, že byl ten obraz zde. Vlastně tak trochu očekával, že skončí právě tady. Kdyby si mohl vybrat, prodal by jej do La Gogh, přímo do Filipových rukou – stejně jako před časem daroval jeho otci další obrazy, které pomohly galerii dostat se ze dna.

Musel být ovšem opatrný. Nerad by, aby se jisté věci z minulosti opakovaly. Pro udržení současné identity ve světě, který pohltily technologie, bylo nezbytné nezavdat ani sebemenší možnost vzbuzení jakéhokoliv podezření. Setrvávání v jednom z nejvíce technologicky rozvinutých megaměst, jako bylo Las Angeles, představovalo samo o sobě obrovské riziko.

Prodej obrazu s názvem Silvie nebyl zapříčiněn jen finančními potřebami. Když teď stál před tímto dílem a díval se na stopy barev, které nesly dozvuk jeho vlastní zrůdnosti, bylo mu jasné, že důsledky chyb a sobectví nikdy neodezní.

Světlýma očima bloudil v labyrintu tahů a jasně si vzpomínal na bolest a zlobu, která jím v době malby zmítala. Ještě teď ho málem trhala na kusy. Stejně jako v poslední době, bez varování a samovolně, jeho volné asociace během mrknutí oka nahradily výjev na obraze jiným...

Nahé tělo se bezvládně vznáší v hlubině vody a každým okamžikem klesá níž. Snaží se k ní dostat, přestože je dokonale pozdě. Její tmavé vlasy ji obestupují jako děsivá aura bolesti, zmaru a ztráty, zbarvené narudlým nádechem krve. Celé tělo mu hoří ve známé agonii. Nevidí její tvář, je k němu zády. Vlastně na ní ani nebude co vidět. Dopadla na hladinu čelem. Kéž by byl mrtvý, ale to nejde. Ještě malý kousek...

„Monsieur de Sant-Simone," oslovil jej ženský hlas po levici, ale nejprve se mu nepodařilo proniknout do jeho vnitřního světa. Stál dál bez hnutí s rukama založenýma na hrudi a plně věnoval pozornost obrazu.

„Sebastiéne." Osobnější oslovení způsobilo, že §sebou prudce trhnul a obrátil tvář k původci. Byla to Kao, jeho Kao, která jej zachraňovala stále znovu a znovu. Nepochybně byla jedinou bytostí na celém světě, která věděla, kým Sebastién ve skutečnosti je.

Čas se na ní podepsal – každá vráska předznamenávala okamžik, kdy o ni přijde a zůstane sám, uvězněn v nekončící existenci a neschopen uniknout z tohoto pekla. Dávno si zvykl, že to nejde změnit. Snažil se jen co nejvíce vyhýbat bolesti. Zažil toho mnoho a vědomí, že jeho Kao stárne, bylo dalším ostrým střípkem v mozaice nesnesitelnosti.

„Promiň za to čekání. Měli jsme problém s hotelem. Ubytovali je špatně a víš, jak jsou tito Japonci hákliví," omluvila se francouzsky. Tímto jazykem spolu hovořili nejčastěji. Sklouzl pohledem po jejím kostýmku v netradičním světle krémovém odstínu, který jí velmi slušel. Usmála se jasně rudou rtěnkou nalíčenými rty, stejně široce jako vždy. On jí však v posledních letech dokázal oplácet stejnou mincí často.

Natáhl k ní ruku a ona ji přijala, přistoupila blíže. Nic dalšího mezi nimi neproběhlo, a přitom proběhlo vše potřebné. Ten jediný dotek stačil pro vyjádření všeho. Nazval by to láskou, byť jinou, než by většina lidí očekávala nebo viděla. Ponechal si její dlaň ve své a skryl ji ještě druhou rukou. Hřála ho do kůže stejně jako vždy, ale něco bylo jinak než dříve, kdy mu přinášela zvláštní, životně potřebný mír.

Dlouho před odletem z Evropy se cítil Sebastién nalomený, byť to nikomu neřekl. Večer v divadle vše ještě zhoršil, když se díval do tmavých očí ve tváři tolik podobné té, kterou dávno odvál čas. Lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že ji netoužil ještě jednou spatřit. To se toho večera také stalo. Ze všech potomků Filipa I. mu byl tento nejpodobnější, jen působil daleko mužnějším dojmem. Původně chtěl Sebastién okamžitě odjet, ale nedokázal mu odmítnout prosbu o několikadenní setrvání. Jeho Filip by jej nikdy neprosil – ten si vždy bral, co chtěl, včetně jeho samotného kdysi velmi dávno.

„Víš, že za takovou drobnost bych se na tebe nezlobil, Kao," promluvil k ní tiše a nijak se nebránil, když mu druhou dlaň položila na tvář a starostlivě se zachmuřila. S jistým rozčarováním sledoval, jak se jí roztančila kolem očí plejáda tenkých linek, které znovu potvrdily, že čas zůstane neúprosným a neporazitelným nepřítelem.

„Jsi bledý. Jak ti je?" optala se tiše a ruka jí klesla na jeho rameno. Sebastién se oblékal takto neformálně – měl na sobě jednoduché, velmi světle modré triko z prodyšného materiálu s polovičními rukávy dosahujícími k loktům a šedé kalhoty texturou vzdáleně evokující riflovinu.

„Je mi dobře," zalhal. Nebylo na místě přidělávat Kao další starosti, když jich měla dost s těmi, kteří sem vážili cestu přes půl světa.

„Jsi si jistý?" Samozřejmě mu to nevěřila. Znala jej až děsivě dobře.

„Ano," přisvědčil snad sebejistě, byť opět nepravdivě, a dokonce se na ni silou vůle pousmál. Ona mu odpověděla stejným způsobem, ale mnohem pravdivěji. A právě v ten moment za jejími zády zaznělo hrdelní zachraptění.

„Vůz mám venku. Myslím, že půjdu napřed." Stál opodál od nich Filip, s prsty obou rukou zasunutými v kapsách tmavě modrých kalhot a v černém nátělníku, který odhaloval jeho osvalené paže a naznačoval výraznou postavu. Sebastién jej zachytil jen periferním viděním, protože se snažil pozorností zůstat u Kao. I tak jím prošla vlna chvění a pocitu podivného přetlaku, který se s každým setkáním s Filipem zesiloval. Prozatím se mu dařilo to vše udržet jen v sobě, takže si nikdo ničeho nevšiml. Ohlédl se za ním, až když se jeho rozložitá záda začala vzdalovat.

„Vzal sis léky?" zeslabila Kao hlas, v němž byl slyšet silný důraz. Přiklonila hlavu ke straně ve snaze zachytit jeho pohled, ale nepodařilo se jí to hned – až poté, co Filip prošel vchodovými dveřmi. Teprve tehdy Sebastién vrátil pozornost k ní.

„Samozřejmě." Dnes jsem strašný lhář. Zapomněl si je sbalit a bylo mu hloupé to komukoliv říct. Hloupé. Ano, byla to jen výmluva. Ve skutečnosti procházel silnou osobní krizí a vlastně ani netušil, proč něco takového dělá, když to bylo stejně jedno.

„Kdyby něco, tak řekni," povytáhla obočí na své perfektně nalíčené tváři. Sebastién se znovu ovládl a pokusil se pousmát. Kao se mu zavěsila do rámě a volnou rukou jej nepatrně podvědomě podepřela. Vydali se k východu. „Jen na Krále Leara přijdeme pozdě. To je mi líto. Máš ho tak moc rád," povzdechla si.

„To nevadí. Už jsem to viděl."

Její zvonivý smích předznamenal moment, kdy i oni vyšli na ulici.

 

Centrální Archantelský park (CAP), Nevada, USA;
o hodinu později

 

Slunce ho hřálo do tváře, pronikalo skrze oblečení a dotýkalo se jeho kůže. Miloval to. Mohl by stát celé hodiny se zavřenýma očima a přijímat teplo, které proudilo ze zdroje života této planety. Jen máloco mu přinášelo tak extatický pocit jako chvíle, kdy se mohl vystavit slunečním paprskům.

Centrální park – jak prosté a nedostatečné označení pro tento rozlehlý a víceúrovňový vnitřní svět uprostřed megaměsta. Struktura parku se paprskovitě šířila jako kořeny do ulic a domů plných teraformované zeleně.

V období zvaném pronaturalismus si lidstvo konečně uvědomilo, že oddělovat se od přírody je nesmysl. Místo toho bylo třeba plně ji integrovat do měst jako nedílnou součást a základní kámen aglomerací. Kolem něj šuměly vzrostlé stromy, dodávaly vzduchu charakteristickou vůni, která byla v Las Angeles všudypřítomná. Jak moc se dnešní megaměsta lišila od dávných velkoměst, utopených ve smogu a prachu?

Doprava i vše ostatní bylo nyní dokonale tiché a většina problémů vyřešena ještě v zárodku virtuálními inteligencemi. Navzdory původním obavám bylo toto soužití nepochybnou symbiózou. Jedinou daň za takový luxus pro lidstvo představovala naprostá plánovanost rozmnožování. Dnes již bylo přirozené, že rodiče čekali na povolení ke zplození potomka.

O tom ovšem Sebastién nepřemýšlel. Mysl měl dokonale prázdnou, nebo spíše naplněnou hřejivostí dnešního letního dne. I to šumění bylo téměř identické jako doma. Kdyby zvedl víčka, otevřel by se mu snad pohled na jím zbožňovanou rozlehlost vinice Sant-Simone? Ne. Tam to bylo jiné. Místo vzdáleného šumění mořských vln jasně vnímal ruch spojený s množstvím lidí kolem něj. Okolní hlasy splývaly do nesourodé masy. Kdesi za ním začalo plakat malé dítě, což ho přinutilo otevřít oči a rozhlédnout se.

Po krátkém uvolnění ho opět sevřela úzkost. Okolní zvuky se zesílily, jako by někdo otočil knoflíkem hlasitosti na maximum. Ten dojem na něj dopadl bez varování a více než tvrdě. Spolu s tím si uvědomil intenzivně nepříjemný pocit pod žaludkem, který se šířil celým jeho tělem, nahrazoval krev, brněl až v konečcích prstů a bušil mu v hlavě těžko popsatelným způsobem.

„Tak tady jste." I ta slova mu připadala nesnesitelně hlasitá. Mezi zástupy až příliš blízko se nacházejících těl stál Filip. Kao někde provázela Japonce a poslala je napřed, aby se mohl Sebastién podívat na toho hloupého Leara. Teď si jasně uvědomoval, o kolik lépe se cítil na vinici, kde vládlo ticho jen občas narušované zvuky zemědělských dronů. Jak známé tam vše bylo – jak přívětivě doma.

„Je vám dobře?" Filipův hlas byl teď mnohem blíž.

Podíval se Filipovi do očí, což úzkost opravdu neubralo.

„Jistě." Sebastién sám slyšel ve svém hlase chladnou ostrost. Používal ji jako sebeobranu. Způsob, jak se na něj ovšem nyní Filip díval, jasně naznačoval, že se mu skrývat nedaří.

„Můžeme odsud jít, jestli je vám to tu..."

„Ne!" utnul ho a vykročil v protisměru valícího se davu.

„Na druhou stranu," zaznamenal Sebastién za sebou zavolání, ale nezastavil se. Naopak, začal si rychle razit cestu mezi lidmi, jako by se snažil uniknout, aniž by věděl čemu. Neohlížel se, i když věděl, že Filip jistě pospíchá za ním. Slyšel svůj přerývaný dech, když se kolem něj realita svírala a opakovala v neuchopitelných ozvěnách.

Náhle jako by byl zavřený ve velmi malém prostoru, kde nebyl žádný vzduch a on se dusil, znovu a znovu. Nebo mu prudký náraz z ohromné výšky rozlámal každou část těla? Co přehlušil pocit, kdy jím prošla vysokonapěťová elektřina? Cosi opakovaně dopadalo a způsobovalo nevyslovitelnou bolest s každým úderem. Jako by...

Do mysli se mu zabodlo hlasité koňské ržání. Přímo před ním se do vzduchu zvedla kopyta bílého koně. Pokusil se rukama zakrýt tvář, ale význam křiku, který následoval, už nedokázal pochopit. Ten děsivý zvuk se zopakoval. Uvědomil si svůj vlastní výkřik a couvání vzad. Realita se prohnula a zdálo se, že skutečnost je jen vlnící se hladinou, již může kdykoliv rozrušit anebo z ní vyskočit ven.

Svět se podivně otočil k levé straně a Sebastién pocítil prudký úder do boku. Bokem hlavy narazil na tvrdý chodník a v mysli se mu rozlétla sprška jisker.