KAPITOLA SEDMÁ

 

V podzemní dopravní infrastruktuře Archantelis, Nevada, USA;
dva dny po Sebastiénově kolapsu na Festivalu

 

Na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Od toho hrozného incidentu na festivalu neměl žádné informace o tom, jak se Sebastiénovi daří. Kao mu jen neochotně říkala, že už je to lepší. Ale kdo teď jel překvapivě Sebastiéna vyzvednout? Já. Asi brzy začnu být těm Japoncům dokonce vděčný, pomyslel si Filip s krátkým zasmáním.

Levým malíčkem zachytil páku a spustil světelnou signalizaci pravého blinkru. Měl rád tuto imitaci starodávného systému řízení s manuální převodovkou. Nechal si ji instalovat záhy po koupi. Samotná jízda tím pozbyla část pohodlí. Mělo to však jednu velkou výhodu – mohl tak zcela systém samořízení vypnout, krom nejzákladnějších bezpečnostních protokolů. Kdo nepoznal tu radost moci vůz řídit sám a mít jej plně pod kontrolou, tak by sotva dokázal pochopit, co na tom vždy Filipa tak fascinovalo.

Podíval se do pravého zpětného zrcátka a táhlým pohybem otočil volantem. Jeho výrazný vůz se plynule zařadil do pravého pruhu. Poté volant pustil. S dlaněmi jen pár milimetrů nad povrchem jej nechal vrátit do základní polohy před opětovným uchopením v pozici za deset minut dvě.

Většina přístrojové desky, kromě prostoru před volantem, tonula v černi. Před volantem se zřetelně vykreslovaly jen imitace původních automobilových ukazatelů spolu s okénkem navigace, kde se pohybovala drobná červená tečka na jedné z mnoha bílých spletitých linek. Nad rudým bodem se rozblikala malá pravoúhle zalomená šipka, naznačující brzké odbočení. Opravdu, krajní pruh se za několik okamžiků oddělil do samostatného tunelu, který pokračoval spirálovitým stoupáním vzhůru.

Filip postupně přeřadil z pátého na první převodový stupeň a zpomalil na rychlost zhruba třiceti kilometrů v hodině – nejvyšší přípustnou rychlost pro pohyb v povrchové úrovni biosféry megaměsta. Mezi závratně vysokými mrakodrapy se před čelním sklem otevřel areál Centrální nemocnice.

Díky architektuře neopronaturalismu vypadal celý komplex budov jako křišťálově čistá voda, zastavená v čase při svém tryskání ze země k nebi. Třpytil se na denním světle tisíci okny v objetí sklu podobného povrchu, evokujícího čirou transparenci. Nespočet stromů a dalších rostlin vyrůstalo z budov, střech, zdí a kaskádovitých zahrad v téměř každém patře, což umocňovalo dojem plynutí vodního elementu v neuchopitelně statickém tanci.

Vůz se oproti původnímu tempu spíše šinul ulicí. Po dalším pootočení volantu odbočil vlevo vstříc hlavní bráně.

 

St. Luke's Hospital, Archangelis, Nevada, USA;
paralelně ve stejném čase

 

Někdo by mohl označit jeho dvoudenní pobyt zde za příjemný. Pokoj s nadstandardním vybavením, prostředí připomínající luxusní hotel, chutné jídlo a především lidský přístup, na rozdíl od chladného odstupu a profesionality minulosti.

Ačkoliv nikdo z lékařského personálu dosud nedokázal odhalit jeho identitu, vývoj lékařské vědy pokročil natolik, že utajení jeho skutečné identity nebylo možné zcela zaručit. Ale především – nikdy neměl nemocnice rád. Teď stál u recepčního pultu a čekal, až bude moci podepsat nezbytné formuláře a být propuštěn na vlastní riziko do domácího léčení.

„Pane Sant-Simone?" ozvalo se po jeho pravici. Pootočil hlavu tím směrem. Byl oblečený do šatů, ve kterých ho přivezli. Pohlédl do zelených očí mladé, pohledné zdravotní sestry v modré pracovní uniformě s plavými vlasy staženými do hladkého účesu. Dělil je dlouhý recepční pult. Její mysl byla přívětivě hřejivá, jako u většiny žen, které pro něj byly otevřenou knihou. Jemně sevřel její vědomí tím svým a ona slastně vydechla v poddajnosti, kterou se mu ženské mysli přirozeně poddávaly při myšlenkovém doteku.

„Tady jsou ty formuláře. Předvyplnila jsem vám všechny údaje. Stačí to jen podepsat." Široce se na něj usmála. On jí však stejnou mincí neodpověděl. Bez zájmu se sklonil k listům papíru.

„Dobrá. Měla byste pero?" optal se měkce.

„Ano," hlesla pouze a dvěma kroky se vzdálila. Hned byla zpět.

Levicí si od ní převzal onen předmět, který vzdáleně především tvarem připomínal původní pera a dnes fungoval – ani jej to nezajímalo, na jaké bázi. Jediné po čem nyní toužil, bylo odsud takzvaně vypadnout.

„Děkuji."

Přesunul psací nástroj do pravé ruky. Svým drobně ozdobným písmem vykreslil podpis. Poté vrátil „pero" zpět do levice a konečně jej opět předal zdravotní sestře.

Za svými zády zaslechl jemně šustivý zvuk automaticky se otevírajících dveří. Ohlédl se přes rameno. Kao. Toto očekávání však naplněno nebylo. Místo toho překvapeně zíral na Filipa, který právě vešel do vestibulu nemocnice.

Prudká vlna přetlaku mu projela tělem. Bylo to stejně silné jako vždy. Stačil jediný pohled na Filipovu maskulinní postavu se širokými rameny v černém tričku s praskajícím vzorem, odhalujícím ohnivě lávovou texturu, a úzkými černými kalhotami. Jeho výška byla nepřehlédnutelná i v této době, kdy byli lidé obecně vyšší než v minulých stoletích. S každým krokem, kterým se k němu přibližoval, cítil Sebastién sílící potřebu se skrýt a být co nejdál od tak silného vlivu.

„Přeji příjemný den," řekl Filip jako první. Nejprve se zadíval na zdravotní sestru za recepčním pultem, ale brzy obrátil pohled k Sebastiénovi.

„Kde je Kao?" vyslovil Sebastién s jasnou známkou podrážděnosti.

„Japonci odjíždějí a mají problém. Zase. Nemohla přijet. Odvezu tě já," odpověděl Filip sebejistě, aniž by mu dál byl ochoten vykat. „Koukám, že už je vyřízeno," pohlédl na formulář. Zastavil se očima na podpisu v pravé spodní části. Poněkud se zachmuřil.

„Jak to dopadlo? Jsou ochotni ke spolupráci?" Sebastién věděl, jak moc Kao záleželo na této expozici v galerii.

„Neřekla nic, takže nejspíš ano," utrousil Filip netečně a stále sledoval podpis. Konečně zvedl pohled. „Můžeme jet," oznámil mu bez ohledu na možné protesty. Sehnul se pro rozměrnou sportovní tašku a přehodil si její popruh přes rameno.

„Pane Sant-Simone?" špitla zdravotní sestra. Natáhla mezi ně ruku s vizitkou nemocnice. Na její rubové straně bylo dvanáctimístné číslo a jméno Melanie. „Dovolte, prosím. Zavolejte, pokud byste cokoliv potřebovali. Kdykoliv."

Evidentně se zaradovala, když si navštívenku Sebastién převzal s odpovědí: „Děkuji. Možná zavolám."

„Nerad bych dostal pokutu," zavrčel Filip tiše a vykročil k východu.

„Bůh s tebou, Melanie," rozloučil se Sebastién s posmutnělou sestřičkou. Naposledy se myšlenkou dotkl její mysli a pomyslně ji pohladil, než se odvrátil a vydal stejnou cestou ke dveřím. Před hlavním vstupem do nemocnice čekalo Filipovo výstřední auto, jak se dnes již vozům dávno neříkalo.

 

V podzemní dopravní infrastruktuře Archangelis, Nevada, USA;
o patnáct minut později

 

Celou cestu jeli mlčky. Sebastién, odvrácený k oknu, sledoval míjené dopravní prostředky. Filip neměl odvahu jeho mlčení přerušit. Tak dlouho s ním chtěl být sám, a teď, když se to stalo, slova nepřicházela. Mělce se nadechl, ale z hrdla mu nic nevyšlo, takže ústa raději zavřel. Přeřadil na nižší rychlostní stupeň a vyhodil pravý blinkr. Po krátkém pohledu do zpětného zrcátka přesměroval vůz do nejkrajnějšího pruhu.

„Myslel jsem si, že se manuální převodovky již nepoužívají," promluvil konečně Sebastién.

Filip se po těch slovech zarazil, ale pak se nadechl: „Nepoužívají. Ani to není manuální převodovka, spíš velmi věrná imitace. I tak jsem ji chtěl. Rád řídím sám."

„Jistě," hlesl Sebastién a zapřel se loktem o madlo dveří s podepření brady dlaní. Jako by se mezi nimi pomyslná vzdálenost ještě více prohloubila. Krajní pruh se oddělil do samostatného tunelu a vůz zamířil vstříc povrchu. Do očí jim padla síla denního světla.

Na příštích dvou křižovatkách odbočili vždy vlevo a poté vůz zastavil na předobjednaném parkovacím stání. Filipovým dotekem červené ikony vůz utichl. Manuální řízení se ztratilo v přístrojové desce.

Sebastién to však neviděl. Ihned po zaparkování sáhl po klice, zatáhl za ni a dveře se otevřely. Chvatně vystoupil. Filip okamžitě učinil totéž. Obešel vůz z opačné strany.

„Já to vezmu," oznámil. Kufr vozu byl již otevřený.

„To není nutné," zaprotestoval Sebastién, ale Filip byl rychlejší. Vytáhl sportovní tašku a přehodil si její popruh opět přes rameno.

„Teď tě pustili z nemocnice. Vezmu to já," oznámil mu bez ochoty slevit z rozhodnosti. Sebastién mu na okamžik pohlédl do očí, ale vzápětí se odvrátil.

„Tak dobře," povzdechl si a otočil se čelem vzad. Vůz se sám uzavřel a zamknul, takže Filip se mohl ihned vydat za ním.

Hlavní vstup do budovy se před nimi automaticky otevřel. Vešli do rozlehlé haly kombinující tmavý mramor, imitace přírodního dřeva a množství interiérových rostlin. Před vchodem pospával starší hlídač v šedé uniformě za menším recepčním pultem. Jen na okamžik pootevřel oči, pozdravil zdvižením ruky a pak se vrátil ke svému podřimování.

Sebastién zamířil k výtahům na druhé straně haly. Krátce pohlédl na vizuální čidlo třetího výtahu zleva. Dveře se otevřely. Vstoupil, následován Filipem. Výtah neměl žádná tlačítka, ale stejně jako ve 21. století je ze tří stran obklopovala zrcadla pro iluzi většího prostoru. Žaludek se Filipovi zhoupnul, když začali stoupat.

„Vzkázala mi něco?" zeptal se se Sebastién, opřený ramenem o zrcadlo.

„Ne. Ale mám zůstat s tebou, dokud nepřijde," odpověděl Filip. První část byla pravda, druhá lež.

„A to jako proč?" zeptal se Sebastién příkřeji.

„Možná se o tebe bojí," dodal Filip jednoduše.

Výtah zastavil a dveře se otevřely. Sebastién vyšel první, Flip za ním v těsném závěsu. Chodba nebyla dlouhá, stačilo pár kroků k jejímu překonání. Na konci se nacházely dvoje dveře naproti sobě. Sebastién pohlédl do čidla nad dveřmi vlevo. Několikeré klapnutí oznámilo odemčení zámků. Sebastién se nečekaně otočil čelem k Filipovi. Poprvé mu pohlédl do očí zpříma, až jej tím trochu znejistil.

„Děkuji ti za odvoz. Myslím, že můžeš jít," naznačil pohybem očí směrem k výtahu a natáhl ruku pro tašku. Filip se ani nepohnul. Dlouhé vteřiny se na sebe dívali.

„To nemůžu. Mám tu s tebou počkat."

Sebastiénova ruka klesla. „Ale no tak. Jistě máš zajímavější věci na práci než mi dělat chůvu."

Filip zakroutil hlavou: „To, co se stalo na festivalu, byla moje vina. Odvoz z nemocnice je nic. Prosím, dovol mi tu zůstat, než Kao přijede. Pak hned půjdu. Slibuji. Nebude to déle než na hodinu, dvě."

„Jela jen na letiště?"

„Ano, jen na letiště."

Sebastién dlouze vydechl a sklonil hlavu. Snad minutu zůstal tak bez hnutí v jisté formě zamyšlení. Když ji zdvihl, měl ve tváři nečitelný výraz.

„Dobře," řekl bezbarvě a odvrátil se ke dveřím, které se otevřely. Zmizel uvnitř, Filip hned po něm.

Bez ohledu na původní Filipovo očekávání, že půjde o standardizovanou chodbu běžné bytové jednotky, je přivítala rozlehlá šatna. Kroky utichly na béžovém koberci, který pokrýval celou podlahu. Strop odstínu bílé zvaný ivory tvořily čtvercové desky s bodovými světly v rozích.

Ze dvou stran je obklopovaly police a věšáky s různým oblečením, od košil přes obleky až po pánské boty vyčkávající vlevo v nejspodnějším úložném prostoru po celé délce prostoru v těžko říci jakém počtu. Všechno se zdálo perfektně uspořádané. Filip si stačil ještě všimnout, že veškerý nábytek je vyrobený z mahagonu – v současné době velmi vzácného dřeva.

Sebastién chvatně prošel šatnou, obešel krémově polstrovanou lavici a otevřel dveře do hlavní části bytu. Filip ho následoval.

Po vstupu do hlavní místnosti bytu jej pohltil dojem vzdušnosti a světla. Před nimi se rozprostíral výhled na strmé svahy Spring Mountain Rage. Slunce pronikalo do prostoru ze všech stran, třpytilo se na vodní hladině dlouhého bazénu, který zdánlivě končil strmým spádem do hlubin ulic megaměsta.

Strop snad ani neexistoval. Nad hlavou se mu klenula modrá obloha s bílými mraky. Uprostřed místnosti stála levandulová sedací souprava ve tvaru U, dvě hluboká křesla a konferenční stolek připomínající briliantový brus diamantu. Vedle stála široká postel se stejně tak barevnými poduškami a přikrývkou – jako by levitovala díky transparentní podstavě ve tvaru částečně spojeného trojitého T.

Filip se ohlédl vpravo. Jeho pohled padl na Sebastiénova záda obestoupená záplavou fialové, která pokrývala první hmotně působící stěnu. U ní bylo možné zaznamenat několik kusů nábytku, které z ní bez příkras vyrůstaly. Sporadicky rozmístěné police díky optickému klamu vytvářely dojem beztížného vznášení se všeho na nich umístěného – knih i drobných upomínkových předmětů.

„To není možné," zašeptal si Filip. Zvolna odložil sportovní tašku na podlahu. S tichým žuchnutím tam dopadla. Jako ve snách vykročil k obrazu, který viděl po Sebastiénově pravém rameni. Ten se na něj ohlédl. Ačkoliv Sebastién celou dobu sledoval Filipův příchod, tak ten měl oči jen pro malbu v tenkém perleťovém rámu visícím nad barem.

„Je to," zašeptal Filip, když se přiblížil a zastavil ve správné vzdálenost. „Jak jsi k němu přišel? Ach svatá matko, je úžasnější než na fotkách." Očima přejížděl po povrchu plátna.

Před ním se otevírala snově vyhlížející krajina, jíž dominovala měkce fialová rozlehlých lánů levandulových polí. I přes statičnost výjevu se zdálo, že se jejich klasy jemně vlní vánkem letního dne. Symetricky rovnoběžné řady fialových květů ve své jemnosti stoupaly vzhůru do mírného svahu.

Ve zřetelném kontrastu s uvolněnou přírodní scenérií se na vrcholu kopce nacházela podivná stavba. Zdálo se, že všechny stíny se koncentrují právě zde. Při bližším pohledu bylo jasné, že se jedná o gotický komplex několika budov – kostela a možná i přilehlého kláštera. Všechny byly vypálené.

Mohutné zdi a prázdné otvory malých oken nesly stopy začernalosti. Střechy byly propadlé a místo nich jako polámané kosti čněly ohořelé trámy. Stavba, symbol úplného zmaru a agonie, zela uprostřed jemné krajiny jako otevřená rána. Vše dokreslovaly tmavnoucí mraky valící se z pravé strany, předznamenávající prudkou bouřku, o níž zatím levandulově snová a sluncem zalitá krajina neměla tušení.

„Je docela hezký," utrousil Sebastién.

Filip se vzápětí rozesmál: „Žertuješ? Hezký? Tohle je naprosto jasný originál. Vidíš ty levotočivé tahy?" Ukázal na místo v polích v levé spodní části obrazu. „Ty jsou pro Muleaneriho typické. A teď se podívej sem." Ukázal směrem k nepříjemně vyhlížející ruině. „Vše se naprosto mění. Jako by to najednou maloval někdo jiný. Tahy jsou přímé, statické, ostré, jakoby vnímané z opačné strany spektra cítění. Nikdo jiný takto nikdy před ním a ani po něm nemaloval. Takový styl se nedá jen tak napodobit. Je to podpis, a to daleko jasnější, než ten, co je tady dole v pravém rohu." Filip se zasněně na chvíli odmlčel a jen se zbožně díval na malbu. Trvalo to, než se znovu nadechl k pokračování: „Většina Muelaneriho obrazů, které se dochovaly, tak mají právě tento vnitřní rozpor. Jedinou výjimkou je Silvie."

„Silvie?" zopakoval Sebastién.

„Ano," přisvědčil Filip. „Obraz, který se tak jmenuje, visí u nás v galerii. Je celý malovaný stylem jako tato budova," zadíval se na vypálený kostel na kopci. „To se na žádném Muleaneriho obrazu předtím nestalo. Vždy v nich byla více či méně jasná zrcadlovost v rámci malířské techniky. Ale u ní... nevím, jak to popsat." Filip krátce vydechl.

„Zkus to," vyzval ho Sebastién. Filip se mu podíval do tváře a do očí, které od něj po celou dobu výkladu o obrazu neuhnuly.

„Jako by se něco stalo, co všechno krásné odsunulo stranou a změnilo v popel. Jako by mu v životě zůstala jen bolest. To si přeci André nemohl zasloužit ničím!" Na chvíli se odmlčel. „Ach. Omlouvám se," vyhrkl Filip náhle. Nakrčil čelo a poškrábal se v zátylku. „Mluvím, jako bych ho snad někdy znal. Samozřejmě že ne. Je to historická osobnost. Já jen miluji jeho díla."

Konečně si všiml, co to vůbec Sebastién dělá. Na fialovém baru stál zvláštní předmět. Byla to soška měděné barvy představující ženu, která stála na kruhovém podstavci a vztahovala ruce vzhůru. Držela skleněnou oválnou nádobu. Ta měla být nejspíš zaklopena měděnou třístupňovou pokličkou, která však zatím odpočívala po levé straně. Ze tří stran nádoby vybíhaly měděné trubičky zakončené drobnými kohoutky.

V nitru již čekala zhruba do poloviny dosahující voda. Sebastién do ní vhodil hrst ledu z nepravidelně roztrženého pytlíku. Hned poté jej uchopil, částečně se sehnul a otevřel dvířka nízkého mrazicího boxu. Zbytek ledu do něj vložil a dvířka zavřel. Přiklopil poklici.

„Pil jsi někdy absinth?" pootočil na Filipa tvář.

„Ano, ale nijak extra mi nechutnal. Nemám rád peprmint," odpověděl mu vzápětí.

Na rtech Sebastiéna se poprvé objevil semknutý úsměv.

„Myslím pravý absinth. Ten, o kterém se dříve říkalo, že otevírá mysl. Zdroj inspirace umělců i jejich naprosté zkázy. Takový absinth, Filipe."

V momentu, kdy Sebastién vyslovil Filipovo jméno, mu prošlo tělem chvění. Uvědomil si nepatrnou kolísavost vlastního výdechu.

„Je to vůbec legální?" povytáhl Filip obočí.

Další Sebastiénovo pousmání: „Není." Přisunul pod jeden a posléze i druhý kohoutek široce rozevřené sklenice na vysokých nožkách. Na každou z nich položil zvláštní podlouhlou lžičku. Jemně to cinklo, když zdvihnul další pokličku. Byla to cukřenka s pravidelně tvarovanými bílými kostkami.

„Počkat. Rafinovaný cukr je zakázaný," vyhrknul Filip, ale Sebastién se dál jen podivně usmíval. Na každou lžičku položil jednu z nich.

„Ano, je," přisvědčil stejně, jako prve přiznal i ilegalitu absinthu. „Cukr byl asi ta nejsilnější droga, jakou kdy lidstvo mělo."

Během těchto slov odšrouboval víčko zatmavené lahve. Do jedné i druhé sklenice do zhruba jedné čtvrtiny přes lžičku a kostku nalil lehce nazelenalý alkohol. K Filipovi zavanula bohatě bylinná vůně. Sama o sobě působila opojně – plná čehosi, co by nedokázal blíže definovat.

„Byly na ní závislé celé generace od nejútlejších let až po nejhlubší stáří. Zabila miliony. I tak po ní lidé toužili jako po ničem jiném." Sebastién lahev zašrouboval a odložil stranou.

Nad jednou a posléze i druhou sklenicí otočil nepatrně měděným kohoutkem. Kapka za kapkou začala ledová voda cukr rozpouštět vstříc hladině alkoholu. Velmi brzy se čirost tekutiny zakalila.

„Jak ses tedy rozhodl?" optal se Sebastién při pozorování procesu absinthového rituálu. Až poté dovolil Filipovu pohledu, aby se opět střetl s tím jeho.

„Dám si rád," uvědomil si Filip vlastní hlas, když se tak ztrácel v čiré čistotě šedých očí.

„Dobře. Na chvíli se posaď. Hned se vrátím." Sebastién se od něj odvrátil a pak se vydal podél baru k zavřeným dveřím stejné barvy jako zeď a nábytek. Brzy Filip osaměl.

Prsty si prohrábl vlasy od čela k zátylku. Povzdechl si a rozhlédl kolem sebe. Pokročil k sedačce. Posadil se. Před ním se otevíral panoramatický výhled na město i vzdálený skalní horizont. Chvíli mu věnoval pozornost, ale dlouho ho to nebavilo. Poté si podruhé všiml knihy. Tiše ležela coby černě hmatatelná vada na nehmotně vyhlížejícím diamantovitém konferenčním stolku.

Natáhl se po ní. Otočil ji v rukou z jedné na druhou stranu. Její stránky byly zohýbané, jako by je někdo milionkrát otočil. Konečně se zadíval na titulní stranu. Na černém, zvláštně hladkém přebalu stálo vyryté a částečně zlatavě vyplněné sousloví BIBLIA SACRA.

Docela nahodile knihu otevřel. Očima přeběhl text. Latina. Ani jej to nepřekvapilo. Obrátil na další list, zase a pak znovu. Nebyly tam žádné ilustrace – jen nekonečné dvojité sloupce na matném, zažloutlém papíru.

„Inclina, domine..."

Filip sebou trhnul. Rychle Bibli zavřel a položil zpět na místo, kde původně ležela. "Omlouvám se," vyhrkl ze sebe.

Sebastién postavil na konferenční stolek skleněný džbán s vodou a dvě vysoké sklenice. "... Aurem tuam ad me, et exaud me, quoniam inops, et paper sum ego." Někdo by řekl, že se pobaveně usmál Filipovu nechápavému výrazu.

„Vzhůru pane, otevři mé rty, ať tvá slova dozní až do mého srdce. To vůbec nevadí. Klidně se podívej," vyslovil vlídně beze stopy pobouření. Hned poté se usadil do jednoho z křesel. "Všichni jsme Davidové. Slovo Boží nikomu přímo nenáleží a přitom patří docela všem," dokončil myšlenku. Ohlédl se k fontáně, kde ve sklenkách fermentovaná tekutina dosahovala do poloviny.

„Ty jsi skutečně věřící," nedokázal si Filip odpustit. Takových lidí v této době příliš nezbývalo.

Sebastién přikývl: „Ano. Ty snad ne?"

Reakcí mu bylo jen krátké Filipovo pokroucení hlavou, na což si povzdechl.

„To je smutné. Asi to musí být i těžké. Neumím si představit jediný den, kdy by nebyl se mnou. A to bez ohledu na všechno." Odvrátil tvář vstříc výhledu, kde se slunce začínalo velmi rychle klonit k západu.

Filip na něj fascinovaně hleděl. Bylo to podobné jako tehdy v kanceláři. Ačkoliv Sebastién působil mladší než on, nepochopitelně se pocitově zdála skutečnost zcela opačná. Jako by uvnitř sebe cítil velmi intenzivní rozpor mezi tím, co vidí a co je.

„Znáte se s Pierrem dlouho?" zazněla Filipova otázka. Posadil se s lokty opřenými o kolena pokrčených nohou s pohledem zaměřeným na hostitele.

Sebastién přizvedl obočí: „S Pierrem? Pár let. Je to výjimečný člověk. Rád si s ním povídám. Má velký rozhled. Jen se občas v jistých názorech neshodneme."

„Tak s ním mi vždy přišlo, že není zrovna snadné se shodnout na téměř ničem," zasmál se Filip a Sebastién se k němu krátce dokonce připojil. „Co běžně řešíte?" pokračoval Filip dál. Bylo tak příjemné poslouchat Sebastiánův hlas s vědomím, že nyní je na chvíli jen jeho.

„Naposledy jsme vedli filozofickou rozpravu o skutečném charakteru světa a vývoji lidstva. Zrovna v těchto bodech jsme se vlastně po dlouhém čase nepatrně... No, měl jiný názor." Sebastién se podruhé ohlédl k fontáně. Chvatně vstal. Několika kroky překonal vzdálenost k baru. Jen tak tak stačil oba kohoutky dotáhnout včas, aby sklenice nepřetekly.

„O charakteru světa?" podivil se Filip.

Sebastién jednou i druhou lžičkou promíchal našedle kalné nápoje. Sklenice uchopil za dlouhé nožky a vydal se k hostu.

„Pierre je přesvědčený o tom, že tento svět je boží dar. Cosi jako odměna pro každého z nás." Postavil jeden drink před Filipa. Sám se usadil zpět do svého křesla. „Já s ním v tomto souhlasit nedokážu." Přizvedl částečně sklenici v nevysloveném přípitku či spíš gestu.

„Pokračuj, prosím," vyzval jej Filip a chopil se nádoby bez toho, aby dokázal od Sebastiéna odtrhnout pohled.

„Myslím, že jsme v očistci," polknul Sebastién první doušek.

„Jenže čím bychom si zasloužili takový trest? Nejsou všichni vinni," zaprotestoval Filip.

„Nejde o očistec, který nás má potrestat, ale myslím si, že nás má naopak vyléčit," odvětil pozvolna Sebastién.

Filip poprvé trochu upil. Zamrkal. První jeho reakcí byla vlna odporu. Silná trpkost mu zavibrovala na jazyku.

„Ale z čeho?"

Sebastién si olízl rty, napil se o trochu více a až teprve poté se nadechl k odpovědi.

„Ze zla," pravil prostě. „Každý z nás tu žije své velmi specifické nebe i peklo. Většinou ale spíš to druhé. Vlastně se jedná o skutečně sofistikovaný systém. Vzájemným působením zla dochází k jeho prociťování a postupnému pochopení nejspíš za účelem překonání."

Filip na něj zůstal nechápavě zírat. Samovolně během toho ubral douškem svého absinthu. Proč s takovými úvahami vůbec ztrácí čas? Není lepší prostě žít?

Sebastién pokračoval dál: „Toto ještě dokázal Pierre relativně přijmout. Můj druhý názor jej pobouřil." Pokrčil rameny. Napil se způsobem, který zanechal jeho sklenici z poloviny prázdnou.

Filip k tomu nic neřekl, a tak pokračoval dál: „Před několika týdny to bylo přesně šedesát let od mírového ukončení válečného konfliktu posledních dvou válčících rozvinutých zemí." Posunul kupředu a položil pravou botu podrážkou na podlahu, aby se tak dostal do pozice s opřením se lokty o kolena stejně jako Filip. „Navíc ozbrojené konflikty již dlouhodobě utichají i v zemích druhého a dokonce i třetího světa. Lidé se přestávají v posledních generacích přít pro rasové, národnostní a další rozdíly. Dávno nikdo neřeší sexuální orientaci anebo etnickou příslušnost. Představitelé všech velkých náboženství pořádají pravidelné mírové summity, kde konečně hledají společné body místo neustálého boje kvůli rozdílnostem. Je znatelný všeobecný pokles kriminality. Celkově se společenská situace zlepšuje způsobem, jak by nikdo v minulosti snad ani nedoufal. Zdá se navíc, že brzy nastane něco přímo neuvěřitelného – světový mír." Pod tíhou toho sousloví se musel Sebastién zdá se pořádně napít.

„Ale to je přece dobře, nebo ne?" povytáhl Filip obočí. Jeho sklenice se po odebrání doušku stala z poloviny plnou.

„Ano i ne," povzdechl si Sebastién „Mám strach z toho, co se stane, až se jako druh navzájem přestanou lidé chtít zabíjet," přiznal tiše. Sklonil hlavu se zvlněným čelem nesoucím obavy.

Filip potřásl hlavou: „Co by se stávalo. Konečně nastane mír a bude to v pořádku."

„Ano, to také Pierre říkal," opáčil okamžitě Sebastién. „Ale..." protáhl a zakroutil hlavou. Ohlédl se ke scenérii zapadajícího slunce. Dopil drink. Odložil prázdnou nádobu na stolek. „To je jedno." Vstal a vydal se ke skleněné bariéře. Zastavil se v její blízkosti. Díky v ní aplikovaným filtrům bylo možné sledovat pozvolný pád slunce krví pohasínajícího dne.

„Ty jsi zvláštní člověk," prohlásil Filip.

Sebastién se neohlédl. Věnoval pozornost obzoru a současnému zlomu v charakteru plynutí času. „Vlastně ani ne," utrousil pouze a odmlčel se.

Na jediný pohyb zmizel zbytek obsahu Filipovy sklenice. Zbavil se jí odložením na stolek vedle druhé. Vstal a vydal se za Sebastiénem.

„Strhující," vydechl Filip. Pod nimi se otevírala spleť ubíhajících nespočtu ulic megaměsta vstříc horizontu mohutných skalních masivů ve stále sílícím narudlém světelném klamu.

„Bůh je malíř," započal Sebastién, „a já v každé chvíli s vděkem obdivuji jeho mistrovské dílo." Zadíval se na Filipa. Ten k němu synchronicky obrátil svou pozornost.

„Proč jsi mi lhal?" Ta Sebastiénova otázka Filipa konsternovala. V těle již cítil rozpínající se slabost z absinthu a nyní ji doplnil i šok z možnosti odhalení lži.

„V čem lhal?" pokusil se o zastírací manévr. I tak se mu podvědomě zkrátil dech, zrychlil tep a rozšířily zorničky.

„Že od tebe Kao žádala, abys tu se mnou zůstal," doplnil Sebastién při pozorování Filipovy řeči těla. Jeho pohled byl nyní v záplavě toho světla uhrančivě čirý: „Kao by mě nikdy nikomu nesvěřila. Raději by vycedila poslední kapku krve. Takže se tě znovu ptám, proč jsi mi lhal?"

„Já..." Filip sklonil hlavu. Na šedé podlaze zahlédl špičky kdysi bílých tenisek. Nezul se. Konečně mu došlo, že se možná měl zeptat, jestli má. „Ano, lhal jsem," přiznal. „Chtěl jsem být chvíli s tebou."

Následovala další Sebastiénova otázka: „Proč jsi chtěl být se mnou?"

Filip k němu šokovaně zdvihl oči. Srdce mu vynechalo úder a poté se rozběhlo v prudkém tempu. Protože tě miluji, vykřiklo mu v mysli. Hrdlo se mu stáhlo spolu s rozpaky nad odpovědí. Byl si jí vědom dlouho. Zatím ale ani sám nedokázal svoje vnitřní rozpoložení takto jasně pojmenovat. Ale říci to nahlas?

„Nemůžu," vypravil ze sebe.

Následovalo oboustranné mlčení.

„Právě že můžeš," opravil jej Sebastién.

Jestli si Filip do této chvíle připadal nejistý, tak nyní pocítil silnou slabost v kolenou. Plně si totiž uvědomil dvojznačnost této výzvy. Dech se mu zrychlil. Vjem dotyku na tváři vše zpečetil. Vnímal cestu prstů k zátylku a pak jejich vplétání do vlasů, když Sebastién přistoupil blíže.

Pocit závratě a pádu do čirých očí jej naplnil. S naprostou přirozeností si Sebastiéna zachytil v pase. Krátkým tahem vymazal zbytek vzdálenosti mezi nimi. Konečně jej sevřel v náručí tak, jak si tak dlouho přál. Realita se téměř zachvěla a smysl taktu času změnil rytmus. Zaváhal. Jejich rty k sobě dolehly díky Sebastiénově iniciativě. Pevněji si jej chytil, když se mu tělo v náručí uvolnilo a podvolilo. A jejich polibek pozvolna plynul s následným nabíráním intenzity oboustranného chtíče.