Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA DEVÁTÁ

 

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

 

Z hrdla se mu vydral sten podobný spíš zanaříkání v důsledku toho až k zešílení odpočinkového tempa. Už ani nevěděl, jak dlouho si to tu spolu rozdávali. Navzdory tomu se však nezdálo, že by měl Filip dost. Ve vzduchu visela sladká vůně sexu právě tak, jak to míval rád, když si něco takového dopřál.

Kolem postele bylo poházené a pomíchané jejich oblečení. Čas večera se posunul do časné noci. Ze spodní části pod pelestí vyzařovala měkká a tlumená nafialovělá záře, která stejně tak velmi opatrně prosvětlovala okolí temný prostor i půlkruhovou obručí uzavírající spleť čelo postele. Díky tomu jejich nahá a vzájemně propletená těla působila až bělostným dojmem.

Nedalo by se říci, že by Sebastién to co teď dělal často. Vlastně pro něj podobné avantýry bývaly vzácné - byť čas od času s někým k něčemu došlo. Krom jediné výjimky se ovšem vždy jednalo jen o jednorázový počin, po němž prostě náhodného milence nechal za sebou. Filipův chtíč byl ovšem tak intenzivní, jednání překvapivě zkušené a přístup tak nekompromisní, že si nemohl pomoci a musel se mu stále znovu podvolovat. Musel? Po pravdě chtěl a to především jeho.

Ležel na zádech, hlavu na měkkém polštáři s vnitřním nadloktím levé ruky pod tou Filipovou. Milencova pravice jej pod tělem podpírala v ramenou a rozměrnou dlaní za to pravé z vnější strany přidržovala. V překroku levou nohou za Filipovými boky mu naprosto bezostyšně otevíral cestu a v jím udávaném rytmu se samovolně vlnil vstříc až překvapivě hlubokým vpádům. Milencovi prsty mu putovaly po břiše. Čeřily tak důsledek jejich posledního téměř dokončeného aktu v podobně tenké vrstvy zvolna již usychajícího potu. Pokračovaly vzhůru po hrudníku. Dotkly se Sebastiénovyi tváře a pootočily ji ke straně. Až opatrný polibek jej přiměl otevřít oči a z této absolutní blízkosti se podívat do těch jeho. Hned poté si jej milenec dokonale uvěznil v náručí i objetím levé paže.

„Už ti někdo řekl, že jsi nenasytný?" Slyšel zkreslení vlastního hlasu jakoby postrádajícího dech s odrazem vzrušení v důsledku prosté pravdivosti toho, co tu spolu páchali. 

„Jsem si docela jistý, že odpověď slyšet nechceš," šeptal mu Filip do rtů. Následná reakce zanikla v dalším z celé kaskády polibků. Trvalo to, než dostal znovu možnost promluvit.

„Bylo by domýšlivé myslet si, že jsi takový jen teď a tady se mnou," nedal si pokoj. 

„A když řeknu, že jsem?" Znovu to jeho šeptání. 

„Tak ti to nebudu věřit, protože jsi lhář." Následné plácnutí na vnitřní stranu stehna ovšem způsobilo jen Sebastiénův smích. I ten zanikl v polibku, nyní provázeném vědomím klesání Filipovi dlaně vstříc slabinám.

Začal tuhnout po tom posledním vyvrcholení. Vždyť na jazyku vnímal stín chuti sebe sama. Přerušil polibek zalapáním po dechu, když dlaň doputovala do cíle a tam jej sevřela pro započetí pozvolna smyslného dráždění. Bytem proznělo zvláštně tlumené trojtónní. Sebastién s sebou trhnul. 

„Musím to vzít," zašeptal mu právě tak důvěrně, jak důvěrné nyní vše mezi nimi bylo. 

„Nemusíš," ujistil jej. 

„Volá už podruhé. Bude mít obavy." I tak se jej opatrně snažil přesvědčit. 

„Teď nemáš čas," zdůraznil mu milenec šeptem se stínem podrážděnosti v intonaci. Znovu ty tři tóny.

„Ale no tak." Odpovědí mu ovšem bylo jen to, že ho z něj náhle vytáhl, svezl se o kousek níž a přesunul se nad něj.

„Filipe!" snažil se Sebastién protestovat, ale pak hlavu náhle zvrátil vzad. Do pěstí sevřel elastickou látku prostěradla pod sebou spolu s propnutím se pod tíhou toho pocitu, kdy se jeho nejcitlivější část ocitla v hloubce úst. Nyní již myslet na zvukový signál nedokázal. Tvář pootočil ke straně s víčky pevně zavřenými vědom si toho, jak jeho levé stehno dolehlo na rameno toho, kdo si jej tu takto opět vychutnával. Že tebe tohle tak baví. Ne, toto rozhodně nebyl jeho dávný Filip - toto byl někdo docela jiný. Nevědomky mu to prokazoval v každém okamžiku.

Pozvolna Filipovo konání nabíralo na intenzitě, jak se ten neodbytný zvuk stále znovu a znovu opakoval. Břišní svaly se Sebastiénovi v nepravidelnosti zatínaly a vzrušení stoupalo způsobem napovídajícím o tom, že jestli to půjde takto dál, tak tímto způsobem vyvrcholí už potřetí. Konečně v bytě zavládl klid. Od začátku jejich milování nepotřebovali krom sebe navzájem žádnou další zvukovou kulisu.

Tiše to mlasko, když jej pustil jen chvíli před tím, než by se stalo. Sebastiénovi to přišlo nezměrně vtipné a tak se rozesmál, ačkoliv jemně nafialovělou stinost nočního na něj až příliš moderního bytu pod víčka ochotný pustit nebyl. Zaslechl klapnutí uzávěru. Další z důkazů toho, cos měl od začátku v úmyslu. Víčka pootevřel až když ucítil jak jinak než jeho.

Filip k němu shlížel v mohutnosti přesného vyrýsování svalů těla podobného představám dávných mýtických polobohů. Vlasy měl nekontrolovatelně pocuchané a tvář, která byla jeho velmi dávnému předkovi opravdu více než podobná odrážela vážnost momentálně čistě naturalistického chtíče. Přidržoval jej pod stehny a pozvolna si co okamžik razil cestu hlouběji a hlouběji.

Bez ohledu na fakt, že se vše během posledních několika hodin mezi nimi odehrálo na základě lži, tak by snad ani nemohl existovat pravdivější moment. V této naprosto soukromé chvíli Sebastién pochopil, že ve svém souhrnu tento Filip představoval vše, co si snad vůbec od milence mohl přát.

Bylo tomu dávno, kdy ztratil veškerou motivaci k životu. Bylo tomu dávno, kdy přestal doufat v jakoukoliv formu konce svého pekla. Bylo tomu dávno... Kdy přesně začal váhat o Božské existenci? Viděl toho mnoho. Ztratil ještě víc. Tolik zla, bolesti - i skrze něj. A vina... Krůpěj za krůpějí se mu víra vytrácela a její poslední střípky vymazávala každá vykreslující se vráska Kao. Bylo jen otázkou právě času než i její čas pomine a poté... Tušil, co mělo nastat. Nebylo nic, čeho by se děsil více.

Teď a tady ovšem bylo pouze teď. Vzhlížel k dokonalému tělu a božské tváři zcela fyzicky přítomnému Filipovi, který mu opět dával najevo svou sladce přirozenou převahu a naprosto neoddiskutovatelnou sílu. Měl vůbec Sebastién právo alespoň s ním být na chvíli ten slabý?

Natáhl k němu ruku. Odpovědí mu bylo, že se k němu sklonil. Jejich těla k sobě plně dolehla. Pohladil Filipa po tváři jemně škrábající nástinem rašícího vousu. „Myslíš," vydechl Filip náhle s tváří tak blízko předloktím pravé ruky opíral po straně jeho hlavy, „že jsou některá setkání osudová?"

Sebastiénem se prohnala intenzivní vlna déjà vu. Žaludek se mu zhoupnul. Zalapal po vzduchu. Snad by něco namítl, ale bylo to naprosto mimo jeho kontrolu. Díval se na něj a teprve nyní po tak dlouhé době měl alespoň dojem, že možná není vše špatně, ale toto může být i správně. Přímo bytostně zatoužil po tom, aby svět nebylo zas až tak špatné místo - především kvůli Filipovi, především pro něj. 

Rty se mu samy pohnuly v odpovědi: „Ano, věřím tomu." A co více - nyní skutečně věřil.

Vše ostatní zaniklo v hloubce polibku a tak dlouho nedosažitelném umlknutí všech Sebastiénových trýznivých myšlenek ve prospěch plnému se oddání prudce intenzivnímu fyzickému aktu mezi nimi v těžko popsatelné a dlouho nepocítěné úlevě. 

***

Cosi Filipa vytrhlo ze spánku. V první moment ani netušil kde je. Až po několika okamžicích konečně přišlo prozření. Ležel samozřejmě nahý, zabalený v pastelově fialové přikrývce na levém boku z něhož se obrátil na záda. Vzhlédl vzhůru k opět dokonale blankytné obloze jednoho z více než tří set slunných dní v roce, které si mohli v této části světa obyvatelé Las Angeles užívat.

Trochu doufal, že se neprobudí sám. Nemohl si odpustit jistou dávku zklamání. Vzápětí jím proznělo očekávání toho, že bude Sebastién asi někde v koupelně. Příjemné vědomí naplnění původně nedosažitelného mu i tak na rtech vykreslilo spokojený úsměv. Vše bylo dokonalé. Chyběl tomu jen samotný Sebastién.

V nose jej zašimrala vůně. Podepřel se loktem pravé ruky pod tělem, aby se mohl rozhlédnout kolem sebe. Obočí mu povyskočilo o kousek výše. Veškerý nepořádek, který tu společně včerejšího večera udělali byl pryč. Nejspíš stevard. Pomyslel si pouze a pustil to z hlavy. Nejdůležitější mu nyní připadal především nástin příslibu čokolády visící ve vzduchu. Však se mu i v jeho důsledku až bolestivě stáhl žaludek.

Vyhrabal se z pokrývky a svěsil nohy k podlaze z vyvýšené pelesti. V zorném poli se mu mihlo cosi tmavomodrého na šedém podkladu hladké podlahy. „Hleďme," uniklo mu s jistým překvapením, když hned vedle postele zdá se na něj čekaly úhledně připravené a evidentně zcela nově vyhlížející jednoduché domácí pantofle. Takové prosté gesto - i tak těžko popsat, jak mile důvěrné. Nepřemýšlel o tom ovšem dlouho a vklouzl do nich, jak konečně vstal a nechal rozházenou postel za sebou.

Teprve podruhé se pořádně rozhlédl po tom prostoru, který v jeho myšlenkách stále naplňovala ozvěna všech jejich sladkých hříchů noci. Nyní bylo jasné, že základový útvar měl podobu kruhové výseče s poloměry zdí svírajících možná sto dvaceti stupňový úhel, které odhadem v jejich první čtvrtině od pomyslného středu kruhu přetínala tětiva s umístěním zavřených dveří do šatny. Naproti nim se nacházela oblouková část, jíž po většinu rozsahu obestupovala terasa s překvapivě daleko širším střešním bazénem, než Filipovi v prvním okamžiku připadalo. Ten byl od vnitřní místnosti oddělen dokonale transparentní stěnou kupolovitě stoupající až do překvapivé výšky bez sebemenšího přerušení z čirého sklu podobného materiálu.

Vzápětí jeho pozornost zaujaly dvoje další dveře. Oboje svou barvou povrchu samozřejmě korespondovaly s okolními stěnami a identicky z nich vystupujících kusů nábytku. Při umístění ve středu každého poloměru výseče byly ty levé zavřené, nicméně s těmi pravými tomu bylo právě naopak. Stačilo se jen trochu přiblížit, aby se Filip přesvědčil, že druhá a menší místnost sestávala z kuchyně.

Po prvním kroku při překročení neexistujícího prahu jej ovanul průvan. Přímo před ním zela posuvná zástěna přístupového bodu na terasu. Za nimi zahlédl křeslo a roh stolu ratanového venkovního nábytku s čelním okrajem bazénu podkreslené mléčně zakalenou o něco vyvýšenější bezpečnostní bariérou.

Samotná kuchyně nebyla velká. Její hlavní část tvořila nyní skutečně velmi jemně fialová kuchyňská linka s bělostnou pracovní deskou. Přímo z ní vyrůstal v ohybu písmene U dále rovnoběžně umístěný barový pult se třemi vysokými židlemi jak jinak než zde tak častého transparentního materiálu. Na něm odpočívalo na tmavě fialovém čtvercovém talíři šest rozměrných hnědavých muffinů, které jen svým vzezření potvrzovaly onu čokoládovou vůni, jíž kolem sebe šířily. Tu jen doplňovala teprve nyní zachytitelná ozvěna aroma kávy nejspíš uzavřené v černo-stříbrném termohrnku vedle talíře.

Jako první uchopil jeden z kusů ještě na dotek teplého pečiva. Zakousl se do něj a musel slastně vydechnout. Lahodnost agáve se dokonale snoubila s chutí čokolády, která byla dodnes považována ve své pravé a čisté podobě za superpotravinu. Kromě toho tam bylo i cosi dalšího, co neznal a nedokázal blíže popsat. Přítomnost toho čehosi ovšem samotnou chuť povyšovala do extatického vjemu. Aniž by se posadil, tak několika vskutku hladovými sousty celý muffin spořádal. Kávy si zatím zrovna nevšímal. Místo toho si jen olízl palec a vydal se na zpětnou cestu.

S úsměvem skrze prostor hlavní místnosti zamířil k dalším dveřím, kde tušil koupelnu. Ještě před tím, než stiskl kliku, tak v předstihu jako by doslova viděl v mysli Sebastiéna uvězněného ve sprchovém koutu, kam byl přesvědčený, že se k němu bez ohledu na možné protesty prostě připojí. Koupelna byla vlastně překvapivě krom šatny jedinou skutečně uzavřenou místností v bytě. To ovšem nebyla ta zásadní informace. Tou byl fakt, že Filipovo očekávání nebylo naplněno. Sebastién tu nebyl. Jen na úchytce horních dvířek znovu jemně fialové skříňky vedle umyvadla a s ním spojeného rozměrného zrcadla viselo ramínko s připravenými Filipovými svršky. Již při zběžném prozkoumání bylo jasné, že jsou nejen čisté, ale i pečlivě vyžehlené. Pod tím na skříňce čekala čistá bílá osuška se zubním kartáčkem a nenačatou pastou.

Perfektní barevná sladěnost bytu včetně koupelny i vše, co zde během svého pátrání po Sebastiénovi našel mu přišlo přímo irelevantní. Byl tu sám. Kam mohl jít? Dokonale nechápal vzhledem ke všemu, co se odehrálo v noci. S jistou dávkou rozladěnosti vstoupil do sprchového koutu a pustil si rovnou pořádně teplou vodu.

Když po nezbytné očistě již oblečený, byť neoholený a zatím s mokrými vlasy, opustil tuto malou místnost, obklopila jej prázdnota toho na jeho vkus asi opravdu zbytečně rozlehlého bytu. Bez přemýšlení se tedy vydal zpět do kuchyně, kde jen uchopil termohrnek a rovnou zamířil k otevřeným dveřím na terasu. Cestou odšrouboval krytku a odložil ji položil na míjený ratanový stůl.

„Sebastiéne?" přeci jen zkusil zesíleným hlasem vyslovit, když stanul u zábrany dosahující mu výše než do úrovně pasu a tvořící poslední bariéru před prudkým spádem do hlubiny pod nimi. Ani nečekal, že by mu někdo odpověděl. Stačilo se rozhlédnout. Byl tu sám. Odpil tedy trochu z hrnku. Černá. Nenadchne, neurazí. Přeci jen hořko mu nebylo kvůli kávě. Povzdechl si a bezmyšlenkovitě vyrazil k bazénu, kde od něj po levé straně se skleněnou stěnou po pravici začal kroky odměřovat jeho skutečně slušnou délku.

„Někam si odejdeš a jen tak mě tu takhle necháš? To jsi mi tedy hostitel," mumlal si značně podrážděně a během toho si upíjel černé hořkosti, co jeho vnitřní jen přidávala na síle. Za zády zaslechl zašplouchání. Zastavil se, ohlédl přes rameno. Nic. Zatvářil se podivně, ale poté se jednoduše odvrátil, aby pokračoval dál. Dva, tři, pět kroků... Znovu ten zvuk. Zastavil se podruhé. Přešel očima okolní hladinu. Obrátil se k bazénu čelem, na druhou stranu. Naslouchal. „To je divné," hlesl si sám pro sebe. Zůstal tak stát - až dokud se to neozvalo potřetí. Nevymýšlím si to. Poslední opakování přeci jen bylo potvrzením. Nebo ne?

Přikročil k okraji. Zrovna se nacházel zhruba ve středové části bazénu takže viděl vlastně na téměř celou jeho délku. Ale ať obracel hlavu na jednu i na druhou stranu jak chtěl, tak stále nezaznamenal cokoliv, co by v té vodě mohlo být. Už si začínal myslet, že asi blázní, když z jistého podvědomého popudu a nebo spíš pocitu, který by nedokázal vysvětlit, shlédl dolů přímo ke svým nohám.

Byl to mžik. I tak by přísahal, že v té vodě viděl ducha. Hned vedle jeho kotníku, přímo pod ním na něj hleděly dvě statické oči s vertikálně staženými dlouhými zornicemi vsazené v bledé tváři v té rychlosti těžko říci jestli muže a nebo ženy. Hlasitě vykřikl a uskočil vzad, až zády silně vrazil do průsvitné stěny a hrnek mu vyletěl z ruky. Dopadl na zem spolu s prudkým rozstřikem svého obsahu a dutě znějící ranou, hned poté se odrazil a při dalším dopadu se odkutálel ještě o kousek dál.

Rychlý dech zdvihající Filipovi hrudník podivně nestačil. Srdce mu hlasitě bušilo uších. Naturalisticky prostý úlek jej na několik okamžiků zcela ochromil. Pro něj dlouhé dvě vteřiny to trvalo, než se dokázal dostatečně zkoncentroval a sebrat odvahu k dalšímu pokusu pohlédnout za okraj bazénu.

Vykročil vpřed a zdvihnul bradu. Nic tam nebylo. Zmatenost... Ne až tak překvapivě průsvitné dno otevíralo bezprostřední výhled od hloubky města, až se mu zatočila hlava a musel znovu ustoupit vzad. „Co to bylo?" Zdůraznil sám pro sebe. Kousek od něj proletěl nejspíš zatoulaný téměř neslyšně se pohybující lokační dron. Zaznamenal jej periferním viděním, ale nepřišlo mu to nijak zvláštní - na rozdíl od toho, co zahlédl ve vodě.

Silnější šplouchání, byť o něco vzdálenější, jej přimělo se ohlédnout vlevo. „Sebastiéne?" hlasitěji zřetelně vyartikuloval. Vždyť tu nebyl. Krom toho vzdálenost místa, kde Filip zrovna stál a tím, kde hostitel vystupoval po příčkách stříbřitého žebříku byla až příliš velká. Nemohl to být on. I kdyby měl schopnosti vrcholového sportovce, tak by pod hladinou nedokázal za těch několik vteřin odplavat tak daleko. Ještě naposledy se ohlédl do míst, kde sám začal okamžitě pochybovat, jestli vůbec něco viděl. Ale pak se prostě odvrátil a rychlým krokem se vydal zpět.

„Viděl´s to?" Vyhrkl ze sebe ihned, jakmile se k němu dostatečně přiblížil. 

„Co bych měl vidět?" Optal se Sebastién s evidentním nezájmem. V jeho přirozené štíhlosti jej zarývaly v tom nejnutnějším jen jednoduché černé adamitky. Zrovna obdobnou bílou osuškou, jaká čekala i v koupelně, otřel tvář a pak naučenými pohyby trochu prosušil vlasy. 

„V té vodě. Něco tam bylo." Naznačil Filip ukazovákem směr k tomu místu, ale ten druhý se na něj ani nepodíval. 

„Nic tam není. Snídal jsi?" prohodil se stále stejnou nevzrušenou intonací. S onou osuškou v ruce prostě vykročil bos a stále ne docela suchý vstříc dveřím do kuchyně.

„Počkej," křiknul za ním, ale Sebastiéna to nezastavilo. Filipa sevřela tíseň, když u toho bazénu zůstal sám. Ohlédl se k vodě. Jako by to cosi mělo každou chvíli vylézt a prostě si ho vzít. Nevzpomínal si, jestli se čehokoliv kdy tak lekl a nebo bál. Stačila k tomu jediná vteřina. Jeho přirozené instinkty doslova bily na poplach kvůli blízkosti čehosi takového. Na chvíli jako by byl přimražený k zemi a nemohl se ani pohnout jak zíral na vodu. Pak s sebou náhle trhnul a chvatně vešel do kuchyně.

„Přísahám, že jsem to viděl," vypravil ze sebe hned v první vteřině. Padl pohledem na Sebastiénova záda, který zrovna stál u kultivátoru a cosi tam na nevelkém dotykovém displeji nastavoval. Byl to nenápadný přístroj vzdáleně podobný dávným vestavným mikrovlnným troubám, který ovšem po svém vynalezení dokázal vyléčit jednu z nejsmrtelnějších lidských nemocí - hlad. Hostitel neodpověděl a pokračoval dál. 

„Bylo to strašně divné. Asi bychom odtud měli jít..." 

„Filipe," velmi důrazně jej Sebastién oslovil. „Včera jsi pil absint. Je v něm thujon. Ten má halucinogenní a psychedelické účinky. Nejsi na něj zvyklý. Nic tam nebylo. Zapomeň na to," zvolna a zřetelně artikulovat až překvapivě tvrdým způsobem, který již jen intonací hlasu doslova Filipa bodal co slovo do srdce.

„Ale co když..." 

„Filipe." Obrátil se Sebastién z ničeho nic čelem vzad, jak na něj jeho vlastní jméno tentokrát přímo zahřměl. „Měl bys jít domů." Dodal k tomu daleko tišeji. Jestli někdy Filipovi připadal vzdálený, tak bez ohledu na vše co se mezi nimi v noci událo, tak teď se jevil ještě vzdálenější. Nechápal tu náhlou proměnu z toho filozofického a v noci tak něžného milence v kohosi, kdo tu něj málem křičel. 

„Vyhazuješ mě?" Ta otázka se nabízela a tak ji vyslovil. 

„Ne." Vyslovil trochu úsečně oddělený od něj hradbou kuchyňského pultu a několika nekonečnými kroky, které nyní bylo jasné, že ani jeden z nich nepřekoná. „Jen budu mít práci," dodal k tomu mladík v plavkách téměř vlídně.

„Zavoláš mi?" Další z přímo nezbytných otázek nyní pronesená velmi nejistým Filipovým hlasem. Sebastién pevně sevřel rty, když mu opětoval ten vzdálený pohled. 

„Zavolám," slíbil, i tak to zrovna teď příliš nestačilo.

 „Já... Ještě jsem přemýšlel, jestli nám zapůjčíš obraz..." 

„Jdi domů." Odvrátil se od něj a znovu se jal cosi nastavovat na tom displeji.

Filip ještě několik okamžiků postával a pozoroval jej. Pak tedy učinil první krok a ještě další ke dveřím do hlavní místnosti. V nich se ještě ohlédl, ale Sebastién totéž neudělal. 

Tenisky na něj čekaly úhledně srovnané hned vedle vstupních dveří. Ty se za ním posléze zaklaply a on ještě několik okamžiků hleděl do jejich masivu s pocitem zavrženosti. Navzdory slibu, že mu zavolá, tak o tom silně zapochyboval. Zorné pole se mu vlnivě rozmazalo v důsledku silné lítosti hrnoucí se mu do očí, když se obrátil a vykročil k výtahu.

***

Svět se zakalil. Tak by to popsal, kdyby se někdo ptal. Ale on se neptal. Vlastně si nikdo ničeho nevšiml. Proč také? Každý se zajímal jen sám o sebe. Chápal to. I on to tak měl celý život. Jak často se sám zachoval zrovna tímto způsobem? Slíbit, že zavolá po tom, co si s někým užil a pak se už nikdy neozvat? Toto byl přece Filipův styl. Toto dělal on. Docela jiný pocit ovšem bylo, ocitnout se v opačné roli.

Čekal již třetí den na hovor, který nedorazil. Dnes ráno jej během cesty do práce stihla přímo nesnesitelná myšlenka, že si to plně zaslouží, protože býval takto krutý nesčetněkrát. A nyní v průběhu výkladu o dalším z kubistických obrazů, který mechanicky odříkával skupince návštěvníků v něm co okamžik sílil nesnesitelný přetlak spojený s dojmem bezmoci a neschopnosti cokoliv změnit.

„A nyní přistupujeme k obrazu jménem Champs de Mars, La Tour rouge - v překladu Martovo pole, Červená věž. Toto dílo známého francouzského abstraktního umělce a jednoho z hlavních zastánců kubismu a orfismu jménem Robert Delaunay patří mezi ta stěžejní, která ovlivnila rozvoj abstraktního umění. Namalováno bylo v roce 1911." Zdvihl pravou ruku pootočený bokem k obrazu a zadíval se na něj, jako by jej nevídal již nespočetněkrát a dávno neznal z paměti.

„Jako většina děl tohoto významného malíře jde o olejomalbu na plátně, jak jistě zřetelně vidíte malba zobrazuje v cíleně ostrých odstínech stylizaci pohledu na veřejné parkové prostranství Paříže s názvem Champ de Mars čili Martovo pole s Eiffelovou věží v pozadí." Naznačil prsty pravice cestu ke zřetelné a v jistém významu slova podivně na obrazu rozbité konstrukci dnes již neexistující dominanty, která musela být bez ohledu na úporné a nákladné snahy restaurátorů stržena v důsledku neodvratitelné koroze. Dlouhé roky na ní padající kyselé deště si bohužel vybraly svou daň. „V popředí samozřejmě dominuje červená věž coby jednolitý geometrický útvar. Vše ostatní je abstrahováno do barevných tvarů a pruhů. Důraz na dynamičnost a modernost tehdejší," nedokončil svou větu, protože přímo mezi návštěvníky jako by se mihnul Sebastién.

„Chcete říci Paříže?" optala se jej netrpělivě postarší dáma ve společnosti oproti ní daleko mladšího muže, a Filip jen krátce přikývl. Očima pátral po další známce toho, že si s ním jeho zkroušená mysl jen nehraje. 

„Omluvte mě," vypravil ze sebe a přímo mezi těmi dvěma se protáhl bez ohledu na lamentování starší dámy a začal si prodírat mezi vlastní skupinou cestu do míst, kde jej zahlédl.

Konečně se ocitl v trochu volnějším prostoru. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikde jej neviděl. Vymýšlím si to. Už je asi dávno doma. I tak si nemohl pomoci. Prostě se pohnul kupředu. Míjeli jej další a další návštěvníci a dokonce skupina s jednou z průvodkyň, která tentokrát potřebné informace podávala norsky. Doběhl k širokému schodišti, které ve dvou stupních a množství kamenných schodů klesalo do druhého patra. Jednoduše jej seběhl a pak pokračoval dlouhou sekcí tempority art dále až k poněkud nenápadným dveřím oddělujícím část určenou pro návštěvníky od té se zaměstnaneckým zázemím. Vpadl jimi na dlouhou a relativně úzkou chodbu lemovanou ze dvou stran vstupy do různých kanceláří.

Zaváhal jen na okamžik a znovu se dal do pohybu. Zabočil na křižovatce chodeb vlevo vstříc ředitelské kanceláři. Za prvními dveřmi trochu překvapeně na židli poskočila Diana zrovna usazená za pracovním stolem a cosi pečlivě vypisující na virtuální klávesnici kousek nad jeho povrchem. Však skrze poloprůsvitnou obrazovku se zřetelným textovým editorem z poloviny plným drobných písmen bezpatkového fontu bylo možné zahlédnout její popuzený výraz.

„Filipe. Klepe se. A co sem takhle vrátíš? Nemáš náhodou provázet?" povytáhla obočí a sejmula si rozměrné brýle s trochu kapkovitě vyhlížejícími obroučkami. Jakmile je pustila, zůstaly jí viset na krku na červené šňůrce zachycující obě postranice.

„Ne. Byl tu?" Vyrazil Filip ze sebe a Diana překvapeně zamrkala. 

„Kdo? Myslíš majitele? Ano, zrovna přišel. Kao už je na cestě." Snad chtěla pokračovat dál, ale to už Filipa zrovna moc nezajímalo. Prostě chvatně prošel kolem ní a identicky rázně popadl kliku kanceláře, která mu už dlouho pane neříkala. „Počkej, co to děláš? Nemůžeš si tam jen tak..." Zbytek Dianiných námitek zaniklo částečně proskleným masivem.

Obklopil je klid. Jen starožitné, vyřezávané a hnědě mořené pendlovky se zlaceným ciferníkem pomalým tikotem za neustávajícího pohybu mosazného kyvadla odměřovaly vteřinu za vteřinou. Shlédl na svou ruku stále ještě svírající kliku a velmi pozvolna ji pustil. Jako by se mu do srdce zabodla ostrá jehla při tom vědomí, že je možná tento jejich rozhovor ten poslední. Konečně se od dveří obrátil do prostoru za sebou. Stál tam. Opravdu to byl on? Byl - a to navzdory Filipově rozhárané mysli, která se celou dobu bála, že jej možná již nikdy neuvidí.

Vykročil k jeho zádům. Plavé vlasy měl stažené v zátylku do jednoduchého ohonu a tmavě šedá košile včetně úzkých černých riflí perfektně obepínala jeho statickou postavu. 

„Sebastiéne?" vyslovil opatrně. Reakce přišla vzápětí, když k němu se dvěma kroky otočil čelem a pohlédl mu přímo do tváře. To Filipa zastavilo.

„Nechtěl jsem tě rušit od výkladu. Byl velmi zajímavý," vyslovil Sebastién docela prostě bez nějakého zvláštního výrazu a jen se na něj díval skrze ten odstup, který si tentokrát držel Filip. Až teprve nyní si všiml, co u toho pracovního stolu dělal. Na jeho desce ležel naprosto bez pochyby obraz, jen nyní zabalený do jakési bělostné látky. Tušil který to byl, ale to nebylo nyní pro něj to důležité.

„Jak dlouho jsi mě tam mezi nimi poslouchal?" Přeci jen se Filip pousmál při tom vědomí, že se Sebastiénovi možná výklad opravdu líbil. Ten jen pokrčil jemně rameny. 

„Deset, patnáct minut. Nezdálo se, že bys na mě měl zrovna čas," dodal k tomu stále neutrálně a Filipova hlava se rozpohybovala ze strany na stranu. 

„Jak tě to napadlo?" Zněla Filipova další otázka. „Samozřejmě, že mám. Co po nějakém výkladu?" I tak zůstával na svém místě v jisté bázni se k němu přiblížit. Onoho rána jej podle všeho tak moc rozčílil - dodnes ovšem nechápal čím. Byl to Sebastién, kdo k němu vykročil a značně zkrátil vzdálenost do jisté společensky únosné míry. 

„Nezavolal jsi mi," předběhl jej výtkou Filip. Však na něj skutečně čekal a to každou chvíli celé ty strašné tři dny. Obviněný sklonil hlavu. 

„Já vím. Omlouvám se. I za to ráno. Měl jsem špatný den." Ale ani to teď pro Filipa nebylo důležité. 

„Zůstaneš tu se mnou nebo odletíš?" nutila se další otázka Filipovi na jazyk a tak jí dal volný průchod.

Jediným krokem Sebastién vymazal i zbývající odstup mezi nimi. Dotek jeho dlaně zahořel přes látku Filipovyi košile na hrudníku. Srdce se mu v důsledku toho splašeně rozběhlo. 

„Přemýšlel jsem o tom dlouho. Ano, zůstanu tu s tebou, Filipe," zašeptal a druhou rukou jej zachytil v zátylku a mírným pobídnutím přiměl, aby se k němu více sklonil.

Bylo to daleko silnější než jakýkoliv jejich dřívější polibek i v té nejprudší vášni, kterou spolu té noci prožili. Dech Filipovi zavrávoral a pak se zastavil jen malý okamžik před tím, než se Sebastiénovi rty dotkly těch jeho. S jemností motýlích křídel po nich přešly a vzaly mi poslední zbytky stability, což zaniklo v milencově náruči, kde se vzápětí ocitl.

Zoufale mu vzdychl do rtů. Ano, byl tu s ním a právě jej ujistil, že neodletí, a navíc jemně líbal tak jak zatím nikdy. I v důsledku této důvěrnosti Filipovi nekontrolovatelně skanuly dvě až příliš dlouho zadržované slzy z dovírajících se očí. Kdyby mohl, tak by si na něco takového nafackoval. Nyní to ovšem nešlo zastavit.

„Bál jsem se, že jsem o tebe přišel. Prosím, odpusť mi," přiznal se nalomeným hlasem. „Jsem tady a jsem tu pro tebe." To ujištění naprosto stačilo, zvlášť když mu nyní stopy slanosti z tváří slíbávaly Sebastiénovi rty a tím stále více zesilovaly nevyslovitelnou touhu se od něj již nikdy neodloučit.

Konečně jemné polibky doputovaly až k Filipovým rtům. Konečně k sobě dolehly. Konečně se dokázal pohnout a pevně obejmout milence spolu s hladovým vpádem jazykem do jeho úst. S prudkostí se jím prohnal chtíč. Oba dokonale zapomněli, že jsou dveře odemčené a Diana dokonce sedí hned za nimi. Zůstalo jen to vědomí, že se dlouhé tři dny navzájem neměli. Filip jej tlakem těla přiměl dvěma kroky odsouvat k pracovnímu stolu a posléze se na něj posadit. Sebastiénova hlava padla vzad, když mu horce bloudil doteky rtů po hrdle. Vklínil se do něj. Vzájemný téměř bolestný vzdech jen potvrdil tuhost slabin, které se k sobě tiskly. Klika hrcla a dveře se prudce rozletěly. 

„Co to tu děláte?" Zahromoval hlas Kao a tím je oba dokonale probral. Prudce od sebe odskočili a oba současně zůstali na nově vstoupivší šokovaně zírat. Ta však pobaveně hleděla z jednoho na druhého a znovu zpět. „Tak proto jsi se neobtěžoval přijímat hovory?" Filip odvrátil tvář a cítil, jak se mu do ní začíná hrnout krev, ale jako málokdy z jiného důvodu, než byl jeho velmi častý a snad až typický vztek. Sebastién se ovšem nepokrytě malý kousek od něj prostě smál. Prsty levé ruky si částečně skrýval předkloněnou tvář také v jasné známce studu. Ani on zdá se neočekával, že by je při něčem takovém vyrušila zrovna Kao.

"No," začala, "když se tak na vás dívám, tak koneckonců proč ne? Jen tedy nebylo zrovna profesionální nechat skupinu v půlce prohlídky bez průvodce." Dlouze se nosem nadechla a ohlédla po Dianě, která z prostoru dveří přímo pobaveně sledovala celou scénu. "Jen tedy pro příště, až si to budete chtít rozdat v mé kanceláři a na mém pracovním stole, tak se alespoň zamkněte." Koutky úst jí pocukly, ale to bylo celé. Tak jako vždy kdo ví jak silné emoce najevo nedávala. Ani jeden z nich nevěděli co říci. Stáli tedy mlčky - plně přistiženi a odhaleni. 

„Inu, Diano, zdá se, že půjdeme dokončit ten výklad, ať nás návštěvníci nepomluví, že si zaplatili a nedostali, co měli." Otočila se Kao k odchodu. Ještě se po nich jednou ohlédla. „Mimochodem, Filipe. Když už je to jak to je, tak buď té lásky a dohlédni, aby bral léky. A mimochodem na ně nesmí pít. Opakování extempore na festivalu nikdo nepotřebuje," uzavřela ředitelka. Ještě se na moment velmi vážně ba až přísně podívala na Sebastiéna, který hnul pohledem a odvrátil tvář. 

"Jaké léky?" Stačil se Filip ještě nechápavě optat, ale odpověď již nedostal. Stále pobaveně se usmívající Diana zmizela ze dveří a Kao jimi prošla, než je za sebou tiše zavřela.