KAPITOLA OSMÁ

 

Sebastiénův byt, Archangelis, Nevada, USA;
o několik hodin později

 

Z hrdla se mu vydral sten podobný spíš zanaříkání v důsledku toho až k zešílení odpočinkového tempa. Těžko odhadnout, jak dlouho si to tu spolu rozdávali. I tak se nezdálo, že by měl Filip dost. Ve vzduchu visela sladká vůně sexu právě tak, jak to míval rád, když si něco takového dopřál.

Kolem postele bylo poházené a pomíchané jejich oblečení. Čas večera se posunul do časné noci. Ze spodní části pod pelestí vyzařovala měkce tlumená nafialovělá záře, která stejně tak velmi opatrně prosvětlovala okolní temný prostor i půlkruhovou obručí uzavírající spleť čela postele. Díky tomu jejich nahá a vzájemně propletená těla působila až nehmotně bělostným dojmem.

Nedalo by se říci, že by Sebastién to, co teď, dělal často. Vlastně pro něj podobné avantýry bývaly vzácné – byť čas od času s někým k něčemu došlo. Krom jediné výjimky se ovšem vždy jednalo jen o jednorázový počin, po němž náhodného milence nechal za sebou. Filipův chtíč byl ovšem tak intenzivní, jednání překvapivě zkušené a přístup tak nekompromisní, že si nemohl pomoci a musel se mu stále znovu podvolovat. Musel? Popravdě chtěl, a to především jeho.

Ležel na zádech s dovřenými víčky. Vnitřním nadloktím levé ruky podepíral Filipovu hlavu, který jej jemně i tak pevně svíral v náručí. V překroku levou nohou za milencovými boky mu naprosto bezostyšně otevíral cestu. Cítil uvnitř sebe jeho pohyb i dotek prstů putujících po břiše. Pokračovaly vzhůru po hrudníku. Dotkly se Sebastiénovy tváře a pootočily ji ke straně. Až opatrný polibek jej přiměl otevřít oči.

Záhy po začátku toho všeho mezi nimi si Sebastién uvědomil, jak nebezpečně návykový pro něj tento Filip může být. A nyní si tím byl přímo bytostně jistý. Až příliš snadno porušil všechna svá vnitřní pravidla ohledně mužů. Nedokázal by ovšem nyní říci, jestli toho lituje, anebo ne.

„Už ti někdo řekl, že jsi nenasytný?" Slyšel zkreslení vlastního hlasu jakoby postrádajícího dech s odrazem vzrušení.

„Jsem si docela jistý, že odpověď slyšet nechceš," šeptal mu Filip do rtů. Následná reakce zanikla v dalším z celé kaskády polibků.

„Bylo by domýšlivé myslet si, že jsi takový jen teď a tady se mnou," nedal si Sebastién pokoj, když dostal znovu příležitost promluvit.

„A když řeknu, že jsem?"

„Tak ti to nebudu věřit, protože jsi lhář!"

Sebastién sebou trhnul. Uvolněně se rozesmál, když hlasité plesknutí dopadlo na jedno z jeho stehen. Smích brzy zanikl ve Filipových rtech spolu s vědomím klesání jeho dlaně vstříc slabinám.

Cítil, jak znovu tvrdne po tom posledním vyvrcholení. Na jazyku vnímal stín chuti sebe sama. Oddělil se se zalapáním po dechu, když jej Filip sevřel právě tam dole a k zešílení pomalu začal dráždit.

Bytem proznělo zvláštně tlumené trojtónní.

„Musím to vzít," zašeptal Filipovi právě tak důvěrně, jak důvěrné nyní vše mezi nimi bylo.

„Nemusíš," ujistil jej.

„Volá už podruhé. Bude mít obavy."

„Teď nemáš čas," zdůraznil Filip podrážděně, i tak stále šeptem.

Znovu ty tři tóny.

„Ale no tak!"

Místo odpovědi ho z něj vytáhl. Svezl se kousek níže a přesunul nad něj.

„Filipe!"

Protesty byly marné. Sebastién hlavu náhle zvrátil vzad. Do pěstí sevřel elastickou látku prostěradla pod sebou spolu s propnutím se pod tíhou toho pocitu, kdy se jeho nejcitlivější část ocitla v hloubce úst. Nyní již myslet na zvukový signál nedokázal.

Tvář pootočil ke straně s víčky pevně zavřenými, vědom si toho, jak jeho levé stehno dolehlo na milencovo rameno. Že tebe tohle tak baví. Ne, toto rozhodně nebyl jeho dávný Filip – toto byl někdo docela jiný. Nevědomky mu to prokazoval v každém okamžiku.

Filipovo konání nabíralo na intenzitě co zopakování toho neodbytného zvuku. Břišní svaly se Sebastiénovi v nepravidelnosti zatínaly a vzrušení stoupalo způsobem napovídajícím o tom, že brzy takto vyvrcholí už potřetí.

Konečně v bytě zavládl klid.

Tiše to mlasklo, jak jej Filip pustil jen chvíli před tím, než by se stalo. Sebastiénovi to přišlo nezměrně vtipné, a tak se rozesmál – byť jemně nafialovělou stinnost nočního bytu pod víčka ochotný pustit nebyl. Zaslechl klapnutí uzávěru. Další z důkazů toho, cos měl od začátku v úmyslu. Víčka pootevřel, až když ucítil Filipa.

Shlížel k němu v mohutnosti přesného vyrýsování svalů těla podobného představám dávných mýtických polobohů. Vlasy měl nekontrolovatelně pocuchané a tvář, která byla jeho velmi dávnému předkovi opravdu více než podobná, odrážela vážnost momentálně čistě naturalistického chtíče. Přidržoval jej pod stehny a pozvolna si co okamžik razil cestu hlouběji a hlouběji.

Bez ohledu na fakt, že se vše během posledních několika hodin mezi nimi odehrálo na základě lži, tak by snad ani nemohl existovat pravdivější moment. V této naprosto soukromé chvíli Sebastién pochopil, že ve svém souhrnu tento Filip představoval vše, co si snad vůbec od milence mohl přát.

Bylo tomu dávno, kdy ztratil veškerou motivaci k životu. Bylo tomu dávno, kdy přestal doufat v jakoukoliv formu konce svého pekla. Bylo tomu dávno... Kdy začal váhat o Božské existenci? Viděl toho mnoho. Ztratil ještě víc. Tolik zla, bolesti – i skrze sebe sama. A vina... Krůpěj za krůpějí se mu víra vytrácela a její poslední střípky vymazávala každá vykreslující se vráska Kao. Bylo jen otázkou právě času, než i její čas pomine a poté... Tušil, co mělo nastat. Nebylo nic, čeho by se děsil více.

Teď a tady ovšem bylo pouze 'teď'. Vzhlížel k dokonalému tělu a božské tváři zcela fyzicky přítomnému Filipovi, který mu dával najevo svou sladce přirozenou převahu a naprosto neoddiskutovatelnou sílu. Měl vůbec Sebastién právo alespoň s ním být na chvíli ten slabý?

Natáhl k němu ruku a on se k němu sklonil. Jejich těla k sobě dolehla. Pohladil Filipa po tváři jemně škrábající nástinem rašícího vousu.

„Myslíš," vydechl Filip náhle, jak se předloktím pravé ruky opíral po straně jeho hlavy, „že jsou některá setkání osudová?"

Sebastiénem se prohnala intenzivní vlna déjà vu. Žaludek se mu zhoupnul. Zalapal po vzduchu. Snad by něco namítl, ale bylo to naprosto mimo jeho kontrolu. Díval se Filipovi zblízka do očí a teprve nyní po tak dlouhé době měl dojem, že možná není vše špatně. Možná je toto správně. Přímo bytostně zatoužil, aby svět nebylo zas až tak špatné místo – především kvůli Filipovi, především pro něj.

Rty se mu samy pohnuly v odpovědi: „Ano, věřím tomu." A co více – nyní skutečně věřil.

Vše ostatní zaniklo v hloubce polibku a tak dlouho nedosažitelném umlknutí všech Sebastiénových trýznivých myšlenek ve prospěch plnému se oddání prudce intenzivnímu fyzickému aktu mezi nimi v těžko popsatelné a dlouho nepocítěné úlevě.

 

Sebastiénův byt, Archangelis, Nevada, USA;
další den v dopoledních hodinách

 

Cosi Filipa vytrhlo ze spánku. Chvíli nevěděl, kde je. Po pár okamžicích si uvědomil, že leží nahý, zabalený v pastelově fialové přikrývce, na levém boku. Otočil se na záda a vzhlédl k blankytné obloze jednoho z tří set slunných dní v roce, které si obyvatelé Las Angeles mohli užívat.

Doufal, že se neprobudí sám, a trochu ho zklamalo, že tomu tak není. Předpokládal, že je Sebastién někde v koupelně. Příjemné vědomí naplnění původně nedosažitelného mu vykouzlilo spokojený úsměv. Vše bylo dokonalé, chyběl jen Sebastién.

Do nosu jej zašimrala vůně čokolády. Podepřel se na lokti a rozhlédl kolem sebe. Obočí mu překvapeně povyskočilo. Veškerý nepořádek z předchozího večera byl pryč. Nejspíš stevard, pomyslel si pouze a pustil to z hlavy. Nejvíce ho teď zajímal hlad, který mu bolestivě stáhl žaludek.

Vyhrabal se z pokrývky a svěsil nohy z vyvýšené pelesti. Na šedé podlaze se mu mihlo něco tmavomodrého. „Hleďme," uniklo mu překvapeně, když zahlédl úhledně připravené nové domácí pantofle. Bylo to prosté, ale milé gesto. Nepřemýšlel o tom dlouho. Vklouzl do nich a vstal, nechávaje rozházenou postel za sebou.

Teprve podruhé se pořádně rozhlédl po prostoru, který stále naplňovala ozvěna jejich nočních sladkých hříchů. Nyní si uvědomil, že místnost má tvar kruhové výseče s poloměry zdí svírajících sto dvaceti stupňový úhel. V jedné čtvrtině jej přetínala tětiva se zavřenými dveřmi do šatny. Naproti nim se nacházela oblouková část obklopená terasou a střešním bazénem, který byl širší, než si Filip původně myslel. Vnější prostor byl od vnitřního oddělen průhlednou stěnou z čirého materiálu, která se kupolovitě klenula až do překvapivé výšky.

Vzápětí jeho pozornost upoutaly dvoje dveře. Obě korespondovaly s okolními stěnami a nábytkem. Levé byly zavřené, pravé otevřené. Filip se trochu přiblížil a zjistil, že za pravými je kuchyně.

Když překročil neexistující práh, ovanul ho průvan. Před ním byla otevřená posuvná zástěna vedoucí na terasu. Za ní zahlédl křeslo a roh stolu ratanového nábytku pokresleného mléčně zakalenou bezpečnostní bariérou.

Kuchyně nebyla velká. Dominovala jí jemně fialová linka s bílou pracovní deskou. Z ní vyrůstal barový pult ve tvaru písmene U se třemi vysokými židlemi z transparentního materiálu. Na pultu leželo šest velkých muffinů na tmavě fialovém talíři. Jejich čokoládová vůně naplňovala místnost. Vedle talíře stál černo-stříbrný termohrnek.

Jako první uchopil jeden z teplých muffinů. Zakousl se do něj a slastně vydechl. Sladkost agáve se dokonale snoubila s chutí čokolády, která i dnes byla považována za superpotravinu. Bylo tam však ještě něco dalšího, co nedokázal přesně určit, ale chuť to povyšovalo na extatický zážitek. Několika hladovými sousty celý muffin snědl. Hrnku si zatím nevšímal. Olízl si palec a vydal se zpět.

S úsměvem zamířil k dalším dveřím, kde tušil koupelnu. Před očima mu vyvstala představa Sebastiéna ve sprchovém koutu a byl rozhodnutý se k němu připojit bez ohledu na protesty.

Filip uchopil kliku, stiskl ji. Dveře se otevřely. Jak jeho tvář nesla široký úsměv, tak velmi pozvolna opadl. Sprchový kout byl prázdný a Sebastién nikde. Jen na úchytce jemně fialové skříňky vedle umyvadla viselo ramínko s připraveným Filipovým oblečením. Bylo čisté i pečlivě vyžehlené. Zahlédl složenou bílou osušku, nový zubní kartáček i neotevřenou pastu.

Perfektní barevná sladěnost bytu včetně koupelny a vše, co zde našel, mu přišlo irelevantní. Byl tu sám. Kam mohl jít? Nedávalo to smysl vzhledem ke všemu, co se odehrálo v noci. S rozladěním vstoupil do sprchového koutu a pustil si velmi teplou vodu.

Po očistě se oblékl, byť neoholený a s mokrými vlasy, a opustil koupelnu. Prázdnota bytu ho obklopila. Bez přemýšlení se vrátil do kuchyně, vzal termohrnek a zamířil k otevřené zástěně na terasu. Cestou odšrouboval krytku a položil ji na ratanový stůl.

„Sebastiéne?" zavolal zesíleným hlasem, když stanul u zábradlí, které bylo poslední bariérou před hlubokým pádem. Ani nečekal odpověď. Stačilo se rozhlédnout. Byl tu sám. Odpil trochu z hrnku. Černá káva. Nenadchne, neurazí. Povzdechl si a bezmyšlenkovitě zamířil k bazénu. Kroky začal odměřovat jeho délku.

„Někam si odejdeš a necháš mě tu samotného? To jsi mi teda hostitel," mumlal podrážděně a upíjel hořkou kávu, která jen umocňovala jeho rozladění. Za zády zaslechl šplouchnutí. Zastavil se. Ohlédl se. Nic. Pokračoval tedy dál, ale po pár krocích se zvuk zopakoval. Podruhé se zastavil. Zadíval se na hladinu.

„To je divné," zamumlal. Stál tam, dokud zvuk neuslyšel potřetí. Nevymýšlím si to, ujistil sám sebe, když zašplouchání zaznamenal počtvrté. Nebo ne?

Přikročil k okraji bazénu. Zrovna se nacházel zhruba v jeho středu, takže viděl na téměř celou jeho délku. Obracel hlavu na jednu i na druhou stranu. Nic zvláštního nezaznamenal. Už si začínal myslet, že blázní, když se podíval dolů ke svým nohám.

Byl to mžik. I tak by přísahal, že v té vodě viděl ducha. Vedle jeho kotníku, přímo pod ním, na něj hleděly dvě oči s vertikálně staženými zornicemi vsazené v bledé tváři. Hlasitě vykřikl. Uskočil vzad, až narazil zády do průsvitné stěny. Hrnek mu vyletěl z ruky, dopadl na zem a obsah se rozstříkl. Nádoba se několikrát odrazila a dokutálela dál.

Rychlý dech Filipovi náhle nestačil. Srdce mu hlasitě bušilo. Úlek ho na několik okamžiků ochromil. Dlouhé dvě vteřiny trvalo, než se dokázal zkoncentrovat a sebrat odvahu znovu pohlédnout za okraj bazénu.

Vykročil vpřed a zvedl bradu. Nic tam nebylo. Průsvitné dno otevíralo pohled na město hluboko pod ním, až se mu zatočila hlava a musel ustoupit.

„Co to bylo?" zamumlal pro sebe. Kousek od něj proletěl téměř neslyšně nejspíš zatoulaný lokační dron. Zaznamenal ho periferním viděním, ale nevěnoval mu pozornost – na rozdíl od toho, co zahlédl ve vodě.

Silnější šplouchnutí, i když vzdálenější, ho přimělo ohlédnout se vlevo.

„Sebastiéne?" zavolal hlasitěji. Vždyť tam nebyl, pomyslel si zmateně.

Vzdálenost mezi místem, kde Filip stál, a tím, kde Sebastién vylézal z bazénu, byla příliš velká. Nemohl to být on. I kdyby měl schopnosti vrcholového sportovce, tak by pod hladinou nedokázal za těch několik vteřin odplavat tak daleko. Ještě jednou se ohlédl tam, kde předtím něco zahlédl, ale rychlým krokem se vydal pryč.

„Viděl jsi to?" vyhrkl, jakmile se přiblížil k Sebastiénovi.

„Co bych měl vidět?"

Sebastién tam stál v jednoduchých černých plavkách. Bílou osuškou, jako byla v koupelně, si otíral tvář a sušil vlasy.

„Ve vodě. Něco tam bylo," ukázal Filip směrem k bazénu.

„Nic tam není. Snídal jsi?" zeptal se Sebastién nevzrušeně. S osuškou v ruce vykročil bosý a stále ne zcela suchý ke dveřím do kuchyně.

„Počkej," křikl za ním, ale Sebastién se nezastavil.

Filipa sevřela tíseň, když zůstal u bazénu sám. Ohlédl se k vodě, jako by z ní každou chvíli mělo něco vylézt a vzít ho. Nepamatoval si, kdy se naposledy něčeho tak lekl. Jeho instinkty bily na poplach. Na chvíli byl přimražený na místě, neschopen pohybu, zatímco zíral na vodu. Pak sebou trhnul a chvatně vešel do kuchyně.

„Přísahám, že jsem to viděl," vypravil ze sebe okamžitě. Pohledem spočinul na zádech Sebastiéna, který stál u kultivátoru a něco nastavoval na dotykovém displeji. Byl to nenápadný přístroj vzdáleně podobný dávným vestavným mikrovlnným troubám, který ovšem po svém vynalezení dokázal vyléčit jednu z nejsmrtelnějších lidských nemocí – hlad. Sebastién neodpověděl a pokračoval dál.

„Bylo to divné. Asi bychom měli odejít..."

„Filipe," přerušil ho Sebastién důrazně. „Včera jsi pil absinth. Obsahuje thujon. Ten má halucinogenní a psychedelické účinky. Nejsi na něj zvyklý. Nic tam nebylo. Zapomeň na to," artikuloval překvapivě tvrdě způsobem, který Filipa co slovo bodal do srdce.

„Ale co když..."

„Filipe," znovu ho přerušil, tentokrát div nevykřikl. „Měl bys jít domů," dodal tišeji. Filipovi se Sebastién zdál ještě vzdálenější než kdy předtím. Nechápal náhlou proměnu z filozofického a něžného milence v někoho tak chladného a tvrdého.

„Vyhazuješ mě?"

„Ne," odpověděl Sebastién trochu úsečně, oddělený od něj kuchyňským pultem. „Jen budu mít práci," dodal téměř vlídně.

„A zavoláš mi?" zeptal se Filip nejistě. Sebastién pevně sevřel rty a opětoval mu vzdálený pohled.

„Zavolám," slíbil.

„Já... Přemýšlel jsem, jestli nám zapůjčíš obraz..."

„Jdi domů." Sebastién se odvrátil k displeji.

Filip ještě chvíli postával a pozoroval ho. Pak udělal první krok vstříc hlavní místnosti. Ještě se ohlédl, ale Sebastién se neotočil.

Tenisky byly úhledně srovnané vedle vstupních dveří. Když se za ním zavřely, tak na ně ještě chvíli hleděl s pocitem zavrženosti. Navzdory ujištění, že mu Sebastién zavolá, o tom silně zapochyboval. Pohled se mu rozmazal slzami, když se otočil a vydal se k výtahu.

 

Galerie La Gogh, Archangelis, Nevada, USA;
o tři dny později

 

Svět se zakalil – tak by to popsal, kdyby se někdo ptal, ale on se neptal. Vlastně si nikdo ničeho nevšiml. Proč také? Každý se zajímal jen sám o sebe. Chápal to. I on to tak měl celý život. Jak často se sám zachoval tímto způsobem? Slíbit, že zavolá po společně prožité noci a pak se už nikdy neozvat? Tohle dělal přece Filip, tohle byl jeho styl! Zcela jiný pocit bylo ocitnout se v opačné roli.

Čekal už třetí den na hovor, který nepřišel. Dnes ráno ho na cestě do práce zasáhla nesnesitelná myšlenka, že si to zaslouží, protože byl takto krutý mnohokrát. A nyní, během mechanického výkladu o kubistických obrazech pro skupinu návštěvníků, v něm sílil pocit bezmoci a neschopnosti cokoliv změnit.

„Nyní přistupujeme k obrazu Champs de Mars, La Tour rouge – Martovo pole, Červená věž. Toto dílo Roberta Delaunaye, významného francouzského abstraktního umělce a zastánce kubismu a orfismu, patří mezi klíčová díla, která ovlivnila rozvoj abstraktního umění. Namaloval ho v roce 1911." Zvedl pravou ruku směrem k obrazu a zadíval se na něj, jako by ho neznal nazpaměť.

„Jako většina Delaunayových děl je to olejomalba na plátně. Zobrazuje stylizovaný pohled z pařížského Martova pole s Eiffelovou věží v pozadí." Naznačil prsty konstrukci Eiffelovky, dnes už neexistující dominanty, která musela být stržena kvůli korozi způsobené kyselými dešti. „V popředí dominuje červená věž jako geometrický útvar. Vše ostatní je abstrahováno do barevných tvarů a pruhů, s důrazem na dynamičnost a modernost tehdejší..." nedokončil větu, protože měl pocit, že mezi návštěvníky zahlédl Sebastiénovu siluetu.

„Chcete říci Paříže?" zeptala se netrpělivě postarší dáma ve společnosti mladšího muže.

Filip krátce přikývl. Očima pátral po další známce, že si s ním jeho mysl jen nehraje.

„Omluvte mě," vypravil ze sebe a protáhl se mezi oběma, bez ohledu na dámino lamentování. Začal se prodírat skupinou směrem k místu, kde Sebastiéna snad zahlédl.

Konečně se ocitl v trochu volnějším prostoru. Rozhlížel se, ale nikde ho neviděl. Co to dělám? Už je asi doma. Nemohl si však pomoci a pohnul se kupředu. Míjeli ho návštěvníci. Vyhnul se skupině s norsky mluvící průvodkyní. Doběhl k širokému schodišti, které vedlo do druhého patra. Seběhl ho a pokračoval dlouhou sekcí tempority art k nenápadným dveřím, které oddělovaly část pro návštěvníky od zaměstnaneckého zázemí. Vpadl do dlouhé a úzké chodby lemované vstupy do různých kanceláří.

Zaváhal jen na okamžik a pak se znovu rozběhl. Zabočil vlevo směrem k ředitelně. Za prvními dveřmi na židli trochu překvapeně poskočila Diana, která seděla za pracovním stolem a psala na virtuální klávesnici. Přes poloprůsvitnou obrazovku s textovým editorem bylo vidět její popuzený výraz.

„Filipe. Klepej. A co sem takhle vrážíš? Nemáš náhodou provázet?" povytáhla obočí a sundala si rozměrné brýle s kapkovitými obroučkami, které jí pak visely na krku na červené šňůrce.

„Byl tu?" vyrazil ze sebe Filip a Diana překvapeně zamrkala.

„Kdo? Majitel? Ano, zrovna přišel. Kao už je na cestě." Chtěla pokračovat, ale Filipa to už nezajímalo. Chvatně prošel kolem ní a rázně popadl kliku kanceláře, která mu už dlouho nepatřila.

„Počkej, co to děláš? Nemůžeš si tam jen tak..." Zbytek jejích námitek zanikl za částečně prosklenými dveřmi.

Obklopil je klid. Jen starožitné, vyřezávané a hnědě mořené pendlovky se zlaceným ciferníkem tikotem odměřovaly vteřinu za vteřinou. Filip shlédl na svou ruku stále ještě svírající kliku a velmi pozvolna ji pustil. Jako by se mu do srdce zabodla ostrá jehla při vědomí, že je možná tento jejich rozhovor poslední. Konečně se od dveří obrátil do místnosti. Stál tam. Opravdu to byl on? Nebo jen představa jeho zkoušené mysli, která odmítala přijmout, že jej už nikdy neuvidí?

Filip k němu vykročil. Plavé vlasy měl stažené v zátylku do jednoduchého ohonu a tmavě šedá košile včetně úzkých černých riflí perfektně obepínala jeho statickou postavu.

„Sebastiéne?" vyslovil opatrně jeho jméno.

Reakce přišla vzápětí. Dvěma kroky se k němu otočil čelem a pohlédl mu přímo do tváře. To Filipa zastavilo.

„Nechtěl jsem tě rušit od výkladu. Byl velmi zajímavý," vyslovil Sebastién bezvýrazně. Znovu je dělil odstup – tentokrát z Filipova podnětu, který si teprve nyní všiml, co u toho pracovního stolu Sebastién dělal. Na jeho desce ležel naprosto bezpochyby obraz zabalený do jakési bělostné látky. Tušil který, ale to nebylo nyní pro něj to důležité.

„Jak dlouho jsi mě tam mezi nimi poslouchal?" zeptal se Filip tiše. Navzdory všemu se musel pousmát při vědomí, že se Sebastiénovi možná výklad opravdu líbil.

Ten pokrčil rameny.

„Deset, patnáct minut. Nezdálo se, že bys na mě měl zrovna čas," dodal k tomu.

Filip zamrkal: „Cože? Jak tě to napadlo? Samozřejmě, že mám." I tak zůstával na svém místě v jisté bázni se přiblížit. Byl to Sebastién, kdo k němu vykročil a značně zkrátil vzdálenost do jisté společensky únosné míry.

„Nezavolal jsi mi!" padla Filipova výtka.

Obviněný sklonil hlavu: „Já vím. Omlouvám se. I za to ráno."

„Zůstaneš tu se mnou, nebo odletíš?" konečně se Filip zeptal na to nejdůležitější. Ani netušil, jestli má na takovou otázku právo. Vnitřně však od první chvíle intenzivně cítil, že patří k Sebastiénovi a on má být jeho. Bylo to tak silné, až mu to v jistých chvílích způsobovalo rozpaky.

Jediným krokem Sebastién vymazal i zbývající prostor mezi nimi. Opět to byl právě on, kdo projevil iniciativu k tomu fyzickému. Dotek jeho dlaně zahořel přes látku košile na Filipově hrudníku a způsobil prudké zvýšení tepu. Ano, toto celé ty strašné tři dny tak zoufale potřeboval a nyní se mu to konečně dostávalo.

„Přemýšlel jsem o tom dlouho. Zůstanu tu s tebou, Filipe," zašeptal Sebastién, druhou rukou ho zachytil v zátylku a tím přiměl, aby se k němu více sklonil.

Bylo to daleko silnější než jakýkoliv jejich dřívější polibek i v té nejprudší vášni. Dech Filipovi zavrávoral a pak se zastavil jen malý okamžik před tím, než se Sebastiénovy rty dotkly těch jeho. S jemností motýlích křídel po nich přešly a vzaly mu poslední zbytky stability. Ocitl se v milencově náruči.

Zoufale mu vzdychl do rtů. Ano, byl tu s ním. Ujistil jej, že neodletí, a navíc jemně líbal tak jak zatím nikdy. Filipovi nekontrolovatelně skanuly dvě až příliš dlouho zadržované slzy. Nebylo časté, aby se mu něco takového stávalo, a nejraději by si za to nafackoval, protože to nedokázal zastavit.

„Bál jsem se, že jsem o tebe přišel. Prosím, odpusť mi," přiznal se Filip nalomeným hlasem.

„Jsem tady a jsem tu pro tebe." To ujištění naprosto stačilo, zvlášť když mu nyní stopy slanosti z tváří slíbávaly Sebastiénovy rty a tím stále více zesilovaly nevyslovitelnou touhu se od něj již nikdy neodloučit.

Konečně se jejich rty spojily. Filip ho pevně objal a hladově vnikl jazykem do úst, která se mu plně poddala. Ucítil, jak se jeho tělo zachvělo. Uvědomil si tlak na stehně. Jak sladký byl Sebastiénův roztoužený vzdech?

Filip jej tlakem těla přiměl odcouvat k pracovnímu stolu a posléze se na něj posadit. Sebastiénova hlava padla vzad, když mu horce bloudil doteky rtů po hrdle. Vklínil se do něj. Okolní svět pro ně přestal existovat, když se k sobě tiskli.

Klika hrcla a dveře se prudce rozletěly.

„Co to tu děláte?" zahromoval hlas Kao a tím je oba dokonale probral. Prudce od sebe odskočili a oba na ni zůstali šokovaně zírat. Kao však pobaveně hleděla z jednoho na druhého a znovu zpět.

S úsměvem se optala Sebastiéna: „Tak proto ses neobtěžoval přijímat hovory?"

Filip odvrátil tvář a cítil, jak se mu do ní začíná hrnout krev. Sebastién se nepokrytě malý kousek od něj smál. Prsty levé ruky si částečně skrýval předkloněnou tvář. Oba dokonale zapomněli, že byla Kao na cestě.

„No," začala, „když se tak na vás dívám, tak koneckonců proč ne? Jen tedy nebylo zrovna profesionální nechat skupinu v půlce prohlídky bez průvodce." Dlouze se nosem nadechla a ohlédla po Dianě, která z prostoru dveří pobaveně sledovala celou scénu.

„Jen tedy pro příště, až si to budete chtít rozdat v mé kanceláři a na mém pracovním stole, tak se alespoň zamkněte." Kao se krátce rozesmála a pak ještě pokroutila s úsměvem hlavou. Ani jeden z nich nevěděl, co říci. Stáli tedy mlčky – plně přistiženi a odhaleni.

„Inu, Diano, zdá se, že půjdeme dokončit ten výklad, ať nás návštěvníci nepomluví, že si zaplatili a nedostali, co měli," otočila se s těmi slovy Kao k odchodu. Ještě se po nich jednou ohlédla. „Mimochodem, Filipe. Když už je to, jak to je, tak buď té lásky a dohlédni, aby bral léky. A mimochodem na ně nesmí pít. Opakování extempore na festivalu nikdo nepotřebuje," uzavřela ředitelka. Ještě se na moment velmi vážně, ba až přísně podívala na Sebastiéna, který uhnul pohledem a odvrátil tvář.

„Jaké léky?" stačil se Filip ještě nechápavě optat, ale odpověď již nedostal. Stále pobaveně se usmívající Diana zmizela ze dveří a Kao jimi prošla, než je za sebou tiše zavřela.