KAPITOLA JEDENÁCTÁ

 

Aréna Porta, Archangelis, Nevada, USA;
druhý měsíc Sebastiénova a Filipova vztahu

 

Nesourodé hučení davu v temnotě protnul dunivý úder. Navzdory hřmotu nespočtu hlasů v aréně Porta zvuk jen pozvolna dohasínal. Po několika okamžicích se zopakoval a při třetím úderu se centrální část jeviště projasnila.

Teprve nyní bylo možné zahlédnout levitující a kolem osy rotující projekci obřích stojacích hodin. Tento symbol neodmyslitelně patřil k neorockové kapele Seraf od začátku jejího působení na hudební scéně.

„Jak ti je?" zašeptal mu do ucha. Ohlédl se přes rameno. Od příchodu a nalezení místa na třetím stupni hlediště a přímo naproti jevišti si jej Filip držel majetnicky ochranitelským způsobem.

Nebylo snadné Sebastiéna přemluvit, aby si oblékl to, co měl nyní na sobě. Zrovna nejlépe se v tom necítil, ale Filip prostě naléhal. Matně černé kalhoty imitující kůži ještě relativně šly, ale průhledné černé triko bez rukávů házející modravé odlesky na jeho vkus odhalovalo zbytečně moc. Nejspíš díky tomu se jej Filip vlastně nedokázal přestat dotýkat. Krom toho si evidentně užíval jisté ne příliš vhodné pohledy a vědomí, že je tu s ním a nikdo se k němu nepřiblíží.

„Je mi dobře. Už se přestaň bát. " Filip však i tak klidný zjevně nebyl. Od začátku jejich dvouměsíčního vztahu občas až otravně poctivě dohlížel na dodržování Sebastiénova lékového režimu. Nepříjemná vzpomínka na festivalovou událost byla evidentně stále živá.

„Kdyby ti začalo být sebeméně..."

„Filipe, je mi dobře!" zopakoval Sebastièn netrpělivě. Zdvihl ruku a letmo se dotkl jeho ramene za sebou. „Kdyby cokoliv, řeknu ti to, jak jsem slíbil."

Zvuk odbíjejících hodin doplnily charakteristické tóny retro elektrické kytary. Členové kapely Seraf, nazývaní Sefafíni, se od počátku považovali za následovníky legendární AC/DC. Tato skladba vždy zahajovala jejich koncerty. Dav v hledišti i na terasách ji přivítal hlasitým jásotem.

Hodiny pravidelně odbíjely úvod písně Pekelné zvony. Do toho se ozvalo zesílené šeptání hlavního zpěváka, které se neslo éterem jako ozvěna.

„Jsem valící se bouře. Jako déšť. Přicházím jako hurikán. Mé blesky rozsvěcují oblohu. Jsi sice mladý, ale chystej se na smrt." Ke kytaře a odbíjení hodin se přidaly údery do činelu a bubnu. Rytmus se rozvíjel napříč celým spektrem bicí soupravy, udávající tempo vůlí bubeníka, který dlel kdesi ve tmě.

Náhle hodiny zmizely a místo nich vyšlehly ohnivé projekce gejzírů z okraje jeviště, doprovázené zvuky prudkých plamenů. Dlouhé narudlé paprsky světlometů se zkoncentrovaly na místě, kde se objevila celá kapela včetně zpěváka v popředí. Publikum reagovalo nadšeným zaduněním.

„Nesu pivo," ozvala se Rebecca. „Miluju klasické koncerty. Mohla bych na ně chodit pořád." Filip i Sebastién se otočili. Hannah stála vedle ní a široce se usmívala, jak měla ve zvyku. Obě byly sladěné v černém rockovém oblečení z imitace kůže - Rebecca v kalhotách a korzetu, s tmavofialovými žehlenými vlasy, a Hannah ve vypasovaných šatech se stojáčkem a krátkou zvonovou sukní, s bělostným třímilimetrovým sestřihem.

Mladý interpret na jevišti zdvihl hlavu ukrytou pod šedou kápí s potrhaným okrajem. Ta pokračovala síťovinou přes ramena, odhalující chlapecky vyhlížející hrudník. Černé potrhané nohavice končily po kolena vysokými šedými holínkami, imitujícími kovbojský styl. Na krku mu viselo množství rozličných řetězů. Zdvihl pravici s retro mikrofonem a silně chraplavým hlasem začal zpívat slova první sloky známé písně.

„Že vám to trvalo. Myslel jsem, že nedorazíte," utrousil Filip.

„Ta fronta byla šílená. Tady máš, zlatíčko," řekla Hannah jemně a podala Sebastiénovi jeden ze dvou bílých kelímků s nápojem. Rebecca povytáhla obočí a zhluboka se napila z toho svého. I přes rozdílné orientace obou párů bylo vidět, že v jistých chvílích začíná žárlit. Hannah se málokdy chovala k cizím lidem s takovou náklonností.

„Měli jsme jít my. Díky, Han," podíval se jí Sebastién do tváře a ona se na něj usmála. Filip povytáhl taktéž obočí a sám si od ní převzal druhý kelímek. Brzy poté byla opět párová sounáležitost znovu obnovena.

V průběhu té krátké chvíle skončil cover známé písně a všechny nástroje utichly. Zpěvák přešel k okraji jeviště, přidřepl a přiblížil mikrofon k ústům. Bylo zvykem, že po úvodní písni následovala novinka v repertoáru.

„Tak jako démon z jiného světa," začal zpěvák hlubokým melodickým hlasem, podkresleným basovou kytarou. „Cítím tvůj život proudit ti v žilách. Chci si ho vzít. A bude jen můj jako ty." Natáhl se k jedné z dívek v popředí a jemně se dotkl jejích prstů. „Odpor je marný, tvůj osud je zpečetěn," pokračoval. Za jeho zády několikrát silně udeřil bubeník. Ostatní nástroje se okamžitě připojily, když zpěvák vstal a protáhl vysoké, táhlé rockové zvolání.

„To bude pěkný," zasmála se Reb a pokynula kelímkem s pitím vstříc vystupujícím. Hannah už vedle ní kroužila boky a užívala si koncert. Po nejnovější skladbě následovalo nadšené provolávání a poté další dvě již o něco starší originální písně.

„Hele nezkoušej lhát. Byla jsi normálně na šrot a to tak, že jsem tě musel málem nést," smál se Filip a dopil na jeden pohyb své pivo.

„Nó, to teda nemusel. Kdybys nebyl hysterka, tak si nikdo ničeho nevšiml. Já věděla celou dobu, co dělám," snažila se Reb se smíchem bránit. „A ne že k tomu začneš..."

„Víš, kdybych ji odtamtud nedostal, tak ji vylili ze školy." přiklonil se blíže k Sebastiénovi. Díky vypitému alkoholu mu konečně dopřál o něco více volnosti. Dokonce mohl stát vedle něj a opírat se bokem o zábradlí mimo neúprosné sevření Filipových paží. Vyprávěné historce z dob společných studií těch dvou se jen usmíval.

„Ty mi to fakt budeš mlátit o xicht do konce života, co?" vyjela po něm Reb.

Filip se rozesmál: „Jasně, že jo. Slíbil jsem ti to, drahoušku."

„Tak jí neříkej. To je moje oslovení," zaprotestovala Han. Za odměnu dostala od Rebeccy plácnutí po zadnici. Filipův smích náhle pohasl.

„Stalo se něco?" zeptal se Sebastién, když si všiml změny. Filip se díval směrem, kde byl nějaký kluk v tričku se zeleným vyobrazením jména kapely Seraf. Poskakoval na místě a mával, než se začal prodírat lidmi směrem k nim.

„Kdo to je?" zeptal se Sebastién, ale Filip neodpověděl.

Přiklonil se k němu,vtisknul mu polibek na tvář a zašeptal: „Počkej tady. Hned jsem zpátky." Pak vyrazil vstříc tomu klukovi.

„Já fakt nechápu, že na to prostě nezapomene," řekla Reb. Zakroutila hlavou. Dav zpíval jednu z velmi starých písní AC/DC.

„Co čekáš od Filipa? Jako bys ho neznala," odpověděla Han, ale Sebastién už neposlouchal. Odpoutal se bokem od zábradlí s pohledem zaměřeným vpravo do míst, kde evidentně začínal jistý dost velký problém.

„Něco se děje." Obě dívky se ohlédly stejným směrem. Viděli, jak Filip na toho kluka cosi zařval a pak ho popadl za rameno. Škubnul s ním div neupadl. Zkusil se mu vymanit spolu s širokým gestikulováním volnou paží a evidentním vysvětlováním.

„Co ten Simi zase zkouší?" zaslechl Rebeccu, ale zbytek zanikl v davu, když se jím začal prodírat. Vzhledem k množství lidí a relativní vzdálenosti se stal pouhým svědkem toho, jak Filipa jakýsi postarší muž popadl za ruku a odstrčil stranou. Sebastién by mu podle prošedivělých vlasů i plnovousu hádal věk kolem padesáti let. I tak se zdál ve slušné kondici. Jeho mohutné tělo vytvořilo bariéru před třesoucím se Simim. Filip se na něj náhle vrhnul, ale byl až překvapivě snadno odražen. Mohutná pěst jej vzápětí udeřila do obličeje a poslala k zemi.

„Koukej zůstat ležet, pískle," zahřměl nad ním ten muž.

„Pablo, nech ho. Nic mi není," žadonil Simi za jeho zády. To jej evidentně zastavilo. Filip se posbíral ze země a otřel si nos, z něhož crčela proudem krev.

„Sebastiéne, nepleť se do toho," zaburácel nyní Filip a namířil na něj ukazovák pravice.

„Já nejsem tvůj nepřítel," křikl Simi skrytý stále za hradbou svého ochránce.

"Prostě drž zobák, jasné?" zaječel Filip a znovu se vrhnul na toho chlapa. Buch, bác... Pěst dva krát proťala vzduch a tentokrát uzemnila Filipa definitivně.

„Už dost." Sebastién s rukama zdviženýma ve smírném gestu skočil přímo mezi ty dva.

„Dost." Zopakoval při opětování velmi pevného pohledu černě působících očí Pabla. Odcouval pomalu k Filipovi. Klesl k němu na koleno a otočil jej na záda. Levý koutek měl evidentně natržený stejně jako taktéž levé obočí a kdo ví, jestli neměl i zlomený nos. Tvář měl díky tomu slušně zakrvácenou. Kromě toho se zdál jinak relativně v pořádku.

„Ty pitomče," zašeptal svému horkokrevnému Filipovi. Neměl by, ale i tak se tomu prostě musel usmát před tím, než se nad nimi objevili tři vyhazovači v tmavých uniformách soukromé bezpečností služby.

 

Sebastiénův byt, Archangelis, Nevada, USA;
pátý měsíc Sebastiénova a Filipova vztahu

 

Jemné tóny Chopinova Nocturna č. 2, Opus 15 ve Fis dur konejšivě dokreslovaly otevřený prostor Sebastiénova bytu. Miloval ten pocit volnosti, kdy ho neobklopovaly stěny. Už dlouho ho inspirace nezasáhla s takovou silou jako dnes.

Čerstvě vlahý vzduch proudil v nepravidelných poryvech průvanu skrz čtyři rozměrné otevřené zástěny na krajích průhledné bariéry. Ve své neochotě vnímat cokoliv jiného než onu část přinášející tvořivost zapomněl na vše včetně sebe sama. Pozdní odpoledne se již začínalo stáčet k večeru.

Bosý a svlečený do půl těla stál před rozměrnou realitou plátna upevněného v kovovém stojanu. Téměř jej naplňovaly tlumené podkladové barvy ve spektru od světle béžové po středně hnědou. Zbývala jen malá část s lehce načrtnutými liniemi. Dokončení první vrstvy bylo na dosah.

V pravé ruce držel až příliš nově vyhlížející paletu s několika osamocenými ostrůvky barev. Na okamžik ustal v malování a svěsil levou ruku se štětcem podél těla. Téměř netknuté tuby olejových barev ležely v dřevěném futrálu na barové židli, přistavené narychlo z kuchyně. Vedle něj stály dva drobné levandulové kávové šálky s lněným olejem a terpentinem. Na zemi pod židlí ležela stará šedá košile potřísněná barvami.

Víčka mu pomalu poklesla oddělujíc jej od výjevu, který se mu stal předlohou teprve započínající elementizace. Na chvíli se nechal pohltit skladbou. Dávno ztratil pojem o čase.

Uvědomil si třepotavý pocit uvnitř svého těla při vzpomínce na ranní události ve Filipově bytě. Samovolně se mu na tváři usídlil úsměv a konečně si dokázal připustit, že jej možná potkalo něco dobrého a smí být šťastný. Trvalo mu pět měsíců, než situaci začal plně důvěřovat, ale teď tomu tak konečně bylo.

Otevřel oči a zadíval se na scenérii města se strmými horskými svahy na obzoru. V záplavě nažloutlých skic na konferenčním stolku cosi pravidelně problikávalo - jeho ARKom. Zvukovou signalizaci tohoto dnes již trochu zastaralého zařízení nevypínal často, ale dnes neměl náladu na vyrušování.

Po dalších čtyřech Nocturne skladbách se pohasínající den začal halit do nachového přísvitu blížící se noci. Vjem, který cítil, se odrážel na plátně jako výjev vysokých budov tančících v tichu sluneční sonáty. Statický, přesto vlnivý pocit pohybu vířil v ulicích a kolem hnědavého slunce klesajícího k obzoru.

„Sebastiéne." Důrazné oslovení ho vytrhlo z tvůrčího rozpoložení. Ohlédl se přes rameno a povytáhl obočí. Stál tam Filip, stále v oblekových kalhotách a bílé košili od konce pracovní doby. „Proč to nebereš? Mohl jsem se zbláznit," vyhrkl.

„Cože? Kolik je hodin?" zeptal se Sebastién. „Zastavit hudbu!" přikázal a další z jeho oblíbených klavírních skladeb okamžitě zmlkla. Bytem se rozhostilo rozpačité ticho.

Kromě doby, kdy byli spolu, Filipa často sžíral nepochopitelný strach a živelná žárlivost. Sebastién se k tomu snažil přistupovat s tolerancí, ale v poslední době ho to stále více rozčilovalo.

„Je půl deváté. Volám ti od tří hodin odpoledne," řekl Filip vyčítavě. Sebastién odložil paletu na otevřený furtrál s tubami a zapíchl štětec do šálku s terpentinem.

Vykročil k němu: „Ale no tak..."

„Jaké 'no tak'? Kde máš ten krám?" zeptal se Filip a zamířil ke konferenčnímu stolku, kde ARKom býval nejčastěji uložený. „Nechápu, proč tu zastaralost vůbec používáš?"

„O tom jsme už mluvili. Žádnou elektroniku do těla prostě nechci," ohradil se Sebastién, už také popuzený. Tyhle dohady mezi nimi probíhaly často, ať už šlo o SynBioNet, který člověka dokázal připojit pod plný dohled centrální městské inteligence s názvem CITA, nebo o lékařské nanoboty.

„Elektroniku? Kam na takové termíny chodíš?" Filip stanul u stolku a prsty prohrábl skicy. „Já to mám od mala a nikdy mi to nic nedělalo." Uchopil jeden z nažloutlých papírů s rychlou kresbou. Zachmuřil se.

„Nevěděl jsem, že umíš kreslit. A není to vůbec špatné. Spíš docela dobré," zamumlal. Sehnul se pro dalších několik obdobných kreseb, které jednu po druhé prohlížel a mračil se nad tím stále více. Poté se otočil k plátnu a chvíli na něj zíral.

„Proč jsi mi to neřekl?" zeptal se a obrátil se na Sebastiena. Ten se odvrátil, založil ruce na hrudi a zadíval se ven skrze transparentní zeď.

„Z toho se zodpovídat nebudu!" odsekl podrážděně. Některé věci nesnášel, zvlášť vyrušení na začátku tvůrčího procesu. Připadal si pak okradený, což mu dokázalo zničit veškerou inspiraci. Už teď cítil, jak mu ranní nadšení prokluzuje mezi prsty.

„Vůbec tě neznám. Čekám, že mi dáš šanci tě poznat, a nic. Vše se dozvídám jen náhodou nebo nedopatřením. A teď zjistím, že jsi malíř? Víš, že umění je celý můj svět, a ty mi to neřekneš? Jsme spolu pět měsíců!" vyčítal Filip šokovaně.

„No tak je to pět měsíců. Nemaloval jsem mnoho let. Dnes ráno jsem teprve začal," odpověděl Sebastién, cítící vlnu odporu. Uvědomil si, že se zodpovídá z něčeho, co považoval za své nejintimnější tajemství. Možná by Filipa do tohoto světa brzy pozval, ale až by se tak rozhodl sám.

„Proč mi nevěříš?" Sekla Sebastiéna ta Filipva věta do tváře s podobností políčku. Na tři sekundy dovřel víčka. Inspirace byla pryč. Zůstalo jen znechucení z toho, co se dělo, a pocit uraženosti. A to potřeboval sám pro sebe jen jeden den.

„Protože ti nepatřím." zaduněl Sebastiénův hlas, který dokázal otřást vnitřními vesmíry obou. Následovalo zhruba minutové rozpačité ticho, které se co vteřinu propadalo do temnoty emoční propasti mezi nimi.

„Nemáš právo si cokoliv vynucovat. Nechci, abys určité věci věděl, a proto se to nedozvíš," zvýšil Sebastién hlas, dívající se Filipovi do rozpačité tváře. Ten pustil papíry se skicami. Zlehka dopadly na stolek.

„Ale já k tobě patřím. Víš o mně všechno a co ne, tak jen proto že na to nepřišla řeč." I Filipova slova nabrala na síle ve snaze dovolat se tomu druhému ze své strany pocitového rázu. „Chci tě poznat, protože tě miluji. Je to tak nepochopitelné?"

„Kdybys mě miloval, nechal bys mi prostor," zkonstatoval ostře Sebastién.

„Ty nechceš být se mnou?" zvolal Filip zoufale. Oba cítili mrazivou osamocenost gradující první prudké hádky.

„Musíš pochopit, že potřebuji někdy dýchat. Nemůžu být pořád pod tvým drobnohledem," řekl Sebastién a máchl rukou v ostrém gestu.

„Takže tě dusím?" zareagoval hlasitě Filip.

„Do některých mých záležitostí ti nic není. A už vůbec se kvůli tobě nenechám napíchnout na dohled té mašiny, co to tady vede!" rozkřikl se Sebastién.

„Tvých? Ne našich?" Filip vyletěl rukama ke stropu a pak je spustil. „Přišel jsem, protože jsem měl o tebe strach a hledal tě jako blázen," obořil se na Sebastiéna.

„Nemusel jsi sem lézt. Všechno jsi zničil," vrátil mu to obdobně Sebastién. Filip na něj šokovaně zíral, pak zakroutil hlavou a odvrátil se. Chvíli hleděl do podlahy. Nadechl se. Konečně až příliš klidně vzhlédl a krátce pohlédl Sebastiénovi do očí.

„Fajn. Jak chceš," zašeptal. Otočil se a rázným krokem plným vzteku, roztrpčení, smutku a pocitu křivdy odešel. Když se za ním zavřely dveře, stačil ještě zaznamenat zavolání vlastního jména, ale to ho nezastavilo.

Filip cítil, jak mu v hlavě duní tep. Třásl se rozčílením, když sjížděl výtahem do přízemí. Strážný si tam tiše podřimoval tentokrát bez ochoty vzít v potaz, že se někdo v blízkosti nachází. Některé interiérové rostliny začínaly kvést, čehož si do této chvíle Filip nestačil všimnout. Zůstal stát na jediném místě. Zavřel oči ve snaze se uklidnit, ale dlouhé minuty se mu to nedařilo. Až pak přišlo prozření toho, co se stalo, a jaký dopad by mohla mít jejich hádka. Ohlédl se za sebe. Filipe, co to děláš? Zaspílal si v duchu.

Otočil se čelem vzad. Chvatným krokem se vrátil do výtahu. Kabina se znovu i bez příkazu samovolně vydala vstříc správnému podlaží. Chodba byla právě tak neosobní jako vždy. Vstupní dveře do Sebastiénova bytu jej ochotně pustily dovnitř. Prošel šatnou.

Stačil jediný pohled do hlavní místnosti, aby bylo jasné, že je zle. Obraz spolu se stojanem leželi na zemi. Tuby s barvami byly rozkutálené po celém prostoru. Opodál zahlédl i dnem vzhůru pohozený futrál. Jediné, co vše ustálo byla barová židle a měkce fialové kávové šálky. Když udělal krok, něco mu zapraskalo pod nohou. Víčka mu poklesla, když si uvědomil, že to jsou střepy ARKomu, který Sebastién ve vzteku rozbil, než odešel.

 

Bar Inferno, Archangelis, Nevada, USA;
o čtyři hodiny později

 

Fungovalo to jako ve všech velkoměstech. Stačilo se jen poptat na správném místě. Sebastién nevěřil, že by centrální virtuální inteligence CITA nevěděla o NIXu. Spíš předpokládal, že ho vědomě toleruje.

Tyto věci k lidem vždy patřily. Prostituce byla stále nejstarším řemeslem. Mnozí občas potřebovali únik skrze nějakou ilegální drogu. A skrýt se na chvíli před dohledem? Proč ne? Někteří obyvatelé se mohli cítit o něco svobodněji.

Podobné malé bary, jako ten, kde nyní Sebastién seděl v zadním boxu, byly jen špičkami ledovce městského podsvětí. Představovaly obchodní uzly a kontaktní místa pro věci, které se na ulici během dne nemohly odehrávat.

Hleděl na svůj odraz v hledí motorkářské helmy, kterou si vzal s sebou, aby mu ji někdo na ulici neukradl. Motorku nechal venku, ale o ni se nebál. Byla zabezpečená genetickým klíčem a bez něj nešla ani nastartovat.

Večer a část noci strávil bezcílným projížděním města a návštěvou dvou podniků, které ho nezaujaly. Nakonec se mu podařilo zjistit, kde může získat to, co teď potřeboval nejvíc. Seděl zhroucený v pololehu v zadním boxu baru, zády ke zbytku prostoru. Před ním stála nedotčená sklenka alkoholu, který si nechal doporučit, ale neměl na něj chuť. Uvnitř cítil, jako by hořel. Bylo strašné vědomí, že od něj Filip takovým způsobem opravdu odešel. A to teprve začal věřit, že je jejich láska skutečná.

I přes táhlou bolest ve středu hrudníku, která mu ztěžovala logické uvažování, byl podivně klidný. Celou dobu očekával, že to tak dopadne. Už si zvykl. Viděl toho dost, mnoho zažil a měl své názory. Dnešní událost do všeho zapadala s přesností, která ho rvala na kusy.

Jak jednou řekl Pierrovi: „Doufám, že budu moci uznat, že jsem se mýlil a vy jste měl pravdu, příteli." Dodnes se k tomu ani nepřiblížil. Jeho dedukce se stále znovu potvrzovaly.

„Hej, mladej," oslovila ho postarší otylá žena s příliš světle barvenými vlasy v krátkém chlapeckém účesu, oblečená do černého oblečku dominy s výraznými kovovými doplňky. „To, co chceš, tu teď nemám. Ale když počkáš, tak je závoz na cestě. Třeba něco vymyslíme." Poklepala ho po rameni. Podíval se jí do brunátné, usměvavé tváře a krátce pokývl. Neměl náladu na povídání, tak raději mlčel. Vzápětí zůstal v zadním boxu opět sám.

Během následující půlhodiny Sebastién přemítal, jak bude Kao vytočená, až zjistí, že porušil slib, který jí před lety dal. Držel se dlouho hlavně kvůli ní. Sám by si takové prožitky neupíral, ale cítil jistou zodpovědnost a nechtěl, aby se trápila. Dnes však vnímal tak intenzivní nenávist k sobě, světu a všemu, co představoval, že potřeboval únik.

Periferním viděním zaznamenal postavu mířící k jeho boxu, ale stále pozoroval svůj odraz v hledí helmy.

„Máš tu volno?" ozval se hluboký, maskulinní hlas. Sebastién neodvrátil pohled.

„To je hloupá otázka," pronesl prázdně a ještě více se uložil do pololehu v polstrovaném boxu, ruce pevně založené na hrudi, až se mu látka irelevantního flightbalovému dresu podobného trika nakrabatila. Muž se posadil naproti a položil dlaně na stůl. Sebastién mimoděk pohlédl na jeho tetování - jednoduché namodralé kříže na kloubech, typické pro některé trestance z nejkrutějších kriminálů.

„Říkají mi Kazatel a slyšel jsem, že sháníš zboží," pronesl muž. Sebastién neodvrátil pohled, cítil se jako v tranzu.

„Ano, sháním." odpověděl rezignovaně, stále zírající na svůj odraz v helmě.

Po chvíli mlčení muž promluvil znovu:„To, co jsi chtěl, už není k sehnání. Ale mám něco podobného, co by ti mohlo vyhovovat." Jedna mužova ruka zmizela v kapse kožené bundy a vytáhla červené psaníčko, které položil na stůl.

„Kolik?" hlesl mladík, aniž by zvedl pohled.

„Peníze nechci," odpověděl Sebastiénovi.

„Tak co chceš?" opáčil slabým hlasem.

"Venku jsem viděl tvůj stroj. Mám podobný. Když mi je nanic, tak se jen tak ve tmě rád projedu mimo město. Dnes bys mohl jet se mnou, pokud budeš chtít." 

Sebastién zavřel oči a pousmál se: „Takže mě chceš ojet v poušti?" 

„Ty bys to chtěl?"

„Ne," odpověděl okamžitě.

„Tak ne. Mluvil jsem o projížďce. Ale zdá se, že potřebuješ být nejdříve šťastnější. To zařídit umím."

Následovala sarkastická odpověď: „Dost si věříš."

„To není sebedůvěra, ale jistota," odpověděl muž a posunul červené psaníčko směrem k němu. „Pro začátek by ses na mě mohl alespoň podívat, Sebastiéne." Přímé oslovení jej konečně přimělo zvednout pohled a podívat se muži do tváře. A tehdy jej poznal.