KAPITOLA DVANÁCTÁ

 

Pevnost Château d'If v zálivu u Marseille;
neurčitý časový bod v minulosti

 

Nebylo to nepříjemné – spíš naopak. Ačkoliv by tomu zpočátku rozhodně nevěřil, dnes to už přijímal. Možná si zvykl. Možná za to mohlo naprosté odtržení od světa, kdy byli tak dlouho ponecháni jen sami sobě. Dnes už věděl, že není zlý. Jen byl nějaký a míval hlad. Teď ale cítil hlavně stesk – po vodě a svobodě.

První týdny byly strašné. Bylo by těžké popsat bolest a hrůzy, které jim způsobovali. Snažili se bránit a občas se jim to i dařilo, ale pak přišlo něco ještě horšího. Sebastiéna tehdy poprvé napadlo, že se ho vlastně snaží chránit. Ale jak by tomu tehdy dokázal věřit?

Cítil jeho nepatrný pohyb, navzdory spoutanosti. Bylo to, jako by byl ovinutý kolem něčeho, co bylo daleko více Sebastiénem než jeho tělo ležící uvolněně na zemi. Víčka měl dovřená, ale nespal. Jeho smysly byly o to napjatější.

Už si ani nevzpomínal, jaké to bylo snít. Byť vize, které mu posílal ten druhý, byly snům vzdáleně podobné. Upadal při nich do zvláštního stavu myšlenkové hibernace, kdy se jeho vnímání času a prostoru více než měnilo. Tyto obrazy, které pochopil jako vzpomínky, byly důvodem, proč v této cele nezešílel.

Bylo by možné ten pocit nemilovat? Ne, neprožil jej sám. I tak...

Jemné i silnější proudy se mu otírají o tělo, když přirozeně nachází cestu mezi nimi. V zorném poli mu probleskují drobné i větší rybky. Jejich narudle zlatavá energie ostře kontrastuje s chladnou neživostí vody. Stačí se jen trochu přiblížit a poplašeně se skryjí v nepravidelnostech dna a mezi dlouhými stébly rostlin, tančícími v taktu vody.

Jemný ševelivý zvuk podkresluje nepopsatelný klid. Je to mír z dob, kdy bylo vše v pořádku. Proměnlivost hladiny nad hlavou a rozbité slunce tvoří nepravidelnou, jemně načervenalou světelnou mozaiku. Tato extatická vzpomínka zosobňuje dávno ztracené místo – domov.

Realita se zachvěje, když se prudkým pohybem vydá vzhůru. Hlasité šplouchnutí prázdného prostoru nad hladinou na chvíli zahltí jeho smysly. I tak zůstává klidný, když se rozhlíží kolem za zurčivého plynutí řeky. Konečně se rozvlní směrem k břehu, který je zdobený záplavou různorodých květin.

Nespočet pestrobarevného vážekám podobného hmyzu vzlétne za charakteristického bzučivého zvuku. Barvy jsou tu jiné, ale podivně lepší. Jako by ztlumenost přidala na rozmanitosti. Ani sluneční svit není tak ostrý a mnohem přívětivější. Vzduch se chvěje zvláštní vůní, je lehký, opojný a hřejivý. Jak snadno se tu dýchá, jak moc je tu všechno správně?

Ve své mohutnosti se konečně vynoří z řeky. Je široká, ale i tak úzká pro někoho jako on. Však jeho skutečným domovem je hlubina moře. Běžně neopouští její přívětivou náruč, ale nyní vnímá vzdálené volání.

Tenké pramínky vody mu stékají po černých a lehce namodralých šupinách pokrývající každou část dlouhého hadovitého těla, když co krok na břeh znamená tiché zapraskání porostu pod jeho tíhou. Přikrčí se ve velmi vysokých říčních travinách. Nasaje zhluboka rozměrnými nosdrami vzduch. Zatím nic zvláštního. Naslouchá. Pokračuje dál znovu jistým vlnivým způsobem kroky čtyř silných krátkých nohou až ke vzrostlým stromům obestupujícím jinak celou délku řeky ze dvou stran.

Zaznamená životní teplo. Zornice se mu stáhnou do úzkých vertikálních štěrbin. Realita se prohne a umožní mu dohlédnout na to místo, jako by bylo velmi blízko. Přišla - ta myšlenka je laskavá, stejně jako jemnost její mysli, po níž se mu tolik stýskalo. Co krátký krok se mu vzdaluje, ale jediný myšlenkový dotek ji zastaví, přiměje ohlédnout se zpět a vykročit k němu.

Celým jeho bytím prozní nepopsatelná a naplňující podoba absolutní lásky k této jedinečné bytosti. Jediné, co tomu chybí, je její prozření, které si podle něji zaslouží více než cokoliv v nekonečnosti mnohavesmírů.

Sladkost vize proťal ostrý kovový zvuk. Otevřel oči. Skrze průzory pronikla nehostinná, chladná a stinná realita cely. Ten druhý tiše zazněl naléhavým pocitem prosby o konec toho šílenství. Sebastién ale věděl, že k tomu jen tak nedojde.

Zvolna se posadil, i když se dlouhé, silné řetězy na zemi pohly a zkrátily. Klidně vyčkával na troše slámy, kterou dostal od staršího bachaře po posledním krmení. Ve svém stavu myšlenkové hibernace si ani nevšiml, že už uplynul celý měsíc. Však hlad oba pociťovali nyní velmi silně.

Do špinavé kůže jeho holých zad tlačily nepravidelné kameny ve zdi. Za zátylkem mu klepla kovová schránka, v níž měl uzavřenou hlavu. Bez ohledu na všechnu strast byl vděčný mladšímu bachaři, od něhož si doslova vyprosil cosi, co by se dalo nazvat kalhotami. O kolik snazší bylo přijímat nepřijatelné s alespoň malým kouskem lidské důstojnosti?

Prudce jím to smýklo k levé straně až do středu místnosti. Řetězy se znovu napjaly a samovolně ho otočily na záda. Ve dvou otvorech hrubě vysekaných do kamenných stěn co ozvu kovového zvuku mizely. Dalším prudkým pohybem byl téměř vytažen na nohy, ruce vzpažené vzhůru. Visel na širokých kovových poutech. Stejná, spojená mezi sebou krátkým řetězem, mu svírala kotníky.

Hrubost kamene mu trochu sedřela kůži na zádech. Hlava mu padla kupředu. Démon, jak ho Sebastién v mysli nazýval, ačkoliv to nebylo jeho jméno, mu v hlavě zaduněl hlubokým tónem zoufalého výkřiku. Ještě jednou a nohy se mu oddělily od země. Sebastién bolestně zasténal. V širokém rozpřažení ho to napjalo, div cítil praskání vlastních kostí.

Zámek v těžkých, z vnitřní strany silně okovaných dveřích dvakrát klapl. Hned poté se se zavrzáním pantů otevřely. V nich stanul podsaditý, značně obtloustlý muž s brunátnou tváří a postupující pleší, dříve asi černých, dnes stříbrem prorostlých vlasů.

„Baštá," zahlaholil do cely, ale Sebastién hlavu nezdvihl. „Žádné jásání? Žádné hurá?" Znovu ten nesnesitelný hlas. Démon, nepříjemně zaševelil táhlým vjemem silné nenávisti a touhy roztrhat toho chlapa na kusy.

„Tak dělej. A neskoušej mě srát," zařval kdosi další na chodbě. Hned poté dovnitř vpadl mohutný muž ve lněné košili a venkovských kalhotách, s rukama svázanýma za zády a smyčkou kolem krku. Jeho vlasy byly ostře rusé a tvář deformovaná, což působilo dojem obludnosti. Hned po něm vstoupil mladší bachař s provazem smyčky v rukou. Byl vysoký a hubený, v hnědavém baretu, pod kterým vykukovaly kučeravé slámové vlasy. Starší bachař několika kroky zkrátil vzdálenost k ukřižovanému Sebastiénovi. Postavil před něj vyšší stoličku, na kterou vylezl.

„Hele, vnímáš?" Klouby buclaté ruky zaklepaly na železnou helmu. Z její nitry zaznělo výstražné zasyčení. „No vida." Dozorce se sklonil, a tím se dostal do Sebastiénova zorného pole. „Vedeme ti chutného vraha." Zachechtal se a odhalil zhnilé zuby. Žádná reakce nepřišla.

„Tak dělej, ty zvíře." Neurvale strčil mladší bachař do hromotluka, který pošel a stanul uprostřed cely.

„Pro tvůj něžný jemnocit a čisté svědomí umlátil sekerou celou rodinu pekaře, protože mu odmítl dát chleba. Teda až na jejich malou, se kterou si u nich doma mezi mrtvolami užíval další tři dny, než mu zdrhla. Tak ať znáš lépe svoje dnešní menu," chechtal se dál ten na stoličce.

„Hele, proč máme vlastně tu měšťanskou kundu popravovat, když můžeme hodit sem?" Zahlaholil vyzáblý chlápek a kopnul vězně do holeně. Celou se rozlehl bolestný výkřik. Vězeň se skácel na kolena. Obtloustlý se po něm ohlédl.

„Ženský nežere. Radši je tu nechá chcípnout hlady. Pak hnijou, smrdí to a není to zábava," zahučel ten druhý. Sebastién zaslechl zachránění klíčů na rozměrném kruhu. Bližší zvuk klapnutí menšího zámku zmátl jeho smysly. Sevření kolem hlavy konečně povolilo. Na vteřinu pocítil nezměrnou úlevu, když se po celém měsíci mohl poprvé volně nadechnout.

„Tak co? Máš hlad?" Bachař chytil Sebastiéna za vlasy, zvedl mu hlavu bez příkras se mu podíval do očí. „Jestli se mi to bude líbit jako minule, možná ti zase dám dáreček."

Prošla jimi jednotná vlna vzteku a to tak silná, až Sebastién cítil, jak se mu démon protahuje údy. Jejich vědomí stanula vedle sebe, když každé z já ustoupilo o díl oddělenosti pro prohloubení společného oni.

Skutečnost se nepatrně pootočila a získala jiný úhel pohledu. Vše chladné a neživé ustoupilo do pozadí, zatímco to tepající životem získalo větší ostrost narudle zlaté energie, která vykreslovala nespočet žil a žilek v nitru horkostí dýchajících těl. Vnímání hloubky zesílilo. V těchto okamžicích Sebastién jasně cítil, že vše kolem není docela pravda - jako by byla oddělena jen tenkým závojem.

„Berne?" Zahlaholil ten hubený.

„No, co je?" Ohlédl se Bern přes rameno.

„Můžeš to udělat ty?"

Ohromné ​​tělo Sebastiénovi zaclánělo většinu výhledu, ale věděl, oč jde. Jediná věc, která je vždy dokázala vyprovokovat k nepříčetnosti, byl pach krve po týdnech hladovění.

„Proboha, Paule, je to takový problém? Prostě ho řízni a jdeme, ať se to může nažrat," odpověděl podrážděně starší bachař. Konečně Sebastién zahlédl Paula, který k nim natahoval ruku s nožem. Zdál se bílý jako stěna - asi z představy, že má zranit na zemi klečícího svázaného člověka.

Bern si povzdychl: „Takhle nikdy koule mít nebudeš." Než stihl udělat další pohyb, situace se strhla.

Vězeň na zemi, kterému se podařilo uvolnit provaz na zápěstích, se bez varování vrhl zezadu na Paula. Ten stačil jen vykřiknout. Hromotluk ho vzápětí zalehl a několika ranami hlavou o zem zabil.

„Né," zaječel Bern. Odhodil helmu stranou, až to kovově zadunělo při jejím dopadu. Seskočil ze stoličky a vrhl se vpřed. Vězeň byl však daleko mrštnější, než by se mohlo zdát. V mdlém světle celé se mu v ruce stříbrně zaleskla čepel nože, než pod tíhou Bernova těla žuchl na záda.

Bernův bolestný jek proťal vzduch, když ho vězeň kopl do koulí. Vzápětí svíjejícího se dozorce ze sebe shodil a bleskurychle se ocitl nad ním. Plnou váhou jej zalehl. Hrot nože se přiblížil ke středu Bernova hrudníku. Několik okamžiků se přetlačovali – vězeň se pokoušel zabodnout nůž do těla protivníka, Bern se naopak pokoušel tomu bránit. Navzdory velmi podobným tělesným proporcím bylo jasné, kdo z těch dvou je silnější.

„Ne, prosím. Nedělej to, neděl..." Poslední slovo zaniklo v zoufalém výkřiku, když špička nože pronikla Bernovou šedou a flekatou košilí, která se okamžitě rudě zbarvila. Sebastién ucítil vůni krve, což jejich hlad znásobilo. Přesto se obě já kochala tím, jak z Bernova cukajícího těla uniká život. Vzduchem vibrovalo bachařovo chraptění provázené pobaveným smíchem vězně. Ještě jednou se tělo zacukalo a pak ochablo docela.

Zrovna jeho bych si taky užil. Pomyslel si Sebastién. Démon souhlasně zavrněl.

"Ustup." Démon po této myšlenkové výzvě jen krátce zaváhal, a poté uposlechl. Odplazil se do blízkosti podvědomí - být jen natolik, aby mohl sledovat dění.

„Počkej," hlesl nahlas Sebastién směrem k hromotlukovi, kterého tím zastavil při odchodu z cely, „odsud se sám nedostaneš. Pusť mě. Pomůžu ti." V jeho šeredné a znetvořené tváři se vykreslilo opovržení. Odvrátil se.

„Mám peníze. Hodně peněz. A všechny ti je dám." To vězně zjevně zaujalo. Otočil se zpět a zůstal na Sebastiéna zírat.

„Kolik?" Jeho hlas byl podivně deformovaný, stejně jako jeho znetvořený obličej. Bylo jasné, že jeho fyzické postižení mělo vliv i na jeho intelekt.

„Hodně. Mám poklad. Proč myslíš, že jsem tady? Chtěli ho ode mě oni." Sebastién pootočil hlavu směrem k ležícím mrtvolám. „Do konce života nebudeš mít nedostatek. Nemusíš už nikdy pracovat ani krást. Představ si to. Velký dům, spousta zlata, dobré jídlo a víno co hrdlo ráčí," šeptal vstříc vězni.

„A holky," zabručel vězeň polosrozumitelně. Přes nehezky vyhlížející obličej mu přešel pokřivený úsměv, který by kdysi i Sebastiénovi nahnal strach. Dnes mu už bylo vše jedno.

„Ano, ženy. Ty mají rády peníze, hezké šaty, šperky a podobně. Potáhnou za tebou v houfech." Hromotluk se zachechtal. „Ty klíče. Tam," hlesl ještě Sebastién a bradou kývl k Bernovu tělu, na jehož opasku visel kruh s klíči.

Konečně se hromotluk, pohnul. Přikročil vpřed. Sehnul se. Množství klíčů mu zacinkalo v rukou. Pár kroků a vylezl podobně jako před chvílí Bern na stoličku.Chvíli trvalo, než našel správný klíč, ale nakonec sevření levého Sebastiénova zápěstí povolilo. Řetěz se svezl po zdi. Sebastiénovo tělo padlo níž, nyní visící jen na jednom řetězu. Díky tomu se špičkami nohou dokázal dotknout podlahy.

„Hodně peněz, hodně holek," mumlal hromotluk a Sebastién zvedl hlavu, aby se na něj podíval skrze odrostlé, dříve plavé vlasy. Přikývl.

"Jen pro tebe," dodal sebejistě. Druhé pouto vzápětí povolilo. Sebastién dopadl na podlahu. Svalil se ke straně a několik okamžiků ležel, šokovaný zapomenutým pocitem, kdy mu ruce nic nesvíralo. Zaslechl plesknutí bosých nohou na zem a snahu odemknout pouta na nohou.

„Hodně, hodně, hodně," opakoval vězeň stále dokola, zatímco zápolil se zarezlým zámkem. Nehezky u toho zanadával. Konečně zámek povolil.

Démon se v nitru Sebastiéna slastně protáhl až do konečků prstů a rozehrál se v zurčivé kaskádě emoční melodie, vyjadřující čirou radost z uvolnění po tak dlouhém a neúprosném uvěznění.

„Ústup," zazněla Sebastiénovi v mysli cizí myšlenka s prozatím nepocítěnou silou. Zaskočilo ho to natolik, že bez váhání udělal, oč démon požádal.

„Děkuji. A nyní, má Duše, spočiň. Toto vidět nepotřebuješ." Ještě než stačil Sebastién zareagovat, démon se rychlostí větší než myšlenka vzedmul do neuchopitelného rozměru a s mžik trvajícím záchvěvem závratě jej uvrhl do hlubin nevědomí.

 

Kdesi na mořském pobřeží;
někdy později

 

Jako první si uvědomil zvuk příboje. V částečné zastřené ozvěně zřetelně slyšel, jak se vlny rozlévají a opět ustupují synchronicky s jeho vlastním dechem. Až za několik okamžiků se jeho já vtělilo dost na to, aby mohl vnímat skrze vlastní oči. Před ním se otevíral výhled na širokou modravost ubíhající ve své šíři míle a míle k horizontu.

Seděl na pláži. Zády se opíral o jakýsi kůl s levým kolenem pokrčeným. Nataženou levicí se o něj v lokti opíral. Bosé nohy měl na ploskách pokryté vlhkým pískem a vlahý, vodou prosycený vánek se mu opíral do látky košile. Jednoduché plátěné kalhoty byly až ke kolenům mokré. Netušil, kde se na něm to oblečení vzalo, ale to bylo druhotné. Vzduch tu byl právě tak čerstvý, jak v hloubce cely byl nesnesitelně těžký a zatuchlý. Málem zapomněl, jak příjemné dokáže být sedět na břehu moře.

Den dýchal letním žárem a byl prosycený intenzitou slunečního svitu. A Sebastién? Cítil se sytý, volný a v bezpečí. Skrze pootevřené rty prudce vdechl způsobem podobným úleku, když jej ten druhý pustil. Konečně si uvědomil, že z té temnoty, kam byl vržen, tak jej vzhůru vytáhl právě on.

„ Má Duše," zaduněl mu v mysli Démon a odtáhl se kousek stranou, aby mohl původní vlastník této schránky plně převzít kontrolu nad jejím konáním.

„Kde to jsme?" zeptal se Sebastién nahlas, ačkoliv to nebylo nutné. „Co se stalo?" Dodal k tomu stejně jako poprvé. Ten druhý se konejšivě rozehrál způsobem, který prvotní úlek z uvolnění vnitřního sevření mysli dokonale zapudil a nahradil zvláštní formou euforie.

„Jen co bylo nutné. Tím se nezatěžuj. Jsme volní a to co se dělo již nikdy nesmíme dopustit," ujistil jej.

„Dobře," vydechl mu v odpovědi Sebastién. Vnímal tónům melodie podobnou vnitřní přítomnost toho druhého, který jej zvláštním způsobem objímal plně ochranitelským způsobem a přinášel těžko popsatelné pocity klidu a bezpečí snoubené s měkkým zvukem a vůní mořského příboje.

To vše narušil smích. Ohlédli se oním směrem. Společnou pohnutkou se jejich tvář rozjasnila úsměvem, když zahlédli vstříc k nim utíkající malou dívku. Od pohledu jí mohlo být nanejvýše pět let. Uháněla po pobřeží, smála se a co chvíli bosýma nožkama skákala do rozlévajících se vln. Za ní mnohem volněji kráčela v bocích o něco širší žena, snad matka, a nepochybně dívčina sestra již jen vzrůstem napovídající o tom, že nemá daleko k dospělosti. Všechny byly oděné v prostém měšťanském oděvu. Dvě starší nesly každá po dvou košících překrytých našedlým plátnem.

„Mami, mami támhle někdo je," vykřiklo ono dítě.

„Heléne... Heléne, koukej se vrátit. Je cizí. Slyšíš?" volala za dívenkou matka. Dítě okamžitě uposlechlo a ohlédlo se po ní. Ačkoliv zůstalo stát tak, jak dostalo přikázáno, tak se ještě jednou zadívalo Sebasténovým směrem. Pohledy se střetly. A tehdy k tomu došlo poprvé...

Démon se k dívce zvláštním způsobem nátáhl. Jen velmi jemně se dotknul její mysli a ta se mu okamžitě poddala. Byl to přívětivý pocit vědomí toho, jak se i přes onu vzdálenost čistá dívčí mysl k těm jejich upíná. Současně s tím prozněla od Démona k Sebastiénovi skrze celé spektrum jejich vnitřního vesmíru intenzivní potřeba to nevinné stvoření chránit.

„Je naše, že? Připoutal jsi ji." optal se Sebastién tentokrát v jejich společné mysli myšlenkou.

„Tak tomu je i není – stejně jako s tebou, má Duše. Ale ve tvém způsobu chápání to tak nazvat můžeme." Svou odpovědí Sebastiéna dokonale zmátl.

„Bonjour! Ty jsi tady sám?" oslovila je Heléne hned poté, co k ním doběhla. Jen dech trochu popadala.

„Vlastně ani ne," odvětil jí po pravdě nyní vůlí převažující původní vlastník těla. Nedaleko od nich k nim pospíchaly i ony dvě další ženy, které si byl nyní Sebastién jistý, že budou brzy také jejich stejně jako Heléne. A dál?

„Poneseme za ně zodpovědnost až do posledního dne, jako já nesu za sebe, má Duše," doplnil Démon Sebastiénovy myšlenky.

 

Provence, Francie;
o několik měsíců později

 

Vnímal tu vůni. Byla právě tak důvěrná jako vzpomínka na jediné místo, které mu kdy bylo skutečným domovem. Miloval barvu nespočtu vlnících se levandulových klasů ubíhajících do mírného svahu k místu, které už dávno neexistovalo.

Realita se mu před očima slaností rozpíjela a dávala měkkost celému výjevu scenérie intenzivního kontrastu života a měkkosti levandulových polí slunného dne s vypálenými ruinami jeho domovského kláštera na vrcholu nedalekého kopce. Jen v dálce bylo možné zahlédnout valící se tmavé mraky.

Věděl, co tady najde. I tak vidět to na vlastní oči bylo daleko horší, než očekával. Začernalé výřezy oken torza staveb nesly stopu síly ohně, který v nedávné minulosti revolučních bouří schvátil nejen toto místo. Střechy byly zborcené a ohořelé trámy čněly vzhůru k nebi ve statické agonii.

Nebylo pro něj překvapením to, co se stalo s bratry, kteří v té době v klášteře žili. Sebastién chápal, že zrovna oni by se velmi těžko pro sílu svého přesvědčení a víry podřizovali společenskému nátlaku a raději by přijali osud mučednictví – což se také stalo.

„Proč to děláš? Nemusíš tam chodit. Ani to druhé spáleniště nebylo nutné navštívit," povzdechl si v jejich mysli Démon, když Sebastiénovi unikly dvě slzy a velmi rychle skanuly po tvářích vstříc pádu k zemi. Cítil, že tento zármutek Démona nesmírně rozčiluje, protože jej považoval za zbytečný. I tak v něm své Duši nijak nebránil – jen se občas nesouhlasně ozval.

„To spáleniště se jmenovalo Saint-Cloud a já tam byl šťastný," odvětil mu velmi tichým šeptem a hlasitě polkl vlnu hořkosti, přetlaku a smutku.

Filip byl dávno pryč - jeho život minul stejně jako Sebastiénův pokračoval krutě dál. Místo jejich lásky také lehlo popelem a krom něj samotného nezůstalo z toho, co dříve znal, nic. Kéž bych nebyl ani já, zasténala Sebastiénova myšlenka a Démon jej opatrně vnitřně obemknul. Ani to však nyní nedokázalo žal a ztrátu zmírnit.

V dlani, nyní zbrázděné tvrdými mozoly, ucítil jinou a mnohem menší, která tu jeho sevřela a slabě stiskla. Bez ohledu na jeho ne zcela legitimní, světem zapomenutý i tak původ si na práci na stavbách velmi rychle zvykl. Přeci jen se jej ujala rodina stavebního mistra, který několik týdnů před tím spadl z lešení a srazil si vaz.

Sebastién shlédl k Heléne. Velmi rychle k němu přilnula. Vlastně nebylo ani divu – její vlastní otec k ní nikdy kdo ví jak laskavý nebyl. V Sebastiénově ztracenosti v této pro něj cizí době, kam byl nemilosrdně vržen, se mu stala majákem naděje a radosti. Starostlivě se na něj dívala a jako málokdy její drobná tvářička postrádala úsměv.

„Ty pláčeš. Neplakej. Jsi doma přeci u nás. A jsi náš," její bezelstný pohled a naprostá upřímnost způsobila, že se musel Sebastién vzdor žalu usmát. Sehnul se pro ni. Uchopil ji v podpaží a zvednul k sobě. S přirozeností mu ovinula ruce kolem krku, když si ji usadil na bok. Tak jako často mu vtiskla polibek na tvář, kterou posléze prstíčky začala zbavovat stop slz.

„Nesmíš být smutný," zašeptala mu. „A jestli tam opravdu chceš jít, tak půjdu s tebou," pronesla tak sebejistě, že se Sebastién té její rozhodnosti samovolně krátce zasmál.

„Ne, zlatíčko. Pojedeš s matkou a s Martine do hostince. Nejspíš bude pršet, tak ať se nenachladíš." Odhrnul jí z čela neposedné černé vlásky, které do něj neustále padaly a den co den dokázaly být až překvapivě zacuchané. Copak by si ovšem to dítě dalo říci, aby si neustále nerozplétalo ten cop, který jí matka každé ráno pletla? „Dáš si silnou polévku a pak zalezeš do postele, ano?"

„Ty jsi tam měl rodiče?" optala se jej, jako by jí to předchozí vlastně vůbec neřekl.

„Ne, ale měl jsem bratry."

„Jak se jmenovali?"

„Matthieu, Bernhard, Olivier... Bylo jich tam dost. Ale nejraději jsem měl Abrahama." začal Sebastién vyjmenovávat a vlastně ani nevěděl, proč jí to povídá, když tak jako tak nikdo z nich již velmi dávno nežil. Jeho pohled zabloudil k ruinám dávného domova.

„Budeš mi o něm vyprávět?" následovala dívčina zvědavá otázka a v ten moment Sebastiénova mysl zabloudila do vzpomínky...

„Hochu, podej mi velké sýto," zaduněla ve své hloubce Abrahámova intonace. Stál zády do prostoru v černé klášterní kuchyni a dlouhou vařečkou promíchával cosi ve vysokém kameninovém hrnci umístěném na okraji plotny. Z nitra nádoby stoupalo množství nabělalé páry a ozývalo se bublání.

Dnes zde měl službu Abé. S bratry se v práci pravidelně střídali. Jen Sebastién coby nejmladší obyvatel kláštera jako každý den pomáhal při vaření. Polévka pro chudé již byla dávno hotova, chléb upečený. Zbývalo jen připravit jídlo pro samotné bratry v klášteře.

„To největší?" optal se za mužovými zády hlas ne více než sedmiletého dítěte, i vzdor věku oděného obdobně jako samotný Abé do tmavohnědé kutny, převázané v oblasti pasu prostým provazem s klasickými třemi uzly – symboly slibů chudoby, čistoty a poslušnosti františkánského řádu.

„Řekl jsem velké. A proč ti to tak trvá?" Zvedl levou ruku onen muž u plotny a prsty naznačil potřebu vyžádaného kuchyňského náčiní. Pravicí stále promíchával vařečkou obsah hrnce. „Tak co je? Nebo se ty kroupy rozvaří," zahromoval o něco hlasitěji, že by se v člověku dušička zachvěla. Hned poté sevřel rukojeť potřebného sýta v dlani natažené paže.

„Děkuji."

Konečně z vody začal nabírat čerstvě uvařené kroupy a po krátkém okapání je přesouvat do hluboké mísy. Když byl hotov, tak vařečkou trochu odebral pro ochutnání. Převalil sousto v ústech.

„Ach, je to skoro bez chuti. Ještě sůl," krátce se ohlédl přes rameno. Chlapec v kutně popadl pytlík uložený na stole a o něco rychleji se pokusil splnil Abého požadavek. Místo toho se však náhle poroučel k zemi. Bělavý obsah pytlíku se rozsypal na podlaze.

„Sebastiéne, pro všechno svaté, co je to dneska s tebou? Nebýváš takto nešikovný," podivil se řádový bratr, když si založil ruce v pase a shlížel na na zemi zhrouceného chlapce, který hlavu klonil a snažil se rukama shrnovat rozsypanou sůl na hromádku. Ramena se mu třásla a plavé odrostlé vlasy mu padaly do tváře.

Monutný muž odložil vařečku do mísy s kroupami, utěrkou si otřel ruce a pak ji zachytil v pase pod provazem. Přistoupil k Sebastiénovi, prostě se sehnul. Uchopil ho pod rameny. Jednoduchým pohybem jej zvedl na nohy. Snad by jej pustil, ale chlapcův vzlyk a náznak možného zpětného pádu jej přiměly, aby dítě dál přidržoval.

„Hochu, co se děje? Něco tě bolí?" Přiklekl před ním na koleno, čímž se jejich výšky připodobnily. Dítě k němu zdvihlo světle šedé uslzené a zarudlé oči. Prohnal se jím další vzlyk.

„Já nechtěl přivolat neštěstí," vypravil ze sebe poplašeně, když se podíval do zvláštně řezané tváře Abého.

Jeho holá hlava nenesla ani jediný vlásek. Navzdory občasnému spílání opata o marnivosti si Abé den co den pečlivě udržoval ten svůj zvláštně tvarovaný knír, jež mu ze dvou stran obestupoval pevně sevřené bledé rty a končil na hraně brady.

Sebastién si jasně vzpomínal na první kdy, kdy se Abého bál a hlavně těch jeho očí – levého slepě mléčně zakaleného a druhého tak tmavohnědého, až většinu času působilo černě. Ani hluboká jizva táhnoucí se bratru od slepého oka po celé levé tváři až do míst, kde chyběl ušní lalůček na chlapcově prvotních obavách neubrala. Dnes už tomu však bylo jinak – dnes měl Abého nejraději ze všech.

„Ale, kuš s nějakými pověrami. Ptám se, jestli tě něco bolí, hochu," zdůraznil Abé, který jej stále přidržoval v podpaží. Teprve na druhou výzvu chlapec velmi neochotně přikývl.

„Ach, mé dítě," povzdechl si bratr a prostě jej zdvihl ze země. Pokročil dva kroky a posadil jej na nedaleký stůl. „Tak co ti je?" Začal mu prohlížet bosé a značně zašpiněné nožky. U levé plosky se pozastavil a holou hlavou pokroutil ze strany na stranu.

„Tady. Střep. A nebude tam chvíli... Jak dlouho to tam máš, Sebastiéne? A proč jsi mi to neřekl hned?" Abé se chlapci zadíval zpříma do očí, ale ten jeho pohled jako často neunesl a musel svým klesnout s ručkám uloženým na klíně.

„Chtěl jsem jít rozdávat polévku s tebou." Abé si povzdechl, vstal a krátce se vzdálil. Jakmile se vrátil, držel hliněnou misku s trochou vody a díl našedlého plátna. Nádobu odložil na stůl. Odtrhl menší kus tkaniny. Znovu přiklekl a začal chlapci ošetřovat a očišťovat ránu

„Nemůžeš jít s takovým poraněním. Ochoříš a dostaneš horkost."

„Ale já chci jít s tebou, Abé. Chci držet košík s chlebem a být tam s tebou," začalo dítě protestovat, ale krátké syknutí bratra jej okamžitě umlčelo.

„Ne!" oznámil mu přísně. Sebastién sklonil hlavu. „Ošetřím tě, uložím tě a smíš nejvýše na modlitbu. A až se vrátím, tak tě něco nového naučím, co myslíš? Co bys rád?" pokračoval již Abé daleko vlídněji téměř šeptem.

Sebastién s úsměvem vzhlédl: „Matematiku." Bratr se široce usmál.

„Může být. Myslím, že bychom mohli začít s lineárními rovnicemi. Zalíbí se ti, mé dítě," zasmál se Abé, čemuž Sebastién také odpověděl krátkým smíchem.

Náhle hoch tiše sykl, když mu obratné Abého prsty v nestřeženou chvíli vytáhly zabodnutý střep. Představa nové znalosti ale Sebastiéna evidentně tak potěšila, že jak osten bolesti, tak i vědomí, že dnes nebude moci se svým nejmilejším bratrem jít, rychle vzaly za své.

„Jestli to máme stihnout, než se strhne déšť, tak budeme muset jet hned," vytrhl ze zamyšlení Sebastiéna zesílený hlas Martine, starší Heléniny sestry, která seděla na kozlíku povozu malý kousek od nich. Koně zapřažené v postroji co chvíli pohazovaly hlavami a odfrkávaly spolu s přešlapováním z nohy na nohu.

„Já nechci," vykřikla Heléne, „Sebastién mi bude vyprávět o Abém."

„Édith, vem si ji."

Sebastién ukročil ke straně a předal dítě do rukou matky.

„Chlapče," oslovila jej zavalitá žena, „nezůstávej tu dlouho. Asi to bude dost ošklivý nečas. Jsme vděčné Bohu, že nám pro Heléne poslal nového otce a do stavařiny tak šikovného pomocníka."

Édith nebyla žádná kdo ví jaká kráska, ale po ovdovění se překvapivě zdatně ujala organizační části mužovi práce – zbytek včetně vedení samotných mužů na stavbách a manuální část zastávat dnes většinou Sebastién.

„Já nejsem její otec," ohradil se Sebastién.

„Ale ano. To jsi," pronesla Édith sebejistě a vydala se k vozu, kam usadila nejdříve své mladší dítě a sama se pak vyhoupla na kozlík. Martine zamlaskala na koně, pohodila otěžemi a vůz se rozjel. Jen smutná Heléne Sebastiénovi zamávala. Odpověděl jí stejně. Konečně se obrátil čelem k pozůstatkům svého dávného milovaného domova a vykročil do mírného svahu napříč levandulovým polem.