Algol - Kapitola třináctá

 

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

 

Sebastiénův byt, Archangelis, USA;
více než týden od hádky

 

Téměř cítil dotek letního vánku, prodchnutého vůní z polí, když pověsil ten obraz na původní místo na zdi v Sebastiénově bytě. Špičkami prstů opustil jemně kvadraticky reliéfní povrch perleťového rámu a ustoupil o krok vzad. Pomalu přecházel očima po malbě až do místa, kde záplava květů tvořila pravidelně se opakující část.

Mnoho let mezi uměleckými kruhy probíhaly diskuze o těchto levotočivými tahy tvořených částech Muleariho maleb. Někteří umělečtí teoretici byli přesvědčeni, že jejich podkresová struktura byla vždy tvořena velmi specifickým fraktálním vzorem. Do dnešního dne se ovšem nikomu nepodařilo žádnými propočty tuto teorii přesvědčivě potvrdit - i když jisté více či méně uznané teorie existovaly, ale bez jednoznačného matematického důkazu.

Filip se zaměřil na tuto část. Pokusil se rozostřit své zorné pole se snahou zadívat se kamsi skrze výjev. U každého Muleaneriho díla byl nutný trochu jiný „úhel pohledu" pro zahlédnutí skrytého vzkazu. Šlo o zrakové klamy zakomponované do periodicky se opakujících vzorů. Díky podprahovému vnímání pak bylo možné zahlédnout objekt tvořený samotným vzorem, který velmi zřetelně plasticky vystupoval z obrazu díky hře stínů a barev.

U obrazu zvaného Vent de lavande, čili Levandulový vítr, odhalení objektu Filipovi trvalo jen několik hodin. Se Silvií se mu to nepodařilo po celou řadu let - jako by právě v této malbě žádný ukrytý vzkaz ani nebyl. A to samo o sobě vyvolávalo zásadní otázku: 'Proč?'

O tom ovšem Filip přemýšlet nedokázal. Jeho nitro spaloval nesnesitelně ostrý pocit. Sebastién se od jejich hádky neozval. Už to bylo více než týden, kdy byl zase sám.

Hleděl do místa, kde věděl, že se mu brzy před očima vykreslí obrys mužské postavy kráčející v polích do mírného svahu vstříc komplexu vypálených ruin. A opravdu - za několik okamžiků se tak stalo. Od chvíle, kdy postavu dokázal zahlédnout poprvé, bylo stále snadnější ji vidět. Ale co znamená nějaká postava v poli? Sebasténe, kde jsi? Celým svým já jej přímo fyzicky postrádal.

Nejhorší na všem bylo, že cosi takového jistou dobu tušil. Dokonce se mu zdálo, že se jen cosi opakuje. Jak dlouho na něj čekal? Konečně se našli a po pouhých pár měsících takový mlčenlivý konec?

Filip dlouze vydechl při pozorování oné postavy, která byla podle mnoha uměleckých teoretiků samotným Muleanerim. Uvnitř něj se vše bolestně svíralo v agonické změti, prodchnuté až příliš statickým tichem. Sevřel pevně pěsti. Vjem bolesti, když se mu vlastní nehty zaryly do kůže, alespoň částečně vrátil dojem života do jinak prociťované mrtvolnosti existence. Nedokázal se na tu postavu dále dívat. Odvrátil se.

Bylo tu tak nesnesitelně prázdno. Absence Sebastiéna jako by již tak příliš prostornému bytu přidala na daleko větší hloubce, zvící spíš propasti než dojmu domova. Jindy přívětivé a všudypřítomné slunce se zdálo rušivé. Nejraději by jej zcela zaclonil, protože... Kde světlo světlem, když nevidět jest Silvie? Kde radost radostí, když Silvie tu není? Myslí mu prozněla ozvěna slov jedné z jeho nejmilejších Shakespearovských divadelních her s názvem Dva šlechtici z Verony.

Konečně se přiměl k prvnímu kroku směrem k diamantovitému konferenčnímu stolku. Ve stojanu u prosklené zástěny byl umístěný druhý obraz, který Sebastién v tomto bytě nestihl dokončit. Minul jej a zastavil se až u objektu pokrytého rozličnými nažloutlými a sporadicky bílými papíry. Sehnul se pro jednu z kreseb budovy. Navzdory všemu se musel pousmát, protože jen provedení jasně vypovídalo o znalostech, které mu jeho milenec celou dobu zamlčoval. Dodnes nechápal proč. Další otázkou bylo, co dalšího mu ještě může skrývat?

Přesunul kresbu do levé ruky a sehnul se pro další, která představovala naznačený horizont se zářícím sluncem na zcela čisté obloze nad vzdálenými mohutnými horskými masivy. V periferním zorném poli mu blesklo cosi černého. Očekával, že to bude bible, kterou Sebastién často nechával na konferenčním stolku. Jaké překvapení! Bylo to něco jiného.

Odložil kresby stranou a rozhrnul další. Do rukou uchopil matně černý, kvadratický objekt o hraně zhruba třiceti centimetrů. Zvedl jej. Nebyl těžký. Prohlížel ho ze všech stran a záhy si uvědomil, že jde o pouzdro.

Usadil se na sedačku a postavil pouzdro na stolek mezi další kresby. Sejmul víko a odložil jej stranou. Naskytl se mu pohled do nitra. V přesně tvarované černé pěně byl uložen leviton - přístroj podobný dronům, ale fungující na zcela odlišném technologickém principu. Zatímco standardní drony využívaly pro svůj efektivní a rychlý pohyb princip vzdušného vztlaku a tahu, levitony pracovaly na bázi usměrňování toku gravitonů.

Základním materiálem těchto technologicky velmi pokročilých přístrojů bylo gravium. Jednalo se o jasně modravý kov, který přirozeně narušoval lineární tok gravitonů, jež tvoří základní bázi gravitace. Při použití gravia gravitony rotovaly mnoharozměrně kolem objektu a tím negovaly působení gravitace. Pro pohyb levitonu bylo tedy nutné pouze regulovat tento tok pro manévrování. Díky tomu se levitony, kromě dalších funkcí, jevily jako energeticky nejméně náročné letové přístroje. Nevýhodou však bylo, že jejich pohyb nebyl tak efektivní, přesný a rychlý jako u dronů využívajících tah vzduchu.

Po otevření pouzdra se leviton, připomínající svou oblostí vejce, rozblikal mnoha barevnými drobnými světélky v tenkých proužcích, které stříbřitě šrafovaly jasně modrým graviem pokryté tělo přístroje. Zvolna se bezzvučně vznesl a současně s tím otevřel po obou svých stranách pěticípé ornamenty připomínající křídla. Levé se částečně přiklopilo a leviton se pozvolna ve vzduchu otočil čelem k Filipově tváři. Pěti kruhově umístěnými černými vizuálními čidly se na něj zaměřil. Popoletěl nepatrně k němu.

„Zahaj program," vyslovil Filip s napětím, doufaje, že je nastaven. Leviton přiklopil pravé křídlo a otočil se čelem vzad. Pomalu a měkce, jak bylo těmto přístrojům typické, se pohnul vstříc započatému Sebastiénovu obrazu. Ve svém čele pod vizuálními čidly se s podobností květině rozevřel.

Zhruba centimetrový rudý bod si našel své místo v těžišti plátna. Další, mnohem menší červená světélka probleskla v rozích obrazu a pak ve středech všech čtyř stran. Jako na povel z centrální tečky vystoupil velmi specifický ornamentální vzor, tvořený množstvím světelných bodů, který pokrýval celé nebe objektu a zasahoval i do zástavbové části výjevu.

„To je nemožné," vydechl Filip a šokovaně vstal. S očima doširoka rozevřenýma pokročil blíže k obrazu. Snad zapomněl na okamžik i dýchat. Samozřejmě věděl, oč jde. Znal poslední teorie o možném použití tohoto fraktálního vzoru u Muleariho obrazů. Nicméně šlo o velmi mladou teorii jednoho ne zrovna renomovaného teoretika umění ve spolupráci s jistým poněkud kontroverzním matematikem. Většinou uměleckých kruhů byla tato teorie zatracována a vlastně vůbec nebyla známá běžné veřejnosti.

„Dokonči program," vyslovil Filip konečně po nádechu. Světelné body na plátně získaly vizuální hloubku, pokryly povrch domů a trojrozměrně se rozletěly v podobě neexistujících mraků po nebi. A Filip? Dokázal jen s otevřenými ústy šokovaně zírat na to, co mu právě leviton odhalil.

 

Galerie La Gong, Archantelis, USA;
o dva dny později

 

„Kárle, to mě mrzí," řekla Kao s nepokrytou lítostí, když se dívala do oříškových očí muže v uniformě galerijního hlídače a údržbáře. Byl o něco mladší než ona, přesto se po galerii šuškalo o tom, jak to mezi nimi jiskří. Kdo by si nevšiml, že se Kao vždy při odchodu po pracovní době zastaví na vrátnici pro pár slov, ale pouze pokud tam byl on? Fakt, že při jakékoliv závadě v zaměstnaneckém zázemí vždy nechala zavolat Kárla, tyto dohady jen přiživoval.

„Rozvod jsem zažila a vím, že je to velmi těžké. Chce to pevné nervy. To, co se při tom může stát..." Nakrčila čelo a pokroutila hlavou. „Ale nesmíš se vzdát. Máš právo být součástí života svých dětí!" dodala s důrazem a evidentní empatií.

Kárl J. Andersen, jak oznamovala i jmenovka vyšitá na jeho košili, pracoval v galerii La Gogh mnoho let. Nikdy nebyl dost dravý, aby se v kariéře dostal výš než na pozici zástupce hlavního údržbáře. Nezdálo se však, že by ho to trápilo. Měl pověst laskavého člověka a kliďase - tedy až do doby, kdy mu začalo rozvodové řízení.

Za krasavce by ho nikdo neoznačil. Měl pár kilo navíc, buclatější tvář a jeho malá očka hleděla na svět zpod prošedivělého huňatého obočí. Nos připomínal menší bambuli a zuby v dětství potřebovaly větší péči zubaře a rovnátka. Jediné, co ho nepostihlo, bylo plešatění - jeho černé vlasy, dnes lehce prokvetlé stříbrem, byly stále husté. Byl nevýrazným, průměrným mužem, který by se snadno ztratil v davu. Kao se však z nějakého důvodu líbil, o tom nebylo pochyb.

„Je to od ní odporné. Chápu, že tam má matku, ale odvést mi děti přes půl států je... Ale nechci vás zdržovat, paní ředitelko. Jistě se těšíte domů," zaduněl Kárl svým baritonem a odvrátil oči, čímž přerušil oční kontakt s nadřízenou. Ta klapnutím vysokého podpatku lodiček barvy námořnické modři pokročila k němu.

Její pouzdrové šaty stejného odstínu, doplněné místy lehce průsvitnou krémovou krajkou, jen umocňovaly přirozenou autoritu, která z ní vždy vyzařovala. V pro ni netypickém gestu se dotkla špičkami prstů Kárlova levého ramene. Ten k ní překvapeně vzhlédl. Takto se nechovala k nikomu - jen k Sebasténovi.

„Má povinnost ti je pravidelně vozit. Ona to musí dělat, pokud je odvezla a měly zde bydliště. Tedy pokud je nebude muset vrátit. Patří sem. CITA na tom bude trvat," zdůraznila asiatka, protože centrální městská inteligence s tímto označením se svým přístupem nikdy netajila. „Jsou na to zákony. Navíc ona se nikdy nevzdá žádného ze svých dětí města!" prohlásila Kao důrazně. Snad by i pokračovala, kdyby kolem ní někdo neprošel detekčním rámem tak rychle, že do ní trochu strčil.

„Filipe? Proč jsi ráno nepřišel? Neumíš zavolat, nebo co se děje? Sakra, Filipe!" slyšel za sebou nepříjemný hlas Kao, ale neohlédl se. Dlouhými, rychlými kroky s batohem na zádech a plátnem v podpaží mířil k hlavnímu schodišti. První patro, sekce tempority art, konečně ho přivítalo zaměstnaneckým zázemím.

Jeho kancelář byla oproti ředitelské daleko menší. Zabouchl za sebou dveře a dvakrát otočil klíčem v obyčejném zámku. Vždy potřeboval alespoň trochu soukromí. Dlouze vydechl a zvrátil hlavu vzad, když na chvíli zavřel oči. Cítil intenzivní únavu. Od včerejšího rána nezamhouřil oka. Celý den, noc a většinu pondělí strávil studiem Sebastiénových kreseb. Opakovaně zkoumal každý díl započatého obrazu spolu s aplikací projekce levitonu. Zapomněl se umýt, oholit i převléknout. Vlastně ani téměř nejedl. Takové šokující zjištění? Jak něčemu takovému uvěřit? A to ho nakonec vyhnalo sem.

Opatrně uložil rozpracovaný obraz na pracovní stůl. Poté rozepnul zip sportovního batohu a pomalu vyndal černé pouzdro s levitonem, které položil vedle obrazu. Následovaly úhledně poskládané, byť trochu pomuchlané, kresby a papíry se Sebastiénovými poznámkami.

„GITO?" vyslovil polohlasně do prázdného prostoru a nechal rozepnutý batoh spadnout na podlahu vedle stolu.

„Dobré pozdní odpoledne. Dnes ráno jsi nepřišel. Měl jsi dovolenou?" Slova zněla jako ozvěna v jeho mysli. Filip pootočil tvář nepatrně ke straně.

Seděla v jeho kancelářské židli u stolu - nebo spíš to tak vypadalo. Vize promítaná do jeho mozku hlavní virtuální inteligencí galerie, zvanou GITA, byla zároveň známá i nová. Žil s podobnými technologiemi od mala, takže je dokázal rychle rozeznat. Ano, znovu proběhl další naprosto zbytečný upgrade. Na minulou verzi si už začínal zvykat. Místo ní tu měl opět novou, a samozřejmě se ho nikdo nezeptal na názor.

Standardizovaný avatar GITY, existující jen v myslích zaměstnanců a v paměti centrálního galerijního počítače, byl oděn do úzkých bílých šatů sahajících až ke kotníkům, kopírujících její štíhlou, vysokou postavu. Vstal od stolu a obešel jej. Její vlasy byly bělostně plavé a dlouhé až k bokům, kam spadaly v perfektně rovné podobě. Velké oči, bez zornic i duhovek, v líbezné a přesně symetrické tváři snad vyřezané ze slonoviny, se zadívaly na Filipa. Usmála se bledými rty. Celkově působila dojmem živoucí sochy z bílého mramoru, nesoucí rysy antické krásy. Ano, bylo to její základní nastavení. Jako vždy to Filipa popudilo. Minule mu nastavit vzhled podle svých preferencí trvalo čtyři hodiny.

Stanula přímo před ním a natáhla dlaň s dlouhými bílými nehty k jeho tváři. Dotek se pochopitelně nekonal. V očích se jí vykreslila starost.

„Filipe, jsi na tom hrozně. Spal jsi vůbec? A proč nedodržuješ dress code?" položila GITA očekávané otázky. Filip si povzdechl. Ano, takhle do práce nikdy nechodil. Dorazit do galerie v teplákách, vytahaném žlutém triku a flanelové košili mu opravdu nebylo typické. Pohlédl na své ošoupané tenisky, ale pak si uvědomil, že ho to teď vůbec nezajímá.

„Nech toho!" vzhlédl a pocítil intenzivní podráždění. „Řeknu ti to stejně, jako ti to opakuji pokaždé, když tě přemažou." Přikročil blíže k neexistující ženě a ukazovákem namířil do středu její tváře. Jeho podrážděnost ještě zesílila, až projekce o kousek ustoupila.

„Nezasahuj mi do kognitivního myšlení, jasné? Neanalyzuj mé myšlenky a už vůbec nestrkej ten svůj virtuální nos do mých emocí!" zdůraznil hlasitěji. O zbytek se nemusel starat - podvědomí a nevědomí byly pro takové jako ona zcela zapovězené. Okamžitě pocítil, jak se stahuje na okraj, odkud neměla k ničemu dalšímu přístup, krom komunikace s ním. To ho uklidnilo.

„Chápu," hlesla GITA v jeho mysli a následně se zcela odmlčela. Filip nebyl obvykle tak nepříjemný na virtuální inteligence, ale dost je znal. Dříve či později by se začala vyptávat na to, co ho v nitru tak sžírá.

„Mám pro tebe práci. Nejdříve mi zanalyzuj tento obraz," řekl, zatímco se díval na plátno a čekal.

„Dáváš mi svolení použít tvé zrakové receptory, Filipe?" zeptala se GITA v jeho mysli.

„Ano, dávám, na dobu nezbytně nutnou," odpověděl jako vždy, když jí něco takového dovolil.

Samozřejmě existovaly způsoby, jak se takovému přístupu vyhnout. Filip na to však neměl čas ani trpělivost. Práce s GITOU takto byla intuitivnější, rychlejší a efektivnější. Především možnost provázet návštěvníky po galerii v kterémkoliv jazyce uloženém v paměti centrálního počítače byla pro průvodce životně nezbytná.

Většina ostatních ITA do myslí lidí přístup neměla. Výjimky existovaly jen v řádu jednotek lidských bytostí a omezeného množství virtuálních inteligencí. U Filipa tomu tak bylo díky přesně nastaveným parametrům a právům zaměstnance galerie La Gogh. Ostatní lidé k tomu neměli oprávnění, dokonce ani CITA.

Vzápětí po udělení souhlasu Filip pocítil, jak něco proniká jeho myslí směrem k zrakovému centru. Stačilo jednou mrknout a uvědomil si, že nyní na obraz hledí oba skrze jeho oči. V periferním vidění se mu mihla bílá postava avataru GITY, která se nataženou paží opřela o stůl vedle obrazu a spolu s ním na něj shlížela.

GITA si povzdechla: „No... Možná by to chtělo lepší barvy. Tyhle jsou stoprocentně syntetické. Vždy je lepší použít organické pigmenty, když chce někdo malovat něco solidního. K analýze tu skoro nic není. Kresba, podkladová vrstva... Proč s tím ztrácíme čas?"

Filip ostře vydechl a otočil na ni tvář. Výmluvně se na ni podíval. Pevně stiskla rty.

Natáhl ruku a sejmul víko z pouzdra. Leviton vzlétl a jako poprvé zamířil k jeho tváři.

„Zahaj program," přikázal jako obvykle. Přístroj se otočil kolem své osy, a když nenalezl cíl projekce, začal mapovat okolní prostor. Trvalo to zhruba minutu, než našel obraz položený na stole.

„Jestli chceš, hned ti objednám lepší leviton. Tento zjevně nemá ani inteligenci," pronesla GITA. Filip na to nereagoval, ale velmi nepříjemný, až útočný pocit, který jím projel, ji přiměl zmlknout.

Leviton se otočil o devadesát stupňů, projektorem směrem dolů. Centimetrový bod našel těžiště plátna. Červené tečky zmapovaly rohy a středy stran obrazu. Konečně se z centrálního bodu vynořil vzor připomínající složitou, opakující se strukturu.

„To je dračí křivka," utrousila GITA.

„To ví i dítě v páté třídě základní školy. Vypočítej mi pravidlo, podle kterého se tato křivka tvoří," pronesl Filip podrážděně. Určení axiomu pro generování tohoto složitého vzoru bylo první, co potřeboval.

„Oh..." hlesla GITA.

„Oh?" zopakoval po ní Filip.

„Oh, to je překvapivé."

„Tak jak zní ten axiom?" zaduněl Filip.

GITA se na něj zadívala a konečně odpověděla: „Počet opakování je 9 a úhel, o který se křivka ohýbá, je 0,999 radiánu."

Filip na ni zůstal hledět, aniž by se mu ve tváři pohnul sval. Po chvíli se nadechl. „Dokončit program," přikázal levitonu. Lokalizační body, dosud rozmístěné v nitru dračí křivky, si našly místo na budovách, ulicích, vrcholcích hor a na jinak čistém nebi vytvořily strukturu připomínající valící se mraky. Díky tomuto způsobu promítání projekční perspektivy se dračí křivka integrovala do obrazu trojrozměrně, aniž by dvourozměrně ztratila svou podobu.

„Filipe, jak jsi na to přišel? To je přeci důkaz pro hypotézu Adalberta a Graunera. Jen nechápu, proč je to aplikované tady," řekla, aniž by přestala hledět jeho očima na Sebastiénův obraz.

„O to se nestarej. Pokračujeme dál. Mám tady kresby. Chci, abys je porovnala s Muleaneriho technikou kresby," řekl Filip a začal na stole kolem obrazu rozmisťovat nažloutlé papíry s různými studiemi jednotlivých částí obrazu. Bílé papíry prozatím odložil stranou.

„Máš dnes podivná přání, ale dobře," pokroutila GITA hlavou. Jeden po druhém spolu s Filipem podrobila pohledu. S každým listem se mračila víc, až při posledním pozvedla obočí.

„Styl odpovídá na 97 procent," vyslovila podivným tónem, který Filip ve své mysli tak interpretoval. Neodpověděl. Evidentně ho to nepřekvapilo.

„Dobře. A teď ještě jednu věc." Posbíral kresby, narovnal je na úhlednou hromádku a jemně je uložil vedle otevřeného pouzdra levitonu, který stále promítal dračí křivku a její trojrozměrnou aplikaci na obraz. Původní místo kreseb nahradilo pět bílých listů, zřejmě vytržených z kroužkového bloku. Na světle modrých linkách bylo drobné, zdobné a velmi specifické písmo.

„Budu hádat. Chceš grafologický rozbor?" povytáhla GITA bělostné obočí, jak se zadívala na Filipův profil. Ten se po ní neohlédl. Nataženýma rukama se opřel o stůl a dál shlížel na velmi specifické písmo poznámek.

„Jako vzorek použij podpisy ze všech známých Muleaneriho obrazů. Zahrň i skrytý text o obrazu Stín ohně," vyslovil tiše.

„Nejsem hloupá, Filipe. Tuším, kam tím míříš. Ale tento termizovaný invertní papír se vyrábí jen posledních padesát sedm let. Technologie nanokrystalických recyklátů je příliš nová na to, aby to mohlo být..."

„Sakra, GITO, udělej tu zatracenou forenzní analýzu!" rozkřikl se Filip, aniž by změnil pozici a cíl své pozornosti. Avatar krátce vzhlédl ke stropu a pak se zadíval kamsi neurčitě před sebe.

„Napojuji se na Centrální vědeckou knihovnu. Vyhledávám materiály pro grafologii a forenzní grafologii," její hlas zněl nyní poněkud strojově. Poté se znovu skrze Filipovy oči podívala na hustě popsaný list. „Analýza tvaru a velikosti písmen: devadesát sedm procent shoda. Sklon písma: sto procent shoda. Tlak a síla písma: neprůkazné kvůli odlišnosti použitých materiálů. Spojitost a přerušování: devadesát osm procent shoda. Specifičnosti textu zcela odpovídají. Závěr: Velmi obstojný padělek," ukončila GITA svou analýzu.

Filip se zvolna narovnal do své plné výšky, mělce vydechl nosem a odvrátil se. Obešel stůl a posadil se do své kancelářské židle. Rozměrným oknem po své levici se zadíval ven.

„Máš zájem i o grafologický psychologický rozbor?" zeptala se GITA, ale odpovědi se nedočkala. „Asi ne. Potřebuješ ode mě něco dalšího, Filipe?" Její hlas změknul, ale Filip nereagoval. GITA na něj ještě chvíli hleděla, pak se otočila a zmizela. Její vědomí se zcela vytratilo i z okrajové části Filipovy mysli, a on zůstal znovu sám, jen s ještě více otázkami, než které mu byly zodpovězeny.

 

Sebastiénův byt, Archangelis, USA;
o týden později

 

Otevřel oči. Ležel na boku v jejich posteli, zahrabaný v jemně fialové pokrývce a svíral Sebastiénův stejně barevný polštář. Trvalo dlouho, než se mu včera večer podařilo usnout. Znovu si uvědomil zvláštní táhlou bolest, která ho naplňovala vždy a všude. Jak zbytečné je tohle ráno?

Stín vůně lůžkoviny měkkého polštáře, který celou noc tiskl k sobě, mu přinesl spánek, ale nedokázal usnadnit probuzení. Náhle si uvědomil, že nikdy plně nedocenil každé procitnutí vedle Sebastiena. Zavřel oči pod vlnou agonie vzpomínek na to, jak dokonale do sebe zapadali - jak v přívětivých chvílích vzájemné přítomnosti, tak i v intenzitě vášně.

Doufal snad, že mu bude ráno lépe? Ne, ani by to nechtěl. Co jiného mu po jejich krátkém, ale intenzivním štěstí zbylo než toto soužení? Co by mu zůstalo, kdyby ztratil i to? Nic - jen šedá realita, neustále se propadající do černé nicoty neochoty žít. Posadil se na posteli, odložil polštář stranou a svěsil nohy z pelesti.

Zadíval se na své kotníky. Měl hlad. Žaludek se mu svíral a bolestivě připomínal, že by se měl alespoň trochu najíst. A silná fyzická slabost žádala totéž. Potřeby těla už třetí den ignoroval - stejně jako všechny hovory od Kao, Reb i Han. Jeho zanedbaný dvoutýdenní vous byl tichým svědkem toho všeho.

Tmavomodré saténové pyžamo s bledě modrým proužkem, které měl na sobě, se tu před několika měsíci objevilo stejně nenápadně jako kdysi ty pantofle, které nyní čekaly u postele. Samozřejmě mu ho objednal Sebastién. Dokud byli spolu, nikdy nic takového nepotřebovali. Nyní však bylo více než divné spát v této posteli neoblečený.

„Filipe?"

Zamrkal a ohlédl se ke dveřím do šatny. Ani si nevšiml, že není sám. V prvním okamžiku zadoufal, že to bude... Ale nebyl - pochopitelně. Ženský hlas, který ho drze vyrušil v jeho žalu, patřil Kao. Ona sem má přístup? Že mě to ani nepřekvapuje... Ať tak nebo onak, nedokázal si vůči ní odpustit tuto žárlivou myšlenku.

Stála kousek od něj a možná by ji ani nepoznal. Kam se poděla ta její póza síly, drahé a reprezentativní pouzdrové šaty, kalhotové kostýmky, silný make-up a pevně stažené havraní vlasy? Bez toho všeho působila křehce.

Její drobná postava v bílých letních šatech s vyobrazením rozměrných vlčích máků a volně rozpuštěnými vlasy evokovala dojem téměř dětské slabosti. Upínala na něj zarudlé oči v nenalíčené tváři, brázděné mělkými vráskami, ale stále nesoucími stopu přirozené pohlednosti vlastní asijským ženám.

Obočí se Filipovi pohnulo k sobě; takto ji nikdy neviděl. Vlastně si ani nevzpomínal, jestli ho někdy oslovila takovým způsobem.

„Snažila jsem se ti volat, ale zase mi to nebereš. Víš, kde je Sebastién?" Hlas měla podivně nalomený - nejspíš od pláče. To jím otřáslo. Nikdy by nečekal, že jeho vždy neústupná nadřízená dokáže i něco jiného, než udávat příkazy, kazit mu plány a neustále překážet. I tak byla stále jen člověk a navíc žena.

„Ne, to nevím," odpověděl až příliš klidně na to, jak prudkou vlnu bolesti ta slova v něm vyvolala. „Pohádali jsme se, a od té doby se neozval." Odvrátil se od ní a sklouzl z postele. Hlava se mu zatočila kvůli hypoglykémii, ale nevšímal si toho. Obul se do pantoflí.

V periferním vidění zaznamenal pohyb, ale nereagoval na něj. Až když ho drobná Kaoina ruka zachytila za předloktí, znovu se jí zadíval do tváře. Z této blízkosti již bylo zcela jasné, že je celá zarudlá od slz.

„Jak dlouho je to od vaší hádky? Máš alespoň tušení, za kým mohl jít nebo co se s ním mohlo stát?" Ve Filipovi zatrnulo. Jak byl dosud pohlcený vlastním zármutkem a přesvědčením o opuštěnosti, teď mu v mysli vytanula mnohem děsivější možnost. Co když mu někdo ublížil? Šokovaně zíral do Kaoivých charakteristicky tvarovaných očí.

„Víš něco nebo ne?" Pro jejich výškový rozdíl k němu vzhlížela. V hlase jí rezonovala naléhavost.

„Jak to myslíš, stát?"

„Přesně tak, jak to říkám. Něco se mu muselo stát," odpověděla sebejistě. Filip nasucho polkl. Prudce ji popadl za ramena. Trochu s ní zatřásl, až ze sebe vyrazila překvapené hlesnutí.

„Jak to myslíš, stát?" zopakoval hlasitěji.

„Filipe, to bolí," zasténala Kao v jeho sevření. Okamžitě ji pustil a ustoupil o krok vzad. Neuvědomil si, jak silně ji v tom náhlém šoku stiskl.

„Před dvěma dny mi volali od policie, že si mám v centrálním skladu vyzvednout motorku svého synovce. Zůstala na ulici více než dva dny a překážela provozu, tak ji odtáhli. Během týdne se snažili najít majitele, ale nepodařilo se jim to, a tak kontaktovali mě," začala Kao s vysvětlováním a mnula si otlačené místo na pravém rameni.

„Tu motorku miluje. Dokáže se v ní vrtat celé hodiny. Tu by tam nenechal," zamračil se Filip.  Dobře věděl, co pro Sebastiéna Heléne znamená.

„Přesně tak," přitakala Kao. „Sebastién tohle tedy čas od času dělává. Prostě se někam vytratí, když potřebuje být sám. Ale vždy mi nechává někde nějakou zprávu. Pokaždé! Ale tentokrát..." Hlava se jí rozpohybovala ze strany na stranu a v očích se jí zaleskly slzy. Hlas změkl a získal zvláštní intonaci v důsledku zármutku. „Nikde nic. To nikdy neudělal a ani by to neudělal. Vždycky mi nechává zprávu. Mně ano!"

„Třeba se ozve později..."

„Neozve. Když jsem začínala být zoufalá, kontaktovala jsem policii. Podle záznamů z kamerového systému Sebastién s někým na jiném stroji odjel z města. Od té doby o něm nikdo nic neví." Kao zavřela oči a částečně odvrátila tvář.

„Cože?" zřetelně vyartikuloval Filip.