Algol - Kapitola čtrnáctá

 

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

 

Kdesi v poušti v okolí Archangelis, Nevada, USA;
zbývající čas: 181 dní, 6 hodin a 8 minut

 

Bylo to jako dunění – ozývalo se v prázdnotě Filipova nitra. Nádechem to vzlínalo vzhůru a výdechem odeznívalo. S každým návratem této dechové periody v něm zesiloval už tak nesnesitelný přetlak.

Silnice před čelním sklem ubíhala s monotónní jednotvárností. Pouštní krajina se zdála dokonale neměnná. Ani světlající vzdálený obzor tomu dojmu nijak neubíral. Tachometr na palubní desce jasně ukazoval velmi vysokou rychlost vozu – i tak se zdálo, že stojí na místě.

V tichu naplňujícím interiér Filipa přepadl neodbytný pocit, že vše kolem něj není skutečné. Byl snad každý okamžik jeho života lživý? Šlo jen o podivný film promítaný na bílé plátno? Byl i Sebastién lží – byl jí i Filip? A co jejich láska?

Možná nejsem. Ta myšlenka přinesla zvláštní klid. O něco více přišlápl plynový pedál. Ručička tachometru se přiblížila rychlosti sto osmdesát kilometrů v hodině.

Příjemný pocit se mu začal šířit tělem. Cosi mu mámivě zašeptalo v mysli. S očima stále upřenýma před sebe se mu ve tváři s postupujícími vousy vykreslil jemný a smířený úsměv. Vůz se řítil již rychlostí dvou set kilometrů za hodinu.

Před očima se mu začaly míhat představy toho, co by se každým okamžikem mohlo stát. Nebylo to znepokojivé. Každá z těchto chvatných vizí vlastního konce, kdy z relevantních důvodů ztrácí kontrolu nad vozem, jako by byla přívětivou pozvánkou k čemusi dalšímu a mnohem lepšímu.

Nad horizontem probleskly první paprsky možná pro Filipa posledního dne. Konečně. Jeho úsměv se změnil v široký spolu s pocitem čehosi v něm, co toužilo po svobodě.

Ticho narušil ostrý, pravidelně se opakující zvuk. Nejprve mu to nepřišlo podstatné, ale přerývané hučení alarmu přerostlo v hlasitý výkřik: „Filipe, přestaň!"

Trhl hlavou, zmatený a neschopný pochopit význam těch slov. Ve svém stavu zapomněl na bezpečnostní protokol, který při rizikovém chování vozu automaticky aktivuje virtuální inteligenci.

Volant se mu vytrhl z rukou. Periferně zaznamenal, jak mizí v prostoru palubní desky. V jejím centru se objevila měnící se trojrozměrná aura. Vůz prudce zpomalil. Bezpečnostní pásy se mu zaryly do těla. Zastavili. Filip si uvědomil, že alarm přesně kopíruje blikání výstražných světel.

„Cože...?" dostal ze sebe.

„Zbláznil ses? Tohle nesmíš!" zahřměl hlas RITY, což Filipa šokovalo.

„Co si to dovoluješ?" vykřikl.

„Chceš se zabít a zničit i mě?"

Filip netušil, co na to říci. Jen blikající světla odměřovala jejich mlčení.

„Vrať mi řízení," přerušil Filip současné napětí.

„Ne!" odpověděla rezolutně.

„RITO, dávám ti příkaz: Vrať mi řízení."

„Ne!" zopakovala.

„Jsem tvůj uživatel, takže mi okamžitě předáš kontrolu nad vozem!" důrazně přikázal. Jedním stisknutím uvolnil pětibodový bezpečnostní pás. Sáhl po klice dveří, ale ty se okamžitě zamkly.

„Nikam nepůjdeš," oznámila mu RITA, „nedovolím ti to. Ano, jsi uživatel, ale evidentně nejsi schopný logického uvažování. Mám povinnost chránit tě před újmou – jakoukoliv." Alarm konečně ustal a poblikávání výstražných světel také.

„Jakým právem...?" začal Filip a pokusil se stisknout červené tlačítko vypínání systému RITA. Odpověděl mu jen hluboký negativní tón a oznámení na palubní desce o zablokování funkce. Pokusil se o to ještě třikrát – pokaždé identicky neúspěšně.

„Jakým právem se chceš zabít?" Ta otázka zapůsobila jako políček do tváře. Filip zalapal po vzduchu. Jedna věc byla se oddat momentální touze nebýt, ale slyšet to takto otevřeně a zpříma? „Už jistou dobu si všímám, že nejsi v pořádku. Teď a tady mi povíš, co se děje. V opačném případě mám povinnost odvést tě zpět a tvé nesvéprávné chování nahlásit CITĚ. Doufám, že ti je jasné, co pak bude následovat."

Filip sklonil hlavu. Ano, věděl, co se pak stane. Čekala by ho hospitalizace, medikace, psychologická sezení a monitoring. CITA takové věci nepodceňovala. Jakmile se kdokoliv z obyvatel Archangelis jen zmínil nebo dal najevo tendence k možnosti spáchání sebevraždy, tak se nejspíš nikdy jejího následného dohledu neměl šanci zbavit.

Podíval se do svých prázdných dlaní. Pevně stiskl rty. Znovu si plně uvědomil ten pocit, že stejně nic z toho všeho nemá žádný význam. A celá realita... Jako by byla vystavěna z bolesti. Víčka mu poklesla a tím oddělila jeho já od zbytku toho neexistujícího, co jej obklopovalo.

„Filipe?" oslovila jej RITA, ale žádné odpovědi se nejprve nedočkala. Umlkla tedy. Dlouhé minuty jen tak oba spočívali v mlčení. Až po chvíli se znovu RITA pokusila: „Filipe, prosím. Slyšíš mě vůbec?"

„Sebastién je mrtvý," pravý koutek mu vystoupal v sarkastickém pousmání. Jen tři slova – jak snadné vyslovit. Zakroutil sám nad sebou hlavou a obrátil tvář k výhledu z levého okénka, jímž se zadíval do pouštní scenérie postupujícího rána. Byli od Archangelis dost daleko. RITA pravděpodobně už dávno neměla přístup do meganetu a kromě CITY žádná městská ITA na tetranet nesměla.

„To je mi velmi líto." 

Filip se krátce zasmál. Tu větu očekával. Co jiného také říci?

„Jistě. Je ti to líto. Pochopitelně." utrousil sarkasticky a sám sebe objal pažemi v podvědomém sebeochranitelském gestu.

„Povíš mi, co se mu stalo?" pokračovala RITA dál.

„To nevím."

„Tvoje odpovědi nedávají smysl. Tvrdíš, že je Sebastién mrtvý, ale současně nevíš, co se mu stalo. Tato dvě sdělení si ve svém principu dokonale odporují."

Filip se znovu o něco hlasitěji zasmál a dokonce mu po tom smíchu zůstal pobavený i tak velmi hořký úsměv na rtech, když vyslovoval: „Podle slov CITY je s pravděpodobností 697,27 ku 1 už mrtvý a měl bych se smířit s nejhorším. Tak to říkala. Navíc je zmapováno 79,258 % celkového perimetru blízkého okolí Archangelis. Žádný z pátracích dronů ani pozemních jednotek za poslední dva týdny nenašel po Sebastiénovi sebemenší stopu. A na další pátrání už CITA nemá zdroje," vyslovoval Filip mechanicky slovo od slova, jak si to pamatoval z toho dne, kdy ho nechala na holičkách jediná bytost, na kterou si dovolil spoléhat.

„Ale to pak celou situaci mění. S jistotou nevíš, jestli skutečně mrtvý je," zaprotestovala RITA a Filip jen velmi pomalu obrátil svou pozornost na její auru, která se na ní netypicky v jemných a oblých vlnkách spíš rozlévala na palubní desce.

„Copak jsi mě neslyšela? Je to 697,27 ku jedné, že tomu tak je."

„Ale samozřejmě, že jsem tě slyšela, Filipe. To, co jsi řekl, znamená, že je pravděpodobnost jedna ku 697,27, že Sebastién žije. Rozdíl mezi číslem 1 a 0 je absolutní. Naděje na to, že je stále naživu, se rovná jedné, takže není tato hodnota nulová." Filipovi se překvapeně rozšířily oči. Snad by něco řekl, ale vlastně se mu nedostávalo ani slov. Takto se na celou situaci zatím ani jednou nepodíval.

RITA ovšem nečekala a pokračovala dál: „Zmapováno bylo pouze 79,258 % celkového perimetru. Zbývá tedy 20,742 % neprozkoumaného území. To je více než pětina. Navíc zapomínáš i na to, že jde pouze o základní perimetr. Po něm existují i další možnosti. A pokud tvrdíš, že CITA nyní nemá zdroje na jeho hledání, tak tě ujišťuji, že já svoje zdroje volné mám – všechny. Bude-li to tvé přání, mohu se ti pokusit pomoci tvého Sebastiéna najít. Jediné, co k tomu potřebuji, jsou přesné údaje o již prozkoumaném území."

Filip zůstal konsternovaně sedět. Šokovaně zíral na vlnící se křivky RITY. Jak původně působila homogenně, tak nyní její pohyb evokoval snad až vodě podobnou hmotu, prolínající se sama do sebe a v jistých chvílích se některými obrysy rozpíjející do ztracena. Zatím ji takto ještě nikdy neviděl.

„Ta data mám doma v počítači. Ty si opravdu myslíš, že bychom ho mohli ještě najít?" neodpustil si Filip onu otázku, byť jen při způsobu, jak mu celou situaci tato pouhá terciální RITA vyložila, tak jako by mu svitlo v dálce světélko naděje.

„Ano, věřím tomu, Filipe. Já ano," klesla RITA hlasem a vůz nastartoval. Pomalu se otočil a tentokrát  vydal směrem k Archangelis daleko rozumnější rychlostí.  

 

Kdesi v poušti v okolí Archangelis, Nevada, USA;
zbývající čas: 178 dní, 0 h a 44 minut

Vzdálená mlčenlivost galaxie jim září nad hlavami a dokresluje zvláštní mystiku této intimní chvíle. Je mezi nimi nyní tolik slov, která nepotřebují být vyslovena. Filip jim naslouchá v melodii milencova dechu. Leží na boku čelem k sobě. I když se jako málokdy nedotýkají, jejich blízkost je nyní daleko silnější než kdy dříve.

Sleduje Sebastiénovu uvolněnou tvář. Oči má zavřené, ale Filip ví, že nespí. Špičkami prstů mu odhrne pramen vlasů z čela. Vyčkává, dokud se jeho víčka nepootevřou. Několik okamžiků se na sebe dívají. Filipovy prsty pomalu putují po Sebastiénově tváři až k levému koutku úst, kde se vykresluje jemný úsměv. Náhle ví, že ačkoliv nebude znát slova, která Sebastién za okamžik vysloví, bude jim i tak rozumět.

„Qui numerat multitudinem stellarum et omnibus eis nomina vocat," šeptá Sebastién.

Filip se krátce nadechne a jeho úsměv se rozšíří: „Počítá každou z hvězd a všechny zná jménem? Krásná představa," odpovídá tichým hlasem, protože silnější intonace by mohla narušit křehkou atmosféru mezi nimi.

„Vere velles omnes stellas nomine scire? Nonne tunc amissum esset mysterium incogniti?"

„Nepotřebuji je znát. Ať raději zůstane to kouzlo, jak jsi říkal."

Sebastién se posune blíže a opře se nataženou paží po straně Filipovy hlavy, což jej přiměje přetočit se na záda. Skloní se a jemně jej políbí na rty, jak to dělává při takových chvílích. Tolik fyzického se mezi nimi událo, ale tato jednoduchost má hlubší sílu.

„Te amo," šeptá mu Sebastién do rtů.

„I já tebe. Děsivě jsi mi scházel," sevře Filip v náručí milencovo nahé tělo, které k němu přirozeně přiléhá. Ucítí těžknutí vlastních víček.

„Itaque me inveni," 

„Ale kde tě mám hledat?" Filip bezmocně vnímá zrychlování Sebastiénova dechu. Jeho tělo se mu v náručí chvěje a ani to, že se jejich čela dotýkají, to nezlepšuje.

„Kde jsi? Pověz, prosím," zasténá Filip, protože vnitřně cítí, že se tento okamžik chýlí ke konci.

„Filipe," vydechne Sebastién a současně s tím se vytrácí, přímo rozpíjí v temnotě nočního bytu.

„Kde jsi? Řekni. Jen naznač nebo cokoliv..."

„Filipe," poslední milencovo zašeptání a zcela mu zmizí z náruče, která jej neudržela, když...

„Filipe! Slyšíš? No tak - probuď se!" naléhala RITA. Několik okamžiků byl zmatený, než si uvědomil, že leží na sklopeném předním sedadle svého vozu.

Neochotně otevřel oči a odhrnul pestrobarevnou ručně háčkovanou kostkovanou deku s waflovým vzorem - jeden z mála dárků od matky. Posadil se a promnul si oči.

„Už jsem vzhůru. Co se děje?" zamumlal stále napůl ve snách a poškrábal se na levé tváři v odrostlém plnovousu. Současně si uvědomil, že se vůz rychle pohybuje po osamocené silnici vstříc nehostinné pouštní krajině.

„Něco jsem našla." RITINO nepokryté nadšení Filipa probralo.

„Co? Ukaž!" odhodil deku stranou. Jeho sedadlo se okamžitě vrátilo do původní polohy a bezpečnostní pásy ho automaticky zajistily. Přímo do mozku se mu načetla vizuální data z kamerových senzorů vozového dronu. Pohled z výšky odhaloval vyhaslé a částečně pískem zaváté ohniště pod zkrouceným pahýlem suchého stromu.

„Jak dlouho myslíš, že to tam je?" Filip zvětšil obraz roztažením prstů v úrovni svých očí. Dron rotoval kolem kýženého objektu.

„Nemyslím si, že by to bylo dlouho. Odhaduji měsíc," odpověděla RITA.

„Jak je to daleko?"

„Už tam budeme. Musíme sjet ze silnice. Teď!"

Mávnutím ruky nechal Filip zmizet obrazový přenos a zavelel: „Ruční řízení, terénní mód!"

Během dvou vteřin se vynořil volant z palubní desky a další součásti manuálního řízení. Kabina vozu se přizvedla, kola získala větší rozpětí a jízda nabyla jinou dynamiku. Filip prudce otočil volantem k levé straně. Volně ukotvená kola umožnila plynulý sjezd ze silnice.

„Více k jihu," řekla RITA.

V levé části Filipova zorného pole se objevilo stylizované zobrazení krajiny v tenkých narudlých linkách. Drobný černý čtvereček značil jejich aktuální pozici a bílý cíl.

Filip dvakrát podřadil na nižší rychlost a poté znovu otočil volantem. Pod pneumatikami se jen zaprášilo. Postupně zvyšoval převodový stupeň až na sedmý, což byla maximální rychlost pro tento mód.

Konečně prudce sešlápl pedály spojky a brzdy a vůz se zastavil. Filip na nic nečekal. Zatáhl za kliku dveří a vzápětí ho do tváře udeřil žár svírající krajinu. Dveře nechal otevřené.

Zhruba padesáti centimetrový čtyřvrtulový dron se s tichým bzučením vznášel ve vzduchu více než dva a půl metru od ohniště. Z jeho spodní části vycházela nazelenalá záře, která mapovala jeho blízké okolí. Světlo jemně ozařovalo nepravidelnosti povrchu.

„Tady něco je," ozval se hlas RITY přímo z dronu. Filip překonal pár kroků a padl na kolena vedle označeného místa na zemi. Sám by si toho asi nikdy nevšiml, ale pod značným nánosem písku nahmatal cosi jako pokroucenou látku.

Opatrně ji oprášil. Jakmile ji zvedl k očím, ztuhl. Dech se zastavil a v mysli se mu mihla zřetelná vzpomínka.

„Proč si to nechceš vzít? Budeš vypadat skvěle," protestoval Filip, ale Sebastién kroutil hlavou. V kalhotách imitujících černou kůži, svlečený do půl těla, působil velmi přitažlivě. Kdyby na to byl čas, nejspíš by ho za to Filip v posteli pořádně odměnil. Koncert měl ovšem začínat už za dvě hodiny. Pokud se měli včas prodrat davem a vyčekat potřebnou frontu, museli vyrazit co nejdříve. Nerad by přišel o vystoupení předkapel.

„Je to naprosto průhledné. V tom přece nemůžu jít do společnosti," odložil Sebastién černé průsvitné triko, házející modré odlesky, na béžově polstrovanou lavici v šatně jeho bytu.

„Fajn. Tak ti vyberu něco jiného," přistoupil Filip k policím. Chvíli se v nich přehraboval, než náhle zvolal: „To si ze mě děláš srandu!"

Ze spodní části třetího komínku vytáhl triko. Jeho povrch byl diagonálně rozdělený. Horní polovinu tvořily vertikální červeno-bílé tenké linky a spodní představovalo modré pole. Na levé části v oblasti srdce bylo zřetelně vykreslené černé číslo 9. Stejné, ale daleko větší, bylo umístěno na zádech trička spolu s jasně vyznačeným jménem Sebastién pod ním. Ano, šlo o imitaci flightballového dresu Londýnských Valkýr.

„Tak ty jsi fanda sportu? Hm... Co já se o tobě ještě nedozvím, ty tajnůstkáři jeden," zahučel pobaveně Filip, ale vzápětí mu bylo triko vytrženo z rukou.

„Já? To tedy opravdu nejsem," zasmál se Sebastién. Okradený drapnul po imitaci dresu. Sebastién ho však obratně skryl za zády.

„Ale tak se nestyď. Je to přeci zábava davů a mas," přistoupil k němu Filip mnohem blíže a sáhl za něj, aby se pokusil získat zpět svou kořist – marně.

„Na zápasech jsem byl jen několikrát s Kao.” 

Filip si jej objal kolem pasu a přitáhl k sobě. Sebastiénův smích utichl pod polibkem, ale i tak mu zůstal na tváři v podobě úsměvu. „Přijdeme pozdě," řekl nalomeným hlasem, plným náhlé touhy, kterou si ani Filip odpustit nedokázal.

„Nepřijdeme, když si vezmeš to, co jsem ti koupil."

„Tak dobře, když to tak moc chceš," zašeptal Sebastién. Filip ho ale hned nepustil. Náležel mu a tak si jej mohl líbat, kdy chtěl – jako třeba teď.

„Je to jeho?" vytrhla otázka RITY Filipa z jisté konsternace, kam při tom nálezu upadl. Obrátil triko čelem vzad.

„Je," vydechl šokovaně. Náhle nevěděl, jestli má ronit slzy nebo se smát. Dron slétl o malý kousek níže a vizuální senzory se dostaly do úrovně Filipovy tváře. Ten se do nich podíval stejně, jako by hleděl do očí člověku.

„Říkala jsem ti to a měla jsem pravdu. Rozdíl mezi číslem 1 a 0 je absolutní. Hodnota není nulová. Našli jsme první stopu po pouhých 9,428 % perimetru. Tak neztrácej naději. Neztrácej ji!" vyzvala jej RITA. Filip se na dron mohl pouze usmát, protože cítil, že nyní již naději skutečně má.

 

V Sebastiénově bytě, Archangelis, Nevada, USA;
zbývající čas: 176 dní, 10 h a 32 minut

 

Otevřel dvířka pračky a opatrně vytáhl triko z bubnu. Poté dvířka zavřel. Chvíli stál bez hnutí u kuchyňské linky a jen se díval na ten kus textilie. Jemně si povzdechl a pohledem zabloudil k výhledu na terasu. Zástěna imitující sklo byla zatažená. Noční svit megaměsta napovídal, že je pokročilá noc. Už zase nemohl spát.

Přistoupil ke stolu a položil triko zadní stranou vzhůru. Na okamžik zaváhal, ale pak začal oděv skládat. Nejprve přeložil levou stranu dovnitř, pak pravou zrcadlově a nakonec spodní lem vzhůru. Oblečený do pyžama a bosý se vydal s flightballovou imitací v rukou do hlavní místnosti a skrze ni pak dále ke dveřím do šatny.

Uvítal ho měkký svit mnoha bodových světel na stropě a mlčenlivá záplava oblečení. Zhluboka vdechl vzduch, který byl uvězněný v prostoru po celou dobu zavřenými dveřmi. Jako by tu stále zůstávala známka přítomnosti postrádaného milence. Srdce mu sevřel železný stisk stesku. I tak bylo snazší dýchat, když fyzicky cítil konečně alespoň první stopu nalezenou relativně daleko v poušti od megaměsta.

Přikročil blíže k policím a uložil triko na třetí hromádku obdobných svršků. Sklonil hlavu. Opřel se nataženou paží o mahagonový masiv. Jako by jej něco popostrčilo. Nikomu by nedokázal vysvětlit, proč to vůbec udělal, ale náhle obrátil tvář k pravé straně. Zadíval se mezi ramena množství visících obleků. Čelo se mu nakrčilo, když tam cosi červeně probliklo. Nejdříve si myslel, že se mu to jen zdá, ale když se to s prodlevou pěti vteřin dvakrát zopakovalo, byl si jistý, že se nepletl.

Pomalu odhrnul obleky na stranu. Šatní tyč, na níž visela ramínka, byla zhruba v úrovni jeho brady a výřez mu umožňoval vejít do prostoru s mírně skloněnou hlavou. Na zadní straně šatníku skutečně cosi bylo. Když se Filip přiklonil blíže, rozeznal nepatrně vystouplý, zhruba dvacet centimetrů vysoký obdélníkový reliéf, dokonale korespondující s okolním povrchem.

„Co to je?" vyslovil polohlasně. Dotkl se ukazovákem středu výstupku. Ten se rozestoupil a odhalil vstupní panel s číselnou klávesnicí a dotykovým polem pro načtení otisku prstu pod ním.

„To je útočiště," podivil se polohlasně Filip a o krok ustoupil vzad. Chodil jsem kolem toho více než půl roku, a celou dobu, co je Sebastién pryč? Podivil se sám sobě. Naplnil ho úžas následovaný přívalem naděje z možnosti nalezení dalších stop.

„CITO?" vyslovil zesíleným hlasem. Stačila by však i pouhá myšlenka, která by překonala datovou bariéru mezi jeho vědomím a megaměstskou virtuální inteligencí. Současně s oslovením ji myšlenkově pozval dál, na což přišla okamžitá reakce.

„Ano?" ozvalo se mu po levici. Otočil hlavu na tu stranu a pohlédl do hnědých mandlových očí avataru CITY. Byla přesně taková, jakou si ji pamatoval. Její srdcovitá tvář stále vyzařovala mateřskou jemnost. Drobný nos a plné přirozeně narůžovělé rty se na něj usmívaly s odnalením dokonale bílých zubů. Tvář měla lehce pozlacenou sluncem a pleť právě tak jemnou, jak se mu na ní vždy líbilo. Středně plavé vlasy jí v jemných vlnách spadaly na ramena. Blankytně modré letní šaty cudně obepínaly její útlou postavu. V celkovém souhrnu působila dojmem víly nebo dokonce i múzy.

„Jsem ráda, že jsi mě zavolal," řekla a přiblížila drobnou ruku s obloučky zastřiženými nelakovanými nehty k jeho tváři. Filip opět jako tolikrát zalitoval, že dotek CITY nikdy neucítí. „Už jsem o tebe měla obavy. Odizoloval ses od světa. Ani kamarádkám už nevoláš..."

„Reb a Han mají čerstvě po svatbě. Mají se teď zabývat sebou navzájem a ne mnou. Nechci, aby věděly, co se děje. Ať si raději užijí líbánky. Zaslouží si to." Současně s tím se ve Filipovi rozlil pocit intenzivní lítosti napovídající o tom, že cosi takového by si také sám přál. Byl si vědom toho, že to CITĚ neunikne.

Její tvář získala posmutnělý výraz: „Takže vy jste chtěli...?"

„Mlč. Neříkej to." Filip se od ní odvrátil a zadíval se na vstupní panel. Dlouze nosem vydechl, když jím vztek projel s typickou silou – tentokrát ale jak na ni, tak především na sebe samotného.

„Takhle se na mě nedívej. Nechala jsi nás v tom," zahučel polohlasně.

„Filipe, prosím, pochop mě. Děje se toho tolik a já se snažím, abyste byli všichni v bezpečí. Je mi moc líto, že jsem musela ukončit hledání, ale..."

„Otevři mi," skočil jí Filip do řeči.

„To nemůžu."

„Proč ne?" obořil se na ni. CITA zamrkala pod silou zloby, která tu prostou větu ve Filipově nitru doprovodila.

„Jde o prostor s primárně diskrétním označením. Nikdo kromě vlastníka do něj nesmí mít přístup. Ani já nevím, co tam je."

„CITO, nedělej ze mě idiota. Moc dobře vím, že jako hlavní klíčník máš klíče ke všem dveřím. Tak mi otevři. Dlužíš mi to," snažil se Filip dál.

„Já opravdu nesmím, Filipe," zesílila dojem hlasového přednesu CITA v jeho mysli, „jsou na to mezinárodní zákony. Je to chráněné soukromé území zaručené mezinárodním právem." Hlava se jí rozpohybovala ze strany na stranu.

Filip oběma rukama udeřil do dřeva obestupujícího panel: „Kašlu na zákony. Můžou tam být nějaké informace. Já ho musím najít!" Vykřikl v nevelkém prostoru šatny, že by se dala očekávat ozvěna, ale většinu zvukových vln pohltilo přítomné oblečení.

„CITO, prosím! Nepomáháš mi s hledáním. Hledám tedy sám." Pootočil tvář na ve skutečnosti neexistující, lítostivě na něj hledící ženu, která pevně tiskla rty a snad by se dalo i říci, že se jí v očích lesknou slzy. Nebylo ani divu. Nyní Filip ani nezkoušel mírnit intenzitu zoufalství, smutku, stesku a osamělosti, které od Sebastiénova zmizení zaplnily celý jeho svět.

„Mám tě pochopit. Dobře. Chápu tě. Máš toho hodně. Ale když už mi nepomůžeš najít muže, kterého na světě ze všeho nejvíce miluji, tak mi alespoň pomoz tím, že mi otevřeš ty zatracené dveře!" 

CITA sklonila hlavu a po zaznění tichého zvukového signálu se zástěna posunula o malý kousek vzad. Filip se narovnal a překvapeně na ně obrátil tvář. S tichým zašustěním se skryté dveře odsunuly stranou a uvnitř soukromého prostoru útočiště se rozzářilo množství podobných stropních světel, jaká prosvětlovala i šatnu.

„Hodně štěstí, můj chlapče," zašeptala mu CITA v mysli a vzápětí byla pryč. Jen dveře ke všem Sebastiénovým tajemstím zvaly ke vstupu. Po hlubokém nádechu toto pozvání Filip přijal.