Algol - Kapitola patnáctá

 

KAPITOLA PATNÁCTÁ

 

Advokátní kancelář Andrease S. Engela, Praha, Československo;
nedlouho před vypuknutím druhé světové války

 

V kakofonii překrývajících se zvuků dvou psacích strojů Underwood klapla klika dveří. Písařky okamžitě přestaly psát. Obě synchronně vzhlédly ke vstupu. Ve dveřích se objevil muž v tmavém klobouku a luxusním černém kabátě. Tiše za sebou zavřel dveře a naučeným pohybem smekl.

„Jsi tu brzy. Říkala jsem, že má jednání," pronesla zesíleným šepotem tmavovlasá starší dívka sedící za pravým psacím stolem. Ta druhá, světlovlasá a o poznání mladší, vytáhla papír ze svého Underwoodu. Opatrně jej uložila na hromádku jiných na stole a do psacího stroje vpravila čistý list. Od pohledu si byly obě natolik podobné, že jejich sesterská spřízněnost byla nepřehlédnutelná.

Na konci uličky mezi psacími stoly byly umístěny dveře. V jejich mléčně zakaleném prosklení se mihl šedavý stín postavy, vzápětí následovaný druhým. V kanceláři si právě potřásali rukou dva muži.

„Už není čas. Ještě dnes musím poslat telegram," naléhal muž s kloboukem a nervózně si otřel čelo kapesníkem. Světlovlasá dívka si povzdechla a vzhlédla k hodinám, které ukazovaly blížící se třetí hodinu odpolední.

„Poštovní úřad zavírá ve čtyři," řekla. „Jestli nebudeme spěchat, telegram dnes již neodejde." Než stačila cokoli dalšího doplnit, otevřely se dveře kanceláře mezi stoly. Vyšel podsaditý padesátník s postupující pleší. Jeho macatá tvář přímo zářila spokojeností, když si tiskl k tělu šedavou složku s dokumenty.

„Dámy, bylo mi ctí. Pane?" pokývl muž zvesela na toho s kloboukem, když jej míjel. Vzápětí zmizel na chodbě.

„Pane Goldsteine? Jaké milé překvapení!"

Muž s kloboukem obrátil tvář na velmi mladě vyhlížejícího advokáta. Nebylo to dlouho od doby, kdy tento mladík složil státnice. Po pouhém jediném roce stáže v renomované advokátní kanceláři Dr. Schneider & Dr. Kraus se sídlem Na Příkopech si otevřel vlastní a zcela autonomní advokátní praxi.

Jeho plavé vlasy nesly sofistikovaný střih a štíhlou, vysokou postavu kopíroval perfektně padnoucí luxusní tmavošedý oblek. Snad byl jeho nepochybný úspěch podnícen i tím podmanivým úsměvem, kterým jej přivítal. A ačkoliv byl pan Goldstein léta velmi šťastně ženat, nemohl si odpustit jisté sympatie, které k němu díky přirozenému šarmu pociťoval při každém jejich setkání.

„Velmi se omlouvám za to, že přicházím bez objednání. Důvod toho ovšem nesnese odkladu," opět si pan Goldstein otřel čelo kapesníkem a úsměv z tváře mladému advokátovi zmizel.

„Jistě. Prosím, pojďte dál," ustoupil mladík stranou. Pan Goldstein chvatně prošel mezi stoly. Advokát se ještě krátce podíval nejprve na starší asistentku, následně i na mladší, která si od něj evidentně odvrácená zrovna otírala kapesníkem oči. Andreasovi povyskočilo obočí překvapením. Nezeptal se ovšem na nic. Sám vešel do kanceláře, kterou vzápětí oddělil prosklený masiv dveří.

„Prosím, odložte si a posaďte se. Dáte si kávu, nebo alespoň trochu vody?" vyslovil mladý advokát při obcházení stolu, než se za něj posadil do své měkce vyhlížející kancelářské židle. Pan Goldstein nervózně položil klobouk na stůl a začal si rozepínat kabát.

„Jen vodu. Káva není třeba. Děkuji," utrousil spěšně. Konečně svůj svršek uložil na jednu ze dvou židlí naproti advokátovi a do druhé se posadil. Ten zrovna natáhl ruku a stiskl červený knoflík interkomu.

„Miriam, prosím dvě sklenice vody a jednu kávu. Děkuji." Vzápětí knoflík pustil a z interkomu se ozvalo: „Samozřejmě. Hned to bude."

Ve svém blížícím se čtyřicátém roku života měl pan Goldstein již svoje zažité zvyky. Jedním z nich byla obliba v drahých doutnících a druhým v různých odstínech modrých obleků, nejlépe doplněných jemnými proužky. Nebylo tedy divu, že dnes dorazil ve svém klasickém stylu.

„Stalo se to, čeho jsme se obávali, pane Engele," pokýval hlavou, když se díval do advokátových až hypnoticky světle šedých očí. „Továrna bude zkonfiskována." Sám slyšel prázdnotu rozpínající se mu v intonaci hlasu.

„A vaše rodina?" zeptal se Andreas.

„Máme příkaz k vystěhování," intonace hlasu pana Goldsteina dopadla s definitivností. Oba muži na sebe zůstali hledět, vědomi si toho, co to pro Goldsteinovu židovskou a značně movitou rodinu znamená.

„Miriam s Esther..?"

„Mé dcery pochopitelně musí také jít," dodal pan Goldstein.

„To je strašné! Jestli vám mohu nějak ve vaší nelehké situaci pomoci..." rozpohybovala se mladíkova hlava ze strany na stranu.

Zrovna v tu chvíli vešla plavovlasá dívka. Řasenku na tváři měla trochu rozmazanou. A ačkoliv postavila mezi ně na pracovní stůl stříbrný tác s bílým vyšívaným ubrouskem, sklenicemi křišťálové vody a bílým šálkem s podšálkem černé kávy, uhnula Andreasovi pohledem. Chvatně vyšla ven z kanceláře.

„Proto jsem tady, pane Engele. Můžete," vzhlédl pan Goldstein, když znovu v kanceláři osaměli. Mladík složil své ruce na stole a značně se zachmuřil, když na sebe hleděli přes jeho bariéru.

„Jak?" vyslovil tiše.

„Musíme pryč - emigrovat. Povolení k vycestování už ovšem často Židům nedávají," potřásl pan Goldstein hlavou. „Bylo mi řečeno, že máte blízké vztahy s Heydrichem von Hohenbergem. Ve svém postavení má možnost využívat soukromý vlak." Pan Goldstein hlasitě polkl a pak natáhl ruku ke sklenici s vodou. Trochu z ní upil a znovu ji vrátil zpět na tácek. „Kdybyste se ho mohl pokusit přesvědčit, aby nám pomohl..."

„Pane Goldsteine, ano, toho člověka trochu znám, ale je to zarytý nacista. Ten vám nepomůže," zaprotestoval Andreas.

„Pane Engele, prosím. Esther si je jistá, že vy ho přesvědčit dokážete!" naléhal nadále pan Goldstein a posunul se v sedu kupředu. Sáhl do vnitřní kapsy svého saka a vytáhl balíček černobílých fotografií. Třesoucí se rukou je začal jednu po druhé pokládat na stůl přímo před Andrease.

„Tohle je můj nejmladší," ukázal pan Goldstein na fotografii chlapce s velkým kornoutem cukrové vaty. „Jmenuje se David. Je mu osm let a rád hraje na klavír. A tady... To jsou děti mého mladšího bratra," položil další fotografii vedle té první. „Jsou ve věku od dvou do pěti let." Hřbetem ruky si otřel čelo znovu pokryté kapkami potu, které mu stékaly do očí.

„Tady je můj nejmladší bratr. Ještě není ani ženatý," ke dvěma fotografiím přibyla třetí. Když pan Goldstein z balíčku vytahoval čtvrtou, tak ho náhle natažená ruka advokáta zachytila za předloktí.

„Vaši rodinu znám. Tohle nemusíte dělat." Hlas Andrease byl prodchnutý jasným pohnutím a podbarvený čímsi, co by pan Goldstein nedokázal blíže specifikovat. Mladík jej vzápětí pustil, vstal a odvrátil se. Přistoupil k oknu umístěnému po levé straně místnosti. Ruce založil za zády a díval se ven na ulici.

„Možná bych mohl něco udělat," vyslovil velmi tiše, až měl pan Goldstein nejprve pocit, že nerozuměl přesně.

„Něco?" zopakoval po něm s výdechem.

„Ale mám podmínku," začal advokát a otočil se na svém místě čelem vzad. Těma svýma hypnoticky světlýma očima se zadíval do těch Goldsteinových. V ten moment se cosi hluboko v něm zachvělo v těžko vysvětlitelné bázni. Pocítil, že se nedokáže pohnout - jako by přimrzl k židli.

„Nikdo se nikdy nedozví, že jsem byl do celé situace zainteresovaný. Nikdo! Budete mlčet vy i všichni ostatní. Pokud mi toto tady a teď slíbíte, tak udělám vše, co bude v mých silách, abych vám, vaší rodině pomohl. Můžete mi to tady odpřísáhnout?" položil muži mladý advokát otázku.

Trvalo to několik okamžiků, než dokázal pan Goldstein zkoncentrovat všechny své vnitřní síly k odpovědi. Mladík však vyčkával. Vlastně se zdálo, že podivně nezapadá do celé scenérie kanceláře. Jako by jeho já přímo popíralo vše kolem. Byl to podivný pocit, který by pan Goldstein nikdy nikomu vysvětlit nedokázal a ani by to nechtěl.

„Ano, mohu. A přísahám," přerývavě se nadechl. "Nikdo se to nedozví - na mou čest!" Klesl hlasem a odmlčel se. Vnitřně pocítil sílu takového slibu a i čirou hrůzu vyvěrající byť jen z pouhé představy jeho porušení.

 

Diskrétní pánský klub Concordia, Praha, Československo;
ještě téhož dne večer

 

Špička tága s charakteristickým zvukem prudce udeřila do bílé koule. Ta se rozletěla vstříc mantinelu pokrytému tmavozeleným plátnem, od kterého se odrazila a narazila do druhé bílé koule v ostrém úhlu. Ta pak diagonálně překlenula polovinu karambolového stolu a jemně ťukla do třetí, červené koule.

To už ovšem Heydrich nezaznamenal. Jeho pozornost zaujalo něco jiného - či spíše kdosi konkrétní. Od doby, kdy začala jeho posedlost, docházel do tohoto klubu týden co týden ve stejný den a hodinu. Nepoštěstilo se mu zahlédnout cíl svého zájmu každý večer. Dnes však měl štěstí.

Uběhlo již několik týdnů od jejich prvního setkání. Tehdy proti sobě stanuli u soudu - Heydrich jako žalovaná strana a Andreas coby zástupce žalujících. Po tři stání mohl sledovat strhující výkon tohoto advokáta, který perfektně odpovídal představám o čistokrevných Árijcích. Byl vysoký, atletický, plavovlasý, s jasným uhrančivým pohledem a nepochybným šarmem. Jeho sebejisté a klidné vystupování evokovalo při každém jeho slovu i gestu sílu. Již při prvním pohledu si byl Heydrich jistý, že ho chce, a chtěl ho i teď.

„Moc hezká rána, Herr Obersturmbannführer," vyslovil Heydrichovi po levici jeho Leibwächter, který mu nebyl jen osobním strážcem, ale i důvěrníkem. Doprovázel ho všude - i do tohoto diskrétního klubu.

Heydrich neodpověděl. Narovnal se do své plné výšky. Obočí se mu pohnulo k sobě, když si všiml, že se Andreas nevydal ke svému oblíbenému stolu, ale stanul u baru. Oblečený do perfektně padnoucího tmavošedého obleku mávnul na barmana, který natáhl ruku po těžké sklenici.

„Cože?" zašeptal si Heydrich, když barman naléval letitou whisky. Zaznamenal, jak si Andreas uvolňuje kravatu a zcela rozvazuje její uzel. To ho více než zaujalo.

Během těch několika týdnů si o Andreasovi zjistil dost. Znal francouzský a šlechtický původ jeho matky i čistě německou národnost jeho otce. Věděl, že polovinu dětství strávil ve Francii a druhou v Praze. O rodiče přišel v devatenácti letech při autonehodě. Vystudoval práva na Karlově univerzitě se specializací na majetkové právo. Svoji stáž v advokátní kanceláři Dr. Schneider & Dr. Kraus předčasně ukončil a záhy se postavil na vlastní nohy.

Heydrich ovšem znal i osobní preference Andrease. Věděl, kterou značku cigaret si kupuje, že jeho oblíbená barva je fialová a miluje vůni levandule. V hudbě vybíral klasiku, četl historickou literaturu a zajímal se o vědecké poznatky. Měl rád slunné letní dny a bál se koní. Bez ohledu na své preference v mužích byl nepřístupný, rezervovaný, těžko čitelný až neprůhledný - pravý aristokrat. A jeden z jeho zvyků byla obliba v červených francouzských vínech. Dnes však pil whisky - a to bylo divné.

Heydrich neformálně oblečený do bílé košile a černých oblekových kalhot s tágem v ruce obešel karambolový stůl. Nechal za sebou nyní dokonale nepodstatného ochránce, který jej pouze s odstupem pozoroval.

„Dobrý večer, Herr Andreas Sebastian Engel," vyslovil formálně, když stanul po levé straně od Andrease, který zrovna upíjel svůj drink. Předloktím pravé ruky se opíral o bar a jen částečně pootočil tvář.

„Dobrý večer i vám, Herr Heydrich von Hohenberger," odpověděl ve stejném duchu a podruhé se o něco více napil. Tak jako vždy, si nebylo možné nevšimnout lehkého francouzského akcentu v Andreasově Hochdeutsch.

„Dlouho jste nezavítal. Zahrajeme si? Stále vám ještě dlužím porážku," usmál se Heydrich na Andreasův profil. Ten se více nad barem sklonil a hleděl do sklenice.

„Dnes ne, děkuji, mein Herr," odpověděl klidně jako vždy, ale cosi v té větě bylo jinak. Andreasovo vystupování bylo zvláštní. Zdál se chladnější než jindy - možná dokonce i rozčílený. Heydrich položil tágo na bar a mávnul na barmana. Gestem naznačil objednávku stejné nápoje, jako měl Andreas. Zvednutím ukazováku a prostředníku udal počet.

„Těžký den?" optal se, aby řeč nestála.

„Zlehka," odvětil Andreas, což Heydricha pobavilo. Měl rád slovní paradoxy, které tento inteligentní právník často používal.

„Tak pokud zlehka, není důvod se přece takovým způsobem mračit."

„Už mě ta zatracená židovská chamraď více než vytáčí," zřetelně vyartikuloval Andreas s charakteristickou německou ostrostí a dopil obsah sklenice. Postavil ji prázdnou na bar.

„Ale... Copak se stalo?" neodpustil si Heydrich zvědavou otázku a musel se široce usmát při tom, co zrovna od Andrease vyslechl. Ačkoliv se zdál pořádně rozhořčený, byla to známka toho, že se v něm nemýlí. Jak působí jako pravý zástupce vyzdvihované kasty a rasy, stejně tak nepochybně uvažuje stejně jako on sám.

„Většinu času se snažím dodržovat své zásady. Jedna z nich je profesionální přístup ke všem, ale když mi přijde židovská špína škemrat do kanceláře, protože jim zabavují majetek, to už je na mě silná káva!" ostrý tón hlasu Andrease nabral na větší síle. Před nimi se objevily další dvě sklenice s objednaným pitím.

Heydrich věděl, o koho se jedná - samozřejmě. Svého oblíbence si nechal hlídat. Dostal informaci o tom, že Isaac Goldstein, donedávna jeden z dědiců textilního závodu Goldstein a synové, byl dnes v odpoledních hodinách v Andreasově právní kanceláři.

„Máte příliš dobré srdce, můj milý," položil mu Heydrich ruku na rameno. „Nejspíš si takovou drzost ten hlupák dovolil i díky tomu, že zaměstnáváte ty jeho dvě dcery. Nebýt toho, asi by se ani neodvážil. Jiní by vás za to nejspíš odsoudili, ale mě je jasné, že to děláte ze soucitu. Ta židovská špína si ovšem nic takového nezaslouží," zeslabil Heydrich vemlouvavě hlas.

Náhle na něj Andreas obrátil tvář. Poprvé za celou dobu jejich občasného setkávání se mu zblízka a zpříma podíval do očí. Heydrichovi se z toho až srdce zachvělo. Ten pohled byl tak intenzivní, až pocítil slabost v kolenou - což by samozřejmě nikomu nikdy nevěřil.

„Asi máte pravdu, mein Herr," odvětil stejně tiše Andreas aniž by pohledem uhnul. Heydrich se zhluboka nadechl a trochu více stiskl Andreasovo rameno. Bylo to poprvé, kdy měl šanci se jej dotknout a přestávat se mu s tím opravdu nechtělo.

„Tak už na to nemyslete. Teď jste tady a můžete se uvolnit. Snad tentokrát přijmete pozvání do mého rezervovaného salonku? Nebo je to stále příliš smělé?" povytáhl Heydrich obočí. Pocítil silné napětí z možnosti, že by tentokrát Andreas mohl...

„Není to smělé."

Pouhá tři slova a otřásl se mu celý svět. S výdechem se široce usmál. Ustoupil vzad. Neochotně mu ruka sjela z Andreasova ramene po zádech po luxusní oblekové látce pravděpodobně vyrobené právě v závodech Goldstein a synové.

Andreas vstal se sklenicí v ruce. Otočil se k němu čelem. Hleděl na něj způsobem rovnajícím se výzvě - a na tu Heydrich čekal tak dlouho!

 

Soukromý vlak Heydricha von Hohenbergera;
o dva dny později

 

Realita se pohnula. Celá scenérie hlavního nádraží se ve výřezu zaobleného vlakového okna začala posouvat k levé straně. Co okamžik se ten pohyb zrychloval. Míjeli cestující, vyčkávající v tuto večerní hodinu na své spoje. Někteří posedávali na zavazadlech, jiní jen tak postávali v nepravidelných skupinkách.

„Byl to přímo báječný nápad! Nevěřil bych, že přijdeš s takovým pozváním záhy poté, co jsme teprve začali," vyslovil Heydrich, stojící u skleněné bariéry, oddělující nitro salónního prostoru jeho privátního vagónu. Odpoutal se pravým předloktím od jejího okraje a otočil se na svého společníka. Ten zrovna upíjel z vysoké sklenice francouzské víno velmi specifické značky a ročníku.

„Říkal jsi, že chceš něco víc. Tak proč ne?"

„Proč ne?" zřetelně Heydrich vyartikuloval poslední dvě slova. Široce se usmál. Konečně byl tady a s ním - jeho Andreas. Měli před sebou třicet šest hodin trvající cestu, kdy mohli být jen spolu. Ale to nebylo vše. Čekal je celý další týden v soukromí na Andreasových vinicích Saint-Simone v Provence, nedaleko Marseille. Copak by vůbec mohl být Heydrich ještě spokojenější?

Zdvihl pravici. V prstech držel zbytek své nedokouřené cigarety. Potáhl poslední doušek dýmu a vzápětí jej dlouze skrze pootevřené rty vydechl. Do skleněného popelníku na konzolovém stolku po svém boku típl nedopalek.

„Už jsem dlouho potřeboval dovolenou. Sám bych asi stejně nikdy nejel. Dalo by se říci, že tě tím vlastně zneužívám," řekl Andreas s žertovně melodičtější intonací hlasu.

Heydrich se hlasitě zasmál: „Ty zneužíváš mě?" Povytáhl obočí. Několika ráznými kroky vymazal prostor mezi nimi. Bez ptaní chytil milence kolem pasu a přitáhl ho k sobě. Před chvílí nastoupili, takže ačkoliv si už Andreas udělal pohodlí a svlékl sako i uvolnil a odložil kravatu, stále je dělila Heydrichova uniforma příslušníka jednotky SA.

Přitiskl rty na jeho. Několikrát mu pronikl jazykem do úst. Andreas se pochopitelně nebránil - byl právě tak povolný jako prvního večera.

„To je moje práce," zašeptal Heydrich tiše, když se mu ztrácel v hloubce světlých očí.

Zaznělo krátké Andreasovo zasmání: „Ano, mein Herr."

Heydrich okamžitě ucítil tíhu svého chtíče. Zbožňoval, když ho Andreas takto oslovoval. Jeho ruce se samovolně vydaly na cestu po jeho zádech. Jen okrajově zaznamenal odložení vinné sklenice na bar.

Přes bradu mu rty sklouzly na hrdlo. Zaslechl vzdech, když mu Andreas zakloněním hlavy otevřel cestu. Nedočkavými prsty mu začal rozepínat košili. Bylo to příliš pomalé, takže látku rázně roztrhl, až knoflíky odlétly. Tichý smích ho jen povzbudil. Rozepnul mu kalhoty. Konečně pod nimi ucítil charakteristickou tuhost. Sevřel ji v dlani.

„Půjdeme do postele?" zašeptal mu Andreas.

Ta otázka ovšem zůstala bez odpovědi. Heydrich se opřel volnou rukou o bar za ním a ještě zintenzivnil své snažení. Díval se mu do křišťálových očí a vychutnával si napětí vykreslující se v dokonale symetrické, až andělsky vyhlížející tváři.

„Jsi na mém území. Tady velím já. Bude to podle mě!" vyslovil Heydrich polohlasně. Poklekl na koleno a prudce stáhl Andreasovi kalhoty o značný kus níž. Nalízl ukazovák s prostředníkem a současně, jak jeho nejcitlivější část pohltil do úst po celé délce, do něj těmi prsty pronikl. Okamžitě mu odpovědělo zřetelné zasténání a propnutí těla pod silou vzrušení, když nahmatal správné místo.

Nekompromisně to pevné, mladé tělo dráždil se sebejistotou a precizností jasné zkušenosti. V pravidelných zvukových intervalech pohybu vlaku po kolejích se rozléhalo roztoužené sténání spolu se spokojeným mručením Heydricha. Vnitřně se usmál, když vše zakončilo Andreasovo téměř bolestné zanaříkání při vyvrcholení.

Pomalu jej pustil a ještě krátce vzhlédl, když z něj stahoval oblečení. Vstal. S košilí udělal stejně rychlý proces.

„Teprve teď půjdeme do postele," vyslovil s úsměvem uniformovaný důstojník jednotky SA vůči nahému, zmámenému a překvapeně působícímu mladíkovi, opírajícímu se o bar. Nečekal na možnou reakci. Prostě si jej zvedl do náruče.

Ruce i nohy se kolem něj ovinuly. V Heydrichově postavení bylo přímo nezbytné, aby se udržoval v kondici, takže nepochyboval, že ho dokáže unést. V první moment si ovšem nedokázal odpustit pozastavení nad tím, že Andreas snad téměř nic neváží. Hned však vše přebil chtíč v důsledku chtivého polibku.

S milencem v náručí prošel jídelní částí vozu a sáhl po klice. Vzápětí je uvítala spací část, kterou s tichým zabouchnutím oddělily dveře. Po dvou krocích si ho položil na širokou postel. Vzpřímil se nad ním. Sáhl po sponě opasku s říšskou orlicí.

„Ne, to je moje práce."

Velitelský tón Heydricha pobavil. O krok ustoupil a nechal Andrease vstát. S úsměvem sledoval, jak mu uvolňuje sponu a snímá opasek s dýkou na pravé straně.

„Právě jsi mě odzbrojil," zasmál se.

Andreas mu na okamžik pohlédl do očí a sebejistě pronesl: „Jsem si toho vědom."

Vše uložil do skříně a vrátil se. Pokračoval v rozepínání knoflíků saka, které záhy zmizelo také ve stejném prostoru. Heydrichovi neuniklo, s jakou opatrností s tím vším zachází.

„Líbí se ti má uniforma?"

„Líbíš se mi v ní ty."

Každý okamžik mezi nimi teď nabíral na intenzitě. S něžnou péčí Heydrichovi sklouzla z ramen košile. I ona získala své místo na ramínku. Konečně mu Andreas přetáhl i bílý nátělník přes hlavu. Srdce snad Heydrichovi vynechalo úder, když ucítil dotek na hrudníku.

„Miluji tě," vyletělo mu samovolně z úst. „Dlouho. Byl jsi tak nedostupný a konečně jsi tady." Ucítil rozepínání jezdeckých kalhot.

„Čekal jsem na tebe v tom klubu každý týden," pokračoval polohlasně dál. Dech se mu zatajil, když se Andreas sesunul dolů a přiměl jej, aby vystoupil z kalhot. Po složení se ocitly také za zavřenými dveřmi šatní skříně. Ještě několik okamžiků a Heydrich byl konečně nahý.

„Mohl bys mě milovat?" doprovodila otázka něžný tlak na muže drobné dlaně, která jej tlačila pozadu směrem k posteli. Posadil se na ni. Dolehl na záda. Andreas se ocitl nad ním, opíraje se nataženými pažemi po stranách jeho ramen. Vše ostatní na světě jako by přestalo existovat. Tuto chvíli si Heydrich často představoval. Skutečnost však byla nesrovnatelně krásnější. Andreasovi se však náhle na tváři objevil lítostivý výraz.

„Myslím, že ano. Kéž bychom byli někdo jiný, někde jinde a někdy jindy."

To Heydricha zmátlo. Dlaněmi sjel po Andreasových vnějších stehnech od kolen k bokům a zamračil se. „Co tě trápí? Pověz," zašeptal starostlivě. Ty chmury se mu vůbec nelíbily. Doufal, že tu s ním bude šťastný.

„Neusnadnil jsi mi to, ale nemohu jinak. Je mi to moc líto, Heydrichu. Odpusť..." vydechl Andreas poslední slovo, když mu zachytil zápěstí v dlaních a vytáhl je výše po stranách jeho hlavy.

Byl to mžik - snad jen vteřina nebo méně. Andreasovy zornice se protáhly do úzkých štěrbin. Ústa se doširoka otevřela a současně se z dásní nad těmi lidskými vynořily dva ostré zuby, evokující hadí. S nepochopitelnou rychlostí se mu hluboko zaryly do hrdla.

Zvukově odizolovaný prostor ložnice protnul bolestný výkřik. Krev se Heydrichovi vyhrnula z rány a okamžitě se začala vsakovat do bílého povlečení pod ním. Trhnul sebou ve snaze se vymanit, ale stisk na zápěstích byl překvapivě silný - div mu nepraskaly kosti.

Tělem se mu šířila podivná bodavě bolestivá horkost. Prudce se roztřásl. Z hrdla se mu vydralo chrčení a dávivé sýpání, které brzy zaniklo v bublavém zvuku toho, jak se z jeho úst vyhrnula bílá pěna. Vidění se mu rozmazalo. Cítil, jak slábne, jak z jeho těla uníká život.

Znovu se pokusil, tentokrát daleko chaběji, vytrhnout - marně. Místo toho to s ním škublo.

Heydrich cítil horkost stékající mu po kůži ramene a dále na hrudník, ke kterému přiléhal ten Andreasův. Bolest mu ještě několik okamžiků rezonovala v mysli a jeho tělo se prudce chvělo pod tíhou jedu i v důsledku rychlé ztráty krve, než se mu vědomí náhle propadlo do tmy. Po několika okamžicích se i jeho srdce zastavilo.

 

V lese u výhybky nedaleko německých hranic;
o dvě a půl hodiny později

 

Isaac dlouze vydechl. Před ústy se mu v mrazivém, pozdně podzimním vzduchu vytvořil bělavý obláček. Pohlédl na svou levici a otočil obdélníkové pouzdro zlatých hodinek značky Jaeger-LeCoultre Reverso, upevněných na zápěstí tmavohnědým koženým řemínkem. Zadíval se na slonovinový ciferník s jemnými arabskými číslicemi. Hodinové ručičky ukazovaly osm minut po desáté večer. Zaklapl pouzdro.

„Isaacu, je tady strašná zima," zanaříkala jeho žena. Ucítil stisk její ruky v šedé kožené rukavičce přes silnou látku vlněného svrchníku. Otočil k ní tvář. Vzhlížela k němu se zarudlýma očima, kolem nichž byla místy rozmazaná řasenka. Ze rtů jí už dávno zmizela většina červeně, ale i tak její vlasy pod tmavovínovým dámským kloboučkem stále držely tvar, který jim ráno udaly natáčky.

Ve vypasovaném kabátku stejné barvy jako klobouk, s měkkým bílým kožešinovým límcem, působila stejně štíhle jako v době, kdy si ji bral. Ani skutečnost, že přivedla na svět tři děti, na její drobné postavě nic nezměnila.

„Prosím, vraťme se raději domů," zašeptala.

„Už není žádné domů. Musíš to pochopit, Chano!" zdůraznil šeptem Isaac Goldstein, nejstarší syn Samuela Goldsteina a současná hlava rodiny. Chystal se ještě něco dodat, když v dálce zahlédl záblesk světla. Pevně stiskl Chaninou ruku.

„Vidíš? Říkal jsem, že přijede, a je tady," pronesl Isaac s nádechem úlevy a radosti, když odvedl Chanu z kolejí mezi mlčenlivé kmeny stromů, kde je šero pohltilo stejně jako zbytek jeho rodiny.

Rytmické dunění kol vlaku, energické mechanické klepání a zřetelné výdechy páry každým okamžikem sílily. Záře světlometů, dopadající na koleje, se rychle přibližovala. Během několika okamžiků se přidalo i skřípění brzd.

Ohromná masa oceli se prohnala temnotou kolem rodiny krčící se mezi stromy, ale s každým momentem zpomalovala. Konečně se vlak zastavil s mírným, ale zřetelným nárazem. Lesem se začalo šířit tlumené hučení motoru, nepravidelně doplňované syčením páry. Ve stínech se mihlo několik postav, které se podél stojícího vlaku proplétaly směrem k poslednímu vagónu. Jakmile se přiblížily k cíli, zadní dveře se otevřely a na kolejiště dopadl proud světla.

Isaac zaslechl něco jako bolestný výkřik, následovaný tichým žuchnutím? Možná. Na takové úvahy teď ovšem nebyl čas.

Kdosi seskočil z vagónu a šeptem zavelel: „Rychle." Isaac rozeznal mužskou postavu. Sám se však zastavil vedle vagónu a starostlivě se ohlédl za sebe.

Jeden po druhém ho míjeli členové jeho rodiny. První nastoupila jeho žena Chana, následovaná dětmi - Esther, Miriam a malým Davidem. Isaacův nejmladší bratr Noah vedl za ruku svou vyplašenou snoubenku Lenu a pomáhal jí nastoupit. Brzy zmizel uvnitř za ní. Poslední se přiblížil prostřední bratr Aaron, který chvatně nesl kolem Isaaca dvě malé dcerky, ve věku dva a tři roky, usazené na obou pažích. Následovala je jejich matka Olga, nesoucí nejstarší pětiletou dceru. Konečně i Isaac prošel kolem toho muže. Vystoupal po schůdcích. Vešel dovnitř a rozhlédl se kolem sebe.

Na první pohled bylo jasné, že tento vagón byl původně cestovní. Všechna sedadla i ostatní vybavení však byla odstraněna. Místo nich tu teď stály rozličně velké, především dřevěné bedny a další náklad - od zavazadel a několika přepravek se zaprášeně vyhlížejícími lahvemi vína, až po košíky s ovocem a dalšími potravinami. Některé bedny nesly vojenské označení, jiné byly čistě civilní. Kdo ví, jaké pohodlí tento prostor neskýtal - i tak měl Isaac pocit, že se nemohli ocitnout na lepším místě.

S úlevným úsměvem vzhlédl ke stropu vagónu a na okamžik si dovolil drobný pocit bezpečí v neustálém strachu, který jej svíral. Netrvalo to však dlouho. Vše ukončil vyděšený výkřik jeho ženy, doprovázený zvukem zavírajících se zadních dveří.

Otočil se a v ten moment strnul. Z pouhých několika desítek centimetrů se zadíval do temných očí samotného Heydricha von Hohenbergera. Byl oblečený klasicky ve své hnědavé uniformě důstojníka SA. Jeho černé vlasy byly pečlivě sčesané z čela k zátylku a tvář měl stejně nehybnou jako pokaždé, když se s ním Isaac musel setkat. Železným stiskem ho sevřela čirá hrůza, kterou ještě zesílil pláč dvou nejmladších dětí, rozléhající se po Chaninině výkřiku.

„Ticho!" přikázal Heydrich a upřel pohled na obě plačící dívky. Jedna po druhé zmlkly, jako když utne. Isaac se po nich překvapeně ohlédl - nikdy neviděl, aby děti takto reagovaly na pouhý příkaz. Když přejel pohledem po zbytku rodiny, všiml si, že všichni byli stejně šokovaní jako on - až na Esther a Miriam. Obě se nečekaně usmívaly, jak na ně Heydrich hleděl.

„Jak je to možné?" zašeptala Esther.

„To já nevím," odvětila Miriam s úsměvem, což Isaaca mátlo ještě víc. Vytřeštil na své dcery oči.

Z konsternace ho vytrhl hlas Heydricha von Hohenbergera: „Budete tady tiše. Nikdo sem nepřijde, to vám zaručuji. Jízda potrvá třicet pět hodin. Ze zásob si vezměte, co budete potřebovat. Na druhém konci vagónu je fungující toaleta. Přijdu, až se přiblížíme k místu výstupu," vyslovil chladně důstojník SA a vykročil svým vojensky rázným krokem kupředu.

Isaac mu ustoupil z cesty a pak se za ním ještě ohlédl. Heydrich otevřel druhé posuvné dveře vedle kabiny toalety, prošel jimi a znovu je za sebou zavřel. Skrze prosklené okénko bylo možné zahlédnout, jak prochází do předchozího vagónu.

Následná cesta ubíhala pro rodinu Goldsteinů monotónně. Od chvíle, kdy Heydrich von Hohenberger odešel, skutečně nikdo nevstoupil. Hodiny ubíhaly po celý zbytek noci, další den a následnou noc. Napětí mezi členy rodiny by se dalo krájet, ale i tak zůstávali právě tak tiší, jak jim bylo přikázáno. Dokonce ani malé děti překvapivě nezaplakaly.

Uvězněni v posledním vagónu soukromého vlaku projeli bez zastavení celým Německem a s několika zastávkami i značnou částí Francie. Konečně se na horizontu objevilo vycházející slunce, utopené v časné mlze, která zahalovala členitou krajinu plnou kopců, údolí a teras Provence.

Isaaca probudil pískot brzdících kol. Vyhlédl ven. Vlak zpomaloval, až se nakonec zcela zastavil. Zvuk otevírajících a zavírajících se posuvných dveří ho probudil úplně. S námahou se postavil. Po dlouhé cestě, kterou strávil na zemi, byl celý rozlámaný.

„Jsme na místě. Vystoupíte u vesnice Aubagne. Do přístavu Marseille se dostanete, když půjdete severozápadně. Je to necelých dvacet kilometrů. Udělal jsem, co jsem mohl. Zbytek je na vás," řekl překvapivě mírným tónem Heydrich von Hohenberger. Prošel kolem Isaaca a otevřel zadní dveře vagónu. Vystoupil ven.

Esther a Miriam ho následovaly okamžitě. Postupně za nimi vystupovali i ostatní, až nakonec zůstal Isaac sám a konsternovaně zíral na otevřené dveře. Znovu a znovu si přehrával události posledních hodin, které mu edávaly smysl. Přistihl se dokonce při myšlence, jestli se mu to všechno jen nezdálo. Ale ne... skutečně byli tady!

Trvalo mu dlouhé dvě minuty, než se dokázal sám pohnout. Konečně vystoupil z vlaku, aby se stal svědkem ještě absurdnější situace, než jaké dosud zažil.

„Miriam, podívej se na mě," oslovil Heydrich měkce jeho mladší dceru. Ostatní členové rodiny Goldsteinových postávali nedaleko ve skupince. Heydrich palcem setřel Miriam slzu z tváře. Bez varování se mu vrhla kolem krku.

„O mě se nemusíš bát," řekl tónem, jaký Isaac od něj nikdy neslyšel. Během těch slov se zdálo, že se mu hlas mění. A co víc - jeho havraní vlasy začínaly nabývat světlejšího odstínu.

Heydrich Miriam jemně odtáhl a položil jí dlaň na tvář. Poté palcem naznačil na jejím čele křížek a krátce ji na totéž místo políbil.

„Přeji si, abys měla šťastný život. Vdej se, měj děti." Obrátil se k Esther, která si převzala svou sestru do náruče. „Snažte se dostat do Anglie. Možná se tam jednou potkáme." Isaacovi připadal ten hlas najednou povědomý. Bylo ovšem více než těžké uvěřit, že by to snad mohl být ten, koho mu připomínal.

Muž se odvrátil a nechal Miriam a Esther stát v mlze uprostřed kolejiště. Když procházel kolem, jejich pohledy se krátce střetly. Isaac zalapal po vzduchu, protože jasně poznal hypnoticky šedé oči Andrease S. Engela. Náhle mu bylo jasné, že i kdyby chtěl někomu vyzradit, co se v posledních dnech stalo, nikdo by mu nevěřil.

„Děkuji," pronesl ještě Isaac za tím, kdo se však neohlédl. Jen vystoupal zpět po schůdcích a zmizel ve vagónu zrovna včas, než se vlak opět pohnul kupředu.