Algol - Kapitola šestnáctá

 

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

 

Skrytá místnost v Sebastiénově bytě, Archangelis, Nevada, USA;
zbývající čas: 175 dní, 20 hodin a 6 minut

 

Seděl u starožitného stolu, který tvořil neoddělitelný celek s kancelářskou židlí - obojí s jasnými znaky stylu Art Deco. Zpočátku byl Filip fascinován rozmanitostí historických předmětů v této místnosti bez okna, ale teď, po několika hodinách, ho zcela pohltilo něco jiného – úžas nad tím, co objevil. S prsty vpletenými do vlasů si podepíral hlavu. Zíral na první fotografii ve starožitném albu, které prošel už třikrát. Přesto stále nemohl uvěřit vlastním očím.

Matně černý povrch silného listu ostře kontrastoval s nažloutlostí fotografie. Stejně jako většina ostatních snímků i tento byl uchycen v lesklých fotorožcích. Filip mimoděk přejel prsty po jemném, poloprůsvitně našedlém pauzovacím papíru na protější straně listu.

Před očima se mu vykresloval právě ten úsměv, který na Sebastiénovi vždy miloval. Krátký střih světlých vlasů mu až překvapivě slušel. Černobílá fotografie neprozrazovala barvu jeho obleku, ale bylo zřejmé, že mu dokonale padne. Lehce objímal v pase dvě mladé dívky, které se také usmívaly.

„Nejspíš sestry," zamumlal Filip při pohledu na jejich vzájemnu podobu.

Ta nalevo v květovaných šatech měla plavé vlasy upravené do pevného účesu, zatímco druhé vpravo tmavé lokny spadaly na ramena v bílé halence, zachycené tenkým páskem v pase tmavé pouzdrové sukně. Fotografie byla pořízena před těžkými dřevěnými dveřmi městské budovy. Nad nimi visela kovová tabulka s nápisem „JUDr. Andreas S. Engel" s několika dalšími slovy pod tím, kterým Filip nerozuměl. Opatrně fotografii vyjmul a otočil ji, aby se podíval na poznámku na zadní straně.

„Praha, 19. 6. 1939," přečetl Filip charakteristicky drobně zdobný Sebastiénův rukopis. Vrátil fotografii zpět.

Vedle ní byla umístěna druhá, obdobně velká. Zachycovala Sebastiéna u elegantního automobilu neurčité značky. O vůz se opíral se spokojeným úsměvem, který naznačoval radost z čerstvé koupě.

Níže se nacházela o poznání větší fotografie, pořízená na základně RAF. Pět mužů v leteckých uniformách stálo u letounu, každý s lodičkou na hlavě lehce nakloněnou k levé straně. Sebastiénovi, druhému zleva, se stejně jako ostatním ve tváři zračila únava smíšená s úlevou – patrně po úspěšně splněné akci. Na zadní straně tentokrát stálo jen datum 29. 9. 1940.

Pod touto fotografií našel Filip čtyři menší snímky. Na první seděl Sebastién v letecké helmě v kokpitu letounu Hawker Hurricane, na druhé stál vedle robustního mladíka u jiného letadla. Filip si všiml, že to byl stejný muž, který byl zachycen po Sebastiénově pravici na výše umístěném snímku. Třetí ukazovala Sebastiéna v kožené bundě na motocyklu Norton 16H a na posledním ho Filip zahlédl v pozadí, jak vykukuje z hloučku mužů u stolu v nálevně.

Otočil list. Stránku zaplňovaly fotografie z konce druhé světové války v ulicích Londýna - průvod vojáků, jásající lidé, konfety poletující vzduchem. Sebastiéna našel až docela dole spolu s jeho prořídlou jednotkou. Byl docela vážný. Filip věděl proč – ten mladík, který se objevoval na předchozích fotografiích, chyběl.

Pauzovací papír zašustil. Následovala plejáda fotografií z civilního života, zobrazující práci na vinici. Sebastién se na nich zdál velmi spokojený a klidný, stejně jako všichni ostatní. Bylo na tom všem ovšem něco velmi zvláštního – na všech snímcích jej obklopovaly výhradně a jen ženy. Filip nakrčil zamyšleně čelo. „Co to má znamenat?" zašeptal, aniž by čekal odpověď.

Tento vzorec se opakoval i na dalších stránkách, přestože období a události se neustále měnily, stejně jako aktérky mlčenlivého vyprávění bez vysvětlení hlubšího kontextu. Filip fotografie procházel jednu po druhé. Déle se pozastavil jen u záběru z Mysu Canaveral během startu Apolla 11.

Náhle se před ním otevřely záběry z festivalu Woodstock. Dav tisíců mladých lidí zaplňoval pole až k horizontu. Celou stránku pod první velkou fotografií pokrývaly další, zachycující atmosféru té doby. Sám Sebastién byl znovu až docela dole. Seděl u ohniště s několika mladými lidmi.

Černobílé fotografie vystřídaly barevné a zavedly Filipa na Wall Street – Sebastién na burze, Sebastién před bankou, Sebastién vzhlížející k dvojčatům WTC... A kolem něj jen ženy.

Razantní změna nastala o tři listy později. Ve středu stránky dominovala velká promo fotografie mladíka s dlouhými, hustými, kudrnatými, ostře rusými vlasy, připomínající lví hřívu. Jeho jasně zelené oči a vzdorný úsměv doplňoval autogram vyvedený černým fixem v levém dolním rohu: Randy S. Kolem ní byly rozmístěny další záběry z rockových koncertů, ale i ze soukromí. Vždy na nich byli se Sebastiénem spolu.

Filip přešel pohledem vpravo. Na stole tam ležel přebal gramofonové desky. Stejný rukopis jako na fotce, znovu černý fix: Jen pro tvé uši, Zlato. Veselé Vánoce. S láskou R.

Trvalo chvíli, než se Filip odhodlal vstát a zvednout desku ze stolu. „Mám na to vůbec právo?" zamumlal si pro sebe, když ji tak přidržoval a shlížel na ostré černé tahy. Nakonec zvědavost převládla. Ohlédl se na starožitný gramofon ze nejspíš sedmdesátých či osmdesátých let jeden a dvacátého století. Vyjmul desku z obalu a vložil do přístroje. Zapnul jej. Velmi opatrně položil jehlu na okraj otáčejícího se černého kotouče.

Tichem místnosti se rozlehly jemné tóny chvějících se strun akustické kytary. Krátce nato se přidal hlas, jehož podoba s Freddym Mercurim byla až zarážející – jen byl o něco níže položený a hrubší barvy. Jemně, až šeptavě začal doprovázet melodii:

V tichu noci stoupáme výš,
Nad všechen hluk a svár,
Stříbrným svitem jeho záře,
Našli jsme lásku, kterou svět nezná.

Tóny kytary zesílily a zpěv nabral na intenzitě:

Tančíme ve stínech navzdory pravidlům,
Ve světle lunárního dne tvoříme novou pravdu.

Melodie se rozvinula, hlas zněl s plnou silou:

Dva muži na Měsíci,
Kde nás svět nemůže zahlédnout,
V této nekončící melodii,
Jsme králové bez koruny,
Dvě srdce ve hvězdách,
Se nikdy nerozloučí,
Ani smrt nerozdělí,
Dva muže na Měsíci.

Hudba opět zjemněla, vrátila se k vybrnkávání:

Tvůj dotek jako hvězdný prach,
Mi ulpívá mi řasách,
V beztíži ztrácím vlastní dech,
Bez předsudků jsme si souzeni.

Zpěvákův hlas zesílil:

Kroužíme spolu, nepotřebujeme přetvářku,
V kosmu, který je naš....

Filip náhle zvedl jehlu. Jako by něco hluboko v něm hlasitě vykřiklo. Kytara i hlas z gramofonu umlkly. Uvědomil si prudký tep vlastního srdce, snad poplašeného v důsledku toho vnitřního výkřiku. Následovala krátká zmatenost. Ohlédl se ke stolu. Stále tam leželo otevřené fotoalbum. Věděl, co bude následovat – nic, jen dva prázdné černé listy, což bylo více než výmluvné.

Najednou si uvědomil nechuť se k albu přiblížit.

Za prázdnými listy ho tam čekaly mnohem novodobější výjevy. Jestli byly první snímky překvapivé, ty na konci ho šokovaly. Při prvním prohlížení nechápal, co na nich dělá asi sedmiletá asijská dívka. Jak ale listoval dál, začal si všímat známých rysů.

„Kao," zašeptal.

Viděl ji hrát si na hřišti, v první školní den, na pěveckém vystoupení, v zoologické zahradě, na výletech nebo doma u stolu nad stolní hrou. S každou další fotografií bylo zřetelnější, jak to dítě roste a dospívá vedle Sebastiéna, který zůstával děsivě neměnný.

Na jedné z fotografii ji dokonce doprovázel coby partner na maturitní ples. Jinde spolu s přáteli fandili na flightballovém zápasu – oba oblečení do trik stylizovaných dresů londýnských Harpyjí, stejných jako to, které nedávno Filip našel v prachu pouště.

Při pohledu na Kao ve svatebních šatech se nedalo ubránit předpokladu, že v té době nejspíš vystupovali jako sourozenci. Celé album končilo několika snímky z vinice, kde Kao vypadala jako dnes. A znovu - jako by Sebastién neztratil ani den.

„Nestárneš. Jak se ti to stalo?" zašeptal.

Dlaněmi si promnul obličej, prsty vjel do vlasů a v zátylku je pevně stiskl. Pocítil únavu. Žaludek se mu hladem bolestivě sevřel. V pyžamu a bos se odvrátil od všeho – od upomínkových předmětů, knih, Sebastiénových světu neznámých obrazů, fotoalba a všeho ostatního. V nitru mu stále vířil podivný pocit, který začal při poslouchání gramofonové desky.

Vykročil do šatny. Prošel dveřmi do hlavní místnosti. Zastavil se. Všechny právě zjištěné informace na něj naráz dolehly a získaly temně obludný význam. Události do sebe zapadly. Uvědomil si mrazení v zádech při představě toho, co všechno musel Sebastién vytrpět – kolik blízkých ztratil, jakou bolest prožil a jaká samota to vše musela provázet. Dlaní si zakryl ústa, protože mu současně konečně došlo, proč byl při příjezdu do Archangelis tak skleslý. Sledoval své dítě jak stárne s vědomím, že odejde a on zůstane...

„Nesmrtelný," doplnil polohlasně.

Z únavy, hladu i nalezených zjistění se mu zatočila hlava. Trvalo několik okamžiků, než se mu to podařilo překonat. Poté se vydal do kuchyně, aby se alespoň trochu najedl. Zadoufal, že se mu snad dnes podaří alespoň trochu spát, byť si tím jistý nebyl. Co však věděl určitě bylo to, že jistě chvíli potrvá, než vše nově zjištěné dokáže strávit. 

 

Galerie La Gogh, Archangelis, Nevada, USA;
zbývající čas: 174 dní, 19 hodin a 55 minut

 

Souzvuk kroků a hlasů návštěvníků galerie už dávno ztratil svou sílu. Neúprosné odměřování času přiblížilo okamžik zavíračky. Spolu s uticháním okolní reality se veškerým prostorem galerie začal šířit podivný stín stísněnosti a opuštěnosti, kterému vystavené exponáty svou statičností jen dávaly za pravdu.

Stála uprostřed své tolik vytoužené a očekávané expozice Hadí mytologie Japonska: Legendy a Démoni. Kolik práce jí dalo zajistit, aby byly všechny tyto historické skvosty zapůjčeny z Tokijského národního muzea a převezeny až sem, přes půl světa? Jak moc se těšila, že to vše bude moci Sebastiénovi ukázat, aby konečně pochopil, co plejádu let rezolutně odmítal? A místo toho? Neviděl nic a už neuvidí. Zítra musí začít práce na zajištění návratu zapůjčených exponátů.

Cítila, jak se jí slanost tlačí do nalíčených očí, když hleděla do jiných – do očí snoubících kalně jiskřivou jemnost měsíčního kamene s vertikální zornicí střepu onyxu. Vsazeny do černé, matně zrnité žuly poznamenané dotekem času, zářily přísvitem dávného tajemství a moudrosti i živelně nebezpečného zosobnění nespoutatelné přírodní síly.

Pozorovala jemné namodralé odlesky na pečlivě opracovaném kameni. Věděla, co tento efekt způsobuje – labradorit. Díky svým příměsím a cíleně nastavenému úhlu i barvě světla vytvářel právě tento irizující dojem. V kombinaci s kontrastem polodrahokamenných očí se mohlo zdát, že se co nevidět zpodobnění démona pohne a sestoupí z ornamentálního sloupu pozůstatků dávno zaniklého chrámu.

Pravidelně se opakující motiv částečně se překrývajících šupin pokrýval celé mohutné hadovité tělo, zachycené zahnutými, černě lesklými drápy čtyř krátkých nohou na vertikálním válcovitém povrchu, kolem nějž bylo třikrát ovinuto. Celou délku bytosti v oblasti páteře kopírovala řada mírně vzad orientovaných hřbetních hřebenů. S odhalenými, ostře vyhlížejícími hadími zuby shlížel kamenný démon na Kao ze své vyvýšené pozice více než metr nad její hlavou. Vzhledem k výšce sloupu se dalo odhadnout, že samotná kamenná démonická bytost mohla být dlouhá šest až sedm metrů.

„Kao?" oslovil ji někdo za zády. V prvním momentu vnitřně odmítla připustit vyrušení od kohokoliv a z jakýchkoliv důvodů. Následně se však k oslovení připojil i ten nepříjemný pocit, který člověk zažívá, když ví, že je za ním někdo jiný. Teprve to ji přimělo k ohlédnutí přes rameno.

„Filipe? Ty ještě někdy chodíš do práce?" Sama si uvědomila jízlivost v hlase, která tentokrát nevycházela jen ze silných antipatií, které k tomuto muži od prvního dne pociťovala. „Chceš něco konkrétního?" Její nepříjemný tón nabral na síle. Doufala, že se sebere a prostě odejde.

„Jak se ti daří?"

Ta otázka Kao překvapila. Filip se zatím nikdy na nic takového nezeptal. Při každém jejich setkání se zdálo, že by ji nejraději co nejdříve vyhodil. Ne, že by se jí v tomto přetechnizovaném hrůzaměstě chtělo zůstávat, ale Sebastién jí svěřil vedení galerie. Jak by ho mohla zklamat tím, že by neunesla takovou důvěru?

Otočila se a zadívala do Filipových tmavohnědých očí. Odrostlý plnovous až překvapivě změnil ráz jeho tváře. Přeběhla ho zběžně pohledem – prosté šedé triko bez potisku, obyčejné modré rifle, ochozené tenisky. Poušklíbla se. Vypadal lépe oholený a splňující dress code.

„Jak by se mi mělo dařit? Normálně. Mimochodem, vypadáš strašně." Její intonace nesla dál ne zrovna mile působící důraz. Když se Filip přiblížil, nemohla si pomoci a vždy přecházela do útoku. Obvykle následoval alespoň pasivně agresivní protiútok, ale ne dnes. Místo okamžité ostré odpovědi Filip mlčky zkrátil vzdálenost několika kroky a zastavil se vedle Kao. Vzhlédl k hlavě kamenného démona na chrámovém sloupu.

„Co je to za bytost?" zeptal se stejně mírně jako předtím, což Kao zmátlo. Zůstala na něj šokovaně zírat. Kdo jsi a co jsi provedl s Filipem? prolétlo jí hlavou, ale nahlas to neřekla.

„Jak pro tebe typické..." pokroutila hlavou. Nyní vzhlíželi ke kamennému zpodobnění oba.

„To je Kaiyo-no-Hebi, strážce podmořských hlubin. Je to jeden ze čtyř ochránců zaniklého chrámu Benzaiten, jediné ženské bohyně mezi sedmi šťastnými bohy Shichifukujin. Jde o patronku všeho, co plyne – vody, slova i hudby, vlastně celkově umění. Expozice je tu měsíc a ty nevíš vůbec nic." Kao krátce vydechla s náznakem smíchu a zaměřila se na Filipa. Ten však zůstával stále stejně divný, jako v první chvíli.

„Pověz mi o něm víc," vyzval ji vlídně.

Kao na to překvapeně zamrkala a nadechla se k pokračování: „Kaiyo-no-Hebi byl podle pověstí moudrý, ale poněkud svéhlavý hadí démon podmořských sopek. Byl obdařen velkým citem pro spravedlnost a schopností vidět do hlubin moří stejně jako do lidských duší. Ve své pýše se však zpronevěřil snahou stát se samozvaným soudcem, který pohlcuje duše těch, které považoval za provinilé. To rozlítilo boha měsíce a rovnováhy Tsukuyomiho, který jej potrestal."

„A jak ho potrestal?" zeptal se Filip. Kao na něj zůstala několik okamžiků jen tak zírat, protože nechápala, proč se o to nyní zajímá, když mu to bylo celou dobu jedno. Po chvíli jejího mlčení se na ni Filip také podíval.

„Pokračuj," vyzval ji.

„Tsukuyomi ho srazil do hlubiny moře. Kaiyo-no-Hebi byl vážně zraněn a z posledních sil našel cestu na pobřeží. Tam jej našla lidská dívka jménem Aiko. Ta jej v tajnosti před svým manželem léčila. Kaiyo-no-Hebi se do ní pro její čirý soucit a péči zamiloval. Jeho láska byla tak velká, že se jí rozhodl vyjevit tajemství věků, ale Aiko to zabilo," pokračovala Kao ve vyprávění a ani nevěděla, proč to dělá. Snad proto, že Sebastién tyto její příběhy vždy rezolutně odmítal přijmout.

„Kaiyo-no-Hebi se velmi trápil a kál se za svou velkou chybu, litoval smrti Aiko. Jeho žal byl tak hluboký, že se nad ním Benzaiten slitovala. Nabídla mu příslib, že mu bude jednou duše jeho Aiko vrácena, pokud se zaváže v příhodný čas přinést pro její záchranu nejvyšší oběť. Kaiyo-no-Hebi souhlasil. Přijal smrt svého těla a nechal svou duši usnout v několika kapkách svého vlastního jedu. Ten byl posléze ukryt právě v chrámu bohyně Benzaiten, aby tam čekal na svůj osud," ukončila Kao svoje vyprávění.

Několik okamžiků oba mlčeli. Filip nakonec odmlku ukončil: „A co manžel té dívky?"

„Taro byl prostý rybář. Velmi truchlil nad ztrátou své ženy, která zemřela tak náhle. Dožil se úctyhodného věku."

„Bez ní," dodal Filip. Jeho výraz byl podivný, těžko pro Kao čitelný, až o něj bez ohledu na jejich celou dobu probíhající nevraživost dostala strach.

„Filipe, co se děje?" zeptala se, protože od doby Sebastiénova zmizení na tom nebyl dobře, ale nyní se zdál dokonale bledý.

„Budu potřebovat peníze v hotovosti, Kao. Dost."

„Proč?" podivila se.

„Protože už vím, kde Sebastién je. A pokud ho máme dostat zpátky, budeme je potřebovat," dodal stejně podivně, jako se choval do této chvíle. A Kao? Snad by se v ní ani krve nedořezal.

 

128. km severním směrem silnice NV 373, 122 km vzdušnou čarou severozápadně od Archangelis, Nevada, USA;
zbývající čas: 173 dní, 7 hodin a 4 minuty

 

Černý pruh silnice se táhl na sever v nekonečné jednotvárnosti přímého směru. Světla reflektorů protínala předúsvitové šero. Po Filipově levici začínala téměř plná tvář Měsíce klesat k obzoru. Zprava periferním viděním vnímal světlající horizont, kde se modravost nezvučné symfonie prolínala s naoranžovělým příslibem brzkého rozbřesku. Někdo by mohl nabýt dojmu, že si ostře rudý vůz razí cestu zemí nikoho - prostorem mezi nocí a dnem.

Obklopovalo jej ticho. RITA mlčením plnila příkaz uživatele a Filip, s rukama na volantu, věnoval plnou pozornost čelnímu zornému poli. HARS (Hazard Awareness and Recognition System) na něm kopíroval narudlými linkami obrysy všech objektů a krajiny a současně vyhodnocoval potenciální rizika na trase.

„Blíží se odbočka. Je špatně označená," přerušila ticho RITA. Filip bez váhání přeřadil na nižší rychlost a přišlápl brzdový pedál. Vzápětí v rudém rámečku rozpoznal nevýraznou šipku s téměř nečitelným nápisem Motel na pokroucené, orezlé tyči, která ukazovala na sotva viditelnou prašnou cestu. Ještě více zpomalil. Pneumatikami po příliš ostrém odbočení zavířil jemný pouštní prach a zadek vozu částečně ujel ke straně.

Několikerým rychlým pohybem volantu ze strany na stranu Filip znovu získal kontrolu. Ostrý rozptyl RITINÝCH paprsků na palubní desce zůstal bez povšimnutí.

„Za necelých pět kilometrů se trasa láme v pravém úhlu," zazněl hlas vozové inteligence. Filip pevně sevřel rty a alespoň jednou podřadil.

„Je skoro šest ráno. Musíme dorazit včas," pronesl podrážděně. RITINA aura odpověděla další paprskovitou explozí.

„Filipe, prosím, přehodnoť to. Riziko je příliš vysoké," varovala s důraznou intonací, ale Filip zůstal neoblomný.

„Poslechneš! Sleduj vše z dronu. Když se něco zvrtne, pošli ho pro pomoc a zapni lokalizaci."

„Je to příliš nebezpečné!"

„Třetí bod tvého etického kodexu. Jak zní?" Filipův hlas ztvrdl. HARS vyznačil blížící se lom silnice před nimi.

„Jsem povinna bezvýhradně uposlechnout racionální úsudek uživatele, pokud se týká potenciálního odvrácení nebo zabránění újmy jeho samotného nebo jiné lidské bytosti. Přiměřená míra rizika uživatele je akceptovatelná, pokud potenciální zisk drtivě převažuje nad možností lidské újmy," odcitovala RITA mechanicky, zatímco vůz znovu razantně zpomalil a nyní daleko přesněji odbočil vpravo po HARSem zvýrazněné silnici.

„Zrovna ty víš dobře, co pro mě znamená. Musím přijet sám a tam. Není co přehodnocovat."

„Kdyby to alespoň nebylo tak blízko zakázané zóně," zasténala RITA způsobem, který by posluchač mohl nazvat zoufalým. „Nevadská zkušební oblast je dodnes silně radioaktivní. Během druhé studené války zde byly testovány nejen konvenční jaderné, ale i jaderně fúzní zbraně. I lehký polétavý prach může mít zničující účinky na lidský organismus. Nemám žádnou možnost okamžité pomoci, jestli se třeba otočí vítr nebo..."

„Nenechám ho tam!" Filipův hlas byl nekompromisní.

Konečně se na čelním skle objevilo tenké rudé vyznačení obrysu pylonové tabule. Na samotném vrcholu stál pohaslý neonový nápis Elysium, vyvedený písmem evokujícím ručně psaný text. Pod ním bylo možné rozeznat masivní bezpatkové kapitálky slova MOTEL, obojí umístěné na podkladové desce ve tvaru andělských křídel. Informační panel pod tím, představující stylizaci šipky směřující k centrálnímu parkovišti kdesi vpravo, ztratil většinu svého textu - zbylo jen několik nesmyslných písmen.

Vůz projel kolem. Světlomety ozářily množství prázdných parkovacích stání v objetí vybydlené budovy s půdorysem ve tvaru U. Na dvou místech zde osamoceně rezly vraky zapomenutých, nejspíš ještě spalovacích aut. Samotná přízemní stavba se jevila schátralá. Některé dveře od pokojů byly otevřené, jiné vyvrácené. Do tmy zíraly oči vysklených oken, a kousek od místa, kde Filipův vůz zastavil, bylo možné při zdi zahlédnout nefunkční bednu jakéhosi automatu.

„Prosím. Nedělej to," zašeptala naposledy RITA. Filip tentokrát nezareagoval vůbec. Místo toho rozepnul pětibodový bezpečnostní pás a přiklonil se k pravé straně.

Z boční kapsy kalhot vytáhl cashbit - černý, obdélníkový předmět, vzdáleně připomínající starý dotykový mobilní telefon. Přejel palcem po displeji. Vzápětí se na něm vykreslila modře svítící šestimístná částka, začínající číslem pět a končící charakteristickou značkou bitcoinu. Pod ní se roztančila plejáda rozličných ukazatelů, signalizujících plnou anonymizaci uložených finančních prostředků včetně digitalní pojistky pro nedohledatelnost zdroje. Po deaktivaci zmizel cashbit zpět v kapse.

Filip sklonil hlavu. Po dvou vteřinách se zavřenýma očima a hlubokém nádechu zabloudil pohledem k hodinám na přístrojové desce. Rudé číslice oznamovaly: 5:55 h.

Konečně otevřel dveře. Vystoupil. Vzápětí z integrovaného místa na zadní straně střechy vozu vzlétl s jemným vrnivým zvukem RITIN dron a zmizel kdesi vysoko nad hlavou.

Filipa svírala tíseň, když šerem prošel kolem nefunkčního automatu a poté pokračoval dál podél zdi až k západnímu rohu budovy. Nahlédl za něj. Ano, to bylo to místo! Přímo před ním se otevíral pohled na staré dětské hřiště.

Zapomenuté prolézačky působily v přetrvávajícím šeru dojmem koster dávno uhynulých zvířat. V neustávajícím pouštním větru se s tichým vrzáním pozvolna otáčel oprýskaný kolotoč, stejně jako se několik houpaček visících na zašlých řetězech pomalu pohupovalo.

Při pohledu na pozůstatky místa, kde dříve jistě zněl smích a dnes jen hvízdal suchý pouštní vítr, Filipovi přeběhl mráz po zádech. Hluboko v něm se cosi rozechvělo. Zřetelný stín strachu jako by co nepravidelné zavrzání kolotoče poporostl. Snad každou vteřinou mohl zaslechnout ozvěnu dětských hlasů - těch dávno neživých, které tu možná dodnes někde neklidně bloudily.

Trvalo to několik okamžiků, než se dokázal ovládnout a dodat si odvahy. Vykročil kupředu. Prošel kolem kolotoče, překročil utrženou hlavu panenky s chybějícíma očima a minul ohromnou pneumatiku z jedné třetiny zapuštěnou do země. Posadil se na jednu zpohupujících se houpaček.

Netrvalo to ani minutu a Filip zaznamenal narudlý bod zářící ve stínu budovy. Z něj se vynořila štíhlá mužská postava, která se rychlým krokem vydala k dětskému hřišti. Jakmile vyšla na měsícem ozářený prostor, Filip strnul. Zalapal po vzduchu, brada mu poklesla a oči se mu rozšířily překvapením. Jeho rozpaky nezeslábly ani ve chvíli, když se ten někdo posadil na houpačku vedle něj.

„To koukáš co?" Jízlivost ve velmi známém hlase Filipa okamžitě probrala.

„Simi?" vypravil ze sebe.

Kluk se pobaveně zasmál. Široký úsměv, který mu zůstal na tváři, vypovídal o tom, jak si situaci od první užívá. Vložil si ožmoulaný filtr zbytku nedokouřené cigarety mezi rty. Dlouze potáhl, nechal dým na chvíli zadržet v plicích a teprve pak odpověděl: „Máš prachy?" Zvolna pootočil tvář ke straně a pomalu vydechl našedlý nikotinový dým. Filip povytáhl obočí.

„Mám. Kde je?" odvětil zostra.

„Blízko," Simi odcvrkl nedopalek a natáhl k Filipovi otevřenou dlaň levé ruky. „Dělej!" Prsty naznačil výzvu k urychlení.

„Nejdřív ho chci vidět!" Filipův hlas zněl pevně.

„Dej mi ty prachy!" naléhal Simi, zatímco jeho ruka zůstávala natažená.

„Ne!"

Nastalo několikavteřinové napjaté mlčení. Simiho levice klesla na koleno a Filip si konečně všiml, proč jako pravák nenatahuje dominantní ruku. Na hřbetu té pravé se mu zaleskl tmavošedý kov specifického zařízení.

RINGR (Resonance Impact Neutralizer Gun Release) byl sebeobranný neutralizátor běžně využívaný v jednotkách pořádkových a vojenských sil. Tento nenápadný přístroj fungoval na principu získávání energie ze samotného pole uživatele. Na první pohled působil jako široký náramek, který obepínal zápěstí a pokračoval přes hřbet ruky až k prstenovitým kroužkům kolem prstů. Díky své kompaktnosti jej bylo možné snadno skrýt pod delší rukáv nebo dokonce do rukavic, aniž by to snížilo efekt zbraně. Byl navíc konstruován tak, aby jej nešlo z ruky vyrazit.

Puls se uvolnil po použití specifického gesta - zdvižení ruky hřbetem vzhůru a namíření na cíl. Prsty se musely sevřít do pěsti, přičemž palec zůstal vytrčený stranou. Když se bříško palce dotklo boční strany kroužku na ukazováku, puls byl vyslán. Velkou výhodou RINGRu bylo, že ho uživatel mohl aktivovat i při fyzické konfrontaci. Díky tomu, že puls vycházel z energetického pole uživatele, zasáhl pouze útočníka.

Jako většina zbraní byl na základě mezinárodních úmluv o demilitarizaci populace pro nepověřené osoby zakázaný. To ale nebyl důvod Filipova překvapení. Očekával, že únosci Sebastiéna budou vyzbrojeni - ale RINGR? Defenzivní neutralizátor určený čistě k sebeobraně bez ofenzivního účinku? To ho zaskočilo. Logičtější by bylo, kdyby Simi v ruce svíral i docela obyčejný nůž.

Pod tíhou tohoto dojmu Filip sáhl do boční kapsy kalhot a podal Simimu cashbit. Ten jej okamžitě popadl. Přejel prstem po displeji. Jestli se do této chvíle usmíval, teď doslova zářil štěstím. Deaktivoval cashbit a zastrčil ho do prsní kapsy své fialové riflové bundy.

„Vidíš, že to jde," utrousil s klidem a z druhé kapsy vytáhl staře vyhlížející klíč s oválnou, značně ošoupanou klíčenkou. „Myslím, že si toho kluka nezasloužíš, ale neměl jsem srdce ho tam nechat." Podal Filipovi klíč a ten si jej převzal.

„Kde byl?" neudržel se Filip a vyřkl otázku, která mu pálila na jazyku.

Simi neodpověděl hned. Vzhlédl vzhůru, jako by se snažil něco zahlédnout a několik okamžiků tak setrval bez hnutí. Filip zaslechl tichý bzukot vozového dronu.

„Ten tvůj miláček," začal Simi, když se znovu pozorností vrátil k Filipově tváři, „se dostal do pořádného průseru - stejně jako já." Jeho úsměv docela zmizel. „Severozápadně odsud, přímo v zakázané zóně, je opuštěná vojenská základna. Dřív byla utajená, takže dneska není ani na mapách. Na povrchu je jen pár polorozpadlých baráků, ale pod nimi v podzemí se skrývá velký komplex. Dějou se tam věci, Filipe. Děly se tam jemu, děly se tam mně a dějou se tam i dalším. Většina těch děcek je z Archangelis."

Filip zamrkal a pootevřel rty. Nevěděl, co na to říci a tak raději mlčel. Simi pokračoval: „Je tam dost veselo. Drogy, hazard, zbraně, obchod s bílým masem a další nelegální legrace. A hlavně ne zrovna standardní sexy hrátky. Není snadné se odtamtud dostat, a když, tak spíš v pytli a do díry v písku někde v poušti."

Nyní Simi sáhl do kapsy kalhot. Vytáhl čtyři červená psaníčka. Pečlivě je urovnal mezi prsty a zdvihl směrem k Filipovi ve výzvě k jejich převzetí. „Tohle ber jako přátelské gesto. Další mu ale už budeš muset shánět sám," dodal polohlasně. Filip se šokovaně hlasitě nadechl. Pochopitelně věděl, co to je. Při pomyšlení na to, co se v těch specificky složených červených papírcích skrývá zůstal zírat Simimu do očí.

„Takhle na mě nekoukej. Už na tom přišel. A jo, je to skamp," zdůraznil Simi poslední slovo. Pak popadl Filipovu pravou ruku a s plácnutím mu psaníčka vtiskl do dlaně. „Běž si pro něj," kývl bradou směrem k opuštěnému motelu. „Já padám. Už jsem tu moc dlouho." Utrousil a vstal z houpačky. Bez ohlédnutí zamířil k výřezu nepřítomné branky zašlého plůtku, který obklopoval staré hřiště.

„Co budeš dělat s tolika penězi? Vždyť to do evakuace ani nestihneš utratit," křikl za ním Filip. Simi se zastavil a otočil čelem vzad. Hlasitě se rozesmál, ale tentokrát hořce působícím způsobem.

„Já jsem mód jako prase. Nikam nepoletím."

„Evakuace je ale přece pro všechny," zaprotestoval Filip, čímž spustil další záchvat Simiho smíchu.

„Ach, Filipe. Já si myslel, že jsi chytrej, ale nejsi. Copak ti to nedochází? Šest a půl miliardy lidí - víš, jak obrovské je to číslo? Fakt si myslíš, že je odvezou všechny? To naprosto a určitě ne." Pokroutil hlavou, ohlédl se k pravé straně, kde se mihla záře s světlometů. „Navíc proč by evakuovali na nový svět lidi se zmršeným DNA? Možná vytahají ty dobrý na chov, ale zbytek tu zůstane."

Za Simiho zády zastavil temný vůz s robustní siluetou. Filip zahlédl v okénku za volantem věkem pokrčočilého muže se šedým plnovousem a hustými, stříbrem prokvetlými vlasy. Okamžitě poznal kdo to je. Ještě dnes si zřetelně vzpomínal na sílu rány, kterou od něj inkasoval během koncertu před několika měsíci hned tři krát. Dlouho od nikoho takovou nedostal. Současně s tím se mu vybavilo i jmého, kterým ho tam Simi oslovoval - Pablo.

„Užijte si zbytek života. Já jedu za mámou. A díky tobě se budeme mít alespoň chvíli dobře. Takže díky." Simi si poklepal prsty na prsní kapsu bundy, kde odpočíval cashbit. Ještě zamával a pak nasedl. Vzápětí pod pneumatikami zašramotil písek a černý vůz se Simim a Pablem se vysokou rychlostí vydal napříč pouští. Netrvalo dlouho a zmizel z dohledu.

Filip zůstal sedět na houpačce. Zadíval se do pravé dlaně na červené papírky skrývající jednu z nejhorších moderních drog. Hrdlo se mu sevřelo hrůzou při pomyšlení, že tohle Sebastién celou dobu bral. Oči se mu zalily slzami a skousl si ret. „Je to moje vina," zašeptal.

V náhlém výbuchu vzteku a zoufalství mrštil psaníčky co nejdál od sebe. Drobné narudlé objekty se zatočily ve vzduchu. Dvě z nich se při pádu otevřely a jemný namodralý prášek zavířil, než se usadil v prachu pouště. Nad horizontem probleskly první sluneční paprsky. Přimhouřil oči a zvedl ruku, aby si zaclonil zrak před náhlou září. S těžkým srdcem se otočil zády k začínajícímu dni a vykročil směrem k budově.

Míjel jeden pokoj za druhým, až konečně dorazil k tomu s číslem 9 - stejným, jaké bylo vyryto na klíčence. Klíč zarachotil v zámku, dvakrát to klaplo a panty hlasitě zavrzaly. Sluneční světlo vpadlo dovnitř a vrhlo Filipovu siluetu na podlahu místnosti. Stačilo jen pár kroků, aby spatřil Sebastiéna ležícího na posteli. Byl tak bledý, až se Filip v prvním okamžiku vyděsil. Pak si však všiml jemného stoupání a klesání jeho hrudníku - Sebastién spal.