Děti undergroundu – 2. část.

Po několika dalších minutách byla Leina nerozhodnost vidět na míle daleko. Její přešlapování se změnilo v chaotickou sérii odchodu a návratu. Dívka váhala, zda nemá jít Hamyho hledat do skvotu. Zpoza dřevěného pultu ji pozoroval zelenými očky prodavač asijských pochoutek, jehož bistro se tísnilo mezi stánky naproti uzenářství. Na tradiční prohýbané pagodové střeše, pokryté zelenými glazovanými taškami, zářil pestrobarevný neonový nápis: Toshi's Ramen, Tabemono z jiné dimenze.
Pod střechou stály čtyři vysoké barové židličky, z nichž pouze jedna jediná byla obsazena dlouhovlasým staříkem v šedém kimonu, který si ze zdobené porcelánové misky usrkával polévku harasume. Občas misku uctivě položil na leštěný pult ze syntetického dřeva, aby, jako rybář ze dna polévky, dřevěnými hůlkami hashi vylovil vajíčko zabalené do zelených řas, které vklouzlo do hlubin jeho úst. U jídla si stařík potěšeně mlaskal, čímž dával šéfovi najevo svou spokojenost. Prodavači to prozářilo jinak depresivní den.
S úsměvem aranžoval na talíř sashimi, které mělo přilákat nové zákazníky. Rukáv jeho černého kimona se lehce smočil do sojové omáčky. Byl to jen jeden z mnoha fleků, které trýznily hedvábná vlákna. Kuchař už to ani neřešil. Koneckonců, když člověk přihlédl k tomu, že přes kimono nosil džínovou koženou vestu s vyšitou záplatou s velkým rudým A jako anarchie, musel každý uznat, že mu to dodávalo ten správný pankáčský šmrnc. Příslovečnou třešničku tomu přidávaly jeho vlasy s dlouhou objemnou ofinou, která se svěšeně pohupovala nad jeho nosem. Každému, kdo si mladíka jen chvilku prohlédl, muselo být jasné, že je to vášnivý vyznavač Hito-Roller-Zoku – subkultury bruslařských pankáčů na antigravitačních kolečkových bruslích, kteří po nocích řádili v ulicích Oustru. Ostatně na osušené bonsaji z jalovce čínského, která ležela na baru, bylo zřejmé, že místo hmotných statků ho více než cokoli jiného zajímají lidé, jejich příběhy a vytváření přátelských vztahů. To byl důvod, proč Leu dosud nespustil z očí. Už to bylo nějaký ten pátek, co se znali. Pro kterého jiného trhovce by byla jen zákaznice, o kterou by se zbytečně nezajímal, ale jeho mravy mu nedovolily zachovat se takto.
„Koničiva, Lea!“ ozvalo se zrovna za dívčinými zády, když se už po desáté otáčela dokola.
„Ahoj, Toshi, jak jde obchod?“ Zeptala se s neskrývaným zájmem.
„Dívej, Lea, tohle jsem vyměnil za jednu porci ramen.“ Ukázal mladík na hromadu slávek. „Jsou prý od Velkého moře. Víš, jakou musí mít cenu?“
Lea věděla, že to nebyl příliš dobrý kauf, ale jelikož nechtěla Toshimu zkazit náladu, zahodila trudnomyslnost, usmála se a milosrdně zalhala: „No jistě, velkou! A taková polívka z mořských plodů… to musí být pochoutka.“
„Vidíš, Lea, znovu se vše k lepšímu obrací!“
Nebyl to poprvé, co to od něj slyšela.
Toshi byl svými bankroty v širokém okolí vyhlášený. Za jeho neštěstím nestál nikdo jiný než on sám. Jeho podnikatelské záměry nebyly špatné, ale jeho dobré srdce mu nedovolilo stát se úspěšným businessmanem. Přesto měl Toshi jeden obrovský talent: dokázal se i přes všechnu tu smůlu vždy znovu postavit na vlastní nohy. Navíc byl snad jediný z celého bazaru, kdo nedlužil ani jeden eurocoin.
Lein otec o něm vždy prohlašoval: „Toshi možná nemá talent na podnikání, ale přesto je géniem krachu.“
Tato pověst byla oprávněná, jelikož Toshi nikdy neměl takový zisk, jako když krachoval. Měl přitom vždy zvláštní výraz, jako by nevěděl, zda je prokletý, nebo požehnaný. Na podobný pohled se Lea dívala i teď. Ten, kdo nezná Toshiho, by si mohl myslet, že se tváří pořád stejně, ale nebyla to pravda. Tento výraz byl jednoznačně jiný – v Toshiho zaťatosti bylo něco, co mělo zákazníkovi naznačit, že Toshi udělá všechno, aby se dostal nahoru, mezi elitu.
„Dobrou chuť, Lea, a nebuď už smutná, on se ti někde najde.“ Prohlásil Japonec, přičemž jako svatováclavskou korunu umístil na stůl porcelánovou misku s rýžovými nudlemi a vepřovým masem.
„Ehm, já nejsem smutná! Počkej, já nic neobjednala!“ Odvětila zaraženě dívka.
„Pozornost podniku,“ prohlásil Japonec se širokým úsměvem na rtech.
Dívka se uklonila, s vděkem poděkovala a dala se do jídla.
Z poza barového stolku se ozývalo jen mlaskání spokojeného strávníka. Dívka vylízala misku do poslední nudle a už byla na odchodu, když ji ještě jednou Toshi milé překvapil.
„Víš, Lea, kdybych já hledal zatoulaného kamaráda, zkusil bych asi starý biograf.“ Vyřkl s úsměvem a spiklenecky na ni zamrkal.
„Bože, to je vůl, určitě to zase peče se Zapim,“ pomyslela si dívka a ošklivě se zakabonila.
„Díky, Toshi, jsi opravdový kamarád.“ Poděkovala Lea a na své ustarané tváři vyloudila malý úsměv.
„Není zač, Lea. No a kdybys náhodou někde potkala Hamy-sana, předej mu ode mě malou pozornost. Určitě má hlad.“
Dívka pokývala hlavou a rozhodla se, že kdyby se přece jen Hamy objevil, nechá pro něj u Toshiho vzkaz.