Děti undergroundu – 3. část

Biograf se nacházel na rohu Church a Zeyer street. Kino už celé desítky let nefungovalo. Místo diváků jej nyní okupovali squatteři a kriminálníci. Také interiér podle toho vypadal. Chodby lemovaly plesnivé, po sprejované zdi, na nichž poblikávaly světelné reklamní tabule, které měly přilákat diváky na filmy, jejichž nahrávky už dávno zmizely v hlubinách času. Leu překvapilo, když zahlédla upoutávku na jeden film, který kdysi viděla. Jmenoval se Ztracený v kódu a dívka jej ze srdce nesnášela. Přišel jí na její vkus až příliš drastický.
Thriller vyprávěl příběh hrdinky, jejíž mysl se během návštěvy virtuální reality zasekla uvnitř. Hrdinka hledá cestu ven, ale čím víc vzdoruje, tím víc je násilně začleňována do kódu. Nakonec se stává součástí programu, který ji zcela změnil k obrazu svému. Poslední scéna ukázala ženu v trvalém kómatu, ze kterého se nikdy neprobudila.
"No fuj, z toho jsem tehdy ani nespala. Noční můry, ještě to mi tady na tom smeťáku scházelo," pomyslela si dívka, když vzpomínala na film a při tom se reflexivně vyhýbala bezďákovi, který chrněl opřený zády o navlhlou zeď. Na dlážděné podlaze byla změť vlhké vydrolené omítky, krysích bobků a páchnoucích zvratků.
Celým koridorem se linul štiplavý zápach, jenž v sobě mísil jak puch exkrementů, tak siřičitý pach střelného prachu, jenž pocházel z místní kriminální dílny. Dívce se toto místo hnusilo. S každým dalším krokem v ní rostl vztek. Byla naštvaná, už jenom proto, že tu vůbec musela být. Navíc, když viděla otrhaného degeše, který se holýma rukama přehraboval v hajzlu a zpíval si u toho Santa Lucia jako podělaný gondoliér, tak měla dost.
"Falešněji by to nešlo, starý?" Rázně vyjela po bezdomovci, který jí stál přímo v ráně. Otrhanec se nenechal rozházet. Se stoickým klidem jí ukázal pouze fakáče a drkotal si dál.
O to víc byla nasraná, když stála před mohutnými kovovými dveřmi vedoucími do kinosálu. Opřela se do nich tak silně, že div se neporouchal samozavírač. Na druhé straně se před ní otevřela místnost, na kterou dopadla tíha času.
Slabé paprsky světla pronikaly skrz přesluhující zářivky stropních svítidel. V sálu bylo téměř šero. Plastové sedačky, jež kdysi tvořily souvislé řady, byly nyní z větší části vyrvané a všude možně pohozené. Z promítacího plátna zbyly pouhé cáry visící z plastového rámu.
Rozhněvaná Lea na sebe nenechala dlouho čekat a výrazným zachraptěním ohlásila svou přítomnost. Jeden pár očí se na ní zaskočeně vytřeštil.
"Leo, jak sis mě našla?" podivoval se mladík s krátkými kučeravými vlasy. Dívka se na něj zlostně podívala a když uviděla kvér v jeho ruce, tak v ní koule vzteku definitivně explodovala. "Kde jsi k sakru měl být, Hamy? To pro tebe nic neznamenám? Podívej se na mě a řekni mi, proč ses na mě vykašlal?"
Hamy se mnohým obyčejně jevil jako kluk, který nešel daleko pro ránu, ale měl také svou laskavou a mírumilovnou stránku. Na Leu si potrpěl. Dětské kamarádství se u něj postupně změnilo v lásku, která ho momentálně nutila zahanbeně mlčet. Nevěděl, co jí má na to říct. Z prekérní situace ho vysvobodil dlouhovlasý blonďák, který doposud zaneprázdněně čistil hlaveň automatické pušky Redstorm R99. Lea ho znala. S Hamym pro něj občas vyřizovali drobné pochůzky.
Krabat, jak si sám říkal, byl jedním ze zakládajících členů Berserkers, gangu složeného převážně ze skandinávských imigrantů. V gangu byl nejen zbrojíř, ale i dealer zbraní, což mu vyneslo titul Tustningsmester – zbrojního mistra. Krabat nikdy nebyl typem, který by hledal slávu nebo uznání. Pro něj bylo vše spíše otázkou přežití a vlastního prostoru, kde mohl žít sám sebou a bytostně nesnášel, když mu někdo tenhle prostor mořil svou toxicitou.
"Hele, holka, tady je Krabatovo království," začal nevrle, ale jeho tón byl víc znechucený než agresivní. "Ne království podělané Lei Oráčové. Jestli mi chceš tady ječet jako nějaká talijanská čúza z podělaný telenovely, tak se seber a vypadni zpátky domů do ghetta," napomenul Leu Krabat, ale v jeho očích bylo něco jiného. Unavený smutek a zmatek. Byla to ta stará známá grimasa, kterou u něj viděla víckrát, než si byla ochotná přiznat. Ta grimasa, která vždycky skrývala za vrstvou cynismu otupělost, jež v něm zabíjela poslední špetičku soudnosti.
Krabat totiž nikdy nemakal střízlivý. Často míchal alkohol s glukem, což z něj na první pohled dělalo naprostého mimoně. Ale bylo to jen klamné zdání. Když byl Krabat v rauši, byl právě překvapivě naopak vnímavější a soustředěnější než kdy jindy. Opilý a zfetovaný dokázal sestavit cokoliv – od kulometu až po bitevního drona. Střízlivý Krabat sotva zvládal rutinní údržbu.
"Ty máš ale dneska ránu," zvolala posměšně dívka a zasáhla jeho slabé místo. Ve vlasáči to vybublalo: "Ty víš piču, kdy ji mám a kdy ne. Jestli mi nechceš tady vyhulit, tak se pakuj."
Lea se zhnuseně zašklebila, a už byla nachystaná, že světlovlasému vyhoví a vypadne, když ji mladík uchopil za paži:
"Promiň, Leo, ale já se něčím živit musím," zašeptal mladík a pokračoval ve zpovědi. "Tebe uživí rodiče. Můžeš chodit do školy a jednou to někam dotáhneš. Já už žádnou budoucnost dávno nemám. Vůbec nevíš, jaké to je skončit na ulici bez euráčů. Když se musíš starat sama o sebe. Nevíš, jaké to je přežívat ze dne na den. A vůbec netušíš, jací jsou ostatní lidi parchanti. Když cítí, že jsi slabší, tak s tebou zacházejí jako s kusem hovna a nenechají ti ani ohlodanou kůstku."
Lea cítila, jak se jí sevřel žaludek. Cítila, jak ji zasahuje každé slovo, každá věta, ale zároveň ji zaplavovala zlost na sebe samu. Věděla, že Hamy měl pravdu. Život na ulici byl krutý. A teď, když se na něj podívala, viděla v jeho tváři všechno, co mu život vzal. Po Lejině tváři se kanula slzička. Uvnitř byla zoufalá, její emoce byly jako vlny, které ji zaplavovaly, a ona neměla sílu se jim bránit. Nevěděla, jak by mohla Hamymu pomoci. Její rodiče se odmítli angažovat, Janus měl sotva peněz pro sebe a jeho otec Tom se přestal zajímat o svět v den, kdy zemřela Hamyho matka Marta. Na světě snad nebyl nikdo, kdo by se o osud onoho chlapce s rošťáckým úsměvem a rozcuchanými vlasy mohl postarat. Byla-li cesta zločinu to, co mohlo Hamymu dopomoct k lepšímu životu, tak mu nechtěla stát v cestě. Se smutnou tváří mlčky podala Hamymu plastový sáček s Toshiho pochoutkou a s bolestí v srdci opustila sál.