Děti undergroundu – 6. část

Hamy cestou ven z biografu přemítal, zda bylo moudré nechat ležet hozenou rukavici. Byla to jeho jediná šance, jak utéct před děsem, který na něj dotíral jako hrobník s lopatou. Skutečným důvodem, proč se neukázal na dostaveníčku u bazaru, však nebyla jeho nezodpovědnost ani nutnost zajistit si obživu. Šlo o tichou úmluvu mezi ním a Leiným otcem Lubošem. Ten dobře věděl, co se s Hamym děje, a snažil se ochránit dceru před zlomeným srdcem.
I když se Hamy dívce snažil vyhýbat sebevíc, vždy si ho našla. Za ta léta, která spolu strávili na ulicích, už přemýšleli téměř jako jedno tělo a jedna duše. Lea bez Hamyho byla jako pták bez křídel, a proto ho dlouho nechtěla nechat jít. Až do dnešního večera. Pod blikající zářivkou Hamy konečně pochopil. Dnešek mohl být definitivní tečkou.
Před ním stála zničující volba, které se tak dlouho vyhýbal: Poběžím za Leou, nebo to konečně ukončím? Ta otázka by se neztratila ani na rtech Hamleta, dánského prince. Jeho srdce zoufale doufalo, že Leu ještě dožene a konečně jí vyjeví své city. Rozum to však viděl jinak. Ve hře, kterou Hamy hrál, ještě nikdy nikdo nevyhrál. Pokud Leu nechá jít, bude to nakonec nejlepší pro oba. A tak se stalo, že srdce kleslo do kalhot a rozum ho popravil neúprosnými argumenty. Rozhodl se. Jeho klus zpomalil do chůze, až se nakonec úplně zastavil.
V tichu bylo slyšet jen šustění igelitu. Zvuk vycházel od babochlapa v přezdobeném převleku, který se opodál v něčem přehraboval. Hamy zůstal stát nehnutě ve stínu. Hlavou mu prolétlo tisíc vzpomínek, které ho uvnitř trýznily jako střepy rozbitého zrcadla. "Jestli tohle nebylo štěstí, tak co?" pomyslel si, zatímco jeho výraz potemněl jako obloha před bouří.
Udělal krok. Pod těžkou vojenskou botou něco kovově zašramotilo. Zvedl nohu a spatřil několik zlatých cvočků. "To snad ne..." zamumlal rozrušeně, "přesně takové měla Lea na své bundě." Nepříjemné šustění igelitu náhle ustalo. Transka zvedla hlavu, jako by si uvědomila, že ji někdo pozoruje, a pomalu, jako stín z noční můry, se potácela k východu. Když se míjeli, Hamy si ji podezřívavě prohlížel.
Vypadala, jako by zde zabloudila z přepáleného karnevalu. Její pestrobarevné líčení se rozpíjelo jako maska po dešti. Kostým měl snad lepší dny před desítkami let – špína a skvrny na něm zanechaly stopu času i zoufalství. To samé platilo o apartním kloboučku a původně bílých rukavicích, jejichž zakrvácené prsty teď něco svíraly za zády.

„Hej, ty, stůj! Co to tam máš?“ zahulákal drsně chlapec s kamennou tváří. Na jehož černém tričku se mračil černobílý Salvador Dalí s bizarním knírkem, který jako by každému kolemjdoucímu vzkazoval: Moc mě neser, nebo budeš taky koulet očima.
Transka se zarazila, ale hned na to zabreptala naprosto z cesty: „Tajemství. Chceš si se mnou hrát na Sherlocka, kamarádíčku?“ Mrkla submisivně a zachichotala se jako malá školačka.
„Strč si Sherlocka třeba do prdele,“ odsekl Hamy. Jeho oči blýskly hněvem. „Prošla tu černovlasá holka v tartanové sukni a kožené bundě. Viděl jsi ji odcházet?“ zeptal se neoblomně, zatímco jeho tělo působilo napjatě jako struna.
„Ne, ne. Pokud nemáš klobouk, já mám hned tři!“ odpověděla transka s výrazem dítěte, které se baví vlastní hrou. Pokračovala ve svém nesouvislém tyjátru: „Co takhle obětovat kousek své duše za špetku elegance?“ Její úsměv byl znepokojivě široký.
Hamy už to nevydržel. Chytil ji pod krkem, přitlačil ke zdi. Za jejími zády s tlumeným zvukem dopadlo něco na zem – Leina plátěná kabela.
„Ty zmrde, kde je Lea? Co jsi jí do prdele udělal? Kde sakra je?!“ chrlil otázky s kadencí samopalu, přičemž s ní cloumal jako nasraný býk s nedomrlým toreadorem.
Transka na něj zírala, očima těkala mezi jeho obličejem a kabelou. Ale odpovědi se nedočkal. Byla uvězněná ve zvráceném světě snů o heroinové duze a pořád si mlela svou: „Naprosto zbytečně, vzpomínáš na kouzlo dětství. Udělej kouzelné gesto a použij malé zrcátko ze starého hororu! Možná si ji přivoláš!“
Hamy už to žvatlání nevydržel poslouchat. Definitivně ztratil nervy. Na hlavě mu naběhly žíly, jeho pěst se napřáhla a udeřila fetku do ksichtu tak silně, že se div nevyvrátila.
Do pestré barevné palety jejího obličeje přibyla další barva. Už tak přesycený obličej teď hrál ještě větším spektrem odstínů než obrazy od Moneta. Skrz zakrvácené rty vyplivla vylomený zub a hned začala fňukat jako šikanované děcko z pomocné školy: „Kolekce! Karol si vzala jenom kabelku do kolekce. Nebohá Karol za nic nemůže. Holku černovlasou odvedli tam, kde se ztrácejí kožené bundy!“
Její slova byla jako blesk z čistého nebe. Hamyho vztek začal být mísen s hrůzou. „Pomalu ztrácím nervy, vole. Ukaž mi, kde to sakra je,“ zavrčel.
Transka se zhroutila na zem. Chlapec ji pomalu usadil a čekal na odpověď.
„Karol tam viděla obrovskou kompostérku snů,“ zamumlala přerývaně, zatímco její tvář křivila šílená grimasa. „Tam vládne smrti pán. Tam… tam je to… tam!“ její prst vystřelil jedním směrem, její hlas střídal smích a pláč.
Hamy do ní žduchl, popadl kabelu a jako namydlený blesk se rozběhl zpátky do útrob kina.