Děti undergroundu – 7. část

Mezitím Leu probudilo cupitání mechanických nožek, které se v pravidelných intervalech vzdalovaly a přibližovaly. Tiché kovové zvuky jí pronikaly do mysli jako noční můra. Chtěla křičet, ale nešlo to. Tělo jí neposlouchalo. Jedinou částí, kterou dokázala pohnout, byla hlava. To jí však stačilo, aby se mohla rozhlédnout.
Zmateně si prohlížela místnost, kde skončila. Velín, nebo možná technická místnost – něco takového. Zdi byly pokryté černými akustickými deskami pohlcujícími zvuk. Po obvodu místnosti stály stoly smontované do jedné dlouhé řady. V rohu dominovala stěna plná poblikávajících obrazovek, napojených na síť bezpečnostních kamer. Lea ztěžka polkla. Ten, kdo ji sem přivedl, věděl přesně, co se děje ve všech zákoutích kina. Myšlenka, že ji někdo celou dobu sledoval, ji zanechala v šoku. Tohle uvědomění byla poslední facka, která ji probrala do kruté reality, kde seděla připoutaná k plastové židli, která pamatovala ještě protektora Babiše.
Lea viděla mihotající se stín. Náhlé uvědomění jí sevřelo hrdlo. Její srdce začalo bít rychleji. Oči uzřely stroj, který stál opodál. Robotická kreatura o velikosti malého dítěte. Byla zavěšena na stropě a cosi analyzovala. Vypadala jako obří vážka, sestavená z uhlíkových vláken a zirkon-titanové slitiny. Lea na chvíli zapomněla dýchat. Na bílém kovovém trupu měla červenou výrobní značku – Medytech H-45. Hned ho poznala.
Kdysi, když její sousedka, paní Kravčuková, upadla na schodech a zlomila si nohu, tenhle robot jí zachránil život. Model H-45 byl kdysi špičkou v robotické medicíně, standardním vybavením soukromých záchranářských týmů, které svým předplatitelům poskytovaly zdravotnické služby. Šlo o špičkového chirurgického robota, který vznikl ze spolupráce Binamské strojírenské a laboratoří Meditechu.
Od dob, kdy byl model uveden na trh, se ale medicína dramaticky proměnila. Roboti, jako byl H-45, vytlačili lidské lékaře. Ti starší, důstojní doktoři, ustoupili mladším medikům-technikům, kteří více než cokoliv jiného připomínali v dnešní době servisáky STK. Lea si teď živě vybavila všechny ty zprávy o tom, jak „efektivita zvítězila nad tradicí“. Její rodiče o tom doma často debatovali. „A kam to vede?“ ptala se tehdy máma. Teď už Lea znala odpověď. Nejspíš sem, do míst, kde slunce nesvítí.
Pohled jí padl na zrezivělé pilky a sekáčky pohupující se na plastových háčcích. Náhle se jí v hlavě všechno spojilo dohromady. Vzpomněla si, jak před pár lety přišel na trh medikament jménem Regmed, který umožňoval regeneraci orgánů i kmenových buněk. Nemoci zmizely, praktičtí lékaři a ordinace také. Nějakou dobu potom se začaly mezi lidmi objevovat zvěsti o smrťácích. Doktorech-zlodějích orgánů, jejichž etika upadla na nejhlubší dno.
Dívka to uvnitř cítila. Tohle nebyl žádný velín. Pílky, sekačky, skalpely a svorky. Není pochyb muselo to být doupě smrťáka. Při představě, co se tu asi děje, cítila, jak jí do očí stoupají slzy. Neměla v plánu čekat, až ji začne pitvat nějaký doktor Mengele.
Rozhodla se, že se pokusí dostat ke skříni, z níž sálal teplý vzduch. Možná by v ní našla něco, čím by mohla rozříznout pouta. Každý centimetr posunování byl utrpením. Když se blížila, zahlédla skrz škvíru visící kusy masa. Nejdřív tomu nerozuměla. Pak to uviděla. Mezi masem bylo obří, chlupaté stehno – mužské stehno, v němž byl stále zabodnutý skalpel. Žaludek se jí stáhl. „Ne, to nemůže být pravda,“ problesklo jí hlavou. Bylo to jako špatný sen, ze kterého se nemohla probudit.
Dívka sebou v hrůze škubla. Židle zaskřípala. Zvuk přilákal pozornost robota. Jeho čočky se rozzářily rudě. Lea věděla, že je zle. Pokusila se ještě rychle dosáhnout na pouzdro se skalpelem, ale dveře z vedlejší místnosti se rozrazily. Vpadl muž. Byl obrovský, s tlustým břichem, dvěma mohutnými protetickými pažemi a mechanickými nohama. Dle mechanického skřípání chodidel nebylo pochyb, že to byl právě on. Tvor, tedy borg, který ji unesl.
Začal zápas. Velikost jeho rukou mu byla při zápase spíš na obtíž. Lea uhýbala, házela sebou a bojovala ze všech sil. Strach jí vléval do těla nečekanou energii, ale muž byl příliš silný a židle ji až příliš svazovala v pohybu. Když nakonec ztratil nervy, použil brutální sílu. Jedinou ranou ji srazil k zemi, kde ji snadno zpacifikoval. Jehla znovu probodla její krk. Její tělo vypovědělo službu.
Látka začala proudit krevním řečištěm, blokovala přenos nervových impulzů. Leina vzpoura právě skončila. Než její vědomí definitivně vyhaslo, uslyšela jen zvuk šourajících se koleček a svou poslední myšlenku: „Je tohle můj konec?“